Prime Suspect - Part 4

Anotace: ... další pokračování tohoto románu, prosím o komentáře.

Po půlhodině jízdy autem jsem dorazil na místo činu, vystoupil z auta a viděl, že okolí je už zapáskováno proti novinářům a různým zvědavcům. Sáhl jsem po pásce a nadzvedl ji nad sebe. Při tomto úkonu mě viděl jeden z místní policie a chtěl jít zamnou, zřejmě mě vyhodit, protože si myslel, že jsem nějaký čumil, ale zastavili ho v tom tři muži v černých oblecích se slunečními brýlemi vystupující z černé dodávky, která měla státní poznávací značku.

Federálové, pomyslel jsem si a lehce se pousmál.

Tři muži v černém se přiblížili k onu policistovi, aby mu zřejmě sdělili, že tento případ přebírají oni.

„A vy jste kdo?“ vyštěkl ze sebe Parker, jak jsem si všiml na policistově uniformě jeho jména.

„My jsme z FBI,“ promluvil ten prostřední z nich a vytáhl z náprsní kapsy odznak. Parker si ho z nelibostí prohlédl a spustil.

„Máme tu dva mrt…“ nestačil dokončit svou větu policista, jeden z agentů mu skočil do řeči.

„Poslyšte, Parkere. Jste Parker, že?“ dotázal se ho.

„Jo, jsem,“ odpověděl muž v modré uniformě.

„Parkere, raději se postarejte o to, aby sem nikdo nelezl. Tohle je naše práce, nepotřebujeme tu nějaké čumily, jasné?“

„Jasné,“ odsekl policista a chystal se jít si po svém, když v tom ho jeden z agentů zadržel a ukázal prstem na mě.

„Parkere, vyhoďte toho pitomce za čáru, tady nemá co dělat.“

Středně vysoký muž se začínající pleškou a menším břichem se chopil zadaného úkolu a šel přímo proti mně.

„Pane, musíte opustit tuto oblast,“ vyzval mě.

„Naopak, poručíku Parkere, ten kdo by měl odsud vypadnout je někdo jiný.“

Parker se na mě nechápavě podíval. Agentům FBI asi už došla trpělivost přišli všichni k nám.

„Sakra Parkere, to nedokážete odsud vyhodit jednoho chlapa?! Dogersi, vyhoďte ho,“ vyzval svého kolegu.

Silně mě vzal za paži ve snaze mě odvést pryč. Ovšem nečekal, co udělám. Druhou rukou jsem se vyvlékl z jeho sevření, zkroutil mu dotyčnou končetinu a přehodil ho přes své rameno. Muž dopadl na zem se silným zavířením prachu.

Zbývající dva agenti si toho nemohli nevšimnout a hned vytáhli své zbraně z pouzder, což jsem udělal také a najednou jsme si mířili navzájem na obličeje. Jen poručík stál a udiveně zíral na nás tři. Nečekal, že se tohle stane, nevytáhl pistol z pouzdra, jen zíral, byl naprosto zaskočený.

„Odhoďte zbraň!“ zařval po mě ten vyšší federál.

„Tak to se nestane, pánové,“ řekl jsem jim a přitom jsem hledím zbraně kontroloval oba dva své objekty.

„Jsme agenti FBI, dopouštíte se federálního zločinu, takže vám nařizuji, položte zbraň.“

„Tak vy mi to poroučíte?“ zeptal jsem se s lehkým pousmáním ve tváří. Tohle mě dokázalo vytočit, když mi někdo něco poroučel a nebyl to můj nařízený.

„Tak já vám tedy řeknu, co se stane, vy kreténi,“ řekl jsem a v rychlosti na ně vyvalil svůj odznak.

„Jsem z Letectva spojených států a tento případ přebírám. A pokud nechcete do konce života leštit tužky, tak kurva položte své zbraně, protože pokud ne, tak vám tuto slibnou budoucnost zaručuji,“ vyhrkl jsem na ně v plné zuřivosti. Jak se zdálo, zapůsobilo to na ně. Pomalu skládali zbraně k zemi, asi chápali, že tohle nemůžou vyhrát. Parker na nás civěl s otevřenou pusou a absolutně nechápal, která bije.

Nakonec se jeden z agentů odhodlal něco říct, byl to ten, co se právě zvedal ze země a držel si ruku, zřejmě jsem mu ji zranil, za což se mu nebudu omlouvat v žádném případě. To by mě ani ve snu nenapadlo.

„Co je to za blbost? Je to náš případ, byli zabiti členi federální ostrahy, takže se to týká nás.“

„Hmm, to je sice pravda,“ usmál jsem se, „ale vaši muži hlídali jednoho z nejlepších mužů, co letectvo mělo, takže je to moje záležitost a navíc mám toto,“ ukázal jsem jim bílý papír.

„Ukažte,“ vytrhl mi jeden z nich papír z ruky. Už když to rozložil, tak podle jeho výrazu ve tváři bylo jasné, že je v koncích. Poznával ty ornamenty vyryté na papíře. Jen jeden člověk mohl vydat rozkaz na tomto papíře a s tímto razítkem. Byl to prezident. Agenti zbledli, jak stěny, bylo jim jasné, že tady nic nesvedou.

„Jak vám můžeme pomoci, pane?“ zeptal se potupně jeden z nich.

„Tak nejprve byste se mohli postarat o to, aby sem nikdo neotravoval a udržovali klid.“ Řekl jsem jim s naprosto chladným pohledem. Měli sto chutí mě zabít, ale věděli, že nyní jsem jejich nadřízený já a musí poslouchat mé rozkazy.

Parker šel s nimi, asi si myslel, že to patří i pro něj. Nevěděl, jak je daleko od pravdy.

