Prokletí Rodiny Hawthorne/ Kapitola 12 - Prokletá krev

               

                  Kapitola 12 - Prokletá krev

 

Ráno bylo nepříjemně tiché.
Až moc. Ten druh ticha, kdy Raven už při cestě ze schodů tušila, že se něco děje.

Rodiče je svolali do kuchyně – Raven i Juliána.
Přísný tón, nulové vysvětlení.

Melinda seděla u stolu, ruce pevně semknuté v klíně.
Richard stál opodál, jako kdyby se bál sednout, nebo se jen bál toho, co se chystá říct.

„O víkendu," začal Richard, „se sejdeme všichni. Chceme vám něco oznámit. Týká se to rodiny... a tohohle domu."

Raven ztuhla.
Julian protočil oči, jako by už dopředu litoval, že vůbec vstal z postele.

„A to nemůžete říct teď?" procedil skrz zuby.

„Ne," odpověděla Melinda příliš rychle. A ta rychlost... ta Raven neunikla.
„Je toho... hodně."

Slovo hodně viselo ve vzduchu jako prach ve slunečním paprsku.
Dost neškodné, dokud si neuvědomíš, že se z něj dá udusit.

Raven si všimla jednoho detailu — Melinda si rukou nenápadně přikryla kapsu u svetru.

A Raven okamžitě poznala ten tvar.

Klíč.

Od pracovny.
Od zásuvky.
Nebo... od tajné chodby, o které tvrdila, že neexistuje.

Ať to bylo cokoli, rozhodně to bylo něco, co rozhodně nechtěli, aby viděli.

„Takže," navázala Melinda, jako by doufala, že to celé zamluví, „v sobotu, až se společně najíme, si dáme takovou... rodinnou poradu."

Raven protočila oči. „Takže domácí peklo," utrousila suše.

Melinda k ní vzhlédla přísně. „Dneska na mě tvoje poznámky neplatí. A mimochodem... bude se rozebírat tvoje chování k učitelům."

Raven si povzdechla tak teatrálně, že by za to dostala ocenění. „Aa ano, čekala jsem, že zase já."

Julian se uchechtl. „To víš, v tomhle tě nikdy netrumfnu," řekl, aniž by zvedl pohled od mobilu.

Raven se po něm ohlédla, natáhla ruku — a prostě mu telefon vyrvala.
Než stihl zareagovat, švihla s ním o zem.

„Co děláš?! Jsi blbá?!" vyjekl Julian a vrhl se pro něj, jako by lovil tonoucího.

„Ne," ušklíbla se Raven. „Chytrá."

Melinda jen sklopila hlavu, unavená ještě před začátkem dne.

Richard si odkašlal a hlas mu sklouzl do tónu, který používal, když už toho měl plné zuby.
„A dost. Je vidět, že byste si oba rádi prodloužili zaracha."

„NE!" zařval Julian okamžitě. „Prosím, tati, jen to ne! Já slibuju, že teď jde Raven stranou, jen... jen už ne zaracha. Mám... něco."

A v tu chvíli zrudnul tak, že to bylo samo o sobě přiznání.

Raven i rodiče se na něj otočili.

Melinda zvedla obočí. „Takže je to pravda. Máš... nějakou holku?"

Julian zrudnul ještě víc. „No ehm... ještě to není úplně oficiální, mami, a—"

„Jistě," skočila mu do řeči Raven ledově sladkým tónem. „Ale ocucávat se umíte docela dobře. Neřekla bych, že jste se viděli poprvé."

Julian na ni vrhl pohled, který by ji s radostí poslal do dalšího života.

Richard se nadechl, až to zavrzalo v jeho hrudi. „No, synu... asi bychom si měli promluvit o tom, jak to... chodí."

Julian zbledl.
Raven se škodolibě zazubila.
A Melinda jen tiše zasténala: „Ne, Richarde... prosím tě, ne teď."

Raven si nacpala učebnici biologie do batohu tak agresivně, až zip zaprotestoval.

Byl pátek. Poslední den před víkendem.

„Poslední den svobody," pomyslela si dramaticky.

