Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 10 - Stín za mými zády

 

 

 

 

 

                          Kapitola 10 - Stín za mými zady 

 

Melinda stála uprostřed kuchyně jako přimrazená. Knihu tiskla tak pevně, až jí zbělely klouby. Raven si všimla, jak se její matce zvedá hrudník, dech měl najednou příliš rychlý, příliš mělký.

 

„Matko?" zopakovala tiše. „Řekni mi, co víš."

Melinda konečně zvedla oči. Vypadala unavenější a hlavně – vyděšená něčím, co Raven nikdy předtím u své matky neviděla.

„Nejde jen o tu knihu," zašeptala. „Jsou věci, které jsem ti nikdy neřekla. Věci... které se neměly nikdy probudit."

Raven sebou trhla.
„Probouzet? O čem to sakra mluvíš?"

Melinda otevřela ústa – a zavřela. Hledala slova, nebo odvahu. Možná obojí.

Vtom se z chodby ozval dutý zvuk. Něco jako slabé zaklepání... ze zdi.

Obě ztuhly.

Další zaklepání. Jemné. Nerovnoměrné. Jako by něco, nebo někdo, zkoušel prodrat skrz.

Raven polkla.
„To jsi slyšela?"

 

Melinda pomalu položila knihu na stůl.
O krok ustoupila. Pak další. Raven viděla, jak matce cuká spodní ret.

„Neotáčej se," zašeptala Melinda.

„Cože? Proč—"

„Říkám, neotáčej se!" vyjekla Melinda s panikou v hlase, která Raven podrazila kolena.

Ale pozdě.

Raven se už instinktivně otočila směrem do temného průchodu mezi kuchyní a chodbou.

A tam stála.

Vrána.
Černá jako uhel, oči jako dva studené modré body. Ne pohled ptáka – ale pohled něčeho, co ví. Co čeká. Co sleduje.

Byla uvnitř domu.

 

Raven se přistihla, že zadržuje dech.

Vrána naklonila hlavu. Jako by ji zkoumala.
Pak škubla křídlem... ale neodletěla.
Jen zaryla drápy do dřevěné lišty a ozvalo se jemné chřoup – dřevo povolilo.

Melinda zasyčela: „Do hajzlu..."

Raven šla krok dopředu.

„Ne!" chytila ji Melinda za ruku tak prudce, že jí skoro vymkla zápěstí. „Nechoď k ní!"

 

„Mami, to je jen pták—"

„Tohle není pták," procedila Melinda skrz zuby. „Je to znamení."

Raven se otočila, oči dokořán.
„Znamení čeho?"

Melinda se dívala na vránu, jako by v ní viděla vlastní noční můru.

„Že  ví , že jsi tu," šeptla pomalu. „A že si přišla pro odpovědi."

Raven zamrzla. Cítila, jak jí po zádech přejel ledový prst.

„Jaké odpovědi?!" vykřikla. „Mami, přestaň mluvit v hádankách!"

Melinda stiskla rty.
A pak konečně řekla slova, která Raven ranila jako ledová čepel:

„Ta vrána patřila Violet."

Raven ztuhla.
„Tetě Violet...?"

Melinda přikývla.
„Chodila za ní. Kamkoli. Jako strážný. Když Viola zemřela... vrána zmizela."

„Tak proč je tady?!" Raven cítila, jak se jí třese hlas.

Melinda mlčela.
A pak se zadívala na knihu na stole.

„Protože to, co tu tehdy skončilo... se znovu probouzí a začalo to v okamžiku," polkla naprázdno, „kdy jsi otevřela tu knihu."

Vrána v chodbě náhle zakrákala. Hluboký, hrdelní zvuk.

A světla v kuchyni jen na zlomek vteřiny zablikala.

Raven spráskla ruce:
„Fajn. Tak mi sakra vysvětli, jak to zastavit!"

Melinda se na ni pomalu otočila.

