Tajemství hory 12. část

Abigail probudili ranní paprsky slunce, které si našli skulinku mezi závěsy.
Několikrát zamrkala, ležela přitom nadále v posteli a dívala se směrem k oknu.
Byl to jen sen? Zdáli se mi ty hrozné věci, které se mi stali?
Takto nějakou dobu v posteli přemýšlela, než si uvědomila, že se probudila do noční můry, která nadále pokračovala. Mezitím slyšela hlasy vycházející z vedlejšího pokoje.
Rozpoznala hlas Matthewa Jacksona a Vanessy Danielsové.
Bohužel nerozuměla ani slovu, co si ti dva povídali.
Nakonec se Abigail odhodlala vstát z postele. Hlava se ji motala už jen při pokusu si sednout na postel. Chytila se za temeno hlavy a začala klít. Byla to nepříjemná, otravná bolest vystřelující do hlavy v podobě tisíce jehliček.
S pocitem virózy se postavila na nohy a dokráčela do otevřených dveří.

„A! Už jsi vzhůru Abigail“ řekl prvně Matthew, když ji viděl, jak se opřela zády o futra dveří.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se rozespale Abigail „Mám pocit, jako by mi měla explodovat hlava.“

„Možná po těch sedativech.“ pravila Vanessa „Pojď si přisednout a napij se vody.“

Abigail se beze slova dopotácela ke stolu a sedla si na volnou židli.

„Tak jak dlouho jsem spala?“ zopakovala svoji otázku a natáhla se po pet láhvi neperlivé vody.

„Skoro dva dny.“ informovala Vanessa.

„Přijde mi spíš jako dvě hodiny.“ zamumlala Abigail a vypila celý obsah láhve.

„Popravdě si o nic nepřišla.“ dodal Matthew. Abigail se na něj nechápavě podívala, čekající na vysvětlení.

„Zatímco sis hrála“ začal Matthew „Na medvěda během zimního spánku….“

„Naráží tím na tvoje nesnesitelné chrápání“ přerušila ho Vanessa, čímž si vysloužila od Matthewa káravý pohled.

„Tak jinak.“ začal znovu Matthew „Zatímco ses dávala dohromady, tak jsem kontroloval stav Jacoba a trochu jsem slídil kolem. Jacob se pomalu dává pod dohledem Healyho do kupy
a Vanessa mezitím navštívila Cooperovu chatu.“

Abigail se okamžitě podívala s velkým očekáváním, co uslyší od Vanessy. Ta působila poněkud sklesle.

„Bohužel nic tam nebylo. Chata je nijak neporušená a ani žádné stopy kolem. Jediné, co stálo za povšimnutí a možnou úvahu je ta, že chata nebyla nejméně rok používaná.“ informovala Vanessa.

„Jak jsi to poznala?“ zeptala se Abigail.

„Všude byl nenarušený a ani nerozvířený prach po celé chatě. Dle toho usuzuji, že tam Emily nikdy nebyla.“ vysvětlila Vanessa.

„Bohužel to ale nic neznamená. Ani to nemůžeme považovat za stopu.“ řekl sklesle Matthew.

Abigail pochopila, kam dvojice detektivů míří. S povzdechem se postavila ze židle a zamířila
k oknu, odkud měla čistý výhled na největší dominantu v okolí…..horu.

„A co Brianova hlava?“ zeptala se, přitom zavřela oči.

„Bohužel. Nejsou na ni žádné otisky. Ten, kdo to udělal musel použít rukavice.“ odpověděl Matthew a sklopil zrak k zemi.

„Chce tím říct, že jsme nahraní a ve slepé uličce.“ dodala Vanessa „Nemáme absolutně nic. Jediné
s čím si můžeme být jisti je fakt, že po tobě někdo jde.“

„Což popravdě nechápeme.“ přidal se Matthew „Nemáme tušení kdo to je. Proč tohle vše dělá a co společného to má s Emily.“

Abigail si nad jejich slovy schovala tvář do dlaní a dlouze se nadechla. Začínala chápat, kam tohle celé míří. A rozhodně to odmítala slyšet na vlastní uši.

„Abigail?“ řekl opatrným hlasem Matthew „Vypadá to, že jsme prohráli. Už ani nevíme, jak bychom měli nadále postupovat.“

„Je mi to líto.“ přidala se Vanessa.

„Máme ještě jednu možnost.“ řekla náhle odhodlaně Abigail, čímž trochu rozhodila dvojici
detektivů.

Sundala dlaně ze své tváře, pravou rukou natáhla směrem k hoře „Když tady ve Woodsbury nemůžeme nalézt odpovědi, tak je nalezneme tamhle venku.“

„Myslíš jako jít tam ven?!“ vyhrkla zaraženě Vanessa.

