Matné kameny

3. kapitola OBSIDIÁNY
V noci se mi spalo mizerně. Hotelová postel byla dokonalá, povlečení vonělo po drahé aviváži a v pokoji vládlo absolutní ticho, ale moje hlava odmítala vypnout. Pořád dokola se mi vracel Theodor. Jeho pohled, který mě minul, i ten naštvaný výraz, se kterým zmizel ve výtahu.

Převalovala jsem se a v duchu si dávala lekce z dospělosti.

„Malvíno, vzpamatuj se," domlouvala jsem si do tmy. „Hezkých chlapů jsi poznala mraky. Proč by tenhle měl být jiný? Je to jen další chlap, který buď půjde po tvých penězích, nebo se bude chtít zviditelnit. V tom lepším případě si bude chtít jen užít a ráno zapomenout tvé jméno. Což mu šlo skvěle už večer."

V sedm ráno jsem to vzdala. Za oknem se líně probouzelo Brno a slunce se šplhalo po fasádách okolních domů. Sáhla jsem po mobilu. Moje ruka se mírně chvěla. Byla jsem jako puberťačka, co špehuje kluka z vedlejší třídy. Bušilo mi srdce s každým dalším odkazem, na který jsem narazila.

Google byl ale sdílný. A realita byla tvrdší než obsidián.

Koukal na mě z profesionálních fotek. Ostré rysy, perfektní světlo. Mladý, úspěšný, nechutně bohatý. Theodor Valenta. Podnikatel z Dubaje. Tak proto jsem ho neznala – operoval v úplně jiných vodách. V těch hlubokých a dalekých.

Pousmála jsem se, ale byl v tom i stín obavy. Jeho byznys? Drahé kovy a kameny. On je ten, kdo ty diamanty, které já brousím a zasazuji do šperků, dostává na trh. Kdo by to byl řekl, že budeme mít společnou práci? Že on je ten vrchol potravního řetězce, o kterém se v mém oboru mluví s respektem i závistí.

Odložila jsem mobil na noční stolek. Takže proto mě nepoznal. Pro něj jsem byla jen jedna z tisíců malých ryb, které si hrají na designérky v malé zemi uprostřed Evropy.

Najednou mi ta vejce Benedikt, na která jsem se těšila, přišla jako hrozně špatný nápad. Ale Malvína Králová neutíká. Zvlášť ne před mužem, který se na ni ani nepodíval.

Po rychlé sprše jsem si srovnala myšlenky a vyrazila výtahem dolů. Nepřekvapilo mě, že jsem hned narazila na Emílii u stolu se strýčkem. Překvapilo mě, že u nich není Theodor.

Zdvořile jsem se usmála a popřála jim krásné ráno. Šla jsem si vybrat snídani; všechno vypadalo lákavě, ale vejce Benedikt byla jasná volba. Zatímco mi je kuchař připravoval, došla jsem si pro kávu. Černou, silnou, přesně jako moje momentální nálada.

„Dobré ráno," ozvalo se mi těsně u ucha.

Nemusela jsem se otáčet. Prozradil ho hlas, ale hlavně jeho vůně – dřevitá, sebevědomá a pro mě nebezpečně přitažlivá.

Otočila jsem se a nasadila svůj nejlepší „sebevědomý pohled č. 3". Dnes neměl oblek. Jen bílé polo tričko a modré džíny, ale i v tom vypadal jako z reklamy na nenucený luxus. Už jsem se v duchu začínala rozpouštět, když mě včas zabrzdilo to včerejší nedořečené „ale".

Lehce jsem se na něj usmála a bez dalšího slova si vzala svůj talíř. Sedla jsem si ke stolu u okna, abych měla výhled do ulic, a okamžitě otevřela mobil. Předstírala jsem hluboké soustředění.

Sledovala jsem vývoj cen zlata a stříbra na burze, kontrolovala stav objednávek, nahlížela do e-mailů. Písmenka byla rozmazaná, ale to on nemohl vědět. Nic zásadního se nedělo, dokud se vedle mého stolu neobjevil stín.

„Nechci vás rušit, jen vám popřát dobrou chuť," usmál se.

Tentokrát v tom úsměvu byla trocha rozpaků. „Chtěl jsem jen říct, že Emu dovezu domů sám. Máme ještě..." zarazil se. „To je fuk. Prostě ať víte, že se na nás nemusíte ohlížet. Šťastnou cestu."

Jeho úsměv byl v tu chvíli opravdový, ale to věcné odpálkování mě píchlo u srdce.

„Skvělé, děkuji za informaci," odpověděla jsem tónem, jako bych řešila zpožděnou dodávku obalového materiálu.

„V tom případě vyrazím hned po snídani. Na shledanou."

Zabořila jsem oči zpátky do telefonu. Srdce se ne a ne uklidnit.

„Rád jsem vás poznal," dodal ještě.

„Nápodobně," odvětila jsem, aniž bych zvedla hlavu. Modlila jsem se, aby už odešel. Abych mohla v klidu vydechnout a rozebrat tenhle krátký střet na součástky.

Odešel. Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo, nebo mě to spíš definitivně zklamalo.

„Vzpamatuj se, Malvíno," okřikla jsem se v duchu. „Uvažuj racionálně. Dostala jsi dvě jasná odmítnutí během dvanácti hodin. Na co sakra ještě čekáš?"

To včerejší „ale" bylo očividně zásadní a nejel přes něj vlak. Cítila jsem to z něj. Sálala z něj nedosažitelnost a chladná odtažitost, a přesto mě to k němu přitahovalo jako magnet. I teď, když už tam nebyl.

Dojedla jsem a dopila poslední doušek kávy. Byl čas vrátit se do reality. Podvědomě jsem ještě jednou přelétla pohledem jídelnu, ale po známých tvářích nebylo ani stopy. Elena odjela už v noci s manželem a ostatní „pařmeni" nejspíš ještě vyspávali včerejší bazénové extáze.

V pokoji jsem naházela těch pár kousků oblečení do kufru. Své diamantové náušnice jsem opatrně uložila do sametového pouzdra – na cestu jsem zvolila pohodlné šaty a tenisky. Uniformu ženy, která se vrací do práce.

Když jsem sjela na parkoviště, zahlédla jsem ho naposledy.

Právě otevíral dveře auta Emílii. Vypadala rozrušeně, ramena měla stažená, zatímco on si udržoval svou kamennou tvář.

Jeho auto bylo stejně luxusní a nepřehlédnutelné jako on sám. Výrazná, temně zelená barva připomínala leštěný malachit. Nedala se přehlédnout.

Sledovala jsem, jak vyjíždějí z areálu, a pak jsem sama nastoupila do vozu.

Myšlenky na Theodora Valentu mě provázely celou cestu domů a já věděla, že tohle setkání v sobě nese víc otázek než odpovědí.