Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 11 - Brzy

Korbinka Romány » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné

Anotace: Některá tajemství se neozývají křikem. Jen tiše stojí za zády… a čekají. Raven má pocit, že ji někdo sleduje. Město šeptá jména, která by měla zůstat zapomenutá. A minulost se pomalu, ale jistě, začíná probouzet. Co když to, před čím utíkáš, není venku…

************************************

Kapitola 11 - Brzy

*************************************

Raven stále stála u skříňky.
Oči jí lítaly ze strany na stranu a srdce jí bušilo jako o život.
Ten pocit strachu... ten vážně nemívala. A teď byl najednou všude.

Nevěděla, co to mělo být a proč to Maggie řekla.
Vždyť o knize nic neví. O duchách. O prokletí.
...nebo ano?

Ravenina mysl přeskakovala z myšlenky na myšlenku jak splašená.
Až pak si uvědomila, že pořád stojí uprostřed chodby a že by se měla pohnout, než si o ní zase začnou šeptat, koho dneska prokleje.

Vyrazila rychle na záchod.

Umyla si ruce, opřela se o umyvadlo a zadívala se na svůj odraz.

„Co se to děje... Proč...?" zašeptala.
Od té doby, co se ta kniha objevila a přinesla ji do baráku, se všechno horší. Šíří se to jak mor.

Ale Maggieina věta jí pořád ležela v hlavě.

Kdo mi dýchá na záda?
A proč to vůbec řekla?
Jak to ví?

„Musím to zjistit. A hned," zasyčela sama na sebe.

Vystřelila ze záchodů – a v tu chvíli narazila přímo do učitelky matematiky.

„No, slečno Hawthorneová..."
Učitelka Meyerová se nakvasila jako vždy, když necítí respekt.

Raven protočila oči.
„Pardon. Stačí?"

Meyerová se nadechla tak hluboce, až to vypadalo, že se jí nafoukne celý hrudník. Její typický tik v oku už poskakoval – vždycky se objeví, když se chystá začít jeden ze svých monologů.

„Žádné pardon. Už měla jste být dávno na hodině, nebo se mílím?"

Raven si založila ruce.
„Jistě. Už bych tam byla, kdybyste mě nechala projít."

Meyerová se napjala ještě víc a spustila:

„Váš sarkasmus vás brzy přejde, slečinko. Zatahovat školu... na Ravenwoodské střední netolerujeme!"

Raven pozvedla obočí.
„Neskutečné. Jsem dojatá," řekla suše. „Nevěděla jsem, že si Ravenwood tolik potrpí na řád."

Meyerová se narovnala, jako by jí to polichotilo – upravila si mašličku na krku.

„Samozřejmě. Disciplína nadevše. To je základ naší školy."

„Hm," hlesla Raven a založila si ruce pevněji. „A je v tom vašem řádu nějaký bod, kde se student může vyčůrat, nebo to máme udělat pod sebe?"

Meyerová uskočila o krok dozadu, jako by Raven právě pronesla nejodpornější věc na světě.

„Fůj, slečno Hawthorneová! To je nechutné! A rozhodně ne slušné!"

Raven na ni jen zírala, jestli to ta žena myslí vážně.

„Věděla jsem, že máte problémy s kázní, ale tohle... to jsem opravdu nečekala!" pokračovala Meyerová dramaticky.

V tu chvíli dorazil na chodbu pan Stuart, učitel tělocviku.
Viděl Meyerovou, viděl Raven, viděl jejich výrazy.

„Zdravím," pronesl opatrně.

„Ach, zdravím, Stuarte," usmála se Meyerová falešně. „Co vy tady?"

„Za chvíli mám hodinu," odpověděl a podíval se na Raven. „Raven, proč nejsi ve třídě? Stalo se něco?"

Meyerová mu okamžitě skočila do řeči.

„Tady slečna má problém s kázní! Zatahovala hodinu na záchodě. To je velmi neslušné a naše škola to rozhodně nepodporuje—"

Raven s rukama založenýma na prsou protočila oči tak silně, až ji zabolely.

Stuart se zatvářil zmateně.
„Nerozumím. Říkáte, že Raven zatajila hodinu a byla... na záchodě?"

„Ano!" vyštěkla Meyerová. „Hodina dávno začala a slečna zde skrývala svou přítomnost! Načapala jsem ji, jak vychází ze záchodu!"

„Načapala jste mě, jak vycházím ze záchodu, ano," ucedila Raven. „Protože čůrání je pro vás sprosté slovo, takže studenti to mají dělat pod sebe nebo jak?"

Stuart si zakryl ústa dlaní, aby zamaskoval smích.

Meyerová rudla, až barvila celý krk.

„Vidíte, jak je drzá!" vyštěkla.

Stuart zvedl ruce.
„Dobře, dobře... Meyerová, vraťte se, prosím, do kabinetu. Já to s Raven vyřeším. Máme spolu tělocvik."

Meyerová se ještě naposledy ostře podívala na Raven a odpochodovala.

Raven si odfrkla.

Stuart se obrátil na ni.
„Hele... to, co se tu stalo... zapomeň na to. Meyerová je..."

„Blázen?" skočila mu Raven do řeči.
„Čistokrevný. Který rád nechává lidi močit pod sebe."

Stuart se rozesmál.
„Tak bych to nenazval, ale chápeme se."

„Takže jaký trest?" zeptala se Raven unaveně. „Ať to mám z krku."

„Vzhledem k tomu, že jsi zmeškala hodinu—"

„Ne mojí vinou," dodala Raven okamžitě. „Ten její monolog mi sebral celý čas."

Stuart přikývl.
„To chápu. Ale... Meyerová je členkou výboru a hodně si zakládá na disciplíně. Kdybych to nechal být, rozsápala by mě. Takže... napadlo mě něco jiného."

Raven přimhouřila oči.
„To nezní dobře."

