Prokletí Rodiny Hawthorne - Kapitola 8 - Stín v okně

                 

 

                   Kapitola 8 - Stín v okně

 

 

Vzduch byl chladný a těžký.
Raven stála venku, zvedl se vítr a přinesl s sebou šustění listí, které znělo jako šepot.
Tentokrát si byla jistá, že se jí to nezdálo. Stín v jejím pokoji byl skutečný.

Pomalu zvedla hlavu.
Z okna ve druhém patře se na ni díval pár temných očí — a pak se z nich náhle stalo něco jiného.
Černá vrana se odlepila od parapetu a s pronikavým zakrákáním se vznesla k obloze.
Křídla jí proťala chladný vzduch, jako by v něm cosi roztrhla

 

Raven ji sledovala, dokud nezmizela v korunách stromů.
„Zase ty," zašeptala si pro sebe. „Proč jsi vždycky tam, kde nemáš být?"

Zhluboka se nadechla, ale vzduch páchl něčím starým. Kouřem. Popelavým tichem.
Na okamžik měla pocit, že z domu k ní proudí slabé teplo — nebo dech.
Otřásla se a vešla dovnitř.

V domě bylo dusno.
Nad schodištěm se houpalo světlo, které slabě poblikávalo, a někde v dálce zapraskalo dřevo.
Závan studeného vzduchu jí přejel po kůži.
Raven věděla, že nejsou sami. Ale mlčela.
Kvůli Julianovi.

Z kuchyně bylo slyšet tikání hodin a vzdálené šustění závěsů.
Sedla si na židli ke stolu, ruce sevřela do pěstí a zadívala se do prázdna.
Čekala.

Nevěděla přesně na co — jen cítila, že se blíží něco, co už nejde vzít zpět.

Kroky.
Julian seřítil po schodech tak rychle, že málem uklouzl. Zastavil se mezi dveřmi, lehce zadýchaný.

„Hej," řekl nejistě. „Za pár minut jsou tu máma s tátou. Nemáme uklizeno, nemáme úkoly... pohni."

Raven se k němu pomalu otočila. Její pohled byl jiný — chladný, prázdný, ostrý.
„Nezajímá mě teď uklízení ani úkoly," odpověděla tiše, ale její hlas zněl tvrději, než čekal.

Julian zvedl obočí.
„Cože?" Sedl si naproti ní. „To jako fakt? Ty, co vždycky máš všechno pod kontrolou?"

„Juliane," přerušila ho. „Nechci se hádat. Jen... mám dost lží."

 

„O čem mluvíš?"

„O rodině," vydechla. „O tom domě. O knize. O ní."

„O kom?"

„O tetě Viole."

Julian ztuhl. „To je zase nějaká tvoje... teorie, viď? Duchové, minulost a kletby? Raven, tohle—"

„Nech toho." Její hlas byl ostrý jako čepel. „Tohle není žádná teorie. Někdo tu je. Cítím to.
A matka o tom ví. Celou dobu."

V tu chvíli se otevřely dveře.
Zavanul chlad zvenku a dovnitř vstoupila Melinda, s úsměvem a krabicí v náručí.
Za ní Richard, který si utíral ruce od prachu.

„Tak, děti, jsme doma!" zvolala. „A mám pro vás velkou novinu!"

Její hlas zněl vesele, ale Raven ji přerušila už samotným pohledem.
Ten pohled byl tvrdý, plný tichého hněvu.

„Oh, moje děti tráví čas spolu," zasmála se Melinda, ale její smích brzy zanikl.
Zarazila se, když viděla Raveninu tvář.

Julian rychle vstal. „Jo, mamko, občas to tak je," zamumlal a spěšně dodal: „Pomůžu tátovi s tou krabicí."
Zmizel, nechal je o samotě.

 

Melinda se k Raven pomalu přiblížila.
„Raven? Co se děje? Ve škole? Nebo—"

„Možná bys měla spíš ty něco říct," skočila jí Raven do řeči.

Melinda ztuhla.
„Raven, chápu, že tě něco trápí, ale tímhle tónem—"

„Tímhle tónem jsi mluvila i na tetu Violu?"
Ravenina slova se odrazila od stěn jako výstřel.

Melindě vypadla kabelka z ruky. Z papírové krabice na zemi se skutálel rám s rodinnou fotkou a rozbil se o dlaždice.
V kuchyni se rozhostilo ticho.

