Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 10

10.
Kdo to sem postavil? – Mluvící zeď – Pán věže a jeho podivný sluha –Nepochopený tvůrce mutantů – Přiznání za úplatu – Za všechno můžou skřetaslíci – Čarodějovo monumentální dílo – Něco málo z dějin – Zkouška spojení

 

Poté, co si vyzvedli Švarnoldovy věci a Čmucha, který je vítal, jako by se neviděli nejmíň měsíc, prošli pokořitelé Hlenochoda svižným krokem roklí. Slimákově díře se při tom vyhnuli maximálním možným obloukem. Dál pak pokračovali úzkou soutěskou na protější straně. Asi po čtvrt hodině chůze se skalní stěny nečekaně rozestoupily a trojici se naskytl dechberoucí pohled. Mezi horskými štíty, které měli před sebou, se k nebi tyčila vysoká a mohutná skalní věž. Sídlo čaroděje Bludoprava.

„Tohle přece nemohli postavit lidi,“ vydechl Hrobert úžasem.

„Ani tohle,“ dodal Švarnold a ukázal před sebe. Od příkrého kamenného schodiště, které se vinulo k úpatí věže, je totiž dělila dobrých šedesát kroků široká propast překlenutá úzkým kamenným mostem. Zdálo se jako by ho vytvořila napůl sama příroda, napůl něčí ruka. Pokud lidská, pak oplývající dovednostmi, které Hrobert ani Švarnold nebyli s to pochopit.

Oba muži přistoupili k okraji propasti, na její dno ale nedohlédli. Zdálo se, jako by veškerá zdejší mlha pocházela právě odtud. Švarnold dolů zkusmo hodil kámen a marně čekal, kdy ho uslyší dopadnout. Buď zvuk pohltila mlha, nebo to byla ta nejhlubší propast, jakou kdy oba muži spatřili. Dost možná obojí dohromady. Most, široký sotva pět stop, neměl žádné zábradlí a vypadal velmi staře. Nikomu z trojice se na něj dvakrát nechtělo a v případě Čmucha se dalo mluvit přímo o odporu. Jenže jinudy to k věži prostě nešlo.

„Počkej se psem tady, já to prubnu,“ řekl Švarnold Hrobertovi, a vzápětí učinil, jak pravil. Nejdřív jednou nohou prozkoumal pevnost kamene, pak udělal první opatrný krok, a když se neozvalo žádné zlověstné praskání, vydal se svižně na druhou stranu. Odtamtud pokynul Hrobertovi. Ten vzal silně nervózního Čmucha do náručí, zhluboka se nadechl a s pohledem úzkostlivě upřeným před sebe, následoval Barbarova příkladu. Do mlhy pod sebou se ani na vteřinu nepodíval. Když o chvíli později, celý zpocený, pustil psisko na pevnou zem, úlevou se mu málem podlomila kolena.

Zkoušku nervů nad propastí vystřídal test fyzické zdatnosti. Schodů vedoucích k věži bylo totiž mnoho a kromě toho, že byly opravdu příkré, měly stupně snad dvakrát tak vysoké, než bývá u schodišť zvykem. Když všichni tři konečně stanuli nahoře, vyčerpaný Hrobert sotva popadal dech, funícímu Čmuchovi, který musel vzhůru doslova šplhat, plandal jazyk až na zem a Švarnold měl lehce orosené čelo.

Stáli teď na malé plošince přímo pod věží a před sebou měli její masivní dřevná vrata překvapivých rozměrů. Vzhledem k tomu, že žádný kůň, natož povoz, se sem nahoru nemohl dostat, nabízela se otázka, kdo nebo co potřebuje ke vstupu tolik prostoru.

Na levém křídle vrat se ve výšce Hrobertových očí nacházelo klepadlo. Ze železa vyvedená hlava jakési archaické nestvůry svírala v tlamě veliký kruh, kterým teď Švarnold několikrát silně udeřil do okovaných dřevěných trámů. Zdálo se, že rány musí být slyšet na míle daleko. Čmuch, který na takový randál nebyl připraven, samým leknutím uskočil dozadu a málem se skutálel zpátky ze schodů.