„Pomůžeš nám s výzdobou školy na Halloween."

Raven se zatvářila, jako by jí právě navrhl vyvolat znovu duchy Hawthorneových.

„Jakou výzdobou?!"

„Blíží se Halloween. Město pořádá každoroční slavnost... pečení, soutěže, food festival... a naše škola zase halloweenský turnaj. A letos opět vyzveme naši konkurenci – Falcon High."

Raven se zarazila.
„Takže tady máme ještě jednu školu?"

„No samozřejmě," uchechtl se Stuart. „A Falconi nás už tři roky poráží. Mají bohaté rodiče, velké rozpočty... prostě luxus."

Raven protočila oči.

Stuart pokračoval:
„A... když už máš být po škole, mohl bych to ‚přepsat' na pomoc s výzdobou. Meyerová bude spokojená, a ty nebudeš sedět dvě hodiny po výuce."

Raven přimhouřila oči.
„A můžu tu výzdobu udělat fakt tak, jak chci?"

Stuart se smál.
„Když bude naše škola vypadat líp než Falcons, budu ti líbat nohy."

Raven se zamyslela. Její temné nápady se jí začaly rozjíždět v hlavě...

„Dobře. Beru," řekla nakonec.

„Super. Tak se zapiš u Liama, ten to má na starost."

Raven přikývla... ale jakmile Stuart odešel, znovu ji bodlo v hrudi.

Maggie.

A ta věta:

„Ten stín ti dýchá na záda."

O něco silněji sevřela pěst a vyrazila do chodby právě ve chvíli, kdy skončila hodina.

Raven procházela dlouhou chodbou a očima pátrala po Maggie, ale nikde ji neviděla.

„Sakra..." zamumlala. „Ta holka se snad vypařila."

V tom si všimla Liama, jak stojí u stolečku a zapisuje něco do sešitu. Vedle něj se už kupily balíčky výzdoby.

Raven zamířila k němu.
Liam zrovna rozdával pokyny ostatním studentům, když zvedl hlavu – a málem poskočil.

„No wow... Raven," vydechl. „To je překvapení."

Pak si ji víc prohlédl a všiml si, že má na sobě jiný outfit, než na jaký byl zvyklý.

„Ehm... to oblečení... vypadáš fakt dobře."

Raven zvedla jedno obočí.
„Nejsi vůbec vystrašený. Ani moc překvapený, že mě vidíš."

Liam se pousmál.
„No... tak trochu jsem čekal, že se objevíš. Blíží se Halloween."

Raven se uchechtla.
„Jasně. Další narážky. Ale ty necháme teď stranou. Kde se mám upsat?"

Liam zamrkal.
„Jak to myslíš?"

Raven si povzdechla.

„Nejsi tak chytrej, jak jsem si před sekundou myslela, ale dobře... Budu pomáhat s výzdobou. Stuart mě navedl. Říkal, že to organizuješ."

Liamovi se rozzářil obličej.
„Tyjo... vážně, Raven? To je super! Ehm... jo, tady se podepiš."

Raven si ho měřila pohledem.
Hm. Jak štěně, co dostalo kostičku.

Podepsala se.

„Hotovo," řekla a otočila se k odchodu.

„Raven?" ozval se Liam váhavě.

Zastavila se. Pomalu se k němu otočila. Jejich pohledy se střetly – poprvé tak intenzivně, že i Raven na vteřinu ztuhla.

Liam se nadechl.

„No... jelikož Halloween má i večírek... a každoročně se vyhlašuje král a královna hororového plesu... já... ehm... chtěl jsem se zeptat, jestli bys... jestli máš..."

Raven si založila ruce na prsou.

„Tak jestli mám co?"

Než to Liam vůbec dokázal doříct, ozval se zpoza ní známý pisklavý hlas.

„Ale ale... set mutanta a jedné mrtvoly!"

Objevilo se Gold Trio – Elena Gold a její dvě poskokyně.

Elena sjela Raven pohledem od hlavy k patě a ušklíbla se:

„No nene... došla ti černá? Nebo ti někdo řekl, že se máš už konečně převléct?"

Všechny tři se rozesmály.

Raven se na ni dívala pohledem, kterým by bez váhání hodila myš hadi do klece.

Liam konečně sebral odvahu:
„Hej, Eleno. Jdi otravovat vzduch jinam."

Elena si k němu došla blíž.
„Být tebou, držím jazyk za zuby, šprte. Nikdo se tě na nic neptal."

Liam se nenechal zastrašit.
„Ale mám co říct. Organizuju Halloween. A pokud nejsi účastník, co pomáhá s výzdobou, měla bys odejít."

Elena vyprskla smíchy.
Její kámošky s ní.

„Co jsi to řekl? Ty mě jako vyhazuješ?"

Šla k němu ještě blíž... ale Raven před něj instinktivně stoupla.

Elena se uchechtla:
„No nene... koukejte, lidi. Wednesday a šprt. Fakt roztomilé."

Raven jí věnovala unavený, otrávený výraz.
„Už jsi skončila? Protože tvůj vzduch otrávil celou chodbu."

Elena se rozhlédla – byli tam jen oni čtyři.

„Ha. Jsi vtipná. Ale je přestávka, blbko. A pak je tělocvik."

„Není," řekl Liam klidně.

Elena se na něj otočila s opovržením.
„Jasně že je. Ty neumíš číst rozvrh? A to jsi šprt."

Liam pokračoval:
„Je zrušený. Kvůli Halloweenu a přípravám plesu. Zabírá se tělocvična. Divím se, že to nevíš, Eleno... jako královna plesu."

Elena na vteřinu ztratila půdu pod nohama.
Výraz „urazení" byl slabé slovo.

„Hmmm... zajímavé," procedila. „Pojďte, holky. Tohle divadlo je fakt nuda."

„Hlavně že bude čistý vzduch," utrousila Raven.

