V některém z příštích žraloků-úryvek

Anotace: Úryvek z románu V některém z příštích žraloků. Román se odehrává ve třech obdobích - dětství (60.léta), z VŠ (přelom 70.-80.let) a manažerského divokého období 90.let. Toto je ukázka z dětské části- a tedy z 60.let.

S učitelkou klavíru ještě procvičovali na chystané školní vystoupení, už asi podesáté, Večery pod Moskvou, když vstoupila po nesmělém zaklepání do třídy. Chouďa věděl, že se jmenuje Lucie, ale takhle ji on, učitelka ani nikdo jiný nikdy nenazval. Byla to prostě Lucinka květinka. Chouďa si všiml, že má zase bílé podkolenky a mašli ve světlounkých jemných vlasech, navíc lakované červené botičky, a i když ho právě tyhle dívčí ohozy na všech ostatních holkách iritovaly, Lucince je toleroval. Naopak, kdyby vešla ve vytahaných teplácích, asi by vyvalil oči. V jiném než princeznovském oblečení a učesání ji snad neviděl. Možná na tělocviku, kde se její hubené tělíčko ztrácelo v povinných modrých trenýrkách a bílém tílku.
Lucinka způsobně pozdravila učitelku a k Chouďovi pípla jen:
„Ahoj.“
Chouďa taky něco jako Ahoj zabručel, ale zrovna tak to mohlo být Hmm nebo Tě pic. Lucinka Chouďu střídala na hodinách klavíru a potkávali se tam dvakrát týdně. Jinak chodila do áčka o rok výš, což ale vzrůstem nepotvrzovala.
„Tak zítra už se začíná nacvičovat Sedmero krkavců,“ řekla Lucinka a Chouďa si uvědomil, že tak dlouhou větu od ní nikdy neslyšel. Učitelka klavíru vstala od nástroje a zadívala se na Lucinku s Chouďou. Chouďovi se zazdálo, že zálibně. Tak toho, přesně toho se bál. Pohledů dospělých. Idylicky přivřených očí, laskavých a přejících: nám to v životě nevyšlo, ale vy, mladá generace, už dosáhnete všeho, co nám bylo odepřeno. Chouďa nenáviděl být ztělesněním jakýchkoli snů o vzorném žákovi, všechno to vartování v nažehleném stejnokroji u pomníků. Už proto, že mu s každou další jedničkou nasazovali masku šplhouna. U Choudi to nemělo ideologickou příchuť, stejně neměl rád ministrování spolužáků v kostele, když se sklopenými hlavami kráčeli po boku faráře s vykuřovadlem v ruce. Hoří mu kabelka, vole, šeptal hned Kadlečkovi, jen aby shodil tu naškrobenou důstojnost.
První čtené zkoušky pohádky Sedmero krkavců byly skutečně za rohem a Chouďa pořád nevěděl, co to vlastně bude obnášet.
„Jo, to bude otrava,“ prohodil naoko znechuceně, ačkoli se i docela těšil. A zároveň netěšil. Družinářka Bártová dala dohromady dvacítku dětí a přemluvila je k nazkoušení známé pohádky. Když Chouďovi slavnostně v družině pošeptala, že s ním počítá pro hlavní roli prince, málem omdlel. Ta vostuda před spolužákama! S Pepíkem Chválou, jeho velkým kamarádem, to asi sekne smíchy. Bude jak pometlo lítat po jevišti v nějakejch bílejch punčocháčích a kamizole a vzdychat pro nějakou holku, která bude jako že princezna. Možná jí bude muset i držet za ruku – a byla svatba! A hned je začnou dávat dohromady!
Chouďa pohádku Sedmero krkavců ještě neznal, tak se obával nejhoršího. Na druhou stranu ho to potěšilo. Chápal, že ho družinářka vybrala proto, že recituje nejlíp z celé školy a nemá skoro žádnou trému. Konečně, nebyla to jeho první role. Se spolužákem Kadlečkem s nimi nacvičila třídní učitelka pro školní besídku dialog Lenina s H. G. Wellsem. Chouďa samozřejmě dostal roli Lenina, protože Kadleček byl hrozně vyhublej a trochu se zakoktával. Zvlášť, když se rozrušil. A Lenin koktat nemohl, to bylo, hlavně třídní učitelce, jasné. V rozhovoru Lenin mluví o elektrifikaci Ruska, ale H. G. Wells mu zlomyslně oponuje, jestli to není spíš elektrofikce. Moc pěkná scénka pro školáky na základce. Ani jedno z obou slov té slovní hříčky neznal ani Chouďa, ani Kadleček, navíc se elektrifikace strašně blbě vyslovovala. Chouďa se na význam těch slov musel doma zeptat tatínka. Ten se hluboce zamyslel a pak řekl, že Lenin myslí žárovku a Wells tam žádnou nevidí, jako že tam není, něco jako fata morgána. Jenže Chouďa neznal ani tu morgánu a otec vysvětlování vzdal. Nepomohla mu ani placatá čepice, kterou mu třídní na scénku přinesla. Leninovu bradku mu naštěstí lepit nechtěla. Placatka mu padala pořád do očí, musel si ji přizvedávat rukou a to ho vyvedlo z míry, až řekl „elektrofikce Ruska“ a sebral tak klíčový termín Kadlečkovi - H. G. Wellsovi. To zas vykolejilo Kadlečka, ten neřekl už nic, jen takové výhružné: Uvidíme. Touhle improvizací scénku vlastně zachránil, protože H. G. Wells byl jasný pochybovač a vlastně záporná postava. Lenin žádné Uvidíme! říct nemoh. Ten viděl i za roh, to o něm věděli všichni.
Z role vůdce světového proletariátu Chouďa tedy poskočil do role reakcionářského šlechtice. Že je šlechta zpátečnická, se učili v Čimelicích nějak důrazněji než jinde, možná kvůli tomu, že z čimelického zámku vystěhovali šlechtu – Schwarzenbergy – vlastně před pár lety. Což Chouďa nevěděl, protože se na zámek s rodiči přistěhoval, když už byli dávno pryč a v jejich sídle se zabydlela filmová škola.
Už se doslechl, že Lucinka bude hrát Bohdanku, sestru svých zakletých bratrů, a tedy jeho milou, do které se jako princ zabouchne. To mu přišlo příšerný. Moc si nedovedl představit, že Lucinka bude hrát hlavní roli, protože ji nikdy neslyšel dlouze promluvit, vždycky jen jednoslovně něco špitla a dost. Pak dostal scénář a pochopil. Bohdanka tři čtvrtě hry nepromluví, protože nesmí, dokud nedošije košile pro bráchy. Plno textu tam měl naopak Chouďa. To ho nelekalo, paměť měl výtečnou. Provokoval třídní, když četli z čítanky podle jeho názoru přiblblé krátké články, některé furt dokola. Když třídní Chouďu vyvolala, dělal, že čte, ale článek uměl stálým opakováním dávno nazpaměť a tak občas zvedl oči, díval se na třídní a „četl“ dál. To třídní pořádně štvalo a hned se snažila Chouďu nachytat na hruškách. Kdyby slovo spletl nebo vynechal, měl by poznámku za drzé chování. Ale Chouďa vždycky „dočetl“ nazpaměť celý článek a nespletl se ani jednou. I to zřejmě přispělo k tomu, že ho třídní družinářce na roli prince doporučila.
