Polibek na rozloučenou (33)

Anotace: Že by konec vztahu mezi Samem a Gábi?

Snažil se vyhnout větám typu ,Já myslel, že bereš prášky´ a ,Je to jisté?´ Viděl, že je Gabriele špatně a že se jí zalívají oči slzami. Posadil se na kraj postele a pohladil ji po vlasech.
,,Těhotná?"
Kývla. ,,Proto jsem byla včera u doktora. Na testech. Výsledek bych měla vědět zítra."
,,Já věděl, že za tím něco je. Cítil jsem, že mi něco tajíš. Že mi lžeš."
,,Omlouvám se. Jen jsem se strašně bála ti to říct."
Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. ,,Chápu tě. Nějak se to vyřeší. Jestli ti doktor zítra řekne, že těhotná jsi, nemusíš se bát, že bych se na tebe vykašlal. Budu s tebou. Ať se stane cokoli."
Horká slza se jí skutálela po tváři, Samuel ji setřel bříškem prstu.
,,Neplakej, miláčku," pošeptal jí jemně. ,,Bude to dobré. Teď zkus usnout, třeba ti potom bude líp."
,,Dobře, Same."
Poslušně zavřela oči a do patnácti minut usnula. Samuel zůstal sedět na kraji postele a přemýšlel, co si počne, jestli Gabriela opravdu čeká jeho dítě.

I když Samuel nabízel, že s ní v Brně zůstane ještě jeden den a půjde s ní zítra pro výsledky, poslala ho domů a slíbila, že za ním co nejrychleji přijede.
Výsledek, který jí doktor oznámil, ji přinutil nasednout do nejbližšího autobusu směr Praha.
Pohodlně se usadila do měkkého sedadla, nohy si opřela o sedadlo před ní a zavolala mámě.
,,Ano?"
,,Ahoj, mami. Jen ti volám, abys věděla, že dnes nepřijdu domů. Jedu za Samuelem do Prahy. Musíme něco vyřešit."
,,Aha." Chvíli mlčela a když znovu promluvila, nezněl tón jejího hlasu moc příjemně. ,,Mohla jsi mi to říct dřív."
,,Já nevěděla, že pojedu tak brzo. Vrátím se zítra nebo pozítří. Omlouvám se."
,,Peníze máš?"
,,Jo. Kdyby mi pochybělo, vyberu si z účtu."
,,Dobře. No tak ho teda pozdravuj a zavolej, až dorazíš."
,,Nezlobíš se, mami?" zeptala se pro jistotu.
,,Ne. Dejme tomu, že ne."
,,Tak pa, mami. Ozvu se."

,,Víc nemáš?"
Samuel se rozesmál. ,,Mám, to víš, že mám. Ale ty nemáš víc peněz, takže si vyšší dávku nezasloužíš."
Hubeňour, jenž měl na sobě o dvě čísla větší oblečení zašpiněné od bláta, se zašklebil. ,,Kdybys byl chápavý, hodný a velkorysý, tak bys mi dal víc. Tak o dva gramy."
,,Tak na to zapomeň. Naval prachy."
,,Ne, ty mi dej nejdřív zboží."
Samuel ho propálil pohledem. ,,Řekl jsem, že mi máš dát prachy. JInak se otáčím a jdu pryč."
Hubeňour něco nelibě zafrflal a nakonec mu tisícovku, co žmoulal v prstech, podal.
,,Děkuji vřele," pronesl Samuel. Vrazil bankovku do kapsy kalhot na zadku a rozhlédnul se po metru, jestli je někdo nesleduje. Poté vyndal z boční kaspsy batohu pečlivě zabalenou dávku. Hubeňour po ní rychle sáhnul.
,,A přijdeš zase pozítří?"
Samuel kývnul. ,,Jistě. Ve stejnou dobu jako dneska."
,,Fajn. Díky."
Samuel se otočil a chystal se odejít. Zkameněl, když si všimnul, že kousek od něj stojí Gabriela a dívá se na něj pohledem plným zklamání, nechuti a odporu. Vzdychl si a přišel k ní.
,,Ty parchante," špitla zničeně. ,,Ty prodáváš drogy!"
,,Pšš." Rozhlédl se, jestli ji nikdo neslyšel. ,,Co tady děláš, Gabrielo?"
,,Před deseti minutami mi přijel autobus z Brna."
,,No super. Nevěděl jsem, že přijedeš tak brzo. Měla jsi mi zavolat."
,,A ty jsi mi zavolal?"
,,Proč bych to dělal?"
,,Aby ses zeptal na výsledky!" zařvala na něj.
Povytáhnul obočí. ,,O tom si snad promluvíme teď, ne?"
Rázně zakroutila hlavou. ,,Ne. Já s tebou o ničem diskutovat nehodlám."
,,Proč?"
,,Protože prodáváš drogy! Proboha, Samueli, uvědomuješ si, že tě za to můžou zavřít?!"
,,Samozřejmě," prsknul otráveně. Nejradši by se zabil. Jak si mohl nevšimnout, že ho Gabriela pozoruje, když prodával Hubeňourovi dávku?!
,,Jak jsi přede mnou mohl něco takového tajit?"
,,No," rozhodil rukama, ,,asi nejspíš proto, že tvoje nevinná dušička by to nepřekousla. Nemám pravdu?"
,,Máš," uznala. ,,Sbohem."
Otočila se a chtěla odejít. Ještě než stihla udělat první krok, chytil ji za zápěstí.
,,Počkej!" Obrátil ji obličejem k sobě. ,,Jak sbohem?"
,,Moje dušička nemůže vystát chlapa, co je namočený do prodeje drog. S tím já nechci mít nic společného, Samueli. A teď mě pusť!"
,,To nemůžeš myslet vážně!" Cítil, jak v něm roste panika. ,,Gabrielo, nemůžeš se na mě vykašlat!"
,,Pusť!" zaječela. Neuposlechl, a tak zařvala, jak nejlépe uměla: ,,Nesahej na mě! Jsem těhotná!!!"
Okamžitě ji pustil. ,,Gabrielo..."
,,Mlč! Jen mě poslouchej. Končím s tebou. Už tě nechci v životě vidět. Nikdy! A to dítě dám pryč, jak nejdříve to půjde. Nehodlám nosit pod srdcem něco, co je tvoje."
Ta poslední věta mu vyrazila dech. Nasadil kamennou tvář, odstrčil ji od sebe a řekl: ,,Dělej si, co chceš."
Potom rychle odešel.