Kapitola 2 - Přátelé

Anotace: Ať se staneš jakýmkoli člověkem, ať je tvá minulost jakkoli strašlivá, vždy se objeví někdo, kdo tě bude chtít za přítele. Hádes, kap. 2, str 27 - 41.

Sbírka: Hádes

Čas jednat.

Pomalým posunutím nohy k tomu naproti si zajišťuji jeho vyřazení ze hry. Letmý pohled na poněkud ospalejšího protihráče vpravo prozrazuje polohu jeho rukou a hlavy. Ten nalevo lépe vidí skrze průzor ven k řidiči, takže je čilejší ze sledování cesty.

Ti vpředu nepředstavují problém z hlediska pětivteřinové reakční doby.

Zapření se tělesnou vahou do levé spodní končetiny.

Hra.

Rychlý kop do čelisti s narkózním efektem.

Z rotace vpravo rychlé užití lokte vyřazení motoriky ospalého, byť již se postupně budícího.

Otočením se na posledního, který už má zbraň z pouzdra rychlým skokem hlavou vpřed s vyražením dechu a upuštěním tradiční ČZty 75 BD.

Našmátrání zbraně a úder do zátylku ve chvíli jeho předklonu při snaze se nadechnout.

Výstřel do rádiového zařízení skrze průzor.

Dvířka průhledu se s bouchnutím, při pokusu se zašoupnout a zaslepit průzor, opřely o hlaveň zbraně, což znemožnilo další manipulaci s ní.

Puštění přiskřípnuté zbraně.

Rychlý kop do hlavy na zemi se probouzejícího.

Brždění vozu a pád na záda uvnitř něj. Opětovné vstávání.

Několik v uzavřeném prostoru ohlušujících výstřelů k spodní části volného křídla dveří.

Bouchnutí dveří přední čísti automobilu.

S vědomím vystupujících dvou posledních schopných protivníků z vozu: rychlé silné kopy na spodek volného křídla dveří, dokud zámek nepovolil a neprasknul – horní západka se poté vysmekla vlivem posledního náporu.

Zaskřípění štěrku na krajnici pod nohama.

Padnutí na čtyři.

Pohled pod autem naznačil dle pozice nohou polohu protihráčů – z důvodu strachu jsou neprofesionálně na jedné straně vozu, byť rychle postupující vpřed.

Logická cesta vede přes druhou stranu vozu k předku auta a útěk přímou čarou v trajektorii původního směru.

Dvacet metrů.

První výstřely správným směrem.

Devíti milimetrové ruční zbraně s krátkou hlavní nejsou přesné na střelbu na delší vzdálenost.

I přesto zásah do lýtka – spíš odražením, než zásahem.

Klopýtavě poskočným způsobem para kotoul přes svodidla a nabrání směru do lesa.

Zvýšená obtížnost hry.

Dostatek času na zkontrolování rány. Pouze zásah odraženým kusem asfaltu. Povrchová rána znamenající bolest ale ne dysfunkčnost.

Útěk dál. Nechytí-li člověka do dvou dnů po útěku, pravděpodobnost jejich úspěchu se dělí dvěma. První hodiny jsou nejdůležitější.

Dle platných postupů se vytvoří kruh v okruhu několika kilometrů. Zničení výkonné vysílačky zpomalí reakci, což dále hraje pro mou stranu.

Nejlogičtějším jednáním je útěk z cílového kruhu.

Doktor, obdržujíc v blízké budoucnosti informaci, že jsem volný, všechny upozorní na to, že jsem slíbil, že se u něj stavím na čaj. Jeho bydliště nechávám daleko po pravici a postupuji rovně. Oslabení hledacího týmu rozdělením sil i na doktorovy rodiny hlídací onen mou maličkost hledací ztenčí dostatečně na to, aby mne ani hlídací ani hledací nemohli ohrozit – což by se dělo jen, kdyby se hledací nerozdělil na hledací a hlídací…

Tedy vzhůru tam, do někam.

Noha mírně pobolívá a běh způsobuje rychlé vyplavování laktátu do svalů a křečovité stahování plicních sklípků.

