Stezka levé ruky, část 1.

Anotace: Děsivý příběh o boji s temnými silami. Jedná se o delší povídku rozdělenou do několika částí.

Nalila si plný šálek silné kávy a pro jistotu si ještě naplnila malou termosku, kdyby ji přepadla ospalost cestou v metru. Popravdě sotva udržela oči otevřené a měla pocit, že ji neposlouchají nohy. Připadala si, jako by měla každou chvíli upadnout do hlubokého spánku, třeba hned teď, když stála v koupelně před zrcadlem a mdlými pohyby si česala vlasy. Už hodně dlouho špatně spala. Ne že by nemohla usnout, nebo se vzbudila ve dvě ráno a od té chvíle nezamhouřila oka. Nebylo to ani tak prosté, že by pracovala do noci nebo chodila každý den na bujaré večírky, ze kterých by se vracela až s rozedníváním. Bylo to složitější. Její spánek byl rušen nočními můrami. Jen co usnula, začal se jí zdát nějaký hrozivý sen, který se opakoval klidně i vícekrát za noc. Problém byl v tom, že pokaždé, co se probudila, nezůstala v její mysli ani nepatrná vzpomínka na to, co se jí vlastně zdálo. Měla jen silně nepříjemný pocit, že to bylo něco velmi zlého. Toto neustálé vytrhávání ze spánku ji vyčerpávalo jak fyzicky, tak psychicky.

V metru bylo dusno. Lidé se na ni tlačili, až jí bylo nevolno. Vyčerpanost způsobovala podrážděnost, a tak jí pokaždé, když o ni někdo zavadil, nebo se o ni otřel, projel téměř elektrický výboj zlosti. Byla neskutečně nervózní.

Když konečně dorazila do práce, do malého knihkupectví v zastrčené uličce Londýna, byla už o něco klidnější. Paní Willisová, její kolegyně přibližně ve věku její matky, oplývající ochranitelskými mateřskými pudy (které její vlastní matka postrádala), si už dávno všimla, že s ní není něco v pořádku a nemohly jí uniknout ani tmavé kruhy pod očima a ztrhaný výraz ve tváři své mladší spolupracovnice, ani její nápadná roztěkanost, když rovnala knihy v policích.

„Copak je to pořád s tebou, Rosie?“

Rosie sebou trhla. „Ale nic, jen jsem se špatně vyspala.“

„Nemůžeš spát?“

„Ne. Vůbec,“ přiznala a najednou cítila, jako by z ní padalo nějaké těžké břímě. Konečně se mohla o svůj problém podělit s někým, kdo ji podpoří nebo poskytne dobrou radu.

„Jak dlouho?“

„Už to bude asi měsíc. Začalo to nenápadně. Nejprve jsem se budila jednou za noc, pak dvakrát, vícekrát. Poslední dobou se budím snad každou hodinu. Mám zlé sny.“

„A nezkoušela jsi zajít k lékaři, k psychologovi?“

„Ne, zatím ne. Myslela jsem, že je to jen špatné období, že to odezní. Ale s takovou si budu muset pořídit prášky na spaní,“ usmála se Rosie nevesele.

„Víš co? Uděláme to takhle.“ Paní Willisová byla žena činu. „Já tě tu teď nechám na chvíli samotnou a skočím si domů, kde mám nějaké prášky na spaní. Jsou úplně neškodné, nemusíš se bát. Přinesu ti je a ty si pak půjdeš lehnout a pořádně se vyspíš! U šéfa tě omluvím, řeknu, že ses necítila dobře.“

Rosie nezbývalo než souhlasit. Na odpor se ani nezmohla a byla pravda, že v práci byla jen podrážděná a nervózní, především v odpoledních hodinách, když se do knihkupectví nahrnulo vždy nejvíce zákazníků. Sledovala tedy, jak si paní Willisová bere zpod pultu klíče a vyráží pryč z obchůdku. Bydlela jen kousek přes ulici, bylo zřejmé, že bude hned zpátky.

Rosie si oddechla. Za to, jak se situace vyvinula, byla ráda. Den volna potřebovala momentálně jako sůl. I když se v ní ozýval i strach z toho, že zase nebude moci usnout, jako jistotu vnímala léky, které jí donese paní Willisová.

