Stezka levé ruky, část 2.

Anotace: Děsivý příběh o boji s temnými silami. Jedná se o delší povídku rozdělenou do několika částí.

Ráno do místnosti začaly nesměle pronikat první paprsky slunce. Jelikož nebyly zatažené žaluzie, dopadaly oběma dívkám na tvář a tím je probudily. Micky se vzbudila jako první, stále držela Rosie za ruku.

Rosie se probudila o několik okamžiků po té. Rozpačitě se na kamarádku usmála. Připadala si teď za denního světla skoro hloupě, jako nějaká hysterka.

Aniž si toho moc řekly, odebraly se posnídat na terasu. Venku už začínalo být zase pořádně horko, vypadalo to, že přichází parný letní den.

Jako první se slova ujala Micky: „Mám pro tebe takový návrh.“

„No tak sem s ním.“

„Napadlo mě, že bych se tady k tobě na pár dní nastěhovala, aby ses trochu uklidnila a dala do pořádku. Dejme tomu, že bych tady zůstala dnes, v pátek a na víkend, co ty na to?“

Rosie se zamyslela. Mickyinu společnost by samozřejmě ráda uvítala, nechtěla ji však obtěžovat nebo jí narušovat její program. „Jsi moc hodná Micky, ale nevím, jestli to po tobě můžu chtít.“

„Samozřejmě. Kamarádky jsou tu přece od toho.“

„A co Tom, nevadilo by mu to?“ Tom byl snoubenec Micky, bydleli spolu v malém bytě ve vedlejší části města.

„Já myslím, že ne. Stejně to vypadá, že se mnou bude trávit celý život, pár dní beze mě to určitě vydrží,“ odpověděla s úsměvem Micky a zamávala ve vzduchu prstem, na kterém měla navlečený zásnubní prstýnek. „Stejně teď pořád není doma, zkouší s kapelou, a když už doma je, ustavičně brnká na kytaru. Tady budu mít aspoň klid. A vezmu s sebou Ket, abychom se nebály!“ Ket byla Tomova fenka amerického stafordšírského teriéra, se kterou se jako s půlročním štěnětem nastěhoval k Micky do bytu. Nyní měla tři roky, a i když byla Tomova, více přilnula k Micky. Ačkoli se svým plemenem řadila mezi bojové psy, byla neskutečně mírná a hodná a také trochu líná, nejraději se vyvalovala doma na gauči.

„Tak jo, budu ti moc vděčná,“ kývla nakonec Rosie.

„Ty máš dneska odpolední, viď? Já si ještě něco vyřídím ve městě, zajedu si domů pro věci, domluvím se s Tomem a kolem páté hodiny bych tu mohla být.“

„To ale ještě nebudu doma,“ namítla Rosie.

„Nevadí, dej mi náhradní klíče, jestli nějaké máš. Já se tady mezitím ubytuju a nachystám ti nějakou dobrou večeři. Jestli ti to teda nevadí.“

„Nee, jasně že ne. Jen si připadám trochu hloupě. Musíš si o mně myslet, že jsem jak malá, když se bojím sama doma.“

„Nic si nemyslím. Navíc vidím, že nejsi ve své kůži, nejsi to ty. Neměla bych doma stání, kdybych tě tu nechala takhle všemu napospas.“

Bylo asi deset hodin, když Micky opustila Rosiin dům. Kolo si nechala opřené za plotem a vyrazila na zastávku metra, aby mohla jet do centra města a zařídit si nějaké důležité pochůzky. Na sobě měla Rosiino oblečení, které jí kamarádka půjčila. Bylo jí trochu větší, ale stejně Micky slušelo.

Rosie se mezitím rozhodla, že doma trochu uklidí. Na zahradě nastříhala nějaké květiny, aby je mohla dát do vázy v obývacím pokoji a v kuchyni a aby byt více prokoukl. Měla nutkavou potřebu vyzdobit jej něčím živým a čerstvým, něčím, co potlačí její strach.

