Circus diabolique Sešit třináct: Deimos

Circus diabolique Sešit třináct: Deimos

 

Kapitola první: Vinegaroon

 

 

Morýš se celý od krve vrátil k baru. Sedrik zrovna obsluhoval nějakou skupinu morousů, když ho vyrušil. Po krvavé svačince nepřestával hledat Sebastiana. Barman ho poslal do kanceláře, jak mu jeho pán nařídil. 

Audience netrvala dlouho a Morýš vyrazil vstříc vytoužené odměně. 

 

Sídlo pána upírů je v Paříži. Upírům nejlépe svědčí místa na kterých řádil mor. Pařížské katakomby jim poskytují útočiště po celá staletí. Viktorův dvůr neni velký a tak se snadno schová do rozlehlých tunelů. Část co patří upírům je uzavřena pro veřejnost, daleko od turistických tras. Osamělý dům v moderní zástavbě je branou do říše upírů. Nenápadný domek uprostřed smutné, zanedbané zahrady. 

 

Morýšovi nohy se zastavily u vrátek. ještě naposledy zaváhal, jestli zradit své přátelé. Po chvíli váhání vyrazil vpřed. Krok míjel krok, až stanul u dveří. Zaklepal na starodávné klepadlo. Je to zvláštní klepadlo, není jako jiná. Při použití, nejen že oznámí něčí příchod, ale i poraní ruku klepajícího a je-li to upír a je-li vítán, může vejít.

Morýš vkročil do toho domu bolesti, prošel halou, až ke vstupu do sklepení. 

 

Tam na něj čekal Epiros, slepý průvodce po Viktorově království. "To je dost že jdeš, už na tebe čekám. Vox říkal, že přijdeš. Pojď za mnou." Naznačil mu slepec a Morýš ho bez odporu následoval. Sešli po točitém schodišti osm pater, hluboko pod moderní Paříž. Kostěným labyrintem ho zavedl, až do římských kasemat, do Viktorova trůnního sálu. Do nejnižšího, devátého podlaží.

 

Tam ho Epiros opustil a zanechal samého v čisto čisté tmě. Morýš čekal asi půl hodiny, než se zase otevřely velké, kovové dveře ozdobené mnoha hrůznými výjevy z Viktorova života. Pán upírů vstoupil a s jeho příchodem se zažehl i oheň ve stolovém ohništi uprostřed místnosti. Kráčel pomalu, rozvážně, následován svými čtyřmi pretoriány. Mlčky minul klečícího Morýše a usedl na trůn, jako právoplatný císař světa stínů.

 

Morýšovi zprávy, ho nijak nenadchly. Do jisté míry Viktora i znechutila chladnokrevná zrada Barbařina covenu a servilní chování, ve kterém byl Morýš mistr. Zrádce si všiml, že pána moc nepotěšil a tak ještě přitlačil na pilu. Začal sypat všemožné informace, až ho musel Viktor zastavit. "Dost už! To by stačilo." 

 

Morýš se rozklepal strachy. Vycítil, že čas neuzrál a on se v útěku za Viktorem unáhlil. Informace, že Barbara je bez covenu sice důležitá je, protože ona i její syn jsou jediní dost silní upíři na to sedět na Viktorově místě, ale bez znalosti místa jejího pobytu, je tato informace asi tak stejně důležitá, jako že v Súdánu ve městě Ombada jeden milý živnostník zlevnil rýži. V Morýšově hlavě se rozjasnilo a celá hra císařovny mu konečně došla. Zahubil svou zradou jen sám sebe. 

 

Viktor chvíli přemýšlel, jeho oči si Morýše přísně měřily, až ho jeho strach inspiroval. Nadechl se a vynesl verdikt, " v mém covenu je přesně daný počet členů. Porazíš-li mého syna, můžeš se k nám přidat." Po těch slovech se zvedl z trůnu a odešel i s pretoriány. 

 

Morýše při těch slovech polil strach. Ohniště zhaslo, jak se dveře se zavřely. Dobře znal Viktorovi syny - Strach a Hrůza. Jedno kterého z nich Viktor pošle., jeden jak druhý jsou šílení stínovrazi, které obyčejný morous nemůže nikdy porazit.