Matthew si povzdechl a přistoupil k Abigail „Myslíš to vážně?“ zeptal se ji.
Abigail souhlasně kývla hlavou.

„Víš že ten, kdo tě chce zabít je na domácím písečku?“ připomněl ji Matthew.
„Jestli se vyzná ve zdejším okolí, tak jsme v dosti velké nevýhodě. A tam venku to bude platit dvojnásob.“

„A co s tím uděláme?“ zeptala se odhodlaně Abigail, přitom se snažila udržet najevo svoji pevnou vůli. Matthew samozřejmě její odhodlání poznal. Věděl, že Abigail její nápad nijak nerozmluví.
Jít do lesů, směrem k hoře znamená velké nebezpečí, které by nejraději nechtěl podniknout.
Na druhou stranu nemůže nechat Abigail samotnou.

„Jestli chceme mít nějakou šanci, tak budeme potřebovat pomoc.“ navrhl Matthew.

„O jaké pomoci tady mluvíš?“ zeptala se Abigail.

„Jak už jsem se zmiňoval v kanceláři starosty. Mám známého, který býval u SEALS. Pochází
z lovecké rodiny s mnoha zkušenosti lovu a pohybu v divočině. Patří k elitě, který by nám zvýšil možnosti nejen ve stopování, ale i přežití.“ připomněl Matthew svoji dřívější nabídku.

Abigail bez dlouhého přemýšlení dala souhlas Matthewovi, aby jej kontaktoval. Ten bez váhání se chopil mobilu a odešel do vedlejší místnosti.

„Abigail? Jsi si skutečně jistá?“ zeptala se Vanessa, když byli o samotě.

„Nejsem si ničím jistá! Tohle je jediná a poslední možnost, která mi zbyla.“ odsekla Abigail se slzami v očích. Vanessa se nadechla, chtěla ještě něco říct. Nakonec si to rozmyslela
a po celou dobu hovoru Matthewa neřekli ani slovo. Po pěti minutách přišel zpátky do místnosti Matthew.

„Souhlasil! Vysvětlil jsem mu celou naši situaci nejen o Emily, ale taky o všem, co se nám doposud stalo. Hodně ho to zaujalo a řekl mi, že pozítří bych jej měl vyzvednout na letišti
v Detroitu. Do té doby bychom se měli zklidnit a aktivně nijak nepátrat.“ navrhl Matthew
a hodil mobil zpátky do kapsy.

„Bylo by moudré se nikomu ani nezmiňovat, co máme v plánu.“ dodala Vanessa „Tady nemůžeme nikomu věřit.“

„Takže co budeme dělat?“ zeptala se Abigail.

„Měli bychom se teď zaměřit na Jacoba.“ navrhl Matthew „Zjistit jak je na tom. Případně ho
i hlídat. Může se stát, že vrah nadále po něm půjde.“

Abigail z venku nedala nic najevo. Uvnitř svého nitra se ale vyděsila. Úplně zapomněla na Jacoba! Okamžitě si ji vybavila celá ta noc, kdy ji napadl.

„Musím jít hned za ním!“ řekla Abigail „Musím ho hned vidět!“




Abigail v doprovodu detektivů opustila motel, směřující rovnou na policejní stanici.
Po celou cestu se Matthew s Vanessou občas podívali kolem sebe, jestli je náhodou někdo nesleduje. Bylo divné, že tuhle dobu tady neviděli ani živáčka.
Netrvalo dlouho a pochopili proč.

Cestou zahlédli ve vedlejší ulici dav nejméně sedmdesáti lidí, kteří obklopovali nejen policejní auta, ale i cestu do jednoho domu. Když spatřili i dodávku, která patřila Robertu Healymu, rozhodli se zjistit, co se děje.
Když dorazili k prvním obyvatelům městečka, kteří si jich všimli, okamžitě na ně nahodili opovržené pohledy smíchané s jasnou dávkou nevraživosti.
Když se trojici podařilo protlačit k Liamu Aldridgovi, který stál u dřevěného plotu, hledící zamyšleně do země, nevnímajíc své okolí.

„Co se tady stalo?“ zeptala se jako první Vanessa, čímž překvapila Aldridge.

„Co tady děláte?!“ dostal ze sebe zaskočený zástupce šerifa.

„Jak to myslíte?“ nechápala Abigail.

V ten moment čtveřice zaměřila na pohyb vycházejících policistů s Robertem Healym, kteří tlačili transportní vozík s tělem umístěným v černém pytli. Potom si všimli i policistky Sattlerové, která objímala v chodbě domu malou blonďatou holčičku, kterou se snažila utišit.