Chouďa se rozloučil s učitelkou, s Lucinkou ne. Ani nevěděl, jak by se s ní měl loučit? Nějakým: poroučím se, milostslečno? Vypadl ze třídy. Na chodbě potkal Růženku, kterou vlastně od příhody na ostrově Pireus v Pivovaráku neviděl. Její zrzavé vlasy byly i tentokrát jako čapí hnízdo. Podívala se na Chouďu a zamávala na něj, Chouďa ale uhnul pohledem. Celý týden už trnul, kdy Rakovičáci pustí do oběhu historku se dvěma naháči na ostrově. Vyhýbal se setkání s Růženkou, jak mohl. Ta představa, že se s ní bude bavit na chodbě a okolo půjde někdo poučený a ušklíbne se, nebo snad dokonce naznačí pusu nebo tak něco, ho pronásledovala. Ale bylo ticho po pěšině. Zřejmě si Rakovičáci, kteří je na ostrově nachytali, uvědomili, že si moc útěkem nezachovali tvář, tak mlčeli. Pak se dozvěděl, že jeden z nich dokonce někde u páťáků něco vyprávěl, ale vysmáli se mu jako tlučhubovi. No, byla to naštěstí tak neuvěřitelná příhoda, že se to moc vyprávět nedalo. Ani doma rodičům, ani spolužákům. To zřejmě Chouďu a Růženku zachránilo.
Za chvíli ho už strašně mrzelo, že Růžence neodpověděl na zamávání, ale už se nedalo nic dělat. Růženka se otočila a zmizela na školním dvoře. Ani nevěděl, jestli ví, že dělal, že ji nevidí, nebo neví a myslí si, že ji jen přehlídnul. Dlouho přešlapoval na chodbě a byl nervózní. Nic pro zlepšení nálady ale nevymyslel, Růženka už stejně byla bůhvíkde. Ještě si zaskočil do družiny pro tašku a vydal se domů. Ale neklid už se v něm usadil a nedal se vypudit.
Připojili se k němu dva spolužáci, Pepík Chvála a Zdeněk Kadleček, kteří na něj čekali v družině. Mířili parkem k zámku a cestou se domluvili, že si vybudují na několika stromech v zámeckém parku pozorovatelny. A napnou mezi nimi telefon Šeptáček. Šeptáček byla vlastně režná niť mezi dvěma kelímky, kde nit v proraženém dnu držel uzlík. Když se nit natáhla, a jeden mluvil do kelímku, ten druhý slyšel v druhém kelímku jeho povídání. Báječná věc, kterou si vyrobili podle návodu v časopise Ohníček.
Cesta mezi keři se náhle rozevřela do prostorné mýtiny.
„Jé, co to tady je?“ běžel rychle Chvála ke kulatému jasně červenému betonovému parketu uprostřed. I Kadleček se rozběhl k té nádheře.
Chouďa věděl, že je to zaujme, ale z nějakého důvodu ho to naštvalo. Snad proto, že to před chvílí tak pitomě zmatlal s Růženkou nebo proto, že se bavili o pozorovatelnách a je najednou ohromila nějaká betonová placka. Došel k nim pomalým krokem.
„Nejradši bych to tu rozmlátil,“ řekl výhrůžně, ani pořádně nevěděl, proč je tak naštvaný.
„Na co to asi bude?“ zeptal se vzorný žák a jedničkář Kadleček, který musel všemu přijít na kloub. Hubeňour s věčně ulízanou patkou. Chouďa jednou viděl, jak ho Kadlečkův tatínek ulízává rukou, do které si předtím plivnul. Fujtajbl.
„Budou se tu vrtět dospělí, hudba jim bude hrát tady z tohohle pódia,“ vysvětloval zasvěceně Chouďa. I jemu to ale musel tatínek ozřejmit, nevěděl vůbec, jako teď Chvála s Kadlečkem, k čemu ten betonový kruh s paprskovitě se rozbíhajícími luxfery, zazděnými v podlaze, bude. Byla to úplná novinka, v šedesátých letech světelný letní parket!
„Nerozmlátil bys to, viď?“ sondoval opatrně Kadleček. To Chouďu ještě víc rozčililo. Růženka podělaná, proč má pořád takovou zlost? Zase si ji vybavil, jak mu mává na chodbě a on dělá, že ji nevidí.
„Rozmlátím to teď hned,“ rozhodl se v náhlém hnutí mysli a vykročil k parketu.
„Neblbni, tamhle u Famfuleho nakupujou lidi,“ varoval ho ještě Kadleček. Pan Famfule v bílém plášti dokonce vyšel z koloniálu, což bylo matně vidět skrz keře, které mýtinu obklopovaly.
Jenže Chválovi se myšlenka zalíbila.
„A jak bys to chtěl rozmlátit, krumpáčem?“ vyzvídal provokativně. „Na to nemáš, šprte.“
„Rozmlátím to šutrákem,“ rozhodl se vyprovokovaný Chouďa, popadl velký kámen z blízké hromady, co zedníci ještě nestačili po stavbě uklidit, zaklekl k jedné řadě luxferů a světelné cihly jednu po druhé začal rozbíjet. A nepřestal, dokud se mu úlomek skla nezasekl do zápěstí. Pak jen sykl a hrdě vstal.
„Nerozmlátím, jo?“ ukázal na dílo zkázy. Jedna celá řada luxferů byla napadrť, včetně zasouvací lišty se žárovkami.
Kadleček zezelenal.
„Co blbneš, tohle bude průser!“ prorokoval chvějícím se hlasem. A rozhlížel se se strachem kolem dokola. Zdálo se, že tříštění skla k Famfulemu nedolehlo, nikdo tam z krámu nevyběhl.
„Padáme,“ rozhodl Chvála, který náhle ztratil provokativní pózu a dal se do běhu k zámku. Chouďa ani Kadleček se nedali pobízet. Tryskem přeběhli park a zastavili se až před vodní tvrzí. I Chouďovi během útěku došlo, co provedl, a zhrozil se. Jenže se to nedalo vrátit. Zaplašil nejčernější myšlenky na své odhalení a následný trest a a vykročil do schodů. Ještě na schodech hodně zrychlil. Sebrat připravená prkýnka, hřebíky a kladivo. A hlavně kelímky a nit na Šeptáček. Pak okamžitě vypadl, ani se nepřevlékl ze školního oblečení do tepláků jako obvykle. Nechtěl se ani náhodou setkat s rodiči, kteří každou chvíli mohli přijít domů. Možná by na něm poznali, že něco provedl, jako už mnohokrát. Provinilý obličej moc neuměl skrývat.
Před vodní tvrzí na něj čekali Chvála s Kadlečkem. Vydali se vybudovat síť pozorovatelen do parku za zámkem. Za chvíli už v zápalu hry nevěděli ani o rozmlácených luxferech a Chouďa ani o Růžence, kterou se styděl ve škole pozdravit, a kvůli níž si musel vztek na sebe vybít na nevinných světelných dlaždicích.
Čimelický zámecký park byl rájem stromolezců, což byli všichni tři. Rostly tam stromy tak obrovské a cizokrajné, že bylo zhola nemožné na ně šplhat po kmeni. Ten často neobjali ani všichni tři kamarádi dohromady. Museli na to jinak. Připraveným klackem s vidlicí stáhli k zemi nejbližší mohutnou větev a po ní se teprve dostali ke kmeni a dalším větvím, po kterých šplhali do závratných výšek. Tam, v bohatě olistěné koruně vybrali vhodné dvě větve a na ně umístili pozorovatelnu, čili lavičku z jednoho prkna, které přibili k oběma větvím. Během následujících tří hodin vybudovali v zámeckém parku čtyři pozorovatelny, z toho dvě hlavní propojili Šeptáčkem. To bylo úplně nejtěžší. Museli vylézt na jeden strom, na pozorovatelně v koruně stromu umístit Šeptáček, tedy jeden z kelímků, režnou nit pak spustit dolů ze stromu, s nití pak vylézt na druhý strom a tam nit napnout, odměřit, zkrátit a zauzlovat do dna druhého kelímku. Nit se jim stokrát zamotala do větví a listí, jednou, když už měli nit napjatou mezi pozorovatelnami, vysmekl se uzlík ze dna jednoho kelímku a nit propadla do hlubiny mezi stromy. Konečně Šeptáček mezi stromy napjali.
