Matné kameny

2. kapitola OPÁLY
Jak večer pokračoval, lidé okolo mě začínali ztrácet zábrany. Alkohol a pocit, že jsou mezi „svými", dělaly své. Začínalo to být hlučné. Divoké. A padaly první šílené návrhy.

„Všichni do bazénu! Hromadná fotka v oblečení!" křičel kdosi od vedlejšího stolu a ostatní se přidávali s nadšeným jásotem.

Skvělé. Nejsem na tyhle akce stavěná. Jistě, alkohol piju, ale s mírou, kterou mi diktuje můj vnitřní kontrolor. Přijela jsem autem a zítra chci hned po snídani odjet. Bez kocoviny, s čistou hlavou a vzpomínkou na výtečná vejce Benedikt, na které jsem se těšila už doma.

Zatímco se Elena smála nějakému vtipu a její Espresso Martini nebezpečně balancovalo na okraji sklenice, já jsem sledovala jiný objekt.

Emílii.

Tichá, nenápadná expedice. Holka, která balila krabičky s přesností strojů a nikdy si na nic nestěžovala. Teď tam stála, s jedním z těch nejdražších drinků v ruce, a v jejím postoji byla lehkost, kterou si za peníze nekoupíte. Ta lehkost pocházela z rodokmenu. A já si poprvé uvědomila, že jsem si Emílii možná nikdy pořádně nepřečetla.

A pak tu byl on.

Stáli u zábradlí, za nimi svítilo noční Brno jako rozsypané šatony na černém sametu. Mluvil k ní tiše a ona se na něj dívala s naprostou důvěrou. Žádná tréma, žádné červenání jako v autě.

Byla to nejistota, co mě pálilo v krku víc než alkohol. Pocit, že jsem v té hře s drahými kameny přehlédla ten nejzajímavější kousek.

„Malvíno? Jsi v pořádku? Koukáš, jako by ti někdo ukradl design," rýpla do mě Elena a konečně si všimla směru mého pohledu. „Jo takhle. Ten chlap. Ne, vypadá, že má víc peněz než my obě dohromady a ještě k tomu vkus. Víš, kdo to je?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Nezná mě. To je všechno, co vím."

„Tak to běž napravit," strčila do mě Elena loktem. „Dřív, než do toho bazénu fakt skočíme."

Narovnala jsem si záda. Moje diamantové náušnice mě studily na kůži. Byly symbolem mého úspěchu, ale v tuhle chvíli mi přišly... matné.

Vydala jsem se směrem k nim. Ne proto, abych se vnucovala, ale proto, že jako šéfka Emílie jsem měla plné právo se ujistit, že je o moji „nejlepší pracovnici" dobře postaráno. Alespoň takový důvod jsem si připravila v hlavě.

„Ahoj Emílie, jen jsem se přišla zeptat, jestli ti nic nechybí? Brzy se budou dělat společné fotky, měla bys na nich být." Usmála jsem se lehce upjatě.

Emílie se usmála se zdvořilostí, to jsem poznala okamžitě. Už se chystala odpovědět, ale předběhl ji její společník.

„My dva se neznáme, nebo aspoň neznám vás osobně." Přimhouřil oči a podal mi ruku, kterou jsem přijala. Jeho stisk byl profesionálně tvrdý i měkký. „Theodor Valenta. Těší mě." Řekl to klidně, bez potřeby dodat víc. Jako muž, který ví, že jeho jméno stačí.

Došlo mi to. Tito dva byli sourozenci.

„Malvína Králová." Opětovala jsem stisk. Potom mě pustil a zahleděl se do tmavé noci. Byla jsem zmatená. Možná i lehce uražená.

Všimla jsem si, že na mě Emílie zamyšleně hledí. Polkla jsem a nadhodila: „Na chvíli tě manželovi ukradnu, snad mi to promine." Zavěsila jsem se za její paži a vedla k lidem u baru. Cestou párkrát klopýtla – šla jsem moc rychle, byla jsem vyvedena z míry. Jak už dlouho ne.

Před barem se Emílie postavila proti mně. „Nejsme manželé, je to můj starší bratr." Začala se smát, hezky, srdečně, bez škodolibosti. Přidala jsem se s úlevou.

„Promiň, omlouvám se, Emílie, opravdu mě to mrzí. Nechtěla jsem tě dostat do trapné situace." Nabídla jsem jí sklenici sektu, kterou už všichni okolo drželi.

„Vím, jak můj bratr na ženy působí. Vím taky, že jsi jeho typ, ale..."

To za „ale" jsem už neslyšela. Někdo nás všechny zezadu shodil do bazénu. Nastal chvilkový zmatek, cvakání fotoaparátů a všeobecné veselí.

Hledala jsem očima Emílii a našla ji na druhé straně bazénu mezi dvěma dívkami, se kterými se smály a nechaly se fotit. Krucinál, samozřejmě je tu to „ale". Jak by taky ne. Nic v mém životě nebylo bez „ale". Jenže tenhle muž za ty „ale" možná vážně stál. Jsem jeho typ. Jen nemám prioritu.

Teď stál sám stranou od všech a telefonoval. Vypadal rozhozeně, možná naštvaně. Když domluvil, jeho výraz už nebyl ten z terasy. Něco se v něm zavřelo. Schoval mobil do kapsy kalhot a opustil střechu. Dívala jsem se na zavřené dveře výtahu. Nikdy jsem nebyla zvyklá odcházet z večera bez odpovědí. A tenhle muž mi právě jednu dlužil.