Kam chodí rádkyně

Anotace: 26.díl...vodní bitva...Cvrček vymýšlí strategii a Ponorka plní plán...

Ve středu jsme měly se Sýkorkami službu v kuchyni, takže jsme musely vstávat dřív, abychom stihly nachystat snídani, zatímco Poštolky vyrazily do Spálova na nákup a pro poštu. Ještě rozespalé jsme mazaly chleby, ale i přes tuto indispozici jsme měly výbornou náladu. Barča nám totiž vykládala, co se jí dnes v noci zdálo, tedy, že se jí zjevil nějaký cirkusák a požádal ji o ruku.
„No a cos mu řekla?“ vyzvídaly jsme.
„Že mi ještě není osmnáct, ale že když si počká, tak se dočká“, smála se Barča.
„Ty jsi ale trubka!“ divila jsem se, „Já bych se mu vrhla kolem krku a už ho táhla k oltáři“.
„Však my víme“, uculovaly se holky.
Po ranním nástupu, kdy Sigi ještě pohovořila o včerejší noční etapovce, jsme se rozešly do stanů, abychom se převlékly do plavek, jelikož středeční etapovka se měla konat ve vodě.
Jakmile nám Koblížek vysvětlil pravidla hry, dal nám povel a my se po družinách rozběhly do vody. Naším úkolem bylo ve vodě postavit kamennou věž tak, abychom na ní později mohly rozdělat oheň. My si vybraly místo ke stavění kousek za přehradou, kde tok nebyl už tak silný.
Já s Krtkem jsme byly pověřeny věž stavět, zatímco Ponorka a ostatní se lopotily s dopravou kamenů, které nosily z blízkého okolí. Přestože jsme byly tlačeny časem, věž jsme společnými silami dostavěly a na Koblížkův pokyn jsme všechny družiny naráz zapálily oheň, který jsme založily na našich kamenných věžích. A začala bojovka.
V každé družině jsme se rozdělily na dva oddíly, jeden útočný a jeden obranný. Útočný oddíl se musel opatrně blížit k cizím ohňům a snažit se je uhasit, samozřejmě jsme ostatním polívaly i zásoby dřeva, které měly poblíž na souši, a zápalky, aby se dané družině nepodařilo oheň udržet.
Já, Ponorka a Kytička jsme útočily, zatímco Krtek, Barča a Pavouček ostřížím zrakem sledovaly, zda se nějaká podezřelá osoba neblíží s nekalým úmyslem k našemu ohni.
„Jakou vymyslíme strategii?“ zajímala se Kytička.
„Mám návrh“, řekla jsem, „Kyti, ty bys mohla vzít nějaký kámen a hodit ho přes řeku, takže by si Laňky myslely, že tam někdo je a zbystřily by. Já bych ve stejném okamžiku vletěla do vody, kousek za jejich věží...tamhle, takže by se zaměřily na mě, a Ponorka by pak jako střela vletěla do vody a uhasila by jim oheň. Ale musela by to být rychlovka. Souhlas?“
„No, snad to vyjde“.
Jakmile Kytička našla příhodný kámen, vší silou ho hodila přes řeku, takže větve na protější straně zapraskaly a opravdu to vypadalo, jako by tam někdo byl. Laňky zpozorněly. Já v momentě skočila do vody, ale narazila jsem si koleno, takže jsem nemohla pokračovat, ale aspoň jsem začala povykovat:
„Laně, Laňky, Laněčky, nezavázaly byste mi tkaničky?“
Touhle stupidní, ve chvíli nouze mnou vymyšlenou básničkou, jsem zaujala pozornost Bobra a Bohunky, takže Ponorce nic nebránilo v tom, aby splnila svůj úkol. Po hlavě se vrhla do vody, do dlaní nabrala vodu a chrstla ji na oheň i na zápalky.
„Hurá!“ šílely jsme radostí, neboť úkol byl úspěšně splněn.
„Ach jo, i zápalky jsou mokré“, stěžovaly si Laňky.
„A pořád mi nikdo nezavázal ty tkaničky“, kroutila jsem hlavou, „To je dneska ale mládež“.
Pravidla bojovky byla opravdu složitá, vysvětlím je tedy ještě jednou. Musely jsme se rozdělit do družin a během zhruba půl hodiny z kamenů postavit v řece věž, tak vysokou, abychom na ní byly schopny rozdělat oheň. Zápalky jsme dostaly od Sigi, ale dřevo jsme si musely nasbírat samy. Jakmile byla věž dostavěna, v každé družině jsme se rozdělily na dvě skupiny- obrannou a útočnou. Tyto skupiny nemusely být stejně početné. Dokonce jsme si dané funkce ani nemusely napevno určit. Obránci se snažili, aby oheň nezhasl či aby ho neuhasila jiná družina. Útočníci naopak útočili na ohně druhých. K hašení ovšem nesměli používat žádné nádoby, jen vlastní tělo- dlaně, vlasy...Kropit jsme mohly jak zápalky, dřevo v zásobě, ale hlavně ohně.
Jedním z pravidlem této hry ale bylo také to, že ve vodě jsme nesměly zůstat déle než dvě minuty, a to jak ochránci, tak útočníci. Prostě jsme musely co chvíli vylézt na břeh. Toto pečlivě sledovaly rangers a kluci.
Pokud jedna družina druhé uhasila oheň, získala automaticky bod. Jestliže oheň zhasl sám od sebe, tedy buď nedostatkem dřeva nebo silným větrem, nepočítalo se to k dobru nikomu.
A abychom si lépe zahrály, k našim třem družinám se přidaly i starší skautky.
Boje to byly veliké. V zápalu hry jsme se vrhaly do vody, nehledě na možnost nakopnutí palce, zmáčené jsme byly od hlavy k patě. Když se setkali útočníci s obránci, nastaly vždy opravdu perné chvíle, a to pro obě skupiny. Jelikož jsme nesměly zápasit, byly jsme donuceny použít lsti, jakou jsem použila například já. Oheň jsme sice mohly chránit vlastním tělem, ale za cenu toho, že nás někdo znovu polije vodou. Tělesný kontakt mezi účastníky hry byl přísně zakázán.
Musím říct, že tento boj jsme vyhrály my, statečné Sýkorky. Ovšem až do večera jsme sušily plavky a tenisky a ošetřovaly jsme si zraněné palce.