Když procházela kolem dveří, za kterými se nacházela pracovna jejích rodičů, zarazilo ji, že jsou pootevřené na dobrý metr. Přitom by si byla téměř jistá, že je předchozí den zavírala. Bylo však možné, že se vlivem průvanu otevřely. Rosie nedovolila, aby jí fantazie vykreslila v hlavě jiné varianty a vešla do pracovny. Okamžitě ji zasáhl dusivý vzduch, kterým byla místnost doslova nasáklá. Znechuceně otevřela okno, aby vyvětrala. Letmo setřela prach z pracovního stolu a z poliček, na které měli rodiče menší sbírku okultních předmětů, které nasbírali při svých výzkumech. Některé předměty Rosie naháněly až posvátnou hrůzu. Sošku hinduistické bohyně Kálí ani nenadzvedla a opatrně utírala prach kolem ní. Soška už na polici stála pěknou řádku let a Rosie z ní měla strach už od dětství. Bála se jejích čtyř rukou, vyplazeného jazyka a řetězu ze setnutých lidských hlav, který měla tato děsivá bohyně zavěšený přes tělo. Kolem pasu jí visely uřezané ruce. Rosie byla toho názoru, že takovými předměty by si nikdo neměl zdobit byt, ve kterém žije, nicméně pro její rodiče měla velkou cenu. Dostali ji darem přímo v Indii, rozhodně to nebyla nějaká laciná napodobenina zakoupená na internetu.

Na polici objevila také nový předmět, o kterém vůbec netušila, co má symbolizovat. Bylo to černý placatý kámen, do kterého byl vyrytý jakýsi jednoduchý symbol: kruh, z jehož středu vybíhaly dvě čáry, jedna zakončena špičkou, vypadala tedy jako šipka, druhá byla zakončena kuličkou, vypadala tedy jako velký špendlík. Kousek nad šipkou byla vyryta ještě jedna tečka. Rosie ani nevěděla, jak patří, rodiče však měli kámen zřejmě natočený do takového polohy, jak to bylo správné. Rosie jej zvědavě zvedla, aby se podívala, zda není něco vyryto i na druhé straně. Tam byla však plocha kamene prázdná. Ještě chvíli jej podržela ve dlani. Zdál se jí o něco těžší, než vypadal. Pak jej vrátila zpět na své místo a chtěla odejít z pracovny, v rohu místnosti si však všimla rozházených papírů, které vypadaly, že se sesunuly ze stolku, který doslova přetékal různými složkami, papíry a knihami. Podle toho, co bylo napsáno na samém vrchu stránek, v jejich záhlaví, poznala, že jsou to okopírované stránky ze sborníku, do kterého její rodiče rovněž přispěli dvěma vlastními články založenými na jejich výzkumu. Sborník se jmenoval Magie Noire: Černá magie napříč kontinenty. Nakopírovaný článek pocházel od autora jménem Will Evans. Letmo papíry prolistovala. Zastavila se přitom u strany, na které byl otištěn doprovodný obrázek k textu. Kopie nebyla příliš kvalitní, i tak bylo Rosie okamžitě jasné, co obrázek znázorňuje. Byla to postava sedící s překříženýma nohama na velikém kameni, ruce i trup byly lidské, levá ruka napřažená směrem dolů, s ukazováčkem a prostředníčkem napřaženými vzhůru v gestu přísahy, pravá ruka směřovala od lokte vzhůru a prsty tvořily stejné gesto. Co bylo nejděsivější, byla kozlí hlava posazená na tom lidském těle. Do výše čněly dlouhé rohy, mezi nimi plála jakási pochodeň. Zpod roucha přehozeného přes klín čouhala dvě kopyta, na zádech se rozpínala velká tmavá křídla, směřující téměř až k zemi.

