Tóny smrti 1.díl

Anotace: Další takový pokus o detektivku...

Sluneční paprsky pomalu překonaly okenní rám a sunuly se dál po dřevěné podlaze směrem do kuchyně, obývacího pokoje a salónku. Přitom rozvířily drobné částečky prachu, které se okamžitě vznesly a začaly tancovat vzduchem. Byla to ojedinělá scenérie, která se ve velké vily na pobřeží opakovala každé ráno. Právě tohle poskytovalo mladé umělkyni, Clarisse Cromwellové, dostatek klidu a inspirace. Vstávala proto brzy, slunce se ještě ani neobjevilo nad obzorem. Zaběhala si na pláži, osprchovala se a to už se svou obvyklou porcí ranní kávy usedala k tmavě lakovanému klavíru. Nehty s nejlepší francouzskou manikúrou několikrát opatrně přejely po klávesách, načež se s vervou pustily do hraní. Clarissa začínala každý svůj den úryvkem z Beethovenovy symfonie. Sladké tóny se rozlévaly po místnostech, zaplňovaly všechny prázdné kouty a zněly až ven do zarostlé zahrady. Poslouchal, skryt za mohutným kmenem javoru, a hudba lahodila jeho uším. Sedával zde každé ráno, tajně ženu pozoroval a jeho city k ní den ode dne vzrůstaly. Neměl však odvahu se jí vyznat. Věděl, že by se mu vysmála, jako to už udělala každému muži, jenž stanul u jejího prahu. Nechtěla se vázat… Nejistě se nadechl a instinktivně nahmatal v kapse cigaretu. Zatímco si zapaloval, domovní dveře u vily se znovu otevřely a Clarissa přeběhla po kamenité cestičce, aby sebrala noviny, které nechal u vrátek ležet pošťák. Ano, je tak krásná, proběhlo mu hlavou. Tak ojedinělá…

Uprostřed té noci náhle přišla bouřka. Hromy burácely a blesky v krátký intervalech ozařovaly okolí. Během toho nečasu z vily vyběhla postava celá oděna v bílém. Vyděšený výraz napovídal, že se něco děje. Bez většího zaváhání zamířila k nejbližšímu útesu. Když se blížila ke kraji, ani nezpomalila. Vrhla se dolů, do rozbouřeného moře. Možná snad i křičela, ale bouřka právě nabývala na intenzitě, tudíž výkřik zanikl. Pak ji pohltily vlny.
… … …
Mark Anthony seděl za pečlivě uklizeným psacím stolem, před sebou kelímek s kávou, a s úšklebkem hleděl na svou kolegyni Sáru, jež se právě pokoušela něco najít v hromadě popsaných papírů, kterými její stůl už doslova přetékal.
,, Můžu se zeptat,“ zajímal se, přičemž se ani nepokoušel zakrýt ironii v hlase, ,, co vlastně hledáš?“ Sára si povzdechla, přičemž jí do obličeje sklouzl neposedný pramínek černých vlasů. Otráveně si ho strčila za ucho.
,, Ještě jsem neodevzdala hlášení z toho minulého případu,“ vypadlo z ní, ,, navíc ani nepočítám fakt, že jsem někam zastrčila nezaplacený účet za telefon!“
,, Tak to by mohlo stačit k tomu, abych si hned zlepšil den,“ přikývl seržant. ,, Sice taky neustále něco ztrácím, ale tak špatně na tom ještě nejsem!“ Při těchto slovech se natáhl po kelímku. ,, Mimochodem, Satan tě zve pozítří k nám na večeři. Říkala snad i něco o tom, že pozvala toho svobodného a bohatého právníka Richtera!“ Sára na okamžik ztuhla a pátrala v paměti. Vzápětí se udeřila dlaní do čela.
,, Jestli myslíš toho odpornýho slizouna, tak tě upozorňuju, že ať bude to jídlo sebelepší, udělá se mi zle,“ řekla a pustila se do své předchozí činnosti.
,, Jo, sem si vzpomněla,“ ozvala se po chvilce a ignorovala přitom úšklebek svého kolegy na výraz vzpomenout, ,, nesliboval nám náhodou papá novou posilu?“ Místní šéfinspektor, Frank Bennet, Sářin otec, skutečně před několika týdny tým ujišťoval, že se pokusí sehnat nového detektiva, poněvadž vražd a jiných případů v poslední době až nebezpečně přibývalo a kriminalisté měli práce nad hlavu.
,, Tak si říkám,“ pokračovala Sára, přičemž popadla hromadu papírů a snažila se s nimi přemístit k odpadkovému koši, ,, jestli zase jen tak náhodou neblafoval!“ V tu chvíli se ozvalo ostré vyzvánění telefonu. Seržant zvedl sluchátko a zaujatě poslouchal. Když telefon pokládal, obličej mu podivně zbledl.
,, Myslím,“ mínil, ,, že se na to slíbené nakupování se Sarah nedostanu ani dneska. Máme další mrtvolu!“