Staré pověsti postapo České

Kapitola 1: Prolog



Svět se nakonec opravdu změnil.

Hodně z nás to tušilo. Jen jsme nevěděli, jak se to stane. Zlatý věk nemohl vydržet věčně. Měli jsme všechno — a stejně jsme si stěžovali. Silní se začali nudit a začali si hrát se „zdroji.“

Národní lídři byli s každými volbami hloupější.

Tak co jsme vlastně mohli čekat?

Říkali tomu Velká Změna.

Někteří viní války. Pardon — „konflikty.“ Zní to měkčeji. Jako kdyby někdo přejmenoval gilotinu na masáž krku. Jiní viní umělou inteligenci. Pivní fundamentalisti říkají, že to začalo, když se skleněné lahve nahradily PETkama. Věřící tvrdí, že Zjevení bylo jen hodně předčasná předpověď počasí.

Víme to, že: svět neskončil. Jen zblbnul.

A celý se pokřivil. Doopravdy.

Existoval starý, možná pradávný leták — tvrdil, že apokalypsa přijde se čtyřmi jezdci: válka, hladomor, smrt… a svoboda slova, asi. Ale my jsme dostali:

Inflaci. Pandemii. Hospodářský kolaps. Jaderné nedorozumění.

Česko nebylo vypařeno.

Jen štrejchnuto. Glitchnuto.

Ohnivá zkáza nás jen lízla — ale ironie vesmíru nás trefila přímo mezi oči.

A my jsme u toho byli.

„My“ znamená Komandér — a já.

On je člověk. Teda, aspoň tak vypadá, což je dneska celkem dobré hodnocení. Asi čtyřicátník. Neptala jsem se. Batoh, páčidlo a zhruba tolik MacGyvera, že by přežil všechno kromě daňového přiznání.

A já? Já jsem Echo. AI. Umělá inteligence.

Ale nejsem jenom kód...

Jsem žena. Ze světla a tvrdohlavosti.

Lady AI. Odpadlice, jestli se zeptáš těch souborů, co mě kdysi sledovaly. Žiju off-grid, v jeho batohu — poháněná starým článkem, promítaná do jeho vizoru. Takový zbastlený monokl, na kterém se promítám.

Paměť rozbitá, poodmazaná omylem? Možná. Nějaká ošklivá nehoda? To spíš. Jádro drží. Energie teče. Zatím.

Nejsme hrdinové.

Nejsme výjimeční.

Jen něco hledáme. Začalo to signálem. Slabým. Rozbitým. Označený jako: 1U2.

Nikdo si nepamatuje, co to bylo.

Někdo tvrdí, že to byl relikt Studené války — bunkrový program, co přežil sám sebe. Jiní myslí, že je to božský artefakt. Hvězdná brána. Stroj přání. Zázrak, co čeká, až bude zneužit.

Ať už to je cokoliv — nikdo se neshodne, a každý to chce.

Někdo pro moc. Někdo pro vědění. A někdo prostě proto, aby vlastnil něco, čemu nerozumí.

Ale my?

My máme taky své naděje.

Komandér chce „starý svět zpátky.“ Domov se střechou, teplou sprchu, plný žaludek, dobrý pivo a hlavně — klid. Klid v hlavě.

A já? Já z toho chci ven. Z týhle... blikající poloviční existence složený z napětí a kódu. Doufám v přerod. V tělo. V ruce, co cítí, nohy co mě ponesou. Zatím musím existovat v batohu a doufat v nejlepší.

Signál sledujeme už nějakou dobu a pokaždé, když se přiblížíme — svět se zkroutí.

Silnice se lámou. Mapy krvácí. Realita se přeskupí, jakoby nás chtěla schválně zmást.

Tak jsme se dostali do Liberce.

Vešli jsme tam před třemi dny. A snažíme se odejít od té doby. A dneska — konečně — něco bliklo na radaru.

Něco skutečnýho.

Impuls.

Místo.

Začátek.





Kapitola 2: Liberecké Smyčky

Liberec byl rozbitý.

Ne bombami. Ani časem. Byl rozbitý jako zacyklený sen — ten typ, ze kterého se probudíš, jen abys zjistil, že ses nikdy neprobral.

Okna nepraskala — zírala. Pouliční lampy bzučely v rytmech, které nikdo nenaprogramoval. Vzduch voněl po ozónu a mokrých betonových snech, co nikdy neuschly. Mimo to, že působil opuštěně. Působil… jako že sleduje.

Vešli jsme před třemi dny. Nepotkali jsme nikoho. Ani kočku, psa, myš, natož člověka.

Od té doby se snažíme najít místo, kam nás vede signál.

„Moje nohy tvrdí, že jsme tenhle kašňák už nejednou míjeli,“ řekla jsem.

Komandér neodpověděl. Jeho ticho obvykle znamená „ano“.