„Tak co se tady stalo?!“ zopakovala znovu Vanessa.

„Sebevražda.“ řekl ledabyle Aldridge „Paní Baldwinnová se oběsila ve sklepě. Prozatím nevíme, co ji k tomu přivedlo.“

Abigail slova policisty hodně citově zasáhlo „A co otec té holčičky?“

„Ten se zdržel dlouho v práci. Objevil ji právě on, když se vrátil domů.“ odpověděl Aldridge.

„Jestli mě omluvíte, půjdu ještě za panem Badlwinnem se zeptat na pár věcí.“ omluvil se Aldridge a bez dalšího slova odešel do domu.

„Myslím, že bychom měli pokračovat za Jacobem.“ řekla Vanessa a loktem žduchla Matthewa do boku. Ten chtěl prvně svoji snoubenku okřiknout, proč to udělala. Jenže když spatřil ty vražedné pohledy okolních lidí, kteří na ně zírali tak pochopil.

„Určitě to je dobrej nápad!“ přitakal Matthew, chytil Abigail za ruku a začal ji za sebou táhnout. Nestačili ani dojít k nejbližšímu člověku, když odněkud z davu vyletěl kámen
a zasáhl Abigail do hlavy. Ta se vysmékla z Matthewova sevření a zatlačila si krvácející tržnou ránu na hlavě.

„Hej! Co to děláte! Kdo to udělal?!“ začal křičet jeden z policistů, který to uviděl.

„Vypadněte! My vás tady nechceme!“ ozvalo se z davu. Ostatní lidi začali souhlasně pokřikovat a chrlili přitom směsici nadávek na Abigail a její doprovod.

„Je to vaše vina!“ ozval se v rozzuřeném davu další hlas.

„Tak to už by stačilo!“ vykřikl Aldridge, který vyběhl s pane Baldwinnem z domu. Přitom vytasil svůj revolver z pouzdra a namířil s ním do vzduchu. Mezitím Matthew se postavil mezi Abigail a zuřící dav, odhodlaný ji bránit svým tělem, zatímco Vanessa stojící vedle něj odhalila z pod kabátu pouzdro s pistolí tak, aby jej lidé viděli.

„Rozhodně nebudu váhat!“ vykřikla Vanessa směrem k davu. Někteří lidé z jejich slov byli
v šoku, jiné to ještě více pobouřilo. To už před dav se postavili všichni policisté, včetně Aldridgeho. Snažili se nejen uklidnit podrážděné obyvatelstvo, ale i dostat situaci pod kontrolu ještě v samotném zárodku.

„Vy byste měli raději jít do stanice.“ řekl Aldridge směrem k Matthewovi „Šerif Hardy se vrátil a chtěl by vám něco říct.“ ukázal přitom směrem, kterým by se měli vydat, aby se vyhnuli rozčílenému davu.



„Jsou jak zvířata!“ řekla vztekle Vanessa, když byli téměř u stanice.

„To máš pravdu.“ souhlasil Matthew „Ale proč? Chovají se, jako by je někdo k tomu dohnal.“

„Chovají se jako krysy, které někdo zahnal do kouta!“ řekla si své Vanessa, přitom nevnímala Matthewovu připomínku. Abigail si mezitím papírovým kapesníkem tlačila na tržnou ránu, přitom se třásla strachem. Proč ji to dávají ti lidé za vinu? Co jim tak strašného udělala?



Ve stanici rovnou zamířili do kanceláře šerifa Hardyho. Ten okamžitě dával najevo jen pohledem, že nemá absolutně žádnou náladu jednat v rukavičkách.

„Ááááá! Podívejme se!“ začal cedit skrz zuby Hardy „Kdopak to sem přišel!“

Jeho slova trojice ignorovala, stoupli si do řady před kancelářský stůl, přitom hleděli na šerifa a čekali, co bude následovat.

„Slyšel jsem, že jste se během mé nepřítomnosti poněkud činili!“ řekl s náznakem úsměvu Hardy. Ze šuplíku vytáhl složku, kterou hodil na prostředek stolu.

„Co v tom je?“ zeptal se za všechny Matthew.

„Obvinění.“ odpověděl Hardy, poškrábal se přitom na tváři.

„Obvinění? Čí obvinění?“

„Obvinění Jacoba Swanna z napadení a pokusu o vraždu pod vlivem návykových látek.“ objasnil tentokrát s úsměvem Hardy.

„Ehm….ještě jednou prosím! Asi jsem špatně slyšel.“ nechápal Matthew.

„Slyšel jste sakra dobře!“ odsekl Hardy, přitom se vymrštil ze židle.

