PARNÍ UTOPIE - IV. Partička

Den jako žádný jiný. Voda kapala, kolečka skřípala, řetězy také skřípaly a ptáčci by zpívali. Tedy, pokud by v Nitru nějací ptáčci byli. A do tohoto dne se nám probouzí Venca.

Otevřel oči a všiml si, že u něj v posteli nikdo neleží. Jelikož měla budka jen jednu postel, spával Venca s Dědou. Mělo to své výhody, ale i nevýhody. Jedna výhoda byla třeba ta, že jim v noci nebyla zima. Další výhoda mohla být ta, že kdyby jim bylo smutno, mohli se přitulit (ale to je asi především o vkusu). Mezi nevýhody patřilo třeba to, že se člověk nemůže v noci vrtět. Ale to pro Vencu s Dědou nebyl nejmenší problém, jelikož už byli zvyklí takhle spát sedmnáct let a půl roku.

Proto mu přišlo zvláštní, že vedle něj Děda dnes neleží. To se snad nikdy nestalo — snad jen když byl ještě malé škvrně, které celé dny prospalo. Ale to si nemohl pamatovat.

A tak už se radši taky probudil — přece jen je to lepší, než ležet v posteli a divit se, že tam Děda není. Sedl si na postel. Ta mu na oplátku řekla rozverné: „Skřijup.“

Teď by asi následovala ta část, kdy se převleče. Ale ne pro Vencu. Venca měl jen jedno oblečení — každý den ty stejné kožené kalhoty a tričko z neznámého materiálu s blůzkou, nečekaně také z kůže. Kůže byla opravdu nejlepší materiál, hlavně proto, že přes ni si člověk neudělal tak drastickou popáleninu.

Ale abyste si nemysleli — ne že by to nikdy nepral. Pralo se tak co týden, a opravdu se neptejte, v čem lidé pak chodili (odpověď by mohla být pokaždé jiná).

A tak Venca tuto rutinu „oblékání se“ přeskočil. Vstal z postele, porozhlédl se po místnůstce, aby se trochu lépe probral. Pak si to vykročil rovnou ke dveřím.

Objevil se mu před očima celý komplex a brzy si všiml i Dědy, který seděl na lavici, kde většinu času vyprávěl dětem. Teď si něco šmudlal uhlem na papír.

„Co to vymýšlíš?“ zeptal se Venca a sedl si vedle něj na lavici.

Děda se podíval na Vencu a pak zase pokračoval v tom, co dělal.
„Píšu. Nebo vlastně kreslím.“

„Nevěděl jsem, že umíš psát.“

„Taky že neumím, proto ta slova kreslím.“

„A co že to kreslíš za slova?“

„Nádherná slova.“

Venca se pokusil nakouknout, co tam má. Nic nerozeznal — všechno bylo stejně černé a nečitelné. Nebo spíš nedívatelné?

„A co tě to tak popadlo?“

„Víš, já jsem měl sen.“ Na chvilku se jen tak usmál nad vzpomínkou. „Bylo to zvláštní. Celé naše město přistálo.“

„No, to občas musí.“

„Pšš, ještě jsem neskončil. Takže to město přistálo, ale přesně zapadlo do obrovské díry v zemi. A celé Nitro bylo zničeno, zapadlé — vlastně už neexistující.“

„To muselo být příšerné, tohle zažít. I ve snu.“

„Ale vůbec ne. Já jsem to všechno sledoval zpovzdálí, jako andílek. A nebylo to vůbec smutné — bylo to krásně melancholické. Nikdo v Nitru nebyl, všichni žili nahoře. A navíc se ty mocnosti rovným dílem o vše rozdělily, a všichni byli šťastní. No, byla to utopie.“

„Jo, to zní hezky.“

Chvilku spolu jen seděli nad tou představou.

„A co jsi teda napsal?“

„Taaakže chochu:

  Země špíny
  Klesající k zemi
  Z popela povstala
  Jako nikdy jindy
  Spanilá
  Upřímná“

„Naprosto upřímně, to bych do tebe neřek, ale taky bych neřek, že ty kliky háky znamenají zrovna toto.“ Ještě jednou se podívá na malůvky, pro jistotu.

„Na to, jak dlouho jsi spal, máš docela řeči,“ řekl Děda s nadsázkou.

