Rodinný podnik - Kapitola Třetí

Rodinný podnik - Kapitola Třetí

Anotace: Když se Lisa dozvěděla o umrtí rodičů, ulevilo se jí. Ovšem při návratu do rodného města zjistí že se ještě všechny rány nezahojily.

Sbírka: Rodinný Podnik

Kapitola Třetí

Probuzení bylo hrozně zvláštní.
Když člověk žije ve městě, tak nějak si zvykne na ruch, který má za okny.
Jenže tady to bylo naprosté ticho.
Otevřela jsem oči a musela jsem se podívat kde to vlastně jsem.
Prázdný pokoj s šedými stěnami, kde naproti posteli stále stará, mohutná skříň.
Scott ještě vedle mě oddechoval.
Podívala jsem se na hodinky.
Půl osmé.
Takhle brzo většínou nevstávám ani doma.
Potichu jsem vstala z postele.
Doufala jsem že tu někde matka měla kávu.
Pro mě ráno bez kávy je jako pivo bez pěny. Nebo lunapark bez atrakcí.
Sešla jsem do kuchyně a začala otevírat skříňky.
Hrnky jsem našla hned ale kávu až po delší době. Byla schovaná v komoře.
Měla jsem si na to vzpomenout.
"Jídlo přece patří do komory Margaret. Od toho ji přece máme."
Bylo tam i docela dost zásob, takže jsme tolik jídla se Scottem nakupovat nemuseli.
Dala jsem vařit vodu do konvice na sporák, protože rychlovarná konvice sem nedošla a chtěla jsem si projít dům než se začne vařit.
Kuchyň byla spojená s obývacím pokojem, kde byla plochá velká televize.
Usmála jsem se nad ironií, že zde neměli rychlovarnou konvici ale plochá televize tu byla.
Rodiče tu měli docela pěknou sedačku. Když jsem tu bydlela byla tu semišová sedačka v šedé barvě, které hrozně kousala.
Vyhodila se, když ji sestra pozvracela. Snědla tehdy až moc mražených jahod, až to její žaludek nakonec nevydržel. To co šlo z ní, mělo sladce růžovou barvu.
Na ní matka ovšem nekřičela. O ní se starala.
Potom se zde objevila námořnicky modrá sedačka.
Ale očividně i s tou se něco stalo, když tu teď měli hnědou koženou sedačku.
Posadila jsem se na ní.
Byla celkem pohodlná. Možná až nečekaně na mou matku. V temné televizi jsem viděla svůj vlastní odraz. Děsila jsem se představy, že by se tam objevila má matka stojící za mnou.
Ozval se pískot konvice.
Vstala jsem a přešla do kuchyně abych ji sundala z ohně. Když jsem zalévala kávu v hrnku ozval se za mnou hlas.
"Pro mě taky prosím."
Leknutím jsem skoro nadskočila.
Byl to Scott.
"Promiň nechtěl jsem tě vylekat." omlouval se mi.
Přišel ke mě blíž a objal mě.
"Vzbudila jsem tě?" zeptala jsem se.
"Ne, vzbudilo mě to děsivý ticho tady. Necítím se tu zrovna příjemně."
"To ani já ne." řekla jsem a radši jsem začala připravovat kávu.
Scott odešel do koupelny a když se vrátil čekala jsem na něj u jídelního stolu.
"Potřeboval bych zajet do města." řekl když si přisedl.
"Co tam?"
"Pokud budeš chtít dům prodat, tak by se měl opravit. Sklep má polámaná prkna na schodech, v koupelně teče kohoutek a takhle bych mohl pokračovat dál. Popravdě nevím, jak tu mohli tvoji rodiče žít."
To mě trošku zarazilo.
"To je divné, má matka byla vždycky pedantka. Jakmile se jí něco nelíbilo, okamžitě se s tím muselo něco udělat. A bylo jedno jestli venku byla sněhová vánice, nebo byla půlnoc." Při těchto slovech jsem se zadívala do prázdna a vzpomněla si, jak jednou otec musel jet v osm večer do obchodu, protože došla jablka. Nikdo ani neměl chuť a jistě by to počkalo na ráno, ale matka řekla že se tohle v tomto domě nemůže stát a tak Michael Eaglestone sedl do auta, a vyrazil.
Zatřásla jsem hlavou abych z ní vyhnala svou děsivou matku.
"Pojedu s tebou. Můžu ti pomoct sehnat co potřebuješ. Stejně bych se chtěla projít ve městě."
"A necháš mě tu pak samotného v domě hrůzy?" pozvedl Scott obočí.
"Snad se tu nebojíš." rozesmála jsem se.
Po dopití naší kávy jsme se šli do pokoje obléct.
Scott zvolil červenou flanelovou košili, což mě rozesmálo.
"Teď vypadáš jako prvotřídní dřevorubec." smála jsem se.
Já jsem si vzala raději svetr.
Stejně šedý jako venkovní obloha.