Asi po patnácti minutách se kolegyně vrátila. V ruce držela podlouhlou, trochu pomačkanou krabičku, „Nemohla jsem je najít, sama už jsem je delší dobu nepoužila. Ale prošlé nejsou, to se neboj.“

„Moc vám děkuji, paní Willisová,“ řekla Rosie, když krabičku převzala. „Určitě to tu zvládnete?“

„Proč bych to nezvládla?“ odvětila paní Willisová. „Hlavně ať jsi v pořádku. Když tady chodíš jako mátoha, stejně mi tu k ničemu nejsi. Tak a teď už utíkej! A hezky se vyspi!“

Rosie ještě jednou poděkovala a vyrazila do nedalekého podchodu stanice metra. Doma byla přibližně za půl hodiny.  Jakmile odemkla dveře, dopadla na ni neobvyklá, dusivá atmosféra, kterou poslední dobou v domě vnímala. Nebylo to jen tím horkem, jaké teď v létě panovalo. Vzduch v místnostech byl podivně hutný a těžký. Měla pocit, jako by přes ni někdo přehodil hrubou a těžkou deku, která ji omezovala v pohybu a spočívala na ní jako pancéřové brnění.

Napadlo ji, že kdyby vzala nůž a zabodla jej kamkoli do prostoru, zůstal by tam viset. Otřásla se a snažila se zahnat nepříjemný pocit. Prošla kolem pracovny svých rodičů, kteří se aktuálně zabývali kulturně-antropologickým výzkumem v Indii a vrátit se měli až za měsíc. Pracovna byla znepokojivě temná. Závěsy v ní byly zataženy, téměř se nedaly rozeznat obrysy předmětů a nábytku v ní. Vedle pracovny byla ložnice rodičů, poté následoval Rosiin pokoj. Vešla do něj a začala se převlékat do pyžama. Stále se cítila jako mátoha a byla přesvědčená, že sotva se její hlava dotkne polštáře, okamžitě usne. Když však usedla na kraj postele, vzedmula se v ní najednou vlna naprosté nevole a odporu, až ji to samotnou zaskočilo. Podvědomě cítila, že si do své postele lehnout nechce. Připsala to svým vyburcovaným nervům a přílišnému podráždění a rozhodla se, že si půjde lehnout do ložnice rodičů. Odebrala se tedy tam. Spolkla jeden prášek na spaní, vsunula se pod lehký přehoz na lůžku, který byl příjemně chladivý, lehla si na levý bok a zavřela oči. Po chvíli usnula.

Zdál se jí sen. Byla ve svém domě, ale téměř jej nepoznávala. Byl úplně prázdný, vybydlený, nenacházelo se v něm nic. Jen holé podlahy, holé zdi, holé stropy. Zrovna se rozednívalo, vycházelo slunce. Dům byl celý prozářený. Když však vyšla ven na terasu, zjistila, že záře nepochází od slunce. Stavba byla v plamenech. I když uvnitř domu nehořelo, zvenčí šlehaly plameny do několikametrové výšky. Zmocnila se jí panika a začala utíkat. Vyběhla na ulici. Tam stál dav lidí. Chtěla vykřiknout, ať někdo zavolá hasiče, ale pak si všimla, jak podivní jsou všichni ti lidé. Téměř všichni ukazovali napřaženou rukou na dům, oči převrácené v sloup a rytmicky odříkávali jakousi formuli, které Rosie nerozuměla. Mimo tuto skupinu stálo ještě několik lidí stranou. Byli otočeni zády, takže jim neviděla do tváře. Najednou se však všichni otočili a  Rosie ztuhla. Nebyli to lidé, jejich tvář nebyla lidská. Měli hlavu kozla, avšak s lidskýma očima, na hlavě rohy. Upřeli na ni svůj děsivý pohled a znenadání se na jejich zádech rozprostřela obrovská černá křídla. Hromadně pozvedli jednu ruku se dvěma prsty vztyčenými, jakoby k přísaze. Dav lidí začal mechanicky postupovat směrem k domu. Rosie pociťovala takovou hrůzu, že nebyla schopna pohybu. Chtěla jim uhnout, ale lidé prostupovali skrze ni. Nemohla už to vydržet a omdlela.

Probudila se doma v posteli, tam, kde spává její matka. Byla úplně zpocená, zrychleně dýchala a třásla se po celém těle. Zmatená se posadila a chvíli se dívala před sebe. Pak jí najednou projela první nejasná vzpomínka na sen, následovaly další a další, až si nakonec svou noční můru vybavila do všech zničujících detailů. Hystericky se rozplakala. Ještě nikdy se tak nebála. Dojem, že to nebyl jen sen, ale jakási událost, jíž byla fyzicky skutečně přítomna, byl příliš silný. Nejraději by zavolala rodičům do Indie, ať se hned vrátí. Už nechtěla být doma sama. Ale nebyla malá a věděla, že to nejde.