Za normálních okolností by se Rosie nad vyobrazením příliš nepozastavila. Pěkné by jí nepřišlo, ale určitě by ji neděsilo tak, jako teď. Doslova cítila, jak jí tělem prostupuje vlna strachu jako mor. Byl to tvor, kterého viděla ve svém snu. Bylo to snad také ten tvor, kterého zahlédla včera za oknem. Chyběla sice křídla, neviděla ani lidské tělo, ale kdo ví, venku byla tma a vlastně jediné, na co se pořádně soustředila, byly ty magické oči, od jejichž pohledu se nedokázala odtrhnout.

Pak si všimla nápisu pod obrázkem: Baphomet, kozel sabatu. Už se na něj nedokázala dále dívat. Odmrštila papíry zpět na zem a vylítla z pracovny. V obývacím pokoji si ihned sedla k počítači, zuřivě rozklikla aplikaci Skype a přihlásila se na svůj účet. V kontaktech neměla moc lidí, tuto formu komunikace využívala především proto, aby mohla být ve spojení se svými rodiči, když byla na cestách. Její matka byla naštěstí online. Okamžitě ji vytočila a modlila se, ať její hovor přijme. K její velké úlevě se tak stalo.

„Ahoj Rosie, copak se děje? Voláme si přece vždycky až v pátek,“ ozvala se její matka, paní Sallingerová, a za chvíli se objevila na obrazovce. Zřejmě i ona uviděla na obrazovce svého počítače Rosie, protože se usmála a zamávala do kamery.

„Mami, prosím tě, vraťte se domů!“ řekla Rosie téměř plačtivým hlasem.

„Proč? Co se stalo?“ Hlas paní Sallingerové zněl znepokojeně.

„Já tady nechci být, dějí se tu divné věci, nemůžu spát a mám strach!“

„Ale zlato, to přece nejde, nemůžeme se vrátit domů. Máme rozpracovaný projekt, potřebujeme jej dokončit. Jinak by nám sebrali příspěvek.“

„To je mi jedno!“ zavzlykla Rosie hystericky.

„Rosie, nebuď sobecká! Nevrátíme se domů jen proto, že se ty ve svém věku bojíš sama doma, to je absurdní.“ Paní Sallingerová nezvýšila tón, nezněla ani vyloženě naštvaně, Rosie však zarazila neobvyklá razance v jejím hlase. Pak si povzdechla a už smířlivěji dodala: „Není to tak lehké, jak si asi představuješ, Rosie. Máme tady ještě hodně práce, máme na starost plno lidí, kteří pro nás pracují. Pozítří budeme mít přednášku pro místní akademiky. Zkus to prosím tě vydržet, přece to nemůže být tak hrozné.“

„Já vím, mami, ale já se tu opravdu bojím. Připadá mi, že se stane něco špatného, mám noční můry. Dnes tady dokonce přijde Micky, aby tady se mnou několik dní zůstala.“

„No vidíš to! S Micky se přece nemusíš bát!“

Rosie si rezignovaně povzdechla. Rozhovor s matkou ji na jednu stranu uklidnil, zněla velmi racionálně. Na druhou stranu jí však bylo jasné, že její obavy nechápe a snad ani nemůže pochopit. Rosie totiž ani nebyla schopna sama určit, odkud všechna ta předtucha nebezpečí pochází. Raději tedy změnila téma.

„A co táta, jak se má?“ Spojení, které už tak nebylo kvalitní, se na chvíli přerušilo, za pár vteřin však bylo zase navázáno a znovu se objevila matčina tvář, i když dosti rozmazaná.

„Myslím, že si ještě nezvykl na místní klima, pořád mu není moc dobře a často jej bolí hlava. Ale práce ho zaměstnává natolik, že na nějaké nevolnosti mu nezbývá čas. Určitě by tě rád pozdravil, ale teď je zrovna v terénu.“

„A co tam dělá?“

„Dělá rozhovory s místními. Není s nimi sice lehká domluva, ale s pomocí tlumočníků to zvládáme. Je to neskutečné, ale pořád tady v některých oblastech převládá víra v čarodějnictví, jedna žena byla dokonce nedávno brutálně umučena kvůli tomu, že si ostatní ve vesnici mysleli, že je čarodějnice.“

„Mami…,“ zaváhala Rosie. „Co to tam vlastně přesně zkoumáte?“

„Vždyť už jsem ti to říkala. Čarodějnictví a okultismus.“

„Má to něco společného se satanismem?“ Spojení se zase na chvíli přerušilo.