„Jen jsem tím chtěl říct, že by bylo fajn, kdyby nás někdo učil psát.“

„To máš pravdu, hochu, ale i tak bych řek, že kreslit docela umím.“

Znovu jen tiše seděli nad tou představou, že by uměli číst a psát, a že by mohli vymýšlet a vynalézat.

Tuto chvilku, co pro ně zpomalila na chvíli celý svět, rozbilo jedno dítě, co právě vyběhlo z jiné budky přímo naproti té jejich.

Byl to ten samý chlapec, co byl včera na dědově vyprávění. Mířil si to za dědou na jeho malé nožky vysokou rychlostí. Pohled na něj připomínal kachnu, co vám běží k nohám pro kus chleba.
„Mírooo, už běžím.“

Děda se nad tímto aktem upřímně pousmál, i když ho to vytrhlo z tvůrčí nálady. Už přemýšlel, jak bude sedět, aby ho nebolel zadek na dlouhém vyprávění, co má v plánu.

Už to měl v hlavě vymyšleno — bude vyprávět, pak dopíše svou úvahu, teda dokreslí, a navaří svojí proslulou řepkovo-mrkvovou polívku, a pak si půjde brzo lehnout, aby dospal ranní vstávání. A na oběd si dá krajíc chleba.

Moc dlouho mu to naplánovat netrvalo, protože měl docela dobrou hlavu, a takhle vypadal skoro každý jeho den.

Ale náhle se celá Ventra otřásla se zvukem „žbrink-dommm“, a tím vlivem chlapec těsně před lavičkou spadl.

Venca instinktivně skočil po klukovi, aby se ho pokusil zachránit před bolestivým pádem, což se mu povedlo částečně. S klukem si dal totiž ránu hlavou do hlavy, což bylo ale asi stále lepší, než aby si chudák kluk rozbil nos.

Kluk i Venca se chytli za hlavu a posadili se na zem. Kluk se chudák rozbrečel. Venca by si taky rád poplakal, ale řek si, že už je velký kluk a ti nebrečí. Takže brečel v duchu, ale čelist skousl i tak.

Děda kluka posadil na lavici a nechal ho vybrečet.
„Jseš v pořádku?“ zeptal se.
A kluk mu na to v breku řek: „Neeeeeeh.“

Venca už se z bolesti také zapamatoval.
„Míro, nevíš, co to mohlo být?“

„Nejspíš Ventra trochu zaškobrtla o špičku hory nebo něco takového, ale to se brzo dozvíme, až si to tam nahoře uvědomí.“

Jen co to dořekl, už se z rozhlasu ozvalo:
„Naše úžasná Ventra má závadu, vyžadujeme dělníky ze sektoru Q, aby se připravili na nábor. Detaily budou sděleny po příchodu Strážců.“

Děda si to doposlouchal, chvilku to zpracovával a pak sdělil:
„Venco, to je pro tebe skvělá příležitost, víš ne? Trochu se vytáhnout.“

Vencovi ta informace dopadla do jeho stále roztřesené hlavy, nic neříkal. Jen se s nadšením zvedl a v motavém běhu se dostal do budky, aby si vzal své kožené pracovní rukavice. Cestou trefil rám dveří, jelikož se mu stále všechno točilo, ale to ho nerozhodilo, protože měl příležitost vidět něco mimo Nitro. Moc dobře si totiž uvědomoval, že závada je dost možná někde venku, kde ještě nikdy nebyl. Ale chtěl by.

„Já se chci taky vytáhnout…“ řeklo dítě, co už ani nebrečelo, směrem na dědu.

„To bych taky chtěl, hochu, ale už mám špatný kolena.“

„Tak si budeme vyprávět?“ řekne klouček a jeho oči se rozzáří na limit lidských možností.

„No tak když jinak nedáš. Jen to řekni mamince, ať tě nehledá.“

„Maminka maká, není… doma…“

„V tom případě ti řeknu příběh o tom, jak jsem se poprvé zamiloval.“

Klouček se zašklebí jako kdyby právě snědl celý citrón.
„Fuuj.“

„Já ti dám fuuj, v tý době jsem byl velice pohledný. A ona taky.“

„Stejně fuj.“ Nenechal se klouček, ale když pohlédl do dědových neústupných očí, uvědomil si, že to zas tak zlý být nemůže.

„Takže to jsem se ti zrovna dostal do povinného školení, o novém systému kotlů od vířivek.“

Chlapec potichu sedí nad představou, co to taková vířivka může být.

