Krutopie - Skutečně neskutečná cesta 15

15.
Jak cestovat mezi hady – Otravná nehoda – Vděk zachráněné stařeny – Překážky rekonvalescence – Čekání na informátora – Vyslancovy plány – Stesk prťavého horníka – Nečekané následky úspěšné pomsty – Kudy za princeznou

 

Asi hodinu před setměním dorazili hledači princezny na nízký pahorek, kterému vévodil statný dub. V dálce se na pozadí temné masy hor klikatilo k nebi několik tenkých proužků světlého dýmu, zřejmě z chalup Podhorova. O dost blíže stejným směrem ale začala tráva postupně ustupovat kamenům a křoviskům, z čehož se dalo usuzovat, že se nacházejí jen kousek od hranice hadího území. Poslušni rady človokoní přenocovali pod mohutným stromem a časně ráno, kdy ještě slunce neláká plazy z jejich nočních skrýší, vstoupili na nebezpečnou půdu.

Večer před tím se dohadovali, jak nejlépe postupovat. Hrobert měl zato, že je třeba jet co nejrychleji a dělat při tom randál, aby hady vyplašili. Shu naopak navrhoval pomalý a opatrný postup, bez zbytečného upozorňování na svou přítomnost. No a Švarnold prostě hodlal pokračovat jako dosud, s tím, že každé zmiji, která by si na ně troufla, jednoduše usekne hlavu nebo ji připíchne k zemi, to podle situace.

Nakonec zvolili hybridní řešení. Jeli rychle, ale opatrně a barbar sem tam nějakého drzého hada obratně zbavil zubaté hlavičky svým dlouhým mečem. Zde je třeba dodat, že v Krutopii zmije nepatřily mezi chráněné ani ohrožené druhy. Ačkoli ty místní momentálně ohrožené byly.

Plazí pustina byla široká asi šest mil, protože však bylo nutné neustále kličkovat mezi trnitými křovisky, většími balvany a menšími skalisky nebo se vyhýbat místům, kde byla kamenitá půda pro koně neschůdná, přiblížili se k jejímu konci až před polednem. Slunce už pořádně pražilo a vyhřívajících se hadů přibývalo. Mnozí na projíždějící výhružně syčeli, jen málokterý měl ale v tom vedru náladu někoho otravovat. Pak, když už se muži i pes v duchu zaradovali, že mají nebezpečný úsek skoro za sebou, dospělo jejich štěstí k názoru, že má snad taky nárok na přestávku. Přinejmenším tedy Hrobertovo štěstí.

Mladíkova kobylka sklouzla kopytem po kameni, čímž se dostala nebezpečně blízko k jedné obzvláště nevrlé štětinaté zmiji. Ta si vyrušení nedala líbit a bleskově zaútočila. Polekané Běhně se nějakým zázrakem podařilo uskočit, jenže Hrobert, který na tak prudký manévr nebyl připraven, spadl ze sedla hadovi přímo do rány, tedy před tlamu. Ačkoli Švarnold opět zareagoval velmi pohotově a vzteklý plaz se o několik okamžiků později odebral zásluhou barbarova meče za svými šupinatými předky, stihl před tím zabořit své jedovaté zuby hezky hluboko do předloktí potlučeného mladíka. Ten vykřikl bolestí a hned na to hrůzou omdlel.

Když se Hrobert probral, byl už večer. Bolela ho celá paže, bylo mu zle a ke svému velkému překvapení ležel v posteli. Tomuto nečekanému stavu se však nestihl podivovat dlouho, měl totiž horečku a vzápětí opět upadl do mrákotného spánku. Znovu se vzbudil ráno, netušil ale, který je den. Cítil se mnohem lépe, a tak se pokusil posadit. Šlo to docela dobře. Pohyb probudil Čmucha, který ležel vedle postele. Nyní radostně zaštěkal a začal svému pánovi šťastně olizovat ruce i obličej. Hrobert se zvědavě rozhlížel. Zjistil, že se nachází v místnosti primitivního stavení, chalupy, či možná spíše chýše. Kromě něj tu nikdo nebyl, ale o chvilku později, snad přilákáni štěkotem, se do světnice z venku nahrnuli Shu a Švarnold. Mladíkův stav je očividně rovněž těšil, svou radost ale – na rozdíl od psa – projevovali přece jen o něco konzervativněji.