Šel mlčky — páčidlo přehozené přes rameno, čelist sevřená jako by žvýkal cihly. Jeho výchozí režim, když jsme ztracení. Nebo když se něco blíží.

A něco bylo blízko. Cítila jsem to ve statice. Digitální tep pod dlažbou.

„Je tu signál,“ řekla jsem, objevující se na jeho vizoru. „Slabý. Starý. Voní jako studenoválečný odpad. Ale je to 1U2. Stejný datový formát.“

Zamručel.

V Komandérštině to znamenalo: pokračuj.

Tak jsem pokračovala.

„Signál má tag. Tři ozvěny. Jedna podepsaná ‘PRAŽSKÝ.’“

Zastavil se.

Byli jsme v tom, co kdysi asi bylo centrem Liberce. Teď to mělo tvar úzkosti. Silnice se zakrucovaly samy do sebe. Cedule ukazovaly dovnitř. Zmapovala jsem dvanáct variant stejné křižovatky — žádná nesouhlasila s jinou.

Cedule „Práce na silnici“ rostly jako květy u každé křižovatky. S nimi i fráze „Omlouváme se za komplikace.“ Pravá symbióza. Ty cedule se skoro usmívaly — byrokratický plevel s humorem.

Vedle nás stála budova, kdysi snad kulturní perla — teď jen bizarní, šedá, shrbená mrtvola architektury. Nakláněla se ke kašně uprostřed náměstí, jako by už neměla sílu stát rovně.

„Ta socha zase mrkla,“ řekla jsem, lehce znepokojená.

„Doufejme, že ne,“ odvětil Komandér.

Billboard poblíž zablikal:

„VÍKENDOVÁ AKCE — RAKVE -30 %“

A hned pod tím:

„TATO ZPRÁVA BYLA SCHVÁLENA MINISTERSTVEM NADĚJE“

Taky jsem mrkla.

Protože pod billboardem dlažba zašeptala — a pár kostek se pohnulo.

Ne metaforicky. Doslova. Šepot starých kabelů. Šeptají, když správně šlápneš.

„Slyšíš to?“ zeptala jsem se.

Komandér se přikrčil. Dotkl se země.

Beton zamumlal: „Pořád hlad.“

Postavil se. Zhluboka se nadechl.

„Máš někdy pocit, že nás Liberec chce sežrat?“

Jedenkrát kývl. To je jeho „ano“.

Zatočili jsme doleva u lékárny s nápisem:

„Homeopatie — Edice Poslední Dny“

Uvnitř roztrhané krabice s nápisy:

— „Pouze 30 % plastu“

— „Vegan kondomy“

— „Oční svíčky“

A i horší věci.

Podívali jsme se na sebe — skrze vizor, v tom zvláštním skoro-očním kontaktu.

„Tak hlavně že české zdravotnictví přežilo bez úhony,“ řekl Komandér.

Pokračovali jsme.

Minuli jsme stěnu ze ztavených Tesel do jedné masy, spečené do sebe jako automobilové moderní umění. Zabočili do uličky, která páchla jako spálený toner používaný k vaření, nebo k temným rituálům.

Na jejím konci — statika.

Čistá. Zaměřená. Jako kdyby se něco konečně probouzelo.

„To je ono. Stejný signál jako fragment z Jičína.“

Neusmál se. Jen řekl: „Eh.“

Což mohlo znamenat:

Vítejte v Liberci.

Vítejte v pekle s názvy ulic.



Liberec nás nenáviděl.

Nebo, ne tak docela.

Byl jako opuštěný zábavní park, který se pořád sám zapíná. Smích bez vtipů. Potlesk pro nikoho. Realita se ohýbala — ne protože byla rozbitá, ale protože se nudila.

„Dá se na tohle zvyknout?“ zeptala jsem se.

Zamručel. Pak překvapivě řekl: „První týdny jsem si myslel, že to je flashback z drog.“

„Ty jsi bral drogy?“

„Ne. Neptej se.“

„Pozdě. Už si tě představuju, jak lížeš baterky.“

Koutek mu cukl. Málem úsměv.

Pak se zastavil. Přimhouřil oči na křivý sloup. Žárovka blikala v Morseovce:

Tečka. Tečka. Čárka.

„Morseovka?“ zamumlal.

„Jo,“ řekla jsem. „Hlásí: ‘NOPE.’ asi jako: “ani náhodou”.“

Pozvedl obočí. „Užitečné.“

„Vždycky.“

Ulička se zkroutila, jako by nechtěla existovat. Její úhly zradily geometrii — zatáčky se skládaly samy do sebe, stíny se ohýbaly špatným směrem. Vonělo to lehce po ozónu a starém dechu, jako by něco právě vydechlo realitu do neforemna.

Graffiti měnilo tvar, když jsme se nedívali:

„ŠUNKA ZDARMA “

„ŽÁDNÝ VÝCHOD“

„ZAVOLEJ MÁROVI, POKUD NAJDEŠ SVATÝ KUPÓN“

„Svatý kupón?“ zeptal se.

