Vražda. Sebevražda. Selhání. Část 7.

Anotace: Deník - Alexiova tragédie

Když píši tyto řádky, je to možná jedna z posledních věcí, kterou ve svém životě píši, protože jsem svobodná. Člověk, který ztratí vše, co měl, všechno co si myslel, že má, se stává svobodným. Tím nejsvobodnějším. Přišla jsem o kariéru, o rodinu, o přátele, možná jsem přišla i o rozum, ale určitě jsem nepřišla o bolest, ale ani o naději. To jediné Vám vždy zůstane. A k nim se upínám i v momentech, kdy píši tyto řádky. Uvidíme, jak to dnes večer dopadne. Ale nejprve, jak to vlastně začalo?

Byl chladný a deštivý den. Jeden z mnoha dnů, které jsem trávila ve své službě na prefektuře. Kdysi jsem si myslela, že odstěhovat se z Athén do Nové Caesarie, za novým životem a novou budoucností, bylo tím nejlepším rozhodnutím v mém životě, ale není to tak. Příležitosti v Novém svět už téměř nejsou. Všichni tu sklouznou k monotónnosti a všednosti, jako ve Starém světě. Ale přeci jen jsem se chtěla posunout.

V Athénách jsem byla obyčejným pochůzkářem, nic lepšího, ale v Nové Caesarii jsem nastoupila na prefekturní bezpečnostní školu a vystudovala s vyznamenáním. To mi bylo 27. Po třech letech jsem byla nižším prefekturním důstojníkem v Nové Caesarii na zdejším okrsku. Žádná sláva, ale ve srovnání s pochůzkářem v Athénách to byl bombastický vzestup.

Tam jsem se taky seznámila s Rogerem, kterého jsem si vzala o půlroku později, byť on sám u policie nepracoval. Žádný velký obřad, jen malá rodinná svatba v řeckém chrámu. Rogerova část rodiny tohle žádala. Stále šlo o věřící. Moje část rodina už se víry zřekla. A vím, že právě tam to tehdy začalo. Myslím si, že to tam tehdy začalo. Těžko říct. Myšlenky a vzpomínky se slévají v jednu a já přestávám vnímat realitu.

Dlouho jsem si to nepřipouštěla vzhledem k okolnostem, a tomu, co se později stalo, ale muselo to být tam. Tam jsem prvně viděla toho muže. Jen koutkem oka, účastnící se nějakého jiného obřadu v jiné části chrámu, ale byl tam. Nebo možná ne. Má paměť nepatří k nejlepším…

Po roce se nám narodila dvojčata. To bylo v roce 1648. Pár měsíců jsem byla na mateřské, než jsem se vrátila do služby. Tchýně byla velice ochotná nám pomáhat s dětmi, s Leonem a Marií. Ona tak trochu určovala chod domácnosti, protože moji rodiče jsou v Řecku. Otec tam měl právnickou firmu v Athénách a nechtěl to opustit. Jen na svatbu přijel s matkou. Tchýně tedy měla naši domácnost a já měla svoji kariéru, ale dnes lituji, skoro s pláčem píši tato slova, že jsem se více nevěnovala svým dětem. Moje největší poklady, o které jsem přišla svou zatvrzelostí. Vlastně nevím, co se stalo. Může mi to někdo z Vás, kteří toto čtete, říct?

A mé děti, Leon a Marie, zlatovlasá zlatíčka, která rostla jako z vody. Divoká, zvídavá, hodná. Marie trochu zakřiknutá před cizími, jinak taky divoká, zatímco Leon všechno prošmejdil a někdy se dostal na místa, kde by nás to ani nenapadlo. Byl to zvědavý průzkumník a badatel. Brzy začal mluvit, i když to nebylo moc srozumitelné, ale snažil se zjišťovat, co jsou věci okolo něho. Všude ukazoval tím svým drobným prstíkem a já pláču, když si na to vzpomenu. To byly nejkrásnější chvíle mého života.

Po dvou letech se stala první z událostí, která mě nasměrovala k tomuto… k tomu, co se právě děje. Na prefekturní škole jsem měla mentora, nejen ve smyslu obyčejného učitele, ale člověka, který mě velice inspiroval. Alexios Dragos, dlouholetý detektiv, vyšetřovatel, odborník na sériové vraždy, člověk s desítkami let zkušeností, které předával svým studentům a nástupcům. Mě chválil za příkladnou, až téměř pedantskou práci a studii jednotlivých případů a za skvělé analýzy. „Ta byla pochůzkář? Hoši, někdo v Athénách potřebuje přes tlamu!“ prohlásil jednou před mými spolužáky a ostatními vyučujícími. Nikdy na ta slova nezapomenu, a dodnes mě těší.

