Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 4

4.
Barbar dává výpověď – Tyranova retenční strategie – Špinavá hra – Osudný závazek indisponovaného válečníka – Konec strašlivého kňoura – Promiň, bolí mě hlava – Držme se tématu

 

Hrobert z počátku pociťoval v přítomnosti mohutného válečníka jisté obavy. Šeredorův oblíbený žoldnéř vůbec nebudil dojem veselého společníka. Jakmile ale nechali Zlondýn za zády, bylo vidět, že, podobně jako den před tím oba zbrojnoši, i Švarnold ztratil něco ze své ponuré zachmuřenosti. A když na cestě míjeli jednu obzvlášť pěknou děvečku, skoro se až pousmál. Občas také promluvil. Například se zeptal, kam jdou a o něco později, kdy už tam budou.

U ohně, povzbuzen řádným douškem kořalky z koženého měchu, který vzal Hrobert prozřetelně s sebou, se pak Arcinegr doslova rozpovídal. Ukázalo se, že Šeredora nemá zrovna v lásce, a kdyby mohl, dávno by z jeho služeb odešel. Hrobert se podivil, co může někomu, jako je Švarnold zabránit, aby se prostě sebral a šel? A tak mu to barbar vysvětlil.

Do Šeredorovy armády se nechal najmout před pár lety s celou svou tlupou potulných žoldnéřů. Bojovali pak pod vlajkami Krutopie na severu, jihu, západě, východě i všude mezi tím a získali si pověst neporazitelných válečníků. Jenže po nějaké době začal zlondýnský panovník lézt Švarnoldovi na nervy. Vadilo mu, že ho neustále oslovuje Oldo, a to i před vojskem. A ještě víc, že mu pořád radí, co má dělat.

„Tyhle tady rozsekej, támhlety rozpraš, tuhleto město mi pěkně vydrancuj a nezapomeň při tom důkladně masakrovat!“ Jako by snad Arcinegr nevěděl, jak vykonávat své řemeslo. A tak se barbar rozhodl, že je ten správný čas poohlédnout se po práci jinde.

Když to Šeredorovi oznámil, začal ho zaskočený tyran přemlouvat, aby si to rozmyslel. Dobře věděl, jakou cenu takový válečník má. Sladkým hlasem mu postupně nabízel vyšší žold (velmi nerad), o 15 % větší podíl z kořisti než teď (vyloženě se sebezapřením), krásnější ženy, mimořádné příděly piva, nadstandardní lékařskou péči, vlastní polní ložnici, horkou koupel, masáž a odvšivení po každé větší bitvě a tak dále. Švarnold už by se býval možná nechal přesvědčit, když ale panovník zakončil výčet lákadel slovy: „No tak, Oldo, přece by ses na mě nevykašlal, když spolu tak hezky vyhráváme,“ vzpamatoval se odpověděl: „Ale to víte, že jo!“

Šeredor pochopil, že po dobrém to nepůjde. Po zlém to se Švarnoldem nechtěl riskovat, takže zbývalo jediné. Lest! A protřelý tyran dobře věděl, jak na to. Jeho lstivost byla proslulá a podlý plán se mu v hlavě vylíhnul téměř okamžitě.

Arcinegr byl známý nejen svou chrabrostí a válečnickým umem, ale i slabostí pro ženy, alkohol a hazardní hry. A tak Šeredor, prý jako poděkování za plodnou spolupráci, uspořádal barbarovi opulentní hostinu na rozloučenou, na které mu naservíroval všechno najednou. Zajistil pro ni ty nejsvůdnější a nejnestydatější tanečnice s rozšířenou nabídkou služeb a především obrovské množství piva, vína i pálenky.

Této kombinaci Švarnold nedokázal odolat. Zvláště, když ani nechtěl. Vždyť netušil, že se na něj šije bouda. Takže si, důkladně obložen dámskou společností, nechal vesele dolévat. Když byl v nejlepším, zeptal se ho Šeredor rozjařeně, zda si s ním nechce hodit kostky. Jen tak pro zábavu. Švarnold neměl ve svém stavu šanci rozpoznat, že panovník celý večer pije jen na oko a opilost pouze předstírá, ochotně tedy souhlasil. Setřásl na chvíli své společnice a dychtivě se pustil do hry. A protože bez sázek by to přece nebylo ono, sám hned vysypal na stolek pár mincí ze svého váčku.

