Nesplněný slib

Anotace: Na mnoho žádostí jsem sepsal děj hororové hry Silent Hill 2 od společnosti Konami. Ti co ji znají ať posoudí, jak se mi to zdařilo a ti co neznají, ať se dobře baví a hlavně bojí. :0) Pokud se najde komentář, budu rád.

Nesplněný Slib

Zabrzdím auto u tunelu, vedoucím do Silent Hillu. Nemohu projet dál, silnice je uzavřená, ústí lemují pásky s napsanými zákazy vjezdu, vstupu atd. Zacouvám a zaparkuji u parkoviště nad jezerem Toluca. To se projdu! Okolo jezera to do města činí asi dva kilometry. Navíc je pěkně nepříjemné počasí, chladno, lezavo a hlavně…neproniknutelná mlha. Přelévající se opar, umožňující dozhled zhruba na několik metrů. Zvláštní, mlha padla až teď, u parkoviště. Dosud bylo vše v pořádku.
A proč tu vlastně jsem? Copak jsem úplně ztratil rozum? Jak mohu hledat a najít něco, co zmizelo v nenávratnu? Za to může ta malá, občas nepříjemná věc, říká se jí marná naděje. Nutí člověka věřit v něco, co je zcela neskutečné, nebo nemožné. Nejen ona je však zodpovědná za mou současnou situaci. Tou hlavní příčinou byla má ranní pošta. To šokující překvapení v mé schránce. Cosi, co bych nečekal ani v těch nejdivočejších snech…
Přišel mi dopis. Na zažloutlém papíru byl modře napsán tento text:

Ve svých neklidných snech vidím to město, Silent Hill,
slíbil jsi, že mě tam znovu vezmeš. Ale nevzal jsi. A tak
jsem tam teď sama, na našem oblíbeném místě.
Čekám na Tebe…
Mary