Dole v kuchyni mezitím Melinda pobíhala jako malý orkán.
Na stole už byly termosky, svačina, vitamíny, šála navíc (samozřejmě pro Raven, „protože je vždycky bledá"), a Richard se tvářil, že mentalně odešel do jiné dimenze.

„Mami," zaskuhral, „tohle je trapný. Nejsem nemocný králíček, abych potřeboval tři balení vitamínů."

Melinda mu jedno balení vtiskla do ruky bez jediného komentáře.

„Ale no tak, Juli," protáhla Raven sladce. „Aspoň budeš mít sílu na další veřejné ocucávání."

Julian protočil oči a ignoroval ji.

 

 

Melinda se narovnala. „Až dnes skončíte ve škole, půjdete rovnou domů. Oba dva. Žádné zastávky, žádné courání po městě. Máme práci. Musíme se  připravit na víkend."

Raven protočila oči tak silně, že skoro viděla svůj mozek.

„Matko, mám dneska dozdobování tělocvičny na Halloween. Je to povinné. Halloween je už příští pátek."

„To stihneš," odpověděla Melinda tvrdě. „A pak rovnou domů."

„Ale to je tělocvična, ne očistec," bránila se Raven. „No dobře... trochu očistec. Ale pověsíme pavučiny, lebky, světýlka – víš, oddychová práce."

Julian přidal: „A já mám trénink. Taky povinný."

„Po tréninku. Po dekoracích. Po všem," zopakovala Melinda. „Domů."

Raven si v duchu představila Melindu s baterkou ve dveřích, jak kontroluje každý jejich krok jako dozorce věznice.
A bohužel... nebylo to až tak mimo realitu.

Richard složil noviny.
„Je to jen víkend který si všichni věnujeme jako rodina Raven."

„Jo," přikývla ironicky. „Jen víkend rodinné popravy."

Julian se uchechtl.
„Třeba mi aspoň nezakážou Tinder," zamumlal.

„Tobě by měli zakázat jazyk," odpověděla mu Raven okamžitě.

Melinda si povzdechla. „Proč já? Proč zrovna já mám dvě takové... víly?"

„Temné víly," opravila ji Raven a hodila si batoh na rameno.

„Ne, vy jste spíš gremlini," dodal Richard suše.

Julian se urazil.
Raven se pyšně narovnala.

„Já klidně budu gremlin," řekla. „Ale takový ten roztomilý, co ukousne ruku, když ho někdo pohladí."

Richard jen zavrtěl hlavou.

Když vycházeli z domu, studený vzduch je přivítal jako facka.

Julian si nasadil sluchátka a zamířil k cestě která vedla na autobusouvou zastávku.

Raven šla pomaleji.
Papírek BRZY ji tížil v kapse.
A pohled na dům — na staré zdi, na okna, která jako by se dívala zpátky — jí připomněl, že víkend bude... jiný.

Julian na ni houkl: „Dělej, ať nepřijdeme pozdě!"

 

„Jo, protože tvoje láska by to nepřežila," zavrčela Raven a nasedla.

 když dorazili na zastávku autobus akorát přijel a  odjížděl směrem ke škole, Raven věděla, že dělat ve škole Halloweenskou výzdobu bude paradoxně to nejméně děsivé, co ji dnes čeká.

Školní chodba byla jako vždycky – plná křiku, plná lidí, plná pachů, které by hygienik označil za biologickou hrozbu.

Raven šla vedle Juliana a ještě pořád měla chuť mu ten mobil sebrat a znovu s ním praštit.

Julian vytáhl telefon, zkontroloval displej a jeho výraz se rozzářil jako tříleté dítě, kterému někdo podá lízátko.

Raven protočila oči. „Hnus."

Julian se na ni otočil a škodolibě prohodil: „S takovým přístupem budeš nepolíbená navěky."

Raven se na něj podívala tak vražedně, že kolemjdoucí prvák radši uhnul pohledem.

„Radši budu mít moribundus," odsekla, „než to, co máš ty."

„Jasně, jasně," zasmál se Julian a zvedl ruce v kapitulaci. „Nestíhám jít s tvojí energií. Jdu."

