Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 9 -Popel minulosti

 

 

                 Kapitola 9 - Popel minulosti 

 

 

Vzduch v pokoji byl těžký a páchl spáleninou.
Kniha ležela na podlaze, její stránky byly začernalé, a přesto z nich stoupal lehký kouř, jako kdyby v nich něco ještě dýchalo.

Melinda ji pomalu zvedla.
Prsty se jí chvěly, a když otevřela víko, ozvalo se tiché zapraskání.
Na první stránce bylo jediné jméno, psané tmavou, sraženou krví.

V. Hawthorne.

Raven zatajila dech.
„Co to znamená?" zeptala se tiše.

Melinda neodpověděla. Jen zírala do knihy, jako by se jí srdce na okamžik zastavilo.
Richard, který stál opodál, si jen unaveně povzdechl.

 

„Zas ta tvoje rodinná romantika," pronesl chladně. „Melindo, tohle není žádná kletba. Je to starý dům, praskají trámy, hýbe se vzduch, světlo dělá stíny. Mozek si z toho udělá bubáky, když mu dáš příležitost."

„Richarde..." nadechla se Melinda, ale on ji nenechal domluvit.

„Ne, poslouchej mě. Tohle všechno je výmysl. Anita, kniha, hlasy – prostě strašení, které živí tvoje obavy. Ten dům se opraví, uklidí, a pak ho prodáme. A vy dva," ukázal na děti, „se přestanete chovat, jako by vás někdo pozoroval z temných koutů!"

Julian se postavil, oči měl rozšířené a vlasy slepené potem.
„Já s ní už v jednom pokoji spát nebudu!" vykřikl hystericky.
„S kým?"
„S ní! S tou holkou! Je tady! Chodí po chodbě, šeptá mi do ucha, a dívá se na mě, když spím!"

 

Richard zvedl obočí. „Tohle už je vážně moc. Julianne, zítra uklidíš ten bordel v pokoji a o víkendu začneme s opravami. Nehodlám kvůli nějakým vašim dětským bludům přijít o dům. Čím dřív to dáme dohromady, tím dřív se odsud odstěhujeme a budeme žít normálně."

Otočil se a odešel. Dveře za ním práskly.

Raven zůstala stát, třásla se vzteky.
Julian se sesunul zpátky na postel, bledý, se sevřenými koleny.
Melinda zůstala uprostřed místnosti s knihou v rukou.

Její pohled sklouzl k dceři.
„Raven," oslovila ji opatrně, „kde jsi tu knihu vzala?"

„Proč?" Raven se zamračila. „Má to teď nějakou váhu, že se zajímáš, odkud je?"

Melinda se nadechla. „Raven, já jen..."

„Ne!" přerušila ji prudce. „Ty něco víš. Viděla jsi to samé, co my. A stejně předstíráš, že to nebylo skutečné. Že se nic neděje! Jenže děje, mami! A já vím, že víš víc, než říkáš!"

Melinda ztuhla. „Raven! Tohle už je moc! Já vám nelžu, ale jsou věci, které... které jsou mimo vás, a mají důvod, proč tak zůstat!"

Raven se zasmála. Hořce.
„Jo. Ale jsou i lži, které nás můžou zabít, když je neznáme."

Podívala se na ni naposledy – pohledem plným bolesti, ne nenávisti – a vyšla z místnosti.
Za ní se rozhostilo ticho, které bylo hlasitější než křik.

 

Ráno bylo tiché. Příliš tiché.
Dům, který jindy praskal a skřípal, teď mlčel jako hrob.

Raven ani Julian nešli do školy – Melinda je omluvila.
Po tom, co se stalo, by stejně nikdo nedokázal předstírat, že je všechno v pořádku.

Richard odjel brzy. Jeho auto zmizelo v ranní mlze, aniž by se ohlédl.
Zůstal jen krátký zvuk motoru a pak už jen to tíživé ticho, které se rozlilo po domě.

Raven i Julian spali tvrdě, unavení a vyčerpaní.
Melinda seděla v kuchyni. Před ní ležela ta kniha.
Prsty si mnula spánky, ale myšlenky se jí vracely stále ke stejnému bodu.

 

To není možné.
Viola nemohla žít.

Říkalo se, že zahynula. Všichni tomu uvěřili – dokonce i její manžel.
Byl to přece on, kdo oznámil, že se ztratila v bouři.
Ale co když to byla lež?
Co když... nikdy nezmizela?

