Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 5

5.
Já ti dám žrát děti! – Plačící studna – Jak se dostat na jídelní lístek – Hrobertův kulatý nález – Konec tápání – Uhlířovo dojetí – Vzpomínka na barbarské dětství – Žabiják z močálu – Tunelové vidění

 

Vstali časně, něco pojedli, ošplíchli se v blízké studánce, která za denního světla již nebyla zamořena rusalkami, a pustili se do dalšího bloudění. Šlo jim to výborně. Bylo už skoro poledne a šišatý balvan stále nikde. Hrobert vyslovil teorii o pravděpodobném překročení bludného kořenu, nijak tím ale situaci nevylepšil. O něco později Čmuch náhle zavětřil a vyrazil mezi stromy. Oba muži ho následovali. Za chvíli i oni ucítili kouř a vůni pečeného masa. Byla to však vůně podivná.

Pokračovali přímo za nosy, dokud před sebou nespatřili malou mýtinu. Uprostřed ní stál zvláštní strom s kořeny připomínajícími kohoutí pařát zaťatý do země. Mnohem zajímavější ale bylo, že v koruně stromu kdosi zbudoval prapodivnou chatrč, vzhledem k relativní útlosti kmene překvapivě velikou. Z díry ve střeše unikal pramínek kouře a s ním i ona zvláštní vůně. Opodál se nacházelo cosi jako studna a z ní jakoby se ozýval tichý vzlykot. Čmuch s naježenou srstí a staženým ocasem tiše vrčel na pokraji palouku. Dál jít nechtěl.

„Víš, co to je?“ zeptal se znepokojený Hrobert Švarnolda a ten zavrtěl hlavou, že neví. „Našli jsme doupě Lidožrababy!“ dostalo se mu vysvětlení.

„Chceš říct, že to, co v tý boudě žije, žere lidi?“ ověřoval si barbar.

„Jo, hlavně děti!“

Takže ta vůně...?“

„Pečený dítě!“

„No fuj!“

Válečníkova tvář potemněla znechucením a hněvem. Rozběhl se přes mýtinu, nakoukl skrze dřevěnou mříž do studny, a když na dně místo vody spatřil asi desetileté ušmudlané děvčátko, bez zaváhání se jal kácet obytný strom svou obouruční sekerou. Zuřivost umocnila jeho býčí sílu, takže mu stačilo několik mocných úderů. Dřív, než se obyvatelka chatrče stačila podivit, co že jí to ruší při obědě, řítila se i se svým obydlím k zemi.

„Já ti dám žrát děti!“ zařval Švarnold na nevábně vyhlížející a značně pohmožděnou babici, která se pokoušela vyhrabat z trosek. Oslovená se chtěla hájit, že dítě našla už pečené a snažila se ho přivést k životu magickým lektvarem. Jak ale vzápětí zjistila, s uťatou hlavou se argumentuje špatně. A ta její se momentálně válela v trávě.

„To je ale šereda,“ poznamenal barbar, když si nad ostatky Lidožrababy otíral krev z čepele sekery. „Měli bychom to tu všechno spálit,“ dodal a nakopl černou kočku s rudýma očima, která na něj vztekle syčela ze zbytků chatrče.

Hrobert stál opodál s otevřenou pusou a nevěděl, jestli má dřív obdivovat Švarnoldovo dřevorubecké nadání nebo jeho odvahu. Lidožrababy se přece báli skoro všichni, kdo měli se zlondýnským lesem co do činění. Vládla prý mnohými smrtícími zaklínadly a taky plivala jedovaté sliny až na vzdálenost patnácti kroků. Tedy za příznivého větru. Nic z toho ale Arcinegr netušil, a nemohl to tedy vzít před útokem v potaz. Štěstí někdy očividně přeje i nepřipraveným.

Když se Hrobert vzpamatoval, rozmluvil válečníkovi plán na likvidaci pozůstatků žehem. Obával se totiž, že tak velký oheň by mohl způsobit lesní požár. Místo toho navrhl Lidožrababu pro jistotu rozčtvrtit a spálit pouze hlavu. U takového neřádstva člověk nikdy neví. Ještě aby to tak vstalo z mrtvých. Také bylo třeba pohřbít nedojedené dítě.

