Matné kameny

5. kapitola MALACHITY

Před domem, kde bydlím, stálo auto, které nešlo přehlédnout. Jeho malachitová barva se v pouličním osvětlení leskle třpytila jako kůže nebezpečného plaza. Ve chvíli, kdy mi došlo, kdo v něm sedí, se mi vnitřnosti sevřely v úzkém uzlu.

Byla to směs očekávání a hrozivé předtuchy. Moje tělo už se ale vezlo na vlně adrenalinu, který mi srdce pumpovalo až ke kořínkům vlasů. Rozum křičel: „Uteč," ale ruce pevně svíraly volant.

Zaparkovala jsem na svém vyhrazeném místě a vystoupila. Kolena se mi téměř podlomila ve chvíli, kdy se otevřely dveře vedlejšího vozu a vystoupil on. Theodor.

Díval se na mě s ledovým klidem. Nebyl rozrušený, nebyl rád, že mě vidí. V jeho tváři nebyl ani stín toho ranního rozpaku z hotelové snídaně. Působil naprosto bez zájmu, jako by jeho přítomnost u mého vchodu byla jen úmornou povinností. Děsilo mě to víc než otevřená agrese.

„Dobrý večer, Malvíno," pronesl tónem, ze kterého mrazilo.

Stála jsem tam, s klíčky od bytu v dlani, a snažila se nenechat na sobě znát, jak moc mě jeho přítomnost vyvedla z rovnováhy. Před očima mi naskočila slova Marušky o jeho krátkých románcích a ledové snoubence v Dubaji.

„Co tady děláte, pane Valento? A kde je Emílie?" vyhrkla jsem dřív, než jsem stihla nasadit svou profesionální masku.

„O Emílii právě jde. Až teď večer jsem našel její telefon v předsíni a zjistil jsem, že jste se jí snažila dovolat. Mohl jsem to vyřídit hovorem, ale..." zarazil se. Pomalu si mě prohlédl a teprve pak pokračoval: „Chtěl jsem vám to říct osobně, abych vás nelekal."

Zamrkala jsem. To se mu tedy rozhodně nepovedlo. Strach mi svíral hrdlo. Co mohlo být tak důležité, že sedl do auta a jel až sem? A jak vůbec věděl, kde mě najde? Zatímco uvnitř mě zuřil boj, navenek jsem zůstala stát jako přimrazená, roztřesená a neschopná slova.

„Ema měla nehodu," vypustil z úst.

Šokovaně jsem pootevřela ústa. Svět se se mnou zatočil a já málem klesla na chodník. Theodor mě ale bleskově zachytil. Silnou paží mě podepřel a odvedl na lavičku u dětského hřiště hned za parkovištěm.

„Omlouvám se. Není to tak dramatické, jak to vyznělo. To jsem vážně nechtěl," začal rychle napravovat svá slova, když viděl, jak jsem pobledla. „Má jen silný otřes mozku. Nic nemá zlomené, žádná vnitřní zranění. Je v pořádku, jen musí v nemocnici odpočívat."

Usmál se na mě – tentokrát tím úsměvem, který mu sahal až do očí – a položil svou velkou ruku na mou rozechvělou dlaň. Ten dotek pálil víc než ledový noční vzduch.

Nadechla jsem se a jeho ruku z té své lehce setřásla. Ten dotek mě pálil až příliš.

„Co se stalo? Bourala v autě?" zeptala jsem se. Theodor si o kousek odsedl, jako by i on cítil to napětí.

„Ne, to ne. Ema miluje koně, jezdí parkur. Je začátečnice a včera nezvládla překážku. Ale jak říkám, není to nic vážného, u koní se to stává. Hlavně v začátcích. Proto je naše máma tak naštvaná," vysvětlil a na chvíli se zahleděl do tmy.

„Ema kvůli tomu sekla s vysokou. Našla si práci, kde nemusí nic dokazovat – prostě si odpracuje své a jde ke koním. Možná jsem toho prozradil až moc. Ona je hodně uzavřená, nevím, jestli by vám to vůbec někdy řekla."

Zvedl se a zdvořile se usmál. Profesionální maska byla zpět.

„Tak jen abyste věděla, že teď pár dní do práce nedorazí. Hezký večer, slečno Králová."

Otočil se a zamířil ke svému vozu. Vyskočila jsem na nohy a udělala pár rychlých kroků za ním. „V které nemocnici leží? Mohla bych ji navštívit?"

Zastavil se tak nečekaně, že jsem do něj málem vrazila.

„Opatrně," poodstoupil s lehkým úsměvem. „Určitě můžete. Leží ve Všeobecné."

Zadíval se na mě o vteřinu déle, než bylo nutné, a já se znovu topila v těch jeho zelených hlubinách.

„Děkuji," pípla jsem. „Hezký večer."

Už jsem chtěla odejít, ale ta otázka ve mně pálila příliš silně. „Jak jste mě vlastně našel? Moje adresa není veřejná."

Jeho úsměv okamžitě zmizel. Mezi obočím se mu objevila drobná rýha, která tam předtím nebyla.

„V obchodním rejstříku," odpověděl stroze a otevřel dveře malachitového vozu.

Jen jsem mlčky přikývla, i když mi to znělo jako naprostý nesmysl. V rejstříku mám adresu firmy, ne bytu. Sledovala jsem, jak nastartoval, věnoval mi poslední, nečitelný pohled skrze sklo a odjel.

Stála jsem před vchodem a hlavou mi vířily otázky. Buď mě Theodor Valenta lhal, nebo si dal sakra velkou práci, aby zjistil, kde bydlím. A obě ty varianty byly stejně znepokojivé jako vzrušující.

Zítra navštívím Emílii. A tentokrát už z ní to „ale" dostanu.