Tajemství hory 16. část

Abigail přišel tento den jako oživlá noční můra. V momentě, kdy odložila batoh na zem ucítila pronikající bolest celým tělem. Nebyla vůbec zvyklá na tak náročný pohyb.
Aby toho nebylo málo, musela se spokojit studeným jídlem i pitím. Kirby nařídil, aby se nerozdělával oheň, odmítal totiž upoutávat pozornost a dávat tak najevo o jejich přítomnosti.
Všichni zalezli do svých spacáků už po osmé hodině večer, za což byla Abigail na druhou stranu vděčná. Potřebovala si pořádně odpočinout a dopřát regeneraci svému tělu.
Jenže pro změnu nedokázala usnout. Neustále ji budili zvuky vycházející z lesa.
Pohyb větví za lehkého větru, padající větve na zem či zvuky noční zvěře, které zde žili Abigail neumožňovali pořádně zabrat.
Proto hleděla prázdným pohledem směrem k noční obloze. Bouře se zdejšímu místu nakonec vyhnula, tak měla Abigail jako cenu útěchy nad sebou krásně vyjasněnou oblohu, plnou světélkujících hvězd. Začínala si uvědomovat, jaká to je nádhera. Nikdy dřív se pořádně na hvězdy nedívala takovým zaujetím, jako tuto noc.
Začala si tento výhled řádně vychutnávat, cítila jak se postupně uvolňuje vnitřní napětí, měla přitom téměř lehký náznak úsměvu.
Usoudila, že by měla nakonec s Jacobem trávit více času někde mimo civilizaci.
Začínala si uvědomovat, že prozatím její celý život byl jenom o učení a práci. Popravdě ještě nezažila nic, jako cestování či pořádnou dovolenou. Nedokázala si pořádně vzpomenout, kdy naposledy si užívala trochu života. Že by nastal čas pro změnu?
Život je přece jen krátký a měla by si jej trochu užít, doposud zažila jen samé povinnosti.
Abigail zavřela oči, její myšlenky se uklidnili a pocitem, že si ráno promluví s Jacobem
o možných změnách v jejich životě začala poklidně usínat.


Měla pocit, že spánek trval jen půl hodiny, když ji nad hlavou proletěl vrtulník směrem
k hoře. Vytřeštěným pohledem Abigail sledovala zase noční oblohu. Zrovna teď, když se mi podařilo usnout?! Řekla si v hlavě, promnula si potom unavené oči. Když ležela ve svém spacáku, zjistila že hluk vrtulníku probudil jen ji, všichni ostatní tvrdě spali. Ospalýma očima zkontrolovala čas na hodinkách, bylo něco po dvaadvacáté hodině. Převalila se ve spacáku na bok a doufala, že usne tentokrát rychleji. Jenže opět měla smůlu, potřebovala si odskočit na malou.
Vysoukala se opatrně za spacáku tak, aby nikoho nevzbudila.
Rozsvítila si svoji mini led svítilnou, která měla hodně slabé světlo.
Začala kličkovat mezi ostatními a zamířila mimo tábořiště.
Vlezla na stezku, po které ušla pár metrů, poté si rozepnula kalhoty a čupla si vedle stromu.
Po vykonání potřeby si kalhoty znovu natahovala.

„Neměla byste si po celou dobu svítit!“ uslyšela tichý hlas vedle sebe. Vyděšena uskočila stranou, noha ji přitom sjela po větší spadené větvi a upadla na zem. Mini svítilnou si posvítila směrem, odkud hlas přišel. Pod nejnižšími větvemi mladého stromku spatřila na zádech ležícího Kirbyho, který měl na své hrudi položenou svoji pušku. Po celou dobu nehnutě a tiše ležel vedle Abigail, když vykonávala potřebu.


„Proboha!“ vyhrkla ze sebe vyděšená Abigail „Co tady děláte?!“

„Hlídám!“ odvětil s úsměvem Kirby „Mohla byste laskavě zhasnout tu svítilnu? Přitahuje to pozornost!“

Abigail začala nahmatávat tlačítko svítilny a vypnula jej. Seděla nadále na zemi a snažila pomalu přizpůsobovat své oči okolní tmě.

„Proč hlídáte zrovna tady?!“ zašeptala rozzlobeně Abigail.

„Protože tohle je nejlepší a nejjednodušší cesta do tábora. Kdyby chtěl někdo zaútočit, musel by jít přímo kolem mě.“ odvětil Kirby.

„Takže nás máte svým způsobem jako návnadu?“ pochopila Abigail jeho jednání.

„Dalo by se takto nazvat.“ připustil Kirby a protáhl na zemi své tělo. Abigail nadále seděla mlčky vedle něj, ticho trvalo dvě minuty.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ narušila ticho Abigail.