A byl pryč.

Raven se otočila ke své skříňce, prudce ji otevřela, nacpala tam učebnice a zavřela ji tak, že to zadunělo.

„Taky tě mám ráda," zamumlala skříňka pasivně-agresivním tónem – Raven to tak aspoň slyšela.

Vydala se do biologické učebny. Sedla si na své obvyklé místo, opřela bradu o ruku a zírala do prázdna.

Ta místnost byla sterilní, bílá... a stejně deprimující jako všechno ostatní v téhle škole.

Tuhle školu nesnáším, pomyslela si.

A pak to začalo.

Chodbou k učebně se přivalila vlna studentů – a mezi nimi Elena Golden a její dvě věrné poskokyně, které měly společně dohromady asi tři mozkové buňky a všechny byly na půjčku.

Elena se ušklíbla hned, jak Raven zahlédla.

„Tvůj princ na bílém koni tě tu nechal," protáhla zpěvným, protivným hlasem, který by rozežral beton. Její kamarádky se okamžitě začaly hihňat.

Raven se ani neobtěžovala vzhlédnout. „Víš, že čím víc máš trapných poznámek, tím víc stoupá moje popularita?"

Elena se zastavila a otočila se s pohledem ostrým jako nůž.
„Co prosím? Ty a populární? Leda tak v pohřebním ústavu. O tebe by ani pes nezakopl."

Její smích byl tak umělý, že by ho i robot odmítl.

Raven vstala. Pomalu. A šla k Eleně tak blízko, až se blondýna instinktivně narovnala a napjala ramena.

Její dvě poskokyně couvly o půl kroku.
Najednou to nebyla taková legrace.

Raven se naklonila k Eleně a tiše, ledově pronesla:

„Můžeme si to vyjasnit jednou provždy. Když máš tak velké řeči, máš i dost odvahy mi to říct sama do očí... bez téhle tvojí ochranky? Nebo jsi tak moc retardovaná, že potřebuješ dvě slepice, co se umí hihňat pokaždé, když něco plácneš?"

Ticho.

Elena polkla. Její tvář ztratila barvu a ruce se jí jemně zatřásly.
Tahle role – role drsné královny – jí šla jen se suitem za zadkem.

„Jsi... divná," vypravila ze sebe nakonec a rychle mávla rukou, aby šly holky s ní. Zamířily dozadu, co nejdál od Raven.

Raven se jen usmála a vrátila se ke své lavici.

„To říkají lidi, když jim dojdou argumenty," poznamenala suše a sedla si zpět.

A přesně v tu chvíli se ve dveřích objevila učitelka biologie.

Paní Rowenová.

Když ona vstoupila do místnosti, všichni ztichli. Ne proto, že by se jí báli... ale protože to byla žena, která dokázala udělat botaniku stejně dramatickou jako rodinné tajemství.

Dnes měla v ruce kostru žáby.
A výraz, který říkal: Mám pro vás pekelně dlouhou hodinu.

Raven se opřela, otevřela sešit a připravila se na další přežití.

A na to, že celý tenhle den... ještě zdaleka neskončil.

Paní Rowenová vešla do učebny s grimasou chirurgického mistra a kostrou žáby v ruce.
Ano, žáby. Kompletní kostra. A zdálo se, že ji drží tak, jako jiní drží drahé kabelky.

Raven si pomyslela, že kdyby tahle žena neměla diplom z biologie, určitě by měla trvalou vstupenku na nějaký temný spolek nekromantů.

Rowenová položila žabí kostru na katedru s takovým respektem, že i Elena s její gardou na moment přestaly existovat.

„Třído," začala hlubokým hlasem, „dnes si povíme o evolučních adaptacích obojživelníků. A také o tom, jak některé druhy přežily stovky tisíc let díky..."
pozvedla žabí kostru dramaticky,
„...inteligenci a přizpůsobivosti."

Raven si opřela bradu o ruku. Kdyby měli lidi adaptaci na přežití, Elena by tu dávno nebyla, pomyslela si.