Shu přesvědčil Hroberta lačného po informacích, aby nejprve něco snědl a podal mu misku řídké teplé kaše s medem, kterou před tím nabral z kotlíku visícího nad ohněm v krbu. Hrobert si až teď uvědomil, jaký má hlad. Nabízené jídlo spořádal nevídanou rychlostí a zapil ho vodou ze džbánku, připraveného vedle postele.

Teprve potom se Shu pustil do vyprávění a podrobně vylíčil co se událo od chvíle, kdy Hrobert ztratil vědomí. Popsal, jak Švarnolda přesvědčil, že lepší než nařezávat ránu a vysávat jed, bude dopravit uštknutého co nejdříve do vsi. Když někdo žije tak blízko území okupovaného hady, pravděpodobně bude mít s podobnými případy zkušenosti. Naložili tedy bezvládného Hroberta na Shuova koně, Hedvábijec vyskočil za něj a pak, doprovázeni zoufalým Čmuchem, vyrazili nejvyšším možným tempem k Podhorovu. Mezi hady už naštěstí nemuseli kličkovat dlouho, protože kamenitou pláň brzy vystřídala přívětivější krajina a po nějaké době už byla vidět i úhledná podhorovská políčka a pastviny.

Do vsi se přihnali asi hodinu po poledni a pomoc naštěstí nemuseli hledat dlouho. Zvědaví vesničané nemohli přehlédnout Hrobertovu silně oteklou, do fialova zbarvenou ruku, a ihned jim bylo jasné, co se stalo. Jeden z přihlížejících chlapců se ochotně nabídl, že cizince odvede k místní kořenářce, která si bude vědět rady. Je tu prý sice krátce, ale už pomohla mnohým s lecčíms. Švarnold hošíka odměnil malou stříbrnou mincí a o chvilku později už nesl bezvládného Hroberta ke dveřím zchátralé chalupy stojící kousek za vsí. Jaké bylo jeho překvapení, když mu naproti vyšla stařena, kterou pár týdnů zpátky zachránil před upálením. Tenkrát ji s Hrobertem vysadili v lese hezký kus cesty za vesnicí, kde se ji rozdováděný dav chystal postavit na hranici a ani ve snu by je nenapadlo, že ji ještě někdy spatří.

Jak se žena dostala tak rychle do Podhorova, a ještě si tu stihla zavést prosperující léčitelskou praxi, to Švarnold raději ani nechtěl vědět. Vyloučíme-li možnost, že šlo o přebornici v běhu na dlouhé tratě, musela to být opravdu čarodějnice, a od těch je lepší držet se dál. Jenže to teď nebylo možné. Žena Švarnolda poznala také, situaci však nijak nekomentovala. Mlčky mu pokynula, ať jde dál a položí Hroberta na lůžko u okna. Pak válečníka vykázala ven a řekla mu, ať přijde zítra ráno. Jen nešťastnému Čmuchovi dovolila, aby zůstal a hlídal u lože svého uštknutého pána. Švarnold neměl velkou radost, že musí přítele nechat v péči podezřelé osoby, nebylo ale na výběr. A koneckonců, zachránil ženě život, tak snad mu to neoplatí nějakou čertovinou. Vrátil se tedy k Shuovi, který zatím čekal venku s koňmi a společně pak zamířili zpět do vsi.

Místní krčmu U Rezavého krumpáče nemuseli hledat dlouho, stála hned na návsi a k návštěvě přímo lákala. Jak už naznačovali človokoně, podhorovský šenk byl otevřen všem, kdo měli dobré úmysly, a bylo tu tedy možné potkat všelijaké bytosti. O těch se však Shu blíže nerozpovídal, nechtěl totiž Hrobertovi zkazit překvapení. Zůstal jen u toho, že si se Švarnoldem pronajali celkem prostorný pokoj v podkroví a také ustájení pro koně. Večer pak strávili u piva čekáním, zda s neobjeví nějaký ten skřetaslík, což se bohužel nestalo. Druhý den se hned po ránu vypravili zkontrolovat pacienta. Hrobert spal a blouznil v Horečkách, stařena však návštěvníky informovala, že se pozdě večer probudil. Poukázala na jeho pokousanou ruku, která už nebyla zdaleka tolik oteklá ani fialová, což je prý dobré znamení. Horečka, jak tvrdila, nejpozději za dva dny ustoupí a mladík bude v pořádku. A tak se i stalo.