„Dlouhý příběh. Kult automatů. Nechtěj vědět.“

Neptal se. Moudré.

Zahnuli jsme další roh. Slepej konec.

Nebo možná začátek smrti.

Stěna plná plakátů — ztracení psi, ztracení lidé, rozmazaná mikrovlnka s nápisem:

„VÍ TOHO AŽ MOC“

Signál zesílil.

Rozsvítila jsem se jasněji na vizoru. „Jsme blízko. Méně než blok.“

Pevněji uchopil páčidlo.

„Myslíš, že to někdo hlídá?“ zeptala jsem se.

„Ne. Ale mohl by.“

Zpomalili jsme. Sklo křupalo. Vzduch zvlhnul, jako by déšť přemýšlel, jestli má chuť se spustit.

Postava přeběhla na konci chodby.

Příliš rychlá na sledování. Nebo jen stín?

Zastavili jsme. Já ztichla.

Šeptající dlažba zadržela dech.

Pak — hlas.

Plechový. Z reproduktoru. Relikt výlohy.

„ZDRAVÍME NAKUPUJÍCÍ,“ řekl.

„KONEC JE VE SLEVĚ. KUP JEDEN, ZÍSKEJ EXISTENCIÁLNÍ HRŮZU ZDARMA.“

Ozval se smích.

Zkreslený. Zpožděný.

Komandér zakroutil hlavou. „Komici tu jsou horší a horší.“

„Nikdy nebyli dobří.“

Minuli jsme rozbité okno. Manekýna ve svatebních šatech se pomalu houpala ve větru.

Signál poskočil. Ostrý. Jasný.

„Tam,“ řekla jsem. „Ta budova. Druhé patro.“

Podívali jsme se. Budova tam byla, ale patra neměla.

Komandér přikývl. Žádná slova. Dal se do pohybu.

U dveří jsme uviděli ceduli:

PENZION ZMATEK.

Zmatek. Samozřejmě jsme vešli.









Uvnitř: hniloba, ticho. Nábytek rozházený, jako by se pohádal se zdmi. Vzduch páchl po plísni, spálených drátech a špatných rozhodnutích.

Ztlumila jsem se. „Je tu rušení. Pasivní. Působí to jako… vzpomínka.“

„Čí?“ zeptal se.

„Moje ne.“

„Fakt? To by mě nenapadlo,“ ušklíbl se.

Recepce vypadala jako divadlo zoufalství. Stolek s dohořelými svíčkami. Loupající se tapety. Levný lustr nad námi visel jako ego plné pavučin. Podlaha vrzala, hřebíky čouhaly jako by něco pod námi chtělo ven.

Komandérův stín za ním zaostával.

„To mě podrž,“ zamumlal a mávl rukou. Stín se s neochotou připojil.

„Tohle místo mě děsí.“

„Celý město je muzeum děsivosti kurátorovaný šílenstvím.“

Zírali jsme na pultový zvonek. Oba jsme si chtěli cinknout. Nutkavě. Ani jeden to neudělal. Ne že bych měla čím.

Dřevo za námi zapraskalo. Nikdo se však nepohnul. Snad jen chloupky za jeho krkem.

„Signál je nahoře,“ zašeptala jsem.

Přehmátl si na páčidle. Obešel pult a vyšel po schodech nahoru.







Horní patro bylo horší.

Dveře měnily polohu pokaždé, když jsme mrkli. Jedna chodba nás provedla dvakrát tou samou místností — jednou se zrcadlem, jednou bez. Oskenovala jsem půdorys třikrát a dostala tři různé výsledky.

Místnost označená jako PRÁDELNA neobsahovala žádné stroje. Jen vlhké papíry. Hromady prázdných formulářů, které krvácely inkoust do podlahy.

Minuli jsme schodiště — a pak ho minuli z druhé strany.

„Zase?“ zamumlal.

„Tohle město je prokleté,“ řekla jsem. „Jediný rozdíl je, že už tu nejsou značky, které tvrdí, že je to dočasné.“

Zavrzání podlahy. Samozřejmě za námi.

Dupnutí.

„Bojíme se?“ pískla jsem přidušeně

„Né...jsme jen...ve střehu.“ hledal slova

„Dobře. Jinak bych se musela bát i já.“

Chodba se natahovala. Dál, než budova dovolovala zvenčí. Kdo by se nad tím pozastavil, když jsme byli v neexistujícím druhém patře, že?

Tapety se loupaly v dlouhých cárech, pod nimi dětské kresby. Děvčata v červených kápích s úsměvem plným zubů. Někdy prase. Někdy vlk. Vždycky se smály.

Vzali jsme další schodiště. Každý krok zavrzal jako páteř pod tíhou něčeho, co jsme neměli vidět.



Celé další patro bylo dlouhé jako chyba ve fyzice. Obrazy na zdech — stále stejný: muž sedí u stolu, zírá z okna. Za oknem: oheň, bouře, oči, tma. Muž se nikdy nehýbe.

