Circus diabolique Sešit deset: Midnight company

Kortan D´Mordraghull Romány » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

 

Všichni čekali, že zemřou, ale Samuel, se jen otočil a vrátil se pomalým krokem nahoru. Vyděšený Milda, se podíval na Zajíce, chtěl něco říct, ale nemohl ze sebe vysoukat hrůzou jediné slovo. Petr Šťastný, se za policisty schoulil do prenatální polohy. Strachy se pomočil, třásl se, ruce přes hlavu a dokola opakoval jen "Do prdele, do prdele, kurva," pořád dokola. Muž, který měl ještě včera pocit, že je král světa, byl teď jen chatrný uzlíček nervů, klečící v louži vlastní moči. Třásl se a očekával strašnou smrt, nebo hůř. 

 

 

 

 

 

Na horské chatě zavládla pohoda, klid. Přes den, se dvojčata s Jedličkou učily ovládat své nové schopnosti a večer si udělali táborák a skvěle užili. Vše bylo idylické, až do doby, kdy dostala Dalie jedno ze svých vidění. 

 

Federico, se mezi tím v přízemí hájovny dostával do úzkých. Vyšetřovací místnost byla opatřena záchodem. Dřevěné, tmavě hnědé dveře se otevřely. Miniaturní místnost, kde bylo před tím wc, se byla ted dveřmi někam na louku. "Pojďte hlupáci! Na co čekáte, tak pojďte. Rychle!" zavelela asi dvacetiletá dívka, oblečená do růžové teplákovky. "Musíte hned!"

 

Zajíc s Mildou o tom moc nepřemýšleli. Chytili Šťastného a proběhli portálem. Ta copatá dívenka, byla mnohem méně strašidelná, než hrozivý nempir. Měli takový strach, že i se Šťastným utíkali dál. Zastavili se asi po sto padesáti metrech a otočili směrem k portálu, aby viděli trojici lykanů, jak prochází dveřmi na hájenku. Copatá dívka vešla do portálu za nimi. Zajícovi s Mildou dětsky zamávala rukou a portál se zavřel. 

 

Snad každý člověk, má nějakou tu schopnost. Často, ji neobjeví za celý život. Ta Federicova, byla přežít a vytrvat. Přežít naprosto cokoli a vydržet úplně všechno. Federico, se už takový narodil. Klidně přijal těžkou ránu, aby sám zasadil ještě těžší. Ocelová mysl, která nedovolovala slabost. Byl to úžasný souboj, do kterého se Samuel nezapojil. Jen se díval, jak Golgoťan a Železný princ spolu bojují. Opřel se o zakrvácenou zeď, ruce do kapes a kochal se soubojem titánů. 

 

Duel přerušil až příchod smečky s Dailí. Divocí vtrhli do zkrvavené místnosti jako povodeň, co zboří vše, co jí stojí v cestě. Za nimi vešla čarodějka. Ruce měla sepnuté k sobě, jako by v nich něco držela. Rafael chtěl využít zmatku, ale zdálo se, že tihle jsou jiní, než Karamova smečka. Nezaútočili bezhlavě, ale s rozmyslem. Jen přehradili místnost, aby chránili čarodějku. Rafael se vyhl čepeli meče a chystal se zasadit Federicovi smrtelnou ránu, ale Samuel ho zastavil. 

 

Rafaelův vaz praskl. Zvuk praskající kosti, připomínal zlomený klacek. Rozlehl se po místnosti a všichni se zastavili. "Tak, a teď jsem navždycky psanec." glosoval celou situaci Samuel. Křižák dobře věděl, že zlomený vaz zdaleka nestačí a chtěl Golgoťana dorazit, ale Samuel mu v tom zabránil. "Nech ho jít!" řekl sklíčeným hlasem, podíval se na Dalii a pořádně si jí přeměřil pohledem. "Já tě znám, ale je to už dávno. Otevři portál prosím a nech mě projít do bezpečí. "Dalie udělala jen pár kroků, zavřela  dveře pokoje, pohladila je, otevřela a za nimi, byla horská louka a vyděšený Šťastný s Mildou a Zajícem. 