Melinda zvedla pohled ke knize.
Byla otevřená přesně na té stránce, kde bylo vyryté jméno — Violet Hawthorne.
Jako kdyby ta slova dýchala.
Jako by je někdo psal znovu a znovu, dokud nezčernala krví.

Kniha musela být její.
A pokud ano... pak do ní její sestra něco zapsala. Něco, co teď nešlo najít.

Melinda listovala stránkami pomalu, skoro posvátně.
Papír byl starý, místy průsvitný, ale prázdný. Žádný text, žádná poznámka, žádný vzkaz.
Jen ten zvláštní pocit, že se někdo dívá.

Vtom to přišlo.
Ozvalo se prudké třísknutí do skla.

Melinda vyjekla.
Na kuchyňské okno narazila vrána.
S takovou silou, až se otřásla celá místnost.

Zůstala chvíli stát, neschopná pohybu.
Srdce jí bušilo jako o závod.
Pak se rozběhla ven, bosá, jen v lehkém svetru.

Na verandě se zastavila.
Pod oknem ležela vrana.
Její křídla byla roztažená, hlava skloněná – vypadala mrtvá.

Melinda se k ní pomalu sklonila, dlaní se chtěla dotknout černého peří.
A v tu chvíli se pták prudce vznesl.

Zamával křídly, zakroužil těsně nad její hlavou a usedl na strom naproti domu.
Seděl tam, nehybně, jen s těma chladnýma očima, které se na ni dívaly, jako by ji zkoumaly.

Melinda polkla.
„Co jsi zač?" pronesla tiše. „A proč pořád lítáš kolem toho domu?"

Vrana naklonila hlavu.
Na okamžik se zdálo, že rozumí.
Pak zakrákala – temně, zlověstně – a odletěla směrem k lesu.

Melinda zůstala stát, hledíc za ní.
Na obloze se zvedl studený vítr, těžký a vlhký, i když slunce ještě nevyšlo.

„Zvláštní...," zašeptala.
Vrátila se zpět do domu, zavřela dveře a chvíli jen stála v předsíni, poslouchala ozvěnu svých kroků.

Všechno bylo stejné, a přitom... něco bylo jinak.
Vzduch, světlo, klid – všechno mělo jinou barvu.
Jako by dům dýchal pomaleji.

 

Melinda seděla stále v kuchyni.
Hlavou jí vířily myšlenky, které nedávaly smysl.
Raven... Julian... ta kniha.
Všechno se zdálo jako sen, ale přitom byl ten sen až příliš skutečný.

Věděla, že Raven je k těmto věcem otevřená — vždycky byla.
Zajímala se o magii, čarování, rituály, měla zvláštní vkus a temný styl.
Ale Julian?
Julian byl její přesný opak. Realista, který se bál i pavouků.
A teď tvrdil, že viděl dívku, která měla být mrtvá.

To Melindu děsilo nejvíc.

Zadívala se na knihu ležící před ní.
Jméno Violet Hawthorne na první stránce vypadalo jako čerstvě vyryté.
Zrudlá písmena jako by dýchala vlastní vůlí.
Nedokázala od nich odtrhnout zrak.

Viola...
Její sestra.
Mocná, nebezpečná, a možná nikdy nezmizela.

„Říkala jsi, že jednou Raven přijde sama," zašeptala Melinda do prázdna.
„Ale to se nesmí stát. Nikdy."

Zvedla hlavu. Dům byl tichý.
Richard byl pryč, děti spaly.
A ona věděla, že nemůže zůstat nečinná.

O tomhle domě nevěděli nic. Ani ona, ani Richard.
Kdo ho vlastně prodával?
Proč o bývalé rodině nikdo nemluvil?
A proč Raven zmínila staršího muže, který dům znal?

Melinda otevřela notebook a napsala do vyhledávače:
„Rodina Andersenových + dům na kopci + Ravenwood."

Žádný výsledek.
Ani jediná zmínka.
„To není možné," zamumlala.
„Na internetu se dá najít všechno... kromě pravdy, kterou někdo nechce, abych našla."

Právě v tu chvíli se ve dveřích kuchyně objevila Raven.
Ruce zkřížené na prsou, oči temné.

„Oh, bože, Raven," lekla se Melinda, „vyděsila jsi mě."

Raven se ušklíbla. „Většinou se lekají jen ti, kdo nemají čisté svědomí."

Melinda si povzdechla. „Nezačínej se sarkasmem, prosím. Už jsem si myslela, že máš tenhle mód vypnutý."