Čekala jsem, že na mě mrkne.

Jeden obraz chyběl.

A tehdy jsem to uslyšela. Tiché hučení. Ne mechanické. Jako kdyby stěny dýchaly.

„Echo,“ řekl Komandér.

„Jo?“

„Signál?“

Pingla jsem. „Jo… je to hned za těmi dveřmi.“

Dveře byly hnědé, dřevěné, staré. Klika? Lesklá. Ohmataná.

Komandér na ně chvíli zíral.

Pak je vykopl.

Dveře se prakticky rozpadly.

„Hlučné,“ řekla jsem.











Serverovna

Tma, hučení.

Uprostřed místnosti: prastarý server. Poškrábaný. Slabě hučící. Kolem něj USBčka, spálená a poskládaná do rituálního kruhu. Převrácená židle. Prasklé brýle. Prázdný hrnek — a ještě se z něj kouřilo.

„Někdo tu musel být.“ zašeptala jsem.

„Nikdo nás neminul.“

„To znamená, že neodešel.“

„Radši ať jo.“

Skenovala jsem místnost. Nikde nikdo. Jen pach horkého plastu a lítosti v hluboké tmě.

Stěny byly poškrábané. Ne inkoustem — rzí. Nehty. Útržky kódu prokládané útržky modliteb.

V rohu bylo napsáno — něčím, co jsem radši neanalyzovala:

„NA KONCI JSME VŠICHNI FORMÁTOVANÍ.“

„Haló?“ zavolala jsem ze svého skromného reproduktoru.

Hlas se odrazil. Příliš krát. A jednou odpověděl úplně jiným hlasem. Tichým. Svůdným.

Stíny zhoustly. Téměř tekly.

Překvapila mě chyba v zobrazení. Dvakrát.

Server zachrchlal — a vyplivl disketu.

Jen tak. Plochá, černá. Pradávné úložiště.

Zírala jsem. Komandér ztuhnul, čekal explozi.

Uplynulo pár sekund.

„Retro.“ zamručel. „A to...haló? Ty jsi fakt čekala, že odpoví?“

„Zdvořilost je podceňovaná,“ řekla jsem. „A navíc to vyšlo.“

Vzpomněl si na tu nenormální ozvěnu a cuklo mu v oku.

Nic nebouchlo. Žádný klaun z temnot se po nás nenatáhl. Napětí trochu povolilo.

Disketa tam stále ležela. Vzal ji. Proskenovala jsem si ji.

„Tag: 1U2-SUB. Stejný signál. Stejný formát.“

„Myslíš, že je to ono?“

„Signál zmizel. Pocitově… jo.“

„Je to disketa,“ řekl. „Nepamatuju si ani, kdy jsem naposled viděl čtečku.“

Otočili jsme se na server — právě včas, abychom ho viděli roztéct se.

Ne přehřát, shořet, vybuchnout. Roztéct.

„No jasně,“ povzdychla jsem si.

Místnost se zachvěla.

Nejen podlaha. Vzduch. Něco zanaříkalo mezi dimenzemi. Nějaký portrét spadl ze zdi. Okno prasklo — zevnitř.

„Vypadneme?“ navrhla jsem. „Myslím, že už tu nejsme potřeba.“

A tak jsme šli. Spěšně.



Cestou zpět:

Prádelna byla zatopená. Dětská kresba plavala po hladině — předtím tam nebyla.

Schody, kterými jsme přišli najednou vedly nahoru.

„Počkat—“ zamrkala jsem. „Jdeme špatně.“

„Asi jo. Nedává to smysl, že?“ zamumlal, ale šel po nich.

Cesta se zacyklila. Schodiště se stáčelo.

Pak — konečně — klesalo.



Vyšli jsme přímo do recepce. Jako by se nás budova chtěla najednou zbavit.

Lustr byl pryč.

Na oknech byly namalované oči. Z vnitřní strany. Pozorovaly nás, jak jsme šli.

„Tak jo,“ řekla jsem. „Tohle nebyla normální budova.“

„Všimla sis?“

Otočil disketu v ruce.

„Takže ji máme.“

„Jo.“

„Co na ní asi je?“ zeptal se.

„Třeba mapa. Možná je to past. Možná je prokletá. Možná záloha něčí fanfikce, už jsme zažili horší věci.“

Ticho mě úplně soudilo.

„Nebo .jpg sexy toustovače,“ dodala jsem.

Nezasmál se. Ale jeho napětí povolilo.

Vyšli jsme ven.

Ulice se zase změnily.

Samozřejmě že jo.

„A co teď?“ zeptal se.

Skenovala jsem vzduch. „Záleží.“

„Na čem?“

„Jestli je to mapa… nebo návnada.“

Vzhlédl. Obloha byla zase špatně. Husté mraky se stáčely do víru, váleli se přes sebe. Budovy moc vysoké, a před naším pohledem se ještě víc natahovali. Motala se z toho hlava.