„O čem to mluvíš?" zašeptala Melinda.

Raven vstala.
„Nemysli si, že jsem hloupá. Vím, kdo byla. Vím, že jsi o ní nikdy nechtěla mluvit. Ale proč?
Proč o nás všichni říkají, že jsme prokletí?
Proč jsi nikdy neřekla, co se stalo v tomhle domě?"

Melinda neodpovídala. Dýchala zrychleně, oči těkaly po místnosti.

„Rodina Andersenových," pokračovala Raven, „nikdy neodešla, že?
Lidé to říkají ve městě. Zmizeli. A ty jsi věděla proč."

V tu chvíli se v dálce ozvalo zakrákání.
Jedno.
Dlouhé.
Až znepokojivě blízké.

Melinda zvedla hlavu. „Raven," zašeptala, „kde jsi to slyšela?"

Raven ji probodla pohledem. „Na tom nezáleží. Chci slyšet pravdu."

Všechno kolem ztichlo. I hodiny se zdály stát.
A v tom tichu, těsně předtím než Melinda otevřela ústa, se v okně mihlo něco černého.
Vrana.
Dívala se dovnitř, nehnutě, přímo na Raven.

A Melinda zbledla tak, jako by znovu spatřila něco, o čem věřila, že už dávno zmizelo.

Melinda se otočila k Raven, oči se jí zaleskly neklidem.
„Raven, nevím, o čem to mluvíš," řekla tiše, hlas se jí však třásl. „Nic takového se o nás neříká. O tom bych přece věděla."

Raven se zasmála. Krátce, hořce.
„Ale no tak, matko," pronesla sarkasticky. „Přestaň lhát a řekni pravdu.
O co tu jde? Proč je naše rodina prokletá?"

Melinda mlčela. Její pohled sklouzl k oknu.
Na parapetu seděla černá vrana. Dívala se přímo na ni, nehnutě, jako by ji sledovala.
A pak, bez jediného zvuku, roztáhla křídla a odletěla.

Melinda polkla. Byla bledší než obvykle.

V tu chvíli do místnosti vešel Richard. Zmateně se rozhlédl mezi nimi.
„Co se děje? Slyšel jsem křik."

Melinda se k němu otočila s nuceným úsměvem.
„To nic, zlato. Jen si s Raven povídáme."
Její hlas byl klidný, až podezřele klidný.
„Mohl bys nás na chvíli omluvit? Potřebuju s ní něco probrat."

Richard se na ni zadíval. Pak pohlédl na Raven, která stála nehnutě, ruce zaťaté v pěst.
Nakonec jen kývl a tiše odešel. Dveře se za ním pomalu zavřely.

V kuchyni zůstalo ticho. Jen tikot hodin a vzdálené šustění závěsů.

Melinda se zhluboka nadechla, přešla k oknu a pronesla:
„Posaď se, prosím."

Raven se posadila. V očích měla tvrdý, vyčkávavý pohled.

Melinda se na chvíli odmlčela, jako by hledala odvahu.
„Nikdy jsem nechtěla tohle téma otevírat," začala tiše.
„Moje sestra Viola... nikdy nebyla přátelská, pokud šlo o rodinné vazby."

Raven zpozorněla. Srdce jí bušilo, ale neodvážila se promluvit.

Melinda pokračovala:
„Moje sestra... chtěla žít život bez závazků, bez pravidel. A očekávala, že udělám totéž.
Ale já jsem si vybrala jinak. Chtěla jsem klid, rodinu, normální život.
A právě to byl náš střet. Tam to všechno začalo."

Odmlčela se, zhluboka se nadechla.
„Když jsem se rozhodla ji neposlouchat, rozčílila se.
Řekla mi, že mě proklíná.
Mě... i všechny, kteří přijdou po mně."

Raven na matku zírala. Cítila, jak se jí pod kůží rozlévá chlad.
„Takže proto jsme se pořád stěhovali?" zeptala se tiše.

Melinda přikývla. „Ano. Chtěla jsem být daleko. Od všeho.
Od lidí, kteří znali mou sestru. Od kleteb, o kterých se šeptalo."

Raven ale necítila úlevu. Spíš prázdno.
Tohle nebylo vysvětlení, které čekala.
Matka mluvila... ale něco skrývala.

„A rodina Andersenových?" zeptala se. „Ti, co tu žili před námi?"