„Váš zástupce vám neřekl, jak to s Jacobem ve skutečnosti je?“ zeptala se Vanessa.

„Ano, řekl mi.“ odopověděl Hardy „Ale takovéhle pohádce nevěřím! Vy jste se úplně zbláznili! To chcete tvrdit, že ve zdejším zapadákově je nějaký magor, který droguje lidi?!“

„A co hlava Briana Daltona? Tu jsme si vymysleli a hodili jsme si ji sami sobě do pokoje?“ připomněl Matthew šerifovi.

„Jaká zas hlava?!“ nechápal zuřivým tónem Hardy.

„No přece hlava Briana, kterou nám v noci někdo hodil do pokoje! Váš zástupce byl u toho!“

„O žádné hlavě nevím!“ odsekl podrážděně šerif „V márnici žádná hlava neleží! O tom bych něco věděl!“

„Vážně? Tak to abychom šli márnici navštívit! Nemyslíte?“ řekl odhodlaně Matthew šerifovi přímo do očí. Ten chvíli na něj jen hleděl, potom rozhodil rukama „No dobrá! Tak jdeme!“ řekl hlasitě šerif a narazil si klobouk na hlavu.




Robert Healy téměř málem spadl ze židle, když Abigail v doprovodu ostatních vtrhli do jeho kanceláře.

„Sakra! Tady je to jak v cirkuse! Co tady ksakru zase chcete!“ řekl vyděšeně Healy, když uviděl Abigail a Vanessu. Po spatření Matthewa trochu i zbledl.

„Roberte! Tady pán tvrdí, že ti tady leží nějaká uříznutá hlava! Víš o tom něco?“ zeptal se pobaveně Hardy. Healy nahodil nechápavý pohled „Cože? Jaká hlava zase?!“

„Ta hlava, kterou jsme vám se zástupcem Aldridgem ukázali v pokoji a kterou jste odnesl! Nehrajte si na blbého!“ vypěnil trochu Matthew.

„Blbého?“ zopakoval Healy, přitom ukázal prstem sám na sebe „Vy pane melete úplně z cesty! Žádnou hlavu jsem tady neviděl, natož nikdy neměl!“

Matthew sevřel pěst, udělal krok vpřed. Healy pochopil, co bude asi následovat, jenže Matthew se zarazil. Okem uviděl šerifa Hardyho stát mimo dění, přitom jeho potlačovaný úsměv prozrazoval celou pointu této scénky .

Ty parchante! Pomyslel si Matthew. Pochopil, že na tohle šerif čeká. Čeká, jak někoho napadne
a bude moci mít důvod ho zavřít.

„Proč tohle děláte?!“ zeptal se nechápavě Matthew „Proč zatajujete pravdu? Komu tím pomáháte?“

„To už by stačilo!“ zařval Hardy. Stoupl si před Matthewa, přitom měl pohled hodně naštvaného boxera.

„Moc dobře vím o vašem prvním setkání s panem Healym, kdy jste toho chudáka málem napadli! Vy byste měli být rádi, že na vás nenechal podat trestní oznámení! A teď jste mi názorně pěkně předvedli jasnou ukázku, kam jste schopni až zajít!“ běsnil Hardy, jako by byl smyslu zbavený.

To už Matthew, Abigail i Vanessa byli hodně šokováni a překvapení takovou situací
a divadlem, kterého byli svědky.

„Co chcete po nás?!“ pochopil Matthew jako první, přitom si šerifem hleděli přímo do očí.

„Jednoduchou věc!“ pravil Hardy „Nechám stáhnout žalobu na Jacoba Swanna a vypadnete s ním z našeho města co nejdříve! A nikdy už vás tady nechci vidět!“

Matthew teď hrál divadlo, v podobě natahování času, že přemýšlí nad jeho nabídkou. Byl rozhodnutý už dávno, ale musel působit zaskočeně. Nakonec natáhl ruku směrem k Hardymu.

„Dobrá! Pojedeme hned, jakmile Jacob bude schopný s námi odcestovat.“

„Platí!“ řekl nevrle Hardy, aniž by si podali ruce „A teď odtud vypadněte!“



„Proč jsi souhlasil?“ zeptala se Abigail když opustili márnici.

„To je jednoduché Abigail. Potřebujeme trochu získat čas, než přijede Kane. Mezitím se Jacob snad dá do pořádku a vysvětlí nám, co se onoho večera stalo. Zároveň uvidíš, že zdejší lidé nám dají na nějakou dobu pokoj. Musíme přečkat ty dva dny bez dalších nepříjemností. Jedno vím alespoň jistě...že téměř celé město jde proti nám.“