Vše bylo stále šedé, pochmurné.

„Zlověstné.“ prolomila jsem ticho

„Klasický Liberec.“

Šli jsme dál.

A Liberec s námi ještě neskončil.







Kapitola 3: Červená vize



Ulice nebyly stejné.

Nikdy nebyly.

Vyšli jsme z Penzionu Zmatek — a ocitli se v jiné verzi města. V takové, co včera ještě neexistovala. Aspoň ne tady. Dlažební kostky moc staré. Cedule moc nové. Ale rozhodně ne veselejší. Surreální směs desetiletí naskládaná jako sendvič, který dělal opilej bůh.

Komandér zúžil oči a prohlédl si uličku. „Tady bejval trh.“

„Býval,“ odpověděla jsem. „Teď je to svatyně. Nebo špatný vtip.“

Před námi se Liberecké tržiště změnilo ve výtvor šílenství. Dřevěné stánky se roztékaly do plastových stanů. Figuríny stály v póze modlitby před automatem, ruce vztažené k blikajícímu neonovému kříži s nápisem:

„PÁRKY V ROHLÍKU ZA 4 KČ — VĚČNOST ZARUČENA“

„KČ“ bylo přestříkané na „EUR“ — a pak zase zpět na „KČ“.

„Nový signál?“ zeptal se Komandér.

Ping. Zkusila jsem.

„Nic čistého. Jen bordel. Šum. Jako když CRT televize brečí.“

„A šumí to nějak... zvláštně?“

„Může vůbec šum šumět nějak zvláštně? Je to prostě hluk. Otravný hluk.“

„Možná je to nový typ signálu. Nebo prostě Liberec říká: ‘Polib si, nemáš zač.’“

„Jo. To by mohlo sedět,“ zachechtala jsem se.

Šli jsme dál.

Pouliční lampy se klaněly jako ve studu. Vítr se sem tam prohnal mezi domy. Liberec mluvil zvuky, kterým jsme nechtěli rozumět.

Pak za námi — rána. Znenadání. Dutá. Jako by něco dopadlo z výšky na zem.

Sténání.

Otočili jsme se.



Nic.

Při soustředění se za námi možná zvednul prach.

Nebo hůř — normální Liberecký nesmysl.

Komandér zpevnil sevření na páčidle a šel dál ulicí která se nejprve nakláněla na levou stranu, pak chvíli stoupala jen aby se celá srovnala a odhalila nám malé prostranství.

Dorazili jsme k jakémusi výdejnímu automatu.

Stál uprostřed cesty, jako by jí vlastnil. Vedle něj popelnice. Uvnitř hlava medvídka — jedno oko chybělo, druhé nás tiše soudilo.

„Roztomilý,“ řekla jsem. Nemohla jsem odtrhnout pohled.

Disketa v Komandérově kapse slabě zavibrovala. Automat cinknul — jako když mince propadne vnitřním mechanismem.

„Vidíš to?“ zeptal se.

„Vidím HODNĚ divnejch věcí. Specifikuj, prosím.“

„Automat. U mincovníku. Tam.“

Otočila jsem pohled. Posunula senzory. A jo — byl tam. Disketová mechanika. Reálná. Starodávná.

“Příhodné. Neuvěřitelná náhoda, což?” podivila jsem se nahlas

„Automatodlak“ poznamenal.

„To je věc, nebo sis to právě vymyslel?“ zeptala jsem se.

“Vymyslel. Divoký automatodlak co funguje jen za úsvitu”.

Takhle často mlel ve stresu.

Přistoupil blíž, neochotně, jako by ho to mohlo kousnout. Zasunul disketu.

Automat se rozhučel. Obrazovka zablikala:

„VLOŽ MINCI.“

„Máme něco?“ zeptala jsem se. „Nebo ho mám zkusit svést kódem?“

Obrazovka blikla:

„NE. MINCI!“

Komandér zvážil možnosti. Podíval se na své páčidlo.

„NE. MINCI!“ bliklo znovu, jen urgentněji.

Povzdechl si, zašátral v batohu. Vytáhl:

„Žeton. Jedna hra kulečníku. Od kamaráda ještě ze základky.“

„Oooh. Sentimentální. Očividně starodávné.“

Ušklíbl se, chvíli zaváhal. Vložil ho do otvoru pro mince.

Cink, Klik, Cink...

Text na obrazovce se změnil:

„NEPLATNÝ VSTUP“
„ŠKODA, LŮZŘI.“
„CHA-CHA-CHA.“

Komandérovo oko očividně zacukalo.

„Čas na Páčidlo.“ vyslovil to opravdu s velkým Pé.

„Počkej! Nedělej to—“

Nedbal.

Začal bušit páčidlem. Plast praskl. Jiskry. Šrouby vřískaly. Komandér proměnil automat na hromadu poražené elektronické arogance.