Chvíli se nedělo nic. Hrobert se Švarnoldem napínali uši a očekávali nějakou odezvu z nitra věže, takže, když se najednou ozval cizí, kovově znějící hlas hned vedle nich, zareagovali podobně jako před chvíli pes.

„No, co je? Co chcete? Zrovna jsem se natáhnul. A kdo vůbec jste? Nikdy jsem vás neviděl.“ Zaskočení návštěvníci se nechápavě rozhlíželi kolem sebe a marně hledali tazatele.

„A teď nás vidíte?“ zeptal se překvapeně Švarnold?

„Samozřejmě, že ano. Ale je vás sem špatně slyšet. Vidíte tu zamřížovanou díru nalevo od vrat? Tak mluvte laskavě do ní.“

A skutečně, ve zdi věže asi šest stop nad zemí se nacházel kruhový, železnou mřížkou chráněný, otvor velký zhruba jako mužská dlaň. Právě z něj se opět ozval onen nevrlý hlas:

„Tak co jste zač?“

„Já jsem Švarnold Arcinegr, kapitán žoldnéřských vojsk zlorda Šeredora. Se mnou je tu Hrobert dřevorubec a taky jeho pes. Poslal nás sem váš kolega a náš přítel Čarodědek. Potřebovali bychom se vás na něco zeptat a taky jsme vám něco přinesli. Čarodědek říkal, že z toho budete mít radost.“

„No dobře, tak vydržte,“ zabručelo to z díry, už o trochu méně nevrle.

O něco později se ve vratech otevřelo malé zamřížované okénko, za nímž se dal tušit obyvatel věže.

„A jak mám vědět, že mluvíte pravdu? Třeba jste lupiči, podomní prodavači nebo snad dokonce Svědci Vševědovi. Odkud znáte Čarodědka a kde jste s ním mluvili? A jak jste se vůbec dostali přes Hlenochoda?“

Hrobert okénku vysvětlil, že lesního čaroděje zná od dětství, protože je to dobrý přítel jeho otce. Dále vypověděl, kterak se za Čarodědkem vypravili pro radu do jeho skrytého domova u jezera, a že se pak na jeho doporučení dostavili sem. Protože nevěděl, nemá-li Bludoprav s Hlenochodem dohodu ohledně odhánění návštěv, omezil se na konstatování, že je slimák zřejmě indisponován, takže se jim podařilo projít.

„Když nám pomůžete, dáme vám tohle,“ dodal mladík a vylovil z vaku křišťálovou kouli.

Okénko se zaklaplo a za okamžik se s hlasitým skřípěním otevřela vrata.

„Jen račte dál, pánové,“ ozvalo se z šera za nimi nyní již téměř uctivě, „a nezouvejte se.“

Hrobert se Švarnoldem vstoupili do věže, vzápětí ale oba současně chvatně o krok couvli a pevněji sevřeli sekery. Za čarodějem, kterého si přiblížíme později, totiž stálo hrozivé stvoření s pochodní v ruce. Postavu mělo přibližně lidskou a bylo také lidsky oděno do krátkých kožených kalhot a vesty, jeho trup byl ale výrazně nachýlen kupředu a volná paže neobvyklé délky se téměř dotýkala podlahy. Navzdory neúměrně krátkým křivým nohám a shrbenému postoji byl tvor téměř tak vysoký jako Švarnold. Jeho šedavá kůže připomínala kůru zkamenělého stromu a svalnaté paže se podobaly sukovitým větvím. Nejděsivěji ale působila hlava bytosti. Byla holá s výrazně ustupujícím čelem a mohutnou, kupředu trčící bradou. Ze spodní čelisti jí přečnívaly přes horní ret až téměř k plochému nosu dva zuby podobné kančím klektákům. Malá, krví podlitá očka kontrastovala s velkýma špičatýma ušima. Inteligentním výrazem se nosič pochodně rozhodně chlubit nemohl.