Elena se otočila naposledy.
„Ty na ten ples ani chodit nemusíš. Stejně nikoho nevystrašíš."
Rozchechtala se.

Raven se jen ušklíbla.
„Královna můžeš být leda tak ve svém světě. V tomhle jsi nic."

Elena naklonila hlavu a její oči potemněly.

„Uvidíme. Ale jedno si pamatuj, Hawthorneová..."

Přistoupila úplně blízko.

„Já nikdy neprohrávám."

Elena udělala ten svůj klasický výraz nadřazenosti, protočila oči a s teatrálním protočením blond hřívy odkráčela i se svými dvěma stínovými poskokyněmi.

Raven vydechla a otočila se zpět k Liamovi.

Ten byl rudý jako rajče.
Očividně se chystal něco říct – možná dokončit tu svoji větu o plese – ale Raven mu skočila do řeči:

„Neviděl jsi dneska Maggie?"

Liam se zatvářil zmateně.
„Maggie? No... byla tu dopoledne. Ale teď je s mámou na charitativní akci. Její máma vede tu městskou charitu, víš?"

Raven přimhouřila oči.
„Zajímavé."

„Proč se ptáš?" zeptal se Liam opatrně. „Vy dvě jste... kamarádky?"

Raven po něm hodila tak ledový pohled, že Liamovi na moment úplně zamrzl úsměv.

„Nemám přátele. A tak mi to vyhovuje," řekla suše. „Jde o obchodní záležitost. Ale ty zřejmě moc informací nemáš... takže si najdu někoho jiného."

Otočila se k odchodu, pomalým, vražedně sebejistým krokem.

„Raven!" zavolal za ní Liam.

Zastavila se – ale neotočila okamžitě, nechala ho chvíli nervózně „dusit".

„Maggie se sem vrátí," dodal Liam. „Pomáhá taky s výzdobou... na tu městskou slavnost."

Raven se konečně otočila.
Zvedla bradu, přimhouřila oči – něco mezi respektem a sarkasmem.

„Hm," kývla. „Takže nejsi úplně neschopný."

Liam se nevědomky usmál... a Raven odešla chodbou dál.

Raven prošla chodbou ke školnímu automatu. Měla chuť jen na džus a klid.
Jenže za rohem uslyšela šepot a tichý smích.

Znechuceně se zašklebila.

„Super... další romantický horor," zamumlala.

Zvuk byl ale příliš hlasitý na to, aby ho ignorovala. Tak tam zamířila.

Když zahnula za roh, skoro se jí zvedl žaludek.

Julian.
Její bratr.
Nalepený na nějaké dívce a líbající ji tak, že by se i pavouk radši oběsil na vlastní pavučině.

Raven tam stála s výrazem, jako by právě viděla trestný čin proti lidskosti.

Věděla jsem, že je uchyl, ale tohle... tohle je extrém, problesklo jí hlavou.

Dívka s dlouhými hnědými vlasy si Raven všimla jako první a lekla se tak prudce, až Juliana odstrčila.

„Hej, babe, co děláš?" brblal Julian a otočil se.
Pak ji uviděl.

„Sakra..."

Dívka pošeptala:
„Kdo to je? A proč se na mě dívá, jako by mě chtěla zabít?"

Raven pozvedla obočí a pozorovala je s výrazem „omlouvám se, ale jste oba mimo".

Julian zabručel:
„To je Raven, moje—"

Než to stihl doříct, dívka vyhrkla:
„Tvoje ex? Že?"

Julian skoro spolknul vlastní jazyk.
„Cože?! Ne! Sandy, to je moje mladší sestra Raven, jak jsem ti vyprávěl, pamatuješ?"

Sandy zírala na Raven a pak zpět na něj.
„Říkal jsi, že je sladká. Ne že je... polomrtvá."

Raven protočila oči.

Julian ignoroval Raven úplně. Držel Sandy za ruku.

„Sandy, věř mi. V mém životě jsi ty. Tohle je jen sestra."

Raven si založila ruce a suše prohodila:
„Tenhle by se mnou nepřežil. Stačí, že s ním musím bydlet."

Sandy zbledla ještě víc.

„A co Nella?" zeptala se Raven nevinně.

Julian se na ni otočil tak rychle, až mu křuplo v krku.

Sandy toho okamžitě chytila.
„Kdo je Nella?"

„Bývalka," vyhrkl Julian. „Nešlo to mezi námi. To je jedno. Sandy, tohle o tom není. Já tě miluju. A chci, abychom byli spolu, jak jsme si slíbili."

Raven zakroutila hlavou.
„Děsný. Romeo."

„Vypadni, Raven!" vystřelil Julian.

Raven zvedla bradu.
„Ale nezapomeň ji přivést k nám domů. Třeba se víc skamarádí s Anitou."

A odkráčela pryč.

Sandy vytřeštila oči.
„Cože?"

Julian zavřel oči.
Tohle vede k záhubě...

„Omluv mě za moji sestru," řekl unaveně. „Ona... vždycky tohle dělá. Kazí mi vztahy, protože sama nikdy žádný mít nebude."

Raven to samozřejmě slyšela, ještě než zabočila za roh – a ušklíbla se.

„A Anita?" zeptala se Sandy.

„Nikdo!" zpanikařil Julian. „Jen... jsem jí jednou pomohl, protože se ztratila. To je celé."

Sandy se trochu pousmála.
„To je hezké, že jsi ji pomohl."

„Jsem gentleman," usmál se Julian.

Oba se zasmáli.

„Takže jsme v pohodě?" zeptal se.

„Jasně," kývla Sandy. „Ale příště mi řekni, že tvoje sestra je ďábel. Ne že je sladká."

Julian se zasmál.
„Nechtěl jsem tě děsit."

Dali si dlouhý polibek a Sandy zamířila ke své skříňce.