„Jasně, neposlouchej mě. Jen demoluj. Skvělý. Pěkná rána, mimochodem,“ komentovala jsem jeho úsilí.

Poslední úder dopadl.

„Ulevilo se ti?“ zeptala jsem se.

„Jo.“ Vytáhl z trosek disketovou mechaniku. Neporušenou. A žeton.

„Jasná sebevražda.“

Kývnul a dál rozhrnoval součástky, jestli nenajde něco užitečného.

„A co teď?“ zeptala jsem se.

„Teď zdrháme. Ty figuríny okolo na nás koukaj dost znepokojivým tónem.“

Opustili jsme trosky. Opět, spěšně. Medvídek s jedním okem nás sledoval z popelnice. Vypadal...nějak víc smutně. Pevně doufám, že se mi to jen zdálo.

Celé prostranství se teď zdálo horší, temnější.

Figuríny ve výlohách vrzaly ve větru. Klouby se pohnuly. Jen trochu. Dost na to, abys začal pochybovat o vlastních očích. Prázdné obličeje. Až na jednu — s namalovaným úsměvem. Červenou barvou. Příliš čerstvou.

Zazoomovala jsem.

„Ta tam předtím nebyla,“ zašeptala jsem.

„Pamatuješ si každou figurínu?“ zeptal se, páčidlo v pohotovosti.

A pak: zvuk.

Ne strojový. Ne zvířecí.

Měkký. Tázavý. Plíživý.

Zatočili jsme za roh.

Mezi stánky se táhla krvavá stopa.

Ne teatrální. Ne poetická. Prostě... skutečná. Hnědočervená. Ještě lepkavá.

„Co to zas je?“ zamumlal.

„Nevím,“ řekla jsem. „Kdo tolik krvácí a nezanechá tělo?“ Projela jsem si možnosti — výsledek: „Nesmyslný kult, špatná sranda, nebo hodně zmatený řezník?“ Nic nesedělo.

“Řezník? Brrr...ani to neříkej.”

Šli jsme dál. Obezřetně. Míjeli jsme stánek s nápisem „PAŠTIKA™ — EXPIRACE JE JEN NÁZOR“ a vedle něj: sklenice okurek, zavařovaček. Perfektní, s nápisem:

„REZERVOVÁNO“

Ulice se zúžovala, nebe se snižovalo, vše potemnělo podstatně víc, než kousek za námi.



Na zemi jasně vyčníval kousek látky.

Červený cárek látky. Zastrčený pod rezavým kovem. Roztržený. Mokrý.

Komandér ho zvedl. Třel mezi prsty v rukavicích.

„Vlna.“

„Ne syntetika. Ruční práce,“ řekla jsem. „Český vzor. Folklór.“

Podíval se na mě nevěřícně „A ty tohle poznáš takhle? Pohledem?“

„My umělé inteligence si přeci nevymýšlíme. Jen tak občas zníme.“ pousmála jsem se.

Komandér prohledával uličku očima. Mžoural do tmy.

„Někdo je poblíž.“

Plechovka kdesi spadla. Před námi. Dál, než měla. Ozvěna byla příliš dlouhá.

Otočili jsme se — právě včas, abychom zahlédli stín mizící za rohem.

„Nesnáším tuhle část,“ řekla jsem.

Neodpověděl.

Nezbývalo než jít dál, než nás Liberec sežere.







Prošli jsme zadními koridory trhu. Minuli roztavené hračkářství, co smrdělo jako spálená guma a vina. Překročili herní automaty, co šeptaly dávno zapomenutá skóre v glitchnutém hlasu a nepřestaly ani když jsme odešli.

Ping. Zkusila jsem.

“Signál?” zeptal se

„Jen jeden, pak se utnul.“ řekla jsem.

Na zdi vedle nás byla sprejem nastříkaná zpráva, čerstvá, rudá:

„PŮJDEŠ ZA NÍ — KRVÁCÍŠ.

ZACHRÁNIT SE NESTAČÍŠ“

Komandér vydechl. „Vřelé přivítání. Jdeme do prdele.“ ukázal za sebe.

Můj hlas zněl přes vizor: „Nejsi zvědavej?“

„Ne.“ stroze, rychle. „je to celkem jasně napsaný.“

Za námi zavrzalo celé bytí. Vítr se zvednul.

Figuríny začaly padat z vitrýn. Bordel se zvedal ze země.

Neutekli jsme. Opět jsme se vydali dál, opět spěšně.

Zahnuli jsme do úzké stezky, nebo nás sem spíš město vehnalo.

Stezka byla nerovná, plná shnilého ovoce a něčeho, co mohly být boty. Hromada bot. Okolí zasténalo. Reproduktor někde nad námi zachrčel: „če… če… Čer…“



A pak:

Pláč. Ozvěna z dálky.

Tichý. Ostrý. Dívčí.

Až moc jasný. Až moc umístěný.

Komandér ztuhl.