Hrobert se tedy ke svému úžasu dozvěděl, že prospal více než dva dny a tři noci. Jakmile se mu podařilo zaplašit znepokojující myšlenky ohledně vykonávání jistých tělesných potřeb v dlouhodobém bezvědomí, ihned požádal o další misku kaše. Když ji spořádal, pokusil se vstát, což mu vyšlo hned napodruhé. Trochu se mu sice motala hlava, ruka ho ještě pobolívala a cítil slabost v kolenou, zdálo se ale, že propůjčenou postel už může přenechat její majitelce, aby tato nemusela přespávat kdovíkde. Dotyčná se jako na zavolanou objevila ve světnici. Sáhla Hrobertovi na čelo, zkontrolovala mu tep a rány po zmijích zubech, donutila ho vypláznout jazyk a pak spokojeně prohlásila, že může klidně jít. Hrobert ženě srdečně poděkoval a chtěl se jí také finančně revanšovat. Loupežnických peněz měl dost. Stařena ale odmítavě mávla rukou a pak mužům velmi srozumitelně naznačila, že by si po delší době ráda užila trochu soukromí. Než je vyprovodila ze dveří, doporučila ještě uzdravenému, aby se příštích pár dnů příliš nenamáhal a místo piva pil červené víno s kořením, které mu přibalila do malého plátěného sáčku.

Hrobertovo upřímné předsevzetí řídit se daným doporučením – konkrétně části týkající se namáhání – vzalo za své ještě tentýž večer. Když ho přátelé odvedli do pokoje nad hospodou, poslušně ulehl a spal až do pozdního odpoledne, zatímco Shu pracoval na svých zápiscích a Švarnold se prostě nudil. Později ale všichni společně zamířili do šenku povečeřet a číhat na skřetaslíky.

Hospodská světnice byla prostorná a plná zajímavých hostů, kteří Hroberta fascinovali, přesně jak Shu přepokládal. O existenci některých z nich totiž mladík dosud neměl tušení a jiné znal jen z pověstí. Kromě obyčejných lidí zde sedělo několik divokých horských mužů, navzdory začínajícímu létu oblečených do huňatých kožešin a zarostlých tak, že jim z obličejů byly vidět jen nosy a oči. Dále se zde krmila a popíjela dvojice skřehotavých skalních rarachů s malými růžky nad čely, skupina nemluvných krtčích lidí, kteří, jak Švarnold mladíkovi vysvětlil, pomáhají skřetaslíkům hloubit tunely pod horami, a v rohu se nad pivem rozpustile chichotaly tři skutečné jezinky. Jen skřetaslíci opět chyběli.

Pestrá společnost Hrobertovi učarovala, ohrožením pro jeho oslabený organismus se však stala docela obyčejná děvečka, která pomáhala v šenku a roznášela hostům nápoje. Její půvab by sice ve srovnání se ženami človokoní nejspíš neobstál, pro Hroberta, který musel přečkat skoro týden ve stavu téměř bolestného odříkání, byla ale hezká až dost. Kdykoli se plavovlasé děvče ocitlo poblíž jejich stolu, dal se s ním do řeči, a jeho úsilí zjevně nezůstalo bez odezvy. Když pak před půlnocí mohutný šenkýř oznámil hostům, že je čas odebrat se na lože, zmizel Hrobert s dívkou kdovíkam a do pronajaté světnice se vrátil až za rozbřesku. Ve vlasech měl seno, na tváři spokojený úsměv, jinak ale nevypadal o nic méně vyčerpaně než předchozí ráno. I další den tedy strávil převážně v říši snů.

Když o tom tak Švarnold přemýšlel, byl pro ně Hrobertův stav vlastně požehnáním. Měli totiž záminku v Potvorově setrvat, aniž by vesničanům připadali podezřelí. Tvrzení, že jsou tu jen na dovolené, by asi příliš věrohodně nepůsobilo. A kdyby vyšel najevo jejich pravý cíl, mohl by někdo skřetaslíky varovat. Švarnold si byl jist, že se únosci svým počinem nechlubili na potkání a rozhodně je nechtěl vyplašit. Zatím tedy všechny nechávali v přesvědčení, že Shu je hedvábijský cestovatel a Švarnold s Hrobertem jeho doprovod. Což, jak víme, vlastně nebyla lež.