Melinda se k ní otočila, tvář vážná.
„Bylo nám řečeno jen to, že odešli. Nic víc, Raven."

„Opravdu?"
Raven si založila ruce na prsou. „Všichni tady říkají, že nikdy neodešli."

Melinda se nadechla. „Nevím, co jsi kde slyšela, ale lži a fámy se drží každého starého domu.
Nevěř všemu, co lidé povídají."

Raven ji dál sledovala, pohled neuhýbal.
„Andersenovi znali tetu Violu, že ano?"

Melinda se na okamžik pousmála. Bylo to nucené, prázdné gesto.
„To mohli. Moje sestra byla vyučená lékařka."

Raven přimhouřila oči. „Lidé o ní říkají, že byla čarodějka."

Melinda se pousmála o něco víc, ale v očích se jí zablesklo něco jiného — strach.
„To klidně mohli říkat. Uměla lidem pomáhat, když chtěla. Ale lidé se vždycky bojí toho, čemu nerozumí."
Začala vybalovat nákup, jako by chtěla odvést pozornost.

Raven však neuhnula.
„A proč si na ni Andersenovi stěžovali?" zeptala se. „Říká se, že provedla něco malé Maye. Že měla potom jizvu. A začala se chovat... divně."

Melinda ztuhla. Pomalu položila tašku na stůl.
„Kdo ti to řekl?" její hlas ztěžkl.

„Myslím, že je to jedno," odsekla Raven.

Na okamžik se jejich pohledy střetly. Dvě modrozelené oči proti sobě – stejné, ale cizí.
V kuchyni se ochladilo.
Tikot hodin zněl hlasitěji.

Raven vstala, pomalu odsunula židli.
„Tenhle dům je prokletý," řekla klidně. „Něco se tu děje.
Možná mi nevěříš, protože jsem ta divná, ale Julian to ví taky.
Oba to cítíme. A já vím, že ta rodina, která tu žila před námi... nezmizela.
Jsou pořád tady."

Na okamžik se podívala na matku.
Melinda stála nehnutě, oči rozšířené, bledá jako stěna.

Raven se otočila a odešla. Její kroky zněly po dřevěné podlaze tvrdě, pravidelně, až se ztratily v patře.

Zůstalo jen ticho.
A Melinda, která stála uprostřed kuchyně, neschopná pohybu,
s pohledem upřeným na prázdné okno.
Zvenku se ozvalo tiché, hluboké zakrákání.

Melinda seděla v kuchyni.
Ticho jí hučelo v uších. Zírala na prázdnou šálku čaje, který už dávno vychladl.
V hrudi cítila tíhu – ten známý, dusivý pocit, který se ozýval vždy, když se blížilo něco zlého.
Nemusela věřit na předtuchy. Stačilo, že je znala.

Něco v jejím nitru jí říkalo, že se to znovu děje.
Že se kletba zvedá z popela.

Dveře do kuchyně se tiše otevřely.
Richard vešel dovnitř, rozespalý, s rukama v kapsách mikiny.
Posadil se vedle ní a lehce ji políbil na čelo.

„Můžeš mi říct, co se děje?" promluvil klidně, ale s nádechem obav.

Melinda se pousmála, ale v očích měla prázdnotu.
„Nic, Richarde..." řekla tiše. „Jen Raven má zase svoje temné dny. Je v pubertě, to přejde."
Snažila se mluvit lehce, ale hlas se jí lámal.

Richard se opřel o židli.
„Jo, no... ta tvoje dcera má občas bouřku místo nálady," pousmál se.

Melinda se ale neusmála. Její pohled sklouzl k oknu.
Venku se mírně třásla záclona. Jako by za ní někdo právě prošel.

„Zlato?" začala po chvíli, opatrně. „Víš něco o domě... o tom, než jsi ho koupil?"

Richard se zarazil a podíval se na ni.
„Moc ne," odpověděl po chvíli. „Ta paní, co to prodávala, říkala jen, že dům byl dlouho neobyvatelný. Nikdo ho nechtěl.
A že poslední majitelé odešli narychlo a spoustu věcí tu nechali."

„To bylo všechno?"

„V podstatě ano," pokrčil rameny. „Mě šlo hlavně o to, že se to dá levně koupit, opravit a prodat dál.
Když to zvládneme, dostaneme za něj pořádný balík.
A pak se přestěhujeme kamkoli budeš chtít."
Usmál se, nadšený představou lepší budoucnosti.

