Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 3.

Anotace: Prefektura

Další ráno se probouzím rozlámaný s bolavými klouby i bolestí hlavy. Nejspíše ještě opožděný důsledek celého toho mizerného letu. Podobné věci se mi stávají při letech do Indie, Číny, Australasie nebo po Africe, když je let dlouhý. Opět zamknu garáž, ale až potom, co ji projdu detektorem štěnic. Nechci, aby mě někdo odposlouchával. Už jednou jsem to udělal, předchozí den při příjezdu, ale budu to raději dělat každý den. V této situaci si zřejmě nikdo nemůže být ničím jist, pomyslím si. A když se podívám do jednoho ze vzdálených rohů garáže, uvědomím si, že by se hodil možná i detektor skutečných štěnic, nejen těch elektronických. Naštěstí se ke mně moc nepřibližují, a tak opouštím garáž, abych se dostal na policejní prefekturu.

Tou prefekturou je rozlehlý komplex propojených budov, kde sídlí nejen policie Nové Caesarie, ale i všech přilehlých okrsků a distriktů. Železobetonová monstrozita, pohlcující zástupy přicházejících lidí a vyvrhující jiné zástupy, která se rozkládá na severním okraji městského centra, osázená stovkami oken a přeplněná kancelářemi s úředníky, policisty i vojenskými důstojníky. S lidmi dohlížejícími na bezpečnost města a okolí, na boj s kriminalitou, na právo a pořádek. Šedivá barva toho komplexu nyní skvěle ladí k šedivé obloze plné oblaků.

Vnitřek komplexu je úplným opakem všeho okolí. Venku nikdo nechce zbytečně zůstávat, uvnitř chtějí zůstat všichni. Venku je šedivý mráz, který se dostává do všech spárů a do každého záhybu oblečení, uvnitř je spousta světla a hlavně tepla z mnoha topení, které tam naplno praží. Chodby, kanceláře, pracovny, pracovní stoly, přepážky, skleněné stěny a stovky lidí spravujících policejní prefekturu, to všechno je v tomto kancelářském centru. A samozřejmě purpurové císařské vlajky s dvouhlavým zlatým orlem. Letmo si ho prohlédnu a k nejbližší volné přepážce. Spíše je to menší recepce, než obyčejná přepážka.

„Přejete si?“ zeptá se jedna z mnoha recepčních, které tam vyřizují příchody lidí a telefonáty.

„Aurelius Komnenos, bezpečnostní inspektorát. Mám mít setkání s prefektem Claudiem Titem.“

„Máte domluvenou schůzku?“

„Ne.“

„Tak vydržte,“ a zvedne telefon, kterým zavolá do nejdůležitější z kanceláří. „Omlouvám se, že ruším, pane prefekte. Dorazil jistý Aurelius Komnenos z bezpečnostního inspektorátu. Tvrdí, že s Vámi má mít… ano, rozumím. Dobře,“ a slečna zase odkládá telefon. „Pan prefekt Vás příjme. Patro 4, kancelář 401.“

„Děkuji,“ to zatím šlo lépe a rychleji, než jsem očekával, pomyslím si, ale může to dopadnout ještě špatně. Nechvalte dne před večerem, říkával můj děd, který tak ovšem dělával se železnou pravidelností.

Výtahem, který je plný lidí, se dostávám do čtvrtého patra. Je patrné, že v tomhle komplexu se nechodí spát, že v tomhle komplexu se neustále pracuje a ani bych se nedivil, kdyby někdo z přítomných už z toho neměl komplex. Neustálé řešení korupce, kriminality, vražd, prohřešků, úpadku a ochrana miliónů obyvatel Nové Caesarie. Jen by mě zajímalo, jak moc je to tu propojené. Nemyslím, zdejší oddělení a jejich fungování, ale všechno to politikaření, klientelismus a podvody u samotných policistů, ale to nejspíše brzy zjistím. A s těmito myšlenkami dojdu ke kanceláři 401, která je na konci chodby. Zaklepu na dveře a hned jsem vyzván ke vstupu. Je jasné, že to zdejší prefekt chce mít hodně rychle za sebou, a to mu vlastně nezazlívám.