Příští večer se konečně dočkali. Asi hodinu před soumrakem se na návsi objevilo hned šest drobných mužíků a na krátkých křivých nožičkách si to šupajdili rovnou do hospody. Všichni měli pořádná vousiska – někteří spletené do copánků – obrovské uši, pořádné frňáky a na hlavách docela legrační kožené čapky. Ač byli malí – nejvyšší dosahoval Hrobertovy lehce nad pas – měli široká ramena, silné paže a rozhodně nejevili známky podvýživy. Ozbrojeni byli sekerami, většinou dvoubřitými, nebo bojovými kladivy s dlouhými topůrky. Zbraně však, stejně jako ostatní hosté, u vstupu do šenku bez námitek odložili. K Rezavému krumpáči se lidé a jim podobní tvorové chodili bavit, ne bojovat.

Skřetaslíci tu očividně nebyli poprvé. Mohutný hostinský je už ode dveří srdečně zdravil a hned jim také přinesl stupátko, aby se snáze vyškrábali na lavice. Děvečce pokynul, ať podá tlusté polštáře, díky nimž se mohli hosté nestandardního vzrůstu vypořádat s výšku stolu, a jakmile se vousatí mužíci usadili, hned měli každý před sebou pořádný korbel napěněného piva.

Švarnold se takticky stáhnul do nejtemnějšího kouta místnosti. V dobách, kdy táhl s Šeredorem ke Skřetihorám, sice nosíval severskou helmici s očnicemi a chráničem nosu, přesto se ale obával, že by ho některý ze skřetaslíků mohl poznat. Hrobert a Shu se naopak posunuli co nejblíže k drobným hostům, ve snaze zachytit, o čem spolu hovoří. Nic zásadního se však bohužel nedozvěděli. Snad jen, že zlata se letos urodilo nějak méně než loni a loni ho bylo zase méně než předloni. Jestli to takhle půjde dál, může se lehce stát, že napřesrok ho bude ještě méně a kdo ví, kam až to dospěje. Nakonec aby snad začali rubat uhlí, protože na drahokamech člověk nepřežije, těch bylo málo vždycky. O unesené princezně nepadlo ani slovo. Navíc skřetaslíci stále drželi pospolu, pili poměrně střídmě a rozhodně se nezdálo, že jsou ve správném rozpoložení vyzrazovat jakákoli tajemství. Dali si večeři, k tomu každý dvě tři piva a pak se ukázněně vytratili do tmy.

„No, co se dá dělat? Tak snad příště. Aspoň víme, že sem opravdu chodí,“ pokrčil Hrobert rameny a odebral se laškovat s děvečkou. Na rozdíl od vyzvídání slavil v tomto ohledu opět úspěchy. Švarnold zatím využil situace, aby se dozvěděl, jaké má Shu vlastně další plány. Hedvábijec přiznal, že sám neví. Jestliže cestou sem přišel o všech šedesát mužů, je asi naivní domnívat se, že by to zpátky zvládl sám. Disponuje sice ještě docela slušnou hotovostí, takže by si snad mohl najmout doprovod, nicméně mu Hrobertovo a Švarnoldovo dobrodružství připadá zajímavé, a pokud tedy nejsou proti, zůstane zatím s nimi. Třeba ještě vymyslí, jak se dostat domů nebo naplnit své původní poslání. Švarnold nic proti neměl a Hrobert si momentálně na dvoře hmatem ověřoval, zda má děvečka stejně oblé pozadí jako včera v noci, takže se k tomu nemohl vyjádřit. Námitky z jeho strany však nebyly pravděpodobné.

Uplynul další klidný den, který Hrobert věnoval intenzivnímu polehávání, Shu psaní a Švanrold se šel z nudy projít k rybníku v naději, že tam třeba bude zase nějaký vodník, kterému bude moci nafackovat.