Když jsme společně vyšli ven, Marty zrovna vyprazdňoval pasti na krysy.
Na rukou měl opět pracovní rukavice a na v levé ruce měl černý plastový pytel.
Domyslela jsem si že v něm budou mrtvé krysy.
"Aaah Zdravičko. Vyspali jste se dobře?" přivítal nás s úsměvem.
"Dobré ráno Marty. Ano, vše bylo v pořádku." usmála jsem se a stále se dívala na pytel, plný krysích těl.
Martymu to asi došlo, protože ho pozvedl a ukázal na něj.
"Pani Eaglestonová chtěla abych každý den vyprazdnoval pasti a ty mrtvolky pálil vzadu na zahradě. Řeknu vám, horší smrad jsem nezažil." vysvětlil a přitom se smál.
"Nebylo by lepší je jen třeba vyhodit? Nebo možná radši zakopat?" navrhl lehce znechucený Scott.
"To by asi bylo, ale paní Eaglestonová si to přála takhle. Jestli vy si to přejete jinak..." prohlásil ironickým tónem Marty.
"Ano, Marty. Raději je prosím zakopávejte na zahradě." poručila jsem mu.
"Jak je ctěná libost, slečno." řekl ještě víc ironicky a odešel na zahradu.
Chvíli bylo ticho.
"Nemám toho kluka rád." řekl Scott do lehkého hvízdání větru.
"Ani já ne. Ale pár dní to vydržíme a pak ať si s ním dělají co chtějí."
Nasedli jsme do auta. Naváděla jsem Scotta na náměstí, které bylo zhruba uprostřed města a dalo se odtamtud zajít do knihovny, do kavárny a taky bylo okolo několik obchodů.
Oba jsme vystoupili a Scott se opřel o střechu auta směrem ke mě.
"Chceš se tady pak sejít? Nebo nemám tě vyzvednout? Moc se mi nechce tě tu nechávat samotnou." zeptal se starostlivě.
"Já to zvládnu. Nebyla jsem tu deset let, myslim že mě ani nikdo nepozná."
"Nakoupim co potřebuji a odvezu to do domú. Kdybys chtěla odvoz, stačí zavolat." řekl když už odcházel druhým směrem než já.
Ještě jsem mu zamávala a už jsem mířila směrem k parku.
Ten byl hned za první řadou obchodů.
Jmenoval se park Králů. Nikdy jsem nepochopila proč.
Co jsem ale chtěla vědět, bylo jak ten park vypadá v současné době.
Stalo se mockrát že jsem své procházky v parku litovala.
Jakmile jsem obešla poslední obchod s hudbou, zjistila jsem, že park je pryč.
Neviděla jsem tam ani houpačky, ani červený kolotoč, ani stromky a keře.
Po jednom ze stromů, což byla kdysi vysoká a urostlá borovice, zbyl jen ohořelý kmen.
Uhodil snad do stromu blesk a proto byl ohořelý?
Nebo tu snad vypukl požár?
Dokonce i podium, kde bylo každoroční představení už nebylo na svém místě.
Vypadalo to místo tak opuštěné, až mi to bylo trochu líto.
A to i přesto co se mi tam kdysi stalo.




Scott zahlédl při parkování železářství, což bylo první místo kam chtěl zajít.
Na opravu potřeboval hromadu hřebíku a pro jistotu i nějaké to nářadí, protože nevěděl jestli v domě něco najde a od Martyho si rozhodně nechtěl nic pujčovat.
Když tam budou i nějaká prkna na opravu, nakoupí i ta, aby mohl vyměnit schody do sklepa.
Otevřel dveře a ozvalo se obvyklé zacinkání zvonku nad dveřmi.
Když Scott vešel ucítil nepříjemný zápach, který nevěděl k čemu přirovnat.
Na levé straně byl pult, za kterým seděl obtloustlý muž v propoceném tričku.
Na tvářích měl lehké strniště.
"Dobrej den" řekl muž řezavým hlasem.
"Dobrý." pokývnul Scott a vydal se prohledávat obchod.
Přímo naproti dveřím byli dvě uličky a za nimi další dvě. Hned v první našel několik věcí co potřeboval.
Kladivo, dlouhé hřebíky, kombinačky.
Když přešel doprava našel tam i regál s prkny.
Zalitoval že ho nenapadlo přemeřit si prkna ve sklepě a proto jich jen pár naslepo vybral. Při procházení první uličkou si vzal ještě pilku na dřevo a metr.
Řekl si, že když bude potřebovat, zajede si sem a vezme si další prkna, tentokrát už v přesnějších rozměrech.
Přešel k pultu s pokladnou a vše tam vyskládal.
"Budete stavět domek na stromě?" rozchechtal se prodavač.
Silně zapáchal.
"Spíš opravovat." řekl Scott a snažil se nedýchat.
Prodavač potáhl nosem.