 

Karamov, vše sledoval z bezpečí. Využil Rafaelova nástupu a vytratil se z domu. Skryl se nedaleko v houští, aby vše sledoval z bezpečí úkrytu. Chtěl zabít Šťastného, až vyjdou z domu, ale k jeho překvapení nikdo nevycházel. Vitali, byl zmatený. Vytratil se i jejich pach. Jediný pach co zůstal, byl té zvláštní bytosti v domě. Všudy přítomný pach krve nedokázal přebít květinovou vůni s příchutí hnijícího masa. Vitali, se vydal zpět. Tiše se plížil stíny, až vešel do domu, do obývacího pokoje, na bojiště. Chytil Rafaela za nohu a odtáhl ho do sklepa. 

 

Portál se zavřel a všichni na sebe mlčky civěli. Zajíc s Mildou a Petrem Šťastným mlčeli, jako kulisy. Trojice divokých se na sebe podívala a zmizela v lese. Patrně si chtěli užít noc a nechtěli ještě víc děsit vyděšené lidi, kterým naštěstí došly už kulky. "Ti se vrátí až ráno a mě je tu zima. Kdo nechce nocovat venku, může jít za mnou," oznámila všem Dalie a zmizela uvnitř chaty, rozsvítila a sedla si na pohovku. 

Zajíc se ve Federicově společnosti cítil klidnější a tak uložil prázdnou zbraň a vešel do chaty za Dalií. Za ním, Milda a Šťastný. 

Federicovi se Samuelem se do společné místnosti moc nechtělo.  "Přestaňte blbnout pánové a pojďte dovnitř!" zavelela nekompromisně Dalie. Samuel nic nenamítal a vešel do chaty. Federico chvíli ještě stál, ale i jemu přišlo, stát venku, jako akt rozlobeného dítěte a ne mstitele božího. Se slovy, "v bibli se píše, odpouštěj," vešel dovnitř i on.

 

 

 

 

 

 

Rafael se probral v ocelové kleci, svázaný provazem, řetězem, stahovací páskou, pouty, vším co Vitali našel. Mít čas, snad by ho i zabetonoval. Věděl, že v lidské formě, je mnohem zranitelnější. Potřeboval se ale s tím stvořením domluvit. Golgoťan se vztekal, mrskal sebou, ale z Karamova vězení se dostat nedokázal. 

 

Rafael na snahy o sblížení nereagoval. S blížícím se úsvitem, byl čím dál tím víc šílenější. Vchod do sklepa, byl postaven proti vchodovým dveřím, které vedly na východ. Jak slunce opisovalo svou každodenní pouť, jeho svit sahal dál do místnosti. Pruh zlatého světla se nemilosrdně blížil k Rafaelovi.

 

 

Na to se zdálo, že ten podivný tvor slyší. Přestal se snažit vyprostit a černýma očima se podíval na Karamova. "Zavři ty dveře!" nakázal upír a Karamov zabouchl dveře postupujícím slunečním paprskům.

 

Malá místnost na horské chatě, byla plná lidí, kteří chtěli být někde jinde, ale nemilosrdná kola náhody, je svedla dohromady. Zajíc, Čáp i Šťastný se krčili na pohovce, co nejdál od stolu u kterého seděla Dálie, Federico a Samuel. Jako by neviditelná čára dělila smrtelníky od nesmrtelných. Ti vášnivě rokovali o budoucnosti. Jako tři nukleární velmoci, rokovali do ranních hodin. Probírali Viktorovi plány, Viga, Golgoťana a jeho odplatu i Viktorovu odvetu. Přes mnoho neshod se shodli s jistotou na jednom, že musí spolupracovat, aby přežili. 