            Jakmile se trochu uklidnila, zašla se osprchovat, a pak se vydala do kuchyně, aby si dala alespoň něco malého k jídlu. Překvapivě se nyní cítila odpočatá a plná energie. Chuť k jídlu však neměla, žaludek jí svíral strach. Toust do sebe nasoukala jen s přemáháním. Bylo něco málo po poledni, slunce bylo právě na vrcholu a pálilo, ale Rosie se přesto rozhodla, že půjde ven na terasu a bude si tam číst. Venku se jí přece jen dýchalo svobodněji a lehčeji než uvnitř. Vybrala si z hromádky jednu z rozečtených knih (vždy jich četla více najednou) a usadila se s ní do závěsného proutěného křesílka na terase. Venku se začínal zvedat slabý vítr. Rozechvíval listí na stromech, které tiše šelestilo. Rosie si pomyslela, že se blíží bouřka.

Snažila se číst, ale nedařilo se jí to. Očima sice přejížděla přes řádky na stránce, ale před očima jí vyvstávaly výjevy z vlastního snu. Někde v dálce zahřmělo. Měla ráda bouřky a jejich tajemnou atmosféru, dnes v ní však hrom vzbudil neklid a kdesi v hloubi duše vyklíčil zárodek strachu.

Pohupovala se v křesle jako v houpačce, nohou se mírně odrážela od země, a pozorovala tu část ulice, na kterou z terasy dohlédla. Občas po ní projelo auto, chodce nespatřila za celou dobu, co seděla venku ani jednoho. Odněkud byl slyšet smích dětí a cákání vody.

Znenadání se na vrcholu kopce, který Rosie ze své pozice za domem nemohla vidět, objevil jezdec na kole. Jel rychle, a čím blíže na dohled se nacházel, bylo zřejmé, že je to žena či dívka s dlouhými hnědými vlasy, které za ní prudce vlály. Na sobě měla lehké květované šaty, na nohou plátěnky. Tkaničky jedné boty byly rozvázané.

Dívka dojela k Rosiině domu, sesedla z kola a opřela jej o plot. Kolo za chvilku sklouzlo a spadlo na zem, dívka mířící k hlavnímu vchodu tomu však nevěnovala žádnou pozornost. Zazvonila.

Rosie zaslechla bouchnout branku a uslyšela také zvonění zvonku v domě. Zamračila se. Kdo to může být?

Prošla vnitřkem domu a opatrně odhrnula závěs, aby viděla, kdo stojí za dveřmi. Byla to její kamarádka Micky, která už zase natahovala ruku ke zvonku. Rosie otevřela.

„Ahoj! Kde se tu bereš?“ zeptala se překvapeně.

„Přišla jsem tě zkontrolovat. Volala jsem ti na mobil, ale máš ho asi vybitý, tak jsem zkusila zavolat do práce a tvoje kolegyně mi řekla, že ti nebylo dobře, tak jsi jela domů. Jsi v pohodě?“ Ani Micky si nemohla nevšimnout Rosiiných kruhů pod očima a rozcuchaných vlasů. Rosie si uvědomila, že si ji kamarádka podezřívavě prohlíží a došlo jí, že když vstala z postele, ani se neučesala. Prudkými pohyby se snažila uhladit si vlasy a oblečení.

„Jo, nic mi není, byla jsem jenom hodně unavená.“

„Odpočatě teda určitě nevypadáš. Vypadáš docela hrozně, abych byla upřímná,“ neodpustila si Micky.

„Tak pojď dál,“ ustoupila Rosie stranou, aby mohla Micky projít. „Všechno ti povím.“

Micky vešla do domu, ale hned v předsíni se zarazila. „Co je to tu za hnusný vzduch?“

„Já vím,“ odvětila Rosie. „Ale nejde to vyvětrat. Půjdeme raději ven. Dáš si něco k pití?“

„Jenom nějakou vodu. Díky.“

Usadily se na terasu a Micky vyzvala kamarádku, aby jí pověděla, co ji trápí. Rosie jí řekla vše, nezamlčela ani podivný sen, který se jí toho dne zdál.