Na první pohled by na tom nebylo nic zvláštního, jenže… Mary, má manželka, už je tři roky mrtvá. Zemřela na následky hrozné nemoci. Bylo to strašné…pořád se mi to vrací. Jako by to bylo včera.
Ano, v Silent Hillu se jí velice líbilo. Je to hezké turistické centrum, malé klidné město s atraktivním jezerem. Slíbil jsem, že ji sem znovu vezmu na dovolenou. Ale stále jsem se k tomu neměl a ona zemřela dřív, než jsem se k návratu sem odhodlal. Mrzí mě to, ale co s tím teď mohu udělat?
Nicméně to nemění nic na celé záhadě. Mrtví nepíší dopisy a jaké ,,oblíbené místečko“ má pisatel na mysli? Další možnost je, že si ze mě někdo vystřelil. A ta se zdá nejreálnější. Ale mě pořád cosi nutí, sem jít a zjistit o co jde…
Vystoupím tedy z auta a rozhlédnu se. Dole pode mnou vidím začátek klikatící se cesty kolem jezera, ztrácející se v mlze. Opar se zdá být přibitý na místě, visí jen nad Silent Hillem a jeho okolím. Přes jezero jasně vidím ostatní, sluncem ozářená města. Poznávám například South Ashfield.
Náhle mě udeří přes čichové buňky zápach. Zastavil jsem akorát vedle veřejných záchodků. Vypadají hrozně, v dezolátním stavu. Dveře vylomené, vše špinavé a zašlé. Na zdi hned u dveří visí plakát s nápisem ,,Heaven´s Night“. Pod ním fotografie atraktivní mladé ženy. Je mi něčím povědomá… Jedná se o zdejší striptýzový bar.
Odvrátím se od záchodků a zamířím ke schodům, vedoucím z parkoviště na cestu. Mlha mě kompletně pohltí. Pořád si opakuji, že musím být cvok. Schody vedoucí dolů do ještě hustější mlhy, jsou vlhké a slizké. Mám co dělat, abych neuklouzl. Až na tiché skučení větru a šplouchání nedalekého jezera, vládne hrobové ticho. Připadám si jako jediný člověk na světě. Tak mrtvé to tu je…až děsivé. Nikde nikdo. Jen stará, otlučená dodávka, stojící u uzavřeného tunelu.
I když je vlhko, písčitá pěšina mi křupe pod nohama. Doufám, že to není příliš daleko, tudy jsem nikdy nešel. Tehdy jsme do Silent Hillu jeli vozem a ten prokletý tunel nebyl zavřený. A také počasí vypadalo jinak. Je chladno a takzvaně ,,lezavo“.
Z úvah mě zničehonic vytrhne nečekaný zvuk, jež způsobí, že téměř poskočím. Nebo se mi to zdálo? Byl to nějaký přelud vyvolaný mým zmateným a neklidným mozkem? Nebo vedle cesty za křovisky skutečně něco zašramotilo a zavrčelo? Skoro nemám odvahu se otočit, natož se tam jít podívat. Pronásleduje mě nějaké zvíře? Snad medvěd? Risknu pohled přes rameno… a … vůbec nic. Nikde žádný pohyb. Asi se mi to doopravdy jen zdálo, atmosféra je silně znepokojující a to ticho to jen dokresluje.
Pokračuji v cestě. K čertu, už abych tam byl! Cítím se hůř a hůř. Hnusné pocity, nepříjemné mravenčení v zádech, jako by mě něco sledovalo. Mimo můj pohled. A zase! Tentýž zvuk! Mezi stromy po pravé straně cesty, ztrácející se v mlze. Ta prokletá bílá omáčka! Může se v ní ukrýt půl armády. Zaručeně zde něco je, ale co to chce? Kdyby to mělo v úmyslu zaútočit, už by k tomu došlo. Přidám do kroku. Znovu tentýž zvuk, zase za mnou, z opačné strany. Zrychlím krok. Kdybych se rozběhl, mohlo by ho to vyprovokovat k útoku, tak dravci jednají.
Mezitím uběhlo dalších pár minut a míjím jakousi studnu. Strašidelné zvuky se už neozvou. Z přelévající mlhy se zničehonic vynoří zděný plot a obrovská, rezavá mřížová vrata. Je to tak náhlé, že se téměř leknu. Cesta tu končí.
S děsivým skřípáním rezavých pantů se vrata otevřou a stojím na místě, které se sem opravdu hodí. Hřbitov. Kupodivu nevypadá nijak zpustle jako v laciných hororech. Roste tu zelená tráva, kvítí, ale ohavná mlha nemizí. Doufám, že cesta neskončila jen zde. Jako Silent Hill tohle příliš nevypadá. Jdu pořád rovně, míjím náhrobky a u jednoho z nich spatřím postavu. Konečně někdo! Jak se přibližuji, rozeznávám děvče. Stojí ke mně zády a studuje náhrobek. Zřejmě o mé přítomnosti neví.
,,Promiňte že obtěžuji…“ zaťukám jí na rameno. Vykřikne a uskočí.
,,Já, se omlouvám, nechtěl jsem vás vyděsit. Ale potřebuji poradit. Musím do Silent Hillu a ztratil jsem se. Cesta skončila zde a já nevím kudy dál. Znáte to tu?“ ptám se.
Dívka se zatváří udiveně. Vypadá sympaticky, tmavé vlasy po ramena, přitažlivá postava, ale obličej má vystresovaný.
,,Ztratil? Tady se nedá ztratit. Cesta je zde jen jedna a pokračuje na druhém konci hřbitova. A co v Silent Hillu?“
,,Musím tam být co nejdřív. Někoho hledám.“
,,Koho?“ zeptá se. ,,Já tu hledám matku, měla by být někde zde. Ale…myslím že do Silent Hillu bys asi neměl chodit. Je tam něco…divného.“
Trochu mě zneklidní. Jak to myslí? Hledá hrob matky? No, radši se nebudu víc vyptávat. Jedna věc mě ale zajímá.
,,Proč bych tam neměl chodit? A jak myslíš v nepořádku?“
,,No…je tam cosi nepřirozeného…a pak ta mlha…není to normální,“ vysvětluje. Nejsem jediný, kdo se tu necítí dobře.
Pak dodá: ,,A proč tam vlastně jdeš? Co je na tom tak nutného?“
Nechci jí vyprávět celý příběh, vypadal bych jako totální blázen. ,,Někoho hledám. Netuším zda ho tam najdu. Někdo, na kom mi velmi záleží. Ale…musím to zkusit. Jak se jmenuješ? Já jsem James.“
Podá mi ruku. ,,Angela. Hodně štěstí.“
Otáčím se k odchodu na druhou stranu hřbitova. ,,Tobě taky. Ahoj.“
Zvláštní děvče. Nevím, co si o ní mám myslet. Asi na tom nebude psychicky nejlépe, ale na první pohled se nezdá nebezpečná. S těmito úvahami minu malou kapli a ocitnu se před vraty. Stejně zrezivělými jako ty předchozí. Jen skřípají možná o něco méně.
Další prašná cesta. Prostředí se téměř nezměnilo. Přidám do kroku, chci to mít za sebou. Ta Angela má také odvahu, pohybovat se tu sama. Kdoví co se zde vyskytuje za nebezpečí. Trochu mě znepokojují její slova o Silent Hillu. Nepřirozený, v nepořádku…Teď uvěřím všemu. Ještě že není noc! Ve tmě to musí daleko horší…
Kroky! Někdo kráčí přímo za mnou. Žádné vrčení, normální zvuk kráčejících nohou po prašné cestě. Otočím se. Okamžitě ztichnou. Kvůli mlze nevidím dál, než na tři metry. Kdopak to je? Angela? Jde za mnou? Chce mě bodnout do zad? Čeká, až se zase obrátím a budu pokračovat?
,,Kdo je tam? Jsi to ty, Angelo?“ zeptám se hlasitě. Žádná odpověď. Ještě chvíli čekám. Vím jistě, že se mi to nezdálo. Mám toho dost, vrátím se a zjistím o co jde. Pochoduji rychle tak asi sto metrů a nic. Nikoho nevidím, neslyším… Ani ty záhadné kroky.
Zamířím zase k Silent Hillu. Když už si myslím, že se mi to opravdu zdálo, zazní zase. V tom tichu působí jako výstřely. Bleskurychle se ohlédnu. Ztichnou. A opět žádný pohyb. Nenávidím strach z neznáma.
Tentokrát se rozběhnu. Ať jsem v tom pitomém městě co nejdřív! A kroky slyším za sebou. A rovněž běží. Čekám úder nebo bodnutí do zad, ale to nepřichází. Zničehonic vrazím do pletiva, jak rychle utíkám, nevšimnu si jej a úplně se odrazím zpět. Jsou to dveře v drátěném plotě. Snad nebudou zamčené! Sáhnu po klice, rozrazím je a doslova jimi prolétnu. Okamžitě je za sebou přibouchnu. Nic z mlhy nevyběhne. Bylo to snad něco neviditelného? Doufám, že už jsem v bezpečí…
Rozhlédnu se. Stojím mezi prvními rodinnými domy v Silent Hillu. Jaká úleva! Nezdržuji se u plotu, rychle se vydám do města. Nic na světě by mě nedonutilo k tomu, vrátit se na cestu.
Ve městě, rovněž ponořeném do mlhy, sídlí hluboké ticho. Ani vítr nefouká. Zdá se, že snad celé město musí být v dezolátním stavu. Asfaltka po které jdu, je po chvilce zcela rozbitá a zřejmě čeká na rekonstrukci. Soudím tak podle bagru a výstražných kuželů. Rozbité místo obcházím a napínám uši. I když není hezké počasí, nezní tu jediný zvuk rušného města. Jako po vymření. Vozidla jen zaparkovaná a žádná. Nepotkám žádného chodce. Ani štěkání psa, zkrátka nic. Pusto a prázdno.
Domková čtvrť mi zůstává za zády a ocitám se v centru. Co tak vidím, příliš se to tu nezměnilo. Až na ten zvláštní klid. Angela měla pravdu, cosi nepřirozeného tu vládne. A pak…zastavím se na křižovatce čtyř ulic a skloním se. Je to krev? Přechod pro chodce je pocákán něčím červeným. Jistě, určitě krev. Srazilo tu někoho auto? Neslyšel jsem sirény, ani neviděl sanitku či policejní auto. A krev vypadá čerstvě. Žádné tělo.
Jakési pleskání mě donutí pohlédnout doprava. Cosi se mihne a zmizí v mlze. Konečně nějaký obyvatel? Rozhodnu se jít za ním a poptat se, jak to, že je tu tak pusto.
Na rohu ulice stojí obchod s nějakými oděvy, ale když nahlédnu prosklenými dveřmi, vypadá jako sto let zavřený. Špína, prach, pavučiny, oprýskané zdi… Nemám potřebu jít dovnitř. Stejnak to bude asi zamčené.
Na chodníku téměř šlápnu do další krvavé kaluže. Alespoň vím, že jdu správně. Krvácí ten člověk přede mnou? Mám na něho zavolat? Nepříjemné kovové skřípání prořízne ticho. V pravidelných intervalech. Snad někdo stěhuje železářství, nebo co? Ta ironie mě trošičku pobaví. Nevím co může takto skřípat, ale vůbec to není příjemné. A pak to postupně slábne. Zdroj zvuku se vzdaluje.
Začínám mít docela strach. Napřed ta cesta sem, poté atmosféra města, které vypadá jako město duchů…Zkusím to, zazvoním u některého domu. Musí tu někdo být! Po pravici se tyčí veliký dům, s mohutnými dřevěnými dveřmi.
,,Třeba tady,“ řeknu si. Mačkám tlačítko zvonku, buším klepadlem, ale bez odezvy. Nikdo doma. Otestuji pár dalších staveb a vzdám to. Všimnu si hydrantu, postříkaného krví. Nějak moc krve nacházím…přestává se mi to líbit.
Silnice skončí a nahradí ji široká prašná cesta. Lemována dřevěnými svodidly, prolezlými hnilobou. Mohl jít ten zraněný tudy, nebo nebo zašel do některého domu, kde se zhroutil? Pokud všechna ta krev patřila jemu, musí na tom být opravdu zle, bez rychlé záchranky každou chvíli vykrvácí. Krvavý flek na zemi, mě ujistí, že jdu pořád správně. Jako po stopách ve sněhu. Ocitám se v ústí úzkého průchodu, z druhé strany uzavřeným drátěným plotem. To ale není to hlavní co zaujme mou pozornost a donutí mě couvnout o několik kroků zpět. Důvodem je ležící tělo policisty, opřené napůl o stěnu. Celé zohavené, zakrvácené a ohlodané. Příčina jeho zkázy se sklání hned nad ním. Humanoidní bytost, vzdáleně připomíná člověka. Nemá krk, hlava vyrůstá přímo z těla, náznaky paží přirostlé k trupu a dvě dlouhé křivé nohy. Nezdravá hnědá barva pokožky, dá-li se to tak nazvat a místy od krve. To asi způsobilo pár ran, vypadajících jako průstřely. Pomlaskává si něčím, co jsou zřejmě ústa, jenže na hrudníku a napříč. Nesnesitelně páchne.
Ztuhnu na místě, ale pak začnu jednat. Příšera si mě všimla. Narovná se a zamíří ke mně. Potácí se jako opilý člověk, má co dělat, aby neupadla. Vydává pazvuky podobné krkání a chroptění. Místo abych utekl, cosi ve mně mě přinutí bojovat. Kus od mých nohou leží pistole, která zřejmě patřila nebohému policistovi. Jednám rychle, sehnu se a skočím po pistoli. Ještě že jsem tak učinil. Sotva dopadnu, z ,,úst“ příšerka cosi vystříkne a kdybych zůstal stát, pokropilo by mě to obličej. Jedná se zřejmě o jakýsi druh žíraviny, protože země kam to dopadlo, bublá a syčí.
Obluda se nemotorně otáčí ke mně. Namířím a bezmyšlenkovitě mačkám spoušť. Naštěstí pro mě, ve zbrani ještě pár nábojů zbylo. Čtyři nebo pět hlasitých ran, ani přesně nevím a v těle netvora zejí další krvácející díry. Vystříkne odporná krev. Síla projektilů humanoida odhodí dva metry vzad a ten zůstane ležet a cukat se. Opatrně k němu jdu s úmyslem dorazit ho, ale je to zbytečné. Párkrát sebou ještě zaškube a znehybní. Šíří se okolo něj kaluž krve.
,,Co je to? Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ říkám. ,,Je to jako parodie člověka a mimozemšťana. Ale inteligence příliš nepobral. Naštěstí.“
Obrátím pozornost k policistovi. Není mu pomoci. Zohavený a ohlodaný obličej, těžká rána na hrudi, asi vyleptaná tím svinstvem. Bránil se, ale nestvůra jej přemohla. Příčí se mi obírat mrtvého, ale další tři zásobníky s náboji opravdu potřebuji. Také si přivlastním obušek.
Když přebíjím, zapraská reproduktor vysílačky, kterou má polda na opasku. Odepnu ji a snažím se něčemu porozumět. Praskání, syčení, ale zdá se mi, že něco rozeznávám. Hlas…silně rušený statickou elektřinou, nebo slabým signálem.
,,Jam… …kde j… .á js… ta.. ,“ kdosi říká. A to je vše. Ještě zapraská a ztichne. Snažím se to pochopit. Hlas mi vzdáleně někoho připomínal, ale byl strašně zkreslený. Rozumím trochu jen začátku. Jam… znělo to jako Jamesi. A pak ten zbytek… nevím.
Věnuji minutu ticha mrtvému, pro jistotu ještě pohlédnu na mrtvou kreaturu a vracím se zpět do města. Musím na Nathan Avenue, jednu z hlavních ulic. Po ní se dostanu do Rosewater Parku. V té mlze se orientuji jen podle ukazatelů ulic. Ještě jedna věc mě tu fascinuje. Semafory. Ty fungují. Kromě příšery, nikde ani živáčka, nic na první pohled nefunguje, ale semafory si ve svých pravidelných intervalech, rozsvěcují své odstíny. Jakoby je snad někdo potřeboval.
Zašlá okna, výkladní skříně, místy krev na chodníku, mlha, ticho, občas přerušené duněním čehosi neidentifikovatelného, to je současná atmosféra města Silent Hill. A ještě jsem zapomněl na příšery. Při mém štěstí, to určitě nebyla jediná. Už si nezatěžuji hlavu úvahami, co se tu stalo. Má priorita je, najít Mary a zmizet. Pak ať se to tu zblázní třeba úplně.
Co to znamená? Zemětřesení? Vše se najednou začalo třást. Upadnu a uhodím se silně do hlavy. Na vlastní oči vidím, jak kus přede mnou praská ulice i s domy. Vytvoří se obrovská propast, která pohltí celou ulici přede mnou. Rychle vyskočím a nedbaje na bušení bolesti v hlavě, běžím zpět. Třes se změní v chvění a pak ustane úplně. Nikdy se v této oblasti zemětřesení neprojevilo, tak co to má být? Málem mě to vzalo taky. Jenže… musím jinudy. Nějak to obejít. Pokud byl v těch barácích někdo doma, tak má opravdu špatný den.
Vrátím se na křižovatku Katz street a Lindsey street a uvažuji, kudy to bude nejkratší. No nejlepší variantou se zdá jít po Katz street a na první křižovatce zabočit na Neely street. Tak to zkusím. Telefonní automaty. Vypadají, jako by kdosi byl velmi nespokojen s jejich funkcí. Buďto jsou vyrvané a pohozené na zemi, nebo rozmlácené, s utrhanými šňůrami. Ani mi to nevadí, stejnak nevím komu bych volal. Něco mi říká, že i zavolat policii by bylo k ničemu. Netuším co se s tímto městem děje.
Přemýšlím o té obludě. Co to jen mohlo být? Snad nějaký mutant? Je jich tu víc? Vyhubili snad oni tohle místo? Jestli Mary žije, proč musí být zrovna tady? Všechno je hrozně zmatené…
Vyruší mě plácání, ozývající se zprava. Vydává ho kráčející monstrum, navlas podobné tomu, s kterým jsem se střetl. Otevírá tlamu v hrudi a plivne jed. Kdyby se tak nepotácelo, měl bych to v obličeji. Takhle jen syčí zem za mnou…
Neváhám. Nebudu si hrát na hrdinu. Začnu zběsile prchat. Modlím se, abych v té mlze do něčeho nenarazil. To by nedopadlo dobře. Proti mně se vynoří další. Než stačí zareagovat, obíhám ho a mizím co nejrychleji. V ústí Neely Street se motají tři další, tak cesta odříznuta. Běžím tedy rovně, minu jakousi restauraci a ocitnu se u drátěného plotu. A proti mně se vynoří další monstrum. Jsou i za mnou. V hradbě jsou vrata, zuřivě s nimi lomcuji. Monstra se blíží. Zatím neplivou. Jako by si mě vychutnávali. Mají snad inteligenci? Je jim jasné, že nemám kam utéci?
Nakonec zámek ustřelím, vrata kopnutím rozrazím, vběhnu za plot a zabouchnu. A pak začnou vztekle plivat. Pletivo se roztéká. Stojím před třemi domy, jakési apartmány. Není čas to tu zkoumat. Zamířím k nejbližšímu vchodu a doufám, že nebude zamčený. Vyjímečně mám štěstí. Nemám ponětí co mě čeká uvnitř, ale venku zůstat nemůžu. Zavřu s bouchnutím dvoukřídlé dveře a ocitnu se v šeré vstupní hale, hned vedle schránek na poštu.
,,No, to bylo taktak…“ snažím se popadnout dech. Zrakem se snažím proniknout šerem, prozkoumat to tu. Všude visí pavučiny, vrstvy prachu, ale ticho tu není. Odněkud shora slyším bouchání. Jsou to snad dveře ve větru? Zkusím otevřít dveře zadního vchodu, jenže to co zbylo z kliky mi moc nepomůže. Vykopnout to nemohu, otevírají se směrem ke mně. Okna žádná, jen na schodišti, a ta jsou zatlučena prkny zvenčí. Paráda! Z deště pod okap.
Nemám na výběr, musím zkusit štěstí v horním patře. Snad mi tam něco pomůže. Bouchání zesiluje a když se zastavím na odpočívadle, ztichne. Neuslyším ho, ani když otevřu vstupní dveře do chodby s byty. I zde je poměrně šero, ale místy na stropě poblikává několik zářivek. Stěny špinavé, vzduch suchý a zatuchlý. Musí to tu být opuštěné velmi dlouho…
Kam se vydat? Musím prolézt oknem některého bytu ven, na druhé straně domu. Tam snad příšery nebudou. Tak se do toho dáme, snad bude někde odemčeno. Hned vedle vchodu je malá místnost s pračkou. Asi sloužila jako prádelna. Je tam také ústí šachty na odpad. Kromě zápachu v ní nic není. Pračka staršího data, rezatá a rozbitá. Jinak nic víc.
Váhavě se dotknu kliky prvního bytu a zkusím s ní otočit. Nespustí žádná past, nevyskočí na mě žádný bubák, jen mi klika zůstane v ruce. S kletbou ji zahodím a zkusím to vedle. Cestou k dalšímu bytu míjím ústí další chodby. Ani ne v její polovině je zasazena mříž a za ní jakýsi stín. Polije mě z ničeho nic ledový pot a cítím hrozný strach. Brní mě hlava, mám chuť s křikem utéci. Nevím co se se mnou děje, vždyť je to stín z nějakého odrazu zářivky… Pomalu kráčím ke mříži a každý malý krůček je těžší a těžší. No a stojím před mříží. To, co stojí za ní, mě nutí s křikem utéci. Ale já se nemohu hnout. Zkrátka nemohu…
Onen stín se změnil v bytost, která se nemůže vyskytovat ani v noční můře. Je to ztělesněné šílenství, pokryté krví a utrpením. Návštěva z pekla, vetřelec na tomto světě. Ale do Silent Hillu se hodí naprosto bezchybně.
Dva metry, robustní postava, oděna v zakrváceném tílku a doktorské zástěře, černé okované boty. Není na něm tolik znepokojující oděv a krvavá špína, ale jeho hlava. Tam, kde má mít krk a hlavu, je jako maska naražená veliká pyramidová věc, dlouhou špicí namířená kupředu. Celek se leskne krvavě rudou barvou. A ve svalnaté ruce třímá obrovský nůž, největší, jaký jsem kdy viděl. Musí mít hodně přes metr.
Hledíme na sebe. Ani se nepohne, nepromluví, nic. Ale já dobře vím, že mě bedlivě sleduje, možná i čte myšlenky a krmí se mým strachem. Vzhledem k jeho síle, jistě by pro něho nepředstavovalo problém, vyrazit mříž a chytit mě pod krkem. Při představě, že by mnou projel ten obrovský nůž, se mi dělá mdlo…
Pocit spoutání náhle pomine. Jakoby mě propustil. Nehodlám si tu s ním ještě vyměňovat pohledy, beru do zaječích co to dá. Čekám, kdy uslyším skřípot vyrvané mříže a dusot. K ničemu takovému nedojde. Vybíhám do hlavní chodby a zkusím dveře nejbližšího bytu, k mému štěstí jdou otevřít. Doslova jimi prolétnu a hned nato zakopnu o něco kulatého, ležícího hned za dveřmi. Kdybych se jich nedržel, hodil bych pořádného vozemboucha.
Potichu za sebou zavřu a vidím, že místnost je plná částí módních figurín. Asi krejčovská dílna. Celá je tu pouze jedna, má na sobě květované šaty a na krku bez hlavy položenou svítící baterku. Ty šaty… kde už jsem je viděl? Mám zvláštní pocit… Sahám do kapsy pro fotku Mary… Ve světle baterky si ji prohlédnu a záhada vyřešena. Jsou totožné. Podivná náhoda…
Mou pozornost upoutá pohyb za figurínou. To, co jsem považoval za jednotlivé části a končetiny figurín, se začíná hýbat a zvedat. Nakonec to získá podobu trupu ženského těla s nohama, ale místo rukou a hlavy se nachází kusy končetin z figuríny. S praskáním se to vztyčí, zamíří ke mně a máchá svými horními končetinami. S rachotem porazí figurínu v šatech a zároveň udělá chybu, že o ni zakopne a okamžitě upadne. Já mezitím vytáhnu Berettu a čtyřikrát do toho hybrida střelím. Zaškubou s ním křeče a já po něm dupu, dokud neznehybní.
,,Jak já tohle nesnáším…“, utřu si pot z čela. Baterku si přivlastním, až se setmí, bude jí víc než zapotřebí. Vyjdu ven na chodbu a pevně za sebou zavřu. Pomalu šourám k dalším dveřím, když ticho rozrazí hrozný výkřik. Vyskočím asi metr do výšky. Co to ksakru… odkud to šlo? Hernajs, to bylo z té malé chodby… S tím Pyramiďákem… Znělo to jako smrtelný výkřik. Je tu snad ještě někdo? Nechce se mi tam, ale možná mohu pomoci a on taky, pokud žije.
Žádný strach tentokrát necítím, nic mě nepoutá. Opatrně přicházím k mříži, nikdo tam nestojí. Pyramiďák už odešel. Dveře bytu vedle mříže jsou pootevřeny. Slyším z nich slabý šum. Pootevřu je ještě víc a proklínám vrzání jejich pantů. Nahlédnu tam. Koukám akorát na vestavěnou skříň. Vejdu tedy dovnitř, nemá cenu se skrývat. To vrzání by vyrušilo i hluchého. Velká místnost, asi obývací pokoj. Knihovna, skříňky, poličky…a televize. Právě televize je příčinou toho šumu. Jen neutrální černobílé zrnění. Televize však není tou podstatnou věcí zde. Důležité je křeslo, které před ní stojí. A kdo v něm sedí. Zhroucený muž, se skelnýma očima a obrovskou ránou na hrudi. Krev je všude. I přes televizi se táhne rudý pruh. Louže krve kolem křesla a od ní stopa až do druhé místnosti. Je mi jasné, kdo byl vrahem. Tak velikou bodnou ránu, od krku až k podbřišku, neudělá obyčejný nůž. To sedí jen na zbraň toho ohavného Pyramiďáka. Proč toho chudáka tak hnusně zavraždil?
Zvedá se mi žaludek. Nechci tu déle zůstávat. Nahlédnu do ložnice, kam se táhne krvavá stopa. Ta tam končí, ale žádný Pyramiďák zde není. Jen převrácené stojací hodiny a za nimi díra ve zdi, akorát aby se jí protáhl člověk. Pyramiďák rozhodně ne.
Protáhnu se do vedlejšího bytu a opráším omítku z ramen. Je to tu úplně zdemolované. Jako po obrovské rvačce. Nejen rvačce. Zdi jsou posety výstřely, nedokážu je ani spočítat. Kdosi se tu pekelně bránil. Ale asi neubránil. Neleží zde žádné tělo, jen šlapu po prázdných nábojnicích. A pak si všimnu spásy! U jedné z krví zacákaných stěn, leží na zemi čtyři krabičky s náboji! Paráda, dostatek munice. Těš se Pyramiďáku! Bránil se tu obyvatel snad jemu? Pokud ano, tak se neubránil. Je možné, že Pyramiďák systematicky vybíjí celé město? Je jako kat, vlastně i tak vypadá.
Opustím byt a nyní se nacházím na druhé straně mříže. Zkusím sejít do přízemí, tam třeba půjdou nějaké dveře otevřít. Napínám sluch, ale nic neruší zdejší hrobové ticho. Pyramiďák by tu mohl tiše číhat a … Ne, na to nesmím myslet. Hele, další mříž. Co to má znamenat? Je to tu jak ve vězení. Tato má i zámek. A já nemám klíč. Nerad budu plýtvat náboji, ale co se dá dělat… Copak se to tam leskne? Za mříží se na zemi blýská velký klíč, očividně od této mříže. Neleží daleko, možná na něj dosáhnu.
Prostrčím ruku mříží, šátrám, šátrám, už jsem o něj zavadil prsty, když zazní rychlé kroky, cosi mi dupne na ruku. Se syknutím sebou cuknu a vzhlédnu. Za mříží je malá, asi osmiletá dívka, vyplázne na mě jazyk a co je nejhorší, odkopne klíč úplně mimo můj dosah. Pak utíká a zmizí ve stínech.
,,Hej, počkej! Vrať se!“ kříčím za ní a třu si zraněnou ruku. ,,Spratku jeden, zasloužila bys co proto…“
A až teď mi to docvakne. Dítě, na tomhle hrozném místě si pobíhá dítě, jakoby nic. Tak opravdu tu nejsou všichni mrtví. Něco se jí stane, jestli je sama. Měl bych ji najít. Ten klíč mě pěkně štve. Potřebuji tři výstřely, abych ten pitomý zámek zneprovoznil. Se vzteklým kopnutím otevřu skřípající dveře a zvednu klíč jen proto, abych s ním rozzlobeně mrštil do tmy. Holka pitomá…
Dobrá, zkusíme to o patro níž. Pak mě zaujme vchod do jednoho z bytů. Je otevřeno, bez násilí. Dveře ani zámek nejsou porušeny. Zvědavě tam vejdu a všimnu si malého plyšového medvídka, hned vedle bílých dveří do dalšího pokoje. Není to tu tak zničené jako v jiných bytech. Jen zašlé. A ty bílé dveře, takové jsem tu dosud nespatřil. Mám snad zaklepat? Je tu někdo? Nakonec se rozhodnu, že ne.
Sáhnu po klice a vkročím do nevelké místnosti za nimi. Místnost poměrně malá, ale dominuje jí obrovské zrcadlo, přes celou protější stěnu, od stropu k podlaze, od rohu k rohu. Před ním leží dívka tváří k zrcadlu. Poznávám ji, to je Angela. Ta ze hřbitova. Vypadá strašlivě smutně a v ruce drží kuchyňský nůž.
