Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 3

3.
Nadměrný společník na cesty – Kdy byl vynalezen šroubovák – Práskač má strach – Stopařovo kočkování – Zeptej se v lese – Bubáci a jiné nástrahy – Umění bloudit

Ráno všechny vzbudilo hlasité bušení na dveře. Tatík, nejméně unaven nočním děním, otevřel a spatřil bezhlavého muže. Tedy na první pohled bezhlavého. Tento zajímavý jev byl způsoben za a) malou výškou dveří do chalupy, za b) abnormální výškou bušícího. Starý dřevorubec nikdy před tím tak ohromného chlapa neviděl, Hrobert taky ne a Smilena, která na tom byla stejně, premiéru prošvihla, protože se takticky vytratila už před svítáním, aby doma nedostala výprask. Jen zbrojnoši nebyli překvapeni, znali totiž příchozího z hradu.

Švarnold Arcinegr, barbarský válečník ze severozápadních hor, sloužil již několik let jako vrchní kapitán žoldnéřů v Šeredorově vojsku. Vždy dostával ty nejnáročnější a nejnebezpečnější úkoly a vždy je také spolehlivě plnil. O tom, že jich bylo hodně, svědčila bohatá sbírka jizev nahodile rozmístěných snad po celém válečníkově těle včetně obličeje. Tentokrát byl vybrán jako Hrobertův doprovod a měl dohlédnout na to, aby se pytlák při hledání sám někam neztratil.

Švarnold převyšoval každého v chalupě nejméně o hlavu a od pohledu bylo jasné, že by komukoli z přítomných dokázal zlomit vaz jednou rukou, ne-li prstem. Aby prošel dveřmi do světnice, musel se nejen notně sehnout, ale také natočit bokem. O tom, že si s barbarským žoldnéřem není radno zahrávat, svědčila i jeho temná zjizvená tvář lemovaná dlouhými tmavými vlasy. Sebevědomý pohled pronikavých očí jako by říkal: „Jestli sem zas ve špatný chalupě, tak si mě nepřejte. Mám sice svatou trpělivost, ale moc ji nepoužívám.“

Na zádech měl Arcinegr krom srolovaného pláště a vaku s kdovíčím zavěšený obouruční meč, v ruce svíral obouruční dvoubřitou sekeru, za širokým opaskem mu trčela rukojeť obouruční dýky a z boty koukal zavírací nůž, taktéž obouruční. Oděn byl v kožené kalhoty, vysoké škorně, rovněž kožené, a drátěnou košili bez rukávů, kterou si, jak se zdálo, navlékl přímo na holé tělo. Kromě toho měl na sobě také chrániče předloktí vyztužené železnými pásky s hřeby a na krku přívěsek ve tvaru Thurova šroubováku.

Poznámka:
Možná se, milý čtenáři, domníváš, že šroubovák v Šeredorově době je historický nesmysl. Vycházíš při tom nejspíš z faktu, že v našem světě se tento důmyslný nástroj objevil až někdy na přelomu 18. a 19. století, a zasloužíš tedy pochvalu. Máš úctyhodný historický přehled. Tohle je ale svět jiný a ty ho zatím znáš jen málo. Věz tedy, že podle legendy už dávno před tím, než první vládce Krutopie dosedl na zlondýnský trůn, barbary uctívaný bůh mraků Thur přišrouboval nebe k tomu, co je nad ním, ať už je to cokoli, aby totiž nespadlo lidem nad hlavu. A to by bez šroubováku, který se pak stal Thurovým symbolem, šlo jen těžko. Přestaň se tedy zbytečně domnívat a čti dál.

Barbar se rozhlédl po místnosti, vylučovací metodou identifikoval svého svěřence a pronesl mocným basem: „Tak dem!“ Pak si ale na stole všiml zbytků od večeře a dodal: „Nebo až po jídle.“

Když snědl a vypil, co se dalo, pohladil si žoldnéř spokojeně břicho a zavelel k odchodu podruhé, tentokrát naostro. A tak vyrazili.

Nemít solidní kocovinu, nejpíš by se zbrojnoši podivili, že i pytlák následován psem a barbarem zamířili zpátky ku hradu. Měli ale dost starostí se svými bolavými hlavami, a tak jim Hrobert nemusel vysvětlovat, že má-li Čmuch alespoň malou šanci zachytit princezninu stopu, pak nejspíš v okolí Šerověže. Švarnold to nejspíš pochopil nebo mu to bylo jedno a tatík byl rád, že si synka ještě chvíli užije.

Tupěnin pantofel dal Hrobert Čmuchovi raději očichat hned. To jen pro případ, že by snad únosci čirou náhodou vlekli svou oběť zrovna tudy. Tuto hypotézu však pes nepotvrdil a místo toho si chtěl s pantoflem hrát, což mu z pochopitelných důvodů nebylo dovoleno.

Když o něco později procházeli Hnuslemi, sledovala jejich šestičlenné procesí (ano, pes je také člen, jen menší a chlupatější) spousta zvědavých očí. I tentokrát je nejvíc vyvaloval proradný Sviň. Hrobert si přes náves vykračoval zcela svobodně, což udavače vyděsilo natolik, že se takticky přesunul do chlívku, kde se ukryl za největší svini a takto zasviněn setrval až do pozdních hodin. Nevěděl totiž, že zrazený pytlák nemá ponětí o tom, kdo ho udal, ani čas se mstít.