Ovšem v momentě, kdy vstoupím do kanceláře, je jasné, že tohle nebude dobré. Za velkým kancelářským stolem sedí čtyřicátník v obleku a s brýlemi na tváři, které si hned sundává. Jeho bodavý pohled mě jasně říká, abych co nejdříve vypadnul, ale přes jeho nepřátelský výraz vcházím suverénně, hlasitě zavřu dveře a postavím se před jeho stůl. Muž si mě prohlíží od hlavy až k patě, skenuje mě a po chvilce si zapálí cigaretu, i když by se v budově nemělo kouřit. Ale chce tím dát jasně najevo, že tohle je jeho budova, a že já tam jsem vetřelec, který narušuje jeho řád, či spíše zlořád. Na tomhle člověku je více než patrné, jak problematicky se vymáhá císařská moc v zámoří.

„Tak co? Řeknete mi, proč jste tu, nebo tam jen budete stát a blbě čumět?“ ne, od tohoto člověka asi kávu nedostanu, ale aspoň vím, na čem jsem. Přátelské přijetí jsem nečekal, ale takhle ostrý začátek, tak ten taky ne.

„Jsem Aurelius Komnenos, císařský inspektor pověřený…“

„Vím, co kurva jste, ale nechápu, co tu děláte. Pověřený čím? Vyšetřováním případu, který je dávno uzavřen? Který je dávno vyšetřen? To nemáte na východě co dělat, jen otravovat a obtěžovat?“

„Případ je dávno uzavřen, to Konstantinopol ví, co není uzavřeno, pane prefekte, je zjištění, proč a za jakých okolností k tomu případu vůbec došlo. Moji nadřízení se domnívají…“

„Vaši nadřízení mohou jít třeba do prdele!“ zařve přes celou kancelář a vstane. „Já jsem tady policejním prefektem a musím řídit bordel, který tady je. Milióny ubožáků, zoufalců, zlodějů, podvodníků, prostitutek, korupčníků, bordel a bordel,“ opakuje a obchází stůl. „Vy na východě, v Řecku, v Malé Asii, v Konstantinopoli, ve všech těch honosných palácích si asi myslíte, že všichni jsou bohatí jako u Vás, co? Že všude je to růžové, co? Ale tady je západ. Západ je chudý, je v úpadku, ve zločinnosti a já musím dělat den co den ta těžká rozhodnutí, aby se to tu úplně nezesralo a fakt, ale fakt nepotřebuji nějakého kreténa, který si sem přijel honit ego,“ vstoupil jsem suverénně, ale teď si nejsem jist, jestli se mě nechystá fyzicky napadnout. Přesto se snažím udržet kamennou tvář a nedat najevo strach a napětí. „Alexios byl jeden z mých nejbližších přátel. To, co se stalo, je hrozné. Je to bolestivé a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem se to dozvěděl. Ale nejezděte sem a nesvalujte vinu z něčeho, čemu nešlo zabránit na nás ostatní. Nehledejte obětní beránky, protože za to nikdo nemohl. Tečka.“

„Pane prefekte, zdejší lékař nedokázal na magnetické rezonanci odhalit organické změny na mozku způsobující schizofrenii Alexia Draga a Váš vlastní psycholog sepsal posudek, který potvrzoval, že Alexios Dragos je duševně zdravý. Váš nejlepší vysloužilý detektiv, jeden z nejzkušenějších důstojníků, umlátil svou manželku železnou tyčí, postřelil svou chráněnku, a pak si prostřelil hlavu. Důvod, proč to udělal, víme, důvod, proč to zašlo tak daleko, nevíme. Proto tu jsem a věřte mi, pane prefekte, že teď, v tuhle podělanou chvíli, kdy musím mrznout v téhle odporné díře, bych raději trávil na sicilských plážích se svou rodinou. Takže, když mi nebudete házet klacky pod nohy a necháte mě všechno správně a důkladně vyšetřit, zmizím odsud, co nejdříve a oba budeme mít svatý pokoj. Ano?“