 

 

V naprosté tmě panovalo úplné ticho. Oči upírů, stejně jako třeba koček, potřebují zbytkové světlo, aby viděly. Jediný zvuk v místnosti, byl sípavý dech slepého Morýše. Nejprve seděl na bobku a třásl se, pak se vydal směrem ke dveřím a zkoušel je otevřít. Cítil pod rukama jen chladný kov a hrůzné výjevy z Viktorova života. Celou hodinu bloumal po místnosti a hledal kudy ven. Zoufalý, vystrašený Morýš, byl v pasti. Rezignoval na únik, sedl si na stolové ohniště a čekal na osud. 

 

Pomalu se přestával bát, když se ozval zvuk kamenných dveří. Mohl jasně slyšet, jak se tře kámen o kámen a žulová deska se sune nahoru. Jemný závan vzduchu přinesl pach krve. Morýš se připravil na útok, vycenil zuby a drápy. 

 

Z hlubiny prostoru se na něj vyřítil Deimos a zastavil se těsně před ním. Světla na stěnách místnosti se rozsvítila a Morýš mohl konečně vidět svého protivníka v celé jeho kráse. Vypadal jako obrovský černý mrak, který rychle vyplnil místnost a skryl se před světlem do stínů, skulin a štěrbin.

 Morýš ještě nikdy nic takového neviděl. Pohltila ho panika. Nalepil se na dveře a začal se zuřivě bránit, ale z každé štěrbiny a temného místa na dveřích, vyrazilo špičaté ostří a bodlo ho do těla. Zdálo se, že se Deimos skrývá v každém stínu a jeho ostré drápy řezaly Morýše bez milosti do masa, jako stroj. 

 

Zoufalý pokus o evakuaci ho donutil odlepit se od dveří. Probodaný a zmrzačený Morýš se odplazil na druhý konec místnosti. Jak šel, tak z každého stínu dostal ostrý zásah. Zvládl se ještě narovnat a otočit čelem do místnosti. Opřel se o Viktorův trůn a nadechl se, když z temnoty za ním se na něj snesl Deimos a ukončil jeho život. Morýšova zrádná hlava odletěla, jako zralé švestka. Jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi. 

 

 

Kapitola druhá: Křídla

 

 

Samuel padl na zem a chytil se za hlavu, jako by měl strašlivé bolesti. Zkroutil se do prenatální polohy a cosi si mumlal pro sebe. 

 

"Co je mu?" Zeptala se soucitná Petra.

"Klid Morgano, týpek vydrží, asi má blbý období." uklidňoval ji Jedlička

"Nějaká upírská migréna", přisadil si Bořin

"Jste fakt dementi," srovnala je Petra a naklonila se k nempirovi, aby mu pomohla. 

 

Samuel ji zastavil křečovitým gestem ruky. Mohla jasně vidět, jak ztrácel kontrolu a pomalu na sebe bral svou pravou podobu. Vycenil zuby a z očí mu vytryskly krvavé slzy. 

 

"Tak sakra, pomůže mu někdo?" rozzlobila se Petra na zbytek tvorů a lidí v místnosti. 

 

"Ne! Tomu nemáš jak pomoct. Něco, nebo někdo hodně silný s ním teď mluví."  (Gebezeth)

 

"Jak mluví?" (Petra)

 

"Safiron," vydávil ze sebe Samuel a zkroutil se ještě víc.

 

"Ta chudera ještě žije?" vyhrkl překvapený Gebezeth a klekl si nad Samuela. Otevřel knihu, nalistoval stranu a nad Samuela nakreslil nějaký obrazec. V tu chvíli se sám svalil v křeči a Samuel se uvolnil a odpadl. 

 

Gebezeth se zvedl na kolena, oči plné slz. Napřímil se a chytil za hlavu, zaúpěl a pak začal rukama zuřivě bušit o zem, až začal praskat beton na podlaze. Bušil čím dál silněji a divně se při tom kroutil. U každé rány vystrkoval lopatky nahoru, jako by se snažil vysoukat z kůže. Unavený a vyčerpaný se na chvíli zhroutil.