„Haló, slyšíš mě, slyšíš mě?“ volal Chvála do kelímku a přiložil ho k uchu. Pak uviděl, že Chouďa taky drží kelímek u ucha. Začal proto zase mluvit, ale hned si všiml, že i Chouďa do svého kelímku mluví. Teprve když si domluvili jasné slovní signály – Končím a Přepínám, začal Šeptáček plnit svou úlohu. Když se rozmístili na třech stromech, telefonovali si nebo posílali třetímu, Kadlečkovi, znamení rukama. Čekali na nějakou oběť. Normálně, protože už bylo pozdní jaro, se v trávě v parku učili na maturity filmáci. A to bylo co pozorovat. Krásné filmačky odhazovaly v trávě trička a slunili se jen v podprsenkách a minisukních. Nebo se dokonce některé muchlovaly s filmáky, ukryti slídivým zrakům ve vysoké trávě. Ale nikoli zrakům pozorovacího dětského stromového komanda. Celkově toho moc asi nenastudovali, zdálo se Chouďovi.
Na jednom sloupu elektrického vedení, které protkávalo zámecký park, byl dolů po sloupu svedený kabel, zakončený zásuvkou. Do něj filmáci zapojovali magnetofon Sonet Duo a z něj pak zněly hity, jako Já budu chodit po špičkách nebo Povídej. Řežavý hlas Yvonne Přenosilové se nesl zámeckým parkem a tvrdil, že se jí líbí Bob a že půjdou spolu do sklípku. Hlavně ale pouštěli hity z rádia Luxembourg, což byla vlastně jediná západní hudební stanice, která se dala chytit v Československu ve slušné kvalitě.
Ale dneska, protože ráno poprchávalo, v parku bylo jako po vymetení. Chouďa vylezl už asi na desátý strom v parku, který rostl nedaleko rozsáhlého růžového trní. Celý obří lán popínavých růží tady nechali vysadit – jako ostatně všechno – Schwarzenbergové. Na stromě se mu naskytl krásný pohled na ten ráj růží a jako by podvědomě hledal nějakou spící Růženku, rozhlédl se po trnitém valu. Najednou otevřel pusu. Z výšky objevil něco, co ze země nikdy nemohli odhalit. Přímo uprostřed rozsáhlé růžové houštiny byl malý palouček s nádherně zelenou trávou. A uprostřed toho paloučku dokonce rostl mladý stromek. S malými bílými kvítky. To Chouďu fascinovalo. Slezl bleskově ze stromu a svolal okamžitě oba kamarády s tím, že jim odhalí tajemství. Museli složitě přísahat, že nic neprozradí. Pak jim řekl, co viděl. Nevěřili mu, znělo to jako pohádka. Kdyby se jim podařilo vybudovat na palouček tajnou stezku růžovou houštinou, byl by to ten nejlepší bunkr na světě, absolutně chráněný před dospělými i nepřátelskými klukovskýmich partami, od Rakovičáků i Krsičáků, dokonce i od Praslinčáků, tří bratrů hromotluků, kteří mlátili ve škole každého, kdo se jim připletl do cesty. Museli se hned pustit do díla.
Chouďa znovu vylezl na strom a navigoval oba kamarády, aby zabodli dva klacky v přímce blízko houští tak, aby přímka směřovala přímo na palouček uprostřed. Pak přišlo to nejhorší. Houští bylo opravdu obrovské. Chouďa si stokrát pomyslel, že ten blázen, co nazývá lehkou práci „procházkou růžovým sadem“, neví, co mluví. Růžovou houštinou se probíjeli doslova po centimetrech. Museli být opatrní, za prvé je nesměl nikdo nachytat a za druhé museli cestu proklestit, ale ne moc, aby ji neobjevil někdo cizí. Rozhodli se po necelém metru prosekané cesty uhnout doleva, aby kolemjdoucí hned neuviděl vyčištěný koridor až na palouček a neodhalil tak jejich chodbu. Proto po zahnutí doleva začali klestit jen tunel do výšky klečícího kluka. Museli každý kus trnitého keře, stojícího v cestě, vytrhnout, odlomit a vyhrabat nebo aspoň s pomocí ulomených klacků nadzvednout, aby se pod ním dalo podlézt. Chouďa viděl v jednom filmu vojáky, jak podlézají pod ostnatými dráty na cvičišti, ale tohle bylo daleko horší. Teprve když Chouďa přinesl z kůlny sekeru a malou pilku, šlo to rychleji. Jako největší pracant se ukázal Chvála, který byl z domova zvyklý na těžkou práci. Jako nejstarší ze tří sourozenců štípal dříví na celou zimu, uměl to se sekerou jako dospělý. Přesto jim trvalo další dvě hodiny, než se, s těly rozpíchanými desítkami krvavých ran a škrábanců, doplazili na palouček. Pohled ze stromu nelhal. Otevřela se před nimi náhle mýtinka, bez jediného šlahounu s trny, jen s jemnou travičkou. A uprostřed paloučku trůnil mladý stromeček, podivuhodná cizokrajná jablůňka. S malinkými kvítky, skoro pohádkovými. Chouďa, Kadleček i Chvála si připadali jako v ráji. Začali jásat, váleli se po trávě na paloučku a vykřikovali. Byl to ten nejopevněnější bunkr světa. A byl jen jejich.
„Co tam vyvádíte, pacholci?“ uslyšeli náhle za hradbou z růží. Všichni tři okamžitě zmlkli. Byl to hlas dospělého, tedy nepřítele. „Tak co, neumíte mluvit?“
Chouďa ten hlas znal. Patřil řediteli filmovky Hroudovi. Honil je v parku prakticky neustále, překazil a rozbořil jim mnoho staveb bunkrů, například ten v dutém starém pařezu, kde díry po větvích sloužily jako báječné střílny. A taky často na Chouďu žaloval rodičům. To bylo zlé. Ani uprostřed hradby růží se Chouďa necítil najednou nejlíp.
„Vylezete nebo mám laskavě počkat? Vím, že se schováváte za tím trním, tak mě moc neštvěte, nebo si pro vás dojdu!“
Všichni tři kamarádi se na sebe podívali. Ano, slyšeli to všichni. Řekl „za tím trním“, ne „uprostřed.“ Hrouda nevěděl, že jsou uvnitř.
Po chvíli se ozval dupot, jak trnité keře Hrouda obíhal, to už se kluci dusili smíchy. Ano, lepší důkaz neviditelnosti a nedobytnosti paloučku nemohli získat. Hrouda ještě chvíli hulákal a vyhrožoval, ale nebylo mu to nic platné. Asi po patnácti minutách odkráčel. Jeho vzdalující se sakrování kluci poslouchali s blaženým úsměvem.
„Tenhle bunkr je poklad!“ řekl Chouďa a znovu si přísahali ve složitém rituálu, že tohle tajemství nevyzradí ani pod hrozbou mučení. Pak se podplazili pod trním, a protože se začalo stmívat, zamířili zrychleným krokem k domovům.

Nácviky pohádky Sedmero krkavců šly ztuha. Družinářka Bártová postupně škrtala další a další pasáže původně textově košaté verze. Nejvíc to odnesli sami krkavci. Kluků, kteří by vůbec přicházeli v úvahu pro role bratrů Lucinky-Bohdanky, nebylo mnoho. Hráli je i Chouďovi kamarádi Zdeněk Kadleček i Pepík Chvála. A hlavně s Chválou byla největší potíž. Protože krkavci mluvili většinou společně, museli umět perfektně text a ještě ho deklamovat ve stejném tempu. Pepík se vždycky někde zasekl, byl v myšlení trochu pomalejší a občas mu nějaké slovíčko vypadlo a pak už ostatní „bratry“ nedohonil.