„Nemusíte se znepokojovat,“ uklidňoval návštěvníky čaroděj, „to je jen můj horský trotl. Jmenuje se Krápula. Jako mládě jsem ho zachránil před vesničany, kteří ho chtěli utopit a on mi teď věrně slouží. Na přemýšlení ho moc neužije, ale zastane spoustu práce a když ho nikdo nedráždí, je celkem neškodný. Viď, Krápulo?“, poplácal hrozivého sluhu po rameni.

Švarnold ani Hrobert horskou trotlštinu neovládali a skřípavé zachrochtání, kterým tázaný odpověděl, jim znělo spíše jako výhrůžka smrtí než přitakání. Bludoprav se ale tvářil, že je vše v pořádku a ani Čmuch, který se již osvědčil jako zdatný detektor nebezpečí, nejevil známky neklidu.

Samotný Bludoprav se od svého kolegy Čarodědka lišil jako den a noc. Byl štíhlý a vysoký, vous měl pěstěný, sytě černý, zřejmě čímsi obarvený. Jeho bledá tvář byla protáhlá, nos dlouhý a špičatý, oči zelené a pohled vypočítavý až záludný. Oděn byl do temně modrého splývavého roucha a přiléhavé čapky stejné barvy, ve které byl uprostřed nad čelem zasazen průsvitný křišťál kapkovitého tvaru. To ale zdaleka nebyla jediná ozdoba, kterou se čaroděj pyšnil. Kolem krku měl masivní zlatý řetěz s přívěskem osazeným rubíny, za které by se dal pořídit menší zámek se zahrádkou. Další křiklavé šperky zdobily čarodějovi ruce. Švarnold napočítal sedm draze vypadajících prstenů s drahokamy různých druhů a barev. Bylo vidět, že pán věže, jak ostatně naznačil již Čarodědek, si na klenoty a drahé kovy potrpí.

Protože přízemí věže nemělo žádná okna, vládlo zde temné příšeří. Ve světle Krápulovy pochodně, si ale návštěvníci povšimli důmyslné soustavy zrcadel, díky nimž mohl Bludoprav skrze malý arkýř nad vraty vidět příchozí i z horních pater, aniž by vyhlédl z okna či střílny. Byla tu také podivná kovová trubka vedoucí odkudsi shora k otvoru vedle vrat. Tou s nimi zřejmě čaroděj komunikoval, když stáli venku. Zdálo se, že spodní místnost slouží jako černá kuchyně a skladiště. Kromě pece, kamen, hrnců, několika velkých beden a pytlů neznámého obsahu, tu nic zajímavého k vidění nebylo, snad jen poklop s masivním železným kruhem uprostřed podlahy pokryté obrovskými kamennými dlaždicemi.

Ať už se ale pod věží nacházelo cokoli, domácí pán s tím své hosty momentálně seznamovat nehodlal. Pokynul jim naopak ke schodišti vedoucímu vzhůru. Stejně jako schody venku, i tyhle měly stupně neobvykle vysoké. Naštěstí ale nebylo třeba stoupat výše než do prvního patra, kde si Bludoprav zřídil něco mezi obývacím pokojem a laboratoří. Díky šesti úzkým oknům, která zřejmě dříve sloužila jako střílny, bylo v místnosti dost světla na to, aby si nově příchozí mohli interiér důkladněji prohlédnout. S výjimkou několika kusů očividně novějšího vybavení zde bylo všechno veliké až obrovské – obrovské židle kolem obrovského stolu, obrovský krb, obrovské skříně a truhlice, obrovské police s obrovskými ozdobnými miniaturami. Bylo zřejmé, že Bludoprav není původním obyvatelem, natož architektem věže.

„Kdo tu věž postavil?“ zeptal se ohromeně Hrobert.