 

Dalie vše mlčky pozorovala. Jak se dívala, na jeho urputnou snahu se vyprostit z lidského těla, vytryskly jí krůpěje slz. Samuel se probral a začal se zvedat, když k ležícímu a vyčerpanému Gebezetovi Dalie přišla a rozevřela dlaň. V ruce držela vytrženou stránku. Vtiskla mu ji do ruky a s í i nový život a sílu. 

 

Gebezeth se narovnal, rozevřel list a přečetl ho. Ozvala se rána a celý prostor se začal třást, jako při zemětřesení. Omítka ze stropu padala na praskající zem. Hluk byl tak silný, že probudil i spící Andreu, aby se stal svědkem zázraku, jaký svět ještě neviděl.

 

Jeho kůže se rozletěla na tisíc kusů a železná křídla se roztáhla do široka. Ozval se hrozný řev a z jeho úst vyšlehl ke stropu jasně bílý plamen. Gebezeth se přikryl křídly a procedil mezi zuby jasný příkaz, "Přikryjte ho něčím. Rychle!" Dalie se dala do pohybu a přehodila přes Samuela deku. 

 

Gebezeth rozevřel křídla a všechny oslepilo jasné bílé světlo. Když se jim vrátil zrak, vzpomněl si inspektor Zajíc na slova svého bratra,"Jak si vlastně představuješ anděla, Arnošte?" Teď před jedním stál. Dva a půl metru vysoká, okřídlená bestie. Byl jako okřídlený, bílý plamen s lidskou tváří a očima. Nezářil moc, ale z toho svitu šel jak klid a mír, tak i strach a hrůza. 

 

"Věděl jsem, že musíš být anděl!" (Federico)

 

Gebezeth si protáhl křídla a složil je, "To je složitější příteli." řekl směrem ke křižákovi a pak se otočil na Dalii. "Děkuji ti, Madono Oriante, věděl jsem, že jsi to ty. Musíme jednat rychle. Fobos a Deimos,už byly vypuštěni. Nezbývá nám moc času, musíme hned zaůtočit. Safiron hodně riskovala, když se spojila se Samuelem. Její vzkaz zní jasně, buď hned napadneme Viktora, nebo nás čeká strašná budoucnost. Nejen nás, ale celý svět." 



"Jak jako hned? To jako teď hned? Úplně teď?" vyhrkl překvapený Bořek.

 

"Přesně, jako teď hned a když to neuděláme, nemáte ani tušení kam to svět přivede." Odpověděl mu chraplavým hlasem Samuel. 

 

Milda se Zajícem ztuhli, "Šéfe, já jsem posranej strachy. Já do žádnýho doupěte upírů nejdu, leda v tanku, ale jestli půjdete i vy, tak samotného vás jít nenechám."

"Klid Mildo, hádám, že s námi se moc nepočítá," uklidňoval ho Zajíc.

 

"Ale s námi jo!" podotkla ostře Petra a nepřestávala rýpat. "Já s bráchou a Keltusem nikam nepůjdeme. Úplně mi stačil ten hnusák v té chatě."

 

"Ale půjdete," řekla tiše Dalie, "budete muset, modrý plamen vás přinutí. Bojíš se, protože ještě nevíš, co jsi zač. Vy tam musíte jít, aby jste zjistili, co doopravdy jste. Chápeš?"

 

"Morgano, já chci jít. Co ty Bořin? Jdeš taky?" Když to Jedlička řekl, rozhořelo se na jeho pravém předloktí modré světlo, jako by na tom místě vyšlehl malý, modrý plamínek. 

 

Bořin se k němu otoči s výrazem pravé šelmy, vycenil zuby a v jejich očích se rozsvítilo jasně modré světlo. Zavrčel a hlubokým, až démonickým hlasem mu odpověděl. "Jdu s tebou, bratře, ať už půjdeš kamkoliv."

Oba se podívali na Petru jasně planoucíma očima. "Jdeš taky?" 

 

Petra si založila ruce a chvíli se ošívala, ale pak se slovy "jste fakt kreténi, co když tam někdo z nás umře? Tak jo, lepší než vás tam pustit samotné," s akcí souhlasila. I jí se rozhořely oči, trojice se chytila kolem ramen a srazila svá čela k sobě. 

"Slibte mi, že si tam dáme na sebe pozor a nikdo z nás tam nezařve. Kluci, já mám fakt strach," řekla Petra hlasem plným starosti.