Julian zůstal stát, najednou spokojený... ale jen do chvíle, než si uvědomil jednu věc:

Má vztek na Raven. A velký.

Rozhodl se jí to vrátit.

Jenže Raven najít?
To není těžké.

Prošel chodby, rozhlížel se všude možně... až nakonec došel na nádvoří. A tam ji viděl.

Seděla na lavičce, nohy přes sebe, v ruce knihu.
Klasická Raven.

Julian k ní šel s úmyslem ji z lavičky shodit.

„Tohle je fakt dětský, Juliane," pronesla Raven, aniž se podívala.

Julian ztuhl.
„Jak víš, že jsem to já?"

Raven se pomalu otočila jeho směrem.

„Ten parfém by ucítil i člověk, co přišel o čich."

Julian protočil oči.
„To nic nemění na tom, o co ses pokoušela."

Raven se napřímila.
„Tak povídej. Co jako?"

Julian se zasmál jako psychopat na útěku.
„Nedělej hloupou, Raven. Proč jsi před Sandy vytahovala Nellu? A proboha – Anitu?! Co sis chtěla dokazovat?"

Raven si ho měřila pohledem.
„Z mých dostupných zdrojů jsem věděla jen o dvou, co s tebou něco měly. Nella – tu jsem měla tu čest vidět v kině. A Anita... no, ta asi nebyla úplně podle tvých představ. A pak tu je Sandy, která tě olizuje jako lízátko."

Julian zalapal po dechu.
„Raven, ty fakt nechápeš vztahy! S Nellou jsem se rozešel já. Protože... to nebyl vztah, jaký jsem chtěl."

Raven zvedla obočí.
„A vážně jsi zařadila Anitu? Je mrtvá. Nebo spíš... přízrak. Té bych se nedotkl nikdy."

Při té představě mu přeběhl mráz po zádech.

„Sandy je přesně můj typ. A Raven – drž se od ní dál. Prostě..."

Raven mu skočila do řeči.
„Hele. Tvoje vztahy mě nezajímají. Buď třeba s opicí. Jen mi příště řekni, že je to tvoje nová holka. Nemám věšteckou kouli."

Julian na ni zíral, ale už to nechtěl dál řešit.

Podíval se na hodinky.
„Tak se obleč. Autobus jede za patnáct minut."

„Nejedu domů," řekla Raven klidně.

Julian se zarazil.
„Proč jako? Máme zaracha."

„Jsem po škole," odpověděla Raven.

Julian vykulil oči.
„Cože?! Ty? Po škole? Komu jsi co provedla?"

Raven si odfrkla.
„Učitelka matematiky má o kolečko víc. Takže budu pomáhat s výzdobou školy na Halloween."

Julian na ni hleděl jako na zjevení.
„Hezky... takže se budeš socializovat."

„Jsi vtipnej. Ale blbě," zasyčela Raven.

„A ví to máma s tátou, že jsi po škole?" ušklíbl se Julian.

„Ne. Ale vsadím se, že ty jim to rád vykecáš."

Julian se pořád smál tomu, že je Raven po škole, a jí už z toho začala cukat tvář.

„Už bys mohl přestat," řekla mu ostře. „A radši odejít."

Julian si mnul bradu.
„Tohle bude epické. Ty, po škole... a ještě se SOCIALIZUJEŠ. Škoda, že u toho nemůžu být."

Raven pozvedla obočí.
„Skončil jsi?"

„Skoro," uchechtl se. „No nic, ségra. Užij si to. A rodičům to teda oznámím."

Raven protočila krkem.
Jasně. Samozřejmě že to vykecá.
„Jak myslíš," pronesla otráveně.

„Tak zatím, ségra," mávl na ni a odešel.

Raven si odfrkla.
Perfektní. Opravdu perfektní.
Místo aby byla doma v klidu, bude uklízet pavučiny a papírové dýně.

Podívala se na hodinky.
„Uch... je čas jít do tělocvičny."

Cestou míjela studenty, kteří šťastně odcházeli domů. Rave z nich měla chuť jednoho po druhém proplesknout.
Prošla točitým schodištěm, otevřela dveře do tělocvičny – a tam to vypadalo jako po výbuchu.

Všude krabice, výzdoby, barevné světelné girlandy, dýně, falešné kosti... pár studentů z jiných tříd pobíhalo kolem.

A v dálce... viděla Liama.

A vedle něj—

Maggie.

Raven cuklo v břiše.

Zastavila se.

Maggie se smála. Normálně. Klidně. Jako by ráno neřekla větu, která Raven vystrašila na kost.

Raven zrychlila krok.

Když k nim došla, Liam se zářivě usmál:
„Ahoj, Raven. Vítej!"

Raven ale nezareagovala. Její oči byly přilepené na Maggie.

Ta zvedla oči, usmála se na Raven...
...úplně nevinně.
Jako by to ráno nic neznamenalo.

Liam si toho všiml.
„Ehm... je všechno v pohodě?"

„Jistěže je," odpověděla Maggie a otočila se zpět k ozdobám, jako by se vážně nic nestalo.

Raven přimhouřila oči.

„Můžeme si promluvit?" pronesla.

Maggie se k ní otočila.
Její výraz se na vteřinu změnil – oči se krátce rozšířily, jako by ji Raven přistihla při lži.

„Můžeme," přikývla pomalu.

„SOUKROMĚ," řekla Raven pevně.

Teď už Maggie opravdu ztuhla.
Liam nechápal, zíral z jedné na druhou.

Maggie znovu kývla.
Tentokrát ne tak jistě.

Raven se otočila a šla pryč.
Maggie ji následovala.

Obě prošly kolem beden, kolem světel, kolem vyřezávaných dýní – a zahnuly pod schody, kde nebyl nikdo.

Maggie stála napjatě, ruce sepnuté před sebou.

„O co jde?" zeptala se tiše.

Raven se k ní přimkla blíž.
Studené oči, napjatá čelist.