Toho večera nabízelo pohostinství U Rezavého krumpáče nadstandardní program. Dostavili se totiž tři potulní muzikanti – loutnista, pištec a bubeník, kteří se za večeři a nějaký ten měďák od uznalých posluchačů ochotně uvolili k hudební produkci. Jakmile dojedli, spustili skočnou melodii, a brzy tak vydráždili k bujarému křepčení nejen opět přítomné jezinky, ale i mnohé další návštěvníky. Hrobert by si býval také rád zatančil, z roztoužených pohledů své místní… no, řekněme přítelkyně, však usoudil, že toho ani dnes v noci moc nenaspí, a raději tedy šetřil síly. Navíc mu záhy připadl úkol zvláštní důležitosti.

Po setmění totiž do krčmy přibyl i jeden skřetaslík. Tvářil se zklesle, zalezl si do kouta, překvapivou rychlostí do sebe vyklopil korbel piva a hned si žádal další. Když dopil třetí, zdálo se pozornému Švarnoldovi, že je ta správná chvíle.

„Je to ne tobě,“ poplácal Hroberta povzbudivě po rameni. „Když dokážeš ukecat holku, poradíš si i se skřetaslíkem. Ale opatrně! Pěkně pomalu. Nesmíš ho vyplašit!“

Hrobert přikývl, podrbal Čmucha, který způsobně ležel pod lavicí, a odhodlaně vyrazil do akce. O chvíli později ztěžka dosedl vedle skřetaslíka, vykazujícího již značně zvýšenou hladinu alkoholu v krvi.

„Co tak sám, kamaráde? Nemáš se s kym napít?“ oslovil ho předstíraně podnapilým hlasem, a aniž čekal na odpověď, pokračoval: „Nic si z toho nedělej. Já taky ne. Ty dva, co tu jsou se mnou, by jednoho unudili k smrti. Na, dej si se mnou!“ a postavil před zaskočeného mužíka koflík s místní oblíbenou pálenkou zvanou Netopejří švuňk. Skřetaslík na Hroberta chvíli nedůvěřivě mhouřil očka, potom věnoval mnohem vřelejší pohled kalíšku s nabízeným nápojem, a nakonec docela přátelsky zabručel:

„Proč ne, když to platíš. A kerejpak ty vlastně jsi? Nikdá jsem tě tu neviděl?“

„Jmenuju se Hrobert a jen tudy projíždím. Teda projíždíme. Doprovázím tamhletoho cestovatele z východu a jeho hlídacího barbara. Jedeme k moři. Jenže mě uštkla zmije, tak jsme se tu trochu zdrželi.“

„Tak tos měl teda kliku, páč místní zmije maj víc jedu než vejvar z muchomůrek,“ odpověděl skřetaslík a kopnul do sebe Netopejra. „Já jsem Prkvoň a vlastně jsem tu z podobnýho důvodu. Vyštvala mě sem moje stará, a ta je poslední dobou taky pěkně jedovatá,“ povzdechl si.

„No jo, ženský… Cos jí proved? Jestli to teda není tajemství,“ zeptal se Hrobert.

„Já? Nic! Jenže vona si furt na něco stěžuje. Reje do mě jak do záhonu s mrkví a nikdá není spokojená,“ vysvětloval Prkvoň. „Třeba dneska… Přídu strhanej po celodenní rubačce v uzounký tmavý šachtě, ruce od krompáče zhuntovaný, špinavej až za ušima a vona hned: ‚No, tak se pochlub, cos dneska nakutal, ty starej šmíráku!‛ Tak mi teď furt říká,“ postěžoval si skřetaslík a pokračoval. „Aha, takže jedinej mrňavej ušmudlanej smaragd? To sem si mohla myslet! Jó, kdybych vypadala jako ta zlondýnská fiflena, to by ses snažil jinak, viď? Nejmíň pět diamantů bys mi tu vyskládal, obšourníku plesnivej!“
„A to všechno jen proto, že sem se jednou koukal, jak se ta holka převlíká. To přece není nic tak hroznýho, ne? Prostě sem byl zvědavej. Ty by ses snad nekouk, kdyby se před tebou producírovala nahatá princezna?“

„Rozhodně kouk!“ ujistil ho Hrobert a v duchu se zaradoval. „Vy máte v dolech nahatou princeznu?“ zeptal se obratem zdánlivě nenuceně.