Rowenová pokračovala:
„A budu doufat, že někdo z vás vydrží tuto hodinu déle než tito nešťastní tvorové."
Upřela významně pohled na skupinku kluků v zadní lavici, kteří už po dvou minutách vypadali na klinickou smrt.

Několik lidí se potichu zasmálo.
Raven ne — jí se líbilo, že Rowenová nemá slitování.

Posadila se rovněji.

„Slečno Hawthorneová," ozvala se najednou učitelka.
Raven trhla hlavou.

„Ano?"
Prosím, ať chce, abych pitvala.

„Řekněte třídě, proč si myslíte, že má tato žába prodloužené prsty na zadních končetinách?"

Raven si přitáhla sešit, ale odpověď měla rychlou:
„Aby mohla efektivněji plavat. A taky utéct predátorům. Nebo učiteli, který po ní chce, aby dobrovolně spolupracovala."

Třída se zachichotala.
Rowenová se pousmála — jen na vteřinu, ale bylo to tam.

„Správně," kývla. „Ta poslední část sice nebyla úplně vědecká, ale... přesně vystihuje vaši osobnost."

Raven předstírala dramatickou poklonu.

Elena v zadní části učebny protočila oči tak rychle, že by si za to zasloužila medaili.

Rowenová začala kreslit na tabuli schéma žabího skeletu a monotónně, ale s důvtipem vysvětlovala evoluční principy.
Zatímco většina třídy bojovala o přežití, Raven měla pocit, že se jí znovu rozjíždí včerejší nervozita.

Když se sklonila k sešitu... koutkem oka zahlédla pohyb.

Na parapetu. U okna.
Mihnutí. Jako stín.

Raven zvedla hlavu.

Nic tam nebylo.
Jen studené světlo a pár zaprášených květináčů.

Ale než se stihla nadechnout, ozvalo se jemné ťuknutí na sklo.

Přesně jako včera doma.
Stejné.
Stejná intenzita. Stejný zvuk.

Raven ztuhla.

„RAVEN?" ozvalo se ostře.

Trhla sebou.
Rowenová stála před ní, ruce v bok.

„Doufám, že evoluce vašich myšlenek nezaostává za zbytkem třídy."

„Ne, jen jsem... přemýšlela."

„O žabe?"

„Eh... jo. Určitě."

Rowenová přikývla, ale její oči říkaly moc ti to nežeru.

Když odešla zpátky ke katedře, Raven si sedla blíž k lavici — skoro schovaná za svým sešitem.

A právě tehdy jí vibrace telefonu na stole připomněla, že dneškem to nekončí.
Na displeji vyskočila zpráva:

„Hele, po škole rovnou domů. Nepokoušej mě."
– Máma

Raven protočila oči.
Jo, jasně. Jako by dnes nebyla už tak pod tlakem.

Ale ten stín u okna... ten byl daleko horší než Melindin kontrolní režim.

 

Další hodiny utekly jako voda.
Raven si po biologii připadala lehčí, jako by se musela protáhnout po dlouhém vězení.
Čekal ji oběd, pak dozdobování tělocvičny na Halloween... a pak? Svoboda.
Alespoň ta školní.

V jídelně si vzala tác — rizoto s hromadou sýra.
Opravdu hromadou. Kuchařka se na ni podívala, jako by se ptala, zda chce rovnou infarkt, ale Raven jen kývla, že ano.

Posadila se ke stolu stranou a po dlouhé době si užívala ticho.
Chvíli bylo všechno... normální.
A skoro příjemné.

Dokud neuslyšela hlasy.

Ne obyčejný hluk jídelny.
Hádku.

Ostrou, dusivou, co přetínala prostor jako nůž.

Raven se otočila. A uviděla Juliana.

Hádal se s nějakým klukem — statným, vzteklým typem, u kterého se člověk bojí i těch myšlenek, co mu běží hlavou. Jejich chování bylo brutálně agresivní.

Julian se napřáhl a strčil ho.

Kluk se rozkřikl:
„Co si o sobě myslíš, Hawthorne? HAH? Že si sem nakráčíš a budeš mi olizovat sestru? Ty obludo!"

Julian sevřel zuby.
„Naser si! Tvojí sestře není pět let. A pokud chce být se mnou, tak bude. Je to její rozhodnutí."