 

"Co strach, měli by jste mít hrůzu. To, co má ten hořící blázen v úmyslu, ještě nikdy nikdo neudělal," řekl si k tomu svoje Tempus. 

 

"Ještě nikdy Viktora nešel porazit anděl!" podotkl Federicko

 

Samuel nabral sil a zvedl se ze země, došel až k Andree a chytil ji za ruku," ty musíš jít taky. Teď patříš k nám. "

Ta se na něj jen vyděšeně podívala a přikývla. 

 

"Je rozhodnuto, jdete konat dobro a já chci klid," řekl rozmrzelý Tempus a sedl si do křesla. "Tak běžte už a ty fízly si vemte sebou! Já a moje zahrada chceme klid a po vás zůstal jenom bordel."

 

"Dostaneš nás do Paříže?" řekl Samuel a podíval se na Dálii. 

 

"Jasně, můžu všude, kde jsou dračí žíly. Kam přesně?" (Dalie)

 

"Rue Victor Considérant 3, jestli zvládneš přesnou adresu." (Samuel)

 

"To je poblíž Place Defert-Rocherau ne? Tam je vstup do katakomb - Říše Smrti," řekla vystrašeně Dalie.

 

"Přesně tam jdeme," glosoval jejich rozhovor Federico.

 

 

Kapitola třetí: Terror

 

 

 

Veronika i její divoký milenec seděli ve vlaku, směr Amsterdam. Ocelový kolos se řítil noční krajinou a reliéfy kopců se rýsovali v noční krajině. Jasná noc, čisté nebe a tisíce hvězd se rozprostírali nad krásnou krajinou. Veronika si opřela hlavu o Karamova a ten ji objal. 

 

Jak se blížil Hanover, víc se k němu přitiskla. Z kopcovité krajiny se stala rovina.  Jak lokomotiva přejela Labe, začala se třást.  "Prosím tě, drž mě! Tohle je kraj starých, špatných vzpomínek,"  prosila ho a když vlak míjel hrad Wolfsburg, nad malou říčkou Aller, pevně se k němu přitiskla. Vitali mohl jasně cítit, jak se bojí.

 

"Hanover, konečně! Tak pojď, jede nám to za chvíli a já…"  Veronika se odmlčela a chvíli váhala, jestli má pokračovat.

 

Karamov se na ní podíval tak, že bylo jasné, že mu nemusí nic vysvětlovat. Měla v očích smutek. Veronika, jediný upír co při zabíjení pláče. Divoký vycítil ten smutek uvnitř ní.

"Každá šelma se musí krmit. Jen jdi. Vadí mi to míň, než když by jsi byla třeba feťačka. Ti mají na vybranou, ale upír ne" a při těch slovech na Veroniku mrkl, aby bylo jasné, že je to v pohodě. 

 

"Počkej na mě na nástupišti." (Veronika)

 

Karamov přikývl, vzal i její kufr a vydal se pomalým krokem na nástupiště číslo 9. Veronika se vydala lovit na dámské záchodky. Jak šla, uvědomila si, že se směje. Než otevřela dveře toalet, ještě se za ním podívala, jestli se i on za ní dívá. Díval se, jak zacházel za roh, ještě se otočil, aby ji naposledy zahlédl, než zmizí za zdí. Konečně věřila, že je zamilovaná a že i on ji miluje. Srdce jí bušilo, jako beznadějné romantičce, která konečně našla svůj splněný sen. 

 

Karamov zmizel za stěnou a ona se vydala vstříc své temnější části. Otevřela dveře přeplněných toalet. V davu spěchajících lidí si nikdo nevšiml, že se přitočila do kabinky k jedné starší dámě, dokonce ani sama ta starší dáma si hned nevšimla, že má společnost. 

 

Dveře kabiny zapadly. Stihla si ještě sundat kožešinovou čepici a pověsit kabelku na háček vedle toaletního papíru. Jak se snažila sundat si kožich, zabořily se do jejího krku ostré tesáky. Po krátké chvilce divokého škubání upadla do bezvědomí a zemřela.

 

Veronika neduživé a mrtvé tělo zavěsila na háček u dveří, jako kabát, opláchla si obličej v míse. Za pomoci role toaletního papíru a několika spláchnutí, si spláchla krev z obličeje. Odtrhla té nebohé ženě hlavu, aby se neproměnila.