Šeredor válečníka nechal chvíli vyhrávat, a když viděl, že se ho zmocnilo to správné hráčské opojení, nasadil postupně všechny své špinavé triky. Alkoholem zatemněný mozek nedovolil barbarovi přestat, takže za slabou hodinku prohrál veškerý naspořený žold i kořist. Pak přišel na řadu kůň, zbroj a nakonec už válečník neměl co dát do hry. Jak už to ale u hráčů bývá, stále věřil, že se na něj ještě štěstí usměje. A přesně na tuhle chvíli Šeredor čekal. Nabídl ožebračenému žoldnéřovi, že může vsadit své služby na další tři roky. Samozřejmě by raději žádal doživotí, nechtěl ale riskovat, že barbara svou nenažraností odradí. Jako protisázku navrhl, že pokud Švarnold vyhraje, dostane zpět vše, o co zatím ve hře přišel, a navrch pořádný měšec zlata. Barbar souhlasil. Co mu taky zbývalo, nechtěl-li odejít oškubaný jako slepice? A to vážně nechtěl. Dal tedy Šeredorovi své slovo. Dokonce to odpřisáhl na Thurův šroubovák. A takový slib žádný barbar nesmí porušit. To je totiž otázka cti! Jak to dopadlo, asi netřeba dodávat.

Švarnold si toho druhý den mnoho nepamatoval. Co se odehrálo, mu ráno, tedy vlastně spíš odpoledne, vyprávěla tanečnice, vedle které se ve zbědovaném stavu probudil. Ani ta ale nevěděla, že vše bylo naplánováno předem a panovník při hře podváděl. Samozřejmě také neměla ponětí o vladařových myšlenkových pochodech. Ty byly v předchozích odstavcích zmíněny proto, aby se čtenář lépe seznámil s Šeredorovou nevšední zákeřností.

Barbar Hrobertovi celý příběh vyprávěl mnohem stručněji. Prostě mu řekl, že se nechal opít, vlákat do hry a že prohrál, takže teď musí Šeredorovi sloužit. A protože momentálně žádné větší válečné tažení není v plánu a vládce ví, že ho žoldnéřský kapitán nesmí zradit, poslal ho s pytlákem hledat Tupěnu. Švarnold, ač to svému zaměstnavateli nepřiznal, úkol uvítal. Byl rád, že bude mít od tyrana pokoj a užije si trochu svobody. Možná dokonce celý rok! A kdo ví, co se za tu dobu stane? Třeba Šeredora konečně z toho věčného vztekání trefí šlak.

Hrobert pro změnu Švarnoldovi svěřil, čím si svůj úkol vysloužil on. Barbar pochopitelně o Chrochtalovi věděl. Zvěsti o jeho skonu se okamžitě roznesly po celém Zlondýně. Zajímalo ho ale, jak se pytlákovi povedlo to, co nedokázal nikdo před ním. Hrobert měl chvíli nutkání vytasit se s hrdinskou historkou, kterou se chlubil v hospodě, nakonec se ale rozhodl, že tentokrát kápne božskou. Švarnold byl přece také upřímný.

Ve skutečnosti Hrobert Chrochtala ani nevystopoval, ani neskolil. Pokoušet se o něco takového by ho vůbec nenapadlo. Jako skoro každý, kdo se často pohyboval ve Zlondýnském lese, měl i on s mocným vepřem své zkušenosti, které pokaždé zahrnovaly překážkový běh a pak obvykle šplh nebo plavání, to podle situace. K monstróznímu prapraseti tedy mladík cítil značný respekt a o život mu nikterak neusiloval. Na to měl příliš rád svůj vlastní.

Ten osudný den Hrobert na lov opravdu vyrazil, měl ale spadeno na obyčejného srnce. Skutečně také na jednoho brzy narazil. Zvíře stálo mezi stromy pěkně na ráně, a navíc šikovně proti větru, takže nebezpečí nezvětřilo. Pytlák zkušeně napjal luk, pečlivě zamířil a už se v duchu těšil na srnčí plec s hříbky, když v tom mu praskla tětiva. Srnec se vylekal a zmizel v lese, což Hroberta naštvalo tak, že popadl nejbližší klacek a vzteky ho mrštil do nedalekého křoví. Vzápětí pochopil, jak nemoudrý to byl čin.