„Nemusíš lhát," řekla Raven. „Prostě to řekni."

Maggie se tvářila nejistě. Oči těkaly do stran.

„O čem mluvíš, Raven?" zeptala se tichým hlasem.

Raven zavrtěla hlavou.
Viděla, že Maggie lže. Cítila to. A rozhodně neměla náladu hrát s ní kolečko vyhýbavých odpovědí.

Přejela rovnou k jádru věci.

„To ráno," řekla ostře. „Řekla jsi mi, že mi stín dýchá na záda. Co tím myslela? Jaký stín?"

Maggie stála nehnutě, ruce pevně stisknuté před sebou. Neříkala nic.

Raven na ni upírala pohled, čekala... alespoň malý záblesk pravdy.

Po chvíli Maggie zvedla hlavu a s nuceným úsměvem řekla:

„Zřejmě jsem plácla nějakou blbost. Čtu jednu knihu... horor. Takže mi to asi leze na mozek."
Usmála se – ale bylo to falešné, nucené.

„Nic si z toho nedělej."

Otočila se, chtěla odejít zpět do tělocvičny —

Ale Raven jí zablokovala cestu.

„Ne," řekla pevně. „Tohle nebyl omyl. Slyšela jsem tě jasně. A vypadala jsi... jako v transu."

Maggie ztuhla.
Jako by tu chvíli přemýšlela, jak utéct — z toho místa, z otázky, možná sama ze sebe.

„Řekni mi to," trvala Raven na svém. „Proč jsi to řekla?"

Maggie se konečně ohlédla.
Její oči byly na okamžik... prázdné. Nebo vystrašené. Nebo obojí.

A pak to utnula jedinou větou:

„Nic nevím."

V tu chvíli Maggie Raven odstrčila — mnohem silněji, než by tak malá holka měla mít sílu — a prakticky utekla zpět do tělocvičny.

Raven zůstala stát pod schody, sevřená vztekem i podezřením.

Lže.
Něco ví.
A bojí se to říct.

Po chvíli se i ona vydala zpět do tělocvičny.

A začala výzdoba na Halloween.

Raven vešla zpět do tělocvičny a snažila se tvářit normálně.
Vzala první krabici s papírovými dýněmi a položila ji na stůl.
Jenže její ruce se lehce třásly — a ona si toho ani nevšimla.

Liam ano.

Stál o pár metrů dál, držel v rukou světelný řetěz, ale nevěnoval mu pozornost.
Místo toho sledoval Raven... a čím déle se díval, tím víc se mu stahoval žaludek.

Přistoupil k ní pomalu, skoro opatrně.

„Raven?" oslovil ji tiše.

Raven se na něj podívala, očima prázdnýma jako sklo.
„Co je?"

„Nic... jen..." Liam polkl. „Nevypadáš... jako obvykle."

Raven protočila oči, ale nebylo v tom obvyklé jízlivé teplo — jen... únava.

„To se ti asi zdá."

„Nezdá," řekl Liam pevněji, než čekal.
Sám se tím zaskočil.

Raven se na něj podívala s podezřením.
Ten jeho tón — to nebyl Liam, ten stydlín.
Tohle bylo poprvé, co ji opravdu oslovil jako člověk, ne jako někdo, kdo se jí bojí.

Liam pokračoval:

„Před chvílí jsi byla bledá... a teď se ti třesou ruce. A taky," sklopil oči, „vypadala jsi vyděšeně, když jsi viděla Maggie."

Raven ztuhla.

„Já nejsem vyděšená," zasyčela.

„Jsi," odpověděl Liam tichým hlasem.

Bez výčitek.
Bez posměchu.
Jen upřímně.

Raven se kousla do tváře, aby neodpověděla ostřeji.

Liam to vytušil a rychle dodal:

„Hele... já nevím, co se děje. Ale... kdyby ses chtěla... nevím... prostě říct mi to... jsem tady, jo?"

Raven si odfrkla.
„Ty? Proč bys..."

„Protože nejsi v pohodě," řekl Liam.
„A já... nechci, aby ti bylo blbě."

Bylo ticho.
Na pár vteřin.
Tělocvična se zdála vzdálená, hlasy ostatních studentů tlumené.

Raven se podívala stranou.
Nepřiznávala nic, ale uvnitř ní to udělalo malý, nečekaný trh.

A pak...

Zhasla světla.

Krátké bliknutí.
Tiché lupnutí.
A tělocvičnu na vteřinu pohltila tma.

Liam sebou cukl.
„Co to bylo?"

Raven zůstala stát nehnutě.
S očima přimhouřenýma.
Protože ona to ucítila dřív, ještě než žárovky blikly:

Chlad.
Tlak vzduchu.
Ten stejný pocit, jako když ráno slyšela Maggie.

Atmosféra se během vteřiny vrátila do normálu.
Světla zablikala naposledy... a pak se rozsvítila úplně.

Ale Raven věděla, že to neblo jen blbnutí elektřiny.

Liam se rozhlížel kolem sebe, trochu nejistě.

„Zřejmě blbne elektrika," řekl, snažil se usmát. „To je tady normální."

Nikdo mu to nežral.
Ani on sám.

Maggie se také rozhlédla, jako by něco hledala... pak si rychle vytáhla malý zápisník a začala do něj tiše psát.
Nenápadně. Tak nenápadně, že to skoro nešlo postřehnout.

Raven to ale zahlédla ve chvíli, kdy zvedla krabici.

Maggie píše. A dělá to tak, aby to nikdo neviděl.
Proč se chová tak divně? Co tam zapisuje?

Chtěla k ní dojít... ale v tu chvíli si všimla Liama, který právě věšel nápis „Happy Halloween".

Raven k němu přešla.

„Hej, Liame."

Liam dověsil poslední písmeno, slezl ze žebříku a usmál se na ni.
„Anooo?"