V jejích očích byl strach, lítost... a rozhodnutí.

„Musíme najít, kde bylo Violet tělo uloženo," řekla tiše.
„Protože jedině tam zjistíme, co tahle kniha opravdu chce."

A pak dodala:

„A modli se, Raven... modli se, že ještě není pozdě."

Melinda ještě chvíli stála jako přimražená. Raven ji tiše sledovala, a když viděla, jak matka lapá po dechu, založila si ruce na prsou.

„Takže o tom všem víš," řekla tvrdě, „že se tu dějí divné věci... a přesto jsi nám celou dobu tvrdila, že se nic neděje."

Melinda položila knihu na stůl a pomalu se nadechla.
„Raven, teď mě dobře poslouchej. Tohle je čistě minulost, kterou jsem uzavřela, jasné? Nechci se o tom bavit—"

„Cože?" skočila jí Raven okamžitě do řeči. „Právě jsi sama řekla, že všechny ty divné věci způsobila tahle podělaná kniha, kterou jsem já samozřejmě schválně otevřela! Jasně – určitě jsem přesně věděla, co dělám, a celé jsem to plánovala."
Ironie jí kapala z každého slova.

„A do toho mi sdělíš, že ta vrána je nějaký tetičky Violet ochránce, sleduje mě, a my teď musíme najít její tělo, aby se všechno uklidnilo... a pak dodáš, že o tom nebudeme mluvit?!"

Raven se na ni dívala naštvaně, oči plné nedůvěry.

Melinda k ní přistoupila blíž.
„Zmatkovala jsem," pronesla tiše. „Prostě nechci, aby nám minulost zasahovala do života. Tu knihu vrátíme, nebo se jí zbavíme — ale ty ji už do ruky nedostaneš. Bude u mě. Tím budeš v bezpečí. My všichni."

Raven na ni nevěřícně zírala.

„Před minulostí neutečeš, ať půjdeš kamkoliv," pronesla tvrdým hlasem. „Vždycky si tě najde. Ať jste si s tetou Violet udělaly cokoliv... zjevně to má důvod, že po nás jde její havran."

Melinda polkla, chtěla něco říct, ale Raven už se otočila k odchodu.

„Když mi neřekneš pravdu ty," dodala Raven ostře, „zjistím si ji sama."

U dveří se ještě zastavila, otočila se s výrazem čistého sarkasmu.
„A doufám, že Anitě hezky vysvětlíš, aby přestala dolézat za Julianem."

Melinda zůstala jako opařená.
„Cože?" vydechla.

Raven se ušklíbla.
„Jen abys nezapomněla — je to duch. Takže je mrtvá. A pořád bloudí po domě."

Pak se otočila, bouchla dveřmi kuchyně a zmizela v chodbě.

Melinda tam zůstala sama.
Oči upřené na knihu.

A poprvé za mnoho let si uvědomila, že její dcera se právě ocitla přesně ve středu prokletí, před kterým se snažila celou dobu utéct.

Raven seděla na posteli, kolena přitažená k hrudi.
Cítila, jak jí žaludek vibruje podrážděním a vztekem. Matka. Už zase...

„Nedokáže mi říct pravdu ani kdyby jí o to šlo," zamumlala si pro sebe. „Jak dlouho mě chce ještě držet v nevědomosti?"

Unavovalo ji to.
Dny plné polopravd, vyhýbavých pohledů a zamlčených vzpomínek.

Co se mezi ní a tetou Violet doopravdy stalo?
Živá? Mrtvá?
Matka to řekla tak neurčitě, že z toho šel člověku jenom větší strach.

Raven si povzdechla a rozhlédla se po pokoji.
A pak jí oči padly na zrcadlo.

To zrcadlo.

Tam se objevila Anita.
Živá i mrtvá zároveň.
S tím svícnem v ruce... jako by chtěla něco říct nebo varovat.

Ravenovy prsty se na okamžik zachvěly.