Nasupený prefekt se otočí a vrátí ke svému stolu. Začne se přehrabovat v dokumentech, které si tam připravil. „Pitevní zpráva, lékařské protokoly, kopie psychologických posudků z let 1641 a 1646, vyšetřovací zpráva k případu, služební záznam Alexia Draga, oprávnění, které Vám umožní využít zdejších oddělení, včetně propustky do všech úrovní komplexu a kontakty na psychology zabývající se Alexiovým stavem,“ dost se uklidnil. Zajímalo by mě, na kolik byl skutečně naštvaný, na kolik ho tahle situace skutečně štve a na kolik se prostě potřeboval vyřvat.

Nechci prozradit, že vím o zmizení Riony. „Chtěl bych si promluvit s Rionou Laskarinou, pokud to bude možné.“

„Tak mluvte. Promluvte si s ní. Asi je na svém oddělení,“ buď lže a ví, že zmizela, nebo nelže a je nekompetentní v řízení svých lidí. V tomto momentě si myslím, že obě varianty jsou stejně relevantní.

„Dobře, najdu si ji,“ řeknu a myslím to ve všech smyslech. Najdu ji. „Pokusím se celé vyšetřování co nejrychleji dokončit, ale zároveň, jak jsem…“

„Na neshledanou,“ odsekne prefekt a podává mi kupu dokumentů. „Asi jste tohle nečekal, co?“ dodá, když vidí můj zoufalý výraz a ze skříně vytáhne igelitku. Dokumenty zahrabu dovnitř a raději kvapem odcházím pryč. Ne, tohle opravdu nebylo příjemné setkání.

Se všemi těmi dokumenty se vrátím do garáže. S Jasmínou se mám sejít až k večeru, což mi dává dost času prostudovat tyto dokumenty, a tak řadu dalších hodin trávím při polosvětle malé lampy a v chladu garáže, zachumlaný do mikiny, svetru a bůhvíčeho ještě, zatímco pročítám dokument za dokumentem.

Podrobné popisy pitevního protokolu, včetně přiložené fotodokumentace, která byla připravena několika odborníky na patologii. Dále seznamy svědků a kopie jejich výpovědí, včetně kopie výpovědi Riony Laskariny. Z té jsem se snažil něco dostat, nějaké zvláštnosti, či stopy. Narazil jsem na zmínku o dalším svědkovi, Pierru Vallovi, ale nic bližšího. Riona ho zmínila. Pak jsem pokračoval obsáhlými psychologickými posudky sepsanými profesorem Andropulem. Bylo patrné, že si dal záležet, svou práci neodfláknul a snažil se zevrubně prostudovat Dragovo psychické zdraví, a tak mi je čím dál tím větší záhadou, co se tam vlastně stalo. Dokumenty si navíc rozkládám po stole i po zemi, třídím si je podle jejich obsahu i datace a nakonec beru několik různobarevných fix a do bloku vytvářím časovou osu a zapisuji všechny důležité události a osoby.

Průběžně kontroluji čas, abych se nezačetl a nezapomněl na schůzku. Poslední taková kontrola je v půl páté, ne proto, že bych snad už vyrážel, ale proto, že jsem vyrušen z práce. Můj debilní domácí, pokud se tomu tak dá říkat, zaklepe na vrata garáže.

„Říkal jsem, že máte rušit jen v nejkrajnějších případech!“ zakřičím naštvaně.

„Já vím, ale jde o podepsání smlouvy,“ chroptí ten pitomec.

„Právě, kvůli nesepsání smlouvy jsem si s Vámi plácnul.“

„Fajn, fajn! Ale nechci mít průser!“

„Nebudete mít,“ ujišťuji ho a s těmito slovy odejde, ale jen na chvíli. Někteří lidé mají zřejmě v genech, že musí ostatní otravovat už jen svou vlastní existencí. Tenhle chlápek mezi ně patří. Kéž by to byl vzácný dar, ale bohužel je dost rozšířený. „Řekl jsem, abyste neotravoval.“

„To bych se s Vámi nemohla sejít,“ uslyším hlas Jasmíny a trhnu sebou.