Maják

Rok 1923

Percy Manson byl zasloužilým veteránem první světové války, jehož hrůzy odehrávající se
v zákopech duševně těžce poznamenalo. Jeho pomatená mysl po válce nedokázala nadále najít klid, natož někde usadit se a plnohodnotně vrátit se k předešlému životu.
Pořád se mu vraceli děsivé vzpomínky z války nejméně vhodnou chvíli v podobě přeludů, jenž ovlivňovali jeho dosavadní život.
Proto začal své chmury utápět nejen v láhvích alkoholu, ale vybíjel si svoji frustraci klidně i na kolemjdoucích obyvatelích Londýna.
Ovšem do okamžiku, než svým nešťastným chováním zavinil smrt jedné osoby.
Jen díky známostem z války se mu podařilo dostat z vězení zpět na svobodu.
Přesto tíha viny za smrt nevinné osoby jeho svědomí dohnalo až k pokusu o sebevraždu.
I přes snahu nakonec vše ukončit, dostalo se mu díky záchraně na poslední chvíli druhé šance na lepší život.
V léčebně pro duševně nemocné se mu podařilo po roce znovu získat ztracené sebevědomí
a motivace k životu. Hodil za hlavu nejen vše strašlivé, co prožil ve válce, ale i jeho hrozný zločin z Londýna.

Pro nový start si vybral na doporučení práci strážce majáku na ostrově několik mil od Anglie.
Společně s dalšími dvěma muži se vypravuje na svůj první dvou týdenní turnus.
Trojice mužů se bude muset poradit nejen s izolací, nastupující paranoiou a osaměním, ale
i nástrahy, jenž na majáku na ně čeká. Každý z nich má svoje tajemství a nechtějí, aby vyšlo na světlo. Jenže na místě, kde budou pobývat začnou nalézat náznaky, indicie a mnohé nepředstavitelné jevy, jenž hrozí odhalením jejich hříchů a pravdy, které se tak bojí. A nebo se bude vše odehrávat jen v jejich hlavách? Nebude na místě ještě někdo další, kdo si ve stínech s trojicí bude hrát na kočku a myš?
Budou to skutečně jen bludy, nebo na majáku vládnou neznámé síly, které si postupně podmaní jejich mysl a nakonec zešílí z veškerého dění?
Tak nebo tak, maják skrývá jedno hrůzné tajemství….



Podzim roku 1923

Do boku nákladní lodi se opřela další rozbouřená vlna.
Pod její silou se loď lehce nahnula do strany, což mělo za následek, že Percymu málem vypadla jeho milovaná fajka přes palubu. Pevně ji sevřel oběma rukama, přitom spustil smršť nadávek
a podíval se jedním okem na kabinu můstku lodi.
Za kormidlem lodi Šťastný Racek stál hodně nerudný stařec ve špinavé kapitánské čepici
a kouskem dřívka v ústech. Občas si dřívkem na uklidnění pohrával v ústech tak, že jej přehazoval
z jedné strany koutku úst na druhý.
Percy nedokázal pochopit, jak někdo jako takový může dělat kapitána lodi. Ten starej páprda prostě ignoroval vlny a mířil co nejrychleji ke svému cíli…. k majáku několik mil jižně od přístavu
v Plymouthu. Hned za můstkem se tyčil vysoký parní komín, který svým dýmem dával jasně najevo, že loď pluje svoji maximální rychlostí.
Percy opírající se o zábradlí na přídi se podíval před sebe, aby mohl nadále pozorovat rozbouřené moře. Hladina byla stejně šedá, jako bouřkové mraky nad jeho hlavou.
Na jeho děravý kožený kabát a černý pletený kulich dopadali první dešťové kapky.
Jeho konečky prstů v bezprstových rukavicích se snažili znovu fajku nacpat tabákem.
Ne zrovna se Percymu dařilo, loď sebou celkem házela do stran, měl co dělat, aby vůbec udržel rovnováhu.
Za svými zády uslyšel rychlé kroky, které se zastavili až u zábradlí.
Percy, jenž se zvědavě podíval tím směrem, spatřil teprve sedmnáctiletého kluka. Jeho zrzavé, kudrnaté vlasy už byli promočené začínajícím děštěm a mořskou vodou. Nahýbal se přes zábradlí když zvracel, opět znovu. Bylo to snad pojedenácté, kdy házel šavlu? Percy už to přestal počítat.
Chudák mladík byl poprvé na moři a ještě v takhle nevlídném říjnovém počasí.
Celkem se divil, že někým tak mladým bude trávit nadcházející dny na malém ostrově
v Lamanšského průlivu. Bohužel nadále si Percy nedokázal zapamatovat jméno toho mladíka.
Ovšem moc dobře si pamatuje jméno toho druhého.
Pierre v promočeném vínovém roláku a tmavě šedé bekovce se držel zábradlí vedle můstku, jeho mohutná postava budila zasloužený respekt. Byl to člověk typu urostlého bouchače některého anglických gangů.
Jenže byl to Francouz, a na takové měl Percy celkem pifku. Vůbec netušil, co může v následujících dnech od takového člověka očekávat. Budou to pro Percyho hodně náročné dva týdny v takové společnosti.