„Klidně můžete.“

„Co vás přimělo vstoupit do armády? Proč zrovna tohle?“

„Co mě k tomu vedlo? Asi hrdost sloužit své vlasti? Znamenat něco více, než být obyčejným dělníkem v systému? Nebo to byli mé představy o spravedlnosti a obětování se pro správnou věc?
Už popravdě ani nevím, co mě k tomu přivedlo. Byl jsem na tolika místech a zažil tolik situací, že jsem nad tím přestal přemýšlet. Vést obyčejný život jako vy nedokážu. Chodit téměř každý den do stejné práce pořád dokola s minimem změny je z mého pohledu noční můrou. Proto jsem asi zvolil armádu. Díky ní jsem procestoval půlku světa.“

„Víte, že jsem doktorka a Jacob asistent advokáta? Máme sice oba pořád stejnou práci, ale každý den v našem zaměstnání to je pokaždé jiné? Jiný problémy a jiné příběhy lidí, které potkáme?“

„Kam tím míříte?“

„Mám dojem, že se bojíte stereotypu že? Naše práce vám můžou přijít právě takové, ale nejsou. Přitom jsou hodně prospěšné společnosti.“

Kirby její myšlenku pochopil a začal se zlehka smát „To byla celkem podpásovka!“ dodal pobaveně. Pak se znovu oba odmlčeli a beze slova seděli vedle sebe.

„Víte kolik lidí jsem zastřelil jako odstřelovač?“ řekl Kirby. Abigail to nechtěla vědět, ani ji to nezajímalo.

„Mám sedmdesát osm potvrzených zabití odstřelovací puškou a několik útočnou puškou.“ pokračoval Kirby „Víte kdo byl můj první?“

„Měla bych to vědět?“ odpověděla poněkud znechucená Abigail.

„Byl to asi desetiletý chlapec.“ řekl Kirby. Abigail vytřeštila oči, podívala se odporem směrem ke Kirbymu.

„Stalo se to při mém prvním turnusu v Afghánistánu. S kolegou jsme hlídali z věže mešity naše chlapy na kontrolních stanovištích v Kábulu. Byla to taková rutinní hlídka, při které se v drtivé většině nic neděje. Jenže zrovna v ten den se stalo. Skrz optiku jsem ze štěstím zahlédl, jak jedna z tamních žen vylezla z domu se svým synem. Přímo před mým zrakem ta ženská začala cpát tyčové granáty za jeho opasek a nějakou trhavinu mu dala i do batohu a detonátor do ruky. Pamatuji si to, jako by se to stalo včera, kdy ho políbila na čelo a poslala ho směrem k našemu kontrolnímu stanovišti. Abych varoval vojáky na stanovišti nebyl už čas, musel jsem jednat. Proto tomu klukovi jsem musel ustřelit kus hlavy. Ještě doteď si pamatuji jeho tvář.“

Abigail mrazilo z vyprávění Kirbyho, přitom se ji začínalo dělat nevolno.

„Ještě v ten večer jsem potkal na základně zatčenou jeho matku. Měl jsem neuvěřitelnou chuť ji zastřelit, co provedla svému synovi, jenže nemohl jsem. Nemohl jsem ji to udělat.“

„Proč ne?“ nechápala Abigail.

„Kvůli jejich jiné mentalitě a přístupu.“ odvětil Kirby „Pochopil jsem, že žijí v poněkud jiném světě pravidel a přístupu než my. Proto jsme tam selhali. Nemůžete celé národy jiného vyznání předělat
k obrazu svému. Ten den jsem pochopil, že nesloužím své vlasti. Ale systému, který využívá všechny složky ke svým potřebám. Máte to stejné jako s policií. Žijete v domnění, že nás chrání. Jenže jakmile přijdou občanské nepokoje, které jsou ve většině oprávněné, tak policie chrání ty špatné.
Vy si myslíte, že v nemocnici zachraňujete životy? To ano, ale tihle lidé jsou opět v našem systému finančně vykořisťování. A právníci? Ti hájí svého klienta, nikoli pravdu či spravedlnost. Takový odsouzený zbohatlík si koupí právníka, který díky chybám v právním systému a mezerám vždy vyseká svého klienta z průseru. Víte kolik takových zmrdů lítá na svobodě? Kolika lidem zničili životy jiných? Netvrďte mi tady, že vaše práce jsou bez poskvrny.“

Abigail nedokázala teď najít vhodnou odpověď nad slovy Kirbyho.

„Já nebojoval za systém, peníze či slávu.“ dodal Kirby „Ale za svoje bratry ve zbrani, které jsem odmítal nechat napospas smrti a nepříteli samotné. Byla to má rodina, která mne neopustila. Proto jsem ten den zabil jednoho chlapce, abych zachránil život pěti mým bratrům ve zbrani.“

Nastalo opět ticho, kdy beze slova se jeden díval na druhého.

„A co se stalo s vaším manželstvím?“ snažila se Abigail odvrátit konverzaci jiným směrem.