Chouďovi družinářka z textu neškrtla ani slovo, znal celý svůj part nazpaměť prakticky od první zkoušky. Dokonce napovídal Lucince její věty, protože i ona měla se zapamatováním problémy. Ještě větší trable nastaly při stínohře. Družinářka si vymyslela, že přes půl zadní strany jeviště bude napnuté prostěradlo, nasvícené reflektorem zezadu – a na něm se budou promítat siluety krkavců, než se promění v bratry Bohdanky. Což o to, efekt to byl pěkný a na Čimelice přímo ohromující, ale synchronizace vázla. Krkavci, kteří nosili siluety ptáků za prostěradlem, je museli těsně před vyjitím z prostěradla odložit. Buď papundeklovou siluetu odložili moc brzo, nebo pozdě a vyšli i s ní před plátno.
Družinářka Bártová už místy chytala nerva. Chouďa to měl podobně, ale z jiného důvodu. Přečetl si ve scénáři, že v závěrečné scéně Bohdance přehodí přes záda ozdobný šátek, přiváže jí ho a pak Bohdanku políbí. No tak to byl přesně ten moment, se kterým se Chouďa vnitřně nemohl vypořádat. Na zkouškách tuhle scénu naštěstí prakticky necvičili, jen přehození šátku přes hlavu Lucinky a jakési naznačené našpulení úst. Družinářka to i vyzkoušet chtěla a byla při secvičování téhle scénky jaksi podivně rozjařená, ale viděla Chouďův temný odpor v očích a přestala rychle tlačit na pilu. Až na generálce to zkusíte naplno, řekla jen.
A den premiéry a zároveň derniéry v čimelickém kině za restaurací Na Knížecí se blížil. Lucince už celkem šla komunikace s „bratry“, ale při dialozích s Chouďou se pořád přeříkávala, zapomínala text a jemně koktala. Družinářka tři dny před první generálkou ztratila trpělivost a nařídila Chouďovi, aby text s Lucinkou projížděli spolu, mimo zkoušky celého ansámblu, který to už citelně začínalo zdržovat.
Maminka Choudi, která se nikdy neopomněla zeptat, jak jdou zkoušky, jakmile zjistila, že má Chouďa s Lucinkou trénovat dialogy sám, ožila. Chouďa si dokonce všiml, že je rozjařená úplně stejně jako družinářka Bártová při zkoušení polibku prince s Bohdankou. Mamince se Lucinka líbila, to bylo Chouďovi jasné. Byla to sice asi desátá holka ze školy, o které maminka prohlásila, že by se jí pro Chouďu líbila jako nevěsta (Vidíš, to je slušná holčička, způsobná a vychovaná…), ale Lucinka se zřejmě blížila ideálu, protože přidala tentokrát ještě několik superlativů navíc jako čistotná, vždycky upravená, hodná a zcela nepravdivě i radostná. Veselá, čiperná Taet-chema, četl Chouďa v knížce Žil jsem na Čukotce a pochopil, že takhle idiotsky dospělí vyjadřují kladné mínění o malých holčičkách.
Nic z toho by nepasovalo na Růženku. Ta v maminčině seznamu nevěst chyběla. Lucinka, která tam obsadila první příčku, byla podle Choudi spíš bluma, křížená s mrkací pannou.
„Zítra pozveš Lucinku k nám a můžete v pokoji zkoušet až do večera. Udělám vám čaj,“ organizovala hned Chouďovi čtenou zkoušku maminka.
„Družinářka nám slíbila otevřít jednu třídu,“ bránil se ještě chabě Chouďa, ale věděl, že prohrál.
„Ve škole byste neměli můj servis,“ uzavřela maminka a Chouďovi došly argumenty.
Lucie bydlela nedaleko školy a Chouďova maminka nelenila a hned se tam vypravila domluvit s Lucčinou mámou zítřejší nácvik. A Chouďa byl v loji.
Už ráno Chouďa poznal, co to je maminčin servis. Přinutila ho několikrát se převléct z obnošeného do zánovního, ze zánovního do nového a z nového do nejnovějšího, což byl námořnický obleček. Skutečně byl modrý, se zlatými knoflíky na saku a s pruhovaným trikem a dokonce s modrou čepicí. Chouďa ho měl na sobě jen jednou, když se celá rodina vypravila na Orlík projet se výletní lodí Otava ke Zvíkovu. Tam si v oblečku moc liboval, chodili kolem něj na lodi úplně neznámí lidé a ptali se ho: kam pojedeme, pane kapitáne? A on jen vždycky ukázal rukou na vodní plochu směrem ke Zvíkovu a říkal: tam! Tohle bylo něco jiného, maminka ho vyhastrošila do školy kvůli Lucince, kterou si ze školy povede domů. Už ráno byl byt ve vodní tvrzi prosycený vůní pečených buchet, normálně maminka pekla jen v sobotu nebo v neděli, takže i tohle byl tyjátr pro Lucii. Jak maminka Choudi pořád říkala: Lucinka sem a Lucinka tam, Chouďa jí začal naschvál říkat Lucie.
Ve škole musel na Lucii čekat, protože měla o hodinu delší vyučování. Z nervozity, která se ho zmocňovala víc a víc, zaklepal a vešel do Lucčiny třídy ještě pár minut před zvoněním. Učitelka Lucky hned věděla, o co se jedná, fáma o domácím nácviku Lucky a Choudi zřejmě letěla od úst k ústům, a okamžitě Lucii uvolnila. Jasně, že přede všemi oněmělými spolužáky, kteří jen zírali, jaký amant si pro jejich Lucinku květinku přišel. Přerušil drze hodinu, bez obalu ji vyzvedl a odešel s ní, div že ne za jásotu učitelky. Chouďa byl rudý jak prapor pod portrétem soudruha prezidenta Novotného, co visel nad katedrou. I Lucie vedle něj kráčela tiše, se sklopenou hlavou. Byla také evidentně svátečně oblečená, ani paní Semerádová, maminka Lucie, nic neponechala náhodě: bílé punčocháče a šatičky jak pro družičky, mašle pro jistotu dvě.
Cestou do zámecké vodní tvrze, kde Chouďa bydlel, toho moc nenamluvili, ale samozřejmě potkali mraky spolužáků a spolužaček. Chouďovi se zdálo, že dneska mají všichni nějak moc co na práci právě na trase škola-zámek. Když před vodní tvrzí, kde v prvním patře Chouďa bydlel, potkali Lucčinu maminku, jak načinčaná míří k nim do bytu, Chouďa pochopil, že se z jednoho čtení divadelního textu stala společenská událost, kde už chyběl jen předseda MNV s projevem a Starošumavská dechová muzika Karla Polaty. Mimochodem, právě Polata měl se svou proslulou kapelou za čtrnáct dní hrát na nově otevřeném letním parketu, ale parket byl rozbitý a viníka zatím nikdo neodhalil, i když ředitel Smrčka kvůli tomu rozpoutal ve škole doslova peklo výslechů. Když se o tom doma začali bavit i Chouďovi rodiče, viník se okamžitě vytratil do ložnice a dlouho se tam podezřele svědomitě učil na příští den.
Chouďova maminka plula po bytě v té nejnovější zástěře, pod níž ovšem měla šaty, ve kterých šla v zimě na ples filmové školy, vítala Lucčinu maminku (Asi budeme mít z dětí umělce, paní Semerádová), servírovala a nutila kopce buchet jak mamince Lucky, tak Lucii i Chouďovi. Ten si všiml, že matka zřejmě celé dopoledne byt smýčila, všechno se lesklo jak po jarním úklidu. V Chouďovi rostla neodolatelná touha se vypařit, zmizet jak kouzelník Kellner z Magic revue, který v sále Na Hvížďalce v zimě předváděl své triky za nadšeného potlesku plného sálu. Šanže pasé – mumlal a tahal z černého pytlíku vajíčka, holuby a umělé růže.