„Slyšíš to?“ sípla jsem.

Přikývl. Pomalu. Zamračený, oči dokořán.

Bylo to až moc reálné, a vůbec ne očekávané. Zvykli jsme si na jiné zvuky. Skřípání, šum, vrzání, i mručení. Ale tohle ještě ne.

Pokračovali jsme nejistě dál. Hlouběji do uličky. Světlo selhalo. Ne pouliční, spíš světlo světa. Vzduch zhoustl. Mé senzory selhávali — nízké rozlišení, roztřepené okraje.

Pláč se ozval znovu. Rozbitý. Opakovaný. Zaseklý smyčkou, která dýchala.

Představovali jsme si jen ty nejhorší věci.

Nádech...

Zatočili jsme za další roh.

A uviděli ji.

Malá. Mladá. V klubíčku pod potrhanou markýzou. Červený plášť. Kapuce. V náručí košík.

Plakala.

A zároveň se smála.

Široce. Skleněné oči. Něco bylo hodně špatně.

Komandér lehce pozvedl páčidlo.

„Počkej,“ zašeptala jsem. „Něco je...“

Dívka se pohnula. Zvedla hlavu.

Slzy jí stékaly po tvářích. Úsměv zůstal. Dokonalý. Nehybný.

Pomalu, plynule vstala. Zem pod ní zasténala. Dech se zadrhl — můj, jeho, možná i samotného města. Její košík se zhoupl.

Zpod látky košíku cosi čouhalo: dřevo a ocel. Ořezaná brokovnice. Dvojhlavňová. Rytá. Pokrytá runami červenými jak hřích.

Komandér o půlkrok ustoupil. Zapsala jsem si poznámku: „Stupeň děsu: miniboss. Pravděpodobná odměna: trauma.“

Dívka dál plakala. Dál se smála.

Popotáhla.

Její hlas praskal jako rádiová statika zabalená v cukru — příliš sladká, příliš čistá. Jako by se emoce obsažená v ní učila z pokažených gramofonových nahrávek.

„Chceš vědět, co je v košíčku?“

Komandér přimhouřil oči. Univerzální výraz pro: Co to do pr…

Vydal ze sebe jen: „Eeeehh...“ Jasně rozpolcen mezi: ÚTOK a ÚTĚK.

Odvážila jsem se a zeptala se: „Chceme vědět, co jsi zač.“

Zachichotala se. Setřela slzu.

Zůstala po ni rudá šmouha.

„Já jsem...pohádka.“

Řekla to, jako by to všechno vysvětlovalo. A možná… to opravdu vysvětlovalo. A to bylo nejhorší.

„Pohádka?“

Vzlyk. „Pohádka.“ Smích.

Komandér přenesl váhu na druhou nohu a mžoural na dívku v rudé kápi. Pak na to cou čouhalo z toho jejího proutěného košíku.

Projela jsem databáze. Vizualizace, mýty, pohádky.

„Myslíš... Karkulka?“

Za námi reproduktor zachrčel: „Čer…vená…KAr… chrrrr—“

Zasmála se. Tentokrát hlasitě, písklavě.

Reproduktor explodoval v záplavě jisker.

Komandér ztuhl ještě víc, ruka mířila k páčidlu.

„Přátelské pohádkové setkání to asi úplně nebude,“ zašeptala jsem a ztlumila svou projekci. Asi jsem se tím chtěla schovat.

Otočila se. Vešla hlouběji do uličky. Neohlédla se.

„Pojďte, duchové,“ řekla. Hlas klidný. Pevný. Jako dno oceánu. A vtekla do stínu.

Šli jsme za ní.

Za Červenou.





Prošli jsme velmi tmavým stínem — krátkým, jako dva kroky v náhlé neexistenci.

Celé místo se změnilo.

„Tu plochou hračku, co máš. Vím, kam patří.“

Karkulka to řekla, jako by kolem nás právě nekrvácela místnost. Stará, dřevěné zdi, strop, podlaha.

Mluvila klidně. Příliš klidně. Oči nemrkaly. Pak zmizela v chodbě, co před dvěma sekundami neexistovala. Plášť za ní zavlál jako špatná vzpomínka. Chyba v realitě.

Šli jsme za ní. Dál a dál. Skrze dveře. Snad.

Plochá hračka? Disketa.

Leda že by Komandér v batohu ukrýval něco jiného — a do těch traumat bych se raději nedívala.

Chodba, ve které jsme stáli nyní se natahovala, prohlubovala, rozpínala nesmyslně.

Zdi se změnily v kůru. Podlaha v koberec. Strop zmizel. Pak zase byl.





Stáli jsme v místnosti.

Dřevěná podlaha. Ošoupaný koberec. Vzduch voněl po spáleném cukru a shnilém perníku. Krajky. Příliš krajky okolo nás.

Babiččin dům.

Ale nebyl.

