Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 13

13.
Zásah v poslední chvíli – Těžko uvěřitelní zachránci – Domluva jako s koněm – Tajné údolí bájných bytostí – Hrobert tiše trpí – Zdařilý program na večer – Po čem ženy touží

 

Příštího dopoledne vyjeli z lesa. Z ničeho nic se před nimi otevřela travnatá pláň, táhnoucí se daleko k severu a jihu. V dálce na západě se tyčily šedavé štíty Skřetihor, od kterých ale poutníky dělila další hradba temně zelených stromů na opačné straně mírně se svažujícího pásu porostlého vysokou travou. Vyrazili tedy napříč asi míli širokou lučinou, spokojeni, že se konečně nemusí proplétat mezi stromy a mohou koně pobídnout do klusu. Radost však neměla dlouhého trvání. Nebyli ještě ani ve třetině cesty k protějším stromům, když z lesa, který nechali za zády, vyrazila cvalem skupina ozbrojených jezdců a mířila ze severu přímo k nim. Švarnold neměl čas počítat, ale odhadoval, že jich je nejméně deset a o jejich záměru by mohl pochybovat snad jen abnormálně naivní optimista.

„U Thurova ohnivousu!“ zaklel barbar. „Ti bastardi tu na nás museli čekat. Smrtislav je asi chytřejší, než jsme doufali. Hněte sebou, v lese snad budeme mít větší šanci.“

Shu na nic nečekal a stejně jako statný válečník okamžitě pobídl oba své koně do cvalu. Hrobert zaváhal. Ačkoli se za těch několik týdnů jeho jezdecké schopnosti značně zlepšily, zadek už ho dávno nebolel a svou ryzou kobylku, které říkal Běhna, si nečekaně oblíbil, opravdový trysk zatím neměl příležitost vyzkoušet. Na pochybnosti ale nebyl čas, chytil se tedy pevně hřívy a po vzoru svých společníků kopl Běhnu patami do slabin. Kůň vyrazil kupředu netušenou rychlostí a Čmuch, kterému nebylo třeba nic vysvětlovat, pádil za ním, co mu psíly stačily.

Ač měli z počátku slušný náskok, bylo zjevné, že je bandité dohánějí. Švarnoldův hřebec musel nést jezdce nadměrné hmotnosti, Shu za sebou táhl nákladního koně a Hrobert měl co dělat, aby se udržel v sedle. To vše značně snižovalo jejich šance uniknout. Když byli asi v polovině louky, přiblížili se pronásledovatelé natolik, že mohl zaostávající Hrobert rozeznat, co na sebe lapkové pokřikují. Nedá se říct, že by ho to uklidnilo. O pár chvil později měl pocit, že už v zádech cítí jejich dech – hádal, že posnídali pivní sýr s cibulí. Pokusil se zrychlit, ale v duchu se začínal smiřovat s tím, že zde zřejmě jeho cesta končí.

Švarnolda od prvních stromů dělily pouhé vteřiny, když se ale letmo ohlédl přes rameno, viděl, že první z lapků je jen kousek za Hrobertem a chystá se ho mečem srazit ze sedla. Otočil tedy koně a chopil se sekery. Než však mohl vyrazit barbarský bojový pokřik a vyrazit vstříc přesile, stalo se něco naprosto neočekávaného. Z lesa, ke kterému směřovali, vyletěl obloukem šíp a s obdivuhodnou přesností se zabodl přímo do prsou prvního z pronásledovatelů. Další střely vzápětí srazily ze sedel jiné dva bandity a o pár vteřin později už se jich v trávě válelo šest. Zbylí čtyři prudce zarazili koně a nevěřícně hleděli na své mrtvé nebo umírající druhy. Než se ale stačili vzpamatovat, i oni obdrželi každý po jednom opeřeném dárku od tajemných střelců. Že je to nepotěšilo, asi není třeba dodávat.

Hrobert, Švarnold i Shu překvapeně otáčeli hlavy od pobitých loupežníků k lesu, ve kterém se skrývali neznámí lučištníci, a když se ujistili, že už je opravdu nikdo nehoní, rozjeli se zjistit, kdo jim to zachránil život. Jejich překvapení, už tak značné, nebylo ničím v porovnání s tím, které je čekalo za okamžik. Z lesa se totiž vynořily bytosti, jejichž vzhled přinutil všechny tři muže údivem zírat s otevřenými ústy a jejich koně vesele ržát radostí.

