Invernesská příšera - Prolog

Léta Páně 1803, 18. březen

Skotsko, vysočina

Nedaleko Inverness

Muž, který se soudě podle popisku zval sir Simon Lawrence Williams (1719-1792), byl nepochybně hezký. Měl zářivě zlaté vlasy, které se leskly a třpytily duhou, a uniforma kapitána dragounů mu nesmírně slušela. Dojem z něj znepříjemňovaly kruté rty. Jeho intenzivně modré oči se strnule dívaly na zeď naproti němu, do níž byl probourán obloukovitý průchod. Sir Edward věnoval obrazu jen letmý pohled a přitom se úsměv na jeho rtech ještě zvýraznil a on zašeptal: „Děkuji, papá…“ Oči mu jaksi triumfálně zajiskřily. Hned pohled nicméně odvrátil a vydal se po schodišti po své levici nahoru. Bylo to staré kamenné schodiště po obou stranách sevřené kamennými stěnami. Tenhle úsek cesty ke komnatám v patře – sir Edward ty prostory aspoň komnatami nazýval, když teď byl sir – také působil sevřeným dojmem, když se člověk ocitl v tom dlouhém prostoru, kde před sebou a za sebou neměl nic, ale nalevo a napravo zeď; majiteli domu, který tudy zrovna kráčel, však právě tím schodiště imponovalo. Kdo ví proč se mu ten pocit líbil.

Schody byly nízké a bylo jich čtyřicet. V mihotavém světle pochodně, kterou sir Edward držel v levé ruce, se jejich povrch leskl, tak krásně byl vydrhnut. Správci, jakémusi Iainu Campbellovi, bylo asi před měsícem devětapadesát let a naříkal na záda, ale ještě pořád bolavý hřbet sám ohnul a osobně umyl pánovy zbožňované schody, aby tak tiše a téměř dojemně ukázal věrnost siru Edwardovi. Pán domu po schodišti stoupal doslova s požitkem. Nahoře zahnul mírně doprava, vstoupil do své komnaty a ihned přešel k zrcadlu. Tak nějak unavený, pomyslel si, když si prohlédl svůj odraz, ale po té cestě není divu. Narovnal si šátek na krku, lehce přejel prsty po vráskách kolem očí, jako by je chtěl uhladit, a zkusil zhodnotit, zda se jeho úsměv bude jeho milence stále líbit. Nemohl se Lily Williamsové dočkat… ba co víc, nemohl se jí dočkat do té míry, že sem dorazil skoro celý den před ní! Zhluboka se nadechl. Teď už je tady a může dýchat atmosféru všech společně strávených chvil všech dostaveníček, které tu spolu měli…

Ta atmosféra jako by Edwarda Hugha Williamse odvála do minulosti. Nebyla to nikterak dávná minulost, pouhé dva roky stará, ovšem Edward na něco takového pomýšlel už tak dlouho předtím, že mu opravdu přišlo, jako by od oněch událostí uběhlo přinejmenším, přinejmenším deset let.

Do Lily Lloydové se Edward Hugh Williams zamiloval na první pohled. Do Lily Lloydové… ze které se záhy stala Lily Williamsová. Jenomže nikoli Edwardova manželka, nýbrž švagrová. Ano, seznámili se přímo na zásnubách Edwardova staršího bratra, sira Simona Mortimera Williamse. Byla to celkem ironie, Edward staršího sourozence nikdy neměl ve velké lásce, během dospívání jím začal přímo opovrhovat, což mu vydrželo příštích třicet let jeho života – a teď se mu čirou náhodou zamiluje do snoubenky! No copak to není osud?

To, že se Edward zahleděl do Lily, samozřejmě nebyl dostatečně pádný důvod, aby bylo zaslíbení Simona Mortimera Williamse a této roztomilé mladé ženy odřeknuto, takže ke sňatku došlo podle plánu. Zahledění však nebylo jednostranné, také Lily se charismatický Edward zalíbil. Stačilo ještě pár setkání, pohledů a nakonec i slov a za několik měsíců od svatby už nebyla paní Williamsová svému choti věrnou manželkou…

Oběma milencům přišlo tak nějak příznačné a správné uskutečňovat svá setkání na místě, kde se poprvé spatřili, tedy zde, na skotském sídle rodiny Williamsových, které za své služby koruně obdržel roku 1746 otec obou bratří, sir Simon Lawrence Williams. Cesta sem byla dlouhá, nákladná a samozřejmě potenciálně nebezpečná, ale oba ji podnikali velice rádi. Činila jejich dostaveníčka ještě víc vzrušujícími, jaksi tajuplnějšími… a to zase činilo okamžiky, které sdíleli na nízkém, širokém a strašlivě vrzajícím loži, ještě víc nabitými požitky.

Při jednom takovém okamžiku je přistihl manžel Lily. Čert ví, jak se o nás dozvěděl, uvažoval sir Edward, který nikdy neuvěřil, že to byla náhoda. Možná už siru Simonu Mortimerovi začalo být podezřelé, že jeho choť mizí do uklidňujícího klína skotské vysočiny za léčivým horským vzduchem ve stejnou dobu, kdy jeho bratr odjíždí do sídla u Inverness zkontrolovat tamní účty. Možná v tom měl prsty – či spíše oči, uši a především jazyk – nějaký člen personálu, zkrátka čert ví jak mohlo sira Simona napadnout do Skotska osobně odcestovat. Každopádně v tom rozkošném klíně našel operovat Edwarda.

Edward nikdy nezapomene, jak Lily ztuhla a vytřeštila oči, jak se on sám ohlédl přes rameno a uviděl, kdo Lily přiměl tak zkamenět. Sir Simon nespustil oči z páru na lůžku, mlčky a skoro pomalu obešel postel, pečlivě si celý výjev prohlédl, jako by se snažil zapamatovat si každý detail, každou kapku potu na pokožce, každý sebeslabší záchvěv dechu. Edward ještě dnes viděl bratrovy rozšířené zornice. Uvažoval, jestli Simonovi hučí z toho šoku v hlavě tak jako jemu… Ale i v této chvíli, za této situace to byl Edward, ne Simon, kdo jednal jako první. Vstal z lůžka, takže se ocitli se Simonem naproti sobě s postelí mezi sebou. „Pojď,“ řekl chvatně a ukázal pohledem ke dveřím. Potom se shýbl pro košili, aby na sobě měl aspoň něco. Z bratrových rtů se stala dokonalá vodorovná linka. Aniž by pohnul očima, otočil se sir Simon a s mladším sourozencem vyšli na chodbu, ale dveře žádný z nich nezavřel, pouze Edward je po chvíli, kdy proti sobě se Simonem stáli a ani jeden nic neříkal, přivřel na maličkou škvírku. Užuž to vypadalo, že bude zase jednat první on, už se nadechoval a zahájil pohyb čelisti, aby otevřel ústa, ale tentokrát ho Simon jedinkrát v životě předběhl.

„Vyřešíme to jako džentlmeni.“

Slova byla lehce rozechvělá zjevným napětím a hrdlo sira Simona jako by opouštěla jen váhavě… a přeci z nich čišela zvláštní odhodlání a jistota.

Edward se téměř nepostřehnutelně usmál. Přikývnutím potvrdil ta slova víc než ochotně. Věděl předem, jak celá věc dopadne. Aniž by otáleli, vyšli na nádvoří. Bylo 1. ledna (1801), ale ani jeden z nich mráz necítil. Nevnímali. Edwardovým sekundantem byl Iain Campbell, Simon odchytil na chodbě kohosi jiného z personálu, oběma bratrům ale připadalo, že jsou úplně sami. Zapomněli – nebo aspoň Edward zapomněl – pro tu chvíli dokonce i na Lily. Na něco takového čekal Edward třicet let! Třicet let na Simona žárlil a nesouhlasil s tím, že po otcově smrti zdědil titul právě on. Tak je starší, no a co?! On, Edward Hugh Williams, je přece mnohem schopnější, cílevědomější… byl by prostě mnohem lepší baronet Williams než starší Simon! A bude lepší baronet než starší Simon. Protože to poslední rozhodnutí, které Simon tak překvapivě udělal dřív než jeho bratr, rozhodnutí o řešení té vyhrocené situace, bylo takové, že se rozhodl pro smrt. Edward to věděl od chvíle, kdy ta osudná věta splynula ze Simonových rtů. Věděl, že se Simonovi bude třást ruka, zatímco ta jeho bude mít pevnost skal.

A nezmýlil se. Souboj trval jen pár vteřin. Domluvili se na třech výstřelech, ale posledních dvou nebylo zapotřebí – ta jediná rána, kterou Edward Hugh Williams z pistole vypálil, zasáhla cíl. Ne však se stoprocentní přesností. Místo srdce zasáhla plíci. V posledních – překvapivě dlouhých – okamžicích svého života kolem sebe sir Simon plival a prskal bublinky vlastní krve a ošklivě růžové pěny slin.

Sir Edward zatřepal hlavou. Ne, ne, tohle si nebude připomínat, žádné takové ošklivé obrazy… teď bude slavit a těšit se! Vždyť za ním zítra brzy dorazí Lily! Zničehonic přepadla sira Edwarda téměř omračující chuť na portské. V ústech se mu sběhly sliny, které jako by už měly chuť a vůni toho lahodného moku. Ještě jednou se usmál na svůj odraz v zrcadle, loupl po něm jiskřivýma očima, pak se lehce zamračil a uhladil si krátké, ale stále husté kaštanové vlasy, které byly navzdory devětačtyřiceti oslaveným narozeninám jejich majitele dosud prošedivělé jen minimálně, a konečně se odvrátil a vykročil po schodišti zase dolů, aby našel někoho ze služebnictva a poručil si to portské.

Ale sir Edward už nikdy nikoho ze služebnictva nenašel. Naopak, někdo našel jeho. Noha Edwardova při jednom kroku nedopadla na schod celou šlapkou, ale prakticky jen patou. Než si to pořádně uvědomil, už udělal ze setrvačnosti a návyku svalů pohyb druhou nohou. Pouhá část paty na kraji schodu však prostě nestačila k tomu, aby udržel rovnováhu. Jeho druhá noha, která se dosud nalézala ve vzduchu, ještě jako by vykopla dopředu, stejně tak se jeho paže rozlétly do stran, jenže ten krok přes okraj propasti už byl udělán. Sir Edward vykřikl. Neslyšel to.

Iain Campbell se vymrštil, jakmile zvuk zaslechl. Nebyl si zcela jistý, ale připomínalo to lidský výkřik plný hrůzy… ne, ne, to nebyla tak docela hrůza, bylo to jakési vědomí, vědomí, že není návratu, že se nic – či spíše že se právě něco konkrétního – již nemůže odestát. Správce Campbell se skoro rozběhl za tím zvukem, který následovalo obludné křupnutí, ze kterého starému Skotovi přeběhl mráz po zádech.

Sira Edwarda našel na úpatí schodiště. Muž třeštil oči hrůzou, ústa lapala po dechu, oči vylézaly z důlků a jazyk z úst. Jenže nadechnout se už sir Edward prostě neměl šanci. Zlomený vaz bránil mozku vyslat bránici náležitý pokyn.