Melinda ho poslouchala, ale v hlavě jí běžely jiné myšlenky.
„Takže ti o té rodině neřekli nic? Ani jak se jmenovali?"

Richard se zamračil.
„Ne. A proč to chceš vědět? Je snad nějaký důvod?"
Zadíval se jí hluboko do očí.

Na okamžik se mu chtěla svěřit. Říct mu, že její sestra není jen dávná vzpomínka, ale hrozba, která se probouzí.
Ale neudělala to.

Zhluboka se nadechla a s nuceným úsměvem odpověděla:
„Vlastně ne. Jen mě to napadlo."

Zvedla se od stolu. „Uklidím věci a půjdu si lehnout."

Richard se na ni podíval, trochu zmatený, ale s úsměvem.
„To bys měla, zlato. A dětem jsi řekla tu novinu?"

Melinda se na okamžik zarazila, pak se přece jen usmála.
„Řeknu jim to o víkendu. Teď je moc chaosu – škola, práce... víš, jak to je."

„Dobře," řekl Richard, políbil ji na tvář a odešel do ložnice.

Melinda zůstala stát uprostřed kuchyně.
Slyšela jeho kroky vzdalující se chodbou. A pak zase ticho.
Tikot hodin.
A ten zvláštní, jemný šelest za oknem.

Otočila se.
Za sklem něco prolétlo – stín, rychlý a tichý.

Vrana.

Melinda si povzdechla a přejela si dlaní po tváři.
Vzpomínky se vracely, a s nimi i bolest.
Viola.
Ten chladný hlas, který kdysi slyšela naposledy, když se sestra otočila zády.

„Z poloviny to byla pravda," zašeptala Melinda pro sebe. „Viola nebyla normální. Nikdy nebyla."

Zadívala se na stůl, kde ještě ležela rozbitá rodinná fotografie.
Ravenin obličej byl na skle rozmazaný od střepů.

„Ale já ji ochráním," pronesla pevně. „Ode všeho, co je s Violou spojeno.
I kdyby mě to mělo stát cokoli."

Zhasla světlo a kuchyň se ponořila do tmy.
Z dálky se ozval tichý, pomalý klepot.
Jakoby po skle někdo přešel prsty.
Melinda se prudce otočila k oknu —
ale nikdo tam nebyl.

Jen otisk prstu uprostřed zamlženého skla.

Noc se plížila domem jako stín, který se odmítal ztratit.
Měsíc svítil skrz tenké záclony a kreslil po stěnách dlouhé, pokroucené siluety.

Raven ležela v posteli, ale spánek nepřicházel.
Převalovala se z boku na bok, v hlavě jí stále zněl matčin hlas — rozpolcený mezi pravdou a lží.

„Nikdy nebyla normální..."
„Proklela mě i všechny po mně..."

Zavřela oči, ale myšlenky ji pálily jako oheň.
Každý kout místnosti se zdál živý. Hodiny tikaly pomaleji, dřevo občas zapraskalo a vítr narážel do okenic.

A pak to přišlo.
Tlumená rána.

Raven se prudce posadila.
Srdce se jí rozbušilo tak rychle, že skoro slyšela vlastní tep.

„Juliane?" zašeptala do tmy, ale z chodby se nikdo neozval.

Zvedla se z postele, bosé nohy se dotkly studené podlahy.
Rozhlédla se po pokoji.
Všechno bylo, jak má být – stůl, knihy, lampa...

A pak to uviděla.

Na zemi, uprostřed pokoje, ležela kniha.
Ta samá, kterou nechala před několika dny v obchodě u starého knihkupce.
V tom zaprášeném antikvariátu, kde vzduch voněl po vosku a zapomenutí.

Zůstala stát, neschopná pohybu.
Oči se jí rozšířily.
„Ne... to není možné," zašeptala.

Kniha byla otevřená.
Listy se lehce třásly, jako by jimi pohnul vítr – ale všechna okna byla zavřená.
Jemně se k ní sklonila.

Na levé stránce byl starý, zažloutlý papír s kresbou havrana.
Na pravé několik řádků napsaných inkoustem, který se třpytil jako čerstvá krev:

„Krev, která byla prolita, nikdy nezmizí.
Dům si pamatuje.
A to, co bylo zapomenuto, se probudí znovu."