Jednoho říjnového večera jsem byla na našem okrsku. Skoro jsem neměla, co dělat, protože přímořská předměstí jsou vcelku klidná, ale pak jsem uslyšela telefon, který mě probudil z únavy. Znuděně jsem ho zvedla. Z druhé strany se nesl Alexiův hlas. Vyděšený, třesoucí se, koktající. Ten sebevědomý a suverénní muž, který budil u všech lidí respekt, se v telefonu zalykal a naříkal.

„Díky bohocísaři!“ zvolal. „Díky, díky, díky žes to zvedla! Nikolas nechtěl mluvit a Valerianovi jsem se nedovolal. Díky, díky, díky Rio,“ opakoval nepříčetně.

„Alexii, co se děje?“

„Já to nechtěl. Přísahám, přísahám, že jsem to nechtěl. Přísahám! Nevím, jak se to stalo! Nechápu to!“

„Co? Co se děje?“ jsem polekané a rozhlížím se po místnosti, kde moje hlasitá otázka vzbudila pozornost mých kolegů.

„On to udělal! On! Ne já! On! Ale to… prosím, přijeď sama… Jsem u nás doma…“ a s tím zavěsil telefon.

Kolegové se mě ptali, co se děje, ale já akorát kvapem vstala, sebrala z věšáku uniformu a zimník, který jsem pořádně dopnula a nechala je na pospas pochybnostem, nemenším, než v jakých mě nechal Alexios. Měla jsem jim to říct. Měla jsem to říct, měla jsem vzít posily. Dodnes nevím, proč jsem to neudělala, ale taky si říkám, zda by to vůbec něco změnilo? A kdoví, jestli bych tím neublížila, ještě více lidem… nebo bych se možná vyhnula této zkáze… ne, nevyhnula. Ta už vlastně probíhala, když si to tak uvědomuji.

Vzala jsem si služební auto a po širokých silnicích Nové Caesarie zamířila podél atlantského pobřeží na sever, k předměstí, kde bydlí Alexios a jeho žena. Alexios se rozhodl na stará kolena přestěhovat z přelidněného centra metropole na klidnější okraj, k pobřeží oceánu.

Jejich sousedství složené z malých rodinných domků bylo tiché, až na občasný štěkot psa, nebo pláč dítěte, které se jeho matka snažila přimět ke spánku. Sama jsem takové problémy měla hlavně s Leonem. Byl vždy neposedný a nerad spal, takže mi to tehdy připomnělo moje zlatíčko. A ještě jsem uslyšela podivné kňučení, ale zatím jsem nevěděla, odkud pochází.

Zastavila jsem před Alexiovým domem. Byla tam naprostá tma. Instinktivně jsem si vzala pistoli a zamířila k vrátkům. Na předloktí jsem, ještě měla reflexní policejní nálepku, aby si někdo nemyslel, že jsem zloděj, který se jde k Alexiovi vloupat. Ne, nebyla jsem zloděj, ale za to jsem byla vyděšená z toho, co se děje.

Vrátka byla zamčená, tak jsem je prostě přelezla. První, co mě zaujalo, bylo, že jsem si vzpomněla na Jordana. Alexiova psa. Na okamžik jsem se lekla, aby po mě nevystartoval a podívala jsem se k jeho boudě. Byl tam. Pitbulteriér, vzteklé psisko, které však mělo dost rozumu a vychování, aby neopouštělo Alexiův pozemek, ale zároveň štěklo na každého, kdo prošel okolo. Ano, byl tam, krčil se, kňučel a skučel. Zalezl nejhlouběji, co to šlo do své boudy, a kdyby to šlo, prošel by zadní částí boudy, ale jen se tam krčil a odmítal vylézt. To bylo to kňučení. Nikdy v životě jsem ho neviděla tak vystrašného.

Vyběhla jsem po krátkém schodišti a začala zvonit a bouchat na Alexiovi dveře. „Alexii? Eleno?“ křičela jsem bez ohledu na sousedy. Mlátila jsem do dveří, jak pominutá. Uvnitř byla tma. Nebylo nic slyšet, ani když jsem dala ucho na dveře. Úplné ticho, a tak, i když jsem z toho nebyla nadšená, vrazila jsem do domu.

Vykopnula jsem dveře a ocitla se v předsíni se schodištěm vedoucím do patra a chodbou, kde po pravé ruce byl obývací pokoj a přímo proti mně kuchyně a po levé ruce záchody a koupelna. Ložnice a další pokoje měl Alexios v patře, ale tam jsem zatím nechtěla jít. „Alexii?! Jsi tu?“ nikdo neodpovídal.