„To bohužel nevím zcela přesně.“ Odpověděl mu čaroděj. „Ale jistě to byli obří lidé. Našel jsem v kryptě pod věží několik sarkofágů s ostatky abnormálních rozměrů. V porovnání s těmi, kdo tu kdysi žili, by tvůj barbarský přítel působil jako šestiletý chlapec. Tedy co se vzrůstu týče. Rozumové schopnosti z kostí bohužel určit nedokážu.“

Hrobert se snažil tvářit, jako že ví, co je sarkofág a v duchu si představoval obry, kteří tu kdysi přebývali. Švarnold zatím mlčky obdivoval velikánský starobylý meč, který visel na stěně. Připadalo mu, že jeho smrtonosný obouručák vypadá proti této zbrani jaksi nedomrle.

„A jak jste se tu ocitl vy?“ pokračoval Hrobert ve vyptávání.

„Vlastně jsem se tu musel ukrýt před lidmi,“ vysvětloval čaroděj. „Víte, já se již od mládí specializuji na mutace a křížení živočišných druhů. Zpočátku jsem s tím slavil úspěchy. Třeba hned můj první výtvor – psůň – opravdu zabodoval. Kdo by nechtěl inteligentní a věrné zvíře, které utáhne vůz, dá se na něm jezdit, ale zároveň na povel klidně uloví srnce a třeba i menšího medvěda? Tenkrát mi tleskali, pak se to ale nějak zvrtlo. Ve snaze stále posouvat hranice svých schopností, tvořil jsem čím dál bizarnější kreatury. No a za prasopýra už mě chtěli upálit. Přitom nikomu neublížil. Je pravda, že obecního blba vyděsil k smrti, bohužel doslova, a mlynářova žena z něj leknutím spadla do náhonu, kde se utopila. Ale to byla jen politováníhodná nedopatření, nikoli zlý úmysl, neřkuli snad přímo agresivita. Jenže, vysvětlujte to rozzuřenému davu s pochodněmi. Zkrátka jsem se musel neprodleně uchýlit do ústraní a tahle věž mi přišla vhod. Lidé se sem bojí chodit, což mi vyhovuje.“

Bylo zřejmé, že Bludoprav návštěvy opravdu nepřijímá často. Kromě obřího nábytku tu měl sice i svůj pracovní stůl a židli běžných rozměrů, pro tři to ale bylo málo. Proto hostům pokynul, ať se posadí na kožešinu rozprostřenou na podlaze před krbem. Když tak učinili, zeptal se, čím jim může být nápomocen a chtivě se při zahleděl na Hrobertovo zavazadlo.

Mladík tedy hostitele zasvětil do svého poslání a seznámil ho s Čarodědkovou teorií o únosu Tupěny za přispění obří sovy, kteroužto prý disponuje právě a jedině Bludoprav. Věžní čaroděj se proti podezření z účasti na zločinu důrazně ohradil, když si ale uvědomil, že tu jde o kouli, nakonec přiznal barvu. Koneckonců, jak se záhy dozvíme, byl v tom vlastně docela nevinně.

„S princeznou já nemám nic společného,“ hájil se Bludoprav. „Ženy už mě dávno nezajímají a ve snu by mě nenapadlo dráždit zlorda Šeredora, tím, že mu ukradnu dceru. K čemu by mi byla? Já potřebuji klid na své pokusy. Přiznávám ale, že před pár týdny mě tu navštívili dva drobní pánové ze Skřetihor. Prý se dozvěděli o mém Elvýrovi. To je totiž, abyste rozuměli, ta sova, kterou jste zmiňovali. Přesněji řečeno je to výr. No a že prý by si ho ode mě chtěli na pár dnů pronajmout. Jen se trochu proletět, říkali. Nejdřív jsem se pochopitelně zdráhal, ale ti skřetaslíci mi učinili nabídku, která se prostě nedala odmítnout. Za dva dny pronájmu a den leteckého výcviku mi nabídli vskutku impozantní diamant z ryzího zlata velký jako dětská pěst. Tak jsem jim nakonec vyhověl.