Neznámí tvorové měli těla vraných hřebců, která ale v místech, kde se běžně nachází krk a hlava zvířete, přecházela v lidský trup s neméně lidskou hlavou a rukama. Mezi stromy se jich dalo tušit víc, kupředu ale vyrazili jen tři. Měli tmavé dlouhé vlasy, svalnatá těla i paže a ušlechtilé tváře s inteligentníma očima. V rukou drželi dvakrát prohnuté luky s šípy založenými na tětivách. Všichni si byli velmi podobní, jeden ale vypadal starší. Jako jediný měl dlouhý vous a jeho vlasy byly lehce prokvetlé stříbrem. Když se přiblížili, byl to on, kdo promluvil:

„Kdo jste a co pohledáváte na území človokoní? A proč jedeš na mé sestřenici?“ Poslední, otázka byla určena Hrobertovi. Ten chvíli nebyl schopen slova ohromením, pak se mu ale podařilo dát dohromady víceméně souvislou odpověď, ve které představil sebe i své druhy a objasnil, co je sem přivedlo. Vysvětlil také, že Běhnu dostal od hraběte Oslowa, aniž netušil, že je to něčí sestřenice, natožpak sestřenice někoho, koho znal jen z legend. Dodal, že ho to velmi mrzí a že pochopitelně ihned rád sleze.

Vousatý človokoň ho gestem zarazil a zařehtal něco po koňsku směrem ke kobylce, o které byla řeč. Ta mu odpověděla podobným zařehtáním a pak se chvilku řehtali oba.

„Prý je to, jak pravíš.“ Obrátil se vousáč zpět k Hrobertovi. „Říká, že jezdit moc neumíš, ale chováš se k ní mnohem lépe než původní majitel. Nosí tě ráda, tak zůstaň v sedle. Máte štěstí, že ani jeden z vás nemá ostruhy,“ oslovil pak celou trojici. „Jinak bychom vás nechali napospas těm darebákům. Já jsem Hřívelin, vládce človokoní a tohle jsou mí synové Řehtán a Kopytón. Poděkujte mé sestřence,“ kývl na Běhnu, „že se za vás přimluvila. Zavedeme vás do bezpečí. Nejdřív ale musíte přísahat, že nikomu nevyzradíte cestu k našim domovům!“

Když mu zachránění bez protestů vyhověli, pokynul jim, aby ho následovali mezi stromy. Než se ale vydali hlouběji do nitra lesa, pověřil Hřívelin ostatní členy své družiny, kteří zde mlčky čekali, aby posbírali šípy, ukončili trápení banditů, kteří by snad ještě nebyli dokonale mrtví, sebrali jejich zbraně a přivedli osiřelé koně. Ty následně vyslechl.

Zde je třeba vysvětlit, že koně pochopitelně nerozumí lidské řeči, stejně jako lidé nerozumí řeči koní. Jsou sice schopni pochopit, co po nich člověk chce, ale význam naprosté většiny slov jim uniká. Ačkoli přivedená zvířata nedokázala Hřívelinovi přesně sdělit, jaké mají bandité plány, popsala mu alespoň, čeho byla svědky. Vládce človokoní pak mohl po konzultaci se Švarnoldem a jeho druhy poměrně přesně určit, co se v minulých dnech událo.

Ukázalo se, že Smrtislav je mazaný darebák. Když se do skalního města lupičů přiřítili dva muži, kteří přežili nepovedený útok na Shuovu družinu, jejich vůdce se nejdřív strašně rozčílil, a oběma vzteky nafackoval. Pak okamžitě poslal skupinu svých nejlepších jezdců nejkratší cestou na západní hranici lesa, do míst, kde se Hedvábijec a jeho dva nečekaní společníci nejspíš objeví, budou-li pokračovat po cestě. Další muže Smrtislav vyslal na místo střetnutí. Z toho, že mezi nimi byli i dva zkušení stopaři, se dalo usoudit, že mu nešlo jen o odstranění následků bitky, ale hodlal nechat Shua sledovat, pakliže by se ukázalo, že nepokračuje původním směrem. Došlo tedy na obě varianty, které Švarnold předpokládal.

Koně, s nimiž nyní Hřívelin hovořil, se pochopitelně nalézali ve skupině první. Vyrazili prý se svými jezdci už večer a jeli, dokud bylo aspoň trochu vidět na cestu. Druhý den pozdě odpoledne dorazili na konec lesa, kde se spojili s dalšími Smrtislavovými muži, kteří tam standardně hlídkovali, aby mohli ohlásit případnou nečekanou kořist nebo naopak nebezpečí. Od této stráže se jezdci dozvěděli, že se zatím na cestě nikdo neobjevil. Následují den pak podle pokynů část z nich čekala na místě a ostatní patrolovali ve skupinách podél hranice lesa, kdyby se uprchlý vyslanec náhodou vynořil jinde. To se druhého dne krátce před polednem skutečně stalo a co bylo dál, už víme.

