Prokletí Rodiny Hawthorne - Kapitola 3 - Zrcadlo

 

 

 

                 

 

                     Kapitola 3 - Zrcadlo 

 

Raven klečela na podlaze svého nového pokoje a vybalovala věci z krabice. Černé svetry, notýsek se skicami, knihy o spiritismu, pár starých svíček. Rozložila je kolem sebe, jako by tím chtěla dát jasně najevo: tohle je moje území. Pokoj ve třetím patře byl přesně podle jejího gusta – tichý, odlehlý a trochu stísněný. Na stěně viselo staré zrcadlo, prasklé v horním rohu, a každý pohled do něj jí připomínal, že v tomhle domě se cosi skrývá.

Do ticha se ozvaly kroky a pak vrznutí dveří. Vešla Melinda s úsměvem, jako by si chtěla získat půdu pod nohama.
„Tak ses konečně zabydlela?" zeptala se.

Raven vzhlédla. „Jedinej kout v tomhle domě, kde nebudu zvracet štěstím."

Melinda se zasmála, i když uvnitř ji ta slova zabolela. Přistoupila k Raven a odhrnula jí pramen bílých vlasů z čela. „Elysio..."

„Jsem Raven!" vyštěkla dívka a odstrčila její ruku. „Kolikrát ti to mám říkat? To jméno nesnáším."

Melinda si povzdechla. „Dobře, Raven. Ale teď mě poslouchej. Vím, že to, co se odehrávalo v New Orleans, tě poznamenalo—"

Raven se ušklíbla. „Aha, už to zase začíná."

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím," řekla matka přísně. „Tvůj konflikt se spolužačkou. To, že jsi ji napadla, a ředitelka tě kvůli tomu vyloučila."

Raven si založila ruce na prsou a její oči se zableskly. „Není všechno pokaždé moje vina. Ta blbka si to zasloužila. Šikanovala slabší, ráda ponižovala, a tentokrát jí to prostě nevyšlo. Dostala, co si zaslouží."

Melinda se zamračila. „Myslíš to, že jsi jí ostříhala vlasy a přilepila židli lepidlem? To je podle tebe dobrá lekce?"

Raven se spokojeně pousmála. „Když školní řád neumí zastavit šikanátory, musí to někdo vzít do vlastních rukou."

Melinda zavrtěla hlavou. „Tohle se v Ravenwoodu nebude opakovat, je to jasné? Nové město, nový život. A taky se podíváme na tvůj šatník. To tvoje gotické emo působí depresivně. Zítra si vyrazíme na nákupy. Co ty na to?"

Raven zvedla obočí a vytřeštila oči. „Radši chytím lepru, než abych šla na cukrové nákupy."

Melinda se poškrábala na čele a snažila se zachovat klid. Její oči sklouzly ke starému zrcadlu na stěně. „Proč je to zrcadlo prasklé?"

„Nevím," odsekla Raven. „Takhle už to bylo, když jsem přišla."

Melinda se pousmála, i když trochu nejistě. „Zajímavé."

Raven přejela prstem po zrcadle a zasyčela: „Celý dům je divný. Věci po majitelích jsou tu pořád. Je zvláštní, že odešli... ale nechali tu všechno."

„Třeba už to nepotřebovali," pokusila se Melinda o lehkost. „Není to nic divného. Někdy lidé prostě mají přebytek věcí a nechce se jim je tahat."

Raven se zamyslela. „Nebo... neodešli."

Melinda se zarazila. „Co prosím?"

„Celý dům působí jako útočiště duchů," pronesla Raven klidně.

Melinda protočila oči a zasmála se. „Raven, ty máš vždycky takové představy. Jakmile je něco opuštěné, hned vidíš duchy. Ale možná to pro tebe bude výhoda – když miluješ tajemno, budeš se tu cítit jako doma."

„Ne všechny moje fantazie jsou jen bludy, matko," odsekla Raven a zadívala se do prasklého zrcadla. „Viděla jsem tam něco. A nebyla to žádná představa."

Melinda se na ni podívala smutně, skoro prosebně. „O to víc bys měla začít vkládat do své duše světlo a lásku. Čím víc se necháš pohltit temnotou, tím víc tě pohltí celou."

Raven se ušklíbla. „Nebo mě osvobodí."

Melinda sklesle zavrtěla hlavou. „Dovybal si věci. A pak přijď dolů do kuchyně, objednám pizzu."
Zavřela za sebou dveře.

Raven chvíli jen seděla v tichu, pohled upřený do prasklého skla. Pak otevřela další krabici a pokračovala v vybalování. Ale pocit, že v tom zrcadle někdo je, ji nepřestával svírat.