To kluka vytočilo ještě víc — strčil Juliana tak silně, až spadl na zem.
Chytil ho za mikinu a připravil se k úderu.

A v tom okamžiku...

Byla tam Raven.

Jako by přerušila čas.

V ruce držela paralyzér malý,černý a extrémně účinný.
Přiložila ho klukovi na záda — přesně mezi lopatky.

Hlas měla ledový:

„Uděláš jediný pohyb... a dostaneš osvícení, na které nezapomeneš."

Kluk ztuhl.
Pomalu se otočil na Raven — tvář měl bledou jako papír.

Když uviděl její oči, její postoj, její jistotu...
zmrznul úplně.

Pustil Juliana.

„Tak je to pravda...?" zašeptal.
„Ty... jsi skutečná."

Raven zamžikala. „Jsem skutečná. Kdybych nebyla, tak tu právě nesledujeme komedii."

Ale kluk pořád zíral.
Ne na její paralyzér.
Na ni.

„Jste to vy," zašeptal směrem k oběma sourozencům. „Ta... prokletá krev."

Julian se zatvářil nechápavě, ale zůstal v bojovém postoji.

Raven zbledla.
„O čem to mluvíš?"

Polovina jídelny teď zírala na tu scénu.
Viděli všechno.
A nikdo se ani neodvážil mrknout.

Kluk polkl, ale pokračoval:

„Říká se, že rodina Hawthorne je prokletá. Že se jejich krev znovu objeví... až přijde dědic, který naplní jejich osud pomsty."

Raven ztuhla.
Julian také.

Myšlenky se jí rozutekly jako vyplašené vrány.

Kluk pokračoval hlasitěji:

„Celé město to ví! Kvůli vaší krvi... tady lidé umírali! Vy můžete za mor, co se tu stal! Za to, že rodina Andersenových zemřela!"

Hlas stoupal, měnil se téměř v hysterii.

„Kvůli vám naše město přestalo být krásné! Uvalili jste na nás kletbu! Jen kvůli vaší posedlosti mocí! A teď... máte tu drzost se sem vrátit?!"

Raven cítila, jak se jí třesou ruce.
Ne paralyzér.
Ona sama.

V hlavě jí hučely nové otázky.
Proč sem jejich rodiče přijeli, když město očividně nenávidí jejich rod?
Co jim neřekli?
Co skrývají?

Kluk už skoro řval:

„Měli byste shořet v pekle! Celá vaše rodina by měla zaplatit! A ty... TY jsi určitě to prokleté dítě, co se mělo narodit!"

Raven zůstala stát jako přimražená.

Kluk ukázal prstem na ní :
„Určitě jsi to ty! Máš prameny bílé! Přesně jako ta čarodějnice! TA SVINĚ ČARODĚJNICKÁ—"

„Ten kluk asi zešílel!" vyštěkl Julian a rychle vstal.
Popadl Raven za ruku.

Raven pořád zírala na kluka, který je nenáviděl...
a město, které zjevně věřilo v nějaký příběh, který ona nikdy neslyšela.

Raven ještě pořád rozdýchávala, co se odehrálo před pár sekundami.
Julian ji pevně držel za ruku a táhl ji ven, až si oba sedli na betonový okraj školního nádvoří. Studený vzduch jim šlehal do tváří, ale ani to nezchladilo jejich roztříštěné nervy.

Raven seděla schoulená, oči široké, jako by pořád viděla toho kluka, jak křičí o prokleté krvi.

„Co to sakra bylo?" vyhrkla.

Julian přecházel sem a tam jako zvíře zavřené v kleci.
„Nevím, Rave... nevím. Ale tohle bylo šílený. A divný."

„Jenom divný?" vyjela na něj. „Ty jsi neslyšel, co říkal?!"

„Slyšel," zvedl ruce nad hlavu, „všechno jsem slyšel, do háje! A... nemám slova. Fakt nemám."

Raven sevřela ruce v pěst.
„Mluvil o naší rodině, Juliane. O krvi. Říkal, že jsme prokletí. Že já jsem to prokleté dítě!"