„Co když to... není jen zrcadlo?"
Nahlas vyslovená myšlenka ji šokovala.
Ale nedalo se jí vyhnout.

Uvědomila si to jako blesk.

Portál.
Brána.
Něco mezi světem živých a tím... druhým.

Je to vůbec možné? Reálné?

V tomhle domě klidně ano.

Raven vstala a začala přecházet sem a tam po pokoji.
„Potřebuju víc odpovědí. Nejsem blázen. Musí existovat nějaké vodítko."

Přišla k psacímu stolku, rychle otevřela šuplík a vytáhla malý modrý bloček.
Sedla si, vzala tužku a začala psát tvrdými, rychlými tahy.

Co už vím:

Dům něco skrývá.

Zrcadlo = spojení / portál?

Kniha = reaguje, mění se, vrací se sama.

Teta Violet = klíč.

Vrána = její „strážce". Sleduje mě.

Matka se bojí. Hodně.

Pak si připsala další otázky:

Proč mě havran sleduje?
Co ví Matka?
Proč se Anita snaží komunikovat?
Co chce kniha otevřít?

 

Raven došla k oknu.
Venku se stmívalo, zahrada se topila v šedém stínu.
Sklo bylo chladné, když ho dotkla prsty.„Proč se mě ten havran drží...?" zašeptala.

 

Odraz v okně jí vrátil pohled. Byla v něm únava. Napětí a pobouřená touha vědět pravdu.
Znovu začala přecházet po pokoji.„Musí existovat nějaká stopa. Něco, co mi řekne, co se v tomhle domě zatraceně stalo."

A pak – jako by jí někdo v hlavě rozsvítil lucernu.

Kniha...!

Ta kniha je klíč.

Klíč k otevření čehokoliv se v domě probouzí.
Klíč k pochopení Violet.
Klíč ke zrcadlu.
Ke všemu.

Raven si to okamžitě zapsala velkými písmeny, skoro se jí třásla ruka.

Ale pak ji polil studený pot.

Kniha je u Matky.
A ta jí nedá ani omylem.

„Tak jo," řekla tiše, ale rozhodně. „Jestli mi ji nedá, vezmu si ji sama."

Podívala se na hodinky.
22:47.

„Sakra... zase budu spát pozdě."
Vyčerpaně se pousmála.
„To přežiju. Zítra je pátek."

A pak sebejistě dodala:

„Večer, až půjde spát... tu knihu si vezmu."

Rychle si oblékla černé pyžamo, zhasla lampičku a vklouzla do postele.
Myšlenky jí ještě chvíli vířily hlavou.

Zrcadlo.
Kniha.
Havran.
Violet.

 

Všechny části skládačky a ona se chystala vytáhnout tu nejnebezpečnější. Usnula až po hodině, ale se sevřenou pěstí a rozhodnutím pevněji než ocel.

Zítra v noci začne pravda vycházet na povrch.

******************************************************************

Brzy ráno se domem nesly tlumené hlasy.
Ne hádka... ale rozhodně ostrá výměna názorů.

Raven otevřela oči s pocitem, že už dopředu nenávidí celý den.
„Super..." zamumlala si a zabořila hlavu do polštáře.

Z chodby zazněl Julianův pobouřený hlas:
„Mami, to není fér! Vždyť jsme si domácí zaracha už odpykali!"

Melinda odpověděla tónem, který Raven znala moc dobře: unavený, ale tvrdý.
„Neskončil vám, dokud neskončí víkend."

„Cože?" vyjekl Julian, jako by slyšel nejhorší zprávu svého života. „A proč? Vždyť jsem nic neudělal!"

„No vidíš, jak ti to jde," ušklíbla se Melinda. „Když to vydržíš, v pondělí jsi volný."
Sebrala koš s prádlem a dodala: „A teď běž. V kuchyni je snídaně. A prosím tě, vzbuď Raven, nebudu řvát na celý barák."