„Nešli jsme do školy," oznámila Raven tónem, jako by testovala reakci.

„Já vím," odvětila Melinda klidně. „Omluvila jsem vás."

Raven zvedla obočí. „Omluvila? Ty? Vždycky jsi říkala, že škola je základ života."

Melinda se opřela o židli. „Raven, vážně to teď budeš vytahovat?"

„Nebo k tomu byl nějaký pádný důvod?"
V jejím hlase byla výzva, ale i obava.

Melinda si povzdechla.
„Ano, byl.....Vím, že ty bys to ve škole přežila, ale Julian by tam všem vykecal, že máme doma duchy a to poslední, co potřebuju, je parta dětí běhající po našem trávníku s kamerami. Navíc byl dlouhý večer. 

Potřebovali jste spánek — hlavně Julian."

Raven se ironicky pousmála. „Takže jsi chtěla, aby se z té noci stal jen těžký sen, ze kterého se vyspíme a všechno bude jako dřív?"

Melinda se na ni podívala. „Poslyš, Raven... chápu, kam míříš, ale já sama nevím, co jsem viděla. Otec nic neviděl, jen vy dva. Neumím to vysvětlit."

„Ale netvrdím," dodala rychle, když viděla, že Raven otevírá ústa, „že se nic neděje. Jen potřebujeme klid. A rozum. Ne paniku."

Raven se opřela o opěradlo židle, oči zúžené.
„Takže to prostě zameteš pod koberec?"

„Řekněme, že to budeme brát jako noční můru," odpověděla Melinda.
„Otec dům opraví, prodáme ho a všechno tohle skončí."

Raven se na ni dívala, jako by právě slyšela ten nejhloupější plán na světě.
„Takže máme dál poslouchat kroky, klepání, hlasy, a dělat, že se nic neděje? Julian se z toho zblázní a mě v pokoji straší ta zatracená kniha!"

Melinda ukázala na stůl.
„Neboj, ta kniha už tě otravovat nebude. Teď ji mám já."

Raven se na matku podívala podezřívavě.
„A co s ní jako chceš dělat? Jestli ji chceš vrátit, hodně štěstí. Ona se totiž vrací sama."

Melinda zvedla hlavu. „Co tím myslíš?"

„Přesně to, co říkám," odpověděla Raven chladně.
„Vrátila jsem ji dvakrát  a vždycky se objevila zpátky v mém pokoji. 

Ta kniha má spojení s tímhle domem."

Melinda strnula.
„To není možné..."

Raven k ní přistoupila blíž.
„A proč je tam, sakra, vyryté jméno tety Violet? Krví?"

Melinda zbledla. Oči se jí rozšířily.
„To... pravděpodobně shoda náhod," zamumlala.

„Matko!" Raven zvýšila hlas. „Shoda náhod?! Ta kniha si obrací stránky sama, písmo mizí a znovu se vrací, a ty mi řekneš, že je to náhoda? A co ta vrána, která mě sleduje od chvíle, co jsme sem přijeli?"

Melinda zpozorněla.
„Vrána?" zeptala se tiše. „Jaká vrána?"

„Ta, co tu pořád lítá. Sleduje mě. Odkudkoli jdu, je poblíž."

Melinda zbledla. V očích se jí objevila čirá hrůza.
Raven si toho všimla.
„Děje se něco?"

Melinda chvíli mlčela.
Pak se jí rozklepaly ruce.
„Raven... kdy přesně jsi ji viděla poprvé?"

Raven se zarazila. „No, vlastně... hned cestou sem. Seděla na plotě u příjezdové cesty a od té doby mě sleduje."

Melinda se prudce postavila, srdce jí bušilo až v krku.
„Až ji zase uvidíš," řekla ostře, „ať je kdekoliv, okamžitě mi to řekneš. Jasné?"

„Cože? Proč?" Raven nechápala.

Melinda ji přerušila: „Slib mi to, Raven. Hned!"

Raven se na ni chvíli dívala, nechápala, proč má matka tak vystrašený výraz.
Nakonec jen kývla.
„Dobře... ale aspoň mi jednou řekneš, co se děje, ano?"

Melinda neodpověděla.
Jen pevně sevřela knihu v rukou.

*************************************************************************************

Další kapitola zítra 28.11.2025 :))

????️ Napiš mi do komentářů, jakou máš teorii – co si myslíš, že přijde dál?