Hlen, tvořící se vzadu v krku, se stává mírně nepříjemným. Faktická celková únava těla je až mírně demotivující. Dostatečný vnitřní koučink dělá s tělem zázraky. Tempo zpomalené na únosné, tedy o něco nižší, než je anaerobní práh, kdy krev stíhá ještě odplavovat hromadící se únavu, a plíce stíhají zásobovat svaly rychlou energií, mne poponeslo ještě několik mučivě zdlouhavých kilometrů.

Propotil jsem si košili. Přijdu si jako zvíře, ale nemám momentálně zrovna příliš na výběr…

Toužebnou možnost si odpočinout přináší konečně lidská aglomerace. Hned na začátku osídlení není nic jednoduššího, než si vybrání sympatické rozpadlé budovy k přebývání. Vzhledem k současnému počasí – a roční době – nebude problém vlastně s ničím jiným, než se střechou.

Problém řeší příjemně vyhlížející bývalá vila na začátku příměstského parku. Za první republiky jistě patřící někomu zámožnějšímu, později vlivem stalinistického vlivu rozebrána a z části přestavěna na součást vedle vzrostlé výstavní jednotky čehokoli, kdy, následkem cinkání klíčů – a nejspíše i  už před tím Benešových Dekretů – nyní bez majitele, co by se staral.

Milujme naší vlast! Zpráchnivělý systém samosprávy nemovitostí a byrokratická zamotanost srovnatelná s gordickou uzlovitostí, dává lidem na útěcích, potažmo lidem bezmajetným, anebo politicky splašeným, nemalé možnosti k žití. Četnost opuštěných obyvatelných staveb v této zemi je jako dělaný pro využívání mnou, Malými Bohyněmi, členy Haly – kýmkoli, ať již jsou kdokoli.

Interiér nic moc… spíše nic, než moc. Což vyhovuje.

Zajímavým nálezem je otevřený poklop ve stropě. Dlaždicovitý vzor, podobný barokním sálům, dává dokonale zaniknout vstupu na půdu. Při zavření není vůbec poznat, že nad tímto patrem se nachází ještě další, což je ve výsledku dokonalá poslední obrana při průniku až sem – mimikry.

Žebřík se nacházel kousek vedle pod notným nánosem myšiny a prachu. Půda už ztratila na své hororovosti, jako původní zbytek budovy. Neupravenost prostor zde už nepůsobila tolik barokně, až goticky, za to se zde nenacházela okna, která by nešlo zakrýt, a, jak později vidno, něco málo z nábytku bylo nanošeno kdysi sem. Oprostí-li člověk od představy luxusu, jako lesknoucích se příborů a pestrých vzorů tapet, včetně tmavého dřeva ručně dělaného nábytku, je zde celkem příjemně. I s přihlédnutím k pérovému křeslu, lehce opravitelné posteli, stolku a pár zašlým a rozlámaným dalším drobnostem.

Nejsem první, kdo pojal za myšlenku se zde na nějakou chvíli usídlit, ale podle stavu okolí a naprosté absenci stop – ať zde byl přede mnou, kdo chtěl, nějakou chvíli zde již není.

Prací na pár hodin bylo učinit z postele spatelnou postel, z křesla seditelné křeslo a z místa obyvatelné místo.

Stálo to dostatek času i energie – zvláště při faktu praktické prázdnosti žaludku a dlouhého běhu. Nyní ale mohu usednout a odpočívat.

V případě ohrožení jsem schopen vytáhnout žebřík na půdu pouhým shozením sudu, naplněným harampádím – na laně, přes kladku v trámoví, díky které sem nejspíš onen nábytek tahali. Veliká rána je všechny na pár vteřin zastaví a zaposlouchají se. Zavřu poklop a odspoda nepoznají nic dostatečně dlouho. Odsunu desku, kdysi z nějaké skříně, z vikýřovitého okna a odtud je to po střeše přistavěné části budovy kousek k parku. Mezi stromy už se uniká snadno – při kličkování.

Postel je vyprášená jak jen to šlo. Spát v ní už by nemělo zašpinit ani rozkašlat. Křeslo zrovna tak.