Švarnold Hřívelina upozornil, že Smritslav má spousty mužů, a protože po hedvábijském vyslanci očividně velmi touží, nedá se vyloučit, že se tu loupežníků objeví mnohem víc. Vůdce človokoní ho ale uklidnil, ať si nedělá starosti. Útočníků by musely být stovky, aby měli šanci uspět. A kdyby to opravdu zkusili, človokoní hlídky střežící hranici lesa ho budou před nebezpečím včas varovat.

Švarnold Hřívelinův klid pochopil, jakmile se ponořili hlouběji do šera hvozdu. Les byl hluboký a neprostupný, plný spletitých houštin, nepřátelsky pichlavých větví, zrádných kořenů a jiných záludných překážek. Klikaté stezky, po kterých je človokoně vedli, by nezasvěcený jen těžko hledal. Už po necelé hodině jízdy nikdo ze tří mužů netušil, kde se vlastně nalézají a ani Čmuch na tom nebyl o moc lépe. Navzdory této skutečnosti i slibu, který složili, jim průvodci po nějaké době zavázali oči a poslední úsek cesty vedli jejich koně za uzdy. Psa tohoto ochranného opatření ušetřili, zřejmě mu důvěřovali více než lidem. Takto pokračovali další hodinu, aniž by pronesli jediné slovo. Cesta se mírně svažovala a stromů ubývalo, což i přes šátky na očích prozrazovalo polední červnové slunce, které snáze pronikalo porostem a Hrobert i jeho přátelé ho cítili ve tvářích čím dál častěji.

Když jim Hřívelin konečně dovolil opět prohlédnout, vydechli úžasem. Domov človokoní nebyl o nic měně pohádkový než jeho obyvatelé. Nacházeli se ve rozlehlém travnatém údolí, ze tří stran obklopeném strmými skalisky. Protékal tudy potok, či spíše menší říčka a uprostřed se rozkládal malebný dubový háj v jehož stínu stála obydlí připomínající stáje zručně zbudované ze světlých opracovaných kmenů. Na jižní straně údolí bylo vidět malá políčka, úhledné zahrady, a dokonce i ovocný sad.

Samotných človokoní tu byly desítky – muži, ženy a také děti, které se proháněly vysokou travou, nebo dováděly ve vodě. Dospělí se většinou jen tak procházeli a hovořili spolu, někteří se cvičili v lukostřelbě nebo poslouchali zpěv zlatovousého hráče na loutnu, další sbírali koblihy.

Opodál se popásalo menší stádo koní, ke kterému všichni tři návštěvníci upíraly nevěřící zraky. Mezi hřebci, klisnami a kobylami s hříbaty totiž ladně poklusával i pár oslnivě bílých jednorožců, kouzelných stvoření z dávných mýtů. A aby toho nebylo málo, bylo tu také několik bájných dvojrožců, kteří z dálky připomínali krávy a z blízka se ukázalo, že to skutečně krávy jsou.

Když človokoně spatřili, koho to Hřívelin a jeho synové přivádějí, zanechali svého konání a klusali si nečekané hosty prohlédnout z blízka. Někteří na ně pohlíželi nedůvěřivě, povětšinou ale byly vidět spíše zvědavé úsměvy. Hosté tu zřejmě byli považováni za příjemné zpestření. Mnozí obyvatelé údolí řehtáním, ržáním či frkáním zdravili Běhnu a děti se ihned sesypaly na Čmucha. Ten se z počátku poněkud ostýchal, ale po chvíli už spokojeně vrtěl ocasem, poňafával a nechal se drbat za ušima jakož i na jiných částech těla.

Hřívelin dovedl hosty na prostranství uprostřed dubového háje, kde jim hrdě představil svou ženu Cválii a dcery Klusavu a Frknu. Nezapomněl se při tom pochlubit, že Cválie pochází z rodu samotného Gallopea. To sice Hrobertovi ani jeho přátelům mnoho neříkalo, údiv ale předstírat nemuseli. Mnohem více než původ žen je však překvapil jejich půvab, přesněji řečeno půvab jejich lidských částí. První dáma, či snad kobyla, její dcery, ale i ostatní ženy a dívky měly mimořádně spanilé tváře a úsměvy zcela prosté koňských zubů. Navíc očividně neholdovaly odívání a jejich dlouhé lesklé vlasy nedokázaly dostatečně zakrýt dechberoucí křivky ztepilých těl. Hrobert měl pocit, že vydržet se těmto ženám dívat do očí je jeden z nejtěžších úkolů, s jakými se dosud musel potýkat. Marnost touhy, která se v něm vzdouvala, byla až bolestná a v zoufalství ho napadlo, zda by snad nějak neuměl pomoci Budoprav. Když je tak zručný v křížení druhů, třeba by dokázal některou zdejší krasavici odkřížit. Jen ji k němu dopravit...