„To musíte touhle kocábkou vletět do každé vlny?! To nemůžete najíždět do nich zešikma?!“ hulákal Pierre na kapitána lodi tak hlasitě, že to slyšel ani Percy.

„Chci vás vysadit na místě co nejdříve, než začne tahle podělaná bouře naplno!“ zahulákal kapitán lodi.

Percy nad odpovědí kapitána se jenom usmál. Ano, ten kapitán dostal mizerně zaplaceno za to, že je se zásoby odveze k majáku. Dle toho se taky ke trojici mužů a nákladu tak
i choval…. jako k odpadu.

K Percymu se přikodrcal kudrnáč, jehož zelený obličej vypovídal, co si o téhle cestě myslí.

„Doufám, že mi nenahodíš moje boty!“ zavrčel nevrle Percy na mladíka. Ten nesouhlasně zavrtěl hlavou „Je to dobrý! Je to dobrý! Tohle už vydržím!“ dokončil mladík a přes zábradlí hodil do moře další zvratky. Percy jen protočil očima „Na kluka z přístavního města celkem bída!“ nadhodil před mladíkem.

„Nejsem kluk!“ namítl mladík nad Percyho připomínkou.

„Jasně! A já jsem král Jiří Pátý že?“

To už ke dvojici se přidal i Pierre, jenž ho zastavilo zábradlí, když se loď naklonila více dopředu.

„Tohle je skvělej začátek! Lepší jsem si nemohl představit!“ postěžoval si a podíval se na kudrnáče.

„Jseš v pohodě mladej?!“

Mladík se sklopenou hlavou, jenž opíral své čelo o zábradlí zdvihl sevřenou pěst a ukázal palec nahoru.

„Jakže se jmenuješ? Cliff?“ zeptal se Pierre.

„Jsem Walter!“

Percy společně Pierrem kývli na srozuměnou. Vypadá to, že oba mají stejný problém si jeho jméno zapamatovat.

Náhle se Walter narovnal, vypadal přitom hodně soustředěně „Slyšeli jste to?“.

Percy s Pierrem nastražili uši „Nic neslyším.“ odvětil Pierre.

„Teď!“ vyhrkl Walter.

Opět dvojice nastražila uši „Děláš si z nás srandu?!“ zavrčel Pierre.

To už i Percy něco zaslechl. Znělo z dálky jako varovný, hluboký tón.

„Dalton má pravdu! Taky už to slyším!“ potvrdil Percy.
„Jsem Walter!“ zavrčel nerudně kudrnáč.

„No jo! No jo! Vždyť to říkám!“ odvětil ledabyle Percy.

„Co to je za zvuky?“ zeptal se Walter, začal se přitom třást zimou.


„To je chlapče varovná siréna majáku! Zapíná se přes den, aby varovala lodě před útesy poblíž majáku. Už jsme blízko!“ vysvětlil kapitán lodi, který slyšel jejich rozhovor.

„To budeme tohle poslouchat každý den?!“ zeptal se podrážděně Walter.

Percy s Pierrem se začali smát, přitom Waltera poplácali po ramenou.



Šťastný Racek se rychle přibližoval ke svému cíli.
Trojice nových strážců majáků na jeho přídi sledovali obrys blížícího se ostrova, na jehož vyvýšenině se tyčil přes dvacet metrů vysoký maják. Od západní strany věže bylo vidět
i patrový dům, který byl přistavěn k majáku.