„Ne, nebo určitě ne v pravém slova smyslu. Samozřejmě se jedná o jisté formy černé magie, ale přímo o satanství se v tomto kontextu bavit nelze.“ Rosie si povšimla, jak její matka přešla do odborného tónu, jako by právě přednášela na univerzitě.

„Proč se ptáš?“ zeptala se ještě paní Sallingerová, než se spojení přerušilo úplně. Rosie se ještě několikrát pokusila o navázání hovoru, nicméně bez úspěchu. Internetové spojení v Indii bylo poněkud nestálé, jak jí matka posledně sdělila.

Najednou si Rosie uvědomila, že už v obývacím pokoji zase zhoustl vzduch. Měla toho plné zuby, musela ven. Do začátku její směny sice zbývaly ještě dvě hodiny, ona však už teď naházela do kabelky vše potřebné a vyrazila pryč z domu. Když za sebou zamkla dveře, ulevilo se jí.

V metru ji opět ovládl nepříjemný pocit. Trpěla nepříjemným dojmem, že se na ni všichni dívají, prohlížejí si ji a hodnotí. Asi už měla opravdu pocuchané nervy. Vystoupila o zastávku dříve, aby si ještě zašla na oběd a na kávu. Neměla moc hlad, proto si dala jen slané palačinky v oblíbené restauraci a k tomu dvojité espreso, aby se trochu probrala. Najezená se pěšky vydala na místo svého pracoviště. Nevadí, když přijde trochu dřív, po městě už se jí stejně nechtělo chodit, všude v ulicích bylo plno lidí a to ji znepokojovalo a dráždilo. Doufala jen, že ten den nenavštíví knihkupectví velké množství zákazníků.

Paní Willisová se jí hned, když Rosie vstoupila do dveří, vyptala na to, jak zafungovaly její prášky. Rosie jí stručně odpověděla, že zabraly, skvěle se vyspala a ještě jednou jí za ně poděkovala. Nevěděla, jestli jí paní Willisová uvěřila, že jsem vše v pořádku, ale bylo jí to jedno. Najednou neměla zájem bavit se o svých problémech a raději zmizela do místnosti vzadu za prodejnou, aby se tam převlékla do pracovního. Zrovna když se převlékala do trička s logem jejich obchodu, přišla jí zpráva od Micky, která jí sdělovala, že na večeři uvaří nějaké dobré mexické jídlo, aby se měla Rosie na co těšit.

Vrátila se do prodejny a usedla za pult na místo, které jí uvolnila paní Willisová s tím, že půjde přeorganizovat knihy v zadní části. Rosie vypnula rádio, ze kterého se linula příšerná country hudba, která jí drásala uši a zkontrolovala denní obrat.

Za chvíli vešel do prodejny mladý pár. Vypadalo to, že se zrovna vracejí ze školy, na zádech měli batohy. Na Rosiin pozdrav sotva odpověděli a stále se něčemu smáli. Rosie si všimla, že zašli do uličky, ve které byly komiksy, a i když už je ze svého místa neviděla, ozýval se odtamtud veselý smích. Ani ne za pět minut byli u kasy se třemi komiksy stejné řady. Chlapec vylovil z batohu peněženku, dívka se stále smála, pohled měla upřený na obrazovku svého telefonu a Rosie si nevšímala. Když však Rosie řekla částku, kterou měli za komiksy zaplatit, dívka vzhlédla a najednou se krátce zarazila, jako by ji na Rosie něco šokovalo. Přestala se smát, jako by zrozpačitěla a mobil schovala do kapsy. Když vycházeli z prodejny, letmo ještě na Rosii znepokojeně pohlédla.