Raven už otevřela pusu, aby něco odsekla — a rychle vyšla z pokoje až sebou  Melinda cukla.

„Do háje, Raven!" vyhrkla Melinda. „To vám přeji dobré ráno!" Ušklíbla se Raven.

Julian se potichu uchechtl.
Raven na něj hodila znuděný pohled.

„Co je? Zase tě někdo strašil?" utrousila jedovatě.

Melinda se na ni okamžitě zamračila.
Julianovi to ale cuklo koutky a radši zmizel v kuchyni.

Raven a Melinda zůstaly chvíli stát proti sobě.

„V kuchyni máte snídani i svačiny," řekla Melinda stroze. „Já dneska musím něco důležitého zařídit. A otec bude doma opravovat dům. Po škole chci, abyste oba byli doma."

Raven protočila oči.
Melinda pokračovala, jako by to neviděla.

„Julian pomůže tátovi a ty, Raven... vymaluješ dvě místnosti. Mají už zastaralou barvu a je čas to dát do pořádku. Všechno máte připravené."

Raven na ni jen nevěřícně hleděla.

„A o víkendu si s vámi já a otec chceme promluvit," dodala Melinda, jako by oznamovala rozsudek.
Pak odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře.

Raven zůstala v chodbě stát, ruce v bok.
„O co se sakra snaží?" zamumlala.
„Drží nás tady jako pod zámkem... abychom nikam nešli? Proč?"

Raven vešla do kuchyně a první, co viděla, byl Julian, jak se cpe toustama, jako by ho týdny nekrmili.

Ušklíbla se.
„Aby ses z toho neudusil."

Julian se zamračil:
„Máš problém?"

Raven si ho ani nevšimla. Došla ke kávovaru, nalila si kávu a bez jediného pohledu na něj si sedla ke stolu.

Julian na ni koukal jak na zjevení.
„Ty držíš hladovku, nebo co?"

Raven k němu konečně zvedla oči, úplně znuděné.
„Ne každý má potřebu ráno hltat jako prase."

Julian protočil oči.
„Pro mě za mě nejez vůbec..."

Raven hleděla do prázdna, ruce kolem hrnku s kávou.
Julian čekal, že po něm vystartuje, ale nic.
Zavládlo ticho.

To ho rozhodilo nejvíc.

Nakonec si ji pořádně prohlédl.
„Hej? Dneska neválčíme?"

Raven si klidně usrkla.
„Mám na práci lepší věci než tebe, Juliane."

 

„Jo?" pozvedl obočí. „To by mě zajímalo co. Nové kamarády? Kluka? Hmm, počkej... ne, to asi těžko, když se nerada seznamuješ. Tak co to teda je?"
Zasmál se, ale nebyl to ten otravný smích. Spíš zvědavý.

Raven mrkla jeho směrem.
„O dost lepší věci, než jsi ty."

Julian nahodil podezřívavý pohled.
„Dobře, ty tajemná... tak o co jde?"

Raven vstala, popadla tašku a s úsměvem, co Juliana iritoval už od dětství, odpověděla:
„Tady ti to říct nemůžu. Jsou tu uši, co rády poslouchají. Venku ti to řeknu."

Zrovna v tu chvíli vešla do kuchyně Melinda.
„Už jste se najedli?" zeptala se s úsměvem, který ale Raven spíš provokoval.

Raven ji ignorovala.
Julian jen zvedl ruku a odpověděl:
„Jooo, mami, bylo to výborný! Ale my už fakt jdeme do školy, tak zatím!"

A okamžitě vyběhl nahoru.

Raven si šla udělat ranní hygienu.
Když se oblékla, podívala se do zrcadla:

Dlouhá vínová kostkovaná košile, pod ní tmavé krajkové tílko, roztrhané džíny, pásek...
Styl Raven Hawthorne v plné síle.

„Aspoň vypadám jako člověk," zamumlala si a vzala tašku.