"Můžete mi dát ještě rukavice prosím?" požádal Scott a ukázal na pracovní rukavice, které viděl za prodavačem na věšáku. Kdyby si jich tam nevšiml, nejspíš by na ně zapomněl.
Prodavač se zasekl s rukou nad pokladnou a podíval se na ukazující Scottovu ruku.
Pak se beze slov otočil a vzal jeden pár rukavic.
Když byl zády k pokladně, Scott si všiml že mu lehce padají kalhoty a všiml si rýhy nad půlkami. V tu chvíli velmi zalitoval, že se vůbec díval tím směrem.
Prodavač položil pár pracovních rukavic na pult, vedle ostatního zboží a začal na pokladně markovat.
Scott si všiml že přitom lehce v koutku vyplazuje jazyk. Nejspíš se velmi soustředil.
"Bude to všechno?" zeptal se prodavač.
"Ano prosím."
"Nechcete třeba něco na lov? Past na medvědy třeba?"
"Tady jsou medvědi?"
"No to si pište, mladej pane. Mám tu zrovna jednu moc pěknou." řekl prodavač a sáhl pod pult.
Vytáhl na řetězu houpající se past.
Bylo na ní ještě několik kapek krve a chomáč chlupů.
"No jo, je dropet používaná, ale slouží dobře." zasmál se prodavač.
"Ne diky, to nebude potřeba."
"No jak myslíte." odvětil prodavač a znovu past schoval.
Scottovi došlo že to co cítil byl nejen prodavač ale i slabý zápach krve, nejspíš právě z pasti.
Prodavač mu řekl cenu nákupu a tak mu raději podal bankovky aby už mohl odejít a pořádně se nadechnout.
Krabičku s hřebíku strčil do kapsy od bundy, zbytek pobral do rukou a rychle opustil obchod.
Naštěstí si ani nevšiml, že se v přítmí stropu houpalo několik zapáchajících zvířecích kožešin.


Byla jsem z ohořelého parku tak zmatená, že jsem se rozhodla zajít si na městské informace kousek od radnice, abych se zeptala co se tam stalo.
Informace jsem znala, protože tam dřív pracovala matka jedné z dívek, které mě šikanovali.
Byla to menší budova po pravé straně od budovy radnice, při příjezdu skrytá za sochou prvního starosty Stephena Denbrougha.
Obešla jsem sochu a viděla že se to místo vlastně vůbec nezměnilo.
Budova měla prosklenou přední stranu, skrz kterou ale stejně nebylo vidět kvůli spoustě reklamních a městských plakátů.
Na jednou jsem si přečetla že v sobotu bude nedaleko od města pouť.
Kdysi, asi čtrnáct mi bylo jsem se na ní byla podívat.
Bylo tam velké a zářivé ruské kolo, kde jsem se chtěla projet.
Neměla jsem ale s sebou rodiče a tak mi to nechtěli dovolit.
I když jsem chtěla zaplatit dvojnásobek za jízdu, tak mě odmítli. Sama jsem prostě nesměla. A jakmile majitel zvýšil hlas, raději jsem odešla.
Žádná jiná atrakce mě nezajímala, jen tato.
Chtěla jsem nasednout a vyjet vysoko až nad stromy a tam se dívat do míst, kde není tohle město.
Na dům hrůzy jsem se neodvážila a kolotoče jsem neměla ráda, takže jsem byla ještě víc rozmrzelá než z odmítnutí na ruském kole.
Při odchodu jsem dostala placku s nápisem "Návštěvník Wallského Lunaparku"
Ještě cestou jsem ji zahodila.
Řekla jsem si, že tentokrát si ruské kolo nenechám ujít.
Musim to navrhnout Scottovi.
Vešla jsem do informačního centra, kde byl hned naproti dveřím malý pultík obložený brožurami s informacemi o městě a okolí.
Jak jsem zahlédla, jedna byla i o rodině Eaglestonových.
Za pultem seděla starší dáma s prošedivělým drdolem na hlavě.
Na jmenovce před ní stálo Beatrice Gouldová.
Měla hubený a protáhlý obličej.
Vypadala trochu děsivě i když sama nevím proč.
Když jsem zavřela dveře zaklonila hlavu a podívala se na mě, jako kdyby se chtěla podívat skrze brýle posazené na nose.
Tam ale žádné neměla.
Nic neřekla.
"Promiňte, jsem Lisa Eaglestonová. Chtěla jsem se zeptat, jestli by jste mi mohla říct co se stalo s parkem." zeptala jsem se ji tiše.
Rozšířili se jí nosní dírky, což vypadalo, jako kdyby si mě chtěla očichat.
"Žádnou Lisu Eaglestonovou neznám." řekla kolísavým hlasem.
Povzdechla jsem si. Svého původního jména se tu rozhodně nezbavím.
"Margaret Eaglestonová. Jméno jsem si změnila." vysvětlila jsem.
Tentokrát na mě vyvalila modro šedivé oči.