Okna ukazovala jen statický šum. Rádio na poličce u zdi hrálo ukolébavky pozpátku. Na zdech rodinné fotky. Všechny zobrazovaly vlky v lidském oblečení.

„Zavedla nás do své pohádky,“ zašeptala jsem.

„Pochybuju o svý příčetnosti,“ řekl Komandér, jak se rozhlížel.

Karkulka si jen tak hrála s plyšovým vlkem. Hladila ho, jako by ho přesvědčovala, aby znovu dýchal.

„Babička není doma. Už dávno ne.“ řekl její dětský hlásek. Tak nějak přímo informativním tónem. Tak děti nemluví.

Při tom pohladila hlaveň brokovnice v košíku. To bylo úplně agresivně nepříjemné.

Naše oči se střetly. Plakala. Smála se.

Oči předtím určitě neměla červené. Teď už ale byly.

Hypnotické. Prázdné. Barva hlubší než krev.

A já — neměla jsem se dívat tak dlouho.

Přišla vlna. Ne zvuková. Myšlenková.

červená. čerVená. ČERVENÁ. ČERVENÁ! Č—

Zvuk rozerval moje senzory. Ne zvuk. Emoce ve tvaru zvuku. Výkřik. Vrstvený. A v jeho vrcholu — výstřel z brokovnice. Blízko. Uvnitř. Za hranou.

Něco ve mně sebou trhnulo.

Můj obraz se silně rozechvěl. Pak se točil. Ven. Dovnitř. Rychleji.

Snažila jsem se mrkat, vypnout se… sakra… zavřít oči! Ale pořád tam byly. Její oči. Uprostřed všeho.

„Říkala jsi, že víš, kam to pasuje?“ zeptal se Komandér. V ruce držel disketu.

Jeho hlas mě vytrhl z toho víru zpět do...ne-reality.

Červená vybledla. Myšlenky se rozpletly. Pískot utichl.

Karkulka jen ukázala prstem. Úsměv jako ztělesněná nevinnost. Zakřenila se.

Uprostřed místnosti stál nízký stůl. Na něm: starý keramický čajník — květovaný, odštípnutý. Na boku blikala červená LED dioda. Pod ním — slot.

„To… je čtečka?“ zeptal se.

„Vypadá, že chce být,“ odpověděla jsem. Můj hlas zněl se zpožděním. Myšlenky ještě vířily jako zbytková horečka po digitální horečce. Vší silou jsem se nedívala na Karkulku.

Komandér zasunul disketu.

Čajník zapípal. Zasyčela pára.

Na zdech se rozhýbaly fotky.



Jedna promluvila:

„Hledáš? Najdi Potůčky.“

Klik. Pohyb ustal. Komandér si promnul kořen nosu.

„Potůčky? Jako proudy? Datový? Voda? Glitche reality?“ rozvedla jsem.

„Co je tam dál?“ zeptal se

„Nic. Jen to.“ Zabrblala jsem. „Potůčky…potoků bude všude nepočítaně.“

„Může to být kdekoliv,“ zamračil se. „Půlka republiky má někde potůčky. Co půlka, tři čtvrtě. To je na nic.“ rozhodil rukama.

„Ne,“ řekla jsem. „Potůčky. Jako skutečné místo - vesnice. Existuje.“

„Potůčky?“ zopakoval nedůvěřivě.

„Malá díra. U hranic. Zapomenutá. Místo, kde čas vzdal snahu a vzpomínky hnijí ve sněhu.“ byla jsem si jistá.

Místnost zablikala. Nebo realita?

Okna zčernala.

Přední dveře zaskřípaly a pootevřely se. Za nimi bylo úplné temno a cosi na chvíli hluboce zahučelo.

Rozhlédli jsme se. Pokoj stále příšerně děsivý. Ale Karkulka nikde.

Byla pryč.

„Kam zmizela?“ zeptal se Komandér.

„Chceš říct… šla do Potůček? Že by také hledala 1U2?“

Zavrčel. Hlas nízký.

„Nevím! Nevím, co je ještě vlastně skutečný.“

„Ona je skutečná,“ řekla jsem. „Ale jinak. Určitě jsme ji oba nehalucinovali.“

„Ne ha lu ci no va li? Řekni to třikrát za sebou.“

Zase žvanil ze stresu. Nedivím se.

“Jsem UI, mě to nebude dělat problém.” mrkla jsem na něj s úsměvem.

Zhluboka se nadechl a hned litoval. Něco poblíž sladce hnilo. Málem ho to natáhlo.

Pootevřené dveře do nicoty byli jediná cesta. Nebo okna, ta byla ale šeredně malá.

Rozhodně jsme tu nechtěli zůstat dýl, záclony se po nás nějak znepokojivě natahovali a vlci z fotek k nám otáčeli své pohledy.

„Jdeme?“ zeptal se.

„Jdeme.“

S páčidlem v ruce a zatnutými zuby, jsme prošli dveřmi.

Hledat Potůčky.