Cesta na hrad bohužel nenaplnila očekávání. Hrobert s Čmuchem obešel Šerověž nejmíň třikrát, pes však zachytil pouze stopu jednouché mourovaté kočky, kterou pohotově vyhnal na strom. Nedalo se předpokládat, že by takový výsledek pátrání panovníka Zlondýna uspokojil a mladík si to raději ani neověřoval. Místo toho objal na rozloučenou tátu a ten mu při tom pošeptal do ucha: „Zeptej se v lese.“

O pár hodin později se dva muži a pes zastavili na hranici prahvozdu, který se rozkládal severozápadně od Zlondýna, kam až oko dohlédlo. Nebyl to obyčejný les. Vyprávělo se o něm ledacos. Podle mnohých oplýval nejvyšší koncentrací strašidel, loupežníků, močálů, bludných i obludných světýlek, divých tvorů a také netvorů v celém ústředním světě. A dost možná v úplně celém světě. Jenže nebylo nikoho, kdo by to stoprocentně potvrdil, protože úplně celý svět neznal nikdo. A pokud se přece jen někdo takový našel, nikdo z místních o něm nevěděl, takže se ho na to nemohl zeptat. Zkrátka to byl tajemný prales a do mnoha jeho zákoutí nejspíš ještě nikdy lidská noha nevkročila nebo se z nich přinejmenším nevrátila.
Hrobert byl v lese mnohokrát. Žádalo si to jeho povolání i jeho nezákonná záliba. Ani on si ale netroufal kamkoli. A tam, kam měl namířeno teď, se mu zrovna dvakrát nechtělo. Hned totiž pochopil, co mu tatík při loučení poradil. Dobře věděl, koho se má jít zeptat.

Kdesi v těch místech, kam se běžní smrtelníci odvážili jen málokdy, obklopen bažinami a staletými stromy, totiž přebýval pověstný čarodědek. A jestli někdo mohl vědět, nebo alespoň tušit, kdo a kam Tupěnu unesl, byl to právě on. Čarodědek totiž věděl skoro všechno a co nevěděl, to si dokázal zjistit. Problém byl v tom, že se o své vědění nedělil s kdekým. Už proto, že si ho málokdo troufnul hledat a z těch nemnoha, kteří to zkusili, ho skoro nikdo nenašel. Hrobert ale tušil, kam jít. Jednou už tam byl. To proto, že jeho táta a čarodědek byli staří známí. Kdysi dávno spolu chodívali na houby. Tatík z nich vařil polívku, čarodědek lektvary. Byla tu tedy šance, že Hrobert nebude odmítnut ani proměněn ve slimáka či jinou žoužel a nezbývalo než zjistit, jak je tato šance vysoká.

Po krátkém otálení trojice odhodlaně vstoupila do lesa. Hrobert brzy zjistil, že mít s sebou hrozivě vypadajícího barbarského společníka přináší celou řadu výhod. Medvěda, který je hodlal přidat do svého jídelníčku, zahnal Arcinegr na strom pouhým zadupáním. Tlupa loupežníků, na kterou narazili později odpoledne, je uctivě pozdravila a její náčelník se rozechvělým hlasem zeptal, zda nepotřebují nějaké drobné na cestu. Hejkala seřval Švarnold tak, že příštích pár dnů jen tiše kníkal v kapradí a ohnivého muže sfouknul z pěti metrů na první pokus.

Ke dvěma posledním incidentům došlo pochopitelně až po setmění, což napovídá, že cesta k čarodědkovi nebyla vycházkou na hodinku. Bylo to daleko i za normálních okolností, natož, když člověk zabloudil. A to se právě Hrobertovi přihodilo. U lesního čaroděje byl jen jednou, už hezkých pár let zpátky, a navíc ho tenkrát vedl tatík. Pamatoval si, že musí najít šišatý balvan, od něj se dát na sever, přejít přes rokli po kmeni vyvrácené borovice, pak skalní rozsedlinou do údolí, překonat smrdutou bažinu a nakonec prolézt jeskynním tunelem. Jenže kde se nalézá onen šišatý balvan, na to se právě nějak nemohl rozpomenout. Chtěl se na cestu zeptat ošuntělého stařečka, na kterého natrefili v borůvčí. Ukázalo se však, že je to děd Nevěd, a tak bloudili až do večera.

Na noc se utábořili pod mohutným stromem. Rozdělali si malý ohníček přímo mezi jeho kořeny a povečeřeli něco ze zásob, které si nesli s sebou. Hrobert byl rád, že nemusí hledat žádný důmyslný úkryt, kde by se stejně nejspíš do rána klepal strachy. Ono totiž strávit noc ve zlondýnském prahvozdu, to opravdu nebylo nic pro slabší povahy. Vlastně ani pro ty středně silné. Se Švarnoldem se ale mladík cítil docela v bezpečí, zvláště po tom, co barbar zpacifikoval dva výše zmíněné bubáky.