Julian k ní přiskočil a chytil ji za ramena.
„Nejsi! Jasný?! Nejsi žádný prokletý dítě. Je to debil. Prostě si to vymyslel, protože ho sere, že chodím s jeho sestrou. Klidně tu mohl vyblít úplný sračky—"

„Juliane," přerušila ho Raven a odstrčila jeho ruce, „ten kluk říkal, že rodina Andersenova je mrtvá! A věděl toho o naší rodině až podezřele moc. A já přitom nevím... nic."

Stoupla si.
Hrudník se jí zvedal rychleji.
„A kdo je ta čarodějnická svině, která za to může?"

„Raven, prosím tě—"

„Ne! Nech mě to doříct!"
Její hlas se třásl.
„Ten kluk mluvil o pramenech. O tom, že jsem „prokleté dítě". Proč?! Odkud to ví? A proč to sedí s tím, co jsem... cítila poslední týdny?"

Julian na ni chvíli jen koukal.
Bez odpovědi.
Bez argumentů.
Poprvé opravdu ztracený.

„Něco tu nehraje, Juliane," pokračovala Raven tišeji, ale ostře. „A ty to víš. Dnes jsi to viděl na vlastní oči. Tohle město nás nesnáší už od začátku. Tak proč nás sakra rodiče přinutili tady žít?"

Julian sevřel rty, přemýšlel.
A pak řekl:
„Tak se zeptáme mámy."

Raven na něj koukla, jako by právě prohlásil, že chce skočit ze střechy a čekat, že ho chytí unicorn.

Julian pokračoval:
„Řekneme mámě, co se stalo. Třeba nám řekne pravdu."

Raven se začala smát. Tvrdě. Hořce.
„Vážně, Juliane? Vážně jsi tak blbej? Myslíš, že jsem to nezkoušela? Že jsem na ni netlačila? Že jsem se nedomáhala odpovědí? Ona nic neřekne. Nikdy. Jediného, čeho se máma bojí... je vrána."

Julian v tu chvíli cukl.
Ne moc.
Ale dost na to, aby Raven poznala, že trefila něco, o čem neměl mluvit.

Jeho výraz se změnil.
A ona to viděla.

Pozdvižené obočí.
Ztuhlé rty.
Pohled do země.

„Juliane," řekla tiše. „Proč se matka bojí vrány? A teď pravdu. Ne výmluvy."

Julian sklopil hlavu.
„Nejsem ta správná osoba, co by ti to měla vyprávět..."

„Juliane."
Byla blízko.
Pevná.
Neústupná.

„Řekni mi to."

Chvilku mlčel.
Hluboký nádech.
A pak:

„Pamatuju si jen něco, Rave. Jen útržky. Bylo to... když ses narodila. Bydleli jsme tehdy v Tennessee. A kolem našeho domu... se pořád objevovala vrana."

Raven zamrkala.
„Pták...?"

„Ne jen tak nějakej pták!" vyhrkl Julian. „Byla... jiná. Jako by tě pozorovala. Kdykoliv jsi byla chvíli sama, byla tam. Seděla na parapetu. Na střeše. U plotu. Furt. A pokaždé na tebe hleděla."
Odmlčel se.
„Nejdřív jsme si mysleli, že je to náhoda. Odrazili jsme ji, odehnali. Ale ona se pokaždé vrátila. Přes den méně... ale v noci? V noci nejčastěji."

Raven cítila, jak se jí sevřelo hrdlo.

Julian pokračoval:

„A pak se stal incident... Jeden večer jsi byla ve svém pokoji. Já si hrál na chodbě. A najednou... jsi začala strašně křičet."
Julianův výraz stmavl.
„Mamka s tátou přiběhli k tobě do pokoje. Já stál ve dveřích a viděl jsem, jak táta nahání tu vránu... a máma tě drží v náručí, protože ti klovla do prstu. Byla tam krev. A máma byla... úplně hysterická."

Raven se posadila zpátky na lavičku.
Jako by jí někdo vytáhl vzduch z plic.