Ale v hlavě jí pořád znělo:

O co se máma sakra snaží?
Proč nás drží doma jako vězně?

Raven zabouchla za sebou dveře a vyšla ven na dvůr. Chlad ji praštil do tváře, ale bylo to příjemnější než ranní dusno doma.
Julian už stál u branky a pofukoval si na ruce, jako by přežil polární noc.

„No, sláva," zabručel. „Už jsem si říkal, že tam umřeš stářím."

Raven mu věnovala otrávený pohled.
„Kdybych tam umřela, aspoň bych nemusela poslouchat tvoje kecy."

„Ha ha," protočil oči. „Takže... říkala jsi, že máš ráno ‚lepší věci na práci než mě'. Co jako?"

Raven přešla kolem něj, jako by byl vzduch.
„Něco, co tě nezajímá."

Julian šel vedle ní. „Kdyby mě to nezajímalo, neptal bych se."
Naklonil se k ní: „Tak co je to? Tajná mise? Čarodějnický slet? Výměna krevních obětin?"

Raven na něj vrhla boční pohled.
„Ty jsi hrozně trapnej, víš to?"

„Aspoň jsem v něčem konstantní," opáčil sebevědomě.

Raven se zasmála — krátce a ironicky.
„Jo. Konstantně otravnej."

Julian si odfrkl. „No tak aspoň nějak reaguješ. Doma jsi seděla jak mrtvola."

„Perfektní," sykla Raven. „Takže teď už mě kontroluješ i po ranní náladě? Fakt díky."

Julian zvedl obočí.
„Ne. Jen vidím, že se něco děje. A děláš, že je všechno v pohodě — což u tebe znamená, že je průšvih."

Raven na pár sekund zmlkla.
Nebyla zvyklá, že se její bratr občas trefí přesně.

„Mám věci na práci," řekla nakonec tišeji.

Julian se okamžitě chytil.
„Aha! Takže mám pravdu. Co to je? Kluk? Zakázaná láska? Nebo si plánuješ útěk z domu, abys nemusela malovat dvě pitomé místnosti?"

Raven protočila oči tak silně, že málem upadla.
„Juliane. Prosím tě. Já bych neutíkala ani kvůli tobě. A to už je co říct."

Julian se ušklíbl.
„Tak povídej. Jinak ti to budu hádat až do smrti."

Raven se zastavila, otočila se k němu a založila si ruce na prsou.
„Dobře. Něco zjišťuju. O domě. O mámě. O tetě Violet."

Julian se zarazil. Výraz mu spadl úplně.
„O tetě? Proč?"

„Protože potřebuju vědět, co se stalo," řekla Raven klidněji. „A máma se tomu vyhýbá jak čert kostelu."

„A to je ta tvoje lepší práce? Pátrat?
Jeho výraz se změnil — už to nebyl posměch.
Byly to spíš... upřímné obavy.

„To není hra, Rave," dodal tišším hlasem.

Raven se zastavila a otočila se k němu.
Ladně si upravila košili, jako by tím získala trochu kontroly.

„Až moc dobře vím, že to není hra."

Julian polkl.

Popošel o krok blíž.
„A chceš pomoc?"

Raven pokrčila rameny.
„Zatím ne. Ale možná... jednou. Až zjistím víc."

Julian se zadíval přímo na ni, poprvé bez výsměchu.
„A jenom mi řekni, když to bude nebezpečný. Dobře?"

Raven se zatvářila sarkasticky:
„Juliane... kdyby mě chtělo něco sežrat, tak se nejdřív udusí mojí povahou."

Julian vyprskl smíchem.
„To je fakt."

A společně se rozešli k zastávce.

Raven si ale v duchu pomyslela:
Jestli je teta Violet opravdový problém... tak se tady brzo nebude smát nikdo.

