Matné kameny

4. kapitola VODNÍ SAFÍRY
Konečně bylo pondělí a já se mohla naplno vrhnout do pracovního kolotoče. Potřebovali jsme objednat zlato, musela jsem vyřídit resty na úřadech a hlavně se věnovat zakázkám, které nepočkají. Můj rozvrh sliboval maraton od sedmi rána do osmi večer. A to jsem byla ještě optimista.

Vlastně jsem byla ráda. Neděle pro mě byla k nepřežití – Theodor Valenta mi nedal vydechnout a moje racionální já muselo uznat drtivou porážku.

Ten chlap mě zajímal víc, než bylo zdrávo. Jeho vůně mě pronásledovala celý víkend, jeho hlas mi zněl v uších jako zaseknutá nahrávka. „Zbláznila ses," konstatovala jsem suše cestou do práce.

Hned po příchodu jsem zapadla do dílny za svou zlatnicí. Marie byla duší mé firmy. Zatímco já dodávala nápady, marketing a tvář, ona ty vize svýma zručnýma rukama zhmotňovala. Byla starší, zkušená a v tomhle „zlatém světě" znala snad každý kamínek i každé špinavé tajemství. Právě na to jsem dnes sázela.

„Ale dobré ráno, Malvínko. Tak jak bylo v Brně?" zvedla ke mně oči od rozdělaného prstenu.

Usmála jsem se. Už sedm let mi Marie nahrazovala matku i nejlepší kamarádku v jednom.

„Dobré ráno, Maruško. Mám na tebe otázku," začala jsem bez okolků. Dnes jsem neměla čas na zdvořilostní kličky. Odložila náčiní a věnovala mi plnou pozornost.

„Co víš o Theodorovi Valentovi?"

Sledovala jsem její výraz. Marie se jen vědoucně pousmála.


„Bratr Emilky. Hezký, bohatý, úspěšný. Budeme s ním obchodovat? To by bylo terno, má pod palcem nejlepší výběr kamenů i kovů."

Semkla jsem rty. Marie naklonila hlavu ke straně a v očích jí blýsklo.


„Aha. Takže on byl v Brně a ty jsi mu propadla. Spala jsi s ním?"

Vykulila jsem oči a těžce polkla. Marie mi to naservírovala bez obalu – jako by byl Theodor jen další položka na seznamu mužů, co si rádi užívají. Bylo tohle to Emíliino „ale"?

„Ježíš, ten tvůj výraz, holčičko," zasmála se a lehce zčervenala. „Jsem sice stará bába, ale co dělají krásní mladí lidé v posteli, si ještě pamatuju."

„Ne, Maruško, znáš mě. Nešla jsem do ničeho po hlavě," vydechla jsem, ale v hlavě mi to šrotovalo.

„Dobře, tak co o něm vím oficiálně. Jeho firma je absolutní špička. Z Česka odešel hned po vysoké se svou přítelkyní a prý jsou spolu dodnes. To jsou ověřená fakta. Ale tak nějak cítím, že stojíš spíš o ty pavlačové klepy, co?" mrkla na mě.

Přikývla jsem.

„Ta jeho Julie je prý jeho první vážná známost. Říká se, že je... no, chladná. Nevím, co je na tom pravdy, ale o něm se traduje, že si párkrát do roka vyrazí sem do Čech a najde si rozptýlení. Holku na jednu, dvě, deset nocí. Zahrne ji luxusem a pak se zase pokorně vrátí k Julii. Prý už jsou dokonce zasnoubení."

Marie pokrčila rameny, ale já ji šokovaně sledovala. Točila se mi hlava. Theodor Valenta v mých očích právě teď zažil volný pád. Takový muž? Sběratel krátkých románků, co se vrací k ledové snoubence? To ne. Tohohle muže bych ve svém životě nechtěla ani minutu.

Poděkovala jsem Marušce a odešla. Za dveřmi dílny jsem vydechla a možná až moc prudce za sebou bouchla. Snad mě pochopí. Potřebovala jsem vzduch. A potřebovala jsem zapomenout na ty zelené oči, které mě tak snadno obelhaly.

Vydala jsem se do expedice. Místo Emílie mě tam ale přivítala brigádnice, která u nás vypomáhala jen pár hodin v týdnu. Zamračila jsem se, v hlavě mi okamžitě naskočil kontrolní seznam.

„Dobrý den, paní Králová. Emílie nedorazila, tak mi Sofie volala, jestli bych nemohla vzít celou směnu," sypala ze sebe dívka rychle, jako by se omlouvala za to, že nám vlastně vytrhla trn z paty.

Konečně jsem se na ni usmála. Zaboha jsem si nemohla vzpomenout na její jméno, ale vděčnost byla upřímná. „Děkuji, že jsi přišla tak narychlo. Až balíčky odveze kurýr, běž klidně domů, nezdržuj se tu zbytečně. Vážím si toho."

Odkráčela jsem do své kanceláře a cítila, jak ve mně hlodá neklid. Prolétla jsem e-maily, zkontrolovala soukromý i pracovní telefon. Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor od Emílie. To k ní vůbec nesedělo. Byla až chorobně spolehlivá.

Nachystala jsem šperky pro Puncovní úřad a cestou ven se zastavila u holek na zákaznickém servisu. Ani ty nevěděly, co se děje. V autě jsem vytočila Emíliino číslo. Zvonilo to dlouze, až mě nakonec mechanický hlas stroze informoval, že volaný účastník není dostupný. Kroutila jsem nad tím hlavou, ale povinnosti mě neúprosně táhly dál.

Odpoledne mi do kanceláře dorazila stálá zákaznice. Chtěla navrhnout náhrdelník pro dceru k promoci. Práce mě pohltila – povídání bylo příjemné a kreativní flow nás obě strhlo. Po třech hodinách jsme měly hotovou skicu, která dávala smysl.

„Jakmile návrh kompletně dopracuji, vytiskneme ho na 3D tiskárně, abyste si ho mohla detailně prohlédnout. Teprve až ho schválíte, pustí se do něj Marie," vysvětlila jsem proces. Zákaznice vypadala spokojeně a já taky. Pracovní den se vydařil. Všechno šlo podle plánu.

Až na Emílii.

Vrtalo mi to hlavou jako střep pod kůží. Muselo se stát něco vážného, když nedorazila a ani se neobtěžovala omluvit. Znovu jsem ji zkusila vytočit cestou domů. Opět bez úspěchu.

Jen jsem doufala, že se jí nic nestalo. Nebo že to její ranní rozrušení v Brně nemělo dohru, kterou si moje racionální já odmítalo připustit.