Človokoně, jak napovídala jejich fyziognomie, byli tvorové neposední, pro hosty ale přinesli z nedaleké kůlny dřevěné lavice a také dlouhý stůl, který ženy brzy zaplnily pohoštěním. Švarnoldovi i oběma jeho společníkům už delší dobu vrtalo hlavou, proč je tyto tajemné bytosti přivedly do svého skrytého sídliště, a teď je navíc ještě hodlají krmit, když, jak bylo zřejmé, si přejí zůstat v utajení. Brzy ale vše pochopili. Jejich hostitelé byli totiž velmi zvědaví. Na první pohled si zde žili svůj idylický život, odříznuti od problémů okolního světa, a vlastně tomu tak bylo i na pohled druhý. Jenže se v té téměř permanentní izolaci zkrátka občas nudili. Toužili po informacích, novinkách a – nebojme se to říct otevřeně – také po klepech. Koneckonců, byli to přece napůl lidé a z velké části ženy. Náhodní hosté jim tedy přišli velmi vhod, zvláště, když byl mezi nimi exotický cizinec. Hřívelin, který sice nemiloval násilí, byl docela rád, že jeho muži dostali po dlouhé době příležitost procvičit si střelecké umění a užít si trochu dobrodružství. Ještě víc se mu ale hodili návštěvníci, kteří jistě ukojí zvědavost nejen žen a dětí, a zpestří tak jednotvárné plynutí času v údolí.

Hrobert, Švarnold a Shu s povděkem usedli k pozdnímu obědu. Už během jídla museli odpovídat na celou řadu zvídavých otázek a posluchači byli tak dychtiví, že se společenské odpoledne potáhlo až do pozdní noci. Hrobert nejdříve vyprávěl, co se přihodilo ve zlodnýnském hradě a jak se to stalo, že byli se Švarnoldem vysláni pátrat po unesené princezně. Na všeobecnou žádost barvitě popsal své střetnutí s Chrochtalem, vylíčil krutý konec Lidožrababy, setkání s Frogulou i oběma čaroději, likvidaci hlenochoda, a samozřejmě také střetnutí s lesními loupežníky. Švarnold se ochotně podělil o bohaté zážitky z nejrůznějších válečných tažení a velkolepých bitev. Zabodoval také napínavým příběhem o tom, jak jeho praprapraděd zcela sám skolil mamuta pěstním klínem. Skutečnost, že žádný z posluchačů neměl tušení, co je mamut, jejich nadšení nijak nezmenšila. No a Shu, který byl velkou atrakcí už pro svůj exotický původ, všechny uchvátil poutavým popisem říše C‘chaj i mnoha dalších zemí, které na svých cestách navštívil. Nikdo při tom nezůstal na pochybách, proč si jeho cestopisy oblíbil sám hedvábijský Císař.

Človokoně návštěvníkům na oplátku vyprávěli legendu o Gallopeovi, zpívali za doprovodu loutny překrásné písně, při kterých i Švarnold málem uronil slzu, a dokonce je nechali pohladit si jednorožce. Málokdo, vyjma dětí, šel tu noc spát střízlivý a můžeme klidně přiznat, že například Hrobert byl úplně na plech. Nadměrnou konzumací místních kvašených nápojů se snažil potlačit spalující touhu po človokoních ženách, což se mu nepovedlo. Jako by nestačilo, že je měl celé odpoledne a večer na očích, i ten krátký zbytek noci, který mu zbyl pro spánek, se mu zjevovaly ve snech, ovšem bez koňských těl.

Je třeba dodat, že ani obyvatelky údolí nezůstaly vůči nově příchozím zcela lhostejné. Nejedna z nich si v duchu zoufala podobně jako mladý dřevorubec a není se čemu divit. Švarnold, Hrobert a Shu totiž společně tvořili velmi silnou trojici, která nabízela skoro vše, co obvykle ženy na mužích obdivují. Pro ty, kterým imponují urostlí a nebezpečně vyhlížející drsňáci, tu byl zjizvený barbarský válečník. Hrobert svým drzým rošťáckým úsměvem zase bodoval u dívek toužících po zábavě a dobrodružství. No a Shu, i kdybychom pominuli jeho inteligenci, rozhled a schopnost poutavě vyprávět, už jen svým cizokrajným vzhledem spolehlivě působil na ženy setrvávající v přesvědčení, že na druhé straně kopce je tráva vždy zelenější. K úplnému pokrytí poptávky tedy chyběl snad jen mocný boháč a populární trubadúr.