"Margaret. Netušila jsem, že jsi se vrátila." řekla mi s překvapenám tonem.
"No vlastně jsem se vrátila teprve včera. Kvůli smrti rodičů."
"Ach ano, vaši rodiče." při této větě mi sevřela ruce a já ucítila nepříjemný zápach zatuchliny.
"Vaše rodiče to byla strašlivá tragédie ale nejspíš to bylo nutné." dokončila větu.
Stisk rukou byl lehce nepříjemný.
Měla prsty ledové a svraštělé.
Zarazilo mě však co řekla.
"Jak to myslíte že to bylo nutné?" zeptala jsem se ji.
"Vaše matka byla zlý člověk, proto si ji nejspíš bůh povolal k sobě. Ne-li sám ďábel."
Nevěděla jsem co na to říct.
Naklonila se ke mě.
"Budu se za vás modlit Margeret." zašeptala.
Z dechu jí byl cítit hořký čaj.
"Děkuji." pokusila jsem se o úsměv, zatímco konečně pustila mé ruce.
Chvíli bylo mezi námi ticho.
"Takže, co jste si to přála vědět?" zeptala se mě s úsměvem, potom co si sedla.
"Ano, co se stalo s parkem Králů? Byl tu nějaký požár?"
"Ach ano, veliký, veliký oheň. Jeden večer přišla děsivá bouře. Já sama jsem z ní byla velmi vystrašená. Někdy kolem jedenácté se ozvala hrozivá rána a s ní i záblesk. Všichni muži vyběhli z domů k parku. Tam už hořela naše borovice. Několik větví se bleskem odlomilo a hořící popadali na podium, takže to začalo také hořet. Trvalo několik hodin než se jim to podařilo uhasit a to byl i ohromný déšt. Bylo to děsivé. Jako kdyby se bůh rozhodl potrestat Honor´s Wall."
Paní Gouldová vyprávění velmi prožívala.
"To je mi líto. Kdy se to stalo?"
"Už to budou dva roky děvče."
"A proč se park nezrekonstruuje? A podium neopraví? Dva roky, je tam ohořelý kmen stromu?"
Paní Gouldová vypadala znepokojeně, že se na něco takového vůbec ptám.
"Děvče, to se budeš muset zeptat pana starosty. Na toto já odpověd neznám."
Pokusila se usmát ale stále vypadala velmi nervozně.
Poděkovala jsem jí, rozloučila se a opustila budovu.




Scott si naložil vše do auta ale ještě nenastoupil. Rozhodl se že se pokusí najít lékarnu aby si koupil něco na ošetření, kdyby se náhodou zranil při opravách. Desifenkci, náplasti, případně nějaký obvaz.
Nebylo to těžké hledání, protože budova byla na konci náměstí, celá bílá, s červeným křížem na štítu.
Zamkl auto a vydal se tam s rukama v kapsách.
Občas studeně zafoukalo, takže každou chvíli schovával krk za límec bundy.
Kdyby tu museli ještě nějakou chvíli zůstat, jistě by potřebovali oba zimní bundy.
Podíval se severním směrem, kde viděl zasněžené vrcholky hor. Při tom pohledu mu přejel mráz po zádech.
Přidal na chůzi a blížil se k lékárně.
Otevřel dveře a vešel do hřejivého prostředí, kde byla cítit desinfekce a chemikálie.
Prošel mezi regály, kde viděl léky na kašel, na rýmu a bolesti v krku a rovnou se postavil k pultu.
Tam stál vysoký muž, v bilém plášti, obě ruce položené na pultu.
Měl kratší hnědé vlasy a velké brýle.
Co na něm vypadalo zvláštně byl jeho úsměv.
Působil skoro až děsivě.
Na plášti měl jmenovku Mr. Johnson.
"Měl by jste přání?" zeptal se stále s tím úsměvem.
"Ano, prosím." odpověděl Scott tiše.
I on ucítil závan vzpomínek.
Viděl jak byl ve škole zavolán k řediteli. Jeho třídní učitelka si stěžovala že nedává pozor a stále si při hodinách píše své příběhy.
Když stál před ředitelem, měl stejný pocit, jako měl v současnou chvíli.
Cítil se jako dítě, které má průšvih.
"A co by to mělo být?" zeptal se pan Johnson a naklonil hlavu na stranu.
"Prosím náplasti a desinfekci."
Scott pocítil lehký strach. Sám nevěděl jestli to nazvat přímo strachem, nebo jen hodně silným nepříjemným pocitem, ale cítil to všude uvnitř sebe.
"Jistě, desinfekce. Hned to bude příteli." řekl pan Johnson a otočil se k regálům za sebou.
Lékárník stále zády jen otočil hlavu ke Scottovi.
"Krabičku s náplastmi najdete v uličce dvě příteli." řekl spoza ramene.
"Děkuju pane." odpověděl poslušne Scott a odšoural se do uličky, kde hledal náplasti.
