Černí andělé 11.kapitola

Anotace: Další kapitolka

Máme spicha s Jakubem v jedné hospodě ve městě, klasicky mám zpoždění, takže vpadnu do dveří půl hodiny po domluveném termínu. Jsem celá zasněžená, oprašuju se a mávám na Kubu, že už jsem konečně dorazila. Blížím se statečně ke stolu. Pak ale zažiju infarkt! U stolu sedí Milan! Zdá se, že i jemu ztuhl úsměv na rtech. Kuba si mě vede ke stolu, představuje mě. S většinou se znám.
„Jo tohle je Milan, ale tuším, že jste se viděli tenkrát na té chatě."
"Ehm na chatě?" ptá se Milan, ale v ten moment nám oběma blikne!
"Jo, jo přivezl jsi ty fotky, tenkrát ráno... Ani bych tě nepoznala." hlesnu. Panebože! Ty pitomý velký sluneční brýle, ta kšiltovka!
"No ani já tebe. Tak já jsem Milan, ahoj." To není možný! Nepoznala jsem ho, ani mi nebyl na tom plese povědomej! Do háje!
"Nina." kuňknu. Podá mi ruku, rozpačitě se na sebe usmějeme. Uhnízdím se vedle Jakuba, kterej se už dál věnuje svým Himalájcům! Poslouchám a ani mě nenapadne se na Milana podívat. Ježíší! Tohle se může stát fakt jenom mě! Pohotově píšu smsku Emě, že ten skvělý Milan je Jakubův kamarád!
"Ty blaho, to se fakt stane jen tobe! A co jako budes delat?!:oO Mazeec!!" odpovídá okamžitě.
"Je to v prdeli, asi me jebne! Delame, ze jako nic, ale je to desny!!!"

"Komupak píšeš, miláčku?" Při tom oslovení dostanu kopřivku a mám milión chutí, odseknout, co je ti po tom?!
"Ale, Ema potřebovala něco do školy." Zaklapnu mobil a hodím ho do kabelky.
Všichni se přátelsky usmívají, jen já strnule hledím do hrníčku s grogem. Dívám se kamkoli, jenom ne na něj, ale mám pocit, že on oční kontakt vyhledává!? Při jedné příležitosti se přece jen naše oči setkají. K čertu proč je mi tak zle?
„Jsi celá bílá, není ti špatně?“ Špatně?! Já tu umírám!!! Vrtím hlavou.
„No jo, slečna o víkendu plesala, to se muselo podepsat.“ Podívám se na autora těch slova a napadá mě, že chlapi nejsou normální! Ale on hned dodává: „Už jsem si vzpomněl, kde jsme se ještě viděli.“
„Vážně?“ ptám se tázavě a naléhavě zároveň.
„Určitě, ples prumky. Seděla jsi u stolu s mojí kamarádkou.“ Kývnu hlavou. „Chvíli jsem tam pobyl s váma a pokoušel se sbalit tvou kámošku.“ Zakuckám se! Kuba zbystří. „Ale byla zadaná, smůla.“ Sladce se usmál. Ježíši, tohle nemůže být pravda!?!
"Ema někoho má?" ptá se Kubík, aniž by tušil, že ten hlupec mluvil o mně!
"Mno asi..., teda nevím..., byla tam s jedním klukem, tak třeba říkala, že k sobě patří. Znáš Emu, no." řeknu a chci se propadnout do západního německa!

Večer plyne, můj milý se pomalu opíjí, možná je přesvědčenej, že tím se jeho potence povzbudí. Mně je na zvracení jen při představě, že by na mě ten ožralec vedle měl sáhnout. Nenápadně ho psychicky připravuju na fakt, že chci jet posledním vlakem domů, nikoli trpět doma s ním a jeho podivnou rodinou. Ne, že by naši byli normální, ale oproti těm dvěma je musím svědomitě hájit! Otráveně se zvedám a odcházím na záchod. Trochu se upravuju v zrcadle, když někdo vstoupí.
„Ty ses zbláznil?!“ Tlačí mě před sebou do kabinky. „Milane, nech toho! Vždyť je tu Jakub!“ hlas mi selhává, stejně tak jako ruce i nohy, poslední slovo se mi vydralo přes touhou sevřené hlasivky.
„Ninočko, já tě strašně chci!“ Roztřesenýma rukama se snaží rozepnout džíny, knoflík odletí na podlahu a třikrát poskočí. Přitlačí mě ke zdi, jednou nohou se opírám o poklop od mísy, kachličky zatraceně studí. Tma před očima. Ruce bolestivě zarývají do kůže. Couvám před tou sílou, co ho zachvátila.
„Potřebuju tě ještě vidět!“ vzdychá namáhavě. Marně se ho snažím rukama aspoň trochu odstrčit, aby se můj hrudní koš mohl naplnit. Po posledním nárazu povolí. Zhluboka dýchám. Hekticky mě líbá, musím ho vyhodit, jinak by snad neodešel.
Důstojně se upravím a zasednu zpět vedle Jakuba. Ten už leží hlavou na stole a cosi přiopile žvatlá. Tisknu se k němu, protože přece jen s ním chodím a mám ho ráda, snažím se ho vzkřísit. Milan si mě absolutně nevšímá, dostal, co chtěl. Kluci mi nabídli, že Kubu odvedou domů. Já se vydám směrem k vlakové zastávce. Milan mi nabízí odvoz.
"Nee, díky. Za chvilku mi jede vlak."
"Aha, ale kdyby jsi chtěla, klidně bych tě odvezl."
"Vždyť jedeš na opačnou starnu, ty vole!" sykne po něm David. Mávnu jim na rozloučenou a svižně odcházím.
Usínám ve svojí posteli a hlavou se mi kutálí jemné střípky vzpomínek na Milana. Další krátká epizoda s pocitem, že se mě někdo snaží nacpat do lidskýho mlýnku na srdce?