Za křovím se totiž právě v tu dobu nacházel odpočívající Chrochtal, kterého klacek zasáhl přímo do rypáku. A to by vydráždilo i mnohem mírumilovnějšího kňoura, než byl tento. Mocný vepř zaryčel, až ze stromů v okolí třiceti kroků opadalo všechno jehličí o šiškách nemluvě. Vycenil klektáky a páráky velikostí připomínající kly menšího slona (což ovšem Hrobert nevěděl, protože o existenci slonů neměl ponětí) a vyrazil se pomstít.

Pytlák na nic nečekal, upustil nepoužitelný luk a prchal rychlostí, která by v jiné době a za jiných okolností jistě vzbudila podezření z užívání nedovolených podpůrných látek. Získal tak malý náskok, dobře ale věděl, že prapraseti, které je v jasné výhodě, co se týče počtu nohou, nemá šanci utéct. Vybral si tedy první vhodný strom a začal šplhat. I tuto disciplínu zvládl na úrovni slušně nadopovaného sportovce, takže když se přiřítil rozlícený Chrochtal, popadal už Hrobert dech na větvi hezkých pár sáhů nad zemí.

S takovým výsledkem se běsnící vepř nehodlal spokojit. Jeho představa o pomstě zahrnovala důkladné párání, klektání a zadupávání krvavých ostatků do jehličí. Nejprve se snažil všemožnými způsoby rozkmitat strom a shodit Hroberta dolů. Když se mu to nepodařilo, začal rypákem kolem dokola hloubit cosi jako hradní příkop, avšak bez hradu. Možná chtěl odhalit kořeny a poté strom vyvrátit. Pytlák si ale vybral útočitě dobře. Buk, který mu pro tuto chvíli zachránil život, stál pevně a zuřící Chrochtal po nějaké době pochopil, že rytím dosáhne pouze vlastního vyčerpání. Rozhodl se tedy vyčkávat. Třeba nakonec oběť spadne sama. Bukvice to tak přece také dělávají. Nějakou dobu se ještě pokoušel proces urychlit hlasitým přednesem vskutku hrůzostrašných zvuků. Když ho to omrzelo, prostě se posadil pod strom a jal se Hroberta deptat soustředěným pohledem svých krví podlitých světel (tedy očí), jejichž velikost by se dala směle přirovnat k tenisovým míčkům. Tedy za předpokladu, že by toho času byla tato hra v Krutopii známa, což nebyla.

K pytlákově smůle mělo pomstychtivé prase spoustu času a také slušnou trpělivost. Vůbec se netvářilo, že by mělo v plánu vyklidit pozice. Zíralo do koruny snad hodinu, a když ho to přestalo bavit, prostě se pohodlně rozvalilo a usnulo. Hrobert si však netroufal slézt dolů, dokud je kňour přítomen. Netušil, jak tvrdé spaní mají divocí vepři a nehodlal to zjišťovat. Nezbývalo mu tedy než čekat.

Po nějaké době se i jemu začaly klížit oči. Možná se zdá nepravděpodobné, že by někdo mohl usnout v situaci, kdy mu jde o život, pytlák ale uvažoval prostě. V té chvíli stejně nemohl nic jiného dělat a načerpat síly pro případný další útěk, se zdálo být velmi rozumné. Třeba se probudí do světa, ve kterém pod stromem žádné prase nečíhá. Našel si tedy ve větvích co nejpohodlnější pozici, pro jistotu se přivázal řemenem od toulce a za chvíli už dřímal také.

Jenomže větev, na které si ustal, nebyla tak silná, jak se na první pohled zdálo. Nějakou dobu váhu spícího lovce statečně snášela, poté se ho pokusila varovat decentním popraskáváním, které však zaniklo v prasečím chrápání, a tak se prostě zlomila.
Hrobert, připoután k větvi se, náhodou či snad řízením osudu, vzápětí zřítil rovnou Chrochtalovi na záda. Obyčejného vepře by tak těžké břemeno padající z výšky několika sáhů pravděpodobně samo o sobě zabilo nebo přinejmenším zmrzačilo, ne však tohoto. Chrochtal se navzdory přidané zátěži leknutím vymrštil vysoko do vzduchu, hrůzostrašně vykvikl a zemřel na zástavu srdce.