Julian pokrčil rameny, unaveně.
„Od té doby máma nesnáší vrany. A cokoliv, co je černé. Připomíná jí to ten moment. Ten... první."

„První čeho?" hlesla Raven.

Julian polkl.
„To už musí říct ona."

Raven se opřela lokty o kolena, dívala se na Juliana a její hlas byl najednou mnohem pevnější, než se cítila uvnitř.

„Tohle ale není odpověď, kterou jsem čekala," řekla tiše, ale ostře jako nůž. „A evidentně... když matka nedokáže říct pravdu a myslí si, že nás lží ochrání, tak je na omylu. Juliane, tohle město... naše prokletá krev... smrt rodiny Andersenových... Anita... a ta tajná chodba v domě—"

Julian na ni vyvalil oči.
„Počkej. Jaká tajná chodba? Kde?!"

Raven se k němu otočila s výrazem, který naznačoval, že už je dávno za hranicí trpělivosti.

„V našem domě," řekla pomalu. „Je tam tajná chodba. Já ji našla. Ten dům je propojený s nějakou hodně temnou minulostí. A ta minulost se na nás lepí."

Julian stál jako přimražený.
„Rave... co tím myslíš?"

„Myslím," pokračovala Raven a její hlas se chvěl jen trochu, „že všechno je propojené. Ta kniha. To prasklé zrcadlo. Ta chodba. Je to klíč k minulosti."

Nadechla se.

„Anita se k nám dostala přes to zrcadlo na mé stěně. Viděla jsem její odraz. Nebyl jako normální odraz – byl jiný. Jako by to byl portál. Někam... jinam. Do minulosti a zároveň do nás."

Julian zbledl.
„Raven... prosím tě... to je vtip, že jo? Řekni, že jo."

„Ne."
Podívala se mu přímo do očí.
„Není. Anita bloudí po našem domě, protože nebyla vyřčena pravda. Někdo jí a její rodině ublížil. A teď... teď jsme v tom domě uvěznění i my."

Julian zůstal stát jako přikovaný, ústa pootevřená, ale žádná slova nešla ven.

„Juliane," pokračovala Raven, „naše rodina musela udělat něco velmi špatného. A matka to buď ví... nebo se to bojí říct."
Ruka se jí zatnula v pěst.
„Už mám vodítka. A teď to dokončím. Zjistím, co jsme udělali."

Julian spolkne naprázdno.
„A nejdřív... co?"

Raven se k němu otočila pomalu.
Oči měla temné, ale rozhodnuté.

„Nejdřív musím zjistit, kdo byla teta Violet."

V ten moment se ozvalo drsné, ostré KRA-KRA-KRA.

Oba sebou trhli.

Na stromě nad nimi seděla vrána.
Černá jako noc.
Dívala se na ně dlouhým, až nepřirozeně inteligentním pohledem.

A když Raven vyslovila jméno Violet, vrana třikrát zakrákala, roztáhla křídla a vzlétla.

Vítr se zvedl.
Obloha nad školou potemněla.
Mezi mraky krátce probleskl první tenký blesk.

Raven i Julian se instinktivně otočili k nebi.

A oba v tu chvíli cítili to samé.

Vítr zesílil.
Obloha potemněla tak náhle, až se studentům na nádvoří zatajil dech. Blesk proťal mraky krátkým, ostrým světlem, které ozářilo Raven a Juliana jako dvě postavy z dávné legendy.

Vrána zmizela mezi stromy.

 Raven cítila něco, co ještě ráno neexistovalo —
tiché volání minulosti, která se začínala probouzet.

Julian se k ní pomalu otočil.
„Rave... tohle není normální."

Raven si přejela prsty po bílém prameni ve vlasech.

„Ne," zašeptala.
„A právě proto s tím skončíme. Já... to zjistím. Všechno."

Vítr kolem nich zavyl, jako by na její slova odpovídal.

A nad školním nádvořím se sneslo zvláštní, těžké ticho.
Ticho, které nepatřilo tomuhle světu.

Raven cítila, jak se v ní cosi sevřelo.

Teta Violet...
to bude první krok.

 

*********************************************************************************

Další díl - 7 února 2026 :))

*********************************************************************************