Raven ucouvla.
V krku cítila sucho, ruce se jí třásly.

Kniha ležela přesně na tom místě, kam dopadla, a přesto měla pocit, že se dívá na ni.

Zvenku se ozvalo tiché zakrákání.
Jedno. Pak druhé.
A pak ticho.

Raven sevřela deku a zvedla hlavu.
Ve stínu u okna se na okamžik něco pohnulo.
Silueta, štíhlá, ženská, s dlouhými vlasy, které se leskly v měsíčním světle.

Raven ztuhla.
Mrkla — a postava byla pryč.

Zůstala jen kniha.
A v jejích stránkách, na úplném konci, se pomalu objevovala další věta, psaná neviditelným inkoustem, který ožíval před jejím zrakem:

„Čas nadešel.
Pokud chceš zjistit víc, zrcadlo ti napoví.
Úder půlnoci bránu otevře
a to, co bylo zapomenuto, znovu ožije."

Raven ztuhla.
Oči jí sklouzly k hodinám na nočním stolku.
23:59.
Za minutu půlnoc.

Zavřela knihu, ale stránky se samy znovu otevřely – jako by odmítaly mlčet.
Vzduch v pokoji zhoustl, lampa na stole zablikala.
A pak se zrcadlo na zdi začalo třpytit.
Ne odrazem světla – ale vlastním vnitřním svitem.

Raven se zvedla.
Udělala krok.
A pak další.

V lesklé ploše se začal objevovat obraz – nejdřív neurčitý, potemnělý, a pak stále zřetelnější.

Svícen. Dívčí tvář.
Anita.

Raven zalapala po dechu a instinktivně ucouvla.
„Ne... ne, to není možné," zašeptala.

Anita se dívala přímo na ni.
Tvář měla bledou, oči rozšířené hrůzou.
Působila vyděšeně, jako by se i ona dívala skrz čas.
Na okamžik se jejich pohledy setkaly — a pak se obraz pohnul.

Zrcadlo už neukazovalo Ravenin pokoj.
Ukazovalo jiný, převrácený, jakoby v něm všechno stálo obráceně — stůl, postel, dveře, všechno v zrcadlovém světě.

Raven nevěřícně zírala.
Bylo to jako sledovat film v zrcadle.

Anita se v odraze otočila, vzala svícen a vyšla z pokoje.
Raven sledovala každý její krok – po schodech dolů, kolem dveří Julianova pokoje, pak chodbou, kterou znala nazpaměť.
Všechno se dělo přesně tak, jak to vypadalo v jejich domě.

„To je náš dům," zašeptala Raven.

Anita se zastavila u dveří sklepa.
Odhrnula starý obraz, za kterým byla ukrytá malá nikou zasazená zeď, a pak – zmizela.

Odraz se rozplynul, třpyt v zrcadle pomalu zhasl.

Raven stála v pokoji, dýchala ztěžka, jako po běhu.
Hlava jí třeštila.
„Takže Anita je pořád tady..."
Zírala na prázdné zrcadlo, kde ještě před chvílí stála dívka z minulosti.
„...a není živá."

Všechno dávalo smysl – i to, co říkal ten starý muž v obchodě.
Andersenovi nezmizeli.
Dům je pohltil.

Raven sevřela ruce v pěst.
Napadlo ji, že běží za rodiči, ale pak se zarazila.
Co když to nevidí?
Co když se to ukazuje jen jí?

Sedla si na kraj postele a přejela si rukou po čele.
„Možná... nechce ublížit," zamumlala. „Možná jen potřebuje pomoc."

A pak v ní něco zlomilo ticho.
Strach ustoupil rozhodnutí.

„Dobře," zašeptala. „Fajn. Už mě nebaví čekat."

Popadla knihu, zapnula baterku na telefonu a vydala se z pokoje.
Dům spal.

Julian chrápal za zavřenými dveřmi, tak silně, že by nevzbudil ani při zemětřesení.
Rodiče v ložnici tiše oddychovali.
Raven se snažila dýchat zlehka, nohy jí klouzaly po studené podlaze.

V hale bylo šero. Všude se odrážel svit měsíce.
Stěny domu působily, jako by dýchaly spolu s ní.

Došla ke dveřím do sklepa.
Zůstaly zavřené, přesně tak, jak je Anita viděla v zrcadle.
Před nimi stál velký obraz, zakrytý těžkou plachtou.