Raven protočila oči.
„Furt jak štěně..." zabručela si pod nos.

Pak dodala nahlas:
„Chci se tě na něco zeptat."

„Jasně," kývl Liam okamžitě.

Raven se opřela o bednu a pohlédla směrem k Maggie.

„Odkud ji znáš? Maggie."

Liam se zarazil.
Nečekal, že se Raven bude ptát právě na ni. A už vůbec ne tímhle tónem.

„Ehm... Maggie nastoupila k nám nedávno," začal. „Nebo spíš... přestoupila od Falconu. Víš, od naší konkurence."

Raven pozvedla obočí.
„Vážně?"

„Jo," kývl Liam. „Říkala, že se jí tam nelíbilo. A její máma je starostka města, takže ten přechod byl rychlý. Já říkal, že sem patří víc..."

Raven přimhouřila oči.
„Ty ji znáš... dýl?"

Liam se začal mírně červenat.
To upoutalo Raveninu pozornost víc než cokoliv jiného.

„No... jo," přiznal se tiše. „Znám ji až moc."

Raven stáhla obočí.
„Co to má znamenat?"

Liam si promnul zátylek.
„Kdysi jsme spolu chodili. Chvíli. Pak jsme se odcizili a rozešli se. Ale zůstali jsme v kontaktu jako kamarádi."

Raven si odfrkla.
„Sladký," řekla tak sarkasticky, že by z toho zkyslo i mléko.

Liam rychle dodal:
„Ale dohromady jsme se už nedali!"

Raven protočila oči.
„Neboj. Ta část mě fakt nezajímá."

Její pohled ale znovu sklouzl k Maggie.

A v tu chvíli si Raven uvědomila něco, co ji zamrazilo:

Maggie se už zase tiše dívala...
na Raven.

Ne na ozdoby.
Ne na Liama.
Na ni.

A když se jejich pohledy setkaly — Maggie rychle zaklapla zápisník.

Maggie opustila tělocvičnu tak rychle, že to vypadalo, jako by před něčím utíkala.
Raven si toho všimla a okamžitě se rozběhla za ní.

„Maggie!" zavolala — ale pozdě.

Maggie už seděla v autě, které zastavilo přímo u školy. Řidič ji téměř přetáhl dovnitř, zavřel dveře a auto okamžitě odjelo.

Raven zastavila na místě, prudce oddechovala, ruce sevřené v pěst.

Sakra...
Ta holka něco ví.
Tohle nebyl žádný normální přechod z jiné školy.

Liam k ní přiběhl o pár vteřin později, také sotva popadal dech.

„Raven— co se děje?" vydechl.

Raven však stále zírala na místo, kde auto zmizelo.

Po chvíli promluvila, tichým, ale pevným hlasem:

„Musím domů."

Nevysvětlovala nic. Jen se rozešla zpátky do chodby. Liam ji následoval.

Raven přiběhla ke své skříňce a začala brát věci tempem, jako by měla v patách celý démonický zástup.
Liam se k ní přiřítil.

Viděl, jak Raven hází věci do tašky tak rychle, až jí jednu z knih málem spadla.

„Hele, Raven—" začal.

„Hele, Liame, teď ne," sekla ho okamžitě.
Zabouchla skříňku tak silně, že to zadunělo.

„Nemám čas poslouchat tvůj romantickej život. Pokud nemáš cenné informace o Maggie, tak mě nezdržuj."

Otočila se k odchodu —

A v tu chvíli to Liam udělal.

Chytil ji za paži.

Raven se prudce otočila, oči jako břitvy.
Takový výraz v sobě měla málokdy — směs naštvání, šoku a varování.

„Co to—" začala syčet.

Liam ji držel, ale ne silou. Spíš... aby ji zastavil. Aby k ní vůbec mohl promluvit.

„Jsem tady autem," vydechl.
„Já tě klidně odvezu. A..."

Zvedl oči k jejím.

„A můžu ti říct něco o Maggie."

Raven ztuhla.

Tohle... tohle se jí nestalo nikdy.
A už vůbec ne od Liama. Ten stydlivý kluk, co se jí skoro bál podívat do očí, ji najednou držel za ruku a říkal jí, že ví něco, co potřebuje slyšet.

Raven na něj chvíli jen zírala.
Už se nadechovala k jízlivé odpovědi, ale něco v jeho výrazu ji zastavilo.

Po pár vteřinách pomalu přikývla.

„Dobře," řekla tiše. „Pojďme."

Raven seděla v autě a hleděla před sebe.
Liam nastartoval, ale nejel hned.
Držel volant oběma rukama, jako by sbíral odvahu.

„Raven... já ti musím něco říct," začal tiše.
„O Maggie."

Raven přimhouřila oči.
„Tak mluv."

Liam polkl.
„Maggie je... hodná holka. Fakt hodná. Ale... je posedlá magií a čáramy."

Raven se podívala jeho směrem, ale nic neřekla.
Liam pokračoval:

„Víš, už několikrát byla hospitalizovaná kvůli nočním běsům. Prý slyší hlasy... nebo má stavy, kdy to není ona. Jako by..."
Hledal slova.
„Jako by nějaké neexistující entity... přebraly její tělo."

Raven ztuhla, ale navenek se tvářila klidně.

„Ze začátku jsem tomu nevěřil," přiznal Liam.
„Bral jsem to jako duchařské pohádky. A to byl vlastně důvod, proč mezi námi vztah skončil... Ona to brala vážně, já ne."

Raven se opřela dozadu.
„Pokračuj."

Liam prudce vydechl, jako by se bál vrátit k té vzpomínce.

„Jednou... jsem se kousnul a vzal ji stanovat," začal. „Říkal jsem si, že když se odreaguje, bude to dobrý. A že když si zahraje na nějaké kouzla, zjistí, že to žádná síla není."