„To ti bylo takové vtipné — ona přišla partička srandovně oděných profesorů s doprovodem strážců. Vtipné na tom bylo, že vedle sebe vypadali jako skřeti s brýličkami a strejcové, kteří se špatně vyspali.“

Chlapec si začal pomalu uvědomovat, že ten příběh zas tak fuuj není.

„A tak nám tam pořád něco vysvětlovali, a mezitím ona vzadu. S partou holek, co se navzájem tak pošťuchovaly a hecovaly.“ Děda se jen pousměje nad touto vzpomínkou a pokračuje ve vyprávění.
„To ti bylo asi takhle — ti profesoři vždycky něco řekli a ty holky se pak zeptaly na úplně stejnou věc.“

„Možná to bylo tím, že seděly vzadu?“ řekl chlapec, který si byl již vědom, že příběh vůbec fuuj není.

„No to už je asi jedno. Jelikož se ta dívka už potřetí zeptala, jakou ta voda má mít teplotu, vedlo k naprostému výbuchu jednoho profesora s brejličkami. Kterej se tak naštval, že všechny ty holky přeřadil na údržbu kanalizací. Pak už jsem je nikdy neviděl.“

Chlapcovi se na obličeji udělal znechucený výraz.
„Údržba kanalizací… To je fuuj.“

„Dneska bych se samozřejmě bil za její čest jako každý správný chlap, ale tehdy mi bylo teprve dvanáct. A jí od odhadu dvacet. No ale asi věřím na lásku na první pohled, no. Ale ty — ty si z toho příklad radši neber.“

Chlapec se chtěl zeptat na více detailů, protože ho detaily zkrátka bavily. Ve světě, který si může představit barevnější než ten skutečný, jsou totiž právě detaily klíčové. Ale nakonec se nezeptal a nic. Dorazili totiž Strážci pořádku a s nimi i hlasité a ostré:

„AŤ SE OKAMŽITĚ VŠICHNI SCHOPNÍ SEŘADÍ VEDLE SEBE.“

No a tohoto hlasitého projevu si všiml i Venca, který již řádně připraven vystřelil z budky.

Dědovi jen řekl:
„Drž mi palce,“
a rozběhl se do středu komplexu, kde už se tvořila řada.

Byli tam asi tři strážci v pozadí. A pak dva strážci, co byli od ostatních o dost výraznější. Bylo to tím, že jeden byl takový vysoký a ten druhý zase kulatý, což vytvářelo pěkný kontrast, když stáli vedle sebe. Bylo to také tím, že měli trochu jiné velitelské uniformy a nejspíš i speciální titul před jmény.

Ten vysoký si z jeho hůry pohlédl krátce do očí každého přítomného a pak se zeptal:
„Pane kolega, vysvětlíte naši situaci?“

A široký pan kolega na to:
„Ale ano, pane kolega. Mmm… Takže potřebujeme někoho, kdo umí svářet, někoho, kdo se vyzná v oběhu proudu, a nakonec nějaký dvě podržtažky. Pokud nic z toho neumíte, tak pokračujte v tom, co jste dělali do teď.“

Nikdo neodešel, protože v Nitru jaksi každý uměl všechno. To vysokého kolegu značně překvapilo.

„No pane kolega, tak naše pomocníky vybereme namátkou.“

„Tak tyhle čtyři si berem. Zbytek jděte makat.“

A naprosto náhodně ukázal na čtyři lidi, včetně Venci, kterému to celé přišlo na hlavu, ale nestěžoval si. Přece jen bude moct pro jednou dělat něco nevšedního.

„Tak co myslíte, pane kolega, můžeme vyrazit?“ řekl ten široký.

A ten vysoký na to vytáhl mapu. Chvíli ji pozorně sledoval.

„No jo, jenže kudy?“

„Ukažte, kolega — no tudy.“

A na to mu ten vysoký:
„Pane kolega, to je legenda.“

„No tak v tom případě nevím.“

„Snad bych se na to mohl podívat?“ řekl takový drobný zrzek v brejličkách.

Ten široký byl naprosto zděšen.
„No vidíte to, kolega? Taková drzost.“

Ten vysoký byl také zaskočen, ale aspoň mluvil jasněji:
„Na mapu se můžu dívat jen já a tady pan kolega.“

Ten široký se opět podíval na mapu:
„Už to mám — musí to být tady tím směrem. Skoro určitě.“

„No tak, pane kolega, asi můžeme jít.“

A tak šli.
Cestou, která rozhodně nevede k závadě.