Prkvoň na chvilku zaváhal. Nepatrný zbyteček jeho střízlivého já kdesi hluboko v mysli ho zoufalým, leč příliš tichým hláskem varoval, že se pouští na nebezpečnou půdu. Mnohem patrnější nadbytek jeho podnapilého já však na plné čáře zvítězil s argumentem, že někomu, kdo mu kupuje Netopejry, a navíc ho chápe, přece může věřit.

„Právě, že už nemáme,“ povzdechl si smutně Prkvoň. „A nahá byla jen občas,“ zasnil se na okamžik. Potom, aniž z něj musel Hrobert cokoli mámit, vyklopil skřetaslík celý příběh.

Před pár týdny tajní agenti jeho veličenstva Skřítýho XIV. skutečně dopravili do Skřetihor krutopijskou princeznu. Byla to veliká sláva, protože akce „pomsta“ vyšla skoro na jedničku. Komando únosců ztratilo jen jediného mužíčka, který cestou po řece vypadl z loďky a sežrala ho štika. Bujaré oslavy úspěšné odplaty vůči úhlavnímu nepříteli Šeredorovi však brzy vystřídalo nepříjemné vystřízlivění. Ukázalo se totiž, že královská dcera působí důlnímu společenství samé starosti. Na kutání ji rozhodně neužilo. Už proto, že do většiny šachtiček by se nevešla, ani kdyby byla ochotná se o to pokusit. Vařit, prát ani šít neuměla, a navíc pořád fňukala nebo si na něco stěžovala.

To všechno by skřetaslíci překousli. Nakonec ji přece neunášeli pro zábavu, ale z pomsty. Jenže tu byl mnohem ošemetnější problém, s nímž nikdo předem nepočítal. Už po několika dnech začali mnozí mužští obyvatelé podzemí pod vlivem dívčiny přítomnosti pochybovat o tom, zda jsou křivé chlupaté nohy a vousy skutečně znakem ideálu ženské krásy. Čím dál častěji jejich zraky zálibně spočinuly na princeznině ztepilé postavě, a naopak čím dál tím méně se jim pak chtělo uspokojovat požadavky a potřeby svých drahých poloviček.

Něco takového samozřejmě skřetaslice nehodlaly trpět. Jakmile své muže důkladně sepsuly, sepsaly protestní petici, a tu pak předložily vládní radě. Když to nepomohlo, založily velmi hlasité a agresivní protestní hnutí. Král Skřítý nakonec eskalujícímu nátlaku podlehl a v zájmu míru v chodbičkách rozhodl, že Tupěna musí pryč. Jako na zavolanou právě předevčírem projížděla Skřetihorami k moři obchodní karavana, která mimo jiné vezla i ženy, zřejmě do přístavních nevěstinců. Skřetaslíci tedy využili příležitosti a vyměnili Tupěnu za pět sudů kvalitního oleje do lucerniček, proti kterému jejich chotě a družky vůbec nic nenamítaly, spíše naopak.

Hrobert se tedy téměř bez práce dozvěděl všechno, co potřeboval. Pro jistotu ještě nějakou dobu hostil Prkvoně pivem a Netopejry, když ale začal být alkoholem zmožený mužík poněkud sentimentální – například se blábolivě chlubil, že jeho synek půjde po prázdninách do skřetí třídy – odebral se mladík zpět ke svým druhům a nechal skřetaslíka spokojeně usnout přímo na stole.

„Dobrá práce, a ještě lepší zpráva,“ pochvaloval si Švarnold, když se Hrobert pochlubil, co vyzvěděl. „Nemusíme tu holku dolovat z dolů, a když vyrazíme hned ráno, možná to do přístavu stihneme dřív, než si na ní smlsne nějakej vyhládlej námořník. Nejdřív ale musíme zjistit, jak se co nejrychlejc dostat přes hory,“ dodal a rozhlédl se pátravým zrakem po lokále. Jak se dalo předpokládat, v tuto noční hodinu zde nebyl nikdo ve stavu poskytovat věrohodné navigační informace. Snad jen sám hostinský, jenže ten měl momentálně plné ruce práce. Vyptávání tedy museli odložit na ráno.

S ohledem na plánovaný časný odjezd měl Hrobert tentokrát v úmyslu noční interakci s děvečkou výrazně zkrátit, nebylo mu však přáno. Jakmile děvče pochopilo, že je to naposled, trvalo na důkladném rozloučení, čímž svému milému přivodilo další vyčerpané ráno.