Jediné, co Chouďovi šlo bez váhání, byla konzumace buchet. Na chvíli opravdu odešli do otcovy pracovny a snažili se opakovat text, ale nešlo to ani jednomu, dokonce se zdálo, že se Chouďa přeříkává a zakoktává víc než Lucie. Vedle z kuchyně se ozýval smích obou maminek. Na chvíli se objevil i Chouďův tatínek, ale když viděl operetní aranžmá schůzky a šťastně hýkající duo maminek v kuchyni u kafíčka, okamžitě se vypařil do hospody Na Hvížďalce, dostatečně vzdálené od festivalu Všeobjímajících úsměvů. Když za ním zapadly dveře, rozhodl se i Chouďa. Byl konečně na domácí půdě, Lucie byla nervózní jak důchodkyně ve frontě v Zelenině před závozem pomerančů. Chouďa vstal:
„Pojď, Lucie, vypadneme.“
„Kam vypadneme?“ plaše se zeptala Lucie.
„Do zámeckýho parku, je krásně, můžem tam zkoušet, tady nebude klid nikdy,“ kývl Chouďa ke dveřím, za nimiž hlaholila jeho maminka na stupnici křečovitosti 10.
Bylo vidět, že Lucie chce také opustit planetu Pohoda budoucích tchyní co nejrychleji. Zvedli se téměř na povel, popadli už notně ohmatané scénáře, v kuchyni oznámili, že se jdou projít, přeběhli zemi Laskavých požehnání, ve kterou maminky kuchyni proměnily, a, vyprovázeni zjihlými zraky, vypadli ven. Teprve na sto honů od bytu si Chouďa trochu oddechl. Zámecký park byl jeho rájem, znal tu každý strom a keř…a keř? Chouďu napadla jedna myšlenka, ale hned ji zavrhl. To nemůže kamarádům udělat. Jenže vzápětí potkali kluka a holku z filmovky, kteří mířili do parku, drželi se za ruce a vlekli sebou nějaké učebnice. Chouďa si uvědomil, že brzy budou maturity a on se zase stane spojkou.
Po písemné zkoušce z češtiny před vodní tvrzí čekaly zástupy nervózních filmáků-maturantů. Chouďa měl v tomhle čase veledůležitou funkci - spojky. A náležitě ji zužitkoval. Fungovalo to jednoduše. Filmák před vodní tvrzí řekl Chouďovi své jméno. Chouďa poté vyklusal do jejich bytu v prvním patře a zamířil za tatínkem do pracovny. Otec měl rozloženy maturitní písemky po sekretáři a postupně je opravoval. Chouďa vyslovil jméno filmáka, otec se podíval do kupy opravených písemek a vyřkl konečnou známku. Chouďa seběhl dolů po schodech jako vítr. Ale známku, co slyšel od tatínka, neřekl. Teprve když filmák, poučený o tomto rituálu předchozími generacemi, vytáhl z kapsy pytlík bonbónů nebo Kofilu, uslyšel kýženou číslovku. Když to byla známka dobrá, filmáci často popadli Chouďu do náruče a křičeli radostí. Byl to prostě oboustranně výhodný obchod.
Jen jediná filmačka si pro informaci, jak dopadla její češtinářská práce, nepřišla. Regina Rázlová. Chouďa si její jméno zapamatoval, protože bylo takové průrazné a tatínek ho doma často opakoval. A taky proto, že byla krásná, moc krásná. I na poměry výběrové filmové školy, kde žádné cuchtičky rozhodně nestudovaly a na škole se hned objevovaly všechny poslední výkřiky módy, líčení i účesů. Byla to otcova premiantka, jak Chouďa pochopil. V češtině excelovala a tatínek sám jednou mamince řekl, že když recitovala úryvky z Babelovy Rudé jízdy, měl slzy v očích, tak úžasně je přednesla. Věštil jí velkou budoucnost. Rázlová si ale pro Chouďovu informaci, k jeho velikému smutku, nepřišla. Marně studoval její zvláštně zkosené písmo na písemce a velkou červenou jedničku na konci práce. Bylo jí asi jasné, že jinou známku dostat od tatínka nemůže.

Tyhle dva filmáky, které potkali v parku, Chouďa neznal, Lucinka už vůbec ne. Nelišili se od ostatních filmáků, oba měli šedé policejní košile, což byla zrovna mezi filmáky móda, on štruksky a ona cajky. To byla taky móda, ale z nouze. Džíny, kterým se ovšem ještě neříkalo džíny, ale texasky nebo rifle, byly nedostupné. A cajky, přešité vypasované cestářské kalhoty, je nahrazovaly. Dost bídně.
„A hele, tady se jde někdo taky doučovat?“ vyzvídal s pobavením filmák, protože uviděl v rukou Lucky a Choudi scénáře. Chouďovi se zdálo, že se při slově „doučovat“ přitulil ke své slečně ještě blíž. Chouďa ze stromových pozorovatelen věděl, co filmák tím doučováním myslí, ale Lucie, duše prostá, už začala způsobně odpovídat.
„Ano, musíme se naučit dialogy do pohádky Sedmero krkavců,“ šeptla.
„Jo, s hezkou holkou jsou dialogy vždycky pohádka,“ pokračoval pobaveně filmák a políbil svou dívku na tvář. Lucie zrudla do barvy pivoněk, a filmačce se to přestalo líbit.
„Všiml sis té maličkosti, že jsou to děti, Břéťo? A že je přivádíš do rozpaků?“ podotkla nakvašeně.
„A přitom bych chtěl přivést tebe – do ráje,“ snažil se její výstup filmák odlehčit, ale filmačka už nasedla na jedovatý babostroj.
„Až rupneš u matury, na vojně ti udělaj ráj už tady na zemi, přímo v okopu pro ležícího střelce na Doupově,“ projevila zvláštní znalosti filmačka, zřejmě dcera nějakého důstojníka lidové armády.
„Když rupnu, půjdu na vojnu k paragánům,“ uraženě namítl zaskočený filmák.
„Možná tak k paranoikům, co je živěj bludy…nezdržuj se,“ popostrčila ho filmačka směrem do parku a Chouďovi bylo jasné, kdo má v tomhle vztahu navrch. FiImák ji poslušně následoval, ani nemukl.
Chouďu tahle příhoda přinutila k rozhodnutí. Když se bude vláčet v zámeckém parku s Lucií v bílých punčocháčích a šatečkách, nebudou mít klid nikdy a každý další kolemjdoucí jim předvede v podstatě to samé, co právě zažili.
„Pojď,“ obrátil se na Lucii, „ukážu ti místo, kde nás nastopro nikdo rušit nebude.“ A zamířil k trnovému houští.
Lucie neprotestovala, z tváří jí jen zvolna mizela pivoňková barva. Před trnovým valem se zarazila.
„Co ti teď ukážu,“ řekl Chouďa tajemně, „nesmíš vykecat ani na mučidlech, rozumíš?“
„A co to je?“ probudila se v Lucce ženská zvědavost.
„Nejdřív přísahej!“ poručil Chouďa.