,,To jsi ty…“ přivítá mě potichu. Asi se chystá spáchat sebevraždu… Musím rychle něco udělat, jinak se podřeže!
,,Ahoj Angelo, já… nevím přesně co se chystáš udělat, ale nedělej to!“ snažím se ji klidným hlasem odradit od úmyslu.
,,A co jako?“ odvětí.
,,Nevím co máš v plánu, ale je i jiná možnost, než se zabít,“ snažím se jí srovnat myšlení.
Odpoví: ,,Ty to nechápeš, jsi jiný než já. Někdy je lepší utéct…“
Zkusím přitvrdit: ,,Ty se bojíš.“
Angela se posadí a obrátí ke mně. ,,Promiň… Nějak to na mně padlo.“
Usměji se. ,,To občas na každého. Našla jsi svou matku?“
,,Nikde tu není,“ zavrtí hlavou.
,,Bydlela v tomhle domě?“
Pokrčí rameny. ,,Nevím…“
,,Víš pouze, že byla zde ve městě.“ To děvče je na pokraji zhroucení. I když, kdo by nebyl na takovémto místě.
,,Jak to víš?“ zeptá se.
,,Jen jsem hádal.“
Chvíli mlčíme, nevím co říct. Pak promluví: ,,A ty už jsi našel, koho jsi hledal?“
,,Ještě ne. Jmenuje se Mary a je má manželka. Stejně je mrtvá, já nevím co tu vlastně dělám…Neboj, nejsem blázen. I když to tak vypadá,“ povzdechnu si.
Angela vstane a říká: ,,Musím jít hledat svou matku.“
,,Můžu jít s tebou? Město je nebezpečné,“ odvětím.
,,Umím se o sebe postarat. Brzdila bych tě,“ míří ke dveřím.
Pohlédnu na její nůž. ,,A co tohle? Co s tím uděláš?“
Zadívá se na něj, jakoby na zbraň úplně zapomněla. ,,Ach tohle… Necháš si to? Já…nevím co bych s tím udělala…“
,,Jistě, dej mi to…“ natáhnu se pro nůž a v tu chvíli jej napřáhne před sebe a vyděšeně vykřikne. A já se leknu.
,,Angelo klid, to jsem já, James!“
,,Promiň, já… tady to je!“ hodí nůž na komodu u dveří a rychle uteče a zabouchne za sebou. Stojím s otevřenou pusou. Co to mělo být? Co ji tak vyděsilo? Jakmile jsem k ní vztáhl ruku, hrozně se vyděsila. Někdo jí musel ublížit.
Seberu nůž a prohlížím ho. Je dost ostrý a místy od zaschlé krve. No jo, čím se ale teď těm příšerám bude bránit? Nůž asi na ně příliš účinný nebude, ale i tak… Povídala, že se o sebe postará, ale opravdu to zvládne? Snad jo…
S hlavou plnou myšlenek se vracím zpět na chodbu, nevěda, kam se vydat. Nakonec zamířím ke schodišti a zkusím štěstí o patro níž. Stupně jsou místy dost poničené, doufám, že se to pode mnou nepropadne…
Naproti schodišti se nedají přehlédnout požární dveře. Zkusím je otevřít. Ještě že nejednám zbrkle, málem jsem vypadl. Místo požárního schodiště je za dveřmi jen okno vedlejšího domu. Mezi ním a mnou, je dva metry široká propast.
Není to moc a okno je otevřené. Snad mě tam nečeká uvítání v podobě nestvůry… Přistanu mezi střepy z rozbité okenní tabulky. Ještě že nejsem v kraťasech…
Ocitám se v ložnici. Totálně zdemolovaná, někdo tu asi pěkně řádil. Vyraženými dveřmi prolezu do úzké chodbičky a přes nos mě udeří odporný zápach výkalů. Pochází z přeplněné záchodové mísy. Odporné.
,,Fujtajbl!“ zacpu si nos a zápasím s nutkáním zvracet. Rychle vyběhnu z chodbičky do obýváku, bez ohledu na opatrnost. Žádné monstrum, dokonce ani Pyramiďák, nemůže být horší než ten smrad.
Obývák je stejný jako všechny v těchto apartmánech. Olezlá špinavá pohovka, konferenční stolek, televize s prasklou obrazovkou. V koutě se nachází malý trezor. Přistoupím k němu, ale pochybuji že půjde otevřít. Jistě že ne. A já neznám kombinaci. Škoda, mohlo by v něm být něco užitečného…
Pootevřu vchodové dveře a opatrně vykouknu do chodby. Není v ní tma, svítí všechny zářivky. Jinak je ale špinavá jako ty předchozí. Jdu až na konec, ke dveřím od schodů k zadnímu východu. Vezmu za kliku, ale nejde s ní hnout. Ať se snažím sebevíc, tvrdohlavě odolává. Zrovna když se chystám zámek rozstřílet, kdosi z druhé strany s dveřmi zacloumá. Odskočím od nich jak vyplašený zajíc. Co proboha za nimi je? Jedno je jasné, tudy asi cesta nevede. Co naplat, zkusím najít jiné…
Když se vracím zpět, všimnu si pootevřených dveří jednoho z bytů. Jen špehýrka. Je tam někdo? Otevírám je a vcházím dovnitř. Zpočátku nic, ale jakési zvuky mě donutí pohlédnout ke kuchyňce. Naskytne se příšerné divadlo. Nikdy bych nevěřil, že uvidím cosi podobného. Hlavním aktérem je onen Pyramiďák, který na mě hleděl před mříží. Dalšími aktéry jsou dvě monstra, stejná jako to, které jsem zabil v té krejčovské dílně. Ženské nohy, dvě ruce a žádná hlava. Obě jsou pohozené na lince, škubou sebou a Pyramiďák provádí obscénní pohyby. On s nimi souloží?! To…to…přece…není možné…
Příšerák je jednou rukou drží a ve druhé třímá obrovský nůž, celý potřísněný krví. Stojím jako opařený, ale rychle se vzpamatuji. Je tak zaujatý tou činností, že si mně nevšimne, přestože ke mně stojí jen bokem. Rychle skočím ke skříni a zalezu dovnitř. Žaluziovitými otvory nakukuji ven. Musel si mně všimnout, hlomoz z kuchyně utichl. A pak vyšel ven a rozhlížel se po místnosti. Slyším kroky jeho těžkých bot. Hlavu s pyramidovitou kuklou otáčí na všechny strany. Dlouhatánský nůž pozvednutý, druhou rukou za sebou za nohu táhne jednu z jeho ,,milenek“. Ta nejeví známky života.
Pak pohlédne na skříň. Mám jedinou možnost. Vytáhnu pistoli a skrze žaluzie začnu pálit ránu za ránou. Zdá se, že kulky se s cinkáním odrážejí od jeho hlavy. Je snad ta kukla z kovu? Ale příjemné mu to asi není. Zaškube sebou, odhodí nestvůru a napřáhne nůž. Už očekávám smrt, představím si jak jeho zbraň probodne tenké dřevo a mě nabodne jak jednohubku. To co udělá, mě vážně překvapí. Zničehonic se otočí, jakoby ztratil zájem a odchází. Nůž táhne za sebou, otevře dveře a v klidu odejde. I za sebou zabouchne.
Zůstanu stát s otevřenými ústy. Proč mě nezabil? Asi deset minut čekám ve skříni, s podezřením že se jedná o jakýsi trik. Nic takového. Pak vylezu ven. Obě obludy nejeví známky života. Zřejmě nepřežily Pyramiďákovy hrátky. Mám vyjít ven? No nemám jinou možnost. Chvíli poslouchám, ale co je mi to platné. Kdyby tam stál bez hnutí, neuslyším ho.
S připravenou zbraní potichu otevírám a vyhlédnu ven. Chodba zcela opuštěná. Jako by se mi to jen zdálo. O žádný sen ale nešlo. Jako důkaz slouží mrtvé příšery. Pokračuji k nouzovým dveřím a všimnu si cedule se vzkazem, visícím na dveřích nejbližšího bytu. Stojí tam: ,,Drahý Time, zhřešil jsem a musím odejít. Postarej se tu o to než se vrátím. Víš kde najdeš klíče. Zatím se měj.“
Zajímavé. Prohledám ten byt. Když vejdu dovnitř, uslyším že tu nejsem sám. O něčí přítomnosti svědčí zvuky vycházející z koupelny. Je sice zavřená, ale to dávení doléhá až sem. Někomu je pořádně zle! Zvědavost mě donutí nepočkat až přestane a tak otevřu a nahlédnu dovnitř. Před záchodovou mísou klečí mladík silné postavy v krátkých kalhotách a modře pruhovaném tričku s kšiltovkou kšiltem dozadu. Dávivé křeče s ním cukají v pravidelných intervalech. Ztichne a prudce oddechuje. Pak se ohlédne a hledí na mně. Je úplně zelený z nevolnosti.
,,Kdo jsi?“ zeptá se chraplavě.
,,James. A ty?“
,,Eddie.“ Pak se otočí a opět si odplivne.
Když přestane, zeptám se ho: ,,Nevíš co se děje s tímhle městem? Je to tu jak v pekle.“
,,Nemám ponětí… Viděl jsem nějaké příšery. Bál jsem se a utekl sem.“
,,Z čeho je ti tak zle?“ zajímá mně.
Eddie se zhluboka nadechne a řekne: ,,Tam…v kuchyni…“ A opět se musí otočit k záchodu.
Vyjdu z koupelny a nahlédnu do kuchyně. V otevřené převrácené lednici je nacpaná zohavená mrtvola. Všude krev. Opravdu hnusný pohled…
Vrátím se k Eddiemu. ,,Takto jsi ho našel?“
,,Čestně. Už tak byl…“ A znovu si odplivne. Pak se mu asi konečně uleví a pohlédne na mně.
Zajímá mě ještě jedna věc. ,,Předpokládám, že nejsi kamarád s tou pyramidovitou věcí, že ne?“ Nevím sice jak by mohl, ale zde nic není nemožné.
Udiveně na mě koukne. ,,Pyramidovou věcí? O čem to mluvíš? Ne, to nejsem. A co ty tu děláš?“
,,Někoho hledám. A nenacházím. Eddie…zůstaň tu. Až tu skončím, přijdu pro tebe a vypadneme společně. Máš nějakou zbraň?“
,,Ne nemám.“
,,Tak tu zůstaň. Až najdu mou Mary, přijdeme pro tebe. Zatím se měj.“
,,Jasně…a Jamesi? Buď opatrný,“ obrátí se zpět k míse.
Snažím se, aby to znělo přesvědčivě: ,,Neměj strach, nic se mi nestane.“
Nechce se mi prohledávat mrtvolu v kuchyni a tak byt opustím. Další živý člověk…Angela a Eddie. Vzal bych ho s sebou, ale v tomhle stavu by mi jen překážel. Je s nervy na dně. Snad se mu tam nic nestane.
Konečně dorazím k nouzovým dveřím. Paráda, otevřít jdou… a další šok! A zase stojím přikovaný na místě. U zábradlí lemujícím schodiště dolů, stojí Pyramiďák a tentokrát si užívá s příšerou, která z hrudi plive kyselinu. Teď jí ten otvor asi musí sloužit k něčemu jinému… Vypadá to jako orální sex. Po pár vteřinách si mě Pyramiďák všimne. Obludu odmrští, zvedne oběma rukama nůž a vykročí ke mně. Je silně neohrabaný, ta zbraň je zřejmě ohromně těžká. Spustím palbu a rychle přebíjím. Sice to s ním trochu škube, ale nekrvácí. Pak po mě máchne nožem. Snadno mu uhnu, je pomalý. Kdyby se trefil, měl bych tělo na dvě poloviny… Znovu vystřelím. Je mazaný, stoupl si tak, aby mi zahradil cestu ke dveřím i schodišti. Pak se znovu blíží. Uskočím a nůž odsekne ze zdi kus omítky. Už mě zahnal do kouta. Kulky mu neubližují…to je můj konec. Nestačím okolo něho proběhnout… Co to? Sirény?
Zvenku zní sirény a v tu chvíli se Pyramiďák otáčí a sestupuje po schodech dolů. Znova měl šanci mě zabít a neudělal to. Proč? A co znamenají ty sirény? Pozoruji ho. Pomalu sejde dolů a otevře hlavní vchod. Vyjde na ulici. Nevím co si o tom mám myslet. Rozhodnu se chvíli počkat, než vyjdu ven. Pak sejdu schody a ocitnu se před vchodem. Pomalinku vezmu za kliku a otočím s ní. Udělám to tentokrát jinak. Rozrazím je. Napůl čekám že je rozpůlí obrovský nůž, ale nic se nestane. Dodám si odvahu a vyhlédnu ven. Nic. Pyramiďáka není nikde vidět. Jen mlha. A v dáli skřípání. Jsem rád že jsem konečně venku. Žádné obludy v dohledu. Seskočím pár schůdků na chodník. Je čas zase vyrazit k Rosewater parku.
Ani nemusím přemýšlet kudy. Na chodníku je totiž ukazatel, vyjadřující směr k různým zajímavým objektům. Například Brookhaven Hospital, Peteho bowling, Kostel sv. Stelly a Rosewater park.
Vydám se tedy zadaným směrem a dumám. Přestává se mi to líbit. Proč by Mary měla čekat na takovém strašném místě? Jedná se o nějaký trapný vtip? Ale ty bytosti a hlavně Pyramiďák, moc vtipné nejsou. Chce se mě někdo zbavit? Já ale nemám žádné nepřátele, ani majetek o který by mě měli obrat. Snad se dočkám odpovědí…
Z myšlenek mě vytrhne pobrukování. Udiveně se podívám na jednu zeď, na které sedí ta malá holčička, kterou jsem potkal v apartmánech. Ano, je to ona!
,,Hej ty! To jsi ty, ta co mi šlápla na ruku! Co tady děláš?“
Pokrčí rameny a ušklíbne se: ,,Hmmm, jsi slepý nebo co? Stejně jsi Mary nemiloval!“
S těmi slovy seskočí za zeď a zmizí. Zůstanu stát a snažím se si to v hlavě srovnat. Odkud zná Mary? A jak může tvrdit, že jsem ji nemiloval? A co zde vůbec pohledává? Navíc je moc malá, nemůže Mary znát. Zemřela před třemi roky…
V těchto myšlenkách dojdu k parku. Za normálního stavu patří mezi ty nejhezčí, které znám. Pískem vysypané cestičky, altány, upravené trávníky a keře, lavičky… Na jeho konci je břeh jezera Toluca. Naše oblíbené místečko. Čeká snad Mary tam? Zdá se mi to nepravděpodobné aby tam byla, ale vnitřně si to přeji.
Cestu mi nezkříží žádné monstrum. Ani to skřípání neslyším. Vycházím z toho, že ten zvuk pochází od Pyramiďáka, když táhne za sebou po zemi ten velikánský nůž. Zbraň je tak těžká, že ani on ji nemůže dlouho nést.
Bez potíží jsem došel na břeh. Lemuje ho zábradlí s dalekohledy, přistávací mola a stánky s občerstvením. Zatracená mlha! Jestli tu někdo je, zjistím to jen tím, že tu budu muset prošmejdit každý metr čtvereční. Ticho narušuje jen šplouchání vody a občasné zavanutí větru.
Vykračuji si podél břehu, ale stále nikoho nevidím. V zorném poli se mi objeví stánek s rychlým občerstvením a za ním…je to lidská postava? Nebo zas obluda… No tvar lidské postavy to má… Že by Mary?
Rozběhnu se k tajemné postavě. Je to žena. Když si mně všimne, obrátí se a usměje. Ta podoba!
,,Mary!“ vydechnu. ,,Ne ty nejsi…“ zklamaně řeknu, když si ji lépe prohlédnu. Mary neměla blonďaté vlasy. Ale jinak je vše úplně stejné. Není to má Mary, přesto svůdná. Vysoké kozačky, minisukně, krátký zapínací světřík s výstřihem…
,,Vypadám jako tvá přítelkyně?“ zeptá se s mazaným úsměvem a svůdným hlasem. Úplně stejným jako měla Mary.
,,Kromě vlasů ano…Tvůj obličej, hlas… Jsi celá Mary! Jak se jmenuješ?“
Znovu se usměje: ,,Mé jméno je Maria. A kdo je Mary?“
,,Má mrtvá žena. Hledám ji tu.“
,,Ty hledáš mrtvou ženu?“
Pokrčím rameny. ,,Vím že to zní šíleně ale…tady.“
Vezme si dopis od Mary. ,,Zní to zvláštně. A to ,,vaše místečko“ je tady?“
,,Myslel jsem si to.“
,,A bylo to jediné místečko?“
Zamyslím se. ,,Ještě jsme trávili hodně času v hotelu, to je pravda. Možná myslela to…“
Maria se zasměje: ,,Už chápu to vaše místečko! No tak, dělám si srandu. Je to tudy.“
,,Já vím,“ obrátím se a odcházím.
Maria na mě volá: ,,Počkej, ty mě tu takhle necháš? Jsem úplně sama, všichni jsou pryč! Všude ty monstra…Mám strach! Nebudu tě zdržovat, vezmi mě s sebou.“
Kdo by mohl odolat? Tak souhlasím. Její děkovný úsměv je první a poslední věcí, která se mi v tomto městě líbí. Nejkratší cesta bude přes druhý konec parku a vzít to po Nathan avenue až k hotelu. Ale je to kus cesty, projdeme se…
Nevím o čem mluvit, Maria asi také ne a tak v tichu projdeme park až na ulici. Nelíbí se mi ten klid. Ne že by mi to vadilo, ale ten klid… Pak mě něco napadne.
,,Promiň, ani jsem se ti nepředstavil. Mé jméno je…“
Maria mě přeruší: ,,James Sunderland.“
,,Jak to víš?“ vydechnu.
,,Vím hodně věcí…“
Dle jejího výrazu poznám, že mi k tomu nic víc neřekne. Zná snad někoho kdo o mě ví? Ta podoba s Mary…začíná se to pěkně zamotávat.
Vyjdeme na mlhou zahalenou Nathan Avenue a zahneme doprava. Asi je marné čekat na autobus… Ten kilometr nebo kolik to vlastně je, musíme přejít po svých a doufat, že se nesetkáme s nějakou obludou. Teď nejde jen o mně, musím chránit i Marii…
Nevím co si o ní mám myslet. Mohu jí vůbec důvěřovat? Co když je to zas nějaká lumpárna tohohle města? Sice to zní šíleně, ale napůl očekávám že se začne proměňovat v Pyramiďáka. Až najdu Mary, opouštím tohle peklem prokleté město opravdu velikým tempem.
No a pak se to stane. Z mlhy před námi se vynoří stín a já v něm poznám jednu z těch uprskaných příšer. S nechutným mlaskáním a kloktáním se potácivě přibližuje k nám a kroutí tlamou v hrudi. Chystá se vyplivnout proud kyseliny.
,,Mario uteč!“ křiknu na dívku a spustím palbu z pistole. Ta mezitím vyprskne proud ohavné tekutiny, před kterým taktak uhnu a ten dopadne před Marii. Se syčením se zažírá do asfaltu silnice. Dívka s výkřikem uskočí zpět.
Mezitím kulky trhají hnusnou hlavu obludy, ta sebou cuká a těžce jako pytel brambor žuchne na zem. Tam se chvíli zmítá a pak znehybní. Šíří se od ní kaluž tmavě rudé krve.
Obrátím se k Marii. ,,Jsi v pořádku?“ zadýchaně se ptám.
,,A-Ano,“ roztřeseně zakoktá. Byl to pro ni šok.
Vezmu ji za ruku. ,,Pojď, musíme rychle pryč. Určitě je jich tu víc.“ Vzpomenu si na svou zkušenost před apartmány. Je mi jí líto, celá se z toho třese. Nejradši bych ji začal nějak utěšovat, ale kdo ví v co by se to zvrhlo…Ne! Hledám svou ženu! Musím se ovládat!
Z takovýchto úvah mě vytrhne zvuk běžícího motoru. Auto? Že by někdo další? V tom mrtvolném tichu to zní téměř jako líbezná hudba. Nic nepřirozeného, zkrátka běžný normální zvuk civilizace…
Dovede nás to až k čerpací stanici Texon Gas. Před jedním ze stojanů stojí auto se zapnutým motorem. Opuštěné. Řidiče není nikde nablízku vidět. A další zvláštností je trubka, zabodnutá do kapoty. Ani mě to moc nepřekvapí, v tomhle městě není něco takového neobvyklé. Ale mohla by se hodit, kdyby došly náboje…
Zapáčím, zaberu a vytrhnu ji z kapoty. V tu chvíli motor ztichne. Kdo to udělal? Byl snad nespokojen se svým vozem? Škoda že je nepojízdný, měli bychom to snazší. Potěžkám trubku a zkoumám ji. Je pevná, ocelová a zahrocená. I když s nožem Pyramiďáka soupeřit nemůže.
Vtom Maria vykřikne: ,,Tam někdo šel!“ A ukazuje prstem přes silnici, kde tuším Pet´eho bowling.
,,Co přesně jsi viděla? Mohla to být obluda,“ ptám se.
,,Ne, to byla lidská postava, nedeformovaná. A hlavně se pohybovala normálně, žádné potácení. A utíkala!“
,,Tak se na to kouknem.“
Jdeme tedy oním směrem, když si na zemi všimnu stop od bláta. Ten dotyčný musel projít hodně zabláceným místem. Šlápoty jsou malé. Možná tuším o koho jde…
Podle stop dojdeme k bowlingu. Marii se dovnitř nechce.
,,Počkám tu, nechci tam, nemám z toho dobrý pocit,“ řekne.
Udiveně na ni hledím. ,,To se nebojíš zůstat sama venku?“
Zavrtí hlavou. Nezdá se mi to. Předtím takový strach a teď… Všimne si mého výrazu a usměje se: ,,Neboj, není to žádná mnou zosnovaná past. Jen mi tu nech aspoň tu trubku a pospěš rychle zpátky.“
Předám jí tedy mou sekundární zbraň ale když jdu ke vchodu, nejsem k ní otočený zády. Proklouznu velikými dveřmi a stojím v malé místnosti s hrozným nepořádkem. Všude poházené kuželky, koule a spousty střepů, praskající mi pod botami. Zpoza dalších dveří, slyším čísi hlas. Je mi povědomý.
,,Už jsi našla tu svou kamarádku? Jak jsi říkala že se jmenuje… Mary?“
O čem to mluví? Myslí snad tu mou Mary? Jak by ji mohl hledat někdo další? Bylo snad víc takových dopisů? Je někdo další tak naivní jako já, že myslí že najde tři roky mrtvou osobu zase naživu a zdravou?
Rozrazím dveře a objevím se u bowlingových drah. A hele! Tamhle sedí Eddie! Ale s kým to mluvil? Vypadá spokojeně. Přijde mi, že až neopatrně. Bezstarostně sedí u stolu a láduje pizzu do svého obézního břicha.
,,Eddie! Kde ses tu vzal? Měl jsi počkat v apartmánu!“
Eddie polkne a usměje se: ,,Ahoj Jamesi. Bál jsem se tam, tak jsem radši zmizel.“
Nechápu ho. ,,Ty ses bál a teď v klídku sedíš tady a pojídáš pizzu? Kde jsi ji vzal?“
,,Přinesl jsem si ji, byla v apartmánu a nezkažená. Vypadá čerstvě,“ ukousne obrovské sousto.
Přestanu to řešit. Je to jeho věc. Jen mě zajímá ještě něco: ,,S kým jsi tu mluvil?“
,,S Laurou.“
,,Kdo je Laura?“
S plnou pusou zahuhlá: ,,Laura je…“
Přeruší nás bouchnutí z druhé strany. Spatřím tam malou dívku, se kterou jsem se už dvakrát setkal. Zamává nám a křikne: ,,Papa!“ S tím vyběhne ven a zabouchne za sebou.
Nechám Eddieho Eddiem a rozběhnu se za ní. Vylétnu bočním východem ven, ale nikde ji nevidím. Ztratila se v mlze. Ani Maria se nenachází poblíž. Kam mohla jít?
Z přemýšlení mě vytrhnou kroky. Obrátím se a vidím přicházející zadýchanou Marii. Ulevilo se mi když vidím, že žije.
,,Běžela jsi za tou malou holkou?“ ptám se hned.
,,Ano, ale byla na mě moc rychlá,“ zadýchaně vyráží Maria. To dítě má očividně velmi rychlé nohy.
Maria se ptá: ,,Budeme ji sledovat?“
Souhlasím. Pak na nás z mlhy zavolá Laura: ,,Nechytíte, nechytíte!“
Rozběhneme se po směru toho hlasu. Dovede nás k zadní části bowlingu a tam zahlédnu malou postavičku, kterak vklouzne skrz plot do uzounké uličky. Řítíme se za ní, ta ulička je opravdu šíleně úzká, nemůžeme jít vedle sebe. A navíc je slepá, jen na jejím konci vidím malou skulinku, kterou se dospělý člověk opravdu neprotáhne. A za ní se nám jen pošklebuje Laura.
,,Ksakru, když se vrátíme, tak nám zmizí úplně!“ běsním.
,,Počkej,“ ozve se Maria a zamíří k malým dveřím ve zdi uličky, kterých bych si ani nevšiml. Zřejmě budou zamčené a to na několik zámků, protože dívka začne vytahovat z různých částí oděvu malé klíčky. Ten poslední vytasí z výstřihu, přičemž se s laškovným úsměvem ke mě otočí zády. Pak dveře bez problémů otevře. Netrpělivě vstoupím dovnitř a pochybuji o tom, že to bude rychlejší než dům jednoduše oběhnout.
Vstupujeme zadním vchodem do suterénu jakéhosi baru, válí se tu prázdné i plné lahve od různých nápojů, kartonové krabice a podobně. Tázavě se podívám na Marii. Ta jen pokrčí rameny. Neláká mě do nějaké pasti?
Neztrácíme čas a pospíšíme ke vstupu do samotného baru. Už to mám, kde jsme! Tohle je Heaven´s Night! Místní striptýzový bar! Vůbec se nezměnil. Ani to tu není nijak moc zašlé, na rozdíl od zbytku města. Ba naopak. Panuje tu zvláštní atmosféra, uklidňující. A hraje velmi příjemná klidná hudba, ta utěšuje snad nejvíce.
Malé podium s tyčemi, stoly se židlemi, bar se spoustou nápojů a měkké barevné osvětlení. Nad dveřmi neonový nápis Heaven´s Night. Ano, balzám na nervy…
,,Jamesi, musíme za Laurou!“ šťouchne do mě Maria. Jasně, má pravdu. Zasnil jsem se a úplně zapomněl na náš hon. Teď už je to jedno, stejnak ji nenajdeme. S povzdechem tedy zamířím k východu a když otevřu a uvidím tu hnusnou mlhu, znovu mě to vrátí do reality. Reality plné nejasností, děsu, marných nadějí, záhad a nebezpečí. Sejdeme po vysokém schodišti na chodník, ale Laura nikde.
,,Teď už ji nenajdeme,“ vzdychnu.
,,Pomalí, pomalí!“ uslyším dětský hlas. Zpoza rohu vykukuje Lauřina světlovlasá hlava a škodolibě se culí. Pak se obrátí a upaluje zase ulicí dál. Už mě nebaví hrát si na honěnou s dítětem, ve městě plném příšer. Chudák Maria kluše za mnou, nestačí mi. Navíc se v jejích vysokých kozačkách špatně běží.
Už Lauru skoro máme, když náhle zatočí a vyběhne po schodech k velkým dveřím jakéhosi domu. Otevře je a škvírkou vklouzne dovnitř. Musím zastavit. Přidržuji se kolen a funím jak lokomotiva. Maria hned vedle mě.
Vzhlédnu a prohlížím budovu. Velký kříž nad dveřmi s nápisem ,,Brookhaven´s Hospital“, hovoří za vše. Nemocnice. Moc se mi tam nechce. Tázavě pohlédnu na Marii. Nechci být sobec, ale mám tu vlastní cíle, než je honění se za zlobivou malou holkou.
Maria se zatváří prosebně: ,,Musíme ji najít a zachránit. Nevím proč, ale něco mě k tomu nutí.“
Kdo by dokázal odolat jejímu prosebnému pohledu? Asi nikdo. Povzdechnu, připravím pistoli a sáhnu na kliku vchodu. Jedno křídlo se se zavrzáním otevře a já s nechutí zjišťuji, že uvnitř panuje tmavé šero. Je špatně vidět. Jak v téhle budově sakra najdeme malou holku? Může se schovat kamkoli, můžeme se minout… Proč nás za sebou lákala?
Za zaprášeným recepčním okénkem pochopitelně nikdo není, okolo nás špína, prach, pavučiny. Lehátka na kolečkách zašlá, orezlá… Jako by se to tu nepoužívalo snad padesát let. Zdi okolo lemují řady dveří, vůbec nevím kde začít. Tázavě mrknu na Marii. Ta ukáže na lékařský pokoj za recepcí. No budiž… Možná se něco dozvíme.
Uvnitř je rovněž tma, ale já zkusím nahmatat vypínač. Co kdyby… Modlím se abych nesáhl na něco hnusného. Ha, tady! Stisknu jej a nestačím se divit. Zářivka na stropě se rozsvítí a zalije místnost jasným světlem.
Moc tu toho není. Knihovna s odbornými svazky, psací stůl, židle, komoda, věšák… Na stole leží cosi jako lékařské zprávy. Maria jednu zvedne, opráší a čte: ,, Potenciál pro tuto chorobu je skryt v každém člověku a za příhodných podmínek mohou být, každý muž i žena, vtaženi na "druhou stranu".
"Druhá strana" možná nemusí být ten správný způsob, jak "to" pojmenovat. Konec konců, není žádná bariéra mezi "tady" a "tam". Balancuje to na hranici, kde se protíná realita s fikcí. Je to místo zároveň blízké i vzdálené. Někteří říkají, že to ani není nemoc. S tím nemohu souhlasit. Jsem doktor, ne filozof, či dokonce psychiatr. Ale musím si položit otázku.
Je pravda, že pro nás jsou jeho představy jen výplodem horlivé mysli. Ale pro něj tady jednoduše není žádná jiná realita. Kromě toho, on je "tady" nešťastný. Tak proč, ptám se sám sebe, proč ho musíme, ve jménu jeho uzdravení, bolestně léky vracet do světa naší reality?“
Chybí podpis. Na dalších spisech stojí: ,, Jack Davis
V minulosti se třikrát, z neznámých důvodů, pokusil o sebevraždu. Ačkoli je normálním typem pacienta, který plní pokyny lékařů a sester, musí být pod přímým dozorem. Důvodem jsou minulé sklony k náhlým a divokým pokusům o sebevraždu.

Joseph Barkin

Jeho nemoc zřejmě vychází z víry ve skutečnost, že zapříčinil smrt vlastní dcery.
Jeho příznaky nasvědčují mentálnímu rozpadu osobnosti a paranoidním sebeklamům.
Normálně bývá klidný, ale má sklony k násilí, když je rozčilen.

Joshua Lewis

Historií jeho hospitalizace jsou početná napadení, ublížení na těle a další násilné přestupky. Má stále pocit, že je pronásledován a snahu řešit problémy hrubou silou. Nutná nejvyšší opatrnost.

Nacházíme se v nemocnici pro psychicky narušené osoby. Super. Ještě tak potkat nějakého šílence s pěnou u úst, jak se na nás žene s kusem nábytku v ruce. Pár informací které nám asi nepomohou, tak opustíme lékařský pokoj a uvažuji kam dál.
,,Kam teď?“ ptám se Marie. ,,Ty ji chceš najít, tak veď.“
Maria pokrčí rameny: ,,Zkusíme lůžkové. Spíše bude tam, třeba tam přespává.“
,,Nedovedu si představit že bych měl spát na takovém místě…“ otřesu se. ,,Jak to dělá, že tu dokáže přežít?“
,,Děti jsou schopné, myslí jinak než my. To co my někdy zbytečně moc řešíme, ony zkrátka vypustí. Je malá a rychlá a nebojí se. To jí zřejmě stačí.“
,,Tak to se asi nesešla s Pyramiďákem. To by se začala bát,“ zamumlám si pod vousy.
,,Co povídáš?“ táže se dívka.
Mávnu rukou. ,,Nic, jen že máš pravdu.“
Mineme dveře od schodiště a přistupujeme ke vchodu na lůžkové. Není zamčeno. S hrozným skřípotem se nám otevře cesta do zatuchlé chodby, lemované dveřmi pokojů. Hledání je jednoduché. Všude leží vrstva prachu. Kdyby do nějakého pokoje Laura vešla, poznali bychom to snadno. Na klice a jejím okolí, by nebyl prach…
,,Tady je to hnusné…“ zašeptá Maria. Odpovím jen tichým kývnutím. Oba se těšíme, až odsud zmizíme.
Jakési klepání z konce chodby. Napadá mě, že je to Laura a zase nás nějak provokuje. Posvítím tam baterkou. Není to Laura. Na první pohled zdravotní sestra. Ale jen na první, zběžný a v téměř absolutní tmě.
Jedná se o odpornou kreaturu zdravotní sestry. Nemá žádný obličej, pokožku nezdravě šedivou, místy snad trochu nahnilou. Potácí se jako opilá, opírá o berlu a postupuje k nám. Maria při tom pohledu vykřikne strachem a hrůzou a schová se za mně. Já, jako rytíř, ji musím ochránit! Několikrát vystřelím, s výrazem Arnolda Schwarzeneggera a z toho se dvakrát netrefím. Sakra, neměl bych takto machrovat, jde tu o dva životy! Síla projektilů obludou sice smýkne, ale nijak nezbrzdí. Ba naopak, zrychlí a klátí se k nám. Maria zpanikaří a běží k východu z oddělení, já couvám za ní a střílím. Padne celý zásobník, než ten hnus padne na zem a zemře.
,,Je to zdechlé,“ hrdinně zavolám na Marii. Tvářím se suverénně a nad věcí, ve skutečnosti ale mám vše strachy stažené. Proč má člověk tendenci před ženami machrovat?
Maria mě vystrašeně obejme. To se mi líbí. Je na mě zcela závislá.
,,No tak,“ konejším ji. ,,Tohle nebylo tak hrozné. Potkal jsem už horší.“ Vzpomenu si na Pyramiďáka. O něm jí pochopitelně neřeknu. Už tak je toho moc…
Stojíme před pokojem, který nemá tak zaprášené dveře. Ptám se Marie jestli to zkusíme. Kýve na souhlas. Beru tedy opatrně za kliku a snažím se ovládnout nervozitu. Z každého koutu tady dýchá strach, nebezpečí, neznámo a beznaděj. Také se nemohu zbavit podivného pocitu z Marie. Něco s ní není v pořádku. Jako by byla někým nastrčená…
Ocitneme se v dvoulůžkovém pokoji, osvětleném dvěma zamřížovanými okny. Skla špinavá a za nimi přelévající se mlha. Ale vidíme tu dobře. Na postelích jsou plesnivé matrace, na stolkách rozházené různé haraburdí a na zdi veliký cákanec krve. Nevypadá moc staře…
Vedou od něho šlápoty. Krvavé stopy končící u dveří. V té tmě na chodbě jsem si jich nevšiml. Krom toho v pokoji není nic, co by nasvědčovalo o přítomnosti Laury. Představa, že nás čeká průzkum všech místností v nemocnici, mě děsí. Můžeme se s ní minout a hledat donekonečna. A to nemluvím o monstrech. Zásobníky nejsou bezedné. A kdyby se tu kdesi potuloval Pyramiďák, byla by brynda hotova.
,,Co se tu stalo?“ zašeptá Maria.
,,Něco strašného…ty stopy. Budeme je sledovat.“
,,Proč, Jamesi? Nevíme na koho můžeme narazit,“ rozechvělým hlasem se ptá Maria. Uvědomuji si to. Ale co dělat jiného?
,,Chceš snad aby ten neznámý zabiják ublížil Lauře?“
,,To ne… Máš pravdu,“ souhlasí nakonec Maria.
Vrátíme se tedy do tmavé chodby a já baterkou posvítím na podlahu. Šlápoty vedou až ke vstupu na schodiště. Když za námi opět uslyším ono klapání jako předtím. Blíží se další kreatura zdravotní sestry. Vypadá ještě hůř než ta předchozí. Tělo má pokryté hnusnými vředy, je nahnilá a strašně páchne. Navíc vydává podivné zvuky, jako by se pokoušela mluvit. Nevím jak to dělá, žádná ústa nevidím. Ale na tom nesejde.
Okamžitě střílím a snažím se mířit na hlavu té obludy. Pak si v poslední chvíli všimnu, že zvedá pravou ruku. Cosi v ní drží…PRÁSK! Míří více než mizerně, kulka mě hodně mine, ale těsně proletí okolo Marie. Ta příšera má střelnou zbraň! S tím jsem se tu ještě nesetkal.
Vystřelím ještě jednou, dřív než to stačí ona. Zřejmě zasáhnu mozek, padne na zem a ani se nepohne. Zvědavě se plížím k ní, abych zjistil, co má za zbraň. Jenže pistole zmizela. V sevřené ruce nedrží nic… To se mi to zdálo, či co?
,,Že držela pistoli?“ ptám se Marie.
,,Ano, málem mě trefila,“ odpoví udiveně.
,,Ale kde je teď?“ ptám se.
Marii se třese hlas. ,,Je to víc než podivné. My tu zemřeme…“
Obejmu ji. ,,Neboj, nezemřeme.“ Snažím se uklidnit ji, ale i sebe. ,,Vypadneme odsud.“
Vejdeme na úzké, zašlé schodiště. Stopy vedou nahoru. Vyjdeme do prvního patra a snažím se ignorovat zvuky, ozývající se ze sklepa. Chroptění, bublání, šílený smích a nářek. Maria se úplně třese strachy. Já také. Celé to je šílené. Mary, kam mě to vedeš?
Konečně stojíme v prvním patře. Jenže ouvej, stopy vedou do dalšího. Ignorujíc hrozné vytí zatracených duší zdola, doběhneme k druhému patru. A zase vedou nahoru, do třetího. Tady cosi nehraje. Stopy jsou stále jasné, jako v pokoji. Vůbec se z bot dotyčného krev nesetřela. Mám podezření, že nás to vede do pasti. Pomyslím na Pyramiďáka, ale na něho ty stopy nemají dostatečnou velikost. A na Lauru zase moc veliké. Kdo to jen může být?
Dojdeme tedy až do třetího patra, tam stopy vedou. Zkusím vzít za kliku a napůl čekám, že kdosi na druhé straně dveře prudce otevře sám. Nějaký šílený psychopat, či jakési supermonstrum, podobné Pyramiďákovi.
Zvláštní, ihned za dveřmi stopy končí. Zkrátka jako by se ztratily ve dveřích. Klika potichu cvakne a špehýrkou nakouknu do chodby. Světlo z mé baterky vykresluje na stěnách neklidné stíny. Zvláštní, některé mi připomínají obrys ženské postavy v šatech…
Slyším zvuk, jako kdyby kdosi táhl lavičku s železnýma nohama po místních špinavých dlaždičkách. Hnusné skřípání. A když to ustane, prostor naplní známé ťapání. Jenže z obou stran. Poplašeně se rozhlížím. Jedna znetvořená krasavice zprava, druhá zleva. Maria vykřikne strachy.
,,Schovej se, uteč do toho pokoje!“ křičím na dívku. Doufám, že pokoj nemá žádného obludného obyvatele. Maria poslechne a běží k pokoji. Snažím se obludy zaměstnat, aby děvče mělo čas na ústup. Zamířím na tu co se blíží zprava, od dveří do sprch. Je ohavná. Lezou po ní červi a cosi brebentí. Zní to jako by sípala: Jamesi… To se mi jen zdá. Přesto mě to znervózňuje.
Párkrát vypálím na ten odporný obličej a monstrum se skácí. Mezitím mě druhá kreatura praští berlí přes hlavu. Zatmí se mi před očima a zapotácím se. Padám k zemi. Tvrdě se zřítím na levou ruku a možná ta prudká bolest mě oživí k vědomí. Vzápětí obdržím další ránu do zad, až mi vyrazí dech. Ta mrcha mi snad zlomí páteř. Než neohrabaně zvedne berli k dalšímu úderu, ztěžka se přetočím na levý bok a snažím se ignorovat bolest pohmožděné ruky. Nahmatám pistoli kterou jsem upustil a pozvednu ji proti obludě. Ta mi mezitím vrazí berli do boku. Další bolest. Zběsile mačkám spoušť. Tři rány a zbraň cvaká naprázdno. Šly z bezprostřední blízkosti a naštěstí stačily. Hlava monstra připomíná rozkopaný meloun. Leží na zádech a šíří se od ní kaluž krve.
Já prudce oddychuji a snažím se nezvracet. Musím mít otřes mozku. Hlava mi asi exploduje, ruka nesnesitelně bolí a cítím jak otéká, bok přestává bolet, ale zřejmě se na něm vytváří obrovská modřina…
Asi dvě minuty bez hnutí ležím a snažím se nabrat síly. Ohmatám si hlavu, díky bohu, krev neteče. Doufám, že tu není další příšera. Nemám jediný náboj. To už by byl konec.
Cvaknou dveře a chodbu ozáří světlo. Kalným pohledem vidím ve dveřích pokoje Marii. Vztáhnu k ní ruku.
,,Jamesi,“ vzlykne a utíká ke mně. ,,Jak jsi na tom?“
,,Už mi bylo líp. Ale kromě otřesu mozku to snad nic vážného nebude.“
Pomáhá mi postavit se na nohy, podepře mě a vede do pokoje. Každý krok vyvolává exploze bolesti. Zase zápasím s bezvědomím. Když tam konečně dojdeme, Maria mě položí na jedinou postel která se tu nachází a zavře dveře. Starostlivě na mě hledí. Já jen rychle oddychuji. To je snad můj konec.
Pokojík je malý a úzký. Jedno lůžko, u něj stolek a zamřížované okno propouštějící sem světlo z venku. Ani tu není taková špína. V tom boji jsem ztratil baterku. To je super!
,,Nemáme už náboje,“ namáhavě promluvím. Mariin výraz se nezmění. Je zoufalý. Dochází jí, jak by asi dopadla, kdybych zemřel. Pak z jakési skrýše ve svém oděvu vytáhne balení aspirinu. Podá mi jednu pilulku. Polknu ji nasucho a jsem rád že se mi nevzpříčí v krku. Sedne si ke mně na postel a prohlíží si mou oteklou ruku. Není co říci. Oba mlčíme. Začínají mi těžknout víčka. Nemůžu teď spát! Ale možná to tak bude lepší…
Když se vzbudím, Maria stále sedí u mně, ale tentokrát se lehce usmívá. Je mi mnohem líp. Ruka stále bolí, ale hlava už méně. I mdloby ustaly. Kdežto Maria nevypadá dobře. Je úplně bledá.
,,Jsi v pořádku?“ ptám se.
Unaveně se usměje a řekne: ,,Jsem unavená.“
,,Lehni si,“ vstanu a uvolním jí místo. Bez sebemenšího protestu se natáhne na postel. Pak vyndá jinou krabičku s léky a vezme si hned dvě pilulky. Ten lék je mi povědomý…
Když vidím v jakém je stavu, je jasné, že nemůže dál.
,,Počkej tu, já mezitím najdu Lauru,“ říkám jí. ,,Neotevírej a sama nikam nechoď. Až tu budu, zaťukám třikrát na dveře.“
Slabě se usměje a zavře oči. ,,Musíš ji najít, Jamesi. Sama tu nepřežije.“
,,Spolehni se. Zatím ahoj.“
Ještě jednou pohlédnu starostlivě na dívku, otevřu, nakouknu do chodby a odcházím. U dvou mrtvol kreatur, leží má baterka. Stále svítí. Otázkou zůstává, jak dlouho ještě svítit bude. Baterie není bezedná. Jediná zbraň kterou mám, je trubka. Nemohl jsem ji tam nechat. Maria teď musí být bezbranná. Snad nějakou znetvořenou sestřičku nenapadne prohledávat pokoje…
Zaujme mě stružka zeleného slizu na zemi. Co to je? Sleduji to a zjišťuji, že míří do sprch. Dveře pootevřeny. Trubkou je opatrně rozevřu a vidím sliz na světlých dlaždicích ještě jasněji. Stružka se táhne k odtokovému kanálku. Netuším co to je a ani nechci. Nebudu blíže zkoumat to, co nemusím.
Ksakru, kde mám to dítě hledat? A zničehonic mi začne hučet v hlavě. Slyším slova. Střecha! Střecha! Střecha!
Stále dokola. Šestý smysl, nebo co? Může snad být na střeše? No teoreticky proč ne? Je tam světlo a možná bezpečno, na rozdíl od místních chodeb. Jiné vodítko není, donekonečna se motat v tomto labyrintu…
Vrátím se na schodiště a přemístím se o další patro výš. To už je střecha. Schodiště je tentokrát nezvykle tiché. Kdežto hlas v mé hlavě, stále dokola se opakující: Střecha, mě dohání k šílenství. Jestli je zamčeno, budu to muset nějak vyrazit. Není. Dveře se téměř ochotně otevřou. Do očí mě udeří jasné světlo. Po té tmě je to úleva. Zhasnu baterku a vyjdu ven. Rozhlížím se okolo. Nedaleko mě stojí strojovny výtahů. Střecha je dost členitá, jako propasti, se tu nacházejí snížená místa s různými vikýři a podobně. Co mě však zaujme, není půdorys střechy. Nýbrž ležící cár papíru. Vypadá jako stránka. Ostražitě se rozhlédnu a když nic nespatřím, zvednu jej. Stojí na něm psacím písmem napsáno:
9. květen
Déšť. Civím z okna celý den. Je tu klid, není tu co dělat. Pořád bez povolení k vycházce.
10. květen
Stále prší. Krátká rozmluva s doktorem. Byli by mě zachraňovali, kdybych nebyl živitelem rodiny? Já vím, jsem přecitlivělý, slabý. Ne každý může být silný.
11. květen
Zase déšť. Po dnešní péči mediků je mi špatně. Jestliže se cítím lépe jen když jsem na lécích, kdo potom vůbec jsem?
12. květen
Prší jako obvykle. Nechci už způsobit nikomu jakékoli trápení, ale já sám už stejně trápením jsem. Může být opravdu zločin vzdát to, místo abych bojoval? Někteří to mohou tvrdit, ale ti nemusí žít jako já. Může to znít sobecky, ale to je to, co já chci. Je to tak těžké… Je to prostě tak těžké...
13. květen
Venku je jasno. Doktor mi řekl, že jsem propuštěn. Že můžu jít domů. Já…

A konec. Další stránky už nechybí. Záznam končí v půlce stránky… Co to? Skřípění. Ano, skřípění. Přesně to skřípění, kterého jsem se nejvíc bál. Když se se strachem ohlédnu, vidím špičatou rudou masku, svalnaté tělo, a ruce, pravá táhne obrovský nůž, skřípající o zem. Pyramiďák… Jak mě zatraceně našel?
Trubka nestačí, musím pryč! Ten parchant si akorát stoupne ke vstupu na schodiště. Neproběhnu kolem něho, to nemohu stihnout. Jeho přes dva metry vysoká postava se pohybuje ke mně a pozvedá nůž. Obrátím se a utíkám k snížené části střechy, kde vidím otevřený veliký vikýř. Nůž udeří o zem těsně za mnou. Pyramiďák se vydá na cestu. Díky těžké zbrani je pomalý. Bez rozmýšlení do vikýře skočím. Snad nehupsne za mnou… Uvnitř vikýře je starý otlučený žebřík. V poslední chvíli se jej zachytím bolavou rukou. Jinak bych si pravděpodobně při dopadu zlámal nohy, ne-li hůř. Ruka sice protestuje proti takovému zacházení, ale trubku jsem tam nemohl jen tak odhodit. Napůl slezu a napůl seskočím ze žebříku a pak ho hodím na zem. Kdyby se Pyramiďák rozhodl sem hupsnout, nebude mít příliš měkké přistání. Zdá se, že mě nepronásleduje.
Baterka mi z horní kapsy naštěstí nevypadla a v jejím světle i ve slábé záři z vikýře zjišťuji, že stojím v nějaké speciální části nemocnice. A to přesně v celách pro záchvaty pacientů. Dveře cel nejsou zavřeny a uvnitř vidím vypolštářované stěny. Na jedné obrovský krvavý cákanec. Nemám z toho místa dobrý pocit. Nechtěl bych být v něčem takovém zavřený. Hledám východ. Dveře jsou asi z oceli, s malým proskleným okénkem. Projdu jimi na chodbu. Nacházím se zřejmě zase ve třetím patře. Jakési šramocení mě donutí, pohlédnout na pravý konec chodby. Malá pádící postavička s dlouhým blonďatým culíkem, mě nenechá na pochybách. Laura!
Běžím za ní. Dovede mě do většího pokoje se třemi postelemi. Laura sedí na jedné z nich a drží plyšového medvídka. Nevypadá vůbec znepokojeně. Jako by spíš byla na výletě a ne ve městě duchů. Rozpustile se na mě usměje.
,,Lauro! Všude jsme tě hledali! Proč jsi utíkala?“ ptám se jí.
,,Jak znáš moje jméno?“ tváří se udiveně.
,,Eddie mi ho řekl.“
Zaškaredí se: ,,Ten velkej tlustej práskač!“
Zajímá mě hlavně ještě jedna věc: ,,Jak víš o Mary?“
Laura pokrčí rameny. To mě začíná štvát.
,,Proč mi to prostě neřekneš?“
,,Budeš na mě křičet, když to neřeknu?“ ptá se.
Vzdychnu. S dětmi je to někdy těžké. ,,Ne, nebudu.“
Laura pokračuje: ,,Seznámily jsme se loni v nemocnici…“
Co?! ,,Jsi lhářka!“ rozkřiknu se. ,,Loni byla Mary v pořádku!“
,,Slíbil jsi že nebudeš křičet!“ mračí se Laura.
,,Promiň… Neměl jsem to dělat. Můžeme si o tom promluvit potom. Tohle není místo pro malé dítě, divím se že nemáš žádné zranění. Je tu hromada podivných věcí.“
,,Měla bych?“ diví se.
Vezmu ji za ruku a vyjdeme z pokoje. Na chodbě Laura vykřikne: ,,Počkej ještě něco. Ještě něco důležitého!“
Nemám náladu na její úlety. Zabolí mě, když zacloumá mou pohmožděnou rukou. ,,Počká to až vyjdeme ven.“
,Ne, je to vážně moc důležité!“
Obrátím oči v sloup: ,,Dobře, o co jde?“
,,O ten dopis od Mary!“
Zastavím se a vyvaleně na ni hledím. ,,Dopis?“
,,Ano, ale zapomněla jsem ho tam! Musíme pro něj!“
,,A kam?“
,,Je v tom pokoji na konci chodby! Musíme tam!“
Otočíme se tedy a spěcháme k němu. Dveře otevřeny dokořán, uvnitř se nic nepohne. Svítím baterkou do všech koutů, ale žádný dopis nevidím.
,,Leží tamhle, na tom stolku v koutě!“ ukazuje Laura prstem. Pustím ji a jdu ke stolu. Pak se za mnou dveře zabouchnou. Ihned se obrátím a lomcuji s nimi. Ta malá potvora je zvenčí nějak zamkla!
,,Co to děláš Lauro?!“ křičím.
,,Ha ha! Naletěl jsi!“ zlomyslně se směje.
,,Otevři dveře Lauro!“
,,Měla bych? Jsem přece lhář! Chceš otevřít? Jaké je magické slovo?“ křičí.
,,Neštvi mě, Lauro!“
Laura reaguje: ,,Myslím, že ti neotevřu! Nechám tě tu!“
Jakési šramocení nade mnou mě přinutí, abych vzhlédl. A to co vidím na stropě, se mi vůbec nelíbí. Cosi se tam hýbe, jakési železné konstrukce s chvějící se hmotou, připomínající člověka.
,,Lauro otevři! Teď už bez legrace!“ a nervózně vzhlížím nad sebe. ,,Malej spratku, pusť mě ven!“
,,Spratku?! Trhni si ty prdidržko!“
,,Lauro! Lauro! Slyšíš?“
Jenže už neodpoví. Nejspíš utekla. Mezitím se tři orezlé konstrukce s příšerami začnou pohybovat po stropě a jezdit sem tam. Příšery z nich nemohou ven, ale na mě dosáhnou. Bytosti samotné vypadají velice odpudivě. Nahnilá zahnědlá kůže, puch a chrochtání. Svými končetinami na mě dosáhnou. Kopání, mlácení, škrcení. Takový je jejich způsob boje. Nevím kudy kam, ať se pohnu kamkoli, vždy se ocitnu v dosahu jiného monstra. A dveře otevřít nejdou. Laura je nějak zablokovala z druhé strany, možná je tam nějaká petlice, nebo něco podobného. Zatracený spratek, věděla že jsou tu ty příšery? Zavřela mě sem, aby mě dostaly? Mine mě další úder hnusné nohy. Máchnu po ní trubkou. S mlasknutím se odrazí zpět. Shora se ozve zakňučení.
,,Ale, ono nás to bolí?!“ zavrčím rozzuřeně a mlátím kolem sebe hlava nehlava. Uskakuji, popobíhám, uhýbám a mlátím obouruč trubkou na všechny strany. Bez ohledu na otravnou bolest zraněné ruky. Vybral jsem si jednu z oblud a mlátím jen do ní. Snad je zlikviduji postupně. Začínám být unavený. Také pár ran už mě zasáhlo. Stačí chvilka nepozornosti a utlučou mě. Další rozmach, zásah a příšera znehybní i s konstrukcí. Je to mrtvé!
Zbývají dvě. Pokračuji ve stejné strategii a zpřerážím nohy druhé obludě. Ta kvílí bolestí. Po minutě zemře. Ještě jedna… Dosáhl jsem prahu svých sil…
Nezbývá nic jiného než bojovat. Znaveně se oháním trubkou po obludě. Kdo z koho. Dělám vše proto, aby zemřela první. Ještě jedna rána… Konečně! Má dost!
Ale já taky. Unaveně se hroutím na zem. Všechno se se mnou točí. Upadám do bezvědomí… Oči se mi zavírají…
Jedu. Ležím na zádech, zřejmě na nějakém lehátku. Kamsi mě někdo veze. Kolečka slabě skřípají. Kde to jsem? Všechno je jako ve snu… Strop nade mnou je krvavý… Místy obložen rezavým pletivem. A také povědomý hlas. Bolestivě stále opakuje: ,,Jamesi… Jamesi… Jamesi…“
Otevírám oči a trhnu sebou. Kde to jsem? Namáhavě se posadím. Trubku stále svírám v ruce. Už se nenacházím v onom pokoji s monstry. Ležím na něčem, co připomíná trávník. Jenže… Ze všech stran jen zeď. A nade mnou strop. Za kusem drátěného plotu spatřím dvoukřídlé dveře. Zdálo se mi to, nebo nezdálo? Skutečně mě někam odvezli? Určitě, jinak bych nebyl zde. A kdo to byl?
Sám si neodpovím, musím napřed pryč. Za Marií. A za tou prokletou Laurou! Přejdu ke dveřím a ve zdi spatřím obrovský větrák. Vypnutý. K čemu to asi je? Ty dveře, snad vedou pryč. V ruce pevně svírám trubku a otevřu. S úlevou zjišťuji, že se stále vyskytuji v nemocnici. Jenže… Buďto se jedná o jinou část, nebo prošla podivnou proměnou. Stěny jsou špinavější, zelenější, plesnivější a místy krvavější. A není tu suchý a zatuchlý vzduch jako předtím. Chladný, asi takový, jaký bývá ve sklepech. Místy na některé ze zdí visí bílá plachta. I na dveřích. Kde teď mám hledat Marii? Nemám ponětí kde jsem. Zkusím objevit dveře na schodiště, nebo výtah. S trubkou připravenou k úderu, vyrážím chodbou vpřed. Očekávám výskyt nějaké obludné zdravotní sestry, ale prozatím se nic neděje. Pouze tma a paprsek světla z mé baterky. Všimnu si, že už nesvítí tak jasně… Jestli nepotkám šťastnou náhodu jenž mi pošle baterii, za chvíli budu v temnotě. Po levé straně se ze tmy vynoří dveře výtahu. Jenže se neprojeví sebemenší reakce na mé zuřivé mačkání tlačítka. Přitom si všimnu podivné malby, asi tři metry od výtahu. Malba zobrazuje ženu s přívětivým úsměvem, jak komusi žehná. Vyzařuje z toho dobrý pocit i smutek zároveň. Kde se to tu vzalo? Kdo to namaloval?
Pokračuji chodbou dál. Asi po minutě konečně dojdu ke dveřím vedoucím z lůžkového oddělení. Vyjdu ven a kus přede mnou se nachází vstup na schodiště. Konečně! Už abych byl pryč! Teď nemocnice budí ještě horší pocity než předtím.
Schodiště je stejně zašlé jako vše ostatní. Musím dávat pozor, schody dost kloužou, nerad bych se skutálel kdoví kam. Pokrývá je slizká plíseň. Na ceduli na zdi stojí, že se nacházím v prvním patře. Dobře, rychle do třetího. Tam je Maria! Tedy, měla by být…
Nedbám na opatrnost, doslova vlétnu do třetího patra a ženu se k lůžkovému. Když vbíhám do chodby, téměř skončím v náručí jedné extrémně znetvořené sestry. Ta ihned pozvedne berli.
Taktak uhnu a ránu jí oplácím. Při pohybu hnusně mlaská a klepe se jako rosol. Pobíhám okolo ní a uštědřuji ránu za ránou. Pak mě napadne něco lepšího. Trubka má špičatý konec… Plnou silou ji vrazím do těla nestvůry. Nešlo to snadno. Monstrum se začne zběsile cukat, přičemž mi trubku vytrhne z rukou a kácí se na zem. Tam, přípomínající jednohubku, znehybní. Vydechnu a snažím se trubku vytáhnout z mrtvoly. Musím se o ni zapřít nohou, jde to špatně a kvůli mé bolavé ruce, nemám takovou sílu. S hnusným zamlasknutím vyjede ven a já málem sednu na zadek. Pak se přestanu o mrtvolu starat a jdu k Mariinu pokoji. Třikrát zaklepu na dveře.
,,Mario, to jsem já. James. Našel jsem Lauru, ale zas mi utekla. Jsi v pořádku?“
Nic. Odpoví mi ticho a dveře se neotevírají. To se mi přestává líbit. Snad se jí nic nestalo… Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Maria nikde. Postel je prázdná. Na stolku leží krabička od pilulek, které si Maria předtím brala. Už vím proč je mi ten lék povědomý! Ty samé prášky brala Mary. Je Maria také nemocná? To snad ne…
Žádný vzkaz. Kam jen mohla jít? Proč neposlechla? Kde ji mám hledat? Nenávidím tuto nemocnici, že já blbec jsem sem vůbec lezl! Nejradši bych si nakopal. Na popud neznámé a záhadné blondýny, udělám takovou kravinu. Kdyby blbost nadnášela…
Vrátím se na chodbu a dumám co dál. Jakým směrem se vydat? Je v tomto patře, nebo někde jinde? Či se pokusila z nemocnice odejít? Napřed prohledám pokoje zde. Možná je v některém schovaná.
Prohlídka skončí rychle. Ani jeden z nich nejde otevřít. Lomcuji dveřmi jak jen mohu a nic. Naštěstí se ani nesetkám s žádnou příšerou. Nejsem zrovna ve stavu k postoupení dalšího boje. A to už ani vůbec nepomyslím na Pyramiďáka… Ten se tu také někde motá. Snad nenarazil na Marii nebo Lauru…
Co naplat… Možná bude dole u hlavního vchodu. Nebo se navzájem hledáme. Rychle se přesouvám ke schodišti a snažím se ignorovat bouchání z klimatizace. Napůl čekám, že se z ní vyřítí další nová hrůza.
Když se ocitnu na schodech, zaujmou mě kroky zdola. Že by Maria? Běžím po slizkých schodech dolů, stále níž. Jde to až ze suterénu. Měl bych zvolnit, co když to není Maria? Může se tam motat Pyramiďák!
Doběhnu do suterénu, ale nikdo tu není. Odkud tedy zněly ty kroky? Nachází se tu ještě dvoje dveře a výtah. Výtah bych slyšel, ale vždyť stejnak nefunguje. Zbývají ty dveře. Kliky zaprášené, špinavé. S odporem se jedné dotknu a vstoupím dovnitř.
Místnost plná všelijakého haraburdí. Košťata, smetáky, kbelíky, mopy, nářadí, rozbité židle a další nepořádek. Je tu zatuchlý vzduch, velmi dlouho tu asi nikdo nebyl. Na protější stěně je zažloutlý papír s nějakým textem. Jdu blíž a posvítím na něj baterkou. Stojí tam:

Ona je anděl nikdo neví že jen já ji můžu vidět Paní Dveří oni nemohou projít po jejím mostě z vláken padají dolů pod tíhou svých zločinů jako odporné nafouklé mrtvoly je ona požírá hřích stejně jako hřích hříšníka ona mě zachraňuje ona je anděl

Tak co tohle znamená, opravdu netuším. To musel psát nějaký šílenec. Jaký anděl, jaká Paní Dveří? Zřejmě tu někomu tak trochu hráblo… CVAK!
S trhnutím se otočím. Cvakla klika a se zavrzáním se otevřely dveře. A v nich stojí… Mary! Vypadá hrozně vyděšeně, řasenku má rozmazanou od slz a rychle dýchá. Zabouchne a jde rychle ke mně.
,,Mary!“ vykřiknu. Ale ne…počkat, v té tmě jsem to špatně rozeznal. Je to Maria. Ale ta podoba je opravdu veliká.
,,Myslel jsem že je to Mary, promiň. Přesto tě rád vidím!“ snažím se ji uklidnit. Vzápětí mi dojde, že jsem to asi neřekl nejlépe.
Maria se plačtivým hlasem rozkřikne:,,Přesto?! Jenom ,přesto´? Málem mě tam zabili! Nikdy jsem se víc nebála! Kde jsi tak dlouho byl? Proč ses aspoň párkrát nepřišel na mně podívat, jak jsem na tom? Jediné co tě zajímá, je jen tvá mrtvá žena! Hledáš někoho, o kom víš že dávno zemřel! A živí tě nezajímají!“
Nemám jí na to co říci. Říká pravdu. Ale já nemohl přijít, hledal jsem Lauru a pak ta příhoda s Pyramiďákem a obludami na stropě… Nemá smysl jí to teďka vysvětlovat. Nevzala by to. Je příliš vyděšená.
Mé mlčení ji zřejmě rozladí ještě víc. Pokračuje: ,,Chováš se sobecky! Já bez tebe nepřežiju, Laura taky ne! Mohlo by ti na mně aspoň trochu záležet?!“
,,Mario, já teď nevím co říci. Máš pravdu, omlouvám se. Jsem rád že se ti nic nestalo,“ snažím se ji uklidnit.
Zdá se že ji hysterie opouští. Vezmu ji za ruku a zamířím k východu. ,,Pojď, vypadneme odsud. Lauru jsem našel, ale zas mi utekla a mě zamkla v pokoji.“
,,Potvora malá…Vypadá to, že se o sebe umí postarat lépe než my,“ podotkne Maria.
Vyjdeme z místnosti a to co uvidím venku, mě opravdu zarazí. Výtah! Svítí tlačítko, vypadá to že je v provozu. Zkusím jej přivolat. Po pár vteřinách sjede dolů a výtah se otevře. Uvnitř plně osvícen. Vlezeme dovnitř a mačkám přízemí. Zarachotí, cukne a jede s námi nahoru.
Výtah se zastaví a otevře. Ocitáme se v chodbě, kterou jsem přišel. Hned vedle dveří s tou podivnou malbou, znázorňující žehnající ženu. Maria si ji zvědavě prohlíží. Pak ukáže na jednu žehnající ruku.
,,Podívej, je to plastické,“ řekne a vzápětí ucukne. Ona ruka se ohne dolů, cosi cvakne a malba neslyšně zajede do zdi. Na jejím místě se zjeví otvor, tak veliký, aby jím prošel člověk. A v tu chvíli mi něco dojde. Na tom textu ve sklepě se psalo o jakési Paní Dveří, že kdosi nemůže projít a tak podobně. Samozřejmě, jedná se o tajný vchod. A řeči o odpuštění, vzhledem k tomu, že je to spíš psychiatrická léčebna, než normální nemocnice, možná se jedná o tajnou cestu ven. Pro vězněného blázna to může znamenat odpuštění…
,,Jamesi, opravdu tam chceš jít?“ ptá se Maria. Není tím zrovna nadšená. Nedivím se jí. Možná bychom to neměli pokoušet…
,,Máš pravdu, raději odejdeme hlavním vchodem.“
Přesuneme se k východu z lůžkového, ale ouha! Východ by tu měl být. Ale dveře zmizely! Zkrátka jen holá zeď… To není možné, vždyť jsem tudy před chvilkou šel, ke schodišti. A dveře náhle nejsou? Maria jen s otevřenou pusou kroutí hlavou.
,,No, sjedeme zpět výtahem a po schodech se dostaneme do přízemí,“ snažím se uklidnit. Tady se snad mění časoprostor.
Nelíbí se mi ten klid, nevyskytuje se tu žádné monstrum. Nechybí mi, to opravdu ne. Ale po tak velikém výskytu najednou prázdno…
A další nepříjemné překvapení. Tlačítko na výtahu nesvítí, dveře nejdou otevřít a ať mačkám jak chci, výtah se nesepne. Cosi nás vlákalo do pasti. Kudy ven? Kudy?!
Ne, nesmím panikařit! Maria se třesoucím hlasem ptá: ,,My tu zemřeme…?“
,,To ani náhodou. Zbývá jediná možnost!“ ukážu bradou k otevřenému tajnému vchodu. Do té tmy se ani jednomu nechce, ale vážně není na výběr. Máme strach, že to také nikam nepovede, ale ani jeden z nás to neřekne nahlas.
Baterkou posvítím do tmy. Dolů vede schodiště, jak moc hluboko nevím. Pomalu sestupuji, Maria opatrně za mnou. Po chvilce schody končí u dveří. Nejsou nijak označeny. Ani se nezdají poškozené. Váhavě otevřu. Za nimi ústí dlouhá tmavá chodba, která po chvilce zatáčí doprava. Cítím tu nepříjemný pocit a děs. Už abychom byli venku!
A pak se ozvou těžké kroky. Vzápětí mě chytne Maria za paži: ,,Jamesi!“
Ohlédnu se a vidím svou noční můru. Pyramiďák! Stojí přímo za námi! Pár metrů! Kde tu sakra číhal?! A tentokrát nemá obrovský těžký nůž, který by ho brzdil. Svírá cosi jako dlouhé kopí, železnou tyč s obrovským bodákem. Vykročí k nám.
,,Rychle utíkej!“ křiknu na Marii. Rozběhneme se vpřed. Chodba je strašně úzká, nemůžeme utíkat vedle sebe. Marii se strašně špatně běží kvůli vysokým podpatkům. Napůl ji za sebou táhnu, kdybych ji nedržel, několikrát už by upadla.
A pak se rozběhne Pyramiďák. Vůbec není neohrabaný. Drží kopí v obou rukách a žene se za námi. Kéž bych tak měl náboje… Dohání nás! Kde ta pitomá chodba končí… Kde je cesta ven?!
,,Mario, rychle!“ křičím. Vím že chudinka rychleji nemůže! A zběsilý dusot za námi se neustále přibližuje. Ach Bože, ať to není slepé!
Za dalším rohem je světlo. Chodba končí u výtahu, jehož dveře jsou otevřené a vnitřek osvěcuje chodbu. Hurá! Ale ouha, dveře se zavírají! To ne!
,,Ať se ty dveře nezavřou!“ řvu. Nic naplat, asi to nestihneme. A nebo přece…? Dobíhám k nim, když jsou zpola zavřené. Bokem se cpu dovnitř a snažím se za sebou vtáhnout Marii. Rukama i nohama se snažím dveře zadržet, ale nejde to. A Pyramiďák už přibíhá.
,,Jamesi, ne!!!“ křičí zoufale Maria.
,,Ty zkurvenino, nezavírej se!“ zápasím s dveřmi. Marii držím za ruce, ale mezera je čím dál menší. Ani ne půl metru… Pyramiďák se zastavuje a stojí za Marií. Pomalu zvedá kopí…
,,Jamesi, pomoz mi!“ křičí Maria když se ohlédne.
,,Nech ji být, ty hajzle!“ řvu na něho. ,,Pojď si to vyřídit se mnou! O mě ti přece jde!“
Vůbec ho nezajímá, co křičím. Dál pomalu pozvedá bodák a prudce jím bodne kupředu…
Maria strašlivě vykřikne. Zkrvavený hrot jí vyjede z hrudi a pocáká mě krví. Maria bolestivě zasténá a se strašlivou bolestí, smutkem a zoufalstvím v očích, opětuje můj pohled. Její ruce v mých, ochabují. Výtah se nemilosrdně dovírá a musím dívku pustit. Pomalu se sesune k zemi. Oči už má skelné…
Zoufale se hroutím na zem, s hlavou v dlaních. Výtah zarachotí, škubne a jede vzhůru. Vůbec mě nezajímá, kam mě veze. Maria je mrtvá, nedokázal jsem ji zachránit. Věřila mi, do poslední chvilky… a já… nemohl udělat nic pro její záchranu. Zase zemřel někdo blízký, mě před očima a zase jsem jen bezmocně přihlížel… Ubohé děvče! Až toho zasrance zas potkám… Ale ne, mohu si hrát na Ramba jak chci, ale na tuto zrůdu nemám. Ne s ocelovou trubkou.
Výtah skončí svou cestu a dveře se otevřou. Chybí tu ovládací panel. Takže ani nemohu sjet dolů, vzít Mariino tělo a někam odnést… A asi by to ani nešlo. Ten sráč tam určitě ještě je. Chudinka ani nebude nikde pochovaná…
Poznávám přízemí nemocnice, nedaleko výtahu se nachází recepce. Nevzpomínám si, že by tu předtím byl výtah… S hrozným smutkem a slzami v očích vyjdu ven a zamířím k východu. Musím už ven z téhle odporné nemocnice! Nic dobrého mě tu nepotkalo!
U okénka recepce si všimnu jakýchsi předmětů. Velikého klíče a kusu papíru. Zvědavě si je prohlížím. Ten klíč, zdá se že je snad z bronzu, nebo čeho. Těžký, masivní. A na papíru se kostrbatým písmem píše:

Nebo jsi možná hlupák. Pravda obvykle lidi zradí. Část té propasti je v muzeu. Klíč od muzea je tento. Věnoval mi jej můj pacient. Blízkost klíče mně zneklidňuje. Nehledal jsem pravdu, já jsem hledal klid. Taky jsem viděl tu ,,věc“. Prchal jsem, ale muzeum bylo stejně uzavřeno. Nikdo se nesmí odvážit přiblížit se k tomu místu. Jestli si stále ještě nepřeješ přestat, Jamesi, modlím se k Pánu, aby měl slitování nad tvou věčnou duši.

Jamesi?! Myslí tím snad mně? Kdo to psal? A kdy to sem dal? Pohlédnu na klíč. Muzeum… Propast… Něco se tu odkrývá. Možná odpovědi na mé otázky. A nebo je tam nějak záhadně vězněna Mary… To město je šílené, kdoví co provedlo s ní…
Muzeum je malý kousek za městem, na břehu jezera Toluca. Hned vedle půjčovny lodí. Odsud to může být zhruba dva kilometry.
Snad tam najdu pravdu. Ať má Mariina smrt alespoň nějaký smysl. Vyjdu ven hlavním vchodem a nadechnu se čerstvého vzduchu. Setmělo se, už je noc. Se smutnými myšlenkami na Marii, opouštím Brookhaven´s Hospital.
Venku se setmělo. Tma tmoucí. Sice zmizela mlha, ale tma je taková, že stejnak nic nevidím. Asi vyrazím k tomu muzeu. Žádný konkrétní cíl nemám. A možná najdu pravdu.
Rozsvítím baterku a snažím se posvítit na cestu. I tak špatně vidím, jako by snad ta tma světlo pohlcovala. A kdesi v dáli opět to skřípění… Kdopak je asi původcem těchto zvuků? Myslím že velice dobře vím, o koho se jedná.
,,Jestli tu zas narazím na toho kreténa, tak se může těšit,“ zasyčím nenávistně. ,,Já ti tu tvou hranatou palici upravím, hajzle.“
Ano, vrátím mu to za Marii i s úroky. A za Mary. A za sebe. A za celé tohle pitomé město. Paráda, s těmito myšlenkami mě opouští strach. Střídá ho čistý vztek a nenávist k tomu všemu. Ale otázkou zůstává, jak veliká bude ta odvaha, až se s Pyramiďákem zase setkám…
Jdu kolem Heaven´s Night. Sotva pohlédnu na neonový nápis, bodne mě u srdce. Chudinka Maria…a já neschopný trouba. Kdybych ji strčil do toho výtahu první, mohla žít. Třeba bych se s Pyramiďákem vítězně utkal. A třeba taky ne… Určitě bych ale měl větší šanci než ta nešťastná dívka.
Míjím bowling a ani nemám zájem zjišťovat, jestli se tam ještě nachází Eddie. Moc platný by mi nebyl. Spíš překážel. Mrtvý klid, ani žádné monstrum… Že by místní atrakce šly spát?
Po Nathan Avenue opouštím centrum a mířím k muzeu. Jdu prostředkem silnice. Nezapomínám na opatrnost. Kdoví co se tu může ukázat… I když mě tu už nejspíš nic nepřekvapí. Připadá mi, že jsou moje kroky slyšet na míle daleko. Přemýšlím co mě ještě všechno čeká, než nějak opustím tohle město. I s Mary. Pokud tu vůbec někde je. Vše se tak kompletně zamotalo…
Nenažraný a lehkomyslný Eddie, dosti nervově zhroucená Angela, rozpustilá zlobivá Laura a velmi tajemná Maria. Musí to mít nějakou spojitost, souvisí to i se mnou…jenže jak? Kde má být pravda? Asi kdesi v tom muzeu, jak naznačoval pisatel vzkazu s klíčem. Očividně se toho místa velice bál, nehledal pravdu ale klid. Já chci objevit pravdu. Čert ví, co mě tam čeká.
Otupěle koukám na billboardy lemující místy okraj silnice. Reklamy na Heaven´s Night, Peteho bowling, benzínovou a plynovou pumpu, motel, Lakeside Amusement Park…
Až dorazím k muzeu. Poměrně malá přízemní stavba, na muzeum se mi zdá dost malá. Asi tam toho příliš mnoho nebude.
Nedaleko muzea se nachází jezerní přístav a půjčovna lodí. V této mlze plout přes jezero, by byl opravdu odvážný čin. Nejspíš by člověk plul kolem dokola. Kdesi v prostředku jezera se nachází malý ostrov. Nikdy jsem na něm nebyl. A v tuto chvíli po něm ani moc netoužím.
Zasunu veliký klíč do zaprášeného zámku a napůl očekávám, že nebude pasovat. Chyba. Pasuje dobře a zámek se jakoby ochotně a lehce odemkne. Panty zavržou a paprsek světla naruší temnotu uvnitř. Ve vzduchu se vznáší zrnka prachu, jenž ve velmi husté vrstvě pokrývá vše okolo. Zde velice dlouho nikdo nebyl.
Vedle dveří se nachází pult s pokladnou a uprostřed malé místnosti podlouhlá vitrína s exponáty. Nejedná se o nějaké extra zázraky. Jsou v ní různé minerály, úlomky kostí a další běžné archeologické nálezy.
V druhé místnosti je sklo vitríny rozbité a exponáty si zřejmě někdo přivlastnil. Zajímalo by mě, komu se asi hodily.
Na zdech také visí různé obrazy. Jeden představuje hranatou mohutnou stavbu se strážními věžemi. Silent Hillská věznice pro těžké případy. Postavena za války Severu s Jihem jako zajatecký tábor. Poté předělána na vězení.
Další obraz se pyšní malbou Brookhavenské nemocnice. Postavena v časech velkého moru. Vedle obrazu je portrét s prvním ředitelem špitálu. Malířské dílo znázorňující jezero Toluca, pak podivná olejomalba jakési díry v podivné místnosti…
Skončím prohlídku obrazů a vkročím do další místnosti. Tam skoro zařvu a pevně stisknu ocelovou trubku, napřaženou k úderu. Ufff…není to živé. Jedná se o další obraz. Zabírá skoro celou zeď. V životní velikosti zachycena mohutná, svalnatá postava, na hlavě masku tvaru pyramidy, bez otvorů pro oči a celá zacákaná krví. V ruce třímá dlouhý ostrý bodec. Za ní visí několik konstrukcí, ve kterých jsou hlavou dolů zavěšena mrtvá lidská těla. Pyramiďák. Kdo to jen mohl malovat? Pod obrazem chybí štítek s autorem a názvem obrazu. Z celého výjevu vyzařuje takový děs, že si uvědomuji, že má odvaha a výhružné sliby této postavě, roztály jako sníh na slunci.
Odvrátím se od hrůzného obrazu a téměř se leknu černé díry, vybourané v protější zdi. Okolo se povalují rozbité cihly a sutiny. Je veliká přesně tak, aby se jí protáhl člověk. Kdo to mohl vybourat?
Cosi mi napovídá, že tam je cesta dál. Pomalu do díry nahlédnu. Dýchá z ní chlad a zatuchlina. Za ní je schodiště, vedoucí dolů, kamsi do tmy. Slabě dohlédnu na jeho konec a uvidím tam dveře. Odkudsi se ozývá vzdálené troubení, připomíná to lesní roh. Jen přispívá k okolní ponurosti a děsivé atmosféře. Srdce mi sevře ledový strach. Snad mě to tu nezasype…
To troubení! Ať přestane! Nebo z toho zešílím! Dveře na konci schodiště se přibližují. Kolik metrů pod zemí už asi jsem? Mám se vydat zpět? Cosi mi napovídá, že by to nebyl nejlepší nápad. Buď už tam ten otvor není, nebo by tam cosi mohlo číhat.
Ty dveře vypadají velmi bytelně. Skoro jako vězeňské. Pokryté hnusnou plísní a oslizlé. S odporem vezmu za kliku a stisknu ji. Jdou snadno otevřít. A na druhé straně mě čeká překvapení. Cestu mi zablokuje můj starý uplivaný známý. Už se připravuje vypustit kyselinu. Uskočím a bodnu mu trubku do břicha. S ohavným mlasknutím jej prošpikuje skrz. Je možné, aby měly tyhle bytosti tak měkké tělo? Je skoro jako želatina.
Obluda se za různých pazvuků zavlní a sehne ke mně. Díky její neohrabanosti mám navrch, vytrhnu trubku a oběhnu ji. Začne se nemotorně obracet. Než to udělá, vší silou ji nakopnu a dalšími kopanci vystrčím za dveře. Rychle zabouchnu.
,,Jen tam zůstaň,“ pronesu. S dveřmi začnou cloumat údery. Má velikou sílu. Kdyby měla ruce, tak bych asi neobstál…Ne asi, ale určitě.
Tmavá chodba vede kamsi za roh. Další příšera tu snad není, už by se na mně vrhla. Spoléhám se zas na svou baterku. Sice na jedné zdi jsou zamřížovaná okna, ale zároveň nejspíš zazděná. Nepropouští ani sebemenší paprsek světla. Vždyť se vlastně nacházím kdesi pod zemí…
Krátká chodba končí dalšími dveřmi. Stejnými jako ty u schodiště. Co asi číhá za nimi? Je jen jeden způsob jak to zjistit. Zamčené nejsou, jak jsem se také obával. A kupodivu, místnost za nimi je osvícena. Ze stropu visící světlo poblikává, ale to stačí. Prostor není velký. Uprostřed podlahy je další díra. Jiné dveře tu nejsou… Připomíná mi to ten obraz v muzeu. Byla na něm tato místnost s dírou namalována. Další záhada.
Baterkou posvítím do otvoru. Je to jen pár metrů, seskočit se tam dá. Jenže cesta zpět nebude. Nahoru už se nedostanu. Sednu si na okraj a seskočím.
Přistanu do dřepu jako pytel brambor a taktak že jsem si nezlomil nohu. Zas tak nízko to nebylo… Má bolavá ruka o sobě dala vědět. Ještě to chybělo…Už to přestávalo a zase se to rozbolí. Asi z toho posledního souboje…
Stojím v další malé místnosti. Zde už není díra, ale otlučené dveře. Jestli nepůjdou otevřít, je konec… Jdou.
Vstoupím do nějaké jídelny. Zšeřelé a zašlé. Velmi dlouho chátrající. Poblikává několik zářivek na stropě. Na stolech špinavé talíře, příbory, otlučená varnice na čaj a rozbité židle. Všimnu si, že příbory jsou z plastu.
A to není vše. Povaluje se tu několik mrtvol. Všechny s prostřelenou hlavou. Nevypadají příliš staře. Ti lidé zemřeli nedávno, možná chvíli před mým příchodem! A ještě něco. O protější dvoukřídlé dveře sedí opřena ještě jedna postava. Na pohled živá. Znám ji. Je to Eddie. Ale nevypadá tak ťulpasky jako předtím. Má zvláštní výraz. A v ruce drží veliký revolver.
,,Eddie! Kde se tu bereš? To ty jsi je postřílel?“ vykřiknu.
Nepřítomně na mě pohlédne. Pak se usměje. Má zase ten starý výraz. ,,Zasloužili si to. Posmívali se mi a měli blbé kecy!“
,,Cože? Kvůli tomu jsi je zmasakroval?“
Eddie se začne smát ještě víc. ,,Ale Jamesi, ty také na všechno skočíš. Jasně že jsem je nezabil! Už takhle byli, když jsem přišel. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho šoku. Přísahám!“
,,Aha…“ řeknu. Moc se mi to nezdá.
Eddie vstane a otočí se ke dveřím za sebou.
,,Kam jdeš? Ty chceš jít úplně sám?“ ptám se ho. Nechci ho náhle nechat bez dozoru.
,,Ano, úplně. Neboj, postarám se o sebe. Mám zbraň.“
S těmi slovy otevře a odejde. Chvíli stojím a snažím se srovnat to v hlavě. Nevěřím tomu, že je Eddie nezabil. Možná ho ohrožovali a jen se bránil… Ale nevidím u nich žádné zbraně. Ten tlustý chlapec se mi přestává líbit. Ještě abych se krom Pyramiďáka měl na pozoru ještě před Eddiem.
Cosi světlého na stole, upoutá mou pozornost. Cár papíru, něco je na něm napsáno, ale je to už tak vybledlé, že to nepřečtu, ať se snažím jak chci. Zkusím otevřít další dvoukřídlé dveře, ale ty nejdou, ať s nimi lomcuji jak chci. Nezbývá mi nic jiného než odejít těmi, jak šel Eddie.
Za nimi se ocitám v další chodbě. Široké a dlouhé. Lemována spoustou dalších dveří. Je nad slunce jasné, kde se nacházím. Silent Hillská věznice. Lepší místo už jsem si opravdu vybrat nemohl. Po Eddiem ani stopy.
V pravidelných intervalech chodbu přerušují kontrolní stanoviště, s mřížovými dveřmi. Naštěstí všechny odemčeny. U nich stůl se židlí a nějakými papíry. Postupuji chodbou a u jednoho stanoviště najdu nález ceny zlata. Brokovnice! Původně měla být zamčena v bezpečnostní schránce, ale tu kdosi odemkl. A k ní čtrnáct nábojů. Není to mnoho, ale oproti trubce…
Kudy teď? Kde je tu nějaký východ? Namátkově zkusím větší dveře naproti stanovišti. Vedou do křídla s celami. Hrozně vlhko, ze stropu kape voda, hučí rozbitá klimatizace. Skutečně velmi strašidelné prostředí. Bojím se tu více než na schodišti. Rezaté zamřížované dveře u cel, zazděná zamřížovaná okna, bliká pár světel na stropě…
Kroky! Někdo tu chodí! Ale v chodbě nic nevidím. Je to v některé cele? Začnu je prohlížet. Narazím na jednu otevřenou. Malá, s jedním tvrdým lůžkem, záchodem a zazděným okénkem. Všude se povalují knihy. Čtu jejich názvy. Jsou vskutku…zajímavé.
Magie z pekla, Vzkříšení zesnulých, Vyvolání Ďábla, Padlí andělé, Hostina Sukuby, Kniha proroků…
No, nechám to být. Zde byl zavřený nějaký fanatik přes Černou magii. Nerad bych na sebe spustil nějakou kletbu, už tak toho mám dost. Vyjdu z cely a kroky jsou čím dál blíž. Další cela odemčená. Zde se zase povalují štětce, barvy a plátna. I několik maleb. Jsou to ale strašné mazanice. I děti ve školce malují lépe. Na jednom je nějaká postava letící vzduchem a u ní v rohu nápis: Žena v letu.
Další ukazuje budovu v plamenech. Na titulku stojí: Hořící muž. Nesmysl, ale ta stavba je mi povědomá. Už jsem ji někde viděl. Ale i zde byl zavřený nějaký bláznivý trestanec.
Opustím celu a dojdu k té, odkud slyším kroky. Cosi tam nejen chodí, ale i funí a říká: ,,Rituál. Rituál.“
Pořád opakuje tohle slovo. Ale cela je prázdná… Je ta bytost neviditelná? Pozvednu brokovnici a vypálím. Pořádně to škubne a zacloumá mou pohmožděnou rukou.
V cele to zaúpí a uslyším dutý náraz. Vytéká krev. Něco tam bylo, ale neviditelné. Ještě to tak…Budu se střetávat s neviditelnými monstry…Každopádně teď je to mrtvé.
Dorazím na konec křídla a vejdu do další chodby s kontrolními stanovišti. Hernajs, to je bludiště…Slyším zpěv. Nevím odkud, ale někdo nebo něco tu zpívá. Píseň beze slov… Vůbec není pěkná. Budí hrozné pocity. Zní v ní šílenství, strach, škodolibost a nevím co ještě. A ten hlas…úplně drásá nervy!
Utíkám chodbou, pryč z dosahu toho strašného zpěvu! Prolétnu prvními dveřmi na které narazím. Jsou mohutné, dvoukřídlé a vedou na jakési nádvoří. Pro změnu, je tu tma. Zavřu za sebou a s úlevou neuslyším ten hrůzný zpěv. Zato tady to hraje celou kakofónií zvuků. Cupitání, cvakání, ťapání…Zem je hlinitá a kdesi po ní běhají neznámí tvorové.
Posvítím nad sebe a ztrnu. Domníval jsem se, že je pořád noc a já se dostal ven. Kdepak. Nade mnou vidím strop. Asi budu pořád v podzemí. Kdo to tu stavěl? Co se děje s tou budovou? Jakoby se jakýmsi neznámým způsobem přemístila pod zem. Jestli tohle budu někdy někomu vyprávět, nebude mi věřit. A také pokud se k tomu vyprávění dostanu. Nikdo zatím neřekl, že odsud odejdu živý…
Co to tady pořád pobíhá? Svítím baterkou do všech stran, ale záhadné bytosti se světlu vyhýbají. Místo toho mi do paprsku padne něco jiného. Cosi, co dominuje tomuto nádvoří a zdůrazňuje jeho význam. Uprostřed stojí vyvýšená dřevěná plošina a na ní veliká šibenice. Je na ní zvláštní to, že z ní visí tři oprátky. Nejspíš pro hromadné popravy…
Nechce se mi šplhat na plošinu, to vážně ne. Spíše mi cosi zaujme na její čelní straně. Tři čtvercové dlaždice, s jakýmsi vyrytým nápisem. Každá má jinou barvu. První červenou, druhá modrá a třetí žlutá. Jsou zhotoveny pečlivě a nápisy dobře čitelné. Na červené se píše: Svůdnice. Na modré Tyran a na žluté Vrah.
Všimnu si, že modrá je trochu nakřivo, nesedí přesně ve svém otvoru. Narovnám ji.
,,Co to…sakra…!“ vyskočím metr do vzduchu a splašeně se rozhlížím. Ihned po srovnání dlaždice zazněl odkudsi tak hrozný a strašlivý výkřik, že jsem neměl daleko k infarktu. Plný bolesti, strachu, zloby a já nevím čeho ještě.
Utíkám zpět ke dveřím. Pryč, pryč, rychle pryč! Neohlížím se k šibenici. Bojím se toho, co bych tam mohl vidět. Doslova prolétnu vraty a s rámusem je za sebou zabouchnu. Vězeňská chodba teď přes všechnu svou pochmurnost, ztělesňuje úlevu. Kam se mám teď vydat? Počkám aspoň než se přestanu klepat. Mám hrozný strach. Co to jen vykřiklo? Nebo kdo to vykřikl? Zabil jsem snad pohybem té dlaždice někoho? Mary…do čeho jsi mě to poslala?
Nevím které dveře zkusit, tak namátkou projdu jedněmi hned za kontrolním stanovištěm. Vedou do úzké chodbičky, zatáčející kamsi za roh. Tam končí před čtyřmi maličkými celami. Není v nich nic. Pouze špinavý záchod. Žádná postel, stůl, okno…jen holá zem. Cosi mi napovídá, že to bude samotka. Strašné. Tady nemohl dlouho nikdo zůstat příčetný. Není tu ani světlo. Potmě zavřený, bez pojmu o čase…Sem asi dávali hodně problematické vězně. Já bych se tu zbláznil za pár dní.
Jdu zpátky z tohoto depresivního místa. Nacházím se už na konci chodby. Otevřu poslední dveře a stojím v prostoru, kde vězni mohli mluvit se svými návštěvami. Původně to bylo přepažené dřevem a nerozbitným sklem, s umístěnými sluchátky. Ale asi někoho návštěva velmi naštvala a přepážku důkladně rozmlátil. Bez překážek tak projdu na druhou stranu a vyjdu do další veliké chodby.
Ta je asi vstupní. Nachází se na ní místy nějaké nástěnky a hlavně tu visí cedule s nápisem Východ. Pomalu kráčím chodbou k východu a nezapomínám na opatrnost. Svítí tu světlo a není tu tolik špíny a plísně jako v ostatních částech. Konečně! Stojím před východem… Mačkám kliku, dveře se pohnou.. a zároveň do něčeho narazí. Zkouším to znovu a znovu, ale marně. Budou zazděné… Já se odsud nedostanu!
Zoufale si kleknu na zem. Už si vážně nevím rady! Kde se nachází Eddie? Musel taky někudy přijít a nejspíš jinudy než já. Třeba zná cestu ven…Ale kde ho tu teď mám sakra hledat?
Stoupnu si a zklamaně odcházím od dveří. Nalevo se pyšní nápis: Kancelář ředitele. Možná tam bude něco užitečného… Vejdu do tmavé kanceláře, bohatě zařízené. Ano, je vskutku vidět, že tu sídlil šéf. Cosi se na zemi zavrtí a s mlaskáním se zvedá. Leknu se a uskočím.
Uslintaná a uplivaná příšera se potácí jako opilá. Reaguji rychle a roztřesenýma rukama zvednu brokovnici a pálím. Jednou, dvakrát, potřetí… Konečně padá mrtvá a její hnusná krev pocákala celou kancelář. Dobiji zbraň a přeskakuji mrtvolu. Napůl čekám, že se mi zahryzne do nohy. Na stole leží noviny. Zvědavě je zvednu a čtu:
Jezero Toluca, předmět hlavního zájmu turistů ve městě. Toto milované a nádherné jezero, má také svou odvrácenou stránku. Může to na první pohled vypadat jako běžná duchařská historka, ale v tomto případě je legenda pravdivá. V mlhavém listopadovém dni roku 1918, se lodi Malá baronka, naplněné turisty, nepodařilo doplout do přístavu. Tehdejší novinový článek říká, že se z neznámých důvodů potopila. Navzdory usilovnému policejnímu vyšetřování, nebyla dodnes nalezena jediná část lodi, ani jedno ze čtrnácti těl obětí. V roce 1939, se přihodila ještě podivnější událost…
Tady to končí, chybí dost listů. Na posledním útržku ještě přečtu: Mnoho mrtvých těl odpočívá na dně tohoto jezera. Jejich kostlivé ruce se napínají k lodím, které nad nimi plují. Možná se snaží dosáhnout na své kamarády.
Přebíhá mi z toho skutečný mráz po zádech. Idylické vzpomínky na jezero blednou. A já si říkal, jak krásné tohle místo je…Já a Mary…
S nepříjemnými pocity opustím kancelář a na chodbě pokračuji dál. Schodiště, vede nahoru. Původně vést mělo. Teď je rozbité a nikam bych se po něm nedostal. Spíše by mě to zasypalo. U jeho úpatí je otevřený rezatý poklop. Pod ním je další schodiště, menší a uzoučké. Vede to do sklepa? Nechce se mi tam, ale kam jinam se vydat? Východ tu je zazděný. Byl bych raději kdyby schody vedly vzhůru z podzemí, ale bohužel…
Schodiště končí nehorázně špinavými a zašlými dveřmi. Původně měli petlici se zámkem, ale tu někdo urazil. Cosi tu páchne. Otevřu je a málem omdlím. Tak hnusný puch hniloby a rozkladu jsem dosud necítil. To je něco tak strašného, že mám co dělat abych se nepozvracel. Stojím totiž v márnici a mrtvá těla v různých stupních rozkladu, leží všude okolo. I pece jsou jich plné. Přímo přede mnou je vozík a na něm leží přikryté tělo. Jen ohnilé nohy ční ven.
,,Co to? Zdálo se mi to, nebo se to slabě pohnulo?“ špitnu.
Nebudu to zjišťovat, rychle pryč. Přeběhnu ohavnou prostoru k druhému konci a dveřmi se vyřítím ven. Je mi jedno co tam číhá. Radši deset Pyramiďáků než to, co leží v márnici. Pořádně to mnou otřáslo. Na tohle od malička mám komplex. A toto je vážně síla!
Až teď se rozhlížím. Moc tu toho není, jen veliký výtah. Nekrytý, takový, jaké jsou v dolech. Možná pojede nahoru… Vstoupím do něj, ale není tu žádný ovládací panel. A když pohlédnu nad sebe, žádnou šachtu nevidím. Výš to nejede…
Výtah sebou cukne a s rachotem sjíždí dolů. Nestačím vyskočit. Celé zařízení se třese a s rámusem starého motoru jede níž a níž. Je to snad nějaký důl? Kde to proboha končí?
Výtah jede už snad celou věčnost a stále nejsem dole. Nemíjíme žádná patra, nic. Jen kamenitá stěna. Když už myslím, že projedeme zeměkouli skrz, výtah narazí na zem a s boucháním zastaví. Konečná. Vystoupím z výtahu a v matné tmě, narušené svitem mé baterky, málem narazím do zachovalých dřevěných dveří. Vypadají čistě, jako pokojové. Jediná možná cesta dál. Bez vrznutí je potichu otevřu. Za nimi další úzká chodba, ale je tu něco zvláštního. Žádná kamenitá, oprýskaná nebo plesnivá zeď, to vůbec ne. Stojím na parketách, stěny vymalované světle červenou barvou a až na občasný cákanec zaschlé krve, by to tu vypadalo celkem přívětivě. Je mi jasné, že toto není už součást věznice, musím být několik desítek metrů pod zemí. Nelámu si hlavu s tím, kde se to tu vzalo, kým a proč to bylo postaveno, pokud to vůbec někdo stavěl. Spíše to vzniklo jako další záhada v tomhle ďáblem prokletém městě.
Dojdu na konec chodby, která zatáčí za roh a nestačím se divit. Ústí do ní další a pak ještě dvě. Do toho se křižují s dalšími třemi. Sakra to je bludiště… Kam co vede? Jak se tu mám vyznat?
Rozhodnu se zachovat pravidlo pravé ruky a doufám že tato rovnice funguje i v tomto labyrintu. Zahnu do chodby napravo a skoro zakopnu o mrtvolu nějakého monstra. S tímhle jsem se zatím nesetkal. Humanoid, bez očí, úst, holá nažloutlá kůže… Nebudu to zkoumat blíž. Ale kdopak si tu asi vyřizoval účty? Zase to ticho. Z labyrintu mám vážně rozporuplné pocity. Má vůbec konec?
Všimnu si žebříku, na konci jedné krátké chody, která ústí do té mé. Žebřík vede dolů. Jak jinak, poslední dobou velice populární směr! Slezu po něm a ocitám se v jakési chodbě s drátěnou podlahou. Vede do kruhu, okolo místnosti, do které ústí dvoje dveře. Poskakuji sem tam jako zběsilý. To proto, že na spodní straně drátěné podlahy lezou po něčem co by se dalo nazvat rukama, asi čtyři monstra a chapadly se mě snaží chytit. Zapadnu do dveří.
Prostor za nimi se podobá peklu. Krev, na zemi i stěnách, visící železné konstrukce s mrtvými těly, stoly s krvavými nástroji, podobnými chirurgickým. A o zeď opřený obrovitý nůž. Dobře ho znám a vím, komu patří. Jeho majitele jsem už párkrát potkal. Jen ho zkusím uzvednout, kdepak. Nemohl bych ho nést. Příšerně těžký! Měl bych rychle vypadnout, dřív než se obyvatel dílny vrátí.
Prokličkuji mezi monstry k žebříku a hbitě šplhám nahoru. Zajímalo by mě, jak Pyramiďák s tím nožem leze nahoru. Nemám chuť se s ním setkat v labyrintu. Při úprku bych zaběhl do nějaké slepé uličky a konec…
Zachovávajíc pravidlo pravé ruky, po mnoha zatáčkách dojdu k dalšímu žebříku, rovněž vede dolů. Na zem to jsou tak tři metry. Vypadá to tu jako důl, kamenité stěny a hlavně zatopená podlaha. Voda mi sahá přesně nad kotníky. Mám plné boty hnusné, studené vody. S čvachtáním se vydám vpřed a dumám, jaké překvapení tu na mě asi čeká. Po mnoha zatáčkách se zastavím. Mám před sebou dvě cesty. Jedna pokračuje rovně, druhá nalevo, končící žebříkem. Zkusím tu nalevo.
Vyšplhám po žebříku a vylezu v jiné kamenité chodbě. Vede kamsi dolů. Na jejím konci cosi svítí. Vejdu do veliké místnosti, rozdělené mříží. Na druhé straně je postel, židle a na židli sedí…
To není možné, musím mít halucinace! To už je fakt šílené! Vždyť je to Maria! Nemá známky zranění, ničeho. Usmívá se na mně. Jakoby se nic nestalo.
,,Mario! Co…co tu děláš? Ty žiješ? Tys to zranění přežila??“ přiběhnu k mříži.
,,Ale Jamesi, o čem to mluvíš?“ ptá se a dál se mile uculuje.
,,V nemocnici, v té dlouhé chodbě u výtahu! To monstrum tě probodlo! Všude byla krev…“
Maria se zatváří udiveně: ,,Jaké chodbě? Co bych dělala v nemocnici? Nevím o tom, že by mi něco probodlo. Nepleteš si mně s někým?“
Jsem totálně zmaten. ,,Ty si to vážně nepamatuješ? Jsi…jsi vůbec Maria?“
Vstane a znovu se usměje. Skrz mříž mě pohladí po tváři. ,,Jestli chceš, tak jsem.“
Už toho mám dost: ,,Tak kdo sakra jsi? Můžeš mi dát jasnou odpověď?!“
Maria se zatváří vážně a uraženě. ,,Nejsem tvá Mary. Ani duch nebo přízrak. Jsem Maria.“
Musím se chytit mříží, abych neupadl. Vůbec nic nechápu. Byla její smrt v nemocnici jen nějaká vize? Ale ta krev na mých rukávech je její. Vůbec ničemu nerozumím.
,,Jamesi, tady za tou mříží je zamčený východ. Nemohu za tebou.“
,,Vydrž, přijdu pro tebe. Snad se někudy dostanu na druhou stranu. S těmito mřížemi asi nic neudělám.“
Maria se smutně usměje: ,,Ale pospěš si. Mám strach.“
,,Hned tam budu,“ slibuji. Snad ten slib i splním.
Utíkám zpátky do chodby a k žebříku. Nahoře vběhnu do druhé chodby a řítím se jak splašený. Zatáčí za roh. A v té rychlosti se téměř zastavím o někoho, po kom vážně netoužím. Pyramiďák! Vždycky se umí objevit v tu nejblbější chvíli!
Reaguji rychle, jde o čas. Než stačí pozvednout svůj bodák, vypálím dvakrát z brokovnice.
,,Jedeš, parchante!“
Pořádně to s ním cukne. Sice z něj vycákne krev, ale to je vše. Nevydá jediný zvuk a více nekrvácí. Mám tak dvě vteřiny než se vzpamatuje. Oběhnu ho a chodbou se ženu dál. Monstrum se žene za mnou. Slyším cákání od jeho mohutných bot. Snad pod tou vodou není nějaká díra nebo něco. Vymknutý kotník by teď znamenal můj konec.
Vůbec se mi nelíbí jeho přítomnost takhle blízko od Marie… Musím sebou hodit! Peláším dál a začínám být unaven. Přeci jen, bylo toho na mě moc, od příjezdu do města. Mám hlad, žízeň, kondice špatná…
Konec. Chodba slepě končí u žebříku. Brokovnici si vezmu do bolavé ruky a druhou se chytnu příčlí. Takto rychle jsem nikdy po žebříku nevylezl. Nacházím se opět na parketové podlaze, mezi světle červenými zdmi a před pokojovými dveřmi. Je mi fuk, co se nachází za nimi!
Proběhnu a zabouchnu za sebou. Leze ten neřád po žebříku? Není slyšet nic. Možná to vzdal, ale možná taky ne. Nebudu ztrácet čas, rychle pryč a pro Marii!
Cesta přede mnou je poseta rozházenými novinami. Zvědavě zvednu jednu roztrhanou stránku. Stojí na ní: Tělo muže, později identifikovaného jako Thomas Orosco Lumberjack, ve věku 39 let, bylo nalezeno uprostřed jeho pokoje, ležíc tváří nahoru. Pravděpodobnou příčinou smrti, byla četná bodná zranění na krku a levé straně trupu, zanechaná zbraní s ostrou čepelí. Odhadovaná doba smrti, nastala někdy mezi 23.00 a 0.30. Podle známek zápasu v místnosti a absence vražedné zbraně, usuzuje policie na zabití a otevřela vyšetřování vraždy. Nadto, vzhledem ke skutečnosti, že peněžní hotovost v pokoji zůstala nedotčena a Thomas Orosco byl znám jako alkoholik a násilník, očekává policie že motivem nebyla loupež, ale zločin z vášně.
Zpoza dveří, kousek přede mnou, zazní výkřik: ,,Ne tati, prosím ne!“
Rozrazím dveře s napřaženou zbraní. Nestačím se divit. V místnosti, jejíž zdi pokrývají věci připomínající hýbající se buchary, uhýbá vyděšená Angela před něčím, co vypadá jako člověk zkřížený se stolem. Exotické monstrum. Jako kdyby si někdo lehl na stůl a vrostl do něj.
Původ té věci je vedlejší. Horší je, že po čtyřech utíká k Angele. Běžím k tomu a vystřelím. S obludou to ani nehne. Sice odvrátí pozornost od Angely, ale skočí po mně. Porazí na zem a zalehne. Příšerně páchne. Navíc obscénní pohyby té věci ze mě vysávají sílu. Jako kdyby ze mě unikal život. Musím to zničit dřív než mě vysaje životní sílu úplně…
Monstrum má velkou hmotnost. Zbraň mi leží mimo dosah. Trubku jsem zapomněl už ani nevím kde. Nemůžu se dostat ven.
Další rána a cosi praskne. Myslím, že budu brzy vlisován do podlahy. To co prasklo naštěstí nejsou mé kosti, ale ten tvor na mně. Trochu se zvedne, aby čelil novému nebezpečí a já se vykulím ven. Vedle něho leží rozbitá televize. Nevím kde se tu vzala, ale Angela mi tím, že ji na něj pustila, zachránila život. Polomrtvá příšera po mně vztáhne svou odpornou ruku, ale to už držím brokovnici a střelím do ní čtyři rány. Netvor ještě zachrčí a znehybní.
Pohlédnu na Angelu, která udýchaně a s nenávistným výrazem hledí na monstrum. Pak se rozběhne a začne do mrtvoly vztekle kopat.
,,Ty hajzle, ty hnusáku! Za všechno můžeš ty!“ křičí.
Přijdu k Angele a vezmu ji za paži. ,,Klid, už je to mrtvé. Jsi v pořádku?“
Vytrhne se mi a dál kope do obludy.
,,Uklidni se, už je to dobré.“
Vztekle se ke mně otočí: ,,Nerozkazuj mi!“
,,Já se ti nesnažím rozkazovat…“
,,Tak co tedy chceš?! Jo tak, chceš na mě být hodný, že? Já vím proč tu jsi. Je to stále dokola. Chcete jen jedinou věc!“
To mě naštve: ,,To není pravda!“
Ušklíbne se: ,,Nemusíš lhát. Prostě to řekni, nebo mě donuť! Zmlať mě, jako to pokaždé dělal on!“ A ukáže na příšeru. ,,Stejně se staráš jenom o sebe… Nesahej na mně, je mi z tebe blbě! Říkal jsi, že Mary je mrtvá, je to tak?“
,,Ano, zemřela na nemoc…“
,,Lháři! Vím o tobě! Už jsi ji nechtěl, asi sis našel někoho jiného!“
,,To je blbost, já nikdy…“
Trochu se uklidní. ,,Pořád ji hledáš? Nebo hledáš spíš sám sebe…?“
S těmi slovy odejde. Zůstanu stát s otevřenou pusou. Co do té holky vjelo? A pak mi to začíná docházet. Nůž se zaschlou krví, který mi dala tam v apartmánu, ty noviny a tady to monstrum… Její otec ji asi zneužíval, ona ho jednoho večera zabila a utekla. A v této příšeře možná viděla otce… Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ale co ty její řeči o mně? Jak to myslela, že myslím na sebe a že jsem nechutné prase?
Maria! Nesmím ztrácet čas! Vrátím se do chodby a utíkám dál. Po Angele ani památky. Za rohem cesta končí u rezatého žebříku, vedoucího dolů. Snad tu někde Pyramiďák nečeká…
Další důlní šachta. Tichá a prázdná. Přepadl mě takový nepříjemný pocit… Rozděluje se. Vpravo ústí do další chodbičky s rezatými vrátky a rovně po chvilce končí hotelovými dveřmi s číslem 302.
Zkusím ty hotelové… Bez potíží je otevřu, ale na druhé straně mě čeká jen zármutek. Dostal jsem se za tu mříž k Marii, ale pozdě. Leží na posteli v tratolišti krve, s bolestným výrazem v krví potřísněné tváři. Na hrudi rozšklebená bodná rána. Opět jsem ji zklamal…zase nedokázal ochránit… Pyramiďák se činil.
Smutně se vrátím do chodby. Nechce se mi ji tu nechávat, ale nemohu jí vzít dál. Kde bych ji pohřbil? Kdybych byl rychlejší…nebo se tak dlouho nezdržel u Angely…
S pomýšlením na sebevraždu projdu rezatými vrátky a spatřím v místnosti před sebou hřbitov. Ano, hřbitov. Na podlaze roste tráva, i okolo zašlých náhrobků. Co to tady dělá? Jména skoro nejdou přečíst. Na jednom se píše: Walter Sullivan. A pak mě zaujmou tři náhrobky v koutě, které vypadají dost nově. Když si přečtu jména, opět mě to silně překvapí a znepokojí.
Na prvním stojí: Angela Orosco. Na druhém: Eddie Dombrowski. A na třetím… James Sunderland. A u nich čerstvě vykopané prázdné hroby. Neznamená to nic dobrého. Dva jsou opravdu jen vykopané díry, ale ten můj nemá dno. Díra vede do jakési chodby… Není cesta dál, tak tam seskočím. Není to vysoko.
V chodbě je poměrně chladno. Čím jdu dál, tím více stoupá chlad. Kam to vede? Za chvíli budu jak v mrazáku! Zdá se mi to, nebo cítím maso? A pak chodba končí u kovových dveří. Myslím že už vím, co je to za místo.
V prostoře za nimi, asi v kanceláři jatek, leží několik mrtvých těl. Všechna zastřelena. Nad nimi stojí opřen o stůl, s podivným úsměvem Eddie. V ruce třímá onen veliký revolver. Vypadá ještě děsivěji než ve věznici.
Zděšeně vykřiknu: ,,Eddie, co to děláš?!“
Pohlédne na mně. Nepřítomně, ale se zlým úsměvem. ,,Jak to asi tak vypadá? On mě vždycky rozčiloval: ,Ty nechutný kuse hovna! Je mi z tebe blbě! Špekoune nejsi na nic, na tebe bylo škoda kůže! Jsi tak hnusný, že tě ani máma nechtěla…‘ Možná měl pravdu…možná jsem nechutný kus hovna…Ale víš co? Je jedno, jestli je někdo němý, chytrý, hezký, nebo ošklivý. Je to stejné, když jsi mrtvý. A mrtví se přece nemůžou smát! Od této chvíle, jestli se mi někdo bude vysmívat, zabiju ho. Přesně takhle.“
,,Eddie, tobě přeskočilo…“
Eddiemu úsměv zmizí. Zamračí se: ,,Já to věděl. Ty taky. Jsi stejný jako oni.“
Je zle. ,,Eddie, já to tak nemyslel…“
,,Neomlouvej se, já to chápu. Vysmíval ses mi celou dobu, že? Od chvíle co jsme se potkali. Zemřeš, Jamesi!“
Zvedne pistoli a zamíří na mně. Čekal jsem to a Eddie je mizerný střelec. Chytím ho za ruku a uštědřím mu pořádnou ránu do břicha. Jen hekne. Než stačím udělat cokoli dalšího, sebere se a proběhne protějšími dveřmi do mrazící haly. Visí tu silné háky s masem. To maso má tvar obrovského tlustého těla…
Musím ho zneškodnit, ale zabít se mi ho nechce… Možná ještě má naději na záchranu… Mrtvých už bylo dost! S pozvednutou zbraní se vplížím do haly. Eddieho nikde není vidět. Schovává se za některou visící masitou hroudou.
,,Víš co to s tebou udělá Jamesi? Když jsi nenáviděn, provokován a popliván jen za to, jak vypadáš?“ zazní Eddieho slova mrazivým vzduchem. Kvůli ozvěně nevím, kde ten kluk je…
,,Potom, co jsi vysmíván po celý svůj život? To proto jsem utekl, když jsem zabil toho psa. Utekl jako malá vyděšená holka. Bylo to legrační, snažil se pokousat vlastní vnitřnosti! Pak konečně pošel. Potom po mě šel on, tak jsem ho taky střelil. Do nohy. Řval víc, než ten pes. S tím co mu zůstalo z kolena, si těžko zahraje fotbal!“
Fakt mu zcela hráblo! ,,Ty si myslíš, že zabíjet lidi je správné, Eddie? Potřebuješ pomoc…“
,,Jen si prosím přede mnou nehraj na svatouška, Jamesi… Město tě taky zavolalo! Nejsme jako ostatní lidé. Copak to nevidíš? Začneme!“ vyskočí zpoza jedné hroudy masa.
Zbláznil se, musím ho zabít… Vystřelí ze svého revolveru. Ozvěna znásobí výstřel a skoro ohluchnu. Eddie vážně nepřemýšlí. Pálí jako zběsilý a ani pořádně nemíří. Šest nábojů je rychle venku…
Zakleje a po kapsách vytahuje další munici. A v tu chvíli zaútočím. S kletbou začne utíkat a snaží se v běhu nabíjet. Patrony mu padají na zem. Vztekle po mně mrští revolverem. Uhnu těžké zbrani a vystřelím. Eddieho tělo broky mrští skoro dva metry dozadu. Přicházím k němu. Je mrtev. Krvavá skvrna se šíří z jeho prostřelené hrudi. Má možná udivený výraz, jako by ho smrt překvapila…
,,Zase jsem zabil člověka…“ uklouzne mi. Pak dobiju zbraň posledními patronami a zamířím k velikánským vratům na konci haly. Maria mrtvá, Eddie mrtvý…
Venku už je zase den. Světlo mě po vší té temnotě parádně oslní. Uvítá mě neprůhledná mlha. Slyším šplouchat vodu, musím být na břehu jezera. Nevzpomínám si, že tu někdy byla jatka…
Seběhnu pár schodů a udiveně zjišťuji, že stojím u půjčovny lodí. Když popoběhnu o pár metrů nalevo, spatřím v mlze obrysy budovy muzea… To jsem moc daleko nepokročil.
Původně mé kroky vedly do hotelu za jezerem, tak budu pokračovat. Myslím, že si nemusím dělat starosti s půjčením pramice… Jak v té mlze dopluji k hotelu, aniž bych zabloudil? Leda podél břehu…
Vyberu si pramici která vypadá nejzachovaleji a nejistě vlezu dovnitř. Silně se zahoupe. Budu vůbec umět veslovat? Angeliným nožem přeříznu lano poutající loď k molu a vyrazím na cestu. Bedlivě dbám na to abych plul podél břehu a každou chvíli se pramice zahoupe, když narazí na nějaký vyčnívající kořen, nebo kmen. Ticho ruší jen šplouchání vody. Vzpomenu si na článek co se psal v novinách, tam ve vězení. O té ztracené lodi…a zvláště ten konec…kostlivé ruce sahají vzhůru…Brrrr!
Neměl bych myslet na takové věci, už tak je tady děsu dost. Moc mi to veslování nejde…Jen aby se tu nevynořil z vody Pyramiďák! Nebo se nepřihnal na motorovém člunu! To je ale blbost…
Plavba ubíhá a loď najednou drcne a zahoupe se. Narazila do mola. Že už bych byl na místě? Otočím se a zjišťuji, že ano. Nedaleko mola začíná cesta k hotelu, který dobře vidím i přes mlhu. Vůbec se po třech letech nezměnil. Stále moc hezká budova…
Vystoupím z loďky na dřevěné molo a vydám se na pískem sypanou cestu. Nikde ani živáčka. Mám jen sedm patron, dost mě to zneklidňuje. Jak se budu bránit? Kdoví jaký ďábel ještě na mě kdesi číhá…A co Pyramiďák?
Dojdu ke vchodu a otevřu ho. Vstupní hala je sice zaprášená, ale jinak vypadá poměrně zachovale. Musím znovu použít baterku, okna zatlučená. Svítí už mnohem slaběji, brzy zhasne…
Ale na pultu recepce mě něco zaujme. Papír a malý klíček. Vzkaz a přímo pro mě! Na papíře stojí: Pane Sunderlande, zapomněl jste si tu videokazetu. Najdete ji ve své schránce v suterénu. Děkujeme.
Videokazetu? Na to si nevzpomínám… Ano! Měl jsem tu vlastně videokameru! Možná tu nějaká kazeta opravdu zůstala…
Pak je cosi zajímavého napsané i na mapě hotelu, visící vedle recepce. Na místě, které je označeno jako pokoj 312, se píše: Čekám na tebe.
Mary? Opravdu tam jsi? V 312 jsme bydleli… Musím se tam dostat! Kazeta počká…
Hernajs, už si to tu nepamatuji… Kudy se tam jde? Tady vidím schody…Ty vedou dolů. Asi do toho suterénu. Sejdu po nich dolů a v šeru mě uvítá ona krasavice, co má místo hlavy dvě figurínové ruce. Sakra! Zrovna teď! Když nemám střelivo… Příšera je rychlá. Horní končetinou mi uštědří pořádnou ránu do obličeje. Mám pocit že mi zlomila nos. Okamžitě střílím. Z bezprostřední blízkosti broky vykouzlí pořádnou díru do její hrudi. Se vzteklým zvukem se zhroutí. Ještě se na zemi cuká a já po ní dupu tak dlouho, dokud neznehybní. Šest ran… To není moc!
Kudy teď? Proč to ksakru kdosi nechal tady ve sklepě? Je tu hodně dveří, ale většina jsou různá skladiště. Jedno z nich je zásobárna jídla. Ten puch mě rychle vyžene ven… Kromě nouzového světýlka tu nic nezahání tmu. Dojdu k něčemu, co za okny vypadá jako kancelář. Že by to bylo tady?
Uvnitř stůl s počítačem, křesla, televize, lednička a malý sejf. Na něm vizitka s mým jménem. Co to tu dělá? To by spíš mělo být v recepci… Klíček do schránky pasuje a dvířka se s cvaknutím otevřou. Skutečně, videokazeta a hlavně…hlavně…krabička s broky a náboje do pistole! Je fuk, kde se to tam vzalo, kdo to tam dal a podobně. Hlavně že to mám!
Kazetu narvu do kapsy u bundy a doufám, že mi nevypadne. Není zasunutá ani z poloviny. Opustím kancelář s úmyslem odejít k suterénu, ale tam kde bylo schodiště, se náhle objevily dveře. Co to znamená? To přece… Vždyť tady mou rukou pošla ta obluda… Váhavě dveře otevřu a horko mě udeří do tváře. Ano schody tam jsou, ale jiné. Tyto vypadají jako dřevěné a hlavně po pár metrech hoří. Celý prostor nahoře je v plamenech. A těsně před těmi plameny, stojí Angela. Na zdi visí prostěradlem přikryté tělo…
Angela jde pomalu ke mně. Zdá se, že mě nepoznává.
,,Mami, mami…hledala jsem tě! Zůstala jsi už jen ty! Možná potom už budu mít klid…“
Zmateně couvám zpět ke dveřím.
,,Mami, proč utíkáš? Ach…promiň, nevím proč a jak, ale spletla jsem si tě s matkou.“
To se mi ulevilo. Nechci zabít dalšího člověka jako Eddieho…
,,Omlouvám se,“ pokračuje. ,,Díky že jsi mě zachránil… Ale asi bych byla raději, kdybys to neudělal. I matka to říkala, že jsem si zasloužila co se stalo.“
,,Ne Angelo, to není pravda! Nemůžeš se z toho vinit!“
,,Nelituj mě, nezasloužím si to. Nebo myslíš, že mě můžeš zachránit? Budeš mě milovat, starat se o mně? Zahojit všechna má trápení?“
Nevím co říct. Ani co si myslet.
Smutně se usměje: ,,Jamesi, vrať mi ten nůž.“
,,Ne, nevrátím,“ odpovím pevně.
,,Necháváš si ho pro sebe?“
Zavrtím hlavou: ,,Nemohl bych se zabít…Uf, je tu horko jako v pekle!“
,,Ty to taky cítíš? Já to tak cítím pořád…“
Angela se otočí a po schodišti vstoupí do plamenů. Než stihnu cokoli udělat, úplně ji pohltí. Ale místo strašlivé smrti, se nic nestane. Zdá se, že jí nepálí, neubližují. Spíše očišťují. Stoupá po schodech výš a výš… Pokusím se jít za ní, ale ten žár mě hodí zpět. Mě nejsou určeny…
Pro Angelu to nejspíš končí. A jelikož ji plameny nepálí a schody vedou nahoru, možná i šťastně. Druhý smutný příběh se uzavřel. Skončil Eddieho, teď Angely a co ten můj?
Projdu dveřmi zpět a doufám, že najdu jinou cestu. Žár zmizí. Jen tak se otočím… Dveře zmizely! A oheň taky! Zase ty zaprášené schody do haly! Po Angele ani stopy. Už pro ni snad peklo skončilo a má se dobře… Aspoň k někomu je to prokleté město milosrdné…
Vracím se do haly, ale jak hledám, jak chci, bloudím a nemůžu najít schody do nejvyššího patra. Do prvního ano, ale kde jsou do druhého…
Zrovna vejdu do restaurace, které vévodí velikánský klavír. Něco mi to připomene. Mary také občas hrála. Moc jí to nešlo, ale já ji rád poslouchal…
Klavír cinkne a vytrhne mě z myšlenek. Pořádně mě vylekal!
Zpoza klavíru vyskočí Laura! Kde ta se tu vzala…
,,Cha cha! Lekl ses?!
,,To máš tedy pravdu,“ uleví se mi. Docela rád ji vidím. Kromě toho zavření v nemocnici, mi nic vážného neprovedla. A o těch příšerách tam, asi nevěděla.
,,Pořád nemůžu Mary najít,“ posmutní Laura.
,,A odkud ji znáš?“ zajímá mě.
Laura beze slova z kapsy vytáhne dopis a podá mi ho. Zvědavě jej čtu: Má nejdražší Lauro, nechávám ti tento dopis u Rachel, aby ti ho předala až odejdu. Jsem teď hodně daleko, na tichém, překrásném místě. Přeji ti brzké uzdravení, Lauro. Nebuď moc na sestřičky tvrdá. A Lauro, co se týká Jamese, já vím že ho nenávidíš, protože myslíš, že na mě není hodný, ale dej mu prosím šanci. Je pravdou, že bývá někdy nevrlý a moc se nesměje, ale uvnitř je to báječný člověk. Lauro, mám tě ráda jako vlastní dceru. Nebýt té nemoci, adoptovala bych tě. Šťastné osmé narozeniny, Lauro. Navždy tvá kamarádka Mary…
Vracím jí dopis: ,,Lauro, kolik je ti let?“
,,No brzy mi bude devět… Mám ještě jeden dopis od Mary. Chceš ho číst?“
,,Ano,“ vyhrknu.
Začne šátrat po kapsách. Je čím dál nervóznější.
,,Sakra, musel mi vypadnout! Musím ho najít!“
,,Lauro, počkej, Lauro! Je to nebezpečné!“
Nevšímá si mě a uteče. Neběžím za ní. Umí se o sebe postarat. Pochybuji že ho najde, kdoví kde jí vypadl.
Odejdu z restaurace druhým vchodem a ocitám se v chodbě s pokoji. No to je super, zase jsem si pomohl! Odejdu do haly s výtahem a náhle stojím vedle schodiště do druhého patra. Jako by se tu zničehonic zjevilo. V tomhle hotelu už si i zdi dělají co chtějí…
Vycházím po něm nahoru. Co mě čeká v tom pokoji? Bude tam skutečně Mary? Nebo je to jen zoufalé přání a naděje…
,,Jamesi…“ odkudsi zazní. Co to…Znělo to jako Maryin hlas! Zpoza zdi… Určitě to šlo z toho pokoje!
Sprintuji po schodišti a řítím se chodbou k pokoji 312. Stojím před dveřmi. Zevnitř není nic slyšet. Dotknu se kliky a pomalu otevírám dveře v očekávání, co spatřím. Světla je tu dost, okno a dveře na balkon, jako by je někdo právě umyl.
Skříň, bílé zdi, televize, video, noční stolky, veliká postel a na ní…
Nikdo. Zhola nic. Pokoj je prázdný. V co jsem taky mohl doufat? Mary přece před rokem zemřela, nemůže tu být. Kdoví kdo si ze mě tím dopisem vystřelil… Šmátrám po onom dopisu v kapse a není tam. Nemohl mi vypadnout, kapsa byla zapnutá. Zmizel…
Najednou mi vypadne videokazeta. Aspoň se na ni podívám, pokud jde elektřina… Zkusím zapnout televizi a s údivem zjišťuji, že elektřina funguje. Video funguje také. Zasunu kazetu, sednu si do křesla a zvědavě čekám.
Pak se objeví obraz. Je na něm Mary, jak stojí u okna a usmívá se.
,,Už zase natáčíš, no tak, nech toho. Miluji tohle místo. Je tu tak krásně! Prý je to tu posvátné. Jamesi, slib mi že mě sem zas někdy vezmeš…“
Mary náhle dostane záchvat kašle.
Obraz se začne třást, šumět a náhle jej vystřídá cosi jiného. Je to velmi nekvalitní, obraz skáče chvílemi zašumí. Dá se špatně rozeznat, co na něm je.
Rozeznám postel, na ní Mary a kdosi nad ní. Není mu vidět do obličeje… Zdá se, že s ní mluví… Pohladí ji po tváři… Sáhne po polštáři… Ne! Přikládá jí ho na obličej a začne ji dusit! Mary se chabě brání, nemá sílu a po chvilce znehybní. Pak obraz zašumí znovu a ztratí se. Na kazetě už více není.
Sedím v křesle a hlavu mám sklopenou. Jak je toto vůbec možné…To nemůže být pravda… Nahmatám nůž od Angely a prohlížím si ho. Chtěla mi ho vzít. Já povídal, že se nikdy nezabiji. Opravdu to dokážu? Nechce se mi žít…
Cvaknou dveře.
,,Tady jsi! Všude jsem tě hledala!“
Nevzhlédnu, po hlase poznám Lauru.
Pokračuje: ,,Našla jsem dopis. Našel jsi ty Mary? Jestli ne, tak půjdeme, ano? Už jsem z toho chození unavená.“
,,Lauro, Mary je pryč. Zemřela.“
Nevěří: ,,Lžeš! To je lež!“
,,Bohužel je to pravda…“
Laura posmutní: ,,Byla Mary nemocná, proto umřela?“
,,Ne, já jsem ji zabil…“
Laura vykulí oči a snaží si to srovnat. Pak mě začne zoufale tlouct: ,,Vrahu! Nenávidím tě! Vrať mi ji! Proč jsi to udělal? Chci Mary zpátky! Věděla jsem to, nezáleželo ti na ní!“
Co jí mám odpovědět? Tak mizerně jsem se ještě necítil…
Laura plačtivě pokračuje: ,,Pořád na tebe čekala… Proč? Proč?“
,,Je mi to moc líto, ale Mary už není. Odpusť mi Lauro…“
Laura se otočí a beze slova odejde z pokoje. Zhrouceně sedím v křesle. Měl bych to se sebou skončit… Nic jiného si nezasloužím. Já, nemohl jsem se na to dívat… hrozně trpěla, nebyl jsem schopen jí pomoci. Trápila se a mě to ničilo. Tak jsem ji zabil a nějak si namluvil, že zemřela před třemi roky na nemoc. Ale to není tak dlouho…nanejvýš ten rok… Odpusť mi Lauro…odpusťte mi všichni… I ty Mary…
Nemám sílu se zabít. Vezmu brokovnici a mířím ke dveřím. Je mi fuk co se stane. Na ničem už nezáleží… Kdybych aspoň Lauře tolik neublížil…
Vysílačka, kterou mám od toho místa kde jsem našel mrtvého policistu, začne šumět… A slyším hlas…Zní jako Mary…
,,Jamesi, kde jsi…jsem tady! Ty mě nenávidíš? Čekám na tebe… Prosím, pojď ke mně…Nesnášíš mě? Proto nejdeš? Pospěš si, ztratil ses? Jsi blízko? Čekám blízko, Jamesi…“
Snažím se to ignorovat, ale nejde to. Co kdybych skočil z toho balkonu? Bylo by to rychlé a nezašpinil bych pokoj… Jak vůbec mohu žít s myšlenkou, že jsem zabil člověka, kterého jsem miloval, on miloval mně a přísahal, že s ním budu trávit dobré i zlé? Možná jsem horší člověk než Eddie…Z něj šílence a vraha udělali, ale já…Vlastním sobectvím se vrahem stal sám…
Když odejdu z pokoje, rádio ztichne. Hotel se změnil. Střecha tu není, všechno mokré a zčernalé od ohně. Scházím po schodech dolů, ale cesta do vstupní haly a recepce, je zazděna. Místy umístěny pásky s nápisy Kvůli požáru uzavřeno a podobně. Hotel vyhořel? Předtím byl v pořádku…Ale co, to je jedno. I ta budova se zbláznila…Zdi si dělají co chtějí.
Všechny dveře a průchody jsou zazděné. Cosi mě vede jen jednou cestou. Vyústí do přízemí. Nevím proč, ale nějak to poznám. Postupně dojdu k velikánským železným vratům. Co zase znamená tohle?
Se zaskřípáním se otevřou a vkročím do podivné prostory. Stěny železné a orezlé, podlahu pokrývá koberec. Strop vysoko a pod ním naproti vchodu…
Široká římsa, ze které slyším křik. Ach ne… V železné konstrukci visí hlavou dolů Maria a prosí mě o pomoc. A vedle konstrukce stojí…
Pyramiďák. A není sám. Na druhé straně stojí druhý, navlas stejný! Jsou dva! Tak to je jasné…proto jsem ho tolikrát za sebou potkával na různých místech! Pronásledovali mě oba dva a já předpokládal, že jde jen o toho samého!
,,Jamesi! Pomóc! Pomoz mi…prosím!“ křičí ubohá Maria.
Jeden z Pyramiďáků přejde ke konstrukci a pozvedne bodák.
,,Ne! Už ne, ty hajzle! Chcete přece mně! Nech ji na pokoji!“
Monstrum jako by bylo hluché. Chladnokrevně bodne zbraň Marii do zad, až jí vyjede z hrudi. Ta s hlasitým výkřikem bolesti a zoufalství, umírá.
Rezignovaně padnu na kolena a koukám do země. Už mi to všechno zapadá.
,,Potřeboval jsem potrestat. Potrestat za ten hrozný čin. To proto jsem vás dva potřeboval. Proto jste se zrodili z mého nitra. Mého svědomí… Abych dostal to, co mi patří… Ale s tím už je konec. Musí to skončit. Potrestán jsem byl. A musím se s tím vyrovnat!“
Vstanu a vidím že Pyramiďáci stojí vedle mě. Z každé strany jeden. Musím být rychlý. Utíkám k protější stěně a mířím brokovnicí na jednoho z nich. Vystřelím a s obludou to cukne vzad. Mezitím ke mně doběhne druhý. Mám co dělat, abych uskočil před dlouhým bodákem. Střelím jej taky a prchám. První monstrum se vzpamatovalo a žene se za mnou. Střílím znova. Druhý se přihnal zezadu a zaútočil. Sice uhnu, ale ne dost rychle. Bodec projede kolem mého boku, roztrhne bundu a škrábne mě po těle. Syknu bolestí.
Střelím jej do hlavy. Cinkne to o jeho masku, ale zůstane trochu otřesený. A už zase prchám. Hernajs, brzy budu mít prázdno a unavím se. Už teď sotva běžím…
Střílím jako šílený do obou oblud, až mám zbraň prázdnou. Běžím podél zdi a šátrám po nábojích. Několik mi jich upadne. Monstra se mi snaží zahradit cestu, ale nejsou tak rychlí jako já a kličkuji mezi nimi. V jednu chvíli málem jedna z oblud bodne svého kolegu.
Povede se mi naládovat a střílím znovu. Dalších sedm ran venku. Zbývá už jen pět patron. Dostanu dalších pár škrábanců a těžce dýchám. Za chvilku nebudu tak mrštný a bodák jednoho z nich, mě nabodne jako jednohubku.
Střelím bližšího Pyramiďáka do masky, pak ještě jednou, chystám se k dalšímu výstřelu, když příšery udělají něco naprosto neočekávaného.
Pyramiďáci se otočí, dojdou do středu haly, bodáky udělají do podlahy důlek. Co to je zase za čertovinu? Stoupnou si, tupý konec zbraně zapřou do důlku, hrot namíří na hrdlo a nabodnou se na něj. Oba.
Obezřetně čekám a nepřiblížím se. Je to nějaká past? Zpod masek vytéká krev. Opatrně se k nim přiblížím. Ani se nepohnou. Troufnu si ještě blíž a dokonce do jednoho strčím svou zbraní. Nic. Pyramiďáci jsou doopravdy mrtví. Proč tu sebevraždu spáchali, netuším. Mohli mě přece zabít?! Nechybělo už mnoho…
Nebudu nad tím více dumat, stejně na nic nepřijdu. Radši odsud odejdu. Snad je to konec. Pohlédnu na římsu. Maria tam pořád visí, ale je mrtvá…I kdybych tam nějakým neznámým způsobem vylezl, nemohu pro ni nic udělat.
Vedou odsud dál dvoje vrata. Jedny otevřu a vejdu do další ohořelé hotelové chodby. Vedou do ní i ta druhá vrata…
Přímo naproti vratům, je na zdi v nadživotní velikosti cosi, co vypadá jako obličej v největším utrpení…Vypadá jako Mary…Brrr!
Chodba se různě klikatí, až končí dveřmi. Projdu a stojím v pokoji. Nebo spíše v knihovně. Není tu nic zvláštního, jen na psacím stole u okna je rádio se sluchátky. Cosi mě nutí, abych si je nasadil. Zapnu rádio. Ve sluchátkách se ozve můj hlas: ,,Mary zemře?! To nemyslíte vážně!“
A další hlas odpovídá: ,,Je mi opravdu líto…“
,,Ale vy jste doktor! Léčit lidi je vaše práce!“
,,Prosím uklidněte, se. Udělali jsme maximum. Ale na její onemocnění stále neexistuje účinná léčba.“
,,Kolik jí ještě zbývá času?“
Doktor odpoví: ,,Obávám se, že to nevíme přesně. Maximálně tři roky, minimálně šest měsíců. Přesně určit to nejde…“
A to je vše. Rádio oněmní. Za oknem se vznáší nemocniční postel… Odcházím. Proč to nekončí? Pyramiďáci jsou mrtví, já vím co jsem provedl a byl jsem trestán celou dobu! Lituji toho, tak proč není konec?!
Protějšími dveřmi se dostanu do dlouhé, vlhké a úzké chodby, naplněné slabým mlžným oparem. Jak jdu dál, odněkud mluví hlasy:
,,Co chceš, Jamesi?“
,,Přinesl jsem ti květiny…“
,,Nechci žádné pitomé kytky! Běž pryč!“
,,Mary, co to říkáš?“
,,Koukej, vypadám hrozně! Vypadni odsud! Nech mě na pokoji, stejně budu brzy mrtvá! Možná zítra, možná pozítří! Kdyby mě zabili, bylo by to lepší! Ale asi nemocnici ze mě plyne tučný zisk…proto mě nechávají naživu! Ty jsi ještě tu? Řekla jsem, abys vypadl! Jsi snad hluchý? Zmiz a už se nevracej!“
Maryin hlas se změní v pláč: ,,Jamesi, počkej, nechoď. Zůstaň se mnou! Nenechávej mě samotnou…Já to tak nemyslela! Prosím, řekni že to bude v pořádku…Řekni že neumírám, pomoz mi!“
Hlas ztichne. Já už to nevydržím, zblázním se! Skončí to někdy? Asi se mám zabít, dokud to neudělám, možná se to bude opakovat stále dokola…
Mezitím dorazím na konec chodby. Železné dveře vedou na rezaté požární schodiště, jenž vede pouze nahoru. Prší. V Silent Hillu prší. Ale mlha nezmizela.
Schodiště vede na střechu, spíše to, co z ní zbylo. Jakmile na ni vstoupím, schodiště se zřítí. Není cesty zpět. Po požáru tu toho moc nezbylo, ani jedna zeď. Spíše jen kousky. Z jednoho ohořelého okna hledí ven nějaká žena. Má stejné šaty jako Mary na mé fotce…
Jdu k ní.
,,Mary?“
Otočí se. Ale vůbec se neusmívá. Navlas vypadá jako Mary, i stejný účes a všecko, ale není to ona…cítím to…
,,Už zase?! Zase jsi se spletl?“
,,Mario! Co tu děláš?“
,,Mary je mrtvá, tak co pořád blázníš?! Já jsem tu pro tebe, budu tě milovat a dělat co budeš chtít! Tak proč mě pořád nenávidíš?!“
,,Chci Mary! Jdi pryč! A ty nejsi ani Maria, ta tak zlá nebyla! Jsi nějaký odporný přízrak, další z tohoto odporného místa!“
V tu chvíli začne odhalovat svou pravou podobu. Rysy se mění, tělo deformuje. Vlasy mizí. Nahrazují ji odporné pařáty, démonický obličej, zrůdné tělo a visí v železné konstrukci, v takové, ve které zabíjel oběti Pyramiďák.
,,Zabiju tě Jamesi!“ zakřičí démonickým hlasem a letí ke mně.
Začnu utíkat k protějšímu okraji střechy. Vypálím z brokovnice poslední náboje a pak ji zahodím. Vyndavám pistoli. Od monstra ke mně náhle letí mrak netopýrů, či co to je. Úplně mě obklopí, srazí na zem a kouše, škrábe, tahá za vlasy. Po chvilce zmizí, ale to je obluda u mě. Znetvořenýma nohama visícíma z konstrukce mi sevře hrdlo a začne dusit. Zvednu pistoli a střílím jí do obličeje. Pustí mě a bolestivě zaúpí…Maryiným hlasem…
Zhluboka se nadechuji, ale to už po mně znova sahá. Nemám čas přebít a kvůli jejímu důkladnému kopanci upustím pistoli. Zbývá mi jediná zbraň…
Z opasku vytáhnu nůž od Angely a vrhnu ho po obludě. Nikdy jsem nožem neházel, nešlo mi to. Ale jakoby se sám a ochotně zamířil obludě přímo do srdce. Ta zasípe a s rachocením padne na zem. Hýbe se a neumírá. Ale už mě neohrozí.
,,Jamesi…Jamesi…Jamesi…“ opakuje Maryiným hlasem bolestně stále dokola.
Nabiju pistoli a jednou ranou do hlavy, ji dorazím…
Okolo jezera mířím zpět cestou, kterou jsem přišel. Mlha nezmizela, ale já se cítím mnohem lehčí. Za ruku držím Lauru, která vedle mě rozpustile poskakuje. Asi to pochopila a odpustila mi. Nebo zasáhla vyšší moc. Čekala před hotelem. Po zabití obludy se náhle hotel vrátil do ohořelého stavu, jaký ve skutečnosti je. Mrtví Pyramiďáci zmizeli a tělo Marie také. Zazděné části byly volné a já bez překážek vyšel ven. S Laurou míříme k mému autu.
,,Jé, já na něco zapomněla!“ vykřikne Laura.
,,A na copak? Doufám, že se kvůli tomu nemusíme vracet do Silent Hillu.“
,,Ne to ne. Ten druhý dopis od Mary. Našla jsem ho. Na, přečti si ho.“
Vezmu si jej. Stojí v něm:

V mých neklidných snech vidím to město, Silent Hill.
Slíbil jsi, že mě tam zase vezmeš, ale nikdy jsi to neudělal.
Tak jsem tam teď sama. Na našem oblíbeném místě.
Čekám na tebe...
Čekám na tebe, aby jsi mne navštívil. Ale ty stále nepřicházíš.
A tak dál čekám, uvězněná ve slupce své bolesti a samoty.
Já vím, že jsem ti provedla hroznou věc. Něco, co mi nikdy
neodpustíš. Přála bych si, abych to mohla změnit, ale nejde to.
Je mi do pláče a cítím se tak nepříjemně, čekajíc na tebe.
Každý den civím na praskliny ve stropě a jediné, na co myslím, je,
jak je to všechno nespravedlivé.
Dnes přišel doktor. Řekl mi, že můžu na krátký čas domů...
Není to tím, že bych se cítila lépe. Je to prostě tak, že tohle
může být má poslední šance. Myslím, že víš, co tím chci říct...
I tak jsem šťastná, že budu doma. Strašně se mi po tobě stýskalo.
Ale já mám strach, Jamesi. Bojím se, že ty ve skutečnosti nechceš,
abych se vrátila domů.
Kdykoliv mne přicházíš navštívit, poznávám, jak je to pro tebe
těžké. Nevím, jestli mne nenávidíš, nebo lituješ. Nebo jsem ti
prostě odporná...
Je mi to hrozně líto... Když jsem se poprvé dozvěděla, že zemřu,
odmítala jsem to přijmout. Byla jsem stále tak rozčilená a jedovatá
na všechny ty, které jsem nejvíc milovala.
Zvlášť na tebe, Jamesi.
Proto dokážu pochopit, jestli mne opravdu nenávidíš.
Ale chci, abys věděl tohle, Jamesi. Budu tě vždy milovat.
I když náš společný život musel skončit takhle,
nikdy bych jej nevyměnila za nic na světě.
Prožili jsme spolu několik nádherných let...
No, tento dopis se stává příliš dlouhým a tak už se rozloučím.
Řekla jsem ošetřovatelce, aby ti ho dala, až tady nebudu.
To znamená, že když ho čteš, jsem už mrtvá.
Nemůžu ti přikázat, abys na mne vzpomínal, ale nemohla bych unést,
kdybys na mne zapomenul.
Ty poslední léta, co jsem byla nemocná... Strašně mne mrzí, co jsem
udělala tobě, udělala nám...
Dal jsi mi tak mnoho a já jsem nebyla schopna vrátit ani jediné...
Proto si přeji, abys žil dál pro sebe.
Dělej, co je pro tebe nejlepší, Jamesi.

Jamesi...

Udělal jsi mne šťastnou...

Dojme mě to. Milovala mě víc, než jsem myslel… Snad se v tom Nebi, nebo co po smrti vlastně je, má dobře. Vrátím dopis Lauře.
Dítě se na mě usměje: ,,Už je po všem, viď? Mary je dobře.“
,,Ano, je. Stále nechápu, že se ti nic nestalo. Jak ses bránila těm monstrům?“
,,Jakým monstrům? Neviděla jsem vůbec nic, jen opuštěné město bez lidí…“
Nebudu se více divit. Už to stačilo. Bylo to určeno jen někomu… Laura za nic nemohla, tak město nemělo důvod ji trápit…
Mezitím dojdeme ke schodům na parkoviště. S úlevou shledám, že tam mé auto ještě je. Otevřu a s úsměvem řeknu Lauře: ,,Víš že jsi ještě malá na to, abys seděla vpředu?“
Zaškaredí se: ,,Jen počkej až vyrostu!“
Minutu nato, opouštíme Silent Hill.

Konec