„Vidíš to?“ ukázal nataženou rukou Pierre Walterovi maják „Tak támhle nahoru budeš každý den chodit a rozsvěcovat!“

„Proč zrovna já?!“

„Protože seš nejmladší!“

Nakonec se ještě ukázalo, že k ostrovu s majákem patří ještě další tři menší ostrůvky, jenž byli za pomoci dřevěných visutých mostů propojeny.
Percy si všiml, že na prostředním ostrůvku byla dřevěná chatrč, na jejíž střeše trčeli čtyři veliké rohy, které blízce připomínali rohy z gramofonu.
Dlouhý, hluboký varovný tón z nich vycházel v krátkých intervalech.

Na ostrůvku po Percyho levé ruce byla další dřevěná chatrč s molem.
Posledním ostrůvku byla opět další chatrč, která oproti předešlým vypadala mnohem bytelněji.

Percy ukázal nataženou rukou směrem k chatrči „Co tam je?“ zeptal se kapitána.

„Sklad a rádio vysílač.“ odpověděl suše kapitán.

„Proč zrovna tam?“ vyptával se Pierre.

„Protože to je nejlepší místo, kde můžete chytit na tomhle pustém místě jakž takž rádiové vlny.“

„Fajn.“ pravil Percy „A proč ten sklad?“

„Co já vím! Prostě udělali sklad i tam. Popravdě moje noha nikdy nevkročila na tohle místo.“


Šťastný Racek se nacházel deset metrů od mola ostrova, když začalo hustě pršet.
Také se ozvalo hromobití, jenž donutilo Percyho a ostatní nachystat veškerá svá zavazadla a kufry se zásoby. Byli rozhodnuti, že všechno schovají do chatrče u mola a vyrazí jen s nejnutnějším do domu.
Ostrov byl převážně členitý, pokrytý místy hustými křovisky. Mezi nimi vedli už po léta vyšlapané stezky všemi směry.
To byla první věc, které si Percy všiml, když Šťastný Racek zastavil u mola.
Jako první z lodi seskočil Pierre, okamžitě mu Percy s Walterem podávali zavazadla a zásoby.
Mezitím kapitán je pozoroval, cpal tabák do své fajky a přitom si něco pohvizdoval.

„Jde vám to celkem rychle!“ uznal kapitán a sirkou přejel přes škrkátko a zapálil tabák ve fajce.
Percy jeho připomínku ignoroval, Pierre zavrčel a potichu vypustil pár peprných nadávek.
Jen Walter chvilku civěl na starého kapitána s myšlenkou, jestli si nedělá srandu.
Na rozdíl od starších mužů očekával, že jim pomůže, byl ještě hodně naivní.
Pierre upustil na molo poslední dřevěnou krabici a protáhl si záda.
Mezitím Percy a Walter seskočili z lodi na molo.

„Tak se tady mějte!“ pronesl kapitán a levou rukou zamával na rozloučenou.

„Počkat! Ty vy tady nepočkáte na ty předešlé?!“ zeptal se vyděšený Walter.

„Jaké předešlé?“ nechápal ho kapitán.

„Myslím ty lidi, co tady byli před námi.“ objasnil Walter.

Kapitán se hlasitě zasmál „Chlapče, ti jsou už dávno zalezlí v hospodě, někde v Plymouthu!“

„To, to tady nikdo nehlídá?“ vyhrkl vyjevený Walter.

„Proč by mělo? Zvukové varování funguje, tak proč by tady měli čekat? Ti byli rádi, že mohli konečně odtud vypadnout!“ zavrčel kapitán, znovu mávl na rozloučenou levačkou a trojici se otočil zády.
Jeho následující kroky vedli zpátky k můstku.
To už mezitím vítr zesílil, stejně tak i déšť. Bylo něco po páté hodině odpoledne, když se trojice promočených mužů klepalo zimou.
Percy celkem zklamaným obličejem podíval na chladnou, šedou stavbu majáku. Dlouze se nadechl a poté si odplivl. V hlavě mu proběhla už jen smutná myšlenka: Tak tohle je hodně dobrý začátek!