„Hm,“ hlesla Micky, když Rosie domluvila. „Myslím, že by ses potřebovala odreagovat. Jet na výlet, něco zajímavého podniknout, poznat nové lidi, cokoli. To je vlastně taky důvod, proč jsem tě sháněla. Chtěla jsem tě pozvat na takový menší večírek. Sobota, u mě doma. Přišla bys?“

„Ale jo, klidně,“ odvětila Rosie. „Máš asi pravdu, potřebuju vypadnout. Hlavně tady z toho baráku. Rodiče už jsou tři týdny pryč, nikdo tu na mě nečeká a nějak to na mě doléhá. Někdy se tu sama bojím. Není to tak dávno, co vykradli ty starší manžele, co bydlí o několik domů dál. Nevím, prostě mám špatný pocit.“

„Kdy se ti rodiče vrátí?“

„Asi za měsíc. Podle toho, jak dobře půjde výzkum.“

„A co teď vlastně zkoumají?“

„Čarodějnictví a okultismus v Indii.“

„Wow. Tak to teda zní hodně zajímavě. Už objevili něco významného?“

„Právě že jo. Už na tom prvním výzkumu, kde byli před půl rokem. Teď jenom potřebovali sehnat sponzory a lidi, kteří by rozšířili jejich tým.“

Micky jen uznale pokývala hlavou.

„Víš co? Co kdybych tady dneska zůstala? Uděláme si fajn večer, popovídáme si. Pyžamová party jako za starých časů.“

„To by bylo super! Můžeme si upéct vlastní pizzu, jako jsme to dělaly, když jsme byly malé!“ Rosie byla nadšená. Jí samotné se už před chvílí zrodila v hlavě myšlenka, že by Micky poprosila, jestli by s ní nechtěla jednu noc zůstat, ale nechtěla vypadat jako strašpytel.

Plácly si a nálada se hned vylepšila. Z terasy se brzy začal ozývat jejich smích. Povídaly si, vzpomínaly na společné zážitky z dětství a čas rychle plynul. Bouřka byla však stále blíž a blíž, vítr se zvedal, a tak nastal okamžik, kdy už nebylo nadále možné sedět venku. Přemístily se dovnitř, a i když tam bylo stále horko, obě se při vstupu do obývacího pokoje zachvěly a oběma přeběhl mráz po zádech. Aniž si o tom pověděly, dům v nich vyvolával stejné nepříjemné pocity.

Začaly připravovat ingredience na pizzu. Mezitím objevila Rosie v lednici láhev vína a rozhodla se ji otevřít. Micky vůbec nebyla proti.

„Pamatuješ, když jsme jednou pekly pizzu k narozeninám pro tvoji mámu a daly jí na ni marshmallow a čokoládu?“ zeptala se se smíchem.

„Na to se nedá zapomenout,“ zasmála se Rosie. „Muselo to být naprosto odporné, ale mamka to stejně snědla a předstírala, že jí chutná, aby nám udělala radost.“

Až nyní si Rosie uvědomila, jak velký hlad vlastně má. Byla neskonale ráda, že ji kamarádka přijela navštívit a vytáhla ji z jejího špatného rozpoložení.

Občerstvení bylo hotové. Kromě pizzy si nachystaly ještě jednohubky, čokoládu a oříšky a byly odhodlané všechno to spořádat u filmu. Ve chvíli, kdy usedaly před obrazovku, venku se silně zablýsklo a zahřmělo. Asi vteřinu na to, se rozlétlo okno v pracovně, jedny ze dveří se s prásknutím zabouchly. Dívky vykřikly a instinktivně se chytily za ruce. Rosie pak vstala, aby mohla jít zavřít okno.

Zrovna když vstoupila do pracovny, místnost ozářil další blesk. Rosie okamžitě sáhla po vypínači a rozsvítila. Po podlaze se válelo několik papíru, vítr je rozfoukal. Rychle zabouchla okno a ujistila se, že drží a znovu se nerozletí, pak sesbírala papíry, vrátila je na stůl vedle počítače a rychle pokoj opustila. Od mala měla z pracovny rodičů respekt a ten v ní zůstal zakořeněný dosud. Na zdi tam dříve visívaly masky děsivých hinduistických božstev, když ale naposledy dávali místnost vymalovat, rodiče je sundali a od té doby nevrátili. Masky byly stále uloženy v krabici. Rosie ani nevěděla proč, rozhodně jí však na zdi nechyběly. Taková výzdoba se jí ani trochu nezamlouvala.