 

Zajíc s Čápem se uklidnili. Samuel se jim již nezdál tak strašlivý, jako předtím, malé holky se nebáli vůbec a Federica měli za přítele. Jediný, kdo se pořád třásl strachy, byl Šťastný. Nempir se na něj upřeně zadíval, luskl prsty a Šťastný upadl do hlubokého spánku. 

"To je přesně o čem mluvím, takový jako tenhle, jim pomáhají. Nemůžeš, ale uspávat a ovládat lidi, jak se ti zachce. Nikdo by neměl," poznamenala Dálie. 

"Ty nás potřebuješ nejvíc Samuely! Jestli tě někdy Viktor chytí, přiváže tě na řetěz a strávíš na něm věčnost." řekla směrem k nempirovi Dálie. 

 

Nempir neodporoval. Věděl, že má Daile pravdu. "Tak co navrhuješ?" zeptal se, po chvíli, když rezignoval na ješitnost a starou zášť.

"Spolupracovat." odpověděla stručně Dalie.

 

Rafael, si bleskově promyslel situaci. Klient je pryč a Federico i Samuel také. Za takové selhání, bude mít jeho pán jen jeden trest. Někdo, kdo není zvyklý na své selhání, ho odpustit moc nedokáže. Rafael, to dobře věděl, protože byl v tomhle úplně stejný, jako Viktor. Přikývl tedy na spolupráci, o které sám pochyboval. Karamov, ho propustil z vězení. 

Tak tam stáli upír a lykan, dívali se na sebe a přemýšleli, kde začít. Dvojice, kterou spojuje jen společná nenávist a touha zabít. 

 

Karamov, přes den pohřbil své druhy. Rafael ho mohl slyšet, jak venku smutně vyje. Padl večer a Vitali, stál tváří tvář někomu, kdo zabil některé jeho vlky. "Ty mi nemáš za zlé, že jsem ti zabil přátelé?" 

"Jsme vojáci. Jsme zvyklí umírat. Každá smečka pláče jen chvíli, pak musí běžet dál!" odpověděl na otázku, s vojenskou kázní v hlase, Karamov.

 

Dostavil se soumrak a s ním i neukojitelný hlad upírů. Rafael dlouho nejedl a setrváváním v lidské podobě, bojem s Federicem i regenerací, utratil spoustu energie. Potřeboval se najíst. Šílel hlady. Dokázal se kontrolovat během rozhovoru, ale když se Vitali k němu otočil zády, že vyjdou ven, upír na sebe vzal svou pravou podobu a chystal se na lycana zaútočit. Vše překazil zvuk vrtulníku i štěkot několika psů. Radiové ticho z hájenky v pražské centrále vyvolalo pozdvižení. Když se na něj Karamov otočil, s výrazem," co těď?", Rafael se už hlady neovládal. Vyletěl ze sklepa a ponejprv se nasvačil na psovodech a pak i na agentech, kteří přijeli zkontrolovat hájenku.

 

Štěkot psů ustal, ozval se zvuk dveří helikoptéry, které dopadly na zem. Následoval křik, ticho a vrtulník tvrdě dosedl na mokrou trávu. Jeho posádka, byla zmasakrovaná, ještě než přistáli. Rafael z vrtulníku vystoupil jako vítěz. Šedá pleť upíra, vypadala teď zdravá a svěží. 

 

"Jestli jsi skončil, tak by jsme měli rychle vypadnout!" poznamenal Karamov, který sledoval celé představení ze dveří domku.

 

 

 

 

 

Andrea přijela do Prahy, jako mnoho jiných z Moravy, za prací, přítelem, budoucností. Unavená vínem i stereotypem  pětiletého vztahu, našla ten večer zalíbení v Janderovi. Na malou chvíli hodila za hlavu svého přítele, kamarádku a vydala se  vstříc dobrodružství s neznámým mužem. Roztoužený svůdník nechtěl mrhat časem a tak ji vzal do tunelů pod kopcem. Tam chtěl dát průchod nezkrotné vášni. Dívka pokorně souhlasila a nechala se s drobným odmlouváním, zatáhnout hluboko do podzemního komplexu. 

