Tajemství hory 15. část

„Takže to uděláme takhle.“ začal Kirby popisovat svůj plán „Auto, kterým jste sem dojeli necháme tady na místě, jako nouzi. Ať se stane cokoliv špatného a byli bychom nuceni se rozdělit, sraz bude tady. Pokud možno nenápadně a hlavně nikomu neříkejte, kam budete mít namířeno.“ Kirby při své řeči pohlédl na Abigail a Jacoba.

„Odhlásíte se z motelu. Pokud by se vás vyptávali na cokoli, tak jste na odchodu zpět domů.“

„Nepřeháníte to?“ zeptal se nevrle Jacob.

„Ne, nepřeháním.“ odsekl ledabyle Kirby „Znáte někoho, komu by se dalo aspoň trochu důvěřovat?“

„Možná bych o někom věděla.“ odpověděla Abigail.

Kirby souhlasně přikývl „Mám u sebe mapu Woodsbury a okolí. Celkem by se hodilo, kdyby nám označil na mapě pár bodů, od kterých bychom se mohli odrazit. Myslíte, že to bude možné?“

„Myslím že ano.“ odpověděla bez váhání Abigail.

„Bezva. Tenhle úkol nechám na vás. Já společně s Matthewem a Vannesou počkáme
v Jeepu.“ zakončil Kirby, plácnul si přitom dlaněmi o sebe a zamířil za volant svého auta.

„Určitě Matthewe jsi jistý, že nám tenhle kovboj pomůže?“ zeptal se potichu Jacob.

„Vím, že je trochu svérázný, ale přesto bude lepší mít někoho jako je on na své straně. Když se bude mýlit, bude to celkem v klidu. Pokud to bude hodně podělaná situace, tak nás dokáže z ní dostat. Nemusí se ti zamlouvat jeho styl, vystupování či jeho šílené teorie. Pod jeho vedením máme hodně vysoké naděje, že narazíme na odpovědi, které hledáme.
V tomhle mi můžeš Jacobe věřit.“ řekl hodně sebevědomě a přesvědčeně Matthew.



Při návratu do Woodsbury to bylo, jak se předpokládalo. Při odhlašování z motelu věčně nevrlá majitelka byla tentokrát jako vyměněná. Při potvrzení od Jacoba, že odjíždějí domů se změnilo i její chování. Jediné o čem se majitelkou bavila Abigail s Jacobem, že pojedou ještě rozloučit se s Jane Sattlerovou.
Když přejeli od motelu k policejní stanici, tak měli štěstí. Narazili na Sattlerovou, která zrovna přicházela na stanici.

„Jane!“ zavolala Abigail, když vystupovala z vozidla. Mladá policistka se zastavila na místě, podívala se směrem k Abigail.

„Eh… ahoj Abigail! Ráda tě vidím! Máte nové auto?“ zeptala se Sattlerová.

„Ne, ne. Tohle je auto našeho kamaráda.“ odvětil pohotově Jacob, který byl Abigail
v patách.

„Velice ráda vidím, že jste v pořádku pane Swanne.“ řekla překvapená Sattlerová, přitom si posunula dioptrické brýle blíž k očím.

„Celkem rychle se nešťastná událost vyjasnila.“ pronesl klidným hlasem Jacob.

„Mohla bys nám s něčím pomoc?“ zeptala se Abigail.

„Záleží čím potřebuješ.“

Abigail vytáhla z kabelky mapu, kterou rozložila na lavičce.

„Mohla bys nám prosím vyznačit, kde jste našli to tělo z márnice?“

„K čemu vám to bude?“ nechápala policistka.

„Prosím!“ naléhala Abigail.

„Chcete se tam vydat na vlastní pěst že?“ pochopila Sattlerová jejich úmysl.

„Jenom v blízkém okolí nálezu.“

Sattlerová protočila očima, dlouze si přitom odfrkla. Chopila se propisky, kterou svírala Abigail v ruce a začala do mapy dělat kolečko a křížky.

„Tady.“ řekla Sattlerová a ukázala na kolečko „Jsme našli to zohavené tělo.“ poté začala prstem ukazovat na křížky po mapě „Tohle jsou místa, kde pobývají v lese samotáři.“

„Samotáři? Myslel jsem, že tam nikdo není.“ divil se Jacob.

„Jsou to blázni a burani. Ve Woodsbury se ukážou tak třikrát do roka, aby si nakoupili to nejdůležitější a zase zmizí. Mají to neskonale pomatené v hlavě.“ informovala Sattlerová.

„Mockrát ti děkuji Jane!“ poděkovala ji Abigail.