Posadila ji na mísu, vyklouzla ven z kabinky a drápem kabinku zavřela, aby ji hned někdo nenašel. 

 

Když vycházela ven, míjela elegantního pána, který se díval na hodinky. Napadlo ji, že patří k té paní, co teď zabila. Měla z té vraždy divný pocit, ale nechtěla si kazit nově nalezené štěstí a tak se vydala rovnou na nástupiště číslo 9, kde měl čekat Karamov. 

 

Nástupiště číslo 9 je dlouhé a plné lidí, kteří tak jako ona čekali na vlak do Amsterdamu. Karamov nebyl jediný z nich. Proběhala nástupiště zleva - zprava, ale po Vitalim ani stopy. Jediné co našla, byla jejich zavazadla u jedné z laviček. Chvíli se snažila ptát lidí kolem, jestli si nepamatují, kde je ten muž, co sem ta zavazadla přivezl, ale nikdo nic nevěděl. Zoufalá Veronika se zhroutila na lavičku a začala plakat do dlaní.

 

Přes svůj pláč nevnímala okolní svět. Nevšimla si ani, že si vedle í přisedl muž v krémovém obleku, černé košili a vázance s vycházkovou holí v ruce. Polilo ji horko, když jí Sebastián podával kapesník, aby si utřela uplakané oči. Najednou strach o Karamova dostal úplně jiný rozměr. 

 

"Řekni, že jsi mu neublížil!" vyštěkla na Něj zoufalá Veronika, která plynule přešla do roztřeseného hlasu a úpěnlivých proseb, aby mu neubližoval. 

 

"Uklidni se, jsou tu lidi. Zatím žije a když nebudeš hloupá, tak bude žít i dál. Jen, jestli nebudeš hloupá! Je to jasný?" (Sebastian)

 

Na to se Veronika uklidnila, vzala si od Sebastiana nabízený kapesník a utřela si krůpěje krvavých slz.

"Co je s ním? Co jsi s ním udělal, ty bastarde? Žije?" Veroničin hněv střídal strach o Vitaliho osud. 

 

"Řekl jsem, rozumá! Žije, ale nebude, když budeš vyšilovat." Vytáhl z kapsy mobil a podal jí ho. "Vem si ho. Teď si jeď, kam chceš, ale za tři dny ti zavolám. Uděláš, co ti řeknu, rozumíš? Přijedeš za mnou třeba přes půl světa, jen protože to nařídím, nebo je s tím tvým kožichem ámen! Chápeš?"

 

Veronika drapla telefon, přikývla na souhlas, zvedla se z lavičky a belhala se pryč, jak čerstvě znásilněná panna. Držela si krátký kabát a třesoucím se, nejistým krokem klopýtala k vlaku, který právě přijel k nástupišti. 

 

 

 

Kapitola čtvrtá: Oculus procella

 

 

Gebezeth dostal od Tempuse šaty a dlouhý kabát, aby pod něj skyrl svá železná křídla. Dalie si vyrobila pár mastí z hub a bylin pro divoké a pro sebe.  Když byly připraveni, Tempus je vyprovodil ze svého království a zrušil za nimi dveře, kterými přišli. Ty patrně vyrostou na jiném místě, kam přesune své špinavé rejdy. 

 

Skupina se octla opět v opuštěné tovární hale. Tentokrát byla všude tma, vyšli ven hlavním vchodem, prošli přes opuštěný, rozbořený tovární dvůr, až k polorozpadlé bráně ústící na ulici. Kolbenova ulice 159/9

"Šéfe, já jsem kousek od baráku," podotkl unavený Čáp a ukázal na hospodu. "Támhle si dám jedno pivko a jestli se mě někdo pokusí zastavit, tak neváhám použít zbraň." 

 

"Ta hospoda je fakt naproti. Já bych si aspoň jedno taky rád dal a hádám, že Bořin taky. Co Bořku, dal bys kousek?" promluvil Jedlička ke skupině a hlavně k Bořkovi, který s ním zálibu v dobře chlazené desítce také sdílel. 