 

Později toho večera vybíhal Julian po schodech, celý vyděšený, a vrazil rovnou do Raven. Na sobě měl jen spodky a tvářil se, jako by viděl smrt.

„Co to sakra...?" vyprskla smíchem Raven. „Přehnal jsi to s filtrama, nebo jsi zjistil, že nemáš co na sebe?"

„To není vtipný!" vykřikl Julian. „Ta koupelna je děs! Všechno rezavý a když jsem si geloval vlasy... cítil jsem, že za mnou něco stojí. Bylo to... jako noční můra."

Raven se smála ještě víc. „Takže ses konečně viděl bez filtrů?"

„Raven!" okřikla ji Melinda, která přiběhla nahoru. „Jestli strašíš svého bratra, okamžitě s tím přestaň."

„Jen proto, že mám ráda horory, jsem hned hlavní podezřelá?" opáčila Raven.

„Ano, protože jsi jediná, kdo se v tomhle vyžívá," zavrčela Melinda. „Žádní duchové. Žádné horory. Jsme tady sotva hodinu a už je to jak z blázince."

Julian chtěl protestovat, ale Melinda ho zastavila:
„Oba dolů. Pizza čeká. A ty, Juliane – oblékni se."

Julian brblal, Raven si založila ruce na prsou a jen pronesla:
„Kdybych chtěla Juliana opravdu strašit, dám si víc práce než odrazem v zrcadle."

 

Večer usedli všichni ke stolu s krabicemi pizzy. Richard si nabral první kus a povzneseně pronesl:

„Vidíte? To zvládneme. Ten dům má duši. Stačí mu dát trochu šanci, než půjde do prodeje."

„Duši?" uchechtla se Raven. „Já bych spíš řekla apetit. Vsadím se, že čeká, až nás v noci sežere."

Julian si jen tiše ukusoval pizzu, oči zabodnuté do talíře. Tentokrát žádné vtipkování, žádné narážky. Byl bledý a evidentně se nechtěl hádat.

Melinda se snažila zachránit atmosféru:

„Ravenwood je nádherné místo. Uvidíte, až se zabydlíme, bude to skvělé. Noví sousedé, nová zahrada, nové začátky."

„Nový pohřebák," zamumlala Raven. „Ten se tu rozhodně uživí."

Melinda ji sjela přísným pohledem. „Raven."

Richard si povzdechl a odložil kousek pizzy. „Jen říkám, že tohle je příležitost. Ať už pro nás, nebo pro ten dům. Ne každý den dostaneš šanci pracovat s něčím takovým."

„Jo, rozhodně. Zvlášť když v botníku ještě stojí boty minulých majitelů," pronesla Raven a odložila svůj kousek pizzy.

Melinda se křečovitě usmála a snažila se konverzaci vrátit na koleje, ale bylo jasné, že atmosféra je pryč.

Julian odsunul talíř. „Jsem unavenej. Jdu nahoru."

A odešel po schodech. Raven šla hned za ním.

Na schodišti ho stáhla za ruku.
„Hele, většinou bych tě nechala topit se v hororu, ale i na mě je tohle trochu divný.

Takže – co jsi viděl?"

 

Julian se na ni podíval podrážděně. „Teď tě zajímá, co jsem viděl? Před mámou jsi měla jen kecy. A najednou... starost? To by k tobě nesedělo."

„Haha, dojímavý. Ale přestaň hrát divadlo. Rodiče ti stejně věřit nebudou. Takže – mluv."

Julian sevřel rty. „Nevím, co to bylo. Ale stálo to hned za mnou. A nebylo to živý."

„Takže stín?"

„Možná. Ale nebyla to žádná šmouha. Vím, co jsem cítil."

„Jak můžeš vědět, že jsi něco viděl, když nevíš, co to bylo?" rýpla si Raven.

„Víš co? Na tvoje kecy fakt nemám náladu," zavrčel Julian a zabouchl dveře pokoje.

Raven tam chvíli stála, zcela nehybně. Její bratr možná přeháněl, ale v očích měl strach, který nevypadal jako hra.

Pak se otočila, zamířila do svého pokoje a zabouchla dveře. Věděla, že Julian nelhal. A že s tímhle domem je něco hodně špatně.

Znovu pohlédla do prasklého zrcadla. Déšť bubnoval na okno. Jen moje fantazie"

 

A pak – ťuknutí. Jasné, jako by někdo klepl prstem z druhé strany.

Na okamžik zahlédla v odraze stín. Nejasný, beztvarý, ale skutečný.

Mrkla – a byl pryč.

Zůstala tam jen ona. Sama. Nebo snad ne?

Raven se pousmála, i když jí běhal mráz po zádech.

„Tak dobře," zašeptala. „Tohle bude zábavný rok."

****************************************************

Další kapitola příště '))