„Poručíku Parkere, budu vás potřebovat,“ zavolal jsem na něj. On se otočil a rychlým krokem směřoval ke mně.

Poručík byl celý vyplašený ze situace, která se mu před malou chvílí odehrála před očima. Nebyl na to zvyklý.

„Parkere, vidím na vás, že se chcete na něco zeptat, tak mluvte,“ vybídl jsem ho.

„Co to bylo před chvíli, nikdy jsem nikoho neviděl tak suverénně vyprášit federály.“

„Na ně musíte jedině takhle, jsou to namyšlení tupci. Mimochodem, já jsem Varenberg,“ představil jsem se mu a podal mu ruku.

„A odkud mě znáte? Už poprvé, když jsem vás šel vyhodit, tak jste mě oslovit mým jménem,“ byl zvědavý policista.

„Parkere, je má práce vědět všechno,“ řekl jsem mu s lehkým úsměvem na tváři a poplácal po ramenou.

Společně s mužem v modré uniformě jsem kráčel k místu činu. Čekal jsem, že uvidím havarované auto, promáčklé plechy, vybité čelní okno, plno krve, ale nic z toho se nedělo, tedy až na tu krev, té tu bylo požehnaně.

Díval jsem se na automobil s celkem velkým údivem, vozidlo stálo u krajnice, ještě teď mu blikala směrovka ukazující, že vozidlo stojí u krajnice. Vypadalo to, jako by jednoduše zastavili, což bylo dost nemyslitelné. Měli to zakázané. Předpisy byly na tyto okolnosti neúprosné. Nesměli zastavit na jídlo, měli dokonce zakazáno zastavit v případě, že by před nimi byla dopravní nehoda. Stručně řečeno, měli přísný zákaz zastavit, jen v případě, že by byli na místě předání vězně, což tady rozhodně nebyli.

„Není to to, co byste čekal, hm?“ zeptal se mě Parker, když si všimnul mého výrazu ve tváři.

„To tedy není,“ odpověděl jsem.

„Kde sakra jsou nějaké trosky? Domníval jsem se, že šlo o havárii a tady to spíše vypadá na přepadnutí.“

„Ano, vypadá to vskutku tak.“

„Dobrá tedy, podíváme se na to blíže,“ řekl jsem a připravil se na dlouhý den.

Kousek od automobilu leželo tělo a na sedadle spolujezdce další, mrtvé těla, těla mužského pohlaví. Nejednalo se o nikoho jiného, než o řidiče a strážného. Každý z nich měl tři střelné rány v těle. Dvě v hrudi a třetí v čele. Už jsem tento způsob zabití viděl. Tento styl usmrcení používají hodně nájemní vrazi a speciální jednotky. Dvě rány do hrudi na znehybnění nepřítele a třetí do hlavy, jako pojistka, že to dotyčný už nerozdýchá. Na druhém těle jsem našel stejné znaky. Ve stejných místech, na milimetr přesně. Strážný měl ještě zbraň v pouzdře, nestačil ani nijak zareagovat. Zabili ho skrz okno. Tři přesně mířené střely a bylo vymalováno.

„Počkat, já myslel, že vládní vozy mají neprůstřelné okna,“ sdělil svůj postřeh Parker.

„Taky že mají,“ rychle jsem odpověděl a vzal ze země nábojnici a ukázam mu ji.

„Vidíte,“ ukázal jsem tvar nábojnice, „jsou to průrazné náboje. Věděli přesně na co budou útočit.“

„Vy si myslíte, že to byl naplánované přepadení?“ divil se policista.

„O tom nepochybujte. Tady se nejedná o partičku zlodějíčků, kterým se zalíbil tento vůz a rozhodli si ho vypůjčit. Tady šlo jednoznačně o profesionální práci. Věděli, že budou potřebovat náboje, které prostřelí i neprůstřelné sklo. Věděli, že pojedou touto trasou a věděli, že ve voze bude převážen vězeň, který měl jak se zdá pro ně velkou cenu.“

„Třeba ho taky zabili,“ namítl.

„A kde je potom krev?“

„Nemuseli ho zastřelit.“

„Vy byste se piplal s chlapem, který je trénovaný zvládnout několik lidí najednou, místo toho ho zastřelit, navíc když máte zbraň? Myslím, že ne.“

„A kdo byl ten vězeň?“

„To vám nemohu říct, Parkere. Předpisy jsou předpisy.“

„Předpokládám, že otisky prstů se zde nenašli žádné.“

„Přesně tak, nenašli jsme absolutně nic a to jsme hledali úplně všude.“

„Dobrá tedy, díky za spolupráci,“ řekl jsem mu a podal mu ruku a potřásl si s ním.

„Tak nashledanou,“ odpověděl mi Parkem, když jsem byl k němu zády.

„Raději sbohem, poručíku.“

Rozloučil jsem se s ním a směřoval jediným možným směrem. Přímo k federálům, kteří něco zjišťovali přes notebook, který měli při sobě. Jeden z nich si všiml, že se blížím a zvedl se a ukázal pohledem na mě.

„Přejete si, majore?“ řekl otráveně jeden z nich.

„Ano, potřebuji, abyste mi zjistili, kdo všechno měl přístup k tomuto převozu. Kdo všechno věděl, že se bude převážet Fry, kdo znal trasy, časy odjezdu a příjezdu, trasy, posádku vozidla. Prostě všechno. Chci vědět sebemenší maličkost a chci taky vědět všechno o těch dvou mrtvých.“

„A kam vám to máme poslat?“

„Na můj počítač,“ odpověděl jsem stroze.

„A jaký to je, neznámé vaší IP adresu.“

„Jste FBI, tak se snažte,“ řekl jsem a odkráčel k autu a jel zpátky do SGC.