Vrátili se přesně podle dohody a je pravda, že Elvýr vypadal dost utahaně. Vlastně mě napadlo, že na něm něco nebo někoho vezli. Ale raději jsem se neptal. Víc skutečně nevím,“ ukončil vyprávění Bludoprav.

„Takže skřetaslíci,“ odtušil Švarnold. „To by dávalo smysl. Skřetihory jsou sice formálně součástí Krutopie, ale jejich obyvatelé byli vždycky autonomní a daně platili jen symbolicky, což Šeredora strašně dráždilo. Před nějakou dobu pro ti nim vytáhl s armádou a chtěl se zmocnit jejich zlatých a diamantových dolů. Jenže zjistil, že se do těch šachtiček a tunýlků jeho vojáci prostě nevejdou, tak aspoň skřetaslíkům vzteky zašlápl krále. Tušim, že to byl Skřítý XIII. Vylákal ho na jednání o příměří a pak mu z koně seskočil rovnou na hlavičku. Já u toho byl. Ještě teď slyšim, jak to křuplo. Skřetaslíci rozhodně mají důvod se Šeredorovi mstít.“

„Ale jestli jsou tak mrňaví, že se dají zašlápnout,“ pochyboval Hrobert, „jak by si poradili s princeznou běžného vzrůstu? To by jich musel být aspoň tucet.“

„Obyčejní skřetaslíci měří zhruba půl sáhu a z toho věčnýho kutání mají pořádnou sílu. Za krále si ale vždycky volí ty nejmenší. Skřítý XIII. měl sotva loket,“ objasnil mu Švarnold.

„Takže pojedeme do Skřetihor,“ odtušil Hrobert. „A kde to vůbec je?“

„Asi tak měsíc jízdy přímo na západ. Odtamtud už je jen kousek k oceánu,“ poučil ho barbar.

Hroberta informace viditelně potěšila. „Vždycky jsem chtěl vidět oceán,“ zaradoval se. „Jeden stařík od nás z Hnuslí byl kdysi námořník a vyprávěl nám v hospodě spoustu příběhů, hlavně o pirátech…“

„Ehm, ehm,“ přerušil Hrobertovo nadšení Bludoprav a významně pohlédl na jeho vak. Mladík pochopil, vylovil křišťálovou kouli a chtěl ji podat čarodějovi, málem ji ale upustil leknutím, když Čmuch zničehonic vyděšeně zaštěkal. Těsně kolem něj totiž proběhlo po podlaze prapodivné stvoření. Bylo velké asi jako Švarnoldova dlaň, mělo osm chlupatých nohou, tělo pokryté bílým peřím a na hlavičce kromě osmi korálkových očí také plochý oranžový zobák. Poplašen čmuchovým štěkotem bizarní tvoreček směšně zakvákal a překvapivou rychlostí vyběhl po stěně ke stropu, kde se schoval za mohutný trám.

„Ale to nic, to byla jen pachna,“ uklidnil všechny Bludoprav. „Velmi užitečný mutant. Snáší chutná vejce, a navíc zdatně loví veškerou nežádoucí havěť včetně krys. Pár takových jsem si vyšlechtil, abych si zpestřil jídelníček a ochránil spižírnu.“

Pak už ale chtivě vztáhl ruce po zelenavé kouli. Když mu ji Hrobert předal, chvíli ji něžně hladil a díval se na ni téměř zamilovaně.

„Opravdu nádherný exemplář,“ rozplýval se nadšením. „Takovou měla ta nechutná Lidožrababa. Vždycky mě rozčilovalo, že tak odporné a zvrácené stvoření vlastní jednu z nejlepších křišťálových koulí v Krutopii a možná i na světě. Ale tahle je snad ještě dokonalejší.“

„No, ve skutečnosti není. Je to totiž ona,“ uvedl Hrobert věc na pravou míru a následně Bludopravovi stručně převyprávěl, kterak Lidožrababa Švarnoldovou rukou, respektive sekerou, o hlavu přišla. Čaroděj nad násilnou smrtí kolegyně neprojevil pražádnou lítost. Pouze podotkl, že by měl kouli raději důkladně umýt. Což také vzápětí udělal.