Příjemným nálezem byla krabice rozbitých petrolejek. Ze všech jsem dal do hromady dvě funkční, což je o jednu víc, než bych potřeboval. Celkově se dá říct, že zde vydržím dostatečně dlouho na to, aby podezření opadlo – a já se mohl odporoučet mnohem snadněji… a důstojněji.

Jsem vyčerpaný. Před usnutím mám vždy ve zvyku vzít si prášky, ale ty tu nemám…

Spánek na okamžik zaplašil hlad. S nastávající nocí se množí příležitosti k potupným – byť k přežití nutným krádežím elementárních potřeb typu jídla, pití, lihu do lamp a podobných.

Noční cestování potemnělým městem za poblikávajícího světla lamp, jejichž monotónní bzučení vytváří alespoň nějaký zvuk v tmavé depresi, je podivně uspokojující – být jediným člověkem, co prochází ulicemi.

V napojení postranní uličky ozvalo se nečekaného zvuku. Ve chvílích, kdy má člověk naprogramovaný vzorec chování psance reaguje naprosto nepatřičně na sebemenší maličkost.

Ku štěstí mému – já o tom naštěstí vím a tak kontroluji cokoli, co dělám. Sebereflexí se člověk zvládne odnaučit i instinktivnímu jednání během úleku.

Místo mrštění první věcí po ruce daným směrem jsem se prostě jenom v klidu otočil. Identifikace nebezpečí je alfou a omegou jednání. A jednání dle potřebných informací sedne situaci stejně, jako oblek šitý na míru, který na mě vlastně ještě stále čeká u krejčího… Musím se u něj zastavit… Opět jsem s nechutí pomyslel na svou momentální košili.

V uličce, která se napojovala z obstarožního činžovního domu, stálo v řadě seřazených několik popelnic. Kdysi se snad jednalo o vyloženě nerudovské podloubí – nyní mluvíme o oprýskaném, počmáraném a ponurém postranním průjezdu.

Z jedné z popelnic visel kus čehosi nelibého – a nějaký malý tulácký pes se snažil tento kousek ukořistit. Chvíle pobaveného sledování.

Pokaždé, když už se mu povedlo, jeho téměř bezzubá tlamička nevyvinula dostatek třecí síly k překonání odporu váhy víka, násobeného gravitací.

Opustíme-li sféru fyziky – nemohl to prostě utrhnout, když se nezvládnul zakousnout.

Na mých prvních několik kroků jeho směrem nereagoval. Všimnul si mě, až když jsem byl od něj dva metry. Stáhnul ocas mezi nohy a odstoupil.

„Neboj se, kamaráde.“ Konejšení psa příjemným hlasem je tak padesáti procentní část snahy působit jako přítel. Nezvyšuji-li na psa hlas, nebo nedělám-li cokoli podobného „Huš!“ a „Jedeš!“, na což je zřejmě zvyklý, vybočuji z řady lidí, které si pes zařadil do kolonky “Jít z cesty.“

Snížil jsem svou tělesnou výšku klesnutím do mírného podřepu.

Pes se natočil nedůvěřivě, ale už reagoval na mé jednání ne-útočníka. Kdybych ho chtěl ohrozit, přece bych nešel blíž k zemi, kde jsou šance souboje na zemi více vyrovnané.

„Máš hlad?“

Zalovil jsem v kapse. Nemohl jsem sice obětovat mnoho, protože jsem si nakradl jen tolik, kolik jsem považoval za nutné. Přeci jen tento přechod movitého majetku z jednoho vlastnictví do druhého tak jako tak poškodilo jednu ze stran transakce na úkor druhé, což je z morálního hlediska ne zrovna kašrut (כַּשְרוּת), tedy povolené/vhodné/správně, není-li čtenář zběhlý v hebrejských výrazech. Avšak vzhledem k tomu, že židé posledních pár set let ovládají svět, pochybuji, že je ještě někdo takový, kdo by neznal jejich kulturu…

Položil jsem kousek od sebe trošku výběrové šunky. Nic jiného se z balených mas prakticky nedá jíst, nechci-li požívat více konzervantů, než masa…

Před ustoupením jsem ještě otevřel popelnici, aby původní kořist šla uzmout.

Hodně lidí by napadlo maso směrem ke psovi hodit – ale to by jej mohlo vylekat, až vyplašit, což nebylo kýženým výsledkem našeho setkání.

