Matné kameny

DIAMANTY

Jako každý rok jsem se chystala na setkání lidí, kteří vedou e-shopy. Tradice trvající víc než pět let.

Pět let sdílených statistik, večírků, předstírané skromnosti a opravdové soutěživosti. Přivedlo mi to pár přátel. Pár soupeřů. Můj svět se totiž posledních sedm let točil téměř výhradně kolem práce.

Svůj e-shop jsem vybudovala sama. Od nuly. Z obýváku, s notebookem na kolenech a hlavou plnou plánů.

Otevřít e-shop dnes není těžké. Udržet ho nad vodou, růst, vydělávat, přežít konkurenci a ještě si zachovat tvář – to už chce víc než jen dobrý nápad.

Měla jsem štěstí. Elán. Drzost. Pár správných náhod. Často jsem si připadala jako dítě štěstěny, které si vesmír omylem zapsal do kolonky „vyhrává".

Ale vesmír si občas účtuje.

Do Brna jsme dojely odpoledne. Příjemný hotel s prosklenou fasádou a ambicemi. Každý rok s sebou beru jednu pracovnici jako odměnu. Holky o to bojují víc než o vánoční prémie. Letos vyhrála Emílie.

Drobná brunetka s porcelánovou pletí a očima, které působily větší, než ve skutečnosti byly. Celou cestu autem se usmívala. Plaše, tiše, téměř omluvně.

Čekala jsem, že mě bude bavit, ale mlčela. Možná nervozita. Možná povaha. Pracovala v expedici a já tam osobně chodila jen výjimečně. Byla šikovná. Nenápadná. Spolehlivá.

„Těšíš se?" zkusila jsem prolomit ticho.

„Ano, moc," odpověděla a znovu se usmála. A pak už nic.

Po půlhodině jsem pustila hudbu hlasitěji. Ticho mezi dvěma ženami je někdy hlasitější než plná hala lidí.

Zaparkovala jsem v podzemní garáži a společně jsme kráčely k výtahu. Šesté patro. Střešní párty. Světla, hudba, fotoaparáty.

Ve výtahu jsem si upravila make-up a podívala se na svůj odraz. Diamantové náušnice z naší dílny se leskly přesně tak, jak měly. Jemně. Sebevědomě. Nepřehlédnutelně.

Dveře se otevřely a ovanula nás směs parfémů a čerstvých květin. Usmála jsem se na první fotografy. Objektivy mě uklidňují. Vím, jak se před nimi tvářit.

Zamířila jsem k baru. Myslela jsem si, že jsem zahlédla paní Markovou z přírodní kosmetiky. Došla jsem k jejím zádům, připravila jsem se k oslovení, a hned jsem věděla, že jsem se spletla. Ta žena se na mě podívala od hlavy k patě a bez úsměvu se vrátila zpět k barmanovi.

Trapné. Příliš sebejistý krok, špatný odhad.

Opřela jsem se o bar a rozhlížela se. Známé tváře se určitě objeví. Úspěšných e-shopů není tolik, jak se může zdát. Všichni se známe. Nebo si to aspoň myslíme.

Někdo mi poklepal na rameno.

„Malvíno! Sakra, ty letos záříš." Elena. Majitelka módního e-shopu, krásná, extravagantní, hlasitá. Energie v lidské podobě. „Neříkej, že jdeš pro cenu. Nic jsem neslyšela."

Naklonila se ke mně a prsty přejela po mém uchu. „Diamanty? Ty potvoro."

„Z naší dílny," usmála jsem se.

„Co piješ? Barmane! Dvě Espresso Martini."

Elena objednávala, jako by svět byl její. Obdivovala jsem na ní tu lehkost.

„Jsi tu zase sama?" zeptala se bez obalu.

Pokrčila jsem rameny. „Jako vždycky."

Úspěch se mnou chodil rád. Ale domů se mnou nešel nikdo.

„A manžel?" vrátila jsem otázku.

„Doma. Pes, fotbal, klasika. Přijede pro mě, když to tu nebude stát za to." Mrkla.

Udělali jsme si selfie. Profesní deformace. Tady to nikomu nepřišlo zvláštní. Tady všichni věděli, že fotka znamená viditelnost. Viditelnost znamená peníze.

Rozhlédla jsem se po střeše. Hledala jsem Emílii.

Našla jsem ji u zadního stolku. A nebyla sama.

Stála vedle majitele hotelu, pana Broma. Smála se. Uvolněně. Jinak než v autě. Přistoupila jsem blíž.

„Slečno Malvíno," usmál se pan Brom a stiskl mi ruku. „Vždy se těším, koho přivezete. Vaše kolegyně mi pokaždé rozzáří večer."

Pohlédl na Emílii o něco déle, než bylo nutné.

Když odešel, naklonila jsem se k ní. „Vy se znáte?"

„Ano," zčervenala. „Je to můj strýček. Nechtěl to říkat, abych neměla protekci."

To mě zaskočilo. Ne kvůli protekci. Kvůli tomu, že jsem o ní nevěděla víc.

A pak jsem ho zaslechla.

„Slečno, mohl bych si na chvíli vypůjčit Emílii?"

Otočila jsem se.

Vysoký. Kolem pětatřiceti. Oblek, který mu seděl až podezřele dobře. Úsměv, který nebyl naučený, ale přesto přesně věděl, co dělá. Zelené oči, hluboké a klidné. Takové, ve kterých by se člověk mohl ztratit a nevědět, jestli chce zpátky.

Neznal mě.

To jsem poznala okamžitě. Nebyl to pohled muže, který ví, kdo jsem. Nebyl tam obdiv, ani poznání. Jen zdvořilost.

To mě zaskočilo víc, než by mělo.

„Samozřejmě," usmála jsem se a ustoupila.

Naklonil se k Emílii a něco jí pošeptal. Zasmála se. Přirozeně. Lehce.

Stála jsem o pár kroků dál a najednou jsem si připadala... mimo obraz.

Vrátila jsem se k baru. Drink chutnal po létě a sladkém alkoholu. Zapojila jsem se do hovorů, smála se, přikyvovala, plánovala spolupráci. Byla jsem ve svém živlu.

A přesto jsem ho sledovala.

Neznámý muž. Atraktivní. Klidný. Nepoznal mě.

V této společnosti se to nestávalo často.

A právě proto mě to přitahovalo víc, než bylo rozumné.