„Přísahám, že nic nevykecám,“ oddrmolila Lucie. Chouďovi se ta přísaha zdála krátká a ne moc obřadní, s klukama na to měli rituál podstatně delší, ale už se nechtěl zdržovat. Rozhlédl se kolem dokola a pak vkročil do houští. Lucie vykulila oči, ale vydala se za ním. Když uhnuli po metru doleva a Chouďa se spustil na všechny čtyři, Lucie se podívala na své sněhobílé nadýchané šatičky a punčocháče a chvilku zaváhala. Ale Chouďa se ani neohlédl a lezl dál. Nebylo zbytí, pokud se nechtěla vrátit. Klekla na kolena a sunula se pomalu za Chouďou. Každou chvíli ji nějaký šlahoun zachytil za své trnové zbraně a musela se dlouze vyprošťovat. Na zelený palouček dorazila až hodnou chvíli po Chouďovi. I jí se ale při pohledu na tu nádheru zatajil dech. Chouďa se pásl pohledem na zkoprnělou Lucii.
„Třicet metrů každym směrem je jen neprostupný trní.“
„A jak jste to našli?“ chtěla vědět Lucie, ještě dost nenabažená tou krásou.
„Objevil jsem to já,“ nenechal si vzít zásluhy Chouďa. „Seshora, ze stromu.“
„Ty lezeš i na takovýhle obrovský kmeny?“ podívala se Lucie do koruny mohutného stromu, který částečně zasahoval i nad trnité keře. Znělo to obdivně, což Chouďovi pochopitelně zalichotilo. Najednou mu Lucie nepřipadala jako bluma, křížená s mrkací pannou, ale jako docela správná holka.
Z Lucie jako by na paloučku spadl veškerý ostych před Chouďou – a měla ho původně v zásobě na kila. Ani mezi dívkami jejího věku se necítila úplně v pohodě, seznamovala se s kýmkoli obtížně. Svět vnímala jako zakletý zámek se spoustou neznámých komnat, z nichž většinu snad radši ani prozkoumat nechce. Tady byla s někým, kdo jí odhalil báječné tajemství, úplně nezištně, vlastně jí tím tak trochu daroval půl svého království. Protože tohle bylo království. Nikdy se jí nezasmál, netahal jí za copy, nepokřikoval na ni nějaké posměšky. Když na zkoušce něco zkazila, nikdy ji nafoukaně neopravil, ale jen galantně napověděl. Byl tak jiný než ostatní kluci… a vlastně i holky. A za tři dny bude hrát jejího prince, kterému dá před stovkami lidí pusu. Lucii zalil zvláštní pocit, všechno ji najednou jakoby šimralo. Pocit trochu podobný tomu, když jí maminka vzala do náruče v nějakém báječném okamžiku, třeba po rozbalování vánočních dárků, ale bylo to přeci jen něco jiného. Zvláštní neklid i zároveň klid. Lehla si na záda na neuvěřitelně hebounkou travičku a dívala se do modrého nebe. Nechtěla si vůbec opakovat nějaký text pohádky.
Ale Chouďa se právě tady proměnil ve starostlivého učitele a přinutil ji přeříkat celý text od první do poslední stránky. Říkala ho nazpaměť a ani jednou se nespletla. Slova jí sama vyskakovala v paměti, a plynula ústy. Strojená deklamace byla tatam, Lucie jako by najednou pochopila význam slov a vět, které dřív vnímala jako shluky zvuků. Seděli na trávě a dívali se jeden na druhého jako v transu. Chouďa v duchu žasnul a nechápal, jak mohla Lucinka (už jí zase chtěl říkat Lucinko) všechno na zkouškách kazit. Pyšně zásluhy přisoudil sobě, ale věděl, že je tu ještě nějaký jiný důvod. Lucinka byla trémistka, sama v hrozivém neznámém světě, který ji obklopoval a lekal. Ten svět tu najednou nebyl. Nebyla tu ani její matka, která dceru pořád honila z klavíru na zpěv, z kroužku ručních prací do hodin gymnastiky a zpátky na doučování cizích jazyků. Právě proto, že po ní Chouďa nic nechtěl, právě proto teď neselhala, poddala se čiré radosti z přijetí cizího textu a myšlenek. Pochopila, že je jedno, jak to autor asi myslel – nebo možná nemyslel. Záleželo jen na ní, jak ona smysl pohádky pochopí. Najednou jasně věděla, že pohádka Sedmero krkavců není o prokletí, ale o trpělivosti a pokoře, která jakékoli prokletí láme. I Lucie se musela text biflovat po nocích, jako Bohdanka šila košile pro bratry. Neměla Chouďovu zázračnou paměť, ale najednou byli oba stejně dobří, stejně uvěřitelní. Najednou si svého prince… zasloužila.
Když se blížili k závěrečné pasáži s líbací scénou, začal být nejistý naopak Chouďa. Najednou to byl on, kdo zadrhával a pletl slova, Lucie se k místu v textu blížila sebevědomě, neoblomně rozhodnutá. Předtím se samozřejmě bála polibku s tím cizím klukem, kterého vídala jen na zkouškách a při střídání u klavíru. Ale to bylo včera, možná ještě dnes ve vodní tvrzi na návštěvě, ale tady, na paloučku, který ji trním odděloval od zlého světa venku, ne. Nebála se vůbec.
„Jo, tady ti dávám kolem krku ten šá…tek,“ naznačil Chouďa pohybem rukou, že jí ho omotává kolem krku. A pak uviděl její oči a rázem pochopil, co se chystá.
„Zkusíme to políbení? Já nechci až někde na generálce,“ skoro zašeptala. Chouďa zvláštně ztuhnul, zdálo se mu, že nejvíc mu tvrdne obličej, svaly kolem pusy měl jako z kamene. Měl pocit, že když něco řekne, vůbec nebude moct artikulovat. Vídal samozřejmě ze svých pozorovatelen filmáky, kteří se někdy celé hodiny líbali s filmačkami a všelijak se osahávali. Pusy to byly někdy hodně divoké, jezdili si po tvářích, občas jako by si něco sezobávali z obličejů, jindy se do sebe úplně vpíjeli, připadalo Chouďovi. Pak se trochu vzchopil.
„Nebudem v kině nikomu dělat divadlo, jo? Dáme si pusu, takovou…,“ snažil se Chouďa oživit kamenné mimické svaly. Ale vtom se Lucinčiny rty přiblížily k jeho a dotkly se jich. Když se jejich hlavy oddálily, Lucie řekla:
„Takovou?“ A znělo to docela „pracovně“, což Chouďu, byť minimálně, uklidnilo. Vydechnul a chtěl něco říct, ale Lucčiny rty mu to nedovolily, protože se opět přisály na jeho tváři. Daleko směleji. Tentokrát Lucie dokonce mírně natočila hlavu, protože poprvé do sebe trochu bolestivě narazili svými nosy.
„Nebo takovou?“
„Jo, jo, asi tak,“ zašeptal pro změnu Chouďa a sklopil hlavu. Zdálo se mu, že má hlavu úplně odkrvenou, jen rty, kterých se Lucie svými ústy dotkla, naopak krví nalité k prasknutí. Nepodíval by se na Lucii v ten okamžik ani za nic. Tělem mu probíhaly zvláštní vibrace, a kdyby se v tomhle rozpoložení vyválel v okolním trní, necítil by vůbec nic, protože mu po těle rostla děsivým tempem jakási hroší kůže, brnící a pálivá. Teprve po hodné chvíli se zvedl a řekl rádoby lhostejným hlasem:
„Tak jsme projeli úplně všechno. Začíná se stmívat, musíme se vrátit. Jsi fakt dobrá,“ dodal a hned se v duchu zhrozil, co to plácl. Myslel samozřejmě to celé zkoušení, vůbec ne to líbání. A ona si teď určitě pomyslí, že hodnotí ty pusy! Ale jak to měl Chouďa vědět, když – neměl srovnání. Pusy od maminky se do tohohle hodnocení rozhodně nehodily ani náhodou. A ta holčička ve školce? Mrkvová pusa, protože to bylo po obědě s mrkvovou polívkou? Stejně si z něj dělala srandu a byla z toho jen ostuda a posměch. Tady to žádná sranda nebyla. Nikdo se jim nesmál, nekřičel: Jé, milenci!