 

 

V temnotě betonových tunelů se už Jandera nezdál tak krásný. Vrátil se smysl pro zodpovědnost, zdravý rozum a po chvíli uslintané vášně páně Janderovy, si vše rozmyslela. Rozhněvaný primitiv, jí nadal a zanechal ji v temných tunelech. Vydána temnotě na milost, snažila se najít cestu ven. Upravila si podprsenku, zapnula kalhoty, upravila mikinu a chvíli sprostě nadávala. Jak sobě, tak Janderovi a potažmo všem mužům na planetě.  Temné chodby, byly jedno velké bludiště. Chvíli jí zabralo, než našla cestu ven. Dlouhý, úzký tunel zakončený výstupem z kasemat hrůzy. 

 

Andrea zajásala a přidala do kroku. Únik, z toho betonového pekla, se zdál na dosah. Jak zrychlila, uslyšela za sebou těžké kroky. Zavřískala strachy, už tak i bez těch zvuků, byla vystrašené k smrti. Rozběhla se k východu. Stvoření za ní zrychlilo také. Doběhla ke dveřím. Její prsty se ovinuly kolem vstupního rámu dveří. Chystala se vykročit směrem ke svobodě, když ji zezadu chytila ruka kolem krku a dlouhé drápy, se jí zařízly hluboko do masa. Snažila se volat o pomoc, ale stažené hrdlo, stěží umožňovalo dýchat. 

Moment překvapení fungoval dokonale. Než se Andrea stačila vzpamatovat, tak ji těžká ztráta krve a šok přivodily bezvědomí. Hladový morous pil, až se ocitla na hranic smrti. 

 

Morouse, přerušilo zavrčení, které se ozvalo z tunelu. Pustil Andreu a vytratil se do noci. Zanechal ji na místě, kde jí napadl. Nechal ji umírající, balancující na hraně smrti, zesláblou a bezbrannou. Pomalu začala přicházet k sobě. Ostrá bolest na krku, neschopná jediného pohybu, tam ležela na betonové zemi. Rukou se snažila držet si hlubokou ránu na krku, ze které pulzující srdce nemilosrdně pumpovalo zbývající krev ven. 

 

Slyšela těžké kroky ve tmě, vrčení. Neměla sílu se otočit, nebo nějak hlouběji vnímat okolí. "Pane jo, ty vypadáš." ozvalo se jí za zády. Někdo ji očichal, jako to dělají zvířata. Cítila chladnou ruku, jak se snaží odtáhnout tu její, aby se zachránce mohl podívat na její zranění.  Chytrý telefon, opatřený vhodnou aplikací, mu posloužil jako baterka. 

"Heee!" snažila se Andrea vyjádřit nesouhlas citoslovcem a bránit se, ale neměla sílu. "No jo, morous je prevít. Je s tebou ámen holka. Seš úplně v prdeli. Zabít tě teď, prokázal bych ti službu." řekl muž, položil její ruku zpátky na ránu a posvítil jí do obličeje. "Sakra!" zaklel vztekle muž, kterému svědomí nedovolovalo ji tam nechat pohozenou, ztracenou, umírající, bez pomoci. "Sakra! Ty mě tak sereš! Frajerko, jestli tohle přežiješ, tak mám u tebe bednu absinthu." 

 

Světlo telefonu zhaslo. Chodba se opět ponořila do naprosté tmy. Cítila, jak jí muž chytil do náruče a svět kolem se dal do pohybu.