Ano, máš pravdu, milý znechucený čtenáři. Člověk si to nechce ani představovat. Je to kruté. Ale takový už život bývá. A nejen v Krutopii. Nebo se snad naivně domníváš, že kupříkladu Jeníček s Mařenkou měli být pro ježibabu z perníkové chaloupky gastronomickou premiérou či ojedinělým experimentem? Samozřejmě, že ne. Tak vidíš! Pokud snad očekáváš, že ti budou podobně nepříjemné skutečnosti v tomto příběhu zatajovány, raději sáhni po jiné četbě.

Uplakanou dívenku vyzdvihli Hrobert se Švarnoldem ze studny, teprve když měli nepříjemnou práci za sebou. Ušetřili ji tak neveselé podívané.

Ukázalo se, že malá zajatkyně je sice špinavá a rozzcuchaná, ale jinak docela v pořádku. Když pochopila, že jí nechtějí ublížit, přestala brečet a představila se jako Zmatelína, dcera uhlíře. Včera prý vyrazila do lesa na šišky, že je večer tátovi udělá s mákem. Zatoulala se při sbírání dál než obvykle, když tu najednou uslyšela podivnou melodii. Pak se jí zatočila hlava a dál prý nic neví.

Probudila se až ve studni, kterou sdílela s nějakým cizím klukem. Nebyla s ním ale kloudná řeč. Když zrovna nenatahoval, vztekal se a vyhrožoval, že až se to dozví táta, přitáhne sem s celou bandou a bude mazec. Z toho vyrozuměla, že nejspíš patří k loupežníkům. Tatík uhlíř ji před podobnými individui důrazně varoval, raději se tedy od svého spoluvězně držela dál (což za těchto okolností znamenalo tak půl sáhu). Druhý den dopoledne někdo spustil do studny provazový žebřík a poručil, ať kluk kouká vylézt nahoru, protože bude oběd. Pak zůstala dole sama, až doteď.

Hrobert ani jeho svalnatý společník neměli chuť děsit dívku vysvětlováním, co bylo k obědu a čemu unikla. Místo toho ji pouze ujistili, že teď už jí nic nehrozí. A protože neměli ta srdce nechat ji samotnou na takovém místě, nabídli jí, že může jít s nimi. Pořád nevěděli, kde jsou, a jestli budou lesem tápat tři nebo čtyři, už bylo jedno.

Než ale opustili místo činu, všiml si Hrobert v troskách čehosi blýskavého. Rozhrnul botou polámané dřevo a zjistil, že je to křišťálově průhledná lehce nazelenalá koule o velikosti středního jablka. Vypadala jako přerostlá kapka vody, ale dokonale kulatá. „Třeba to má nějakou cenu,“ pomyslel si a schoval kouli do vaku. Pak doběhl ostatní a všichni společně zmizeli v lese.

Možná dobrým skutkem prolomili smůlu, nebo to byla jen náhoda, ale sotva po dvou hodinách bloudění narazili na lesní stezku. Vydali se po ní a zakrátko došli k potoku.

„Tady to znám!“ vypískla Zmatelína. „Tudy!“ ukázala proti proudu a rozběhla se po břehu.

Následovali ji a brzy opět ucítili kouř. Pak se před nimi objevila mýtina, toho dne již druhá v pořadí. Na téhle však nestál strom s chatrčí, nýbrž docela obyčejný pozemní srub a místo studny tu byl milíř. Kolem milíře obcházel umouněný chlap. Když uviděl, kdo se blíží, obcházet přestal a rozběhl se děvčátku naproti. Zdvihl ho do náruče, smál se od ucha k uchu a po tvářích mu tekly slzy. Pak zaregistroval dívčin doprovod a zpozorněl. Postavil Zmatelínu na zem a ohlédl se po sekyře. Dcera mu ale pohotově vysvětlila, jak se věci mají, a tak uhlíř místo topůrka sevřel Hroberta v objetí. Pak přišel na řadu Švarnold a nakonec šťastný tatík podrbal vesele vrtícího Čmucha za ušima.