Psí chlapík jednal tak, jak jedná každý slušný hladový pouliční pes. Se skloněnou hlavou a staženým ocasem se přiblížil k tomu, co vonělo lépe, zhltnul to a před snahou o druhou kořist ještě chvíli kontroloval mou vzdálenost.

Dobrých pět minut jsme se na sebe usmívali. Poté jsem usoudil, že by bylo záhodno pokračovat v cestě. Rozloučení proběhlo pokynutím hlavy.

Kolem svého cílového bloku jsem udělal kolečko, abych měl jistotu, že nikoho nemám v zádech. Má obava se prokázala správnou – na záda se mi pověsil chlupatý nohsled.

Byl jsem v očekávání zvídavého občana, nebo přímo policisty, ale jej nikoli.

„Zdravím, příteli.“

Poté, co zjistil, že o něm vím, prostě a jednoduše se přiloudal blíž a sednul si necelý metr ode mě.

„Necháš se pohladit?“

Opět jsem klesnul. Ocasem nevrtěl, ale nijak jinak neprokazoval agresi. Spíš se rozhodl pro tichou nervozitu, která povolila poté, co zjistil, že má ruka na jeho hlavě není špatný nápad.

„Tebe už se asi nezbavím, že?“

Zaklonil uši a vypláznul ležérně jazyk. Psí ekvivalent úsměvu byl dostatečnou odpovědí.

Vzhledem k jeho překvapivé vlastnosti vytvářet chumelenici za suché noci, co mu při drbání vylétávala z kožichu, je i jasné, jak se bude jmenovat.

„Jdeme, Prášku.“

Uvelebil se v hadrech pod žebříkem a spokojeně se stočil, libujíc si z teploty okolního vzduchu. Je nutno uznat, že uvnitř nefoukalo tolik, jako onde… Jen praskání v obložení a všudypřítomný hlas meluzíny prozrazoval dění venku.

Usedl jsem do křesla a najedl se. Něco pevného v žaludku po víc jak dni nic nejezení způsobuje urychlený nástup pocitu nasycení – a urychlený nástup pocitu hladu těsně po něm. Nebylo kam spěchat. V klidu jsem si počkal, než žaludek dohltal a předhodil mu druhou část večeře… či spíše brzké snídaně. To je zřejmě jedno. Stejně brzy půjdu spát. Nemá smysl být aktivní za dne, když každý v tomto a blízkém okolí mi jde po obličeji. Nejsem zrovna nadšený stavem těchto věcí, ale zachovám-li své jednání ve spárech logiky a poutech rozumu, jak říkával Čapek, získám tím jistotu. Jistota je to, co psanec v danou chvíli potřebuje.

Ani nevím proč, ale usínám v křesle.

Jen na chvíli. Budí mne hluk.

Ještě napůl nemyslící z hrubého přerušení snění o snu vstávám, aby mne znovu usadila náhlá nedokrvenost hlavy. Nevýhoda lidí s nižším tlakem. A dlouho jsem vynechal prášky…

Můžu si za to sám – být více emocionální, mám konstantně zvýšený tlak. Můj klid je mi k neprospěchu.

Vstávám znovu, abych se podíval, kde je Prášek a shodil sud, respektive vytáhnul žebřík.

Pozdě.

Ááá hodně pozdě.

„Neplaš se, chlape! Nejsem fízl.“

Zarazil jsem se. I tak bych mohl sud shodit. Dotyčný by mi poskytl dostatečně dlouhou reakční dobu, než by absorboval šok z náhlé změny místa, abych jej zneškodnil.

„Ty jsi ten, co před pár dny zdrhnul z lochu?“

Není moudré cokoli říct. Na druhou stranu se opravdu netváří jako ochránce slabých a bezmocných. Jeho slang, potetované paže a oděv připomínající business causal dress code z minulého desetiletí není zcela shodný s policejní uniformou.