Nahmatala jsem ve tmě vypínač, ale světlo nesvítilo, takže jsem vytáhla baterku. V jedné ruce pistole, v druhé ruce rozsvícená baterka. Opatrně jsem se dívala okolo. Periferním viděním jsem se snažila všimnout si nějakého pohybu, ale nic. Všechno vypadalo klidně. Nikde nikdo. Nic nebylo rozbité, nic nebylo jinak, než dřív. Obývák byl prázdný, ale uklizený. Schodiště jsem si zatím nevšímala, a šla jsem zkontrolovat koupelnu a záchod. Ani tam nikdo nebyl. V přízemí tedy zbývala kuchyň a pomalým krokem jsem k ní došla, až se mi naskytl strašlivý pohled, který mě přinutil učinit několik kroků zase nazpátek. Dnes mám pocit, že jsem snad ustoupila, až ke vchodovým dveřím.

V kuchyni, vedle převráceného stolu, ležela Elena, šedivějící a milá dáma, která vždy každého dobře pohostila. Tratoliště krve, které vytékalo z její úplně rozbité hlavy, bylo nyní jejím místem skonu. Kusy lebky, a u bohocísaře, i mozku… i mozku… a oko vyražené z důlku. Byla mrtvá. Nehybně tam ležela. Jednu ruku, pokud si vzpomínám, šlo o… to je vlastně jedno… prostě měla zlomenou ruku, a taky probodnuté břicho, ze kterého trčel obrovský střep. Jediné, čeho jsem si, ještě všimla, byl stav kuchyně. Byla rozmlácená. Copak to nikdo neslyšel?!

Myslela jsem, že budu zvracet. Jedna věc je, když podobné hnusy vidíte u lidí, které neznáte, u různých zločinců a násilníků, ve Vaší nechutné práci, ale když se to stane člověku, kterého znáte celé roky. To je mnohem horší, mnohem silnější zážitek, který všechno postaví na hlavu. Tak silný, že jsem se musela jít ven nadýchat čerstvého vzduchu, a jen jsem se proklínala, že jsem tam jela. Ale kdyby ne já, někdo jiný by tam přijet stejně musel. A co hůř. Musela jsem zase dovnitř. Musela jsem zjistit, kde je Alexios.

Vrátila jsem se dovnitř, ale ke kuchyni už jsem se nepřiblížila. Místo toho jsem s pistolí a baterkou namířenými před sebe, pomalu stoupala po starém schodišti, u kterého každý krok byl nepříjemným pronikavým vrzáním. Pět, deset, patnáct schodů, patnáct nepříjemných vrzání, které se Vám zarývají do mysli, a kdy jste si mysleli, že na Vás někdo vyskočí.

Rozhlédnula jsem se po chodbách. Vpravo nic, jen chodba se zavřenými dveřmi do pokojů pro hosty a do druhé koupelny, ale vlevo za rohem jsem si všimla pootevřených dveří ložnice. Udělala jsem tam dalších pár kroků, velice pomalu, velice potichu, vyhýbala jsem se všemu, čím bych mohla vydat nějaký zvuk. Došla jsem, až ke dveřím a úplně je otevřela. Ale nic. Nikde nic. Ložnice byla prázdná.

„Sakra!“ zaklela jsem a vzteklá nadávka se změnila ve vyděšený výkřik, jen co jsem se otočila. Pár metrů za mnou, kousek od schodiště, stal Alexios, který vyšel z pokoje vpravo. Ve spodním prádle, které bylo celé od krve, stejně jako železná tyč v  levé ruce, ale ta mě neznepokojovala tolik jako pistole v pravé ruce. Mířila jsem mu rovnou na hlavu. Byl to můj milovaný mentor, ale taky vrah té dobré ženy. Ozbrojený vrah. Stál tam a třásl se. Hleděl mým směrem, ale vypadalo to, že se dívá skrze mě, jako duchem nepřítomen.

„Omlouvám se. Odpusť mi,“ řekl třesoucím se hlasem.

„Odpusť? Co se tu stalo? Já ti nemám, co odpouštět… teď musí…“

„Odpusť, co jsem ti udělal,“ a tato slova mě dokonale zmátla, vyvedla z míry. Zmátla mě natolik, že jsem ztratila ostražitost. Alexios zvednul pistoli a vystřelil. Kulka zasáhla rameno a srazila mě na zem. Ostrá bodavá bolest projela skrz na skrz mým ramenem a já se pokusila znova zamířit na Alexia. Než jsem to stihla udělat, už jsem jen zahlédla, jak si přiložil pistoli ke spánku a zmáčkl spoušť.

Složila jsem se na podlahu. Bolest byla velice ubíjející a potřebovala jsem to rozdýchat. Chvíli jsem přemýšlela, co dál, ale nemusela jsem přemýšlet dlouho. Zvenčí se ozval štěkot Alexiova psa a pak už jsem uslyšela dupání po schodišti. Vyběhl po něm nějaký muž, který zděšeně uskočil, když uviděl Alexia. Pak se podíval na mě s vytřeštěným pohledem.

„Proboha, jste v pořádku?“ zeptal se a kleknul si ke mně. V tom momentě jsem ztratila vědomí.