Rosie vytáhla z šuplíku pod pultem malé zrcátko a pečlivě se v něm prohlédla. Vypadala úplně normálně, byla upravená, učesaná a namalovaná, kruhy pod očima zmizely. Nechápala, co na ní mohlo dívku tak zarazit. Jelikož se na ni žádný další zákazník nijak podezřele nedíval, pustila to postupně z hlavy.

Knihkupectví ten den navštívilo lehce nadprůměrné množství lidí. Paní Willisová odešla asi po hodině a Rosie, pokud zrovna nebyla za kasou, procházela knižní novinky a pokoušela se z každé knihy přečíst několik prvních stran. Nemohla se však soustředit, čím více se blížil večer, tím více byla nesvá.

Do obchodu přišla žena středního věku a ihned zamířila k Rosie.

„Dobrý den, slečno, sháním nějakou knihu o letadlech za druhé světové války,“ řekla lehce povýšeným tónem, přičemž se však usmívala.

Rosie se zamračila. „Víte, jsme malé knihkupectví. Nevím, jestli tady najdete to, co potřebujete.“

„No ale alespoň knihy o vojenství byste mohli mít, co myslíte?“ otázala se žena.

„Ano, ty najdete vzadu po levé straně. Támhle ten úzký regál.“

Žena poděkovala a vydala se tam, kam jí Rosie ukázala, za chvilku však byla zpět.

„Mohla byste mi poradit s výběrem? Nějak se nemohu rozhodnout.“

„Pokusím se, ale v takovýchto knihách se příliš nevyznám,“ odvětila Rosie.

„Ale nějakou z nich jste určitě četla?“ pokračovala žena a prohrábla si netrpělivě rukou vlasy.

„Ne, nečetla,“ odpověděla Rosie popravdě. Žena ji začínala dopalovat.

„No to je jedno, tak pojďte se mnou!“

Rosie ji tedy následovala a žena začala vyjmenovávat své požadavky. Její dědeček, který byl za války letcem, slaví narozeniny a ona mu k nim chce dát nějakou kvalitní knihu. Pak začala vyjmenovávat detaily z dědečkovy letecké kariéry a to už ji Rosie poslouchala jen jedním uchem. V pravém spánku jí začínalo bolestivě tepat. Mnula si jej a přitom upřeně hleděla na regál a pokyvovala hlavou, takže vypadala, že pohledem soustředěně pátrá po knize, která by přesně vyhovovala požadavkům náročné zákaznice.

Žena domluvila. „Tak tedy?“

„Nevím, co třeba tato kniha?“ nadhodila Rosie. Zněla lehce podrážděně, ale ani si to vlastně neuvědomovala. „Je nová, pěkně graficky zpracovaná.“

„Jenže je o německém letectví!“ žena zvýšila hlas. Bolest v Rosiině spánku nepolevovala, spíše naopak. „Říkala jsem vám, že nic takového by děděček nevzal do ruky!“

„No tak potom tato?“ Rosie vytáhla z regálu velkou knihu. Žena ji vzala do rukou a potěžkala ji.

„Neee, proboha! Dědeček už je slabší, neudržel by ji. A to písmo je moc malé.“

Možná kdyby si ji položil na stůl a vzal si lupu…, napadlo Rosie. Nahlas však řekla: „Tak si knihy v klidu prohlédněte. Třeba nějakou vyberete.“ A zmizela zpátky za pultem, v bezpečné vzdálenosti od zákaznice.

Nezůstala však chráněna na dlouho.

„Bude vhodná tato kniha, co myslíte?“

Rosie se neovládla. Později vlastně ani nevěděla, co ji tak hrozně rozčílilo. „To jste tak neschopná, že si nedokážete vybrat sama?“ zaječela. „Já jsem ani jednu z těch knih nečetla, nevím, co po mě pořád chcete! Prostě si nějakou kupte nebo jděte jinam. Mě vy ani váš děda válečný pilot nemusíte zajímat!“

Žena zbledla a zakoktala se. „M-máte vy vůbec nějaké vy-vychování?“ vykřikla, třískla s knihou o pult a rychlým krokem vyšla z obchodu.