Raven pootočila hlavu k němu.
Liam pokračoval tiše:

„Jenže... ona to brala hodně vážně. Přinesla si knihy... kameny... svíčky. Nejdřív jsem se smál. Fakt jsem se smál. Ale pak začala mluvit... v latině."

V autě se rozhostilo napjaté ticho.

„Nevěděl jsem, co říká," šeptal Liam. „Ale... pak se něco stalo. Stromy začaly foukat. Vítr se zvedl z ničeho nic. Jako kdyby se rozhněval celej les."

Raven se narovnala.
Tady už nešlo o kecy.

Liam pokračoval:

„Maggie seděla se zavřenýma očima a opakovala ta slova. Pořád dokola. A pak..."

Zavřel oči, jako by to viděl znovu.
„Pak se jí oči obrátily do běla. Celé. Bez zorniček."

Raven zadržela dech.
Ale nepohnula se.

„A potom... jsem uslyšel hlas."
Liamův hlas se třásl.
„Mužský hlas. Ale... vycházel z jejího těla."

Raven sevřela ruce v pěst.

„Začal jsem řvát, ať toho nechá, že to není legrace. Ale ona... mě neslyšela. Jako... nebyla tam. Co tam sedělo... nebyla Maggie."

Chvíli bylo ticho.
Liam se opřel do sedadla a ruka na volantu se mu třásla.

„A pak to... zmizelo," šeptal. „Najednou se probrala. Usmála se na mě... jako by se nic nestalo. A já měl strach jí říct, co se stalo. Strach z ní."

Raven si pomalu vydechla nosem.

„Takže..." řekla, až když to chvíli vstřebávala.
„Chceš říct... že Maggie není jen obyčejně divná."

Liam zakroutil hlavou.

„Ne," řekl tiše.
„Maggie je... napojená. Na něco. Nebo někdo je napojený na ni."

Raven cítila, jak se jí stáhl žaludek.

Liam viděl, jak to na Raven dopadlo.
Chvíli váhal, jestli má pokračovat.
Pak ztěžka vydechl.

„Raven... Maggie není zlá," řekl opatrně.
„Fakt ne. Jen... si možná hrála s věcmi, kterým nerozuměla. Magií. Ritualy. Tím vším."

Raven na něj vrhla krátký, ostrý pohled.
Ten typ pohledu, kterým by někoho poslala do pekla a ještě po cestě spálila.

„Tohle není hra Liame."

Liam svěsil ramena.
„Já vím... jen... chtěl jsem říct, že Maggie nebyla nikdy někdo, kdo by ubližoval. Spíš... byla jako magnet na věci, které nemají jméno."

Ticho v autě zhoustlo.

Raven sevřela ruku v pěst.

„Dík za svezení," řekla.
Žádné city.
Žádná jemnost.
Čistý, tvrdý tón.

Otevřela dveře a vystoupila.

Liam viděl, jak Raven míří lesní cestičkou k domu.
Její silueta mizela mezi stromy, dokud se zcela neztratila v šeru.

Les kolem Raven byl tichý.

Až moc.

První tři kroky byly normální.
Pak jí došlo, že neslyší nic.

Ani kousek větru.
Žádný pták.
Nic.

„Super," zavrčela.
„Ještě aby tu běhali vlkodlaci. To by byla třešnička."

Zrychlila. Instinkt, ne rozum.

A přesně v tu chvíli—

Křup.

Zastavila se.
Otočila se.

Nic.

Jen mlha, stromy a prázdnota.

Ale ten pocit—
ten tlak v zátylku, ten ledový dotek mezi lopatkami—
ten byl zpátky.

Stejný jako ráno.
Stejný jako ve chvíli, kdy Maggie řekla slova, která by říct nemohla.

„Stín ti dýchá na záda."

Raven sevřela čelist.

„Něco chceš? Tak vylez," zasyčela do ticha.

Nic nevylezlo.

Místo toho vítr zvedl okraj její kapuce.
A s ním se z ní svezl malý, čistý čtverec papíru.

Raven se zastavila.
Pomalu ho zvedla.

Na papírku bylo jediné slovo:

BRZY.

A nic víc.

Raven ztuhla.
Dýchala mělce, jako by se snažila nezpůsobit další šramot jen tím, že existuje.

Pak papírek strčila do kapsy.
Rychlým krokem pokračovala k domu.

Ne protože se bála.
Ne.
Protože začala být naštvaná.

A to byl ten nejhorší možný stav:

Raven Hawthorne, která se bojí — to bolí.
Ale Raven Hawthorne, která se zlobí — to někomu zlomí vaz.

Dveře domu Hawthorneových zavrzaly, když Raven vešla dovnitř.
Ještě ani nesundala boty a už cítila tu atmosféru.

Ticho.

To specifické „rodičovské ticho", kdy někdo něco ví.

Raven si odkašlala.
„Haló? Jsem doma...? Pokud mě někdo chce seřvat, tak prosím frontu."

Z obýváku se ozvalo přísné:
„Raven."

Hlas Richarda.
Fantastické.

Raven si pohodila vlasy dozadu a přešla do pokoje.

Melinda seděla na gauči, ruce semknuté.
Richard stál, opřený o krb, jako kdyby byl u soudu.
A vedle nich—
Julian, bohužel živý, usrkávající pomerančový džus.

„No," utrousila Raven, „pěkně jste se tu sešli. Ještě popcorn a je z toho rodinný večer."

Richard si složil ruce.
„Raven. Co je tohle za chování?"

Raven si přehodila batoh na druhé rameno.
„Prosím tě, ještě jsem ani nic neudělala."

Julian si odkašlal dramaticky.
„Lhalas."

Raven na něj hodila pohled tak mrtvolně ledový, že by mu zamrzl mozek, kdyby už nebyl polomrtvý od Sandyina parfému.

„Já nikomu nelhala," odpověděla Raven.