Procházel mezi regály a hledal.
"Ano, přesně tam." odpověděl pan Johnson stále zády.
Scott spatřil krabičku, kde viděl obrázek náplastí a jednu si vzal.
Taky si vzal jedno balení obvazů, kdyby měl náhodou nějaké vážnější zranění.
S tím se vrátil k pokladně.
Obojí položil na pult a poslušně čekal.
Lékárník se otočil zpět a v rukou držel lahvičku s desinfekcí.
"Tady to je." pověděl a usmál se snad ještě víc.
"Děkuji." řekl Scott a vše zaplatil.
Pak opustil lékárnu.
Jakmile za sebou zavřel dveře, zarazil se na místě.
"Co to sakra..?" řekl si pro sebe.
Sám se divil co to cítil za zvláštní pocit. Teď už si to sám nedokázal vybavit.
Když se vracel k autu, stále nechápal co se mu to stalo.
"Ať už odsud odjedeme." řekl si sám pro sebe když startoval auto.
Vyrazil do domu aby mohl pracovat.


Když jsem se dostala znovu k náměstí, viděla jsem že Scottovo auto už je pryč. Nejspíš už měl nakoupeno vše co potřeboval a tak se vydal pracovat.
Já jsem chtěla ještě navštívit knihovnu.
Jednak jsem si chtěla pujčit něco o historii města ale hlavně mě napadlo, že knihovník by mohl znát lidi z města a tak by mi mohl poradit, kde najdu své bývalé spolužáky.
Knihovna byla ohraničením poloviny náměstí.
Byla to ohromná a stará budova s vysokými okny, přes které nebylo vidět dovnitř.
Vždycky jsem to tam měla ráda.
Bylo tam ticho a klid a věděla jsem, že tam mi nikdo ubližovat nebude. Možná jsem byla trošku šprtka, když jsem trávila tolik času v knihovně a hodně jsem četla.
Ale vlastně jsem za to byla ráda.
Když jsem se blížila k budově ozval se zvon, který patřil k hodinám na radnici.
Odzvonilo jedenáct hodin.
Postavila jsem se před dveře knihovny a zhluboka se nadechla.
Už odsud jsem cítila vůni starých knih. Řiká se, že každý člověk má svou oblíbenou vůni. Pro někoho je to benzín, pro někoho posečená tráva a pro někoho zem po dešti.
Pro mě to jsou nejspíš staré knihy.
Vzala jsem za masivní kovovou kliku a s námahou otevřela velké dveře.
Vešla jsem dovnitř a snažila jsem se za sebou tiše zavřít dveře, ale foukl vítr, který je hlučně přibouchl.
"Pardon." špitla jsem do ticha budovy.
Nikdo však uvnitř nebyl. Tedy aspoň jsem nikoho neviděla.
Ale zaslechla jsem kroky.
Někdo procházel skrze regály plné knih a blížil se k vypujčnímu pultu.
Ze stínu se vynořil starší pán, s brýlemi na nose.
Měl košili zastrčenou do kalhot, přes které mu viselo mohutné břicho. Přes košili měl napnuté kšandy.
Vlasy už měl šedé, stejně jako vousy a na vrchu hlavy se mu leskla pleš.
Podíval se na mě skrze brýle a usmál se.
"Vítejte slečno. Z těch dveří si nic nedělejte, počasí nikdo neovlivní." pověděl mi na přivítanou. Stále se usmíval.
Z lidí co jsem zatím potkala v Honor´s Wall, tento muž působil nejpříjemněji.
Měl laskavou tvář.
"Vás jsem tu ještě neviděl slečno." řekl mi, když se blížil šmajdavou chůzí k pultu.
"Já nejsem odsud. Teda vlastně jsem." zakoktala jsem se trochu.
"Jak tomu má rozumět?"
"Narodila jsem se tu. Ale po škole jsem se odstěhovala. A včera jsem se vrátila."
"A vaše ctěné jméno slečno?"
"Lisa...Margaret Eaglestonová."
Na své vlastní jméno si nechci zvykat ani tady.
"Snad ne dcera manželů Eaglestonových?"
"Ano přesně ta."
"Tak to mě velice těší že vás poznávám."
Usmál se na mě a podal mi ruku přes pult.
Bylo vidět že se potí, ale i tak působil přijemně.
Když jsem byla malá a chodila jsem do knihovny, byla tu stará paní Astorová. Podle mě, ta stará rašple nenáviděla děti a snažila se jim co nejvíce znepříjemnit čas strávený v knihovně.
Člověk nesměl ani zakašlat, ani nahlas otočit stránku aby už nezvedala ukazováček ke rtům s typickým a syčivým pššššt!!!
Kolovala o ní stovka příběhů. Že ji manžel nikdy nedopřál dítě a radši odešel, a proto ostatní děti tak nenáviděla. Další že to byla čarodějnice, která děti požírá, ale nechce se prozradit ve městě a proto je tu tolik nenávidí.