„Ježiš teď není čas na přemýšlení! Máme jenom pár minut, než sem dojede celá eskadra. Včera večer tě někdo zahlídnul a poznal. Vezmi, co pobereš, nezdržuj se a slez dolů. Musíme zmizet.“

„Mám na vybranou mezi majáky a neznámým mužem?“

„Nějak tak.“

…

Podruhé už se mi utéct nepodaří. Ach, zpropadeně. Nepodléhat fyziologickým zákonitostem hladu, mohl bych mít klid se vyspat.

„Hned jsem dole.“

„Fajn.“

Rozhlédl jsem se. Všechno jídlo jsem si nastrkal do kapes. Sjel po žebříku dolů. Prášek se krčil zalezlý pod různorodou sutí, přikrytou prostěradlem, aby se na ten odpad neprášilo, v rohu místnosti.

„Pojď sem, kamaráde, měníme domov.“

Kupodivu pochopil, poslechnul.

Na zem vedle nás dopadlo čísi tělo.

…

„Kdo to je?“

Neznámý se na mě podíval.

„To ty.“

Položil několik nábojů, nejspíš devíti milimetrových lugger, na tělo. Do ruky pak dotyčnému strčil zbraň.

„K čemu to?“

„To abys opětoval střelbu.“

Rozhodil ještě několik nábojnic kolem a převrhl kanystr, kterého jsem si všimnul až teď.

Už jsem zahlédl odlesky sirén. Blikali, ale nebyli nahlas. Nechtěli mne upozornit příliš brzo.

Dotyčný zapálil vytékající hořlavinu.

„Rychle pryč.“

To znělo jako… dobrý nápad?

Kousek od domu, který ještě nejevil sebemenší známky požáru, stál Mini Cooper. Malé, přesto sportovní coupé.

Byl jsem usazen na přední sedadlo. Zadní bylo pokryto igelitem. Prášek docela nervózně zaujal místo na podložce u mých nohou pod přihrádkou spolujezdce. Netvářil se bůh ví jak.

„Připoutej se.“

Dbaní na bezpečnost i v této situaci? Jak ohleduplné…

Vzápětí, hlavně díky náhlému zatlačení do sedačky a vytlačení vzduchu z plic, jsem pochopil proč. Dotyčný byl tak zvaným řidičem-střelcem. To je o stupeň víc, jak pirát silnic, protože je jen otázkou času, než to do někoho, jak se říká, napálí.

V zatáčce jsem měl pocit, že jedeme pouze po dvou kolech. Ne, my jsme snad opravdu jeli jen po dvou kolech.

Ihned na to jsme zpomalili na předpisovou rychlost a zařadili se do provozu, jako spořádaní účastníci silniční dopravy.

„Stáhni ten igelit.“

To je pravda – nepůsobilo by to zrovna nenápadně, potkáme-li na semaforu červenou.

Znovu jsem se připoutal a zkusil zklidnit dech.

„A vysvětlení?“

„Kámo, já nejsem ten nejlepší na to, říct ti o co tu vlastně jde… takhle: moje organizace se dozvěděla o tvým útěku. Pak jsme si zjistili, proč tě zavřeli. Potom jak ses choval a co kdy řekl. No a Nikolaj usoudil, že by bylo záhodno tě k nám přibrat. Víc ti ale musí říct on, jinak bych ještě něco posral tím, že bych to neřekl celý, nebo řekl blbě…“

…

„To není moc uspokojivé.“

„Jo, sorry…“

„V pořádku. Kdy že tam budeme?“

„Páč nesmíme budit pozornost, tak za hodinu a půl.“

…

Nutno přiznat, že ví, co dělá. Ty kulky dají zasahujícím policistům dostatečného pocitu mé momentální nekompetentnosti. Oheň podtrhne jejich mínění o mě “alá magor“ a dokonale zahladí stopy. A přesto zanechá tělo.

„Má vybroušené zuby stejně jako já?“

„Tvoje záznamy jsou nečekaně shodný s jeho hubou.“

„Takže váš člověk je nejen informátor, ale přímo aktivní člen sboru…“

„On je přímo člen, co dostal za úkol dostat se tam, kde je.“

„A není zrovna nízko, když má dostatek informací i možností…“

„To není…“

…

„Jaká že organizace?“

„To musíme nechat na Nikolajovi.“

…

 

( https://www.facebook.com/AmadeusGiacommoAntallo/ )