Když se vrátila zpět do obývacího pokoje, Micky už pouštěla film.

„Snad nevypadne proud,“ prohodila směrem k Rosie.

Její obavy se bohužel naplnily, a tak před koncem filmu, zrovna když mělo dojít k dramatickému rozuzlení zápletky, zhasla televize i všechna světla v domě.

„Ach ne,“ povzdechly téměř jednohlasně.

„Někde tu máme svíčky,“ řekla Rosie a vydala se je hledat. Cestou do kuchyně se dvakrát bouchla do nohy. Micky na to šla chytřeji, zapnula svítilnu na svém mobilu a posvítila Rosie na cestu. Za chvíli už bylo na stole rozestavěno několik hořících čajových svíček.

„Doufám, že to zase brzy naskočí,“ řekla Micky a znepokojeně se rozhlížela po ztemnělém bytě. Cítila, jak jí naskakuje husí kůže.

Rosie se posadila ke stolu a začala dojídat zbytky jídla.

„Kdybych měla dnešní večer trávit sama, asi bych se tu zbláznila hrůzou,“ podotkla.

„No to mi povídej,“ odpověděla Micky. Sáhla po láhvi vína a napila se přímo z ní. Etiketa šla v tuto chvíli stranou.

Bouřka začala asi za půl hodiny ustávat. Dívky se stále neodhodlaly opustit místnost, u svíček si byly přece jen jistější, i když poskytovaly jen málo světla. Naštěstí netrvalo dlouho a světla se opět rozsvítila. Kamarádky se rozhodly, že půjdou spát.

Vzduch se po bouřce pročistil a v Rosiině pokoji se dalo mnohem lépe dýchat. Rosiina postel byla dostatečně velká, aby se tam vešly obě. Vlezly si vedle sebe pod peřinu a popřály si dobrou noc.

Micky usnula téměř okamžitě, zanedlouho bylo slyšet její spokojené a tiché oddechování. Rosie se ještě chvilku převalovala. Přítomnost kamarádky ji však uklidnila, takže netrvalo příliš dlouho, než i ona sama upadla do hlubokého spánku. Asi po hodině se dostavil sen, nebyla to však žádná děsivá noční můra, nýbrž jen zmatený sled chaotických obrazů, do kterých se prolínaly vzpomínky z dětství, Micky, Rosiini rodiče i paní Willisová. Byl to ten typ snu, po kterém po probuzení zbude jen mlhavé tušení, že se člověku něco zdálo, nedokáže si však vybavit, co přesně bylo obsahem jeho snu, nebo na něj okamžitě zapomene.

Pak se Rosie probudila. Pohlédla na budík, bylo půl druhé ráno. V ústech měla sucho a bylo jí trochu zima kvůli chladnému vánku foukajícímu skrz pootevřené okno. Přikrývka se jí zčásti svezla na zem. Vrátila ji zpět na postel a potichu se snažila vyklouznout z postele tak, aby nevzbudila Micky. Postel sice nespokojeně zavrzala, ale Micky se na své polovině ani nezavrtěla.

Rosie vyšla z místnosti. Šla si do kuchyně pro vodu, aby zahnala žízeň. Cestou zakopla o prázdný talíř, který tam jedna z nich musela nechat poté, co dojedly pizzu. Rosie nevěděla, jestli to byla ona sama nebo Micky, každopádně se neočekávané překážky pořádně lekla a poté zašeptala několik jadrných nadávek, aby si ulevila.

Napustila si plnou sklenici vody a na pár loků ji vyprázdnila. Cítila se teď dobře a ani se jí nechtělo vrátit se do postele a spát dál. Jiný program ve dvě hodiny ráno ji ale pořádně nenapadal, a tak se pomalými šouravými kroky vracela přes obývací pokoj zpět do svého pokoje. Když míjela okno v obývacím pokoji, periferním pohledem zahlédla, jak se za ním něco mihlo. Na místě se zastavila, a i když ji její racionální stránka napovídala, aby se nezastavovala, nechala to být a šla si lehnout, nějaká neznámá síla, snad zvědavost, ji přinutila, aby na okno pohlédla. To, co uviděla, ji přimělo na několik sekund zůstat stát a s vytřeštěnýma očima němě hledět na tvora za sklem. Pak jí z úst uniklo slabé zasténání a hlavou proletěla myšlenka, že to přece nemůže být pravda, nemůže to být reálné, protože zřejmě ještě pořád spí a zdá se jí zase nějaký hrůzostrašný sen.