Rosie za ní třískla dveřmi, na které okamžitě pověsila cedulku „zavřeno“ a zatáhla žaluzie. Popadla knihu, aby ji vrátila zpět na své místo, ale najednou se bolest ve spánku ozvala ještě silněji, než předtím, až Rosie bolestí zasténala. Pak se jí udělalo černo před očima, Rosie upustila knihu na zem. Zvedl se jí žaludek. Rozběhla se dozadu k záchodu, cestou srazila pár knih. Myslela si, že bude zvracet, vyšlo z ní však jen nepatrné množství žaludečních šťáv. Vyčerpaně se posadila na záchodovou mísu a zůstala tam sedět, ani nevěděla, jak dlouho.

 

            Když se vracela domů, byla už tma. Bylo jí teď lépe. Vál chladivý větřík, vzduch byl čistší a méně dusivý, ve městě už nebylo tolik lidí. Těšila se na večeři od Micky.

            Blížila se k domu a na zahradě viděla pobíhat psa střední velikosti. To byla Mickyina Ket. Rosie si s ní vždy ráda hrála, Ket totiž milovala házení míčků a dokázala by je aportovat snad celé hodiny.

            Byla asi dva metry od branky, když na Ket zavolala. Fenka se zarazila a strnule Rosie pozorovala. Rosie chtěla odemknout branku, ale fenka najednou zavrčela a vystřelila po Rosiině ruce. Ta sotva uhnula. Ket temně vrčela a odhalovala přitom ostré špičáky. Takovou ji Rosie vůbec neznala.

            Micky, kterou zřejmě přivolalo vrčení a štěkání psa, vyšla z domu. „Co blbneš Ket, vždyť je to Rosie!“ pokárala fenku, a pak se obrátila na svou kamarádku: „Promiň, asi tě nepoznala, je to popleta.“

            Ket nepřestávala vrčet, když Rosie procházela brankou. Micky ji raději držela za obojek. Fenka však nevypadala, že by se chystala zaútočit. Zdálo se, že je spíše vyděšená. Rosie jí opatrně přistrčila ruku k čumáku, aby si ji mohla očichat. Ket opatrně zavětřila, a pak pohlédla zkoumavým pohledem na Rosie. V psích očích se objevilo něco jako překvapení. Fenka zakňučela a odběhla dozadu do zahrady.

            „Tak pojď, pojď,“ poháněla kamarádku Micky. „Večeře už je na stole, určitě si pochutnáš. Ket si nevšímej, je tady trochu nesvá.“

            „No to se jí vůbec nedivím,“ odvětila Rosie.

V domě to krásně vonělo. Micky okamžitě přiskočila k plotně, aby nandala oběma na talíř.

„Co kdybychom si pak zašly ještě na panáka tequilly? Uděláme si mexický den se vším všudy?“

„Klidně,“ odpověděla Rosie. „Ráda odsud vypadnu.“ Ochutnala první sousto Mickyina pokrmu. „Mňam! To je dobrota! Můžu si tě tu nechat natrvalo jako kuchařku?“

Micky se zasmála. „Nene, Tom byl rychlejší!“

Uprostřed jídla se Rosie najednou zarazila. Pohled jí padl na květiny, které dala do vázy ten samý den před odchodem do práce. Stonky visely ohnuté přes okraj vázy, byly úplně zvadlé.

„Co je to s těma kytkama?“ zeptala se.

„Jo, to já nevím. Asi už tu byly dlouho, tak ti zvadly. Chtěla jsem je vyhodit. Už začínají uhnívat.“

„Uhnívat? Dala jsem je sem ráno!“

„To je divné. Příště sáhni po umělých, to je sázka na jistotu.“

Rosie sevřel žaludek nepříjemný pocit. Vstala a přešla k váze. Stonky začínaly skutečně hnít. Znechuceně květiny vyjmula z vázy a vyhodila do koše. I voda ve váze nechutně páchla.

