Kam chodí rádkyně

Anotace: 31.díl...stavba nových příbytků...zpět v době lovců mamutů...

Po odpoledním klidu, kdy jsme vzhledem k okolnostem navštívily Karlštejn, ale Základna zůstala opominuta, jsme se v dobových šatech shromáždily u kuchyně a dychtivě čekaly, co dneska budeme v rámci etapovky podnikat. Naše zvědavost byla napnuta o to víc, že jsme věděly, že tato etapovka nám zabere zbytek dne. Kety nám oznámila, že každá družina má za úkol v okolí tábora postavit chatrč, kam by se všichni členové družiny, ať pohodlně či nepohodlně, vešli. Mohly jsme použít kameny, klacky, cokoli z přírody, a taky jsme mohly použít nože, sekyrky a provázky.
„Kam půjdeme?“ zajímala se Ponorka a rozhlédla se po okolí.
„Co takhle za srub?“ navrhla Barča.
„Tam není žádný pořádný materiál“, namítl Krtek, „Co kdybychom šly k řece, proti proudu, tam v těch houštinách by se mohlo stavět dobře“.
„Tak jo, snad to půjde“, svolila jsem.
Což o to, místo vybral Krtek pěkné. Ale jak se k němu dostat? Musely jsme si prosekat cestu přes lopuchy a kopřivy. Nakonec jsme byly rády, že je blízko řeka, aspoň jsme si mohly chladit nohy poštípané od kopřiv.
Jak jsme tak čekaly, až všechny to svědění přejde, rozhlížela jsem se kolem sebe...a hle!
„Holky, dívejte, ta větev je pro náš baráček jako stvořená“, radovala jsem se.
„Jakto?“ nechápaly holky.
„No to je jednoduché“, odvětila jsem, „K téhle krásné větvi přivážeme několik silnějších klacků, akorát musíme najít fakt pořádné, takže vytvoříme jakousi kostru. A k ní pak budeme přivazovat další větve, na to pak poklademe lopuchy a různou trávu...a vilka bude hotova“.
„To abychom otrhlaly celou louku“, smála se Ponorka.
„Proč ne. Rangers řekly, ať uděláme chatrč, tak budeme dělat chatrč“.
„Přesně tak“, souhlasila Kytička, „Tak vzhůru do stavby“.
Na místě, které jsme si vybraly pro svou stavbu, zůstal jen Krtek, vrchní stavitel, aby zkoumal, jak to všechno provedeme. My ostatní jsme se rozeběhly do okolí hledat větve, popřípadě i jiný materiál.
Já se ze své výpravy vrátila nejdříve a našla jsem Krtka v hlubokém zamyšlení, takže si ani nevšiml, že už jsem s první dávkou zpátky.
„BAF!“ skočila jsem na ni.
„Hůůůůůůůů....ufff...Cvrčku, to jsi ty?...no teda, já ti dám“, ohnal se po mně z legrace Krtek.
Jakmile se trochu uklidnil, složitě mi začal vysvětlovat jednoduchou věc. Za chvíli se k nám připojila Ponorka, která dodala svoje plány a svůj materiál, a tak jsme tedy mohly začít stavět.
No jo, stavělo se nám pěkně. Problémy nastaly, když si Barča s Pavoučkem začaly stěžovat, že musí dělat tu nejprimitivnější práci, například trhat listí a lopuchy. Jak jsem jim měla vysvětlit, že ještě nemají dost zkušeností? Ne, ony musí hned převzít celou stavbu. Nervák Barča se už začala vztekat, Pavouček se málem urazil, tak jsme je teda nechaly, ať stavbu řídí ony, a my vyrazily pro materiál. Když jsme se však za hodnou dobu vrátily, zjistily jsme, že holky chodí bezradně kolem stavby a s prací vůbec nehnuly. Tak jsme si zase prohodily role a každá dělala, co mohla a co uměla.
Písk, písk!, ozvala se Koblížkova píšťalka. Za půl hodiny se máme sejít v kuchyni. Ještě jsme dodělaly závěrečné práce a zkontrolovaly, zda je všechno v pořádku. Pak jsme pozvedly meče a Ponorka slavnostně pronesla:
„Naše krásná chatrči, která se teď za chvíli určitě zbortíš, po důležité poradě jsme se rozhodly, že tě pojmenujeme. Od teďka tě budeme nazývat Chcípáček“.
„Ať žije Chcípáček!“
A rychle do tábora. Když jsme tak všichni společně seděli u večeře, shodli jsme se na tom, že máme problém se do své chatrče vtěsnat.
„No jo, když tam první vejde Cvrček, tak my ostatní už holt musíme zůstat venku“, dobírala si mě Ponorka.
„Víš co?“ z legrace jsem jí pohrozila.
Jakmile jsme se pěkně najedli, šli jsme se společně podívat na to, jak se nám povedlo úkol splnit. Poštolky si svůj příbytek postavily nahoře nad srázem, v místech, kam jsme vůbec nechodily. Kde stavěly Laňky, to si už nevzpomínám, ale z domečku mladších rangers jsme byly přímo nadšené! Holky byly totiž tak šikovné, že ze začátku stavěly dům z kamenů a teprve pak použily větve a listí.
Náš Chcípáček dojem neudělal. Koblížek nám dokonce vůbec nechtěl věřit, že jsme ho stavěly my, tvrdil totiž, že se jedná o pozůstatek bydliště lovců mamutů...
S tím pozůstatkem měl ale pravdu. Už další den polovina našeho domečku ležela na zemi, chudák domek.
Večer jsme seděli u ohně v týpí, povídali si a zpívali, kluci nám vyprávěli historky z klučičího tábora, takže o zábavu bylo postaráno. A pak hupky dupky do stanů.