Sama jsem měla nejraději asi ten s čarodějnicí, protože tak na mě i ona působila.
Za to tento knihovník působil jak roztomilý skřítek, proto se mi zamlouval.
"Jmenuji se Arthur Redwood a jsem zdejší knihovník," představil se mi.
"Když jsem byla malá, byla tu ještě paní Astorová. Žije ještě?" zeptala jsem se, zatímco jsem si prohlížela knihovnu. Vypadala pořád stejně.
Jak jsem byla uchvácena prostředím, ani mi nedošlo, že moje otázka zní netaktně.
"Ach paní Astorová. Tragická nehoda. Jednoho večera si šla uvařit čaj a při jeho přípravě usnula. Její dům shořel s ní uvnitř. Nezbylo z něj vůbec nic. Tragická nehoda, velmi tragická."
Sundal si brýle a otřel si koutek jednoho oka, jakoby se snad snažil zakrýt slzy.
"To je mi líto." řekla jsem a snažila se aby to znělo upřímně.
"Avšak netruchleme slečno. Jak vám mohu pomoci? Máte v plánu se v Honor´s Wall zdržet?"
"No, jsem tu aby jsme s partnerem dali dokupy dům po rodičích a pak máme v plánu odjet. Nejspíše tak do konce týdny. Ale chtěla jsem se zeptat, jestli by jste tu neměl nějakou knihu o historii města. Jako malá jsem se o to moc nezajímala, ale nyní bych si o tom ráda něco přečetla." vysvětlila jsem svou prosbu.
"Ale jistě že tu něco mám, vteřinku."
Odšoural se zase pryč. Podle kroků a jeho mumlání jsem slyšela že je nedaleko.
Stále jsem se rohlížela po budově.
Na stropě byla nádherná malba chlapce, který si četl knihy a kolem sebe měl jejich příběhy. Po levici mu plavala bílá velryba, nad pravým ramenem doktor Frankenstein tvořil své monstrum, u nohou pirátí a hned vedle nich víly.
Přemýšlela jsem jestli tu tato malba byla už když jsem byla malá a já si toho pouze nevšimla, nebo jestli se objevila až později.
Šouravé kroky se vraceli.
Pan Redwood nesl v rukou větší knihu, která působila docela ohmataně.
Položil ji na pult přede mě.
"Historie Honor´s Wall. Napsal Arthur Redwood." přečetla jsem.
"To je vaše kniha." došlo mi po přečtění toho jména.
Knihovník se zasmál.
"Ach ano, toto je mé malé dítko. Tvořil jsem ho několik let a jsou v tom fakta, které se i samo město snažilo utajit. Ale já jsem vše sepsal do této nikdy."
Díval se při těch slovech na knihu a vypadal celkem pyšně.
"A nebude vám vadit kdybych si ji pujčila?"
"Ale to víte že ne slečno. Knihy jsou od toho aby se četli a mě bude potěšením, když si ji zrovna vy přečtete. Vlastně, když už vás tu mám, sama by jste mi mohla pomoci." prohlásil celkem zamyšleně.
Pozvedla jsem obočí.
"Víte, ono se toho moc neví o vaší rodině. Což je i v knize vidět. A přeci jen vaše rodina, je díky továrně a pile velkou součástí tohoto města."
"To máte pravdu." řekla jsem s lehce sarkastickým podtónem.
"Vadilo by vám kdybych se vás před vaším odjezdem zeptal na pár věcí, týkajících se vaší rodiny?"
"Jestli vám to pomůže v knize."
"Nesmírně by mi to pomohlo slečno."
"Dobře, tak proč ne."
Popravdě jsem netušila co bych mohla vyprávět o rodině. Většinu vzpomínek jsem si vytěsnila z hlavy.
"Mohl bych se za vámi zastavit někdy v domě? Chtěl bych si nejprve sepsat otázky, co by mohlo zajímat čtenáře."
Přikývla jsem.
"Nádhera. Každopádně, knihu si vezměte domů. Myslím že čtenářský průkaz nebude potřeba, když se zdržíte jen na chvíli."
Při těchto slovech na mě zpoza brýlí mrkl.
"Do konce týdne vám jí vrátím." řekla jsem a usmála se.
Rozloučili jsme se a já odešla z knihovny.
Až když jsem zavřela dveře, vzpomněla jsem si, že jsem se chtěla zeptat na spolužáky.
Vracet už se mi ale nechtělo, a tak jsem se s knihou v rukách začala vracet domů.
Myslím že se tam dostanu zhruba na oběd a mohla bych něco uvařit pracujícímu Scottovi.




Scott zaparkoval vůz před domem a otevřel si kufr, kde měl prkna a nářadí.
Když vystoupil na zahradě viděl Martyho, který tam mohutnou sekerou sekal dříví.
Ten ho také spatřil ale jen pozvedl ruku na pozdrav.