Za normálních okolností by ten tvor nebyl tak děsivý. Kdybyste jej spatřili na venkově za plotem něčí zahrady, zřejmě byste se nad ním ani nepozastavili. Když se vám však objeví za oknem domu ve městě, za oknem, které je dobré tři metry nad zemí, uvědomíte si, že něco není v pořádku. To si dobře uvědomovala i Rosie při pohledu na velkého kozla, jehož tělo pokrývala dlouhá černá splývavá srst a jehož hlavu zdobily dva obří zakroucené rohy. Kopyty se opíral o parapet a hleděl přímo na ni. V jeho pohledu však bylo něco znepokojivě lidského, něco zlověstného a vševědoucího. Když zlehka a nesmírně pomalu pokýval hlavou, začala Rosie křičet a volat kamarádku. Zdálo se jí, že uplynula celá věčnost, než rozespalá Micky přiběhla. Jakmile překročila práh místnosti, sáhla po vypínači a v pokoji rázem zavládlo světlo.

Rosie se celá třásla. Micky k ní přistoupila, položila jí ruce na ramena a trochu prudce si ji otočila k sobě.

„Co se stalo, proč křičíš?“

Rosie se nejprve zmohla jen na namíření prstu směrem na okno. Kvůli tomu, že se v místnosti svítilo, nebylo možné rozeznat, zda za oknem ve tmě něco stále je nebo není.

„Byl tam kozel,“ vypravila ze sebe a ihned si uvědomila, jak absurdně její slova musejí znít.

„Cože?“ zeptala se zmateným tónem Micky.

„Šla jsem se napít vody, a když jsem se vracela, uviděla jsem, že za oknem něco je. Byl to velký kozel s velkými rohy, prostě tam stál a díval se přímo na mě!“

„To musel být teda pěkně velký kozel, když dosáhl až na parapet,“ poznamenala Micky. Bylo jasné, že Rosie nevěří, v jejím hlase však zazněla špetka strachu, který se na ni při pohledu na k smrti vyděšenou kamarádku přenesl.

„Micky prosím tě, věř mi, já si to nevymýšlím, opravdu tam byl.“ Rosie už měla slzy na krajíčku a skoro šeptem dodala: „Já nejsem blázen.“

„Dobře, okay. Ale je tu i možnost, že se ti to prostě jen zdálo. Vzhledem k tomu všemu, cos mi pověděla…“

„Ne, ne! Tohle nebyl sen. Bylo to skutečné, mysli si, co chceš. Prostě tam byl.“

Micky už asi docházela trpělivost. „Tak se tedy půjdeme podívat ven na zahradu, jestli tam stále je.“

Rosie se vyděsila snad ještě víc. „Zbláznila ses? Ten kozel, to nebyl jen obyčejný kozel, to bylo ztělesnění zla.“

„Rosie prosím tě, děsíš akorát sama sebe,“ odvětila Micky téměř káravě a vydala se přes terasu ven na zahradu.

„Micky!,“ zavolala za ní Rosie přiškrceným hlasem, následovat se ji však neodvážila.

Micky byla venku snad několik minut, ze zahrady se nic neozývalo. Její kamarádka stála jako přikovaná uprostřed obývacího pokoje. Strach ji zcela paralyzoval a srdce jí prudce bušilo. Pak se ozvaly nějaké tlumené zvuky a v místnosti se znovu objevila Micky. Pomalu za sebou zavřela dveře vedoucí na terasu.

„Nic tam nebylo. Vyšla jsem dokonce i na ulici. Nikde ani živáčka, žádný kozel, pes ani kočka. Maximálně nějaký netopýr. Takže se fakt nemusíš bát.“ Mluvila smířlivěji, poslední větu pronesla utěšujícím tónem. Svou výpravou uklidnila samu sebe a myslela, že uklidní i Rosie. Ta se však uklidnit nenechala, a i když už kamarádce neodmlouvala a nesnažila se ji přesvědčit o své pravdě o tom, co viděla, v duchu si byla víc než jistá, že to, co viděla, nebyl pouhý přelud nebo výplod její fantazie.

Nakonec se domluvily, že si půjdou opět lehnout. Aniž by o to Rosie žádala, chytila ji Micky pod peřinou za ruku a společně tak usnuly.