Jakmile dívky uklidily po večeři, upravily se a vyrazily do nedaleké hospůdky. Ket vzaly s sebou. V okamžiku, kdy fenka vyšla na cestu před domem, začala se chovat uvolněněji a veseleji. K Rosie se stále moc neměla, ale ani na ni nevrčela. Jen po ní občas hodila zkoumavým pohledem.

„Myslíš si, že jdeme domů, že jo?“ poznamenala Micky směrem k fence.

 

V hospůdce strávila asi dvě hodiny. Kdysi tam chodily častěji, ale i nyní měl pro ně majitel připravené vlídné slovo a jednoho panáka na účet podniku. Domů se vracely ne opilé, ale v dobré náladě.

Spokojeně vypadala i Ket, někde si našla ulomenou větev a teď s ní vzrušeně pobíhala kolem obou dívek a čekala, která z nich jí bude ochotna její větev házet. Když se vrátily zpět, bez protestování vběhla na zahradu a opět čekala na aport. Rosie jí větev ochotně hodila. Ket se za ní rozběhla, ale v okamžiku, kdy ji chtěla vzít do zubů, se najednou hrůzostrašně rozvrčela a začala couvat, jako by uhýbala před něčím neviditelným. Pak oběhla dům z druhé strany a zmizela ve tmě.

Rosie rázem přešla veškerá povznesená nálada, kterou nabrala během večera při sklence tequilly. „Nepřijde ti, že tohle už je fakt divné?“ obrátila se na kamarádku. „Ket to cítí taky, něco je ve vzduchu, jako by se kolem našeho domu zhušťovala atmosféra. Tobě to tak nepřijde?“

Micky mávla rukou. „Ket je strašpytel a v neznámém prostředí je vždycky nervní. Půjdeme dovnitř.“ Rosie si však všimla, jak i jí se ve tváři mihlo znepokojení a snad i strach.

„Tohle není neznámé prostředí. Vždyť už tu byla tolikrát. A navíc…“

Nedořekla větu. Jakmile za sebou dívky zavřely dveře, ozvalo se zpoza nich naléhavé škrábání. Micky trochu nejistě otevřela. Dovnitř vběhla Ket, slabě zakňučela, párkrát lízla do misky s vodou a zalezla pod stůl v jídelně, odkud obě kamarádky pozorovala nedůvěřivým pohledem.

„Dobře, je to podezřelé,“ uznala nakonec Micky a snažila se fenku vylákat ven. Ta se však odmítala hnout, a tak to Micky raději vzdala.

 

Byla noc, budík ukazoval skoro půl jedné ráno. Rosie a Micky pokojně spaly. Ket seděla uprostřed obývacího pokoje a upřeně hleděla skrz prosklené dveře vedoucí do zahrady. Natáčela hlavu tu na jednu, tu na druhou stranu, větřila. Pak si nervózně olízla čumák a vyčurala se na koberec.

 

Micky sebou vyděšeně trhla. Slyšela nějaký skřípavý zvuk; v rozespalosti nedokázala určit, odkud vychází. Posadila se na posteli a promnula si oči. Pohled jí padnul přímo před sebe na dveře ložnice. Pomalu, velice pomalu, milimetr za milimetrem se otevíraly. Nebo se jí to jen zdálo? Zhluboka vydechla a soustředila se. Nervy měla najednou napnuté k prasknutí, slyšela své vlastní srdce, jak jí v hrudi divoce buší. Teď už nebylo pochyb, dveře se opravdu otevíraly.

Instinktivně sáhla po ruce Rosie, která spala vedle ní, ale nenahmatala ji. Rosie k ní ležela zády, ruce měla položené na druhou stranu. Micky si uvědomovala, jak ji zachvacuje panika.

Dveře se najednou otevřely prudčeji, a pak pohyb ustal. Micky pohnula rty, aby mohla vyslovit Rosiino jméno, ale nevyšla z ní ani jedna hláska. Pak uslyšela, jak něco zapleskalo o dlažbu. Přes rám postele na zem u dveří neviděla. V jakési zvrhlé zvědavosti se posunula směrem k pelesti, aby lépe viděla. Spatřila černou siluetu, vysokou něco přes půl metru. Až po chvíli si uvědomila, že je to její vlastní pes, kdo se k nim vkrádá do pokoje a naráz ji zaplavila směsice úlevy a vzteku na fenku, která se v tuto hodinu krade domem jako duch.