Melinda jemně, ale pevně promluvila:
„Julian říkal, že jsi měla být v hodině... ale byla jsi přistižena na toaletách a že jsi po škole."

Raven si odfrkla.
„Bože, mami, Julian je chodící wifi – chytá každý signál drbu na 50 metrů. Možná by měl jít pracovat k bulváru."

Julian uraženě:
„Já jen sdílím FAKTA."

„Ano," sykla Raven, „tvůj obličej je toho důkazem."

Richard zabouchl dlaní o kamennou římsu.
„Dost! Raven, tohle není vtipné. Co se dnes stalo?"

Raven přimhouřila oči.
Teď to musí zahrát chytře.
Nemůže říct pravdu—
„víte, duch mě dneska téměř dusil a Maggie mluví s mrtvými".

Takže:

„Stalo se to, že paní Meyerová má tiky, potřebu kontrolovat cizí močopudnost a ráda si myslí, že studenti nemají ledviny."
Pokračovala:
„Šla jsem na záchod. Ona tam byla. Naháněla mě chodbou jak sup. Pak to překroutila, že jsem zameškala hodinu. A nechala mě po škole. Tečka."

Melinda se zamračila.
„A bylo to... opravdu takhle?"

„Ano," pokrčila rameny.
„Sorry, že mám funkční močový měchýř."

Julian se uchechtl.
Raven po něm hodila polštář.

Richard si povzdechl.
„Raven... víš, že jsme se sem přestěhovali, protože chceme normální život. Ne skandály. Ne problémy. Potřebujeme—"

Raven mu skočila do řeči:
„Jo, jo, kompatibilitu s maloměstskými hodnotami. Rozumím."

Melinda vstala a přistoupila k Raven pomalu.
Položila jí ruku na rameno.

„Raven... jsme na tvojí straně.
Jen chceme vědět, jestli je všechno v pořádku."

Raven na chvíli zjihla.
Jen sekundu.
Pak znovu nasadila ten typický výraz „mě už nic nezasáhne".

„Jsem v pořádku. Jen... unavená."

Melinda ji pohladila po paži.

Richard přikývl.
„Dobře. Ale zítra se s paní Meyerovou spojím."

Raven protočila oči.
„Skvělé. To jí určitě udělá den."

Julian se najednou napřímil a úplně mimo téma se zeptal:

„Mimochodem... kdy nám konečně skončí ten zatracený zaracha?"

Melinda – zvedla obočí.
„Po víkendu, Julianne. Už jsem ti to říkala."

Julian protočil oči.
„Ale mami! Po víkendu? To je... to je—"

„To je přesně to, co jsem řekla," skočila mu do řeči Melinda.
„Po víkendu. Tečka. Proč se na to pořád ptáš?"

Julian se zakuckal vlastním vzduchem.
„Já... jen... organizuju si čas."

Raven si to nenechala ujít.
Založila si ruce a s ledovým sarkasmem pronesla:

„Ahaaa... tak to nestihneš rande se svojí další holkou, co?"

Julianovi spadla brada.
Doslova.
Jako by právě dostal ránu pánvi.

Melinda vyvalila oči.
„Počkej... Juliane... ty máš nějakou holku?"

Julian zamrkal jako jelito chycené při činu.
„Ne! Nemám! Já— není to tak, jak to— Raven přehání!"

Raven nevinný tón:
„Já? Prosím tě, toho se nedopustím. Jen jsem zmínila fakty. Sandy, Nella, ta z kina, ta z obchoďáku... mám pokračovat?"

Julian rudý jak paprika.
„RAVEN! Přestaň!"

Richard si odkašlal, potlačoval smích a Melinda si zakryla pusu rukou, protože se snažila nepousmát, ale moc jí to nešlo.

„Julianne...," řekla Melinda pomalu, „my... jsme si mysleli, že jsi... jak to říct... zaměřený na sport. Ale tohle... tohle je nové."

Julian byl na pokraji zhroucení.
„To není— já— to jsou pomluvy! Raven lže!"

Raven si poklepala na srdce.
„Mami, přísahám na Julianův mozek. Tedy... na to, co z něj zbylo."

Julian:
„Tys mě zradila!"

Raven:
„Ale kdepak, bráško. To je jen karmická rovnováha. Ty mě vykecáš po škole, já ti vykecám holky. Spravedlnost."
Mrkla.

Julian vypadal, že ztratí vědomí.
Melinda si sedla zpátky, úplně šokovaná.

„Pořád... nevěřím... že Julian... má rande..."
„A další?" dodal Richard hrdým úšklebkem.
„To jsem nevěděl."

Julian si zakryl obličej dlaní.
„Jste hrozní. Všichni."

Raven kolem něj prošla směrem ke schodům a jen mu pošeptala:
„Nemáš zač."

A teprve když za ní zapadly dveře do patra, uvědomila si, že v kapse stále svírá papírek.

BRZY.

A tenhle rodinný cirkus?
To nebylo zdaleka to nejhorší, co ji dnes čekalo.

Raven vyšla do patra, aniž by se ohlédla.
Dole v obýváku ještě chvíli slyšela Juliana, jak se hádá s mámou o tom, že nemá žádnou holku, a tátu, který si z toho dělal otevřeně srandu.

Normální rodinný chaos.

Normální večer.

Normální všechno.

Až na jednu věc.

Dveře jejího pokoje zaklaply.
Raven si konečně dovolila vydechnout.
Opřela se o ně zády a vytáhla z kapsy ten malý bílý papírek.

Čistý.
Nepopsaný na druhé straně.
Nedával smysl.

Jen jediné slovo, které jí od té chvíle svíralo žaludek:

BRZY.

Raven sevřela papírek mezi prsty.
Třeba to byla hloupá náhoda.
Třeba jí to vypadlo z kapuce už ráno.

Třeba.

Ale když se z chodby ozvalo jemné ťuknutí, jako by se dřevo samo pohnulo...

Raven zvedla hlavu.