Ano, zní to neuvěřitelně, ale je to tak. A vlastně to až tak neuvěřitelné není. Vezmeme-li v úvahu, že šlo o praprase velmi vysokého věku, a navíc naprosto neuvyklé leknutí. Od selecích let se ho nikdo doopravdy vyděsit neopovážil, a v tomto ohledu mu tedy chyběl potřebný trénink. Ať je to, jak chce, vepřový postrach zlondýnského pralesa byl mrtev.

Hrobert měl naopak štěstí. Ze stromu i z kančího hřbetu spadl šikovně větví napřed. Sice si notně natloukl, odřel se a všelijak jinak pošramotil, nic vážného se mu ale nestalo. Když se odpoutal a vzpamatoval, chvíli na Chrochtalovu zdechlinu nevěřícně zíral, pak pokrčil rameny a dal se do práce. Nebudeme se zde zdržovat podrobným popisem toho, jak náročné bylo Chrochtala vyvrhnout a stáhnout z kůže, natožpak odvléct alespoň část úlovku domů, a to všechno tak, aby nezůstala zřetelná stopa, která by Šeredorovy hajné dovedla přímo k pytlákovi. Spokojme se s tím, že se mu to podařilo.

Jak už ale víme, všechno úsilí věnované zahlazování stop nakonec přišlo vniveč. Jakmile totiž Hrobert náležitě zpracoval chrochtalí maso a kůži, vyrazil se posilnit do hospody, kde se po pár pivech ke svému činu nejen přiznal, ale dokonce se jím nehorázně chlubil. V jeho verzi příběhu Chrochtal skonal na následky šípu v oku. Nedůvěřivce vypravěč umlčel tím, že jim klidně ukáže kůži, na které není žádná stopa po zraněních. A přece by nechtěli tvrdit, že se snad kanec sám a dobrovolně svléká z kůže jako had. Nebo že třeba chcípnul leknutím. Všechny nejspíš nepřesvědčil, ale nám již známý podlý Sviň o pravdivosti informace moc nepřemýšlel. Pohotově se vymluvil, že ještě musí podojit slepice a s vidinou odměny upaloval na hrad, aby novinku začerstva předal těm správným uším.

Co bylo dál už také víme a teď to tedy všechno věděl i Švarnold. Hrobertův příběh ho očividně pobavil. Spokojeně se usmíval, žvýkal zbytek klobásy z chudáka Chrochtala a liboval si:
„Nakonec jsme neskončili tak špatně. Z tebe není ozobanej viselec a já mám díky tobě vlastně skoro dovolenou. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.“

O chvíli později, poté co se Švarnold vypořádal s oběma vyrušujícími strašidly, o nichž již byla řeč dříve, se oba natáhli do mechu, přikryli se plášti a usnuli. Hlídku nechali na Čmuchovi. Kdyby se blížilo nějaké nebezpečí, psisko ho jistě zvětří a vydá odpovídající signál.

Když se ale o půlnoci Hrobert náhle probudil, pes i barbar spali jakoby nic. Nemohli tedy vidět velice půvabnou a velice nahou dívku, která stála opodál, všelijak se v měsíčním světle vyzývavě vlnila a nemravnými posunky kynula Hrobertovi, ať ji následuje do houští. Ten však dobře věděl, že takhle krásné ženy se nikdy nesvlékají a nenabízejí jen tak. Vždycky je v tom nějaký háček. Přinejmenším je pak třeba zalovit v měšci. „Ke všemu takhle o půlnoci uprostřed lesa…,“ pochyboval v duchu o serióznosti nabídky. A taky mu připadalo trochu podezřelé, že ztepilé děvče modře světélkuje. Rozhodl se tedy odolat pokušení a zdvořile se omluvil, že má rýmu a bolí ho hlava. To se namodralé krasavice dotklo tak, že se na místě vzteky rozplynula. Před tím však ještě stihla neslušným gestem zpochybnit Hrobertovy reprodukční schopnosti.

Pak se až do rána nedělo nic. Tedy přinejmenším nic, co by se týkalo pod stromem spící trojice. A jestli, tak jen okrajově. Například onen medvěd, kterého Švarnold předešlého odpoledne potupil, rozsápal pár hodin před svítáním jednoho z loupežníků, když tento hledal svého kumpána, jehož jakási uraženě fosforeskující kráska vylákala do bažin. Nenechme si však takovými detaily rozbíjet již tak křehkou dějovou linii.