Autobus už stál na zastávce a vypouštěl páru jako unavený drak.
Uvnitř bylo pološero, smrdělo to směsí deodorantu, mokrých bund a instantního zoufalství studentů.

Julian vlezl dovnitř první a málem upadl, protože řidič Morris tradičně vyrazil dřív, než stihli zaplatit životní daň za vstup.

„Skvělý," zaklel Julian, chytil se tyče. „Myslím, že jednou mi ten starej člověk zlomí vaz."

Raven nastoupila za ním bez nejmenšího výrazu.
„To by byla pro lidstvo škoda," utrousila sladce.

Julian se na ni zašklebil, ale sedl si.
Raven usedla vedle něj, i když autobus nebyl plný — prostě z principu. Nemínila sedět vedle cizího člověka, který právě dojídá snídani nebo funí do prostoru.

Julian se po chvíli naklonil blíž.
„Takže... co zjišťuješ? Máma byla ráno úplně vyřízená. Určitě to souvisí."

Raven obrátila oči k oknu. Venku rychle ubíhaly stromy, šedé jako celý tenhle den.

„Řekla jsem ti — ne tady," zavrčela.

Julian si povzdechl, dramaticky se opřel o opěradlo.
„Bože. Ty a tvoje tajemství. Měl bych si vést deníček: Dnes Raven opět nepřiznala, že něco skrývá. Jsem ohromen."

Raven se na něj pomalu otočila.
„Víš... občas přemýšlím, kdo z nás dvou má víc problémů. A vždycky vyhraješ ty."

Julian se zakuckal smíchy.
„To beru jako kompliment."

„Nemáš zač."

Chvíli jeli mlčky.
Autobus natřásal každou nerovnost, světlo mizelo mezi větvemi a vrhalo krátké stíny přes Raveninu tvář.

Julian si toho všiml.
Zaklonil hlavu a nakrčil obočí.

„Hej... jsi v pohodě? Vypadáš... já nevím. Nepřítomně."

Raven se na něj podívala.
„Tak vypadám pořád."

Julian se uchechtl, pak se ale jeho pohled znovu stočil k oknu — těsně za Raven.

Raven si toho všimla.
„Co je?"

Julian chvíli nic.
Pak si odkašlal.

„Ehm... nic. Asi světlo."

„Juliane," přimhouřila oči, „jestli se mě snažíš vystrašit, jsi tragickej."

„Ne! Jen... přišlo mi, že jsem tam viděl..."
Znovu mrknul k oknu.
Uhnul pohledem.

„...stín. Ale fakt to bylo jen světlo."

Raven si povzdechla.
„Když chceš něco říct, řekni to. Když ne, tak mlč. Ale nedělej tyhle blbý dramatický pauzy."

Julian přikývl, ale pořád byl divný.

Autobus zatáčel k hlavní silnici.
Před nimi byla škola.

„Hele," řekla Raven tišeji, „až bude čas... řeknu ti, co se děje."

Julian si povzdechl a přikývl.

„Dobře. Ale jestli mě zatáhneš do nějaký šílenosti... tak doufám, že to bude aspoň stát za to."

Raven se ušklíbla.
„To se spolehni."

Autobus zastavil.
Oba vstali.

Někdo zezadu zakřičel:
„Hawthornovi, nezdržujte, dělejte!"

Julian se otočil:
„Drž hubu, Parkere!"

Raven se jen usmála.
A vykročila ven — aniž by si všimla, že na okně, kde předtím seděla, zůstalo lehké mlžné otisknutí, které nebylo její.

Chodba hučela jako roj včel.
Raven otevřela skříňku, hodila tam tašku a byla ráda, že má dvě sekundy klidu, než se kolem ní opět rozpoutá školní cirkus.

Vedle ní se ozvalo jemné cvaknutí další skříňky.

Raven periferně zahlédla Maggie — tichou brunetku, která chodila na doučovaní  k Liamovi (nejspíš jediný kluk ve škole, který jí kdy vyznal, že se mu líbí její "chladné viby" — jeho slova).