Když se pak Bludoprav opět posadil – stále se svým vzácným darem v rukou – vzpomněl si Hrobert na vzkaz, který měl vyřídit.

„Čarodědek vzkazuje, že se mu máte ozvat, aby věděl, že jsme sem dorazili v pořádku.“

„Výborně, aspoň ji vyzkoušíme,“ zaradoval se Bludoprav. „Raději ale počkáme, až se setmí, večer bude kolega spíš doma.“

Do tmy zbývalo ještě pár hodin, a protože měl jinak nepříliš štědrý Bludoprav z koule opravdovou radost, poručil Krápulovi, aby pro hosty připravil něco k jídlu. Po jednoduché ale vydatné večeři dokonce vyhověl Švarnoldovu přání prohlédnout si Elvýra. Koneckonců, ješitnost nebyla čarodějovi cizí a tady uprostřed Mlhor měl jen málo příležitostí pochlubit se svými výtvory.

Aby se s gigantickým výrem mohli seznámit, bylo třeba vystoupat až na vrcholek věže, což s ohledem na zdejší schodiště nebylo nijak jednoduché. Druhé patro věže, bylo rozděleno na několik menších místností. V jedné měl ložnici Bludoprav, druhou obýval Krápula a další skrývala kdovíco. Výše se už ale nalézaly jen dřevěné ochozy, na které bylo třeba stoupat po schodech podobných spíše žebříkům. Bludoprav si namáhavé cestování na vrchol věže usnadnil. Ukázal hostům důmyslné zařízení, ve kterém se nechával Krápulou vytáhnout vzhůru pomocí lan, kladek, rumpálu a zvláštního koše. Tento šikovný výtah byl ale určen pouze pro jednu osobu, a Čaroděj se tedy tentokrát se svými návštěvníky vydal do výšin zdvořile po svých. Čmuch, který by výstup nezvládnul, musel zůstat s Krápulou dole, nebyl tím ale nikterak dotčen. Natáhnul se spokojeně na podlahu a usnul.

Vrchol věže, kam se trojice můžu vydrápala z větší části značně udýchaná, byl obehnán zubatým cimbuřím. Uprostřed horní dlážděné plošiny čněla vzhůru kuželovitá špičatá střecha, postavená na šesti mohutných kamenných pilířích. Dalo se tušit, že zde kdysi byly i dřevěné stěny tvořící šestiúhelníkovou místnost, která zřejmě původně sloužila jako přístřeší pro stráž. Nyní ale prostor pod střechou obýval Elvýr.

Přestože Hrobert se Švarnoldem měli představu, co je čeká, pohled na gigantického opeřence je ohromil. Elvýr, dřepící pod stříškou, na ně rozespale pomrkával žlutooranžovýma očima velikosti talířů z výšky dobrých osmi stop. Návštěva ho zřejmě překvapila, takže zvědavě otáčel hlavu ze strany na stranu.

„Ještě je na něj brzo,“ vysvětloval Bludoprav, kterého údiv hostů očividně těšil. „Na lov vyráží až po setmění. A kdo ví, jestli dnes vůbec poletí. Včera si přinesl jelena.“

„Škoda“, zalitoval Švarnold, „rád bych ho viděl letět. Určitě má rozpětí křídel aspoň tři sáhy.“ „Víc než čtyři,“ upřesnil čaroděj. Je to můj nejvelkolepější výtvor! Stvořil jsem ho díky poznatkům získaným při studiu pozůstatků oněch obrů, kteří zde kdysi žili.“

Užaslí obdivovatelé ještě chvíli kroutili hlavami nad Elvýrovými proporcemi a Elvýr, jak už to tak sovy dělávají, kroutil hlavou také, a to v rozsahu téměř tří set šedesáti stupňů. Jen tak, aby nevyšel ze cviku. Když je to ale přece jen omrzelo, všimli si impozantního rozhledu, který jim vrcholek věže skýtal.