"Jasná věc! Hele, jestli fouknem bíra, nebo ne, už na budoucnosti světa asi nic moc nezmění. Já se rozhodně přikláním k tomu dát aspoň jedno chlazený." (Bořek)

 

"Podívejte, já a Milda vám tam stejně k ničemu nejsme. Tam kam jdete, by jsme nevydrželi ani minutu. Když si vzpomenu na tu kreatůry na té chatě, skladišti a vůbec na všechny ty podivné události posledních dní, potřebuju panáka. Zvu vás všechny, než vás s Mildou opustíme, aby jsme si vymysleli nějakou soidní výmluvu pro šéfa. " Zajícův návrh zněl rozumně a tak si to celá skupina namířila do hospůdky Na zastávce.

 

Dveře nálevny se otevřely a doposavad hlučný výčep okamžitě ztichl. Nejvíc pozornosti budil Gebezeth, místní společnosti přišel jako nějaký techno punker z pekla. Samuel jim naháněl strach a Federico hrůzu. Nepomohlo ani, že je Dalie pozdravila svým deštským způsobem a Petra se na ně vlídně usmála. Místní opilci bez mrknutí oka uvolnili největší stůl a o necelou minutu později i celý lokál. 

 

Barman nebyl zrovna přátelský, ale objednaná piva a panáky absintu donesl a sám se schoval za bar, co nejdál od těch prapodivných, nevítaných hostů. 

"Ať noc nikdy nekončí!" vyzval k přípitku Samuel a ostatní se s chutí přidali. 

Veselá společnost vypila několik rund a nastal čas se rozloučit s Mildou a Zajícem. Nejsrdečněji se s nimi loučil Federico, který sliboval, že se ozve, jestli to přežije a pozdravoval srdečně Dominika, se kterým se neměl čas rozloučit. 

Poslední se loučila Dalie. Stiskla inspektorovi ruku, dala mu pusu na tvář a pošeptala mu, aby si sedli s Mildou na bar a počkali, až ostatní zmizí na toaletě. Vypili ještě tak dvě piva, vše zaplatili a klidně odešli. Se slovy, "ten bude koukat blbeček, až se tam podívá a nikoho nenajde. No co, vždycky je čas na dobrý šprým, no ne?" zmizela i ona na toaletě. 

 

Zajíc s Mildou udělali, jak řekla, dokonce Čáp vypil ještě o dvě piva navíc.  Když výčepák hledal zbytek společnosti, užili si dělat z něj blázna a ještě si libovali, kolik toho vypili a jak nejsou opilí. Hospodského zmatenost rychle přešla v hněv, tak jeho urážky ztlumily služebními odznaky, zaplatili a vydali se na velitelství, vysvětlovat nevysvětlitelné.

 

 

 

 

Kapitola pátá: Horror mortys

 

 

 

Morýšova zkrvavená hlava se ještě kutálela po schodech dolů, když se z temnoty stínu vynořil Deimos a vkročil v lidksé podobě do trůnního sálu. Za ním se plížil ještě rozespalý Phobos. Težké dveře se rozletěly a spokojený otec jim přicházel v ústrety. 

Princové smrti, jak jim ostatní upíři rádi říkají, jsou jediní kdo s Viktorem mluví, jako se sobě rovným.

 

"Proč jsi nás probudil?" (Deimos)

 

"To někoho nevystrašil dost Rafael a potřebuješ skutečné zabijáky?" řekl znechuceně Phobos, sedl si na trůn a nohy si dal přes opěradla. 

 

Viktor se nadechl k diplomatické lži, úskoku, proslovu, těžko říct, Deimos ho zastavil slovy, "ne, nic neříkej! Nech mě hádat, nějaká tvoje zrůda utekla?"

 

"Samuel, řekl bych," přidal se Phobos do diskuze.

 

Viktor se zastavil a jeho nejlepší pokus o úsměv roztál stejně rychle, jako taje sníh z jara. Tvář dostala zase rysy vládce a pána, ale než stihl zahromovat na své syny, vycítili to a rychle otočili. Phobos vyskočil z trůnu a oba pomalu sešli ke svému stvořiteli. 

Viktor se vydal směrem k nim. Chladně prošel mezi nimi, vystoupal po schodech, sedl si na svůj trůn, až pak k nim promluvil, jako svrchovaný vládce nad vším a všemi. 