Lucie se k nějakému hodnocení neměla, tak Chouďa bez dalšího rozebírání, co a jak myslel, vstal a vykročil k tunelu.
Z nervozity se na zpáteční cestě přístupovým tunelem v trní doslova hnal. Lezl jak voják na manévrech, neohlédl se ani jednou. Když se zvedl, a poslední dva metry se prosmykával kolem trnových šlahounů, teprve se otočil. A Lucie byla těsně za ním, lezla stejně rychle. To Chouďu překvapilo. Opatrně vykoukli z houští, postavili se a vraceli se mlčky kolem zámku. Lucie cupitala těsně za Chouďou, protože rázoval dlouhými kroky. A co čert nechtěl, potkali tu samou dvojici filmáků jako na cestě do trnitého hradu. I oni se vraceli z parku, protože s přicházejícím soumrakem už na učebnice neviděli.
„Koukám, žes do toho šlapal, mladej,“ prohodil filmák Břéťa, už zase držící majetnicky svou slečnu kolem pasu. Zřejmě se při odpoledním studiu v trávě usmířili. Dokonce uznale hvízdnul. Jeho pohled těkal od Lucie k Chouďovi a naopak. Filmákova slečna tentokrát mlčela, ale prohlížela si je stejně udiveně.
Chouďa se konečně podíval na sebe i na Lucii. A pochopil.
„Víš, co to znamená, když se dva vracej z louky a vona má roztrhaný šaty, zelený záda a von kolena?“ rozebíral to dál filmák, ale filmačka ho zarazila.
„Zadrž, nebuď nechutnej! To jste se na hraní měli jinak voblíct, takhle vás doma nepochválej,“ řekla vlídně. Jenže do Choudi vjel právě ďábel na zpěněném koni.
„My jsme si nehráli, líbali jsme se!“ odsekl vzdorovitě. S Lucií to cuklo, vytřeštila na Chouďu oči. Chouďa ji popadl za ruku a rozběhl se.
Filmácká dvojice je sledovala v transu, dokud nezmizeli za rohem zámku.
„Věřila bys tomu?“ vysoukal ze sebe konečně filmák Břéťa a bezmyšlenkovitě vytahoval z kapsy cigarety v pomačkaném papírovém obalu.
„Nějak si nemůžu vzpomenout, že bych dělala v jejich věku to samý,“ potvrdila filmačka.
„Tahle generace na naše důchody nevydělá,“ poslal filmák Honza za dětmi temné proroctví a zahalil se do dýmu zapálené Lípy.

Paní Semerádová si právě nechávala nalít z červeně puntíkované bílé konvice od Chouďovy maminky už potřetí ten báječný šípkový nektar, jak se sama vyjádřila, když obě zaslechly v předsíni kroky. Dveře se rozrazily a v nich stáli Chouďa s Lucií. Lucie neměla šaty už zdaleka tak bílé a nadýchané, ale plné zelených šmouh a asi na dvaceti místech víc nebo míň natržené jako po útoku vzteklého kocoura. Přes bílé punčocháče vedly dva hnědé dlouhé pruhy a rovněž velké díry. Kostým Lítá divoženka doplňovalo několik loňských listů vpletených do vlasů. Chouďa svůj námořnický obleček někde v trnovém tunelu vyměnil za zelenohnědé maskáče.
Paní Semerádová se vztyčila a jakoby očima hledala, kde má svůj planoucí meč. Pak ze sebe štítivě vydávila:
„Jdi vod něj, hned!“
„Co jste to kde, proboha, vyváděli?!“ koktala Chouďova maminka, až vyšplíchla z konvice trochu šípkového nektaru na ubrus. Pak si uvědomila, že na něj mluví v přítomnosti paní Semerádové, která teprve vstávala jako Fénix z popela svého vzteku. A hlavně v přítomnosti Lucinky, té rozkošné mladé dívky, o které ještě před několika hodinami tvrdila, jak je čistotná, hodná a milá.
„Kde jste to lezli, kde jste se váleli?“ přitvrdila honem.
Paní Semerádová popadla Lucii, nabírající k pláči, a už ve dveřích procedila skrz zuby:
„Já jsem hned věděla, že nemáš hrát v té krkavčí šaškárně. Ty nejsi žádná Bohdanka, ty jsi – neřvi! – pitomá nána, která udělá všechno, co se vylíhne v palici nějakýho přivandrovalce!“
Tím „přivandrovalcem“ ovšem rázem paní Semerádová ztratila ve svém vojsku hlavního spojence, protože na přivandrovalectví byla Chouďova maminka citlivá. Řekla jen chladně:
„Sbohem.“ A dodala důrazně: “Bydlíme tady už pět let!“
Chouďova maminka nepochopila, že venkovská lhůta pro změnu statutu z „přivandrovalců“ na status „sousedi, co tu už ňákej čas bydlej“ trvá plus mínus 20 let. A status „starousedlík“ lze udělit nejdříve ve třetí generaci. Zrychlené lhůty platily jen v Sudetech po odsunu Němců.
Poslední větu už paní Semerádová s dcerou slyšet nemohla. Dupala ve svých vysokých podpatcích, které si na slavnostní návštěvu obula, po schodech, které pod náporem její staccatové navztekané chůze duněly a úpěly.

Zdálo se, že Sedmero krkavců zůstane navždy zakleto a bratři svou Bohdanku už nikdy neuvidí, natož aby jim po nocích spíchla nějaké lněné košile. Jenže paní Semerádová si jako první uvědomila, že rozmazávání nácviku v parku může uškodit jen pověsti její dcery. Udeřila na ni hned po návratu z vodní tvrze a uslyšela celý příběh o trnitém houští, s cudně zamlčeným nácvikem žhavých polibků. Aniž by se domluvily, stejné vysvětlení s pomocí vařečky dostala z Choudi i jeho maminka. Báječný bunkr byl prozrazen a hned druhý den Chouďova maminka běžela za Hroudou a ten osobně zahradnickými nůžkami proštípal v houští cestu na palouček (Já věděl, že se tu ty parchanti někde schovávaj) a nejbáječnější bunkr světa pozbyl svou nedobytnost a tím i jakoukoli hodnotu. Chouďa ani Kadleček s Chválou tam už nikdy nepáchli. O Lucii ani nemluvě, ta dostala na celý zámecký park územní rozhodnutí Zákaz vstupu.
Nicméně, na další zkoušky i generálku Sedmero krkavců se dostavila. Se strážním doprovodem maminky, která na ni trpělivě každou zkoušku čekala. Družinářce jen přišlo velice podivné, že když nahlas Lucii pochválila před její matkou, že jako zázrakem umí text své role na jedničku, ta se jen ušklíbla a změřila si dceru ledovým pohledem.

Chouďa na zkouškách, které už probíhaly v místním kině na návsi, miloval rozsvěcení sálu. Vyškemral si to na družinářce a jen vešli do potemnělého hlediště kina, už se popaměti vrhal k železné skříni u dveří a otevřenou dlaní postupně stlačil pět hlavních spínačů a rozsvěcel tak jednotlivé řady světel. Dnes to ale bylo přeci jen trochu jiné. Přišel den premiéry. Dostal v ten slavný den od tatínka peníze, dokonce celých pět korun, na něco si kup, ale nepřeplácej se. V půlce dopolední generálky vyběhl z kina od Knížecí na náměstí, přeběhl naproti přes silnici do krámku s mřížkovanými vraty, zakončenými obloukem, doširoka otevřenými. V místní cukrárně si jako první poručil punčový řez, přidal ještě Lesněnky, gumového hada, cucavý špalek a eskymo. Jen udělal pár kroků od cukrárny, už měl punčák v sobě. Jenže i za těch pár kroků mu mezitím stačilo roztát v ruce eskymo. Když ho vyprostil napůl z voskovaného papíru (úplně to nešlo, eskymo nemělo dřívko, upatlal by si ruce) a prokousnul čokoládový obal, už jen vysrkl kokosovou bílou šťávu, jen trochu studenou. Prázdný čokoládový obal se mu zhroutil v ruce. Nic netálo tak rychle jako eskymo. Když se vrátil do kina, všechny děti rychle zjistily, že má Lesněnky. Stačilo, že nabídl ze sáčku zelené cucavé pecičky Lucii, jak to zaregistrovali ostatní, ozvalo se mnohokrát prosebné Dej mi taky - a sáček byl prázdný. Na další čtvrt hodinu tak narušil pokračování generálky, protože všechny děti mluvily s plnou pusou cucavých bonbónů, a družinářku braly mory.