Raven naklonila hlavu.
„Zajímavé," pronesla polohlasně. „Táta se do sklepa snad ani nepodíval."

Popadla roh látky a prudce s ní trhla.
Plachta sklouzla na zem a vířila prach.

Pod ní – starý, vybledlý portrét rodiny Andersenových.
Přesně ten, který popisoval ten muž z knihkupectví.

Raven zírala.
Obrazy na ně hleděly zpět – matka, otec, dvě děti.
A mezi nimi dívka.
Ta dívka.
Anita.

Na portrétu vypadala živěji než kdykoli předtím, téměř dýchala.
Její oči, namalované do hloubky, působily, jako by sledovaly Raven v reálném čase.

Raven polkla.
„Proč byl ten obraz tady? Proč ho nikdo neodnesl?"
Její hlas se odrazil od stěn.

Dům mlčel.
Jen vítr zvenčí proklouzl škvírou pod dveřmi a zvedl plachtu ze země.

Raven pomalu natáhla ruku a dotkla se malovaného rámu.
V tu chvíli se světlo baterky na okamžik zatřpytilo —

Vzduch v domě zhoustl. Raven cítila, jak se jí na zátylku zvedají vlasy.
Obraz visící na zdi se zdál těžší, než by měl být, když ho odtahovala. Dřevo zasténalo a zpod rámu se vyvalil oblak prachu, který se zvedl jako mlha.
Za ním se odhalily dvě chybějící cihly. A v mezeře mezi nimi — temnota.

Raven zadržela dech. Naklonila se blíž.

Za prachem bylo cosi kovového.
Dveře. Staré, rezavé, skryté tak, že by je nikdo nenašel, kdyby o nich nevěděl.
Zachvěla se.

„Takže tohle není sklep," zašeptala. „Tohle je... něco jiného."

Natáhla ruku, prsty se dotkly chladné cihly.
A v tom okamžiku — výkřik.
Ozval se shora, tlumený, ale pronikavý.

Julian.

Raven sebou trhla tak prudce, že baterka vyklouzla z ruky.
„Juliane?!" vykřikla, hlas jí přeskočil.
Popadla světlo a vyběhla po schodech. Kroky se odrážely od stěn, dům se zdál delší, než si pamatovala.

Každý její krok zněl jako rána.
Srdce jí bušilo do uší, dech se jí třásl.

Když rozrazila dveře Julianova pokoje, světlo baterky odhalilo něco, co by nemělo existovat.

Uprostřed pokoje stála dívka.
Bledá až do modra, s dlouhými světlými vlasy slepenými do pramenů, v šedobílých šatech, které na ní visely jako závoje z mlhy.
Oči – prázdné, bez zornic. Ale přesto známé

Raven ztuhla.

Z hrdla jí uniklo sotva slyšitelné:
„Anita...?"

Julian, bledý, s hrůzou v očích, se tiskl k čelu postele.
„Raven... to... to je ona," vydechl. „Ta dívka... ta, co jsem přivedl. Pamatuješ? U plotu. Ten večer—"

„Pamatuju," řekla pomalu. „Říkal jsi, že se ztratila."
Její pohled sklouzl zpět k Anitě. „Ale ona se nikdy neztratila, že?"

Dívka zvedla hlavu. Její úsměv byl pomalý, zkřivený, mrtvý.
„Říkali, že se pro mě vrátí," zašeptala. Hlas měla jako z prázdné chodby. „Slibil to."

Julian se zachvěl. „Já... já nic neslíbil!"

Anita naklonila hlavu, krk jí zaskřípal, jako by se lámal.
„Lžeš," pronesla, a Raven cítila, jak se vzduch ochlazuje. „Nechal jsi mě tady. Samotnou."

„Anito," hlesla Raven, „zmizela jsi v noci. Nikdo nevěděl kam."

Dívka se rozesmála – tichý, děsivý smích, který se neozýval z jejích úst, ale jakoby z celého pokoje.
„Nikdy jsem neodešla."

Raven se pohnula o krok blíž.
„Anito," hlesla. „Viděla jsem tě. V zrcadle. Šla jsi po schodech dolů a zmizela za obrazem.
Řekni mi... proč?"

Anita se k ní pomalu otočila. Její tvář byla bílá jako popel, oči černé a hluboké, až to pálilo.
„Říkali, že to nebude bolet," pokračovala. „Že to bude rychlé."