Ket přicapkala blíž a začala pohazovat hlavou směrem ke dveřím, z čehož Micky vyvodila, že chce pustit ven. Vyklouzla tedy z postele a vyšla za fenkou, kráčející napřed, do obývacího pokoje. Cestou přes místnost šlápla do něčeho mokrého. Vyburcované nervy způsobily, že při tom nadskočila a málem nahlas vykřikla. Sáhla na podlahu, pak si přičichla k ruce a rázem jí bylo vše jasné.

„No Ket?“ obořila se na psa. „Copak tohle se dělá?“ Fenka ji ale neposlouchala. Stála u dveří a čekala, až se otevřou.

Micky obešla loužičku velkým obloukem a sáhla po klice ode dveří. Náhle se však zarazila. Skrz sklo viděla, že se na zahradě něco pohnulo. Jakoby přes ni někdo přeběhl. Nebo něco? Ani to v té rychlosti nedokázala odhadnout. Navíc byla venku pořádná tma. Ket zaškrábala tlapou o rám dveří. Micky se rozhodla, že je mírně pootevře a počká, jak fenka zareaguje. Psi jsou přece sensitivnější, okamžitě vycítí, že se děje něco neobvyklého nebo že je na pozemku nezvaný host.

Pootevřela dveře asi na 30 centimetrů, aby fenka mohla prostrčit hlavu. Ket větřila, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Micky tedy pootevřela dveře ještě víc, aby mohla i ona sama vykouknout. Kdyby na zahradě někdo byl, Ket už by dávno vrčela.

Micky se rozhlédla. Nalevo u plotu, tam, kde měla Rosiina matka vysázené rododendrony, vnímala něčí přítomnost. Nic pořádně neviděla, přesto však cítila, že tam něco je. Pak se to pohnulo. Micky uslyšela chroptivé dýchání. Vyšlo to ze stínu a Micky zalapala po dechu. Začala rozpoznávat obrysy toho stvoření. Těch zatočených dlouhých rohů si všimla jako první. Bylo jí divné, že Ket nevrčí, ani neutíká, zřejmě byla rovněž přimražena strachem. Chytila ji za obojek, aby ji vtáhla zpět dovnitř, Ket to však nejspíš pochopila tak, že ji chce do zahrady vystrčit. Ohnala se po své majitelce s vyceněnými zuby a kousla ji do ruky. Micky vyjekla, uskočila a chytila se za ruku. Objevilo se na ní pár kapek krve, ale nebylo to nic vážného. Micky byla spíše v šoku, že to Ket udělala. Nikdy nikoho nekousla, byla naprosto mírumilovná.

Na zahradě už nic nebylo. Zabouchla dveře a zabezpečila je dvěma bezpečnostními zámky. V pokoji se náhle rozsvítilo. To se probudila Rosie. Rozespale mžourala do světla v obývacím pokoji, rukou si zacláněla oči.

„Co se děje?“

„Promiň, Rosie, jestli jsem tě vzbudila. Ket se vám vyčurala na koberec. Samozřejmě to hned vyčistím, vím, jak byl ten koberec drahý,“ omlouvala se Micky.

„To samé udělala i v ložnici. Proč?“

„Nevím…“ Micky se rozhodla, že Rosie neřekne nic o tom, co viděla v zahradě. Nechtěla ji děsit.

„Má strach, že?“ zeptala se Rosie a v hlase jí zazněla lehká triumfálnost. Zřejmě uspokojení z toho, že není jediná, kdo cítí, že něco není v pořádku.

„Jo, asi jo,“ zahučela Micky. Nechtěla přiznat, jak velký je její vlastní strach po tom, co na vlastní oči spatřila kozla, který jako by vystoupil ze samotného pekla.