„To nestojí za řeč! Jen mi slib, že si dáte pozor. A hlavně se neztraťte! Nechci vás také hledat.“ dodala s úsměvem Sattlerová „Hodně štěstí!“




„To byla ta vaše důvěrná osoba ano?“ zeptal se Kirby za volantem v momentu, když Abigail
s Jacobem nasedali dozadu, kde se namáčkli na Matthewa, zatímco Vanessa seděla na místě spolujezdce.

„Ano. Proč se ptáte?“ odpověděla Abigail.

„Že to je celkem pěkná roštěnka! Cestou nazpět byste mě mohli s tou klisničkou seznámit!“ řekl
s úsměvem Kirby.

„Myslel jsem, že jsi ženatý.“ dodal Matthew. Kirby nad jeho slovy vztyčil do vzduchu ukazováček.

„Omyl kamaráde! Jsem šťastně rozvedený!“
„Že mě to nepřekvapuje.“ dodala jízlivě Vanessa. Kirby se nad její poznámkou zasmál a nastartoval auto. Vyjeli po silnici z Woodsbury na sever, přímým směrem k největší dominantě… k hoře.



Po několika kilometrech dojeli na kraj lesa, který na první pohled v okolí přišel snad nekonečný.
Pokrýval veškeré kopce v oblasti, kam jen oko dohlédlo. Kirby nijak nezastavoval, pokračoval v jízdě do hlubokého lesa. Asfaltová část silnice skončila po dalších třech kilometrech a změnila se na šotolinu. Cesta se klikatila mezi kopci, Abigail začínala být poněkud ztracená a nabývala pocitu, že místo aby se přibližovali k hoře, tak spíš jedou od ní.

Kirby náhle zajel džípem ke krajnici a zastavil. Abigail s Jacobem napřed nechápali, ale když nakoukli přes čelní sklo, pochopili.
Blikající světla jako projev díku za dání přednosti v jízdě kolem nich projeli dvě veliká černá vozidla typu Lenco Bearcat G3 s tónovanými skly a nápisem POLICE po stranách vozidla.

„Ale, ale, ale! Tady je nějak živo!“ dodal hlasitě Kirby, když projížděli kolem nich. Natočil hlavou směrem k Jacobovi „Má Woodsbury ve výbavě taková vozidla?“ zeptal se ho.

Jacob nesouhlasně zavrtěl hlavou „Takové jsme tam nikdy neviděli.“.
Kirby pokývl hlavou, přitom poťukával prsty o volant.

„Můžete mi říct, co to bylo?“ zeptala se Abigail, která se trochu ztrácí.

„Vozidla Lenco Bearcat jsou obrněná vozidla, které používá armáda a nebo převážně jednotky SWAT. Celkem by mě zajímalo, co zrovna tady s nimi dělali. Policejní oddělení jako Woodsbury a celé přilehlé okolí by je nemělo mít.“ informoval Kirby. Natočil volantem směrem k cestě a najel znovu na šotolinu. Po chvilce se šotolina změnila na již typickou lesní cestu. Při najíždění do děr po hrbolaté cestě osazenstvo džípu uvnitř poskakovalo
a tiše trpělo.

„Ještě chvilku a budeme na bodu zastávky.“ informovala Vanessa, přitom sledovala mapu.
Lesní cesta se před nimi rozdělovala do tří různých směrů. Kirby si vybral levý, po kterém ujel ještě dvě stě metrů a odbočil doleva mezi stromy.

„Tak jsme na místě! Dál půjdeme po svých.“ řekl Kirby a vylezl z vozidla jako první.
Abigail a Jacoba ve vozidlo přivítalo hodně vlhký vánek, když otevřel Matthew dveře do protivky.
Vysoukali se také z auta, nadýchli se čerstvého vzduchu a protáhli svá těla. Mačkat se vzadu ve třech nebylo zrovna nejpohodlnější.
Kirby mezitím otevřel kufr džípu, za spolupráce s Matthewem vytahovali naplněné batohy vším potřebným, včetně spacáků.
Na spodku kufru auta byli umístěné přepravní kufry, které Kirby otevřel. Abigail s Jacobem byli dosti zaskočeni, když zahlédli útočné pušky, zásobníky, pistole a plastickou trhavinu
s detonátory.

„My jdeme snad do války?!“ řekl překvapený Jacob.

„Lepší je mít sebou a nepotřebovat, než je potřebovat a nemít je.“ odvětil Kirby a podal Matthewovi jednu pušku.

„HK416 od našich milých evropských kamarádů!“ pronesl Kirby, když si Matthew začal svěřenou pušku prohlížet.

„Paráda! Ta se aspoň od em čtyřky nebude v takové vlhkosti zasekávat.“ dodal Matthew
a začal si přebírat náhradní zásobníky, zatímco Kirby předal Vanesse druhou HK416. Jako svoji zbraň si Kirby zvolil Sig Sauer MCX. Poté se chopil jedné z pistolí, kterou podával Jacobovi.

