Manželství u prázdného stolu

Anotace: Pokus o románové psaní, čili automatický text trochu jinak..(za chyby se omlouvám, je to psané z fleku)

1.

Ten večer jsem seděla tiše, jako tenkrát, když jsi tu ještě byl. Byli jsme spolu, v jednom bytě, jednom domě. Tak velikém pro nás dva. Dusili jsme se i při okně otevřeném dokořán. Já si četla knihu, jako vždy, zatímco ty jsi byl s ní. Tehdy jsem to ještě netušila. Měla jsem dost trápení sama se sebou. Snažil ses mi pomoci, ale asi jsi neměl tolik sil.
Co je to také za manželství, když v něm chybí dítě. Pokojíček pro malého zel prázdnotou a já se utápěla, po tajnu, samozřejmě, v alkoholu. Stávala se ze mě bezduchá troska. Mé ráno bylo jako každé jiné. Sklenička stála na nočním stolku, whisky ve zlatavém slunci jen zářila. Natáhla jsem tedy ruku a jedním hltem do sebe pojala ten blahodární mok. Muž ještě spal. Vykradla jsem se z ložnice, na chvíli se zastavila v koupelně, abych pohlédla do tváře té, která na mě bezostyšně zírala ze zrcadla, aby se mi vysmála. Ranní hygiena, nános pudru a rtěnka rudá jako krev kolující v mých žilách, a byla jsem schopna jako dobrá manželka, vystrojit snídani.
Petr, můj muž vstal dnes ne dvakrát dobře naladěn. Místo polibku mě nazval courou a vrazil mi pohlavek. Usmála jsem se a postavila před něj šálek černé kávy. Nehnul ani brvou a jal se číst noviny. Ani nevím jak dlouho jsem stála u linky a úžasem ho pozorovala. Byl tak mužný a krutý. Asi proto jsem si ho tenkrát brala. Táhlo mě to k němu téměř zvířecí silou.. Ozvala se rána, probrala jsem se ze snění. „Ta káva nestojí za nic. Ani tohle už neumíš!“. Petr vstal ze židle, vzal svou pracovní aktovku a odešel do práce. Zůstala jsem sama, zase, jako každý den. Ale do práce nemůžu, nesmím. Manžel si to nepřeje. Nechci ho zklamat, musím být poslušná. Jen tak bude vše správné a on bude spokojený..
Odpoledne přišla tchýně, prý na návštěvu, ale už u dveří mi bylo z jejího slizkého tónu jasné, že dorazila na výzvědy. Nikdy mě neměla ráda. Nechápala, jak si její drahý a milovaný synáček vzít obyčejnou kuchařku. Tvářily jsme se obě jak skvěle si povídáme. Renata, tak se jmenuje, mi chválila domácí sušenky a zuřivě ze mě dolovala recept. Já však věděla, že veškerý její zájem je jen naoko. Ať žijí americké úsměvy.. Ještě že jsem si jich z domu zapamatovala tolik. Zubím se na ni, až mě celá pusa bolí a ona žvaní a žvaní.. Zvonek. „No konečně“, Petr je tady.
Vyběhla jsem co možná nejrychleji a nejelegantněji (to kvůli své tchýni) otevřít domovní dveře. „Miláčku, maminka nás přišla navštívit.“ Políbil mne jako málokdy předtím a už z předsíně zdravil maminku. Zářila jak sluníčko, tolik jsem ji nenáviděla.
Téma se celý večer točilo kolem manželovy práce. Usmívala jsem se skrze zuby, pila kávu a duše, mé myšlenky..chtěla jsem vyskočit a křičet. Ale nešlo to. „Musím se krotit, musím to všechno vydržet, však už bude brzy konec, musím...“ Za pár hodin tchýňka odešla. Ticho, to zlověstné ticho bylo zase tady. „Pojď si lehnout, chci s tebou spát“, zavelel muž. A já šla, jak poslušná ovečka vstříc vlkovi, i když vím, že mě sežere.
Chytil mě za vlasy, chvíli tahal, a pak mě mrštil na postel. Těch pár kusů oblečení co na mě ještě viselo, strhl snad ve vteřině, a pak už jen vzdychal a vzdychal. Tolik nenávidím ten jeho vlhký dech. Když se konečně udělal, nechal mě válet se v mokré posteli a odešel do sprchy. Ležela jsem tam dlouho. Když přišel kopl do mě, já spadla. Chtěl jít spát. Dnes tedy spím na zemi. „Miluji tě, lásko“, špitla jsem. „Spi, mrcho“, řekl mi. A bylo ticho. Další krásná noc vedle mého muže..