Uhlíř se jmenoval Dutoš a jakmile se představil, už táhl zachránce do srubu na trochu medoviny. Vyprávěl jim, že dceru hledal celou noc i dopoledne. Našel ale jen košík se šiškami a dál už ani stopu. Obával se nejhoršího. V lese žil celý život a dobře věděl, co všechno v něm číhá, především pak na zatoulané děti. Proto také Zmatelíně vždycky kladl na srdce, aby nechodila dál než na doslech. Po poledni se zdrcený neúspěchem vrátil domů zkontrolovat, jestli třeba děvčátko nenašlo cestu samo. Než se ale znovu vydal pátrat, už to nebylo třeba. Své dojetí omluvil Dutoš vysvětlením, že kromě dcery nikoho jiného na světě nemá. Žena mu umřela už před lety a nebýt Zmatelíny, byl by tu v lesích úplně sám.

Pak pro změnu vyprávěli Hrobert se Švarnoldem. A taky se vyptávali. O zmizení Tupěny uhlíř celkem pochopitelně nic nevěděl, zato dobře znal šišatý balvan a slíbil, že je k němu dovede. Je to ale prý kus cesty a nejspíš by se k cíli před setměním nedostali. Domluvili se tedy, že vyrazí ráno. Možnost přespat pod střechou a povečeřet z uhlířových zásob se ani Hrobertovi, ani jeho společníkovi nijak nepříčila. Pes se k tomu nevyjádřil, tvářil se však docela spokojeně.

Za svítání už byli znovu na cestě a dlouho před tím, než se jim slunce vyšplhalo přímo nad hlavy, rozloučili se se svým dočasným průvodcem a jeho dcerou u šišatého balvanu. Dutoš jim dokonce ukázal cestu k rokli, takže nemuseli hledat sever. Ono to totiž uprostřed lesa bez kompasu, hodinek, hvězd, pařezů, svahů s tajícím sněhem a osamělých stromů porostlých lišejníkem není až tak jednoduché. Švarnold sice něco mručel o svých barbarských instinktech, ale ve skutečnosti byl rád, že je nemusí vystavovat zkoušce nebo vyrábět pařez a počítat letokruhy.

Nějakou dobu se pak drápali do svahu a následně balancovali na kmeni padlého stromu přes hrozivě vyhlížející rokli. Tedy, přesněji řečeno, balancoval Hrobert. Švarnold přešel krokem svátečního výletníka. A to přitom nesl přes rameno Čmucha, který by jinak překážku těžko překonal. Barbar vysvětlil, že u nich doma běhají po kmenech přes propasti už tříleté děti. Jinak by jen těžko mohly lovit skalní dráporohy. A bez lovení skalních dráporohů by to nebylo žádně dětství. Hrobert však tuto informaci příliš neocenil. Jednak netušil, co je skalní dráporoh, a navíc se právě zoufale pokoušel nezřítit do hlubin. Nakonec se ale na druhou stranu šťastně dostal i on.

Pak přišel na řadu sestup skalní rozsedlinou. Zde byl naopak v nevýhodě Arcinegr. Když se skály rozsedávaly, očividně vůbec nebraly v potaz průměrné rozpětí ramen barbarských válečníků. A Švarnold byl v tomto holedu silně nadprůměrný. Proto musel většinu cesty postupovat bokem, i tak ale každou chvíli zaskřípal kroužkovou košilí o skalní stěnu.

Na dně údolí, do kterého skalami sestoupili, se rozkládal smrdutý močál. Co mu chybělo na rozlehlosti, to návštěvníkům vynahradil zápachem. Vyhnout se mu však nemohli. Cestu skrz si Hrobert tentokrát pamatoval dobře. Zaprvé proto, že mu ji tenkrát tatík důkladně vtloukal do hlavy, pro případ, že by se sem synek někdy musel vypravit sám. A taky proto, že se v bažině málem utopil, když tátovu vysvětlování nevěnoval pozornost a snažil se chytit bahenní světýlko.