Scott pozdrav opětoval a byl celkem rád, že se s ním nemusí bavit.
Pobral prkna z kufru a odnosil je domů.
Pak se vrátil a posbíral ještě nářadí a také si ho odnesl.
Rovnou se převlékl do obnošených tepláků ale košili si nechal. Cítil se přeci jen trochu jako dřevorubec a nad tou myšlenkou se usmál.
Uvařil si kávu a pak i s hrnkem plným horké hnědé tekutiny přešel do sklepa.
Začal prohlížet zničená prkna.
Bylo jich sedm. Dvě hned za dveřmi, tři zhruba v půlce a poslední dvě až dole.
On měl však jen pět prken.
Řekl si tedy, že opraví nejdříve vrchní prkna, kde k nim snadno dosáhne.
Postavil se pod schody s kladivem v ruce.
Jeden schod byl zlomený v půlce a druhý byl prohnilý u hřebíků, takže praskl až na straně.
Vzal za prohnilý schod a bez námahy ho utrhl.
S trochu větší obtíží utrhl i napůl zlomený schod a prkna hodil na jednu hromadu.
Může je pak hodit do kotle a spálit.
Vzal si kleště a začal odstraňovat zrezlé hřebíky.
Zabral za jeden a ten se skřípotem vylezl na světlo.
Chytl další a ten se držel pevněji.
V tu chvíli se zarazil.
Zaslechl nad sebou kroky.
Nehýbal se a poslouchal.
Kdyby to byla Lisa, říkal si, jistě by na něj zavolala.
A Marty by snad nevešel jen tak dovnitř.
Obešel schody a vyběhl po nich, dávajích pozor na zničené příčky.
V hale nikoho neviděl a už ani kroky neslyšel.
"Halo, je tu někdo?" zavolal do tichého domu.
Odpověděla mu jen ozvěna.
"Halooo?"
Stále nic.
Zavrtěl hlavou a vrátil se do sklepa.
Vytáhl všechny hřebíky a na jejích místo začal přitloukat nová prkna.
Usmál se nad tím jak mu šla práce hezky od ruky.
Když se chystal sundat další prkna, znovu zaslechl kroky. Tentokrát to znělo jako když někdo sbíhá po schodech.
Scott neváhal a vyběhl nahoru ale opět nikoho neviděl.
Nechal si dveře od sklepa otevřené a znovu sešel dolů.
Jakmile dosáhl posledního schodu, někdo za ním dveře zabouchl.
Scott se lekl a uskočil, i když neočekával útok.
Pod nohy se mu dostala jedna z krabic, zakopl o ní a svalil se na zem.
Krabice se přitom vysypala a on se praštil do ramene.
"Zatraceně." sykl bolestí.
Třel si rameno když si sedal a přitom se díval na krabici, kterou rozsypal.
Na vybetonované podlaze leželo několik papírů. Byli na hromádkách, po částech sepnuté kancelářskou sponkou.
Zvedl jednu a prohlédl si ji blíž.
"Jacob Hairdman - mechanik
Alkoholismus
Snadno ovlivnitelný, stačí slíbit vyšší finanční odměnu."
Zamračil se nad tím a vzal do ruky další papíry
"Stephanie Brownová - řezbářka
Týrání od manžela
Stačí pohrozit ztrátou zaměstnání a udělá cokoliv."
Scott prohlížel další a další papíry. Eaglestonovy měli sepsané složky svých zaměstnanců se slabými stránkami, aby je mohli buď vydírat, nebo je využívat v práci.
A byla toho plná krabice.
Stále dokola si pročítal papíry a nelíbilo se mu co vidí.
Kdyby se o tomhle někdo dozvěděl mohli je snadno zažalovat za vydírání.
Po chvíli pročítání vše naskládal zpět do krabice a vynesl ji do obýváku. Tam ji položil na stůl a sedl si na gauč.
Při pohledu na krabici, mu bylo jasné, že o tom musí říct Lise před prodejem domu.
Sklep už asi dneska nedokončí.




Cesta mi trvala asi půl hodiny. Bylo chladno a foukal nepříjemný vítr.
Hlavně mi mrzly obě ruce, jak jsem držela knihu od pana Redwooda.
Stále jsem si nezvykla na pohled domu rodičů, jak jsem se blížila.
Když jsem byla mladá, tak jsem se většinou courala abych tam nemusela.
Teď mi ale byla zima a má matka už tam nebyla, tak jsem mohla jít rychleji.
Při přiblížení k domu jsem viděl že Marty vzadu na zahradě kope díru. Nejspíš poslechl, když jsem řikala že bych byla raději kdyby mrtvá těla krys zakopal.
Byl zády a neviděl mě přicházet, za což jsem byla tak nějak ráda, protože jsem s nim nechtěla mluvit.
Chtěla jsem se jen v klidu naobědvat se Scottem a pak si s kávou sednout u knihy.