Raven polkla. „Kdo ti to řekl?"

Anita se nepohnula. Jen hleděla prázdně před sebe.

„Kdo ti to udělal?" zeptala se Raven tiše.
„Kdo ti ublížil?"

Ticho. Ani dech, ani pohyb. Jen pomalé tikání hodin.

Raven polkla, oči se jí leskly. „Kde máš zbytek rodiny, Anito? Kde je tvoje sestra Maya?"

Dívka mlčela, pohled měla prázdný jako studna.
Julian se třásl, sevřel přikrývku a zasyčel:
„Raven, neprovokuj ji!"

Raven po něm hodila varovný pohled, prudký a tichý.
„Pššt... Juliane, mlč," zašeptala.
A obrátila se zpět k Anitě. „Kdo tě tu drží? Co se ti stalo?"

Anita stále mlčela. Jen její tvář se začala pomalu měnit — koutky úst se třásly, jako by bojovala s tím, co říct.

Raven udělala další krok, byla od ní sotva na dosah.
„Anito..." její hlas byl tichý, ale pevný. „Znáš Violu Hawthorneovou?"

Okamžik ticha.

A pak — všechno zhaslo.

Žárovka praskla, pokoj se ponořil do tmy.
Zvenku se s rachotem otevřela okna, dovnitř vletěl mrazivý vítr, závěsy se zvedly jako černá křídla.
Vzduch se naplnil praskáním, jakoby ze stěn vycházelo napětí, které čekalo celé roky.

Anita se náhle zkroutila, vydala výkřik, který nebyl lidský.
Její tvář se zkřivila do výrazu naprosté nenávisti.

Raven zůstala stát, paralyzovaná strachem, ale oči jí hořely odhodláním.
„Co ti udělala?" vykřikla. „Co ti udělala Viola?!"

Anita se rozběhla. Pohybovala se neskutečně rychle, jako záblesk stínu.
Raven nestačila uhnout — dívka do ní narazila silou, až spadla na zem.

„Raven!" křikl Julian, vyskočil z postele, ale vítr ho srazil zpět.
Kniha, kterou Raven držela, se skutálela po podlaze, stránky se samy rozletěly.

Z nich vyšlehlo světlo — rudé, zlaté, živé.
Vichřice v místnosti zesílila. Zdi praskaly, rám postele vrzal.

Anita zaječela, krok zpět, ruce si tiskla k uším.
Světlo ji pohltilo.

Její postava se začala rozpadat – kůže, šaty, vlasy – vše se měnilo v popel, který mizel v záři knihy.
Ještě naposledy se na Raven podívala.
Její tvář byla tichá, skoro prosebná.

A pak zmizela.

Zůstalo ticho.

Kniha se sama zavřela, z jejích stránek stoupal dým.

Raven lapala po dechu, ležela na zemi, Julian ji držel za ramena.
„Co to bylo...?" vydechl.

„Ona," šeptla Raven, „ona se vrátila."

Dveře se rozrazily.
Melinda a Richard vběhli dovnitř. Zůstali stát, jako by narazili do zdi.

Vzduch byl těžký, plný popela.
Závěsy roztržené, nábytek převrácený, okno dokořán.
Na podlaze – otevřená kniha, kouř se z ní ještě slabě zvedal.

Raven se zvedla, pohled upřený na matku.
Melinda zbledla, krok zpět, ruce se jí třásly.

„Raven... co... co se stalo?"

Raven si otřela popel z tváře, hlas se jí třásl, ale zněl pevně.

„Anita," pronesla chraplavě. „Ta dívka, kterou Julian přivedl domů...
ona se vrátila."

Melinda zbledla. Oči rozšířené děsem.
Richard nechápavě zamrkal. „Jaká Anita? Jakou dívku přivedl?"

Melinda se k němu pomalu otočila, pohled ztuhlý a skelný. Pak se znovu zadívala na knihu.
Přistoupila k ní, zvedla ji do ruky a její hlas byl najednou tichý, zlomený a rozechvělý:

„Raven... kde jsi tu knihu vzala?"

Ticho v místnosti bylo hlubší než noc.
A všichni věděli, že žádná z odpovědí, které můžou padnout, už nepřinese klid.

****************************************************************************************

Další kapitola brzy :))

 

???? Napiš mi do komentářů svou teorii —

Kdo (nebo co) podle tebe přivedlo Anitu zpět?