Polibek na rozloučenou (25)

Anotace: Samuel se přišel Gabriele omluvit...

Bylo sotva šest ráno, když začal Gabriele splašeně vyzvánět mobil. Šmátrala na nočním stolku, oči nechala zavřené. Poslepu hovor přijala a ospale se zeptala: ,,Prosím?"
,,Mrzí mě to, Gabrielo. Hrozně moc mě to mrzí."
Najednou byla absolutně vzhůru. ,,Samueli, uvědomuješ si, kolik je hodin?"
,,Moc ne, já vím," řekl omluvně. ,,Ale uvědomil jsem si, jak zlý jsem na tebe včera byl. Prosím, promiň mi to."
,,Já to s tebou teď řešit nehodlám. Chci ještě spát. Moje spolubydlící mě právě propichuje vražedným pohledem, takže zavěsím. Uvidíme se ve škole."
,,Já do školy dneska nejdu. A ani zítra. Musím zařídit hrozně moc věcí. Prosím, pojď před kolej."
,,Co?"
,,Stojím před kolejí."
,,A co já s tím?"
,,Kotě, prosím. Chci si promluvit."
Tón jeho hlasu zněl zoufale a naléhavě. I tak mu ale řekla, že jestli si s ní chce promluvit, tak až později. Zavěsil, aniž by jakkoli reagoval.

,,A dobře jsi udělala!"
,,Myslíš?" zeptala se Gabriela.
Sebastian kývnul. ,,Samozřejmě. Přece za ním nepřiběhneš, kdykoli zapíská. Měl by si uvědomit, že máš taky svou hrdost."
,,No jo," vzdychla si. ,,Máš pravdu. Ale bylo mi ho tak líto. Stál tam a já se na něj vykašlala."
,,Včera jsi mu chtěla pomoct a to se zase vykašlal on na tebe." Sebastian si opsal z tabule pár poznámek. ,,Gábi, nesmíš být tak měkká. Já vím, že ho miluješ, ale nezapomínej na to, že máš svoji hrdost. Svoji cenu. Nesmí si s tebou pohrávat jak s hadrovou panenkou."
,,Nikdy jsem neřekla, že ho miluju," špitla.
,,To ani nemusíš." Chtěl pokračovat, ale profesor se zrovna podíval jeho směrem, a tak raději mlčel. Mluvit začal, až když profesor pokračoval ve výkladu. ,,Je to na tobě vidět. Jsi průhledná jak fólie."
,,Samuel to asi taky vidí, co?"
,,Nevím," pokrčil rameny. ,,Nejspíš asi jo."
Zamračila se. ,,Kruci."
,,Třeba by ho potěšilo, kdybys mu to řekla."
Zakroutila hlavou. ,,To si nemyslím. Spíš by ho to vyděsilo."
,,No jak myslíš. Teď už ale mlč, jinak prolítneme u zkoušky."

Samuel čekal na Gabrielu před školou. Bojovala s touhou se na něj usmát, vrhnout se mu kolem krku a zlíbat ho. Zvítězila.
,,Ahoj," pozdravila, když k němu přistoupila.
,,Ahoj. Můžu tě pozvat na kafe?" Vypadal strhaně a nevyspale.
,,Popravdě řečeno, před chvílí mi napsala moje spolubydlící, jestli bych s ní někam nezašla. A já souhlasila, protože ji chci poznat. Takže nemám čas."
Cítil, že mezi ně postavila zeď. Nenáviděl se za to, že to vůbec dopustil. ,,Aha. Tak...Mohl bych ti říct pár věcí teď? Jen v rychlosti?"
,,Jo."
,,Včera jsem se choval jako idiot. Moc mě to mrzí. Bylo to způsobeno tím, že mě bolest z matčiny smrti docela ovládla a já nejednal tak, jak jsem měl. Celkově je toho na mě v poslední době moc. Mám teď jenom tebe, Gabrielo. Jenom tebe. Hrozně mi na tobě záleží. Mám tě tady." Ukázal na srdce. ,,Prosím, odpusť mi."
Chtělo se jí plakat, ale ovládla se. Přivinula se k Samuelovi, jeho vypracované paže ji pevně objaly.
,,Děkuju, Gabrielo," zašeptal Samuel.
Odtáhla se od něj a dopřála si dlouhý polibek. ,,Můžu se k tobě večer stavit? Tak kolem deváté?"
Kývnul. ,,Na kolej tě potom zavezu autem."
,,Já nechci spát dnes na koleji."
Usmál se na ni. ,,Natřepu ti polštáře."