„Ne, ne. Já s tímhle neumím zacházet.“ informoval Jacob.

„Jak je libo! Nebudu vám ji vnucovat. Jen doufejte, že ji nebudete později potřebovat.“ řekl Kirby a zavřel kufr auta. Poté za pomoci Matthewa natáhl přes auto maskovací síť.

„Vážení! Máme něco po dvanácté hodině! Rozhodně neočekávejte, že dojdeme k hoře ještě dnes. Skrz zdejší hustou vegetaci to bude hodně náročná cesta, tak nebudeme spěchat, ať ušetříme co nejvíce sil. První půjdu já! Budu hledat pokud možno nejsnadnější cestu…“ říkal Kirby, podíval se přitom na Abigail „Jacob a Abigail se bude držet uprostřed společně
s Vanessou. Matthew bude jistit záda. Držte mezi sebou nějaký rozumný rozestup
a sledujte okolí. Cokoli podezřelého okamžitě nahlaste. I kdyby to byla sebemenší blbost, rozumíte?“

Všichni souhlasně přikývli, poté zavelel Kirby k odchodu. Začali si batohy nasazovat na záda. Abigail se málem prohnula, když si nahodila ten svůj, musel mít snad dvacet kilo. Ještě s nastavením batohu ji pomohl Matthew, aby ji co nejvíce usnadnil pro ni začínající peklo.
Po prvních sto metrech už byla nehorázně zadýchaná a zpocená. Městská holka jako ona by mohla spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát byla takto v přírodě. Klopýtala o kořeny stromů, větve a výmoly na stezce. Kirby ji nenápadně sledoval a zpomaloval tempo chůze. Nechtěl ji říkat, že jsou kvůli ní nehorázně pomalí. Celkem ji začal obdivovat za její silnou vůli, proto si dle Kirbyho nezasloužila jakoukoli kritiku.
Přece jen stezka se navíc ztrácela v husté křovinaté vegetaci a zase někde objevila, přitom to bylo většinu času z kopce do kopce. První zastávku měli něco po hodině chůze, další zastávky si zvolili raději po půl hodinách. Postup vpřed se začal nehorázně zpomalovat.
Navíc začalo se rychle zatahovat, vypadá to na blížící se bouři.
Mezitím po celou cestu nenarazili na nic neobvyklého. Nebylo tady nic jiného, než člověkem nenarušená příroda. Jediné, co skupinu na chvíli zaujalo, byla letící helikoptéra směrem
k Woodsbury. To bylo veškeré dění, které zatím proběhlo.
Kolem sedmnácté hodiny zavelel Kirby k utáboření. Zvolil pobyt v hustěji prorostlejším místě, plné mladých stromů. Z tohoto místa měli celkem dobrý výhled na horu.
Abigail připadalo, že jsou pořád daleko, jako by se nepohnuli z místa. Začínala mít špatný pocit, jestli tam vůbec někdy dojdou...



Bylo něco kolem desáté hodiny večer, když starosta Cooper v doprovodu šerifa Hardyho opustili radnici. Jak bylo zdejším zvykem, ulice již byli prázdné.
Cooper vytáhl z kapse doutník a vložil si jej do úst.

„Nádherná noc! Nebo se mýlím Masone?“ pronesl ospale Cooper.

„Určitě! Konečně budeme mít zase klid.“ souhlasil Hardy, vytáhl z kapse zapalovač a zapálil Cooperovi doutník.

„Takže konečně vypadli z města?“ ujišťoval se Cooper.

„Samozřejmě! Celkem dlouho to trvalo. Už jsem pomalu přestával věřit, že odsud zmizí.“ odpověděl Hardy celkem potěšeným hlasem.

„Tihle byli celkem vytrvalí a otravní! Doufám, že nikdy je už neuvidíme!“ ulevil si Cooper.
V doprovodu šerifa procházel starosta liduprázdné ulice „Však ještě pár dní musíme vydržet a vrátí se vše do normálu.“ řekl Cooper k šerifovi.

„To ano! Ale nepřijde ti, že každým rokem je to horší a horší?“ pronesl Hardy.

„To bezesporu ano. Ale co naděláme? Už jsme v tom namočeni až po uši. Sám víš, že nemůžeme
z toho vycouvat.“ odpověděl Cooper. V ten moment oběma mužům zapípali mobily. Byl to informační tón přijaté sms zprávy, který oba velmi dobře znali.
Vyděšeně se podívali jeden na druhého, potom se rozhlíželi po bočních uličkách.
Moc dlouho jim netrvalo, než si všimli siluety postavy, která si pro ně přišla...