 

"Rafael a Samuel zmizeli. Máte pravdu a já mám pro vás práci. Chci, aby jste je sem přivedli živé. Musí být exemplárně potrestáni. Sto let na kříži, nebo je zabiju, ješt jsem se nerozhodl," promluvil k nim Viktor hlasem otce, soudce i vládce.

 

"Bojíš se poslat svoje pěšáky, aby jsi o ně nepřišel otče?" zasyčel drze Phobos.

 

"Ne synu, rozvinul jsem na šachovnici věže, abych nepřišel o královnu. Nic víc,"  odpověděl mu otcovsky Viktor, jako když byly ještě malé děti a on se o ně staral.

 

Dveře toalety pražské nálevny se zavřely a když je Dalie otevřela znovu, byla za nimi na místo zakouřené špeluňky, ulice v centru Paříže. 

Rue Victor Considérant vede přímo do parku Place Defert-Rocherau. Malý, nenápadný park na jehož konci se nachází malá, zelená budka. Ta, je jeden z mnoha vstupů do podzemní říše mrtvých.

Federico si to k ní namířil a chtěl dveře otevřít, ale Samuel ho zastavil s tím, že to je vchod pro turisty. Vzal je kousek dál, do Avenue du Général Leclerc číslo popisné 110. 

Mezi rohovým obchodem s květinami, malinkým tabákem a modrou kanceláří firmy Inter Conseil, jsou nenápadné, úzké, hnědé, zlatem kované dveře, nad kterými je malinkatý balkónek s bílou záclonou. 

 

Samuel chytil za kliku, otevřel dveře a všichni zmizeli v útrobách domu. prošli chodbou, až ke dveřím do sklepa. Klíč zapadl do zámku, sklepení domu 110 se otevřelo a oni sešli dolů do sklepních kójí. Samuel se zastavil u poslední, rohové kóje. „Tady je jeden ze vstupů do katakomb pro nás. Jak tam vejdeme, vycítí nás a nebude to trvat dlouho a jak se budeme blížit k jejich území vyhodnotí nás jako hrozbu. Lykani se změní až v tunelech. Nechceme přilákat pozornost a vy to bez řevu neumíte."

 

Dalie i divocí přikývli na souhlas.a všichni společně vyrazili do ústí pařížských katakomb, do říše mrtvých.

Šly na hrubo vytesaným tunelem, který je po pármetrech přivedl k malým plechovým dveřím. Samuel pokynul na divoké, že je čas uvolnit zvíře v nich. 

Dalie je potřela mastmi a vložila každému z nich kuličku z hub a bylin do úst. Účinek nastal skoro okamžitě. Neměnili se jako ostatní jejich druhu, ale hořeli při tom modrým plamenem. 

Dalie se otočila k plechovým dveřím a dotkla se jich, ty se v tu rány vyhnuly, jako by dostaly zásah beranidlem. 

 

Andrea, která zatím jen poslušně mlčela, se podívala na Samuela, se slovy "já mám asi strach." 

Nempir ji pevně chytil za ruku a stiskl, "drž se u mě a nic se ti nestane, maličká"   a mrkl na ní. "Musíš ten strach překročit, pak budou hrůzu cítit oni. Pamatuj, máš v sobě jeho svatou krev." Ukázal prstem na anděla, který právě prořízl křídly kožený kabát, jako by to byl papíř.

 

Skupina tiše prošla labyrintem, až k části, která neni přístupná pro veřejnost. Jak se blížili k místu okupovanému upíry, nesl se vzduchem jemný, sladký závan. Čím blíž byly, tím byl silnější. Nempir se zastavil u jedné ze zdí, která byla na první pohled stejná, jako ty ostatní. Na první pohled. Jedna z lebek na sobě měla jeho marku. Samuel zatlačil lebku hluboko do zdi, ta se otevřela a s ní i království pánu upírů. 

Autor Kortan D´Mordraghull, 02.08.2016
Přečteno 425x
Tipy 2
Poslední tipující: Frr
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

YOUPÍÍÍÍ...Dane, Tys Karel May podprahových vyschlých /zdánlivě/ řečišť..dobře hochu...Radost !!! ST***

02.08.2016 22:08:43 | Frr

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter