Kapky krve II, kapitola druhá

Anotace: I upír může mít srdce a duši. Tohle je příběh jednoho z nich.

Důvod proč upíři sají a pijí lidskou krev, je pouze jediný. Naše krev totiž obsahuje jistou látku, kterou ta jejich nemá. A její nedostatek se projevuje pocitem hladu, tudíž je celkem logické se najíst. Nejde o chuť.
Zvláštní je, že právě tato látka nás činí tak zranitelnými. Oni jsou silnější, žijí déle než my. Přesto by bez ní nepřežili.
Krátce poté, co se Dwyn spolu se Sorinem vrhli na snídani, začali se objevovat ostatní studenti. Jídelna se zaplavila změtí hlasů a mlaskání. Někteří se teprve probudili, protírali so oči a usrkávali malé doušky. Jiní hltali jako Sorin, protože se jim denním spánkem vyprázdnily žaludky, a tak měli hlad.
„Ale ale, náš nový páreček,“ ozvalo se Dwynovi jízlivě za zády.
Nemusel se ani otočit, aby věděl, kdo to je. Ten hlas znal velmi dobře. Provázel ho celých dvacet let školní docházky. S Lechienem se setkal prvního dne tady. Dwyn si dobře pamatoval, jak za ním tenkrát přišel a začal se mu posmívat. „Prcku, prcku,“ zpíval si a popadal se za břicho. Tenkrát byli ještě děti. Dwyn Lechiena už dávno přerostl, ale přezdívka mu zůstala.
„Běž do háje,“ zavrčel Dwyn rozzlobeně.
Lechien se usmál. Naklonil se blíž a tiše zašeptal: „Půjdeš se mnou, prcku? Bude se ti to líbit.“
Dwyn sebou cukl. Při té představě se musel otřást odporem. Ale přesto se jeho srdce rozbušilo rychleji. Proč? Nechápal to. Vstal a rázným krokem opustil jídelnu. Cítil, že ho Lechien pozoruje. Sorin okamžitě běžel za ním. Letěli po chodbě a razili si cestu mezi student mířícími na snídani.
„Musíš za mnou pořád lozit?“ obořil se na spolubydlícího Dwyn. Právě teď zuřil. Chtěl být sám. Bez Sorina. Někam by se nejradši schoval, aby mohl přemýšlet. V hlavě měl zmatek.
Ten pocit, když se k němu Lechien naklonil. Co to bylo? Dwyn to zažil jen několikrát. Vždy si ostatní držel od těla, nikdy nikomu nedovolil, aby se k němu přiblížil. Jenže teď, co se stalo? Chtěl to zažít znovu, bylo to příjemné, ale zároveň se bál, mráz mu přitom lezl po zádech.
Sorin zůstal stát jako opařený. Ve tváři výraz zpráskaného psa. Vždy chodil za Dynem a dělal mu ocásek, ale on na něj nikdy nekřičel. Byl otrávený, přesto nezvýšil hlas, zůstal ledově klidný.
Dwyn zamířil do svého pokoje. Sorina nechal jeho osudu. Zabouchl za sebou dveře a usedl na svou postel. Konečně byl sám. Snažil se přemýšlet. Ale nebylo to tak jednoduché. Myšlenky se mu v hlavě míchaly jedna druhou. Sjel z okraje matrace na zem. Rukama obejmul nohy a zabořil hlavu do kolen.
No tak, Dwyne, uklidňoval sám sebe. Proč tak jančíš? Kvůli čemu? Chováš se jako dítě, máš sedmdesát dva let, jsi dospělý. Ten blb Lechien se tě ani nedotkl. Buzík jeden.
Dwyn zvedl hlavu a patřil Sorinovu část pokoje. Vévodila jí, stejně jako jeho, velká postel nebesy. S ručně vyřezávanými lity vinné révy na sloupech a okrajích. To jediné bylo podobné. Na masivní komodě stály rámečky fotkami. Byly tu stejně dlouho jako Sorin-téměř jeden rok.
Dwyn vstál, aby si je mohl prohlédnout. Nikdy předtím to neudělal. Vždy ty usměvavé hlavičky přelétl pohledem a šel dál. Svých starostí měl pokaždé dost.
Vzal jeden z rámečků do ruky. Začal pozorně zkoumat obrázek v něm. Tady byl Sorin. A vedle něj stál nějaký muž, držel ho kolem ramen. Musel to být jeho otec, byli si podobní. Oba se usmívali.
Na další s nimi byla i nějaká žena, jeho matka. Seděli na dece, někde v parku. Byl ještě malé dítě. Muselo tenkrát zapadat slunce, stíny byly dlouhé. Všichni se usmívali.
Na třetí fotce Sorin nebyl. Místo něj cuchala matka vlasy jeho mladší kopii. Chlapec, bratr, se tvářil zpupně a snažil se jí utéct. Přesto vypadali šťastně.
Na Dwynově komodě žádné fotografie nebyly. Ležela tam kniha, kterou právě četl a šedý kamínek, co našel před pár lety, když posedával na kamenné lavičce. Prostor kolem Dwynovi postele byl prázdný, vzdálený od všeho ostatního, neosobní. Ne jako Sorinův, který lákal svou hřejivou atmosférou.
Dwyn položil rámeček s fotkou na své místo a vrátil se zpátky. Sedl si na zem, zády se opřel o postel a zaklonil hlavu dozadu, takže viděl strop. Ten se topil ve tmě. V žádné z ložnic nebyla okna.
Ale upíři nepotřebují světlo. Orientují se pomocí zvuku a jejich oči jsou mnohem citlivější, než kteréhokoliv zvířete, proto jim ostré slunce nedělá dobře. Ve třídách při vyučování svítila jedna svíčka, vždy po vyučování ji učitel sfoukl, to znamenalo konec hodiny
S upíry máme spoustu společných věcí. Jedním z nich je i pocit samoty. Tak si teď připadal Dwyn. Sám
Svou rodinu neviděl dvacet let. Po tuto dobu neopustil školu. Neměl kam jít. Na rozdíl od Sorina nebyl vytoužené dítě.
Jeho otec neustále pracoval, snažil se všechny porazit a stát se nejlepším. Chtěl mít nejvíc peněz ze všech. Ale na synovi narozeniny si nevzpomněl. Většinou zavolala jeho asistentka o měsíc později nebo dřív, aby mu poblahopřála.
Matka raději běhala s kamarádkami po obchodech, než aby si hrála s malým Dwynem. Nedokázala mu odpustit, že jí zničil její krásnou postavu modelky, kterou se do jejího těhotenství tak pyšnila. „Nejlepší by bylo, kdyby ses nikdy nenarodil, ty jeden otravný spratku,“ řekla mu kdysi. Byla trochu opilá, kamarádkami oslavovaly narozeniny jedné z nich. Dwyn měl tenkrát jen 5 let.
S babičkou a dědou se nikdy nesetkal. Neznal rodiče svých rodičů. Ale tušil, že museli být stejní jako ti jeho.
Myslím si, že je celkem jasné, proč Dwyn, když se objevila nabídka jít na internát, neváhal ani minutu. Chtěl utéct. Nevracel se domů na prázdniny, vždy zůstal ve škole. Tady mu bylo nejlépe. Půjčil si v knihovně nějakou knihu a četl si. Vedl život plný samoty. Vyhovovalo mu to. Nebo ne?
Jak tam tak seděl na zemi, bylo mu do pláče. Záviděl Sorinovi jeho rodiče, nemohl mu to odpustit.
„Dwyne, jsi tu?“ slyšel ten neviňoučký hlas svého spolubydlícího.
„Nech mě být,“ zavrčel na něj. Nechtěl, aby ho kdokoliv takhle viděl. Jen by se mu potom smáli.
Sorin si stoupl přímo před něj a dal ruce v bok. Tvářil se rozzlobeně. „To teda nenechám,“ odsekl naštvaně. „Jsi můj kámoš.“
Dwyn na něj zíral. Trochu nechápavě, trochu nevěřícně, trochu překvapeně a trochu jako na blbce. To bylo poprvé, co se vzepřel nějakému jeho rozkazu.
Sorin si klekl k němu na zem a obejmul ho. „Nebuď smutný, to se vyřeší, starší bráško,“ řekl mu a usmál se tím nejpitomějším úsměvem co dokázal.
Dwynovi jakoby někdo sundal ze srdce to těžké závaží, které tam už nějakou chvíli viselo. „Za chvilku začíná vyučování,“ řekl, aby si udržel aspoň trochu vážnosti.
Oba vstali. Rychle naházeli učebnice, sešity, prostě vše, co potřebovali na hodinu, do tašek a utíkali z ložnic směrem k učebnám.
„Uvidíme se na obědě,“ křikl Sorin na Dwyna, když zabočil na druhou stranu. Nestačil ani odpovědět, jak rychle letěl chodbou. U dveří do učebny to málem vpálil do učitele.
„Omlouvám se, pane profesore Ionone, že jdu pozdě, ale zaspal jsem,“ vymlouval se Dwyn.
„Ach vy mladí,“ povzdechl si stařičký profesor. „Raději příště choďte později na snídani a prospěte se ráno déle,“ poradil mu s úsměvem pedagog.
Dwyn cosi zamumlal: “Hm, ano, máte pravdu, ano.“ Vklouzl do třídy a usadil se na své místo. Bylo mu horko a snažil se chytit dech. Neměl rád, když se na něj ostatní dívali jako zrovna teď.
Profesor vešel do třídy. Všichni se vrátili do svých lavic a zmlkli. Ionone byl mezi studenty oblíbený. Rád učil a šlo to poznat. Mezi mladými lidmi se cítil živější a pln energie. „Prázdniny se nám blíží. Určitě se těšíte, jak se budete moct dlouho válet v posteli, toulat se po zábavách a opíjet se alkoholem i ženami,“ prohlásil s úsměvem na tváři všem žákům. „A já se těším, jaké kraviny zase budu opravovat ve vašich pololetkách. Napíšeme si jednu příští hodinu, takže se laskavě naučte.“
Třídou to otráveně zašumělo: „Nééééé. Proč zas? Šmarja…“ Zkouškový týden koncem prvního půl roku patřil k těm nejhorším. Celá škola jakoby se ponořila do ticha. Studenti se zavřeli na pokoj a snažili se na poslední chvíli si narvat do hlavy všechno co v hodinách prospali. Přitom už většina z nich myslela na týdenní prázdniny co je čekaly. Těšili se za rodinou, sourozenci, jídlem, kamarády, prostě vším, co měli rády a tady to mít nemohli.
„Já už se tak těším,“ zasnil se Sorin u oběda. Dwyn ho vnímal jen z poloviny, soustředil se na krev ve svém poháru. Pěkně mu vyhládlo. „Celý týden bez učení, ve vlastní posteli, ach jo, já se tak těším,“ kňučel. Najednou jakoby ho něco napadlo a koukl zvědavě na Dwyna. „Pojedeš o prázdninách domů?“
„Ne,“ odvětil, aniž by o tom přemýšlel. Vždycky zůstával, nemínil to tentokrát měnit. Ve škole mu bylo dobře. Všechno, co potřeboval zůstávalo tady.
„Proč ne?“ vyzvídal nechápavě Sorin.
„Prostě se mi nechce,“ vymlouval se Dwyn. Necítil žádné nutkání vypravovat Sorinovi o své rodině. „Na ten týden to nemá smysl.“
„Aha,“ vypadlo ze spolubydlícího. „Rodiče mi slíbili, že když budu mít na vysvědčení dobré známky, pojedeme někam na dovolenou. Daleko. Možná k moři.“
„To máš štěstí,“ usmál se Dwyn.
„Není jediný,“ ozval se Lechien. Seděl nedaleko a určitě poslouchal.
„Ty nás nenecháš v klidu najíst, viď?“ osočil se na něj Dwyn.
„Ale jistě,“ usmál se na něj. Oči mu jen hrály. Vstal, vzal svůj pohár do ruky a dopil ho. Pak se znovu usmál na Dwyna, přitom ukázal své ostré tesáky. „Popovídat si můžeme potom. Máme spoustu času. Zdá se, prcku, že tu prázdniny budeme trávit společně.“