Scott říkal že bude chtít hodně opravovat aby jsme se mohli brzy vrátit. V domě se mu líbilo asi stejně jako mě.
Vešla jsem do domu.
"Ahoj." zavolala jsem a čekala odkud se ozve.
"Ahoj." ozval se Scott z obýváku a tak jsem tam rovnou zamířila.
Seděl na gauči a zamyšleně se díval na papírovou krabici na stole.
Bylo mi jasné že je to něco špatného co našel ve sklepě.
"Co to je?" zeptala jsem se, dívajíc se na krabici.
"Tohle je jeden velkej průser." odpověděl a otevřel krabici.
Sedla jsem si vedle něj.
"Řekneš mi víc?"
"Tvoji rodiče, si vedli záznamy o svých zaměstnancích. Velmi detailní záznamy."
"No a?"
Místo odpovědi mi raději ukázal jeden z papírů co vylovil.
Začetla jsem se a viděla to co Scott viděl ve sklepě.
"No do prdele." uniklo mi.
"Přesně tak." souhlasil Scott.
"A to jsou tam všichni takhle?"
"Nevim jestli všichni, ale je jich tam hodně."
Zvedla jsem se z gauče a přešla k oknu odkud jsem viděla Martyho zakopávajícího díru.
Věděla jsou že moje matka je zlý člověk, ale že by byla schopná udělat něco takového? Nedokázala a nejspíš jsem ani nechtěla tomu věřit.
"Víš co tohle znamená? Kdyby to objevil někdo dřív, mohl by to z toho být kurva velký problém. Kdyby se lidi ve městě dozvěděli co tvoji rodiče dělali, nejspíš by tě ukřižovali jako posledního Eaglestona." řekl Scott
"Asi by jsme se toho měli zbavit." odpověděla jsem stále se dívajíc z okna.
V tuhle chvíli jsem si na jednu stranu připadala trochu jako moje matka.
Ona by jednala nejspíš stejně. Když se chtěla něčeho zbavit, prostě se toho zbavila.
"V tom s tebou souhlasím, ale možná by o tom měl někdo vědět. Starosta, nebo aspoň ten náčelník." vysvětloval Scott.
Otočila jsem se k němu.
"Ne, budeme o tom vědět jen my dva Scotte. A my se toho zbavíme. Hoď to ve sklepě do kotle. Těmhle lidem by jsme nevysvětlili že o jsme o tom nevěděli." odpověděla jsem mu a byla jsem rozhodnutá.
Nejspíš to na mě i viděl, když vstal a zvedl krabici.
"Udělám to radši hned. Ale je to hnus."
Odešel směrem do sklepa a já jsem slyšela skřípavé otevírání dvířek od kotle.
Usmála jsem se a šla připravovat oběd.
Snad tu někde najdu nějaké těstoviny. Mám na ně chuť.




Při obědě jsme moc nemluvili. Scott asi měl špatný pocit z toho co našel ve sklepě. Ani já jsem z toho nebyla nadšená ale nemohla jsem ovlivnit činy svých rodičů.
Jakmile jsme dojedli, řekl že půjde dodělat schody.
Uvařila jsem si kávu a přesla do obývacího pokoje.
I když se v topení topilo, bylo mi trochu chladno.
Našla jsem si nějakou deku a zabalila se do ní na gauči.
Otevřela jsem vypůjčenou starou knihu a zhluboka se nadechla.
Ucítila jsem tu vůni, kterou jsem vždycky tolik milovala.
Začala jsem otáčet stránky.
"Město bylo založeno....bla bla bla..."
Tahle část mě moc nezajímá.
Spíš mě zajímá co se ve městě dělo, ne jak vzniklo.
Jako asi každé měnší město i zde došlo na upalování čarodějnice.
Ovšem zde vyhořela i soudní budova. Tvrdilo se, že byla zapálena úmyslně, ale nikdy se nenašlo dost důkazů. Nebo se možná nechtělo najít.
Začetla jsem se více do knihy.
Při postupném pročítání historie jsem zjistila že ve městě bylo mnoho požárů. Jeden rok vyhořel kostel, když se zdejší farář opil vínem a pak svrhl jednu svíci, čimž zapálil celou budovu.
Další rok vyhořela celá část domů.
Původně oheň začal na jednom z nich ale rozšířil se.
Potom park, a dům knihovnice.
Byla jich spousta.
Zavřela jsem knihu a zadívala se do prázdna. Co to bylo za město, kde se objevovalo tolik požárů.
Odložila jsem knihu a vyšla do patra, kde jsem vyhledala jeden z balkonu abych se mohla zadívat na město.
Žádnou věž kostela jsem neviděla. Pravděpodobně jako park, už po požáru nebyl znovu obnoven.
Proč ale zrovna kostel?
Copak město chtělo žít bez víry?
Nebo už ji všechnu ztratilo?
Autor JacobMilton, 20.09.2017
Přečteno 396x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter