Kapitola 5 - První den ve škole v Ravenwoodu

 

                                   

 

                             

                Kapitola 5 – První den v Ravenwoodu

 

Pondělní ráno začalo nepříjemně ostrým pípáním budíku.
Raven jen otočila hlavu na polštáři a přitáhla si peřinu přes obličej. Naproti tomu z Julianova pokoje se ozvalo nadšené:

 

„Joooo! Začíná můj nový příběh, share to my love!“

Raven protočila oči tak, že by za to zasloužila medaili, a zavolala zpátky:
„Můj nový příběh bude pokračovat až tehdy, až se tvůj budík utopí v umyvadle.“

Z kuchyně se ozval hlas jejich matky Melindy:
„Děti, vstávejte! Snídaně je na stole, ať nezmeškáte první den v nové škole!“

Julian už pobíhal po pokoji, zpíval si a zkoušel různé pózy před zrcadlem. „Nové holky, nový svět, nový já,“ mumlal si pro sebe, zatímco ladil outfit do svého oblíbeného style looku.

 

Raven s neochotným povzdechem vstala. Škola byla pro ni synonymem utrpení – příliš mnoho lidí, příliš mnoho falešných úsměvů. Nejednou prosila matku, aby se mohla učit doma, ale ta ji pokaždé odbyla.
Otevřela skříň a spatřila tam růžovou chlupatou mikinu, kterou jí tam matka pověsila. Okamžitě ji zabouchla. „Jen pohled na tohle mi nahání ekzém,“ zamumlala.
Pak otevřela svou menší skříň – tam už čekal její svět. Černé úzké džíny, černobílá halenka s knoflíky. Vlasy si stáhla do vyčesaného culíku, oči zvýraznila tmavě fialovými stíny a rty rudou rtěnkou. Přes rameno si hodila černofialový batoh a před zrcadlem si šeptla:
„Dneska, Raven, překonáš všechny. Stačí pár jedovatých poznámek a svět bude v rovnováze.“

Rychle si vyčistila zuby a vydala se po schodech dolů.
V kuchyni Melinda servírovala lívance a kakao. „Děti, pospěšte si. Dneska není čas se flákat!“
Julian se přiřítil a okamžitě zabral místo, kam si chtěla sednout Raven. Ta ho probodla pohledem, až se na okamžik zarazil.
„Máš kliku, že tě dnes nemám na seznamu hlodavců, které chci zahubit,“ pronesla ledově a sedla si naproti otci.

„Neboj, ségra,“ zazubil se Julian, „dneska určitě dostaneš titul Královna hororu. Třeba ti dají i korunku s netopýry.“

Melinda vykulila oči, když uviděla Ravenin outfit. „Raven! Co jsme si říkali? Žádná černá. Vypadáš, jako by někdo umřel!“

 

Raven se líně usmála. „A to je špatně? Konečně bych ladila s náladou pondělního rána.“
„Raven,“ povzdechla si matka. „Tohle není k smíchu.“
Richard, jejich otec, se jen usmál a klidně dodal: „Zlato, Raven je prostě black and white. To už nezměníme.“
Raven se vítězně pousmála, ale Melinda protočila oči. „Hlavně ať dneska nevolá hrobník, jako minule.“
„Nemůžu za to, že si učitelka chtěla testovat práh bolesti,“ odsekla Raven a zkřížila ruce na prsou.

„To není omluva,“ zamračila se Melinda. „Ne každý má takový smysl pro humor jako ty.“
„To ale ani vtip být neměl,“ dodala Raven ledově.

Atmosféra u stolu zhoustla, dokud ji matka nepřerušila nuceným úsměvem:
„Tak, jak se těšíte na novou školu? Juliane?“
„Jasně že těším! Noví lidi, nová parta, nové holky,“ zazářil Julian.
„Doufám, že víc než na holky se zaměříš na školu,“ napomenula ho Melinda.

Pak se otočila na Raven. „A ty?“
Raven se usmála tím svým typickým způsobem. „Jako vždycky. Způsobit chaos, najít si temné místo, přečkat rok a pak odejít, aniž bych musela udělat něco hloupého.“

Melinda se na ni dívala s úzkostí – až příliš jí připomínala její sestru.

„No, dojezte a jedeme,“ uzavřela to. „Máme ještě setkání s komunitou Ravenwoodu.“

************************************************************************

Cestou autem Julian vesele vykládal o škole, zatímco Raven si opřela hlavu o okno a mlčela.
„Hele,“ dloubnul ji Julian do ruky, „nebudeš dneska ve škole za ducha?“
Raven se zašklebila. „Na jednoho už koukám.“

„Dost vy dva,“ okřikla je Melinda. „Aspoň první den zkuste působit normálně.“

Auto zastavilo před Ravenwood High School – starou kamennou budovou s vysokými okny, která spíš připomínala sídlo z hororu než školu.

Julian vyskočil z auta a s nadšením se rozhlížel. „Nový začátek!“ Raven zůstala stát a tiše pronesla: „Nový začátek k rychlému konci.“

 

Richard zastavil auto přímo před hlavním vchodem školy. Vypnul motor .
„Tak, tady to je. Ravenwood High. Hodně štěstí, děti.“
Julian okamžitě rozzářeně kývl. „Neboj, mami, bude to super. Do večera budu mít půlku školy v přátelích.“
„A druhou půlku v nepřátelích,“ utrousila Raven a otevřela dveře auta.
„Raven,“ povzdechla si Melinda, „zkus aspoň jednou působit mile. První dojem je důležitý.“
„Neboj, první dojem udělám. Jen asi nebude ten, který si představuješ,“ usmála se Raven s nevinným výrazem.
Richard se zasmál a dodal: „Zlato, nech je být. Oni to zvládnou.“
Melinda se nakonec sklonila, políbila Juliana na čelo a Raven lehce pohladila po vlasech.
„Oba mi slibte, že dneska neuděláte žádné potíže.“
Julian: „Slibuju.“
Raven: „Neslibuju nic, co nemůžu dodržet.“
Melinda si povzdechla, nastartovala a s posledním zamáváním odjela.

 

Chodby školy byly dlouhé, kamenné, a působily spíš jako staré muzeum než místo, kde by se měli učit teenageři. Raven si pro sebe pomyslela: Aspoň tu najdu kout, kde umřít nudou v soukromí.

Podle cedule našli kancelář ředitelky. Před nimi seděla usměvavá sekretářka v brýlích s řetízkem.
„Vy musíte být Hawrthonovi! Vítejte v Ravenwoodu. Paní ředitelka vás už čeká.“

Otevřela dveře do prostorné místnosti. Za stolem seděla ředitelka – elegantní žena s drdolem, ostrým pohledem a pečlivě vyžehleným kostýmkem. Na nose jí seděly tenké brýle a všechno na ní působilo, jako by se narodila s pravítkem v ruce.

„Dobrý den,“ pronesla přísně, ale bez úsměvu. „Jsem paní ředitelka Grayová. Ráda vás poznávám. Doufám, že se u nás rychle zabydlíte.“

Julian se ihned chopil slova. „Dobrý den, já jsem Julian. Strašně se těším, až začnu, škola vypadá skvěle!“
Raven si odkašlala: „Já jsem Raven. A strašně se těším, až skončím.“

Sekretářka zalapala po dechu, ale ředitelka jen zvedla obočí a suše odvětila:
„Upřímnost je… osvěžující. Ale u nás se cení disciplína. Věřím, že se s tím naučíte pracovat.“

„Pracuju jen s temnými silami, ale dobře, zkusím si najít i disciplínu,“ odsekla Raven s úšklebkem. Julian ji okamžitě šťouchl loktem, aby držela jazyk za zuby.

Ředitelka jim podala rozvrhy. „Tady jsou vaše hodiny a učebny. A připomínám – Ravenwood High je škola s dlouhou tradicí. Očekávám, že k tomu budete přistupovat s respektem.“
„Tradice? To zní skoro jako prokletí,“ zamumlala Raven, ale tak, aby to zaslechl jen Julian.

Julian protočil oči, rychle poděkoval a oba sourozenci se vydali zpátky do chodby.

Po odchodu z ředitelny dostali sourozenci ještě malé papírky s čísly.

„Vaše skříňky jsou na konci hlavní chodby. Tam si můžete uložit věci,“ oznámila jim sekretářka a s přehnaně širokým úsměvem mávla rukou.

Julian se okamžitě vydal chodbou jako na módním molu, batoh přes jedno rameno, vlasy načesané tak, aby se leskly i pod školními zářivkami. „Tohle je můj moment,“ prohlásil.
„Jo, tvůj moment, než tě převálcuje realita,“ zamumlala Raven a loudala se za ním.

Chodba byla plná studentů. Jakmile sourozenci vešli, několik hlav se otočilo a šeptání se neslo vzduchem.
„To jsou ti noví…“
„Hele, ta holka vypadá jak Wednesday Addams.“
„A ten kluk? Ten by mohl být v K-pop boybandu.“

Julian se okamžitě zazubil na skupinku dívek u skříněk. „Čau, já jsem Julian. A kdo jste vy?“
Dívky se zachichotaly, zatímco Raven protočila oči tak, že by to mohlo vyvolat zemětřesení.

Konečně našla svou skříňku – starou, s odloupanou barvou a křivými dvířky. Otevřela ji a zírala dovnitř.
„Dokonalé. Připomíná to rakvičku. Jen menší.“

Vedle ní stála blondýnka s dokonalým úsměvem, která se na Raven povýšeně usmála. „Wow, ty jsi fakt celá v černým? To máš pohřeb?“
Raven se na ni pomalu otočila a klidně odvětila: „Ano. Tvého ega.“

Několik studentů kolem vyprsklo smíchy. Blondýnka se zarazila, zamrkala a raději se stáhla.

Julian mezitím vytahoval do své skříňky sprej s parfémem, malý hřeben a dokonce i náhradní tričko. „Styl je základ přežití,“ pronesl, zatímco Raven do své skříňky položila jen černý sešit a prázdnou knihu.

„Přežití?“ uchechtla se. „Já tu mířím na minimální kontakt s lidmi. Ty tu míříš na titul Mister Ravenwood 2025.“

„A víš co? Vsadím se, že ho vyhraju,“ zazubil se Julian.
„A já se vsadím, že ho pak někdo prokleje,“ odsekla Raven a s úšklebkem zabouchla dvířka.

Na druhém konci chodby ještě slyšela, jak někdo pošeptal: „Hele, fakt vypadá jak královna hororu…“
Raven se zastavila, otočila se tím svým mrtvolně klidným pohledem a pronesla:
„Díky. Titul královny beru. Jen tu část s hororem jste si spletli – já jsem ten horor.“

Chodba na okamžik ztichla, pak se ozval tlumený smích a Raven spokojeně zamířila k první hodině.

Julian se zastavil u rozcestí chodeb a zazubil se. „Tak, ségra, já jdu do třeťáku. Hodně štěstí!“
Raven na něj vrhla znuděný pohled. „Jo. A nezapomeň se jim rovnou představit jako školní klaun, ať ušetříš čas.“

Julian se jen zasmál a odběhl.

Raven se loudavě vydala ke své třídě. Na dveřích visela cedulka: Literatura – 2. ročník. Zhluboka se nadechla, narovnala se a vstoupila.

„Celá v černým, to je fakt psycho,“ zasyčela nějaká dívka v zadní lavici.
„Možná si spletla školu s pohřebákem,“ přidal se kluk vedle ní.

Všechny hlavy se okamžitě otočily. Několik studentů si začalo šeptat a smát se.
„Podívej na ni, celá v černým.“
„Jako by vylezla z pohřbu.“
„Spíš jako by pohřeb přinesla s sebou.“

Raven se zastavila uprostřed třídy, založila ruce na prsou a pronesla nahlas:
„Ano, děkuju. Jsem tady, abych vás všechny děsila. A nebojte, vybírám si oběti spravedlivě – podle toho, kdo mluví nejhloupěji.“

Nastalo ticho. Několik lidí znejistělo, jiní jen přidušeně zachichotali.

„Jestli máte ještě nějaké originální nápady, klidně pokračujte. Tohle už jsem slyšela ve třech školách před vámi.“

Do třídy vešla učitelka – vysoká, přísně vyhlížející žena v brýlích. „Ticho, prosím. Dnes tu máme novou studentku.“
Pohlédla na Raven. „Představ se třídě.“

Raven zůstala stát, bez jediného úsměvu. „Raven Hawrthone. To je všechno, co potřebujete vědět.“

Učitelka trochu zaváhala, ale pak kývla. „Dobrá. Sedni si támhle vedle slečny Carterové.“

Raven si šla pomalu sednout, aniž by komukoliv věnovala pozornost. U stolu si vytáhla černý sešit a prázdnou knihu. Slečna Carterová na ni hodila úšklebek.
„Zajímavý outfit. Co máš v plánu, strašit nás každý den?“

Raven otočila hlavu a zcela vážně odpověděla: „Ne. Jen když se ke mně někdo přiblíží.“

Slečna Carterová zmlkla. Ostatní kolem se snažili potlačit smích. Raven si v klidu otevřela sešit, jako by se vůbec nic nestalo.

Učitelka stála u tabule a monotónně vysvětlovala staré básnické směry. Raven seděla v zadní lavici, opřená o židli, a prsty si znuděně bubnovala do desky stolu.

Za ní se ozývalo šustění. První papírek jí přistál na rameni. Rozvinula ho.
Na kostrbatě načmáraném papíru stálo: „Pohřeb je támhle, slečno Adamsová.“

Raven se ani nehnula, jen si papírek založila do sešitu a tiše pronesla tak, aby to slyšeli kluci za ní:
„Díky za tip. Můžu vám rovnou zarezervovat první dvě rakve vedle sebe?“

Ozvalo se uchechtnutí celé řady před nimi, kluci ztuhli.

O chvilku později další papírek. Tentokrát s kresbou kříže.
Raven ho pomalu otočila, natrhla na dvě poloviny a poslala zpátky přes rameno. „Tady, ať máte každý svůj. Aspoň se nebudete hádat v posmrtném životě.“

Třída se začala smát nahlas. Učitelka se otočila od tabule: „Co je tu tak vtipného?“
Raven zvedla oči od sešitu. „Jen kolektivní obdiv k poezii, paní profesorko.“

Učitelka přimhouřila oči, ale pokračovala ve výkladu.

Vedle Raven seděla dívka s obřími zlatými kruhy v uších. Naklonila se a sykla:
„Hele, víš, že tady to chodí jinak? Jestli budeš pořád takhle dělat ze sebe strašidlo, brzo tě nikdo nebude chtít ani pozdravit.“

Raven pomalu otočila hlavu. Její oči působily, jako by právě plánovala vraždu.
„Ideální stav. Přesně to je můj cíl. A pokud se mě někdo přesto pokusí pozdravit, možná z něj udělám inspiraci pro další hororový román.“

Holka protočila oči. „Ty se fakt myslíš, že jsi zajímavá?“
Raven se k ní naklonila blíž a šeptla tak klidně, že to mrazilo:
„Ne. Myslím si, že jsi tak nezajímavá, že tvůj vlastní stín odchází radši s někým jiným.“

Spolužáci kolem lavice vyprskli smíchem, holka uraženě sklapla a obrátila se zpátky k učebnici.

Učitelka zatím dál drmolila o romantismu, ale Raven už měla vyhráno. Opřela se, zavřela oči a usmála se tím svým ledovým úsměvem.

První hodina. První oběti. Rawenood začíná být snesitelné.

 

***************************************************************************

Zvonění školního zvonku prorazilo monotónní výklad učitelky. Studenti okamžitě začali balit učebnice a povykovat mezi sebou.

„Tak, třído,“ pronesla učitelka stroze. „Úkol na příště: vybrat si báseň a připravit krátkou interpretaci. Slečno Hawrthone, i vy.“
„Nebojte, paní profesorko,“ odpověděla Raven chladně. „Našla jsem už báseň, která se bude hodit k mé duši. Jmenuje se Ticho hrobu.“

Několik studentů se rozesmálo, učitelka jen přimhouřila oči a mávla rukou. „Můžete jít.“

Raven si v klidu uložila sešit a sbalila prázdnou knihu, zatímco spolužáci kolem ní pospíchali ven. Dívka se zlatými náušnicemi jí ještě při odchodu procedila:
„Fakt si myslíš, že tohle vydržíš celý rok?“
Raven se ani neohlédla. „Upřímně? Doufám, že ne. Rok s vámi by byl horší než smrt.“

Holka jen zasyčela a zmizela na chodbě.

Raven zůstala chvíli sedět sama v lavici. Pohledem zavadila o prázdnou stránku své knihy – a na okamžik se jí zdálo, že se tam rýsuje slabý obrys znaku, který zahlédla už předtím. Mrkla… a stránka byla zase čistá.

Zazvonilo podruhé – znamení přestávky.

Raven si hodila batoh přes rameno a zamířila na chodbu. Její další destinací byla hudební výchova. Už teď cítila, jak se jí koutky rtů zvedají. Hudba. Třída plná lidí, co si myslí, že mají talent. To bude moje soukromá komedie.

Hudebna byla stará místnost s vysokými okny, u stěn stála řada klavírů a několik zaprášených houslí v policích. Učitel, menší muž s rozevlátou šálou kolem krku, se snažil působit jako umělec z jiné planety.

„Hudba,“ pronesl dramaticky, „je duší člověka. A dneska se podíváme, jak se vaše duše projeví při zpěvu a hře.“

Raven seděla v zadní lavici, ruce zkřížené, oči obrácené k nebi. Moje duše by se projevila hlavně tak, že by všichni konečně zmlkli.

Za ní už zase seděli ti samí dva kluci, co po ní házeli papírky v literatuře. Jeden z nich se naklonil dopředu.

„Hej, Adamsová, zpíváš jen na pohřbech, nebo máš i vlastní playlist?“
Raven ani nemrkla. „Můj playlist je většinou kvílení duší. Ale myslím, že vaše hlasy by tam perfektně zapadly.“

Třída vyprskla smíchem. Kluci se zarazili, ale tvářili se, že je to vlastně lichotka.

Vedle Raven seděla dívka se zlatým řetízkem, která ji už jednou provokovala. „Vsadím se, že ani neumíš zpívat. Leda tak v duchu, aby tě nikdo neslyšel.“
Raven se na ni otočila s mrtvolně vážným výrazem. „A to je ten rozdíl mezi námi. Já nemusím řvát, aby mě někdo poslouchal.“

Učitel mezitím zatleskal. „Dobrá! Dobrovolníci. Kdo zahraje první?“
Ticho. Všichni koukali do lavic.
„Tak tedy… slečna Hawrthone. Nová krev. Pojďte k nástroji.“

Raven se na okamžik zarazila. Skvělé. Přesně to, co jsem chtěla – být středem pozornosti.
Pomalu vstala, došla k pianinu v přední části třídy a položila ruce na klávesy. Chvíli bylo ticho, pak se ozvaly první tóny. Hluboké, jisté, melancholické.

Celá třída ztichla. I ti největší posměváčci přestali dýchat. Raven zavřela oči a nechala prsty běžet. A pak k hudbě přidala svůj hlas – temný, sametový, mrazivě krásný.

Bylo to, jako by na chvíli zmizela celá škola a zůstala jen ona a hudba.

Když skončila, v místnosti panovalo ticho. Učitel se tvářil, jako by právě spatřil zázrak. „Slečno Hawrthone… to bylo… ohromující.“

Raven otevřela oči, vstala a bez výrazu pronesla: „Díky. Teď už můžeme pokračovat v kvílení duší.“

Třída se znovu rozesmála, tentokrát ne na její účet. A Raven se vrátila do lavice – s klidným pocitem, který měla jen tehdy, když zpívala nebo hrála.

******** ***************************************************************

Chodba hučela jako úl. Studenti se shlukovali kolem skříněk, hlasitě se smáli, přehazovali si svačiny, a Raven si mezi nimi připadala jako tmavý stín v zářivkovém pekle. Odemkla svou skříňku – odřenou, křivá dvířka vrzala, jako by protestovala proti každému doteku.

Ještě než stihla cokoliv uložit dovnitř, ozval se povědomý chechot. Zlatá partička se blížila – blondýna se zlatým náhrdelníkem, po jejím boku dvě dokonalé kamarádky, všechny naleštěné jak reklamní katalog.

„No teda,“ spustila blondýna a teatrálně si ji přeměřila, „Morticia v pubertě už má vlastní skříňku. Doufám, že tam máš dost místa na svý rakve.“

Třída kolem zahučela smíchem.

Raven se pomalu otočila, zavřela dvířka a ledovým hlasem pronesla:
„Neboj. Pokud mi místo dojde, vždycky můžu použít tvoji hlavu.“

Smích zesílil. Blondýna na okamžik ztratila řeč, ale její kamarádky se rychle přidaly.

„Viděli jste ji v hudebce? Hraje, jako by svolávala duchy!“
„A zpívá, jak kdyby trénovala na vlastní pohřeb!“

Raven pozvedla obočí. „Ano. A pořád to zní líp než vaše chechtání. To by se mělo zakázat zákonem o ochraně sluchu.“

Další vlna smíchu. Zlatá partička rudla, ale pokračovala.

„Aspoň my nemusíme chodit celý v černým, abychom si hrály na zajímavý!“
Raven se pousmála – ten ledový, mrazivý úsměv, který působil hrozivěji než křik.
„Správně. Vy si hrajete na zajímavý i v barvách. Akorát že pořád hrajete stejnou trapnou hru.“

„Ty fakt nejsi normální,“ sykla blondýna.
Raven přikývla. „Díky. Normálnost je nudná. A vy jste živoucí důkaz.“

Chodba se otřásala smíchem, někdo dokonce tleskl. Zlatá partička už nevěděla, kam se dívat – uraženě sklaply a odkráčely pryč, klapání jejich bot se ztrácelo v hluku.

Raven se otočila zpátky ke své skříňce, jako by se nic nestalo. Další den, další oběti.

V tu chvíli se z vedlejší řady skříněk ozval klidný hlas.
„Působivé. Myslím, že právě pohřbila jejich reputaci.“

Raven zvedla oči. Kluk s rezavými vlasy a zelenýma očima ji sledoval pobaveně, opřený o svou skříňku.

„Nepatří k tomu ještě nějaké zaklínadlo?“ zeptal se tiše a kývl k prázdné knize, kterou držela v ruce.

Raven na něj chvíli jen zírala, bez mrknutí, bez reakce. Jeho oči připomínaly čerstvě posekanou trávu – nepříjemně živé oproti jejímu světu.

Kluk se pousmál. „Netušil jsem, že budu mít ve třídě Adamsovou.“

„Jen proto, že miluju černou, gotiku a hřbitovy, tak vykrádám Addamsovu rodinu?“ odsekla Raven. „Jen pro zajímavost – gotika a černá existovaly dávno před tím filmem.“

Kluk se zasmál. „Ouu, celkem ostrá. Promiň, myslel jsem to jako kompliment.“

Raven protočila oči.

„Jsem Liam Hall,“ představil se a natáhl ruku. „Jen aby sis nemusela vymýšlet přezdívku, až mi budeš házet ty svoje jedovatý poznámky.“

„Nehledám si kámoše,“ odsekla Raven, upřela na něj svůj vražedný pohled a nechala jeho ruku viset ve vzduchu.

Liam ji ale stáhl zpátky a jen pokrčil rameny. „V pohodě. Já jsem tě jen nechtěl nazývat Adamsová.“ Usmál se tím způsobem, co působil klidně, skoro výsměšně.

Raven si ho přeměřila – jeho styl byl jednodušší než u ostatních, žádné zlato, žádná teatrální barevnost. Jen ty jeho zrzavé vlasy zářily jako oheň.
„Raven Hawthorne,“ pronesla nakonec stroze.

„Pěkný jméno,“ řekl Liam.

Raven se odvrátila, strčila knihu zpátky do skříňky a dál předstírala, že ho nevidí. Ale koutky úst se jí nepatrně pohnuly – jako by ji tenhle kluk, poprvé za dlouhou dobu, trochu vyvedl z rovnováhy.

Zamířila chodbou směrem k poslední hodině. A hned ji čekalo další peklo – Julian.

Stál u svých nových přátel, obklopený davy kluků i holek, a smál se, jako by už týdny chodil do Ravenwoodu. Vypadal jako malý školní princ, zářící mezi svou novou hollywoodskou sebrankou. Jakmile uviděli Raven, začaly padat jedovaté poznámky.

„Hele, královna pohřbů už dorazila.“
„Vsadím se, že doma spí v rakvi.“
„Nebo má aspoň netopýra jako domácího mazlíčka.“

Raven se zastavila, otočila k nim hlavu a s naprostým klidem pronesla:
„Rakve jsou drahé. Ale kdybyste chtěli, můžu vám domluvit hromadnou slevu.“

Smích. Pár lidí zrudlo, někdo se snažil zakrýt úšklebek.

Julian k ní rychle přešel. „Raven, prosím tě, nedělej to. Zkus být aspoň jednou normální.“

Raven ho probodla pohledem. „Normální? Juliane, ty jsi teď jejich cirkusová hvězda. Gratuluju. Já na trapné show nehraju.“

Julian se nadechl, chtěl něco říct, ale Raven se otočila a prostě odkráčela. Nechala ho tam, aby si dál užíval svět, po kterém tak toužil.

---

Když stoupala po schodech, za zády uslyšela rychlé kroky.

„Hej, Raven! Počkej!“

Ohlédla se. Byl to Liam. Zrzavé vlasy mu padaly do čela, oči mu zářily jako čerstvě posekaná tráva.

„Jen jsem ti chtěl říct, že jdeš špatně,“ pousmál se. „Dějepis máme v učebně A26. To je dole. Jdu tam taky, klidně tě doprovodím.“

Raven se na něj podívala, jako by na ni mluvilo štěně, co se rozhodlo za ní běžet. Nakonec jen mlčky kývla a otočila se směrem, který ukazoval.

Liam začal konverzaci. „Takže vy jste se přestěhovali sem do Ravenwoodu… proč vlastně? Jestli se můžu zeptat.“

Raven pokračovala dál, jako by ho neslyšela.

„Chápu,“ dodal po chvíli. „Zní to, jako bych tě vyslýchal. Jen jsem chtěl vědět víc. O tobě.“

Raven se zastavila a pohlédla mu přímo do očí. Její pohled byl ostrý a neproniknutelný. Liam trochu znejistěl.

„Proč by se někdo zajímal o mě a o moji rodinnou historii?“ zeptala se ledově.

Liam se na okamžik zarazil, ale pak klidně odvětil: „Protože mi přijdeš zajímavá.“

Raven se zachechtala a protočila oči. „Viděl jsi mě sotva tři hodiny a už jsem zajímavá? Gratuluju, máš nízký práh fascinace.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jsi zajímavá v tom, že jsi prostě sama sebou. A je ti jedno, co kdo říká.“

Raven na něj hleděla, ale neodpověděla. Bylo to poprvé, co někdo něco takového řekl. V břiše jí to udělalo zvláštní uzel, který okamžitě potlačila.

Došli k učebně A26. Liam se zastavil. „Já dneska dovnitř nejdu. Mám doktora. Ale přeju ti pevné nervy. Uvidíme se zítra.“

A odešel.

Raven zůstala stát chvíli na místě, nechápajíc, co to právě bylo. Pak to prostě vytěsnila a vešla do učebny.

---

Bylo ještě čtvrt hodiny do začátku hodiny, takže místnost byla poloprázdná. Raven si sedla do poslední lavice, vyndala věci a také svou prázdnou knihu. Otevřela ji. Stránky byly bílé, jen na jedné stále ten zvláštní šmouhovitý znak.

„Co když má Liam pravdu?“ problesklo jí hlavou. „Co když k tomu fakt patří zaklínadlo?“

Pak se sama pro sebe uchechtla. „Jasně. Ještě mi chybí hůlka a čarodějnický klobouk.“

Ale vtom jí to došlo. Ten znak… ten už někde viděla. Vzpomínka ji bodla – doma, na tom obraze dole, na který upozorňovala Anita.

Než se stihla zamyslet hlouběji, učebna se začala plnit. Studenti hlučně přicházeli, smáli se, posouvali lavice. Profesor Harold vstoupil dovnitř a zabouchl dveře.

Cestou k lavici kolem Raven prošla blondýna v zářivém zlatém řetězu. Naklonila se k ní a zašeptala:

„Po škole. Na nádvoří. Tam uvidíme, jestli umíš něco víc než se schovávat za Wednesday Addamsovou.“

Pak do její lavice kopla podpatkem a s úšklebkem si sedla.

Profesor Harold si odkašlal. „Tak, třído. Ticho. Začneme.“

Raven zůstala klidně sedět, oči upřené na svou prázdnou knihu. Uvnitř se jí ale začínal rozlévat chladný, zvláštní pocit. Den teprve končil – a ona věděla, že tohle je teprve začátek.

Profesor Harold si nasadil brýle a otevřel tlustou knihu. Hlas měl hluboký a trochu chraplavý, jako by vyprávěl příběhy, které slyšel už tisíckrát.

„Tak tedy, třído. Dnes začneme s historií Ravenwoodu. Naše město má bohatou, i když… poněkud temnou minulost.“

Raven si položila bradu na ruku a upírala prázdný pohled k tabuli. Perfektní. Historie města plného nudy a přetvářky. Možná se konečně dozvím, kdo vymyslel, že každý tady musí nosit zlato jako uniformu.

Blondýna ze zlaté partičky se k ní otočila a sykla: „Doufám, že nebudeš jednou součástí té historie. Leda jako příklad, jak skončit sama a bez přátel.“

Raven se na ni líně podívala. „Neboj. Radši skončím sama, než s tvým IQ. To už by byla historická katastrofa.“

Třída vyprskla smíchem. Profesor Harold zvedl oči od knihy. „Ticho tam vzadu!“

---

„Jak jsem říkal,“ pokračoval učitel, „mezi prvními osadníky byli lidé, jejichž jména přetrvala staletí. Některá znáte – Carterovi, Hallovi… a také Hawrthonovi.“

V tu chvíli se několik hlav otočilo k Raven. Byla zvyklá na ty pohledy, ale stejně cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

Kluk v zadní lavici se uchechtl. „Takže jo, máme tu žijící muzeum.“

Raven ani nemrkala. „Správně. A ty můžeš být první exponát – ukázka zaniklého druhu s minimální mozkovou kapacitou.“

Smích se nesl třídou, až to profesor musel znovu krotit. „Dost! Nebudete rušit. Slečno Hawrthone, držte si své poznámky pro sebe.“

„Jasně, pane profesore,“ odvětila Raven nevinným tónem. „Já si je klidně zapíšu. Jen se bojím, že papír to neunese.“

Profesor si povzdechl, ale pokračoval. Na tabuli začal kreslit starý znak Ravenwoodu – kruh s ostrými trny po obvodu.

Raven se posadila vzpřímeně. Ten znak… byl téměř identický s tím, co zahlédla v prázdné knize.

Takže nejsem blázen. To, co mám v ruce, souvisí s tímhle městem.

Pohled jí potemněl, zatímco kolem ní spolužáci zase žertovali. Ona ale vnímala jen tu kresbu na tabuli – a stín, který se na okamžik pohnul podél křídové linky, jako by znak žil vlastním životem.

 

Zazvonilo a třída se zvedla jako jedno hlučné stádo. Židle skřípaly, batohy narážely do lavic a všichni se hnali ke dveřím, jako by za nimi čekal ráj.

Raven si dávala na čas. S klidem zavřela sešit a opřela se do židle. Chaos je pro stádo, já si počkám na ticho.

Blondýna se zlatým náhrdelníkem se zastavila u její lavice. Naklonila se tak blízko, že Raven cítila sladký, dusivý parfém.
„Poslouchej, nová. V téhle škole jsem já ta, kdo určuje pravidla. Lidi poslouchají mě. Ty?“ ušklíbla se. „Ty jsi jen kulisa. A kulisy drží hubu.“

Její kamarádky se uchechtly a kývaly, jako by potvrzovaly rozsudek.

Raven pomalu zvedla oči. „Víš, co je na kulisách skvělý? Že vždycky přežijí herce. Ty shoří, kulisy stojí dál.“

Několik kluků se rozesmálo, i pár holek zakrylo smích dlaní. Blondýna zrudla, ale snažila se udržet masku. Nakonec sykla:
„Fajn. Tak se ukaž. V pět hodin, na nádvoří. A přestaň se schovávat za svoje jedovatý poznámky. Tam uvidíme, kdo je tady skutečně královna.“

Ještě kopla podpatkem do její lavice a odkráčela, podpatky klapající jako hřebíky do rakve.

Raven se zvedla, vzala batoh a na tváři jí pohrával temný úsměv. Pět hodin, nádvoří. Výborně. Aspoň bude mít tenhle den pointu.

 

Raven si balila věci do batohu, když za ní zazněl hlas.
„Slečno Hawrthone?“

Otočila se. Profesor Harold stál u stolu, usmívající se od ucha k uchu.
„Neměl jsem s vámi tu čest se více seznámit,“ řekl vřele.

Raven na něj hodila pohled samotářky. „Mně vyhovuje, když jsem neviditelná.“

Profesor se uchechtl. „Je vidět, že máte smysl pro humor.“

„Tohle pokus o vtip není,“ odvětila chladně.

Harold se poškrábal na hlavě, ale nepřestal se usmívat. „Dobře tedy… jen jsem vám chtěl říct, ať se vám tu líbí. Kdybyste měla zájem, máme tu volnočasové aktivity a kroužky. Přihlášky vedou studenti ze studentské rady. Třeba jako váš bratr.“

Raven zvedla hlavu. „Můj bratr?“

„Ano, Julian. Přihlásil se do divadelního kroužku.“

Raven se znechuceně zakřenila. „Fuj.“

Profesor zamrkal. „Děje se něco, slečno? Jste nějaká bledší.“

„Spíš mám infarkt,“ odsekla Raven a vyrazila ke dveřím, aniž by čekala na odpověď.

---

Na chodbě u skříněk zahlédla Juliana. Stál tam obklopený svou novou partou – kluci ho poplácávali po zádech, holky se hihňaly, jako by ho znaly odjakživa.

„Hele, kámo,“ smál se jeden, „jde sem Adamsová.“

Julian se zarazil. „O čem to mluvíš?“ Otočil se – a stál tváří v tvář Raven.

„Copak, ségra, chceš se k nám přidat?“ usmál se.

„Do tvojí školky? Nikdy,“ odsekla Raven. „Chci si s tebou promluvit. A o samotě.“

Parta se rozesmála. „No tak, Raven,“ chechtala se jedna z holek, „tady můžeš říct všechno, nemusíš dělat tajnosti.“

Raven silou dupla Julianovi na nohu, až nadskočil bolestí, a popadla ho za ucho. „Hej! To bolí!“ sykl, když ho táhla pryč. Jeho parta se válela smíchy.

Pustila ho až u skříněk. „Neřekls mi, že ses přidal na stranu bezmozků.“

Julian se na ni nechápavě díval. „O čem to mluvíš?“

„Divadlo?“ vyjela. „Od kdy tě zajímají takový kraviny?“

Julian pokrčil rameny. „Přihlásil jsem se, protože se chci bavit, seznámit s lidma… a jo, jsou tam holky. Chci zapadnout.“

Raven si založila ruce. „Co tak najednou?“

„Není to najednou,“ řekl vážně. „Prostě to chci. Ty bys měla taky. Konečně někam zapadnout.“

„Já nikoho nepotřebuju,“ zasyčela Raven. „Vyhovuje mi klid. Nikdo neotravuje.“

Julian zakroutil hlavou. „Raven, tady nemusíš předstírat, že jsi drsňačka. Jsou tu fajn lidi. Najdeš si kamarády.“

Raven protočila oči. „Tahle škola není o nic lepší než ty předchozí.“

„Protože jim nedáváš šanci!“ vybuchl Julian. „Radši všechny odpíšeš, než abys jednou zkusila něco jiného.“

„Takže z tebe je teď psycholog?“ utrousila sarkasticky.

Julian sevřel čelist. „Víš, proč se pořád stěhujeme? Nejen kvůli tátově práci. Kvůli tobě. Protože si nikoho nepustíš k tělu a zanecháváš po sobě jen problémy. Rodiče to vždycky žehlí tím, že zmizíme.“

Raven ztuhla. Jeho slova ji bodla hlouběji, než chtěla přiznat.

„Jen abys věděla,“ dodal Julian, „na světě nejsi jen ty. I my chceme mít svůj kousek světa. A tentokrát si ho vezmu.“ Otočil se a odkráčel zpátky ke své partě.

Raven stála jako socha. Smích a šepoty kluků jí zněly v uších, ale slyšela jen Julianova slova. Kvůli tobě se stěhujeme.

---

S hlavou plnou ozvěn prošla chodbou až na nádvoří. Uprostřed byla stará kamenná fontána, lavičky a rozložité stromy, jejichž větve se houpaly ve větru. Bylo to zvláštně klidné místo – ideální na odpočinek.

Nádvoří Ravenwoodu bylo skoro prázdné. Staré kamenné zdi vrhaly dlouhé stíny a uprostřed stála fontána, kolem ní lavičky a rozložitý dub. Listí se povalovalo po dlažbě a vítr ho občas rozvířil, až to připomínalo tanec zapomenutých duší.

Raven si sedla na lavičku, batoh položila vedle sebe a na chvíli zavřela oči. Tenhle den je nekonečný. Profesor, Julian, jeho hollywoodská parta… A do toho ještě kroužky. Divadlo. Jasně. Jestli je tohle náš nový život, tak se těším na další stěhování.

Její chvilku klidu ale rychle narušil známý smích. Z několika stran se k ní začala stahovat parta studentů – holky se zlatými doplňky, kluci, co se smáli hlasitěji, než by situace vyžadovala.

Elena, blondýna s obřími zlatými kruhy v uších, stála v čele a dívala se na Raven, jako by už vyhrála.
„No teda,“ protáhla hlas. „Adamsová přece jen přišla.“

Raven otevřela oči, pomalu vstala a postavila se jí přímo do cesty.
„Víš, co je trapnější než já?“ začala chladně. „Tvoje IQ.“

Dav se uchechtl, pár kluků si pláclo do dlaní. Elena zamrkala, ale držela se.
„Na co si hraješ? Tady prostě nemáš šanci. Ne proti nám.“

Raven si založila ruce v bok a zasmála se. „Takže… tohle divadlo mělo být pokus o vraždu? Gratuluju, ale i loutkové představení vypadá nebezpečněji.“

Jeden z kluků se nervózně ošil. „Hej, Eleno, nedraždi ji. Možná je fakt cvok, ale tohle je divný…“

Elena se na něj obořila. „Ticho! Ona jen blafuje!“ Pak se otočila zpátky k Raven. „Nevím, co zkoušíš, ale tahle trapárna s počasím je fakt nuda.“

Raven se uchechtla. „Spíš k pláči, když vidím tebe.“

„Měli jsme ji obklíčit a odtáhnout do sklepa, ne?“ vyprskl jiný kluk. „Tak na co čekáme?“

Raven na něj stočila pohled, ostrý jako břitva. „Zajímavé. Tvoje IQ je větší než celé tohle barbie-divadlo dohromady. Gratuluju, medicína má nový rekord.“

Dav se rozesmál. Elena zatnula čelist a vykřikla:
„O vás Hawrthonech se říká, že jste prokletí! Že vás sám ďábel poznamenal! Všichni vědí, že přinesete Ravenwoodu zkázu a utrpení. Ale my vám to nedovolíme!“

V tu chvíli se obloha zatáhla a spustil se prudký vítr. Listí se vířilo kolem fontány, větve starého dubu se otřásaly a první hrom zaduněl tak silně, že se otřásly i školní zdi.

Raven stála klidně, ani se nepohnula. „Prokletí, jo? Díky za upgrade. Konečně něco originálního. Adamsová už byla nuda.“

Někteří studenti se rozesmáli, ale Elena strnula. Její oči se rozšířily a zůstaly upřené za Raven.

Další blesk rozzářil nádvoří – a na okamžik se proti šedé obloze objevila silná černá silueta. Vysoká, beztvářná, s rozpřaženýma rukama, stála přímo mezi stromem a fontánou.

„Vidíte to?!“ vyjekla jedna z holek.
„Kletba!“ zařval kluk, co mluvil o sklepě. „Kletba je tady!“

Parta se dala na útěk. Někdo upustil batoh, jiný klopýtl, ale všichni se rozprchli, křičící a v panice. Z nádvoří se ozývalo jen jejich: „KLETBAAAA!“

Raven zůstala stát sama. Zvedla obočí a otočila hlavu k místu, kam Elena ukazovala.

Nic tam nebylo. Jen strom, listí a bublající fontána.

Zamrkala, pak si odfrkla. „Fajn. Nejdřív drama queen, teď hromadná hysterie. Tohle město vážně potřebuje psychiatra.“

Sedla si zpátky na lavičku, založila ruce na prsou a zadívala se na nebe, kde bouře dál zuřila. Stíny pod dubem se zdály delší než dřív – ale Raven o tom neměla ani tušení.

*********************************************************************

Další kapitola příště .

Kdo se vám nejvíce líbí z postav? :)))

 

---