„Moje milovaná Nicole už psychicky nezvládala naše odloučení. Při výchově našich dvou dětech byla drtivou většinu času sama. Když synovi bylo osm a dceři šest, požádala
o rozvod. Samozřejmě jsem ji vyhověl, měl jsem pro její rozhodnutí pochopení. Jenže nemůžu ji odpustit jednu věc.“

„Jakou?“

„Po rozvodu měla naše děti často ve svém opatrovnictví. Nečekané při mém zaměstnání, že? Jenže za tu dobu jim otrávila myšlení a začala jim namlouvat, jak na ně kašlu. Jak jsou mi lhostejní a podobně. Díky snaze mé bývalé ženy mě vlastní děti nenávidí. Posledně mi dali jasně najevo, že za rozvod můžu jedině já. Všechno byla podle nich jen moje chyba. Neuvěřitelně se mi odcizili a ve svém životě mě nechtějí už nikdy vidět.“

Abigail mlčky poslouchala, začínalo ji být Kirbyho líto.

„To je mi hrozně líto.“ řekla smutně Abigail.

„Nemusí. Podělal jsem si to sám.“ odvětil Kirby ledově klidným tónem „Už jsem smířen ze svoji situací. Život pokračuje dál, můžu se z toho jen poučit.“

„Snad ještě někoho potkáte a budete znovu šťastný.“ řekla Abigail a postavila se na nohy.

„Kam jdete?“ vyptával se Kirby.

„Potřebuji se trochu projít.“

„Nechoďte daleko a běžte jen po stezce a hlavně z ní nescházejte.“

„Děkuji za radu.“ poděkovala Abigail, udělala pět kroků a zastavila se. Obrátila se směrem ke Kirbymu „Jsem neskonale ráda, že jste tady s námi a děkuji.“ řekla upřímně Abigail.

„Poděkujte mi až tohle budeme mít za námi.“ odvětil Kirby.

Abigail se zlehka usmála, aniž by chtěla, možná ten Kirby není zas tak špatný člověk.
Velice pomalým krokem se procházela po stezce, přemýšlející nad slovy Kirbyho.
Celkem ji zaujalo jeho otevřenost a nebál se říct, co si myslí. Chvilku se i zamyslela nad možností, že by Jacob mohl být v určitých směrech jako Kirby.
Usmála se nad touto myšlenkou a vyhnala ji okamžitě z hlavy. Proč by se měl Jacob v něčem měnit? Miluje ho takového, jaký je a nechtěla by, aby se kvůli ní musel v něčem měnit.
Mezitím ušla dobrých šedesát metrů po stezce, než si uvědomila, že by se měla raději otočit
a zamířit zpátky. To také nakonec udělala. Otočila se na místě a vydala se zpátky. Stalo se ovšem něco, co rozhodně neočekávala. Aniž by uslyšela jakýkoli zvuk, ucítila silné uchopení kolem svého těla a rukavici na svých ústech, který ji zamezilo možnosti křičet o pomoc. Potom nehybná a vyděšená Abigail ucítila další pár rukou, které ji do krku zabodli jehlu a vstříkli uspávací sedativa.
Abigail se snažila vymanit ze sevření, ale nedařilo se. Místo toho ji útočníci svalili na zem a jeden
z nich ji zaklekl, zatímco druhý ji nasazoval černý pytel na hlavu. To už pomalu začalo na Abigail přicházet mrákoty způsobené sedativy. Než upadla do bezvědomí, cítila, jak ji zvedají a odnášejí
z místa útoku.



Abigail se začala pomalu probouzet. Slyšela přitom různé hlasy, avšak nadále nebyla plně při smyslech a nerozuměla jedinému slovu. Když otevřela oči, zjistila, že má na hlavě nadále nasazený černý pytel. Okamžitě si vzpomněla, co se ji přihodilo. Její srdce začalo divoce bušit jako o závod.
Snažila se postavit na nohy, jenže nešlo to, měla ruce i nohy svázané stahovacími pásky. Když si uvědomila svoji situaci, začala sebou nehorázně mrskat. Nejraději by chtěla zakřičet, ale v ústech měla roubík.

„Hele, už se probouzí!“ uslyšela mužský hlas.

„Bezva! Tak ji ten pytel strhni z hlavy!“ uslyšela další hlas, který působil hodně autoritativně.

Abigail ucítila něčí chůzi kolem jejího těla, poté ucítila dotek ruky, jenž jedním trhnutím sundala pytel z hlavy. Abigail oslepilo umělé světlo, které ji mířilo do tváře. Hlavu měla otočenou na stranu, nezmohla se na žádný pohyb. Její pohled mířil čistě na osvětlenou trávu před její tváří.
I přes roubík v ústech se snažila zakřičet.
V ten moment se před její tváří objevila vojenská bota v pískovém zabarvení.

„Musím uznat paní Swannová….“ řekl hrůzně působícím hlasem muž „Že jste hodně tvrdohlavá, odolná a odhodlaná ženská! Za tohle jste si získala můj obdiv a respekt! Bohužel pro vás mám celkem nemilou zprávu…. jste paninko pěkně v prdeli!“