„Je to krása, co?“ komentoval Bludoprav okolní scenérii. A krása to skutečně byla. Slunce stálo ještě kouek nad obzorem a obligátní mlha se držela hluboko pod nimi, takže mohli přehlédnout řádný kus Krutopie.

„Když jsou dobré podmínky je odsud vidět až k Hudriánovu příkopu,“ poznamenal čaroděj a ukázal paží směrem k severozápadu.

„Hudriánův, příkop? Co to je?“ zeptal se Hrobert.

Bludoprav na něj pohoršeně pohlédl: „Ty skutečně nevíš, co je Hudriánův příkop?“ A když Hrobert zavrtěl hlavou, pokračoval: „No, vlastně mě to nepřekvapuje. Při kácení stromů asi člověk nemá čas studovat Ovádiovy kroniky. Ale víš doufám alespoň, že toto území kdysi ovládali Dřímané?“

Hrobert nejistým přikývnutím potvrdil, že neví ani to, a tak se dal Čaroděj do poučování:

„Asi před třemi sty lety si Dřímané podmanili velkou část známého světa. Jejich říše byla obrovská a za vlády císaře Hudriána k ní patřila i Krutopie, která tehdy pochopitelně ještě Krutopií nebyla. Do té doby téměř neporazitelné dřímské legie ale na severozápadě narazily na nezdolného nepřítele. Tvůj společník by o tom možná mohl něco vědět, hovořím totiž o jeho barbarský předcích. Nejen že se nechtěli nechat podrobit, ale ještě Dřímanům pěkně zatápěli krvavými výpady na jejich území. Ničili opevnění, napadali města, kradli dobytek, ženy i majetek a plundrovali krajinu. To se pochopitelně Hudriánovi nelíbilo, a tak pověřil svého hlavního generála, kterým byl v té době Norkus Krysus, aby na hranici s územím barbarů nechal vykopat ochranný příkop. Generál tak učinil, výsledek však nesplnil očekávání. Možná byli dřímští vojáci líní kopat a práci odbyli nebo snad byli barbaři v překonávání příkopů zdatnější, než Hudrián předpokládal. Útoky zkrátka nepřestaly. Naopak, barbarský vládce Hromobor pochopil, že z něj mají Dřímané nahnáno, což ho povzbudilo. Podle jiné verze ho namíchlo, že při tom kopání vojáci znesvětili hrob jeho prababičky, a to by asi nakrklo i o dost méně vznětlivého muže. Ať tak nebo tak, postavil Hromobor největší armádu, jakou kdy severní země viděly a v monumentální bitvě Krysovy legie rozdrtil. Generál padl a Hudriána z toho neúspěchu ranila mrtvice. No, a to byl vlastně začátek konce slavného dřímského impéria. Dnes už je mezi lidmi téměř zapomenuto, sám jsi toho příkladem,“ pohlédl čaroděj na Horberta. „Naštěstí to ale Ovádius všechno zaznamenal. A já se mohu pochlubit přepisem jeho skvělých kronik.“

„Ta bitva musela stát za to,“ poznamenal Švarnold, „když jsem byl kluk, večer u ohňů se o ní často vyprávělo. Kdekdo se nechával slyšet, že jeho praprapředek proti Krysovi bojoval.“ „Můžeme být rádi, že vy barbaři nedokážete držet pohromadě dlouho. Jinak by dnes asi Krutopie vypadla úplně jinak, pokud by vůbec ještě existovala. Brzy po porážce dřímských legií se Hromoborova armáda rozpadla. Bojovníci se vrátili ke svým klanům a od té doby se už nikdy opravdu nesjednotili. Když je nikdo nedráždí, spokojeně se vraždí mezi sebou, občas vyrazí drancovat do pohraničí, ale větší dobyvatelské ambice k našemu velkému štěstí nemají.“

„Je to tak,“ přisvědčil Švarnold s úsměvem, „máte kliku.“ Pak už se ale začalo stmívat, a tak trojice mužů sestoupila do čarodějovy pracovny. Byl čas vyzkoušet křišťálovou kouli.