 

 

 

 

Jedlička s dvojčaty, se připojili k prazvláštní společnosti, až k ránu. Na rozdíl od Zajíce s Čápem, nebyly přítomni nekonečnému vyjednávání míru a únavnému urovnávání starých sporů a nenávisti. Na Jedličkovo naléhání, si dali jméno půlnoční společnost. To Michal s Bořkem, Dalií a Petrou oslavili, k veliké nevoli zástupců zákona, vodní dýmkou, vyrobenou z kýblu a pet flašky. "Midnight company, to zní luxusně!" pochvaloval si nahlas Bořin s Jedličkou. Čáp i Zajíc, se moc netvářili na obsah vodnice, ale děsilo je. to čím ti tři jsou na tolik že na protest neřekli ani slovo. Jen se mračili a jejich pocit, že jsou zde druhořadí, je štval čím dál víc. Cítili se být slabí, ve společnosti divokých, čarodějky i toho strašlivého stvoření, co teď vypadá, jako docela příjemný chlapík. 

 

Nejistá budoucnost dohnala Zajíce k otázce, "co bude s námi?" 

"Vy, přece patříte k nám. Do Midnight Company" zahlásila Dálie, k bujaré radosti  trojice divokých i libosti Federicově. "Půlnoční společnost. Rytíři světla, proti temnotě a hrůzám noci!" provolával šťastný Jedlička, který si vždy přál do nějaké takové společnosti patřit. "Navrhuji, aby Dálie, byla naše šéfka. No, někdo nám musí velet, jinak nás rozpráší a zabijou. Dávám hlasovat, kdo je pro."

Jedlička, byl očividně poblázněný nadšenec, ale co říkal, dávalo smysl. Všichni se shodli na tom, že má-li to fungovat, musí mít někdo na starosti velení. Shodli se také na Dálii, jako velitelce. Ta, s pokorou přijala, pak se podívala směrem k policistům s podezíravým pohledem v očích. "Možná máte pocit, že to je něco, jako dětská přísaha a možná to tak i vypadá. Upozorňuji vás, že není. Náš nepřítel a tedy teď i váš, má lidi všude. Jste teď v háji stejně, jako ten týpek támhle" a ukázala prstem na Šťastného. 

 

Samuel se moc nezapojoval. Vědom si své neutěšené situace, souhlasil se vším. Přišel čas, se ozvat, "Dobrá, jsme teď jaká si společnost a ty náš vůdce. Je čas na první rozhodnutí. Co, provedeme s ním? Měli by jste vědět, že náš nepřítel, nepoužívá jen špehy a počítače, ale i magii a stopovací kouzla. Musíme pryč, už to tu nemusí být bezpečné.

"S tím souhlasím. Rozumná řeč. Znám jedno místo, kam můžeme jít," glosoval rozhovor Federico.

Samuel s Dálií, se na sebe dlouze podívali, jako by rokovali telepaticky. "Je rozhodnuto! Je jedno místo, kde nás Viktor nenajde, za to tenhle lump, tam najde spravedlivý trest."

"No, to ne! Půjde do basy!" vyhrkl ze sebe Zajíc, ale sklidil jen nechápavé pohledy všech přítomných. 

"Ne, kupčil s naším světem. Čeká ho náš trest!" řekla Dálie hlasem rozhodnutého vůdce. Kamenný soudce a dveře osudu, rozhodnou o jeho osudu." 

 

Zajíc, po zvláštní odpovědi ztichl a bez něj, nechtěl nic nenamítat ani Milda. Dali pobídla divoké, aby si zabalili věci. Když byly všichni připraveni pohladila vchodové dveře, za kterými nebyla už horská louka, ale malá, tmavá místnost vytesaná do kamene, bez světel, ponořená do tmy. Jediné světlo, které ji osvětlovalo, bylo z matného osvětlení obývací místnosti, které v černé tmě vykreslilo malý, do skály tesaný prostor s hrubě tesanou sochou. Šťastnému se dovnitř nechtělo. Zdráhal se vejít na tolik, že i odmítal vstát z postele, na které seděl. Dálie, luskla prsty a Petr se zbytkem Půlnoční Společnosti vešel. Zámek zapadl, dveře,  se za nimi zavřely a oni se pohroužili do naprosté tmy.