Kdo se někdy brodil močálem, navíc s břemenem živého psa slušné velikosti a za neustávajících projevů náklonnosti ze strany místního komárstva, ví, že není o co stát. Čmucha měl tentokrát na starosti Hrobert, protože barbar se díky své tělesné hmotnosti už takhle chvílemi bořil skoro po kolena. Štěstí, že místy se dalo jít po pevnější zemi, jinak by se snad přes údolí nedostali za světla.

Asi v polovině neveselé cesty se právě Hrobert pokoušel povzbudit nevrle mručícího Švarnolda vyprávěním o blahodárném vlivu bahna na klouby: „A co teprve pijavice! I lékaři králů je prý běžně využívají…,“ když tu najednou pocítil, kterak ho cosi táhne za lýtko z relativního bezpečí cesty. Ohlédl se a spatřil nad hladinu vyčnívající nestvůrnou ropuší hlavu, jenže velikou tak, že by se za ni nemusela stydět ani dobře živená kráva. Z otevřené tlamy obludy směřoval k Hrobertovi temně růžový jazyk a ovíjel mu nohu. Podobně, jako některé obyčejné žáby chytají mouchy, lovila tahle větší kořist. Tedy pokusila se o to. Opět se ale ukázalo, jak dobré je mít s sebou barbarského válečníka. Než si Hrobert stihl uvědomit, co mu hrozí, zasvištěl vzduchem Švarnoldův meč a stvůra o půl jazyka kratší zmizela s bolestným zaskřehotáním v bahně.

„Co-co-co-co to bylo?“ vykoktal ze sebe překvapný Hrobert a zoufale se snažil setřást zbytek žabího jazyka ze svého lýtka. „O-o-o-ono mě to olizovalo!“

„Nemám tušení,“ odpověděl válečník, zatímco si otíral meč lopuchovým listem, „ale jestli už jsi skončil se studiem cizího jazyka, radši vypadnem. Kdo ví, kolik tu těch potvor je.“ Naprosto nebarbarsky se zachichotal vlastní duchaplnosti a vesele postrčil Hroberta kupředu. Dvakrát to opakovat nemusel.

Žádné další překvapení se už ale nekonalo, a nakonec nechali i močál zdárně za sebou. V potoce, který bažinu napájel, si pak důkladně umyli zasviněné nohy i jiné bahnem potřísněné části těl, načež pokračovali mnohem schůdnějším terénem řídce porostlým pokroucenými stromy. Na konci údolí je čekal prudký křovinatý svah přecházející v příkrou skalní stěnu. Žádná viditelná cesta už dál nevedla, šplhat ale nemuseli. Hrobert zmizel v houští a po chvíli hledání k sobě barbara spokojeně přivolal.

Za nejhustším keřem zel ve svahu otvor, kterým by pohodlně prošel slušně velký vůl. Zdálo se tedy, že ani Švarnold nebude mít problémy. Pokud ale nechtěli tápat neznámou temnotou po hmatu, bylo nejprve potřeba opatřit si pochodně. Pár smolných větví našli bez obtíží, křesadlo jim také nechybělo, a o chvíli později už tedy mohla plameny ozářená trojice směle zamířit do nitra skal.

Za otvorem následoval pozvolna se rozšiřující jeskynní tunel. Dno měl kamenité a mírně se klikatil, v porovnání s bažinou to však byla cesta téměř pohodlná. Také zde nečíhalo žádné nebezpečí. A pokud ano, zůstalo u číhání. Jen Švarnold se bolestivě udeřil do hlavy o krápník a jadrným komentářem následně vyplašil hejno netopýrů. Zdevastovali také úctyhodné výtvory četných pavouků a Hrobert měl dvakrát pocit, že zahlédl permoníka. Nic z toho je ale nezdrželo, a když na druhé straně skal tunel opustili, slunce bylo ještě kousek nad obzorem. Což tedy z místa, kde se nacházeli, nebylo vidět. Ocitli se totiž v dalším, mnohem větším údolí chráněným kolem dokola vysokými skalisky. Místo močálu se před nimi rozkládal hustý les, a protože se ústí jeskyně nacházelo mírně nad jeho úrovní, viděli navzdory houstnoucímu šeru přes špičky stromů nevelké jezero uprostřed kotliny. Hrobert ukázal rukou právě k němu. Tam, jak si vzpomínal, bydlel Čarodědek.