Maggie si nervózně upravila batoh.
Chvilku koukala na Raven, jako by sbírala odvahu.

„Ahoj... Raven," pípla nakonec.

Raven se na ni podívala přesně tím pohledem, jako když člověk vidí někoho neznámého v televizi a snaží se vzpomenout, kde ho už viděl.
Zkrátka: co ode mě chceš?

Maggie polkla, ale pokračovala odhodlaněji:
„Já jen... chtěla jsem ti pochválit ten domácí úkol. Jak jsi prezentovala ten... ehm... výklad o pitvě. To muselo být hrozné, ne? Ten výzkum, co jste dělali s tou předchozí školou. Bylo to tak strašné, jak to znělo?"

Raven si ji chvíli měřila.
„To nebylo vymyšlený," odpověděla suše. „Bylo to skutečné. Jen to bylo spíš nudné. Nic extra se tam nedělo. Dřív to bývalo zajímavější."

Raven konečně zavřela skříňku a otočila se k ní s výrazem,
„A to mi říkáš proč?"

Maggie zrudla.
„Protože... jsem si myslela, že by... sis chtěla třeba popovídat... někdy a šokovaně vyvalila oči.

a hlavně já bych tu pitvu nedala ... spíš bych se pozvracela."

Raven pozvedla obočí.

„Jsi jen z cukru. Dva měsíce bys to vydržela. Maximálně."

Maggie se nervózně zasmála.
„Ne, jen... nevím. Jsi zajímavá. A—"

„To mě děsí," skočila jí Raven do řeči.
„Když někoho zajímám, většinou je s ním něco špatně."

Maggie zamrkala.
„Cože?"

Raven kývla hlavou ke skupině studentů:
„Vidíš tamhle ty tři? Taky byli 'zvědaví'. Teď si povídají o tom, že vyvolávám duchy u sebe v pokoji."

Maggie vykulila oči.
„wow!"

„Lidi jsou blbí poznamenala Raven a ty vypadáš moc normálně na to, aby ses mezi ně zařadila."

Maggie si skousla ret 

„Dobře... tak třeba jindy," řekla tiše 

Raven si založila ruce na prsou.

„Takže — proč jsi přišla? Skutečný důvod. Kdo tě poslal?"

Maggie se zakuckala vzduchem.

„Nikdo! Jen... bavila jsem se s Liamem. Já totiž ráda čtu a  zajímají mě takové... hororové, gotické věci. A..."

Raven zvedla obočí.

„Nemám zájem. Nejsem atrakce jestli, hledáš senzace, zkus to jinde."

Maggie ale neustoupila.

„Tak to není, Rave... vážně mě to zajímá. A..." nadechla se, „vždycky jsem chtěla mít za kamarádku někoho drsného. Nejlépe gotickou holku a když mi Liam vyprávěl, jaká jsi—"

Raven ji přerušila sarkastickým smíchem.

„Liam? Ten mě ‚zná'?"

Zvedla ruce, aby udělala uvozovky.

„Znal mě tak deset minut maximálně a  z poloviny ti nalhal nesmysly. Takže přednáška končí."

Zabouchla skříňku a chtěla odejít.

 

Maggie tam ale zůstala stát.

A tiše pronesla:

„Ten stín ti dýchá na záda."

Raven se okamžitě zastavila.

 

Otočila se pomalu, oči úzké, napjaté.

„Cos to řekla?"

Maggie se na ni na půl sekundy podívala...

pak se otočila a zmizela v davu studentů, jako by to nikdy neřekla.

Raven stála jako přimražená.

Stín?

Jaký stín?

A proč to Maggie řekla?

A hlavně — odkud to mohla vědět?

V hlavě se jí rozběhlo tisíc myšlenek najednou.

***************************************************************************************************

Další kapitola brzy - 19. Prosince 2025 

Děkuji že čtete příběh