Premiéra se odehrála před nabitým sálem, dovnitř nanosili do uliček i další řady židlí z restaurace Na Knížecí, ale stejně to nestačilo, diváci stáli i podél zdí. Zákulisí opanovala nervozita, družinářka s dalšími učitelkami a maminkami pomáhala oblékat děti do kostýmů, líčit a česat. Chouďa nahlížel poodhrnutou oponou do sálu a lehce znervózněl, když uviděl rodiče s bratry, jak si sedají do čtvrté řady. A ještě víc, když si přímo za nimi sedla dvojice filmáků, samozřejmě Břéťa se svou slečnou, které potkali s Lucií cestou na doučování v trní. Družinářka na poslední chvíli zjistila, že si dvě děti zapomněly část kostýmu, někdo punčocháče, někdo šátek. Samozřejmě jedno dítě bylo z Krsic, druhé z Rakovic, domů by to nestihly ani náhodou. Vypomohla jedna z maminek, která bydlela blízko, bleskově zaběhla domů a přinesla náhradní. Chouďovi dali, jak správně tušil, bílé dívčí punčocháče, ale protože nosil přes zimu podobné, jen pískově žluté, divné mu to ani moc nepřipadlo. Přes hlavu mu přetáhli sametový pás s otvorem pro hlavu a v pase ho přepásali ozdobným provazem, spleteným z několika zlatých pramenů. Na hlavě měl bílou rádiovku, jen obrácenou dnem vzhůru, aby nebyla vidět anténka, která by nevypadala zrovna moc aristokraticky. A na čepici mu připevnili jakousi jabloneckou brož a z ní vyrůstala tři paví pera. Sehnat taková pera by byl všude problém, ale ne v Čimelicích. Na zámku totiž bydleli s filmáky i okrasní pávi, choval je tam jako živé dědictví po Schwarzenbergovi přímo ředitel Hrouda, který na ně fasoval zrní od státu. Jenže zrní Hrouda sypal svým slepicím a tak zámečtí pávi věčně řvali hlady a tvořili zvukový kolorit na míle daleko od zámku.
Místo bot měl Chouďa bílé cvičky s gumičkou, na které měl přistehovaný ozdobný pásek a zlaté mašle. Lucii jako chudou Bohdanku oblékli do několika nadýchaných sukniček, z cviček s našitým papírovým černým válcem vytvořili iluzi jakýchsi kyjovských holínek. Bílou halenku s kazajkou a rádobylidovým vzorem doplňoval pléd přes ramínka a šátek přes hlavu. Chouďa musel uznat, že jí to moc slušelo.
Po třetím zazvonění představení začalo. Sedmero krkavců létalo za prostěradlem vzorně, ani Pepík Chvála nástup nezmeškal a krákal jak na lesy. Publikum obdivně šumělo nad efektem stínohry a jedno dítě v hledišti dokonce začalo pobrekávat, jak se bálo. Když někomu trémou vypadl text, družinářka, pobíhající se scénářem za šálami, ho na něj zasyčela.
Přiblížila se scéna s předáním šátku a polibkem. Chouďa, který byl na zkouškách suverénní, s blížící se líbací scénou byl čím dál nervóznější. Při jednom dialogu s Lucií se na chvilku dokonce zarazil. Družinářka si myslela, že mu vypadl text a hned ze zákulisí napovídala, ale příčina byla jiná. Chouďa zahlédl koutkem oka, jak se filmák Břéťa, který je s Lucií potkal po doučování v parku, naklání ke své slečně a něco jí šeptá. Pak uviděl maminku a v jejích očích slzy. To ale Chouďu tolik nepřekvapilo. Brečela na hudebním koncertu, na němž Chouďa preludoval Večery pod Moskvou, brečela dokonce i u scénky s Leninem na besídce. Otec dokonce den před představením matce naoko vyhrožoval, že jestli probrečí svůj i jeho kapesník, odcházejí domů. Ale pak si Chouďa všiml, že i on má nějaké lesklé oči.
Chouďa přehodil Lucii přes ramínka šátek a pak ji políbil. Byl to polibek letmý, jen k sobě přiblížili rty a hned je zase oddálili. Přesto si Chouďa všiml, protože stál pootočený k hledišti, že jeho maminka se podívala směrem, kde seděla paní Semerádová a ta se na sklápěcí dřevěné sedačce neklidně zavrtěla. A ještě stačil zaznamenat, že filmácká dvojice ze zámeckého parku se rozesmála. Tak nepatřičně, že okolosedící se na ně pohoršeně otáčeli.
Po oponě se sálem rozezněl mohutný potlesk, družinářka rovnala v šále děti do řad a posílala je na forbínu se uklánět. Zářila štěstím a Chouďa jí to moc přál, protože se při zkoušení s nimi hodně natrápila. Po třetím potlesku se šla uklonit s dětmi a aplaus se hned zvedl o několik decibelů.
Jen Chouďa cítil, a nevěděl pořádně proč, že končí něco víc než jedna pohádka. Stál na pódiu vedle Lucie, dokonce ji držel za ruku, protože se za ruce držela celá řada uklánějících se dětí, ale přesto byla někde daleko. A Chouďa nevěděl, kam se za ní vydat, protože jediné místo, kde by ji hledal, byl růžový palouček v houští v zámeckém parku. Do něj ale už dva dny vedla široká pěšina, vyštípaná pomstychtivými nůžkami ředitele Hroudy. Jako potrestání zrady na přísaze o mlčení, dokonce dvojité. A slib tajemství porušili oba, i bez mučidel. Chouďovi to přišlo najednou všechno strašně líto.
Když se po nekonečné děkovačce na chodbě u šatny potkal s Lucií, začalo se mu špatně dýchat. Nebylo to ale vydýchaným vzduchem v zákulisí. Lucie už zase mluvila slabým hláskem, plaše, a uhýbala očima. Když se na sebe konečně podívali, řekla úplně potichu:
„O prázdninách se stěhujeme s rodičema do Písku, budu tam i chodit do školy.“
Chouďa zůstal stát jako opařený. A stál by tam dlouho, věčnost, stál by tam tak dlouho, dokud by neřekla, že to odvolává, ruší, že to není pravda a budou spolu chodit do čimelické základky dalších sto let, a budou spolu kamarádit a on ji bude chránit a najdou si jiný, ještě lepší bunkr, kde je žádný ředitel Hrouda ani rodiče nikdy nenajdou. Jenže ve dveřích do zákulisí se objevili jeho rodiče a bratři a zamířili k němu. K Lucii zase rázovala její matka.
„Tak se tam měj,“ vysoukal ze sebe Chouďa. A pak rychle, i když tiše, protože rodiče už se blížili, zašeptal: „A nezapomeň!“
„Nikdy nezapomenu. Na tebe ne, Chouďo,“ špitla Lucinka květinka a z očí jí vytryskly slzy jako hráchy.