Hrobert se Švarnoldem a Čmuchem se opět usadili před krbem a Bludoprav přinesl ze svého stolu zvláštní trojnožku s objímkou, do které koule zapadla jako ulitá. Postavil ji na zem, sedl si před ní se zkříženýma nohama a požádal všechny přítomné o klid. Pak rukama provedl jakési magické gesto, zašeptal ještě magičtější zaklínadlo a přiložil dlaně těsně k povrchu koule. Chvíli se soustředil se zavřenýma očima a opakoval při tom Čarodědkovo jméno. Koule zareagovala zelenavým pulzováním a v pravidelných intervalech se jasně rozzářila. Taky trochu vrněla. Aniž by to přihlížející věděli, to samé se ve stejnou chvíli dělo s druhou magickou koulí, která stála v podobné trojnožce na stole ve stromové chýši u jezera. Asi po osmém zablikání se v uvnitř křišťálu objevila lehce zamlžená Čarodědkova tvář a místností se rozlehl jeho bodrý hlas:

„Zdravím tě, kolego! Vidím, že chlapci se k tobě dostali živí a zdraví. To mě těší. A koule očividně funguje. Tušil jsem, že se ti bude hodit.“

„I já tě zdravím, příteli Čarodědku! A díky, že sis na mě vzpomněl. Koule už mi vážně chyběla a tahle je vskutku vynikající. Takový obraz jsem ještě neměl. Ty barvy! I zvuk je skvělý, hezky prostorový. To se pozná stará dobrá práce. Ne jako ty dnešní předražené skleněnky.“

Oba čarodějové ještě chvilku jen tak bodře klábosili a Bludoprav při té příležitosti Čarodědkovi objasnil, jak že to nejspíš bylo s únosem Tupěny.

„Takže skřetaslíci. Vida! No, s tím by mohl být trochu problém. Do jejich dolů se jen tak nedostanete,“ promluvil Čarodědek k Hrobertovi a Švarnoldovi poté, co je srdečně pozdravil.

„Zvlášť náš barbarský přítel se těmi jejich chodbičkami těžko protáhne, i kdyby vás náhodou chtěli pustit dovnitř. Ale, pokud je mi známo, skřetaslíci milují pivo. A mám za to, že dávají přednost tomu, které vaří lidé. Takže, jestli někde pod Skřetihorami narazíte na vesnici s hospodou, a já jsem si skoro jist, že tam nějaká bude, pravděpodobně v ní najdete i nějakého toho skřetaslíka. Když bude mít upito, tím líp pro vás. Možná z něj něco vytáhnete. Tak hodně štěstí, chlapci. Já už teď budu muset jít, venku se mi vaří polívka a není nic horšího než rozvařené houby.“

Čarodědek se ještě domluvil s Bludopravem, že si zase brzy zavolají, rozloučil se a pak prostě zmizel. Koule zhasla a místnost ozařovaly jen svíce, které mezi tím Krápula zapálil. I když dával Bludoprav přednost soukromí, byl dnes v dobrém rozpoložení a neměl to srdce vyhnat své hosty do noci. Dovolil jim tedy přespat v pracovně, a časně ráno jim dokonce nabídl k snídani překvapivě chutná pachní vejce na slanině. Protože s osudem Hlenochoda stále nebyl seznámen, prozradil hostům tajnou stezku, díky které se rejdišti lidožravého slimáka vyhnou, aniž by si příliš prodloužili cestu zpět. To se hostům hodilo. Nebylo totiž vůbec jisté, zda se náhodou nebezpečný plž z prosolení přes noc nevzpamatoval. Pokud ano, dalo se předpokládat, že by se velmi rád pomstil.