V prosinci konečně napadne sníh. Ležím u Emy na posteli, v puse roubík a i přes něj ji nabádám k opatrnosti! Nejde o žádnou úchylnou akci, slíbily jsme si, že jako dárek k Vánocům propíchneme pupík! Pokouší se o známou zdravotnickou taktiku, nenucené odvedení pozornosti, ale příliš se bojím, než abych na to skočila! Hádáme se a nadáváme si, která z nás je blbější!?
„Ty blbče, nehýbej se!“
„Běž s tím do prčic! Já se bojííím!“
„Ale hovno!“ konejší mě po mateřsku. „Chtělas to, budeš to mít a už do pytle lež!“
„Já v žádným pytli ležet nebudu!“ zkouším to. Rozesmívám ji a vzdaluje se i s tou příšernou růžovou jehlou! Naše hádka je ale prosycená praštěným smíchem!
Jehla se provalí přes kůži a moje hlasité: "KŮŮRVÁÁÁ!" museli slyšet všichni v okolí dvou kilometrů! Utírám slzy od bolesti i smíchu. Protože ta koza sedí v nohách postele a nemůže přes svůj stupidní řehot přestat!
„Ty debile, pocém!!!“ říká mi něžně a dodává, že tam pořád mám tu jehlu! Nahání mě po bytě! Já řvu, ať mě nechá! Nakonec mě naláká na panáka. Když do sebe kopnu deci vodky, jehla je venku a přichází na řadu náušnice! Krve mi stéká drobným čurůčkem po břiše a můj hlásek plaší jindy línou kočku, která emigruje z pokoje do kuchyně za kamna.
"Jak tam dostanu zánět a umřu na peritonitidu, tak si piš, kamarádko, že tě budu chodit strašit!"
"Všechno provádím sterilně!" hájí se Emouš.

V momentě, kdy beru jehlu do ruky já, Ema si to rozmýšlí! Musím ji opít do němoty, kdy nic nevnímá a takřka bez komplikací jí píchnu a narvu ozdůbku s kamínkem. Pak dopiju zbytek lahve a ležím vedle mé chrápající lásky. O dvě hodiny později, obě potupně vrhneme do WC. Střídáme se nad mísou, chvíli ona, chvíli já, a obě doznáváme, že jsme požily před celou operací dva brufeny.
Když nás v tomhle stavu najde Emina máti, chláme se nám při každé příležitosti, ještě půl roku, po celé akci! Samozřejmě, jakmile se uvidím s Markem, nechá si to vylíčit ve třech vartiantách. Od máti, Emy i mně. Ten kluk má úžasnou trpělivost! Nebo škodolibé sklony!

Opět se plácám mezi dvěma muži. Možná je to můj životní styl, možná mě vztahy bez komplikací a složitostí nebaví. Možná. Nebo si jen neumím vybrat. Nechci? Posuďte sami...
Jakub odjel na čtrnáct dní do Tater. Jeho přítomnost mi překvapivě vynahrazuje Milan. Z původně obyčejné kávy se vyklubal sex, trvající nechutné tři hodiny.
"Pane bože, takhle přece nemůžu jít domů!" zděsím se při pohledu do zrcadla! Milan jen okolo mě projde s cigaretou v puse. Hrabu v kabelce a v rychlosti si plácám na pusu make-up. Sedne si na vanu a pozoruje mě.
"Chtěl bych tě nafotit."
"Mě?!"
"Nee, tvoji babičku! Jasně, že tebe!"
"Ani omylem! Ty to pak použiješ jako kompromitující materiál a budeš mě vydírat!" zasměju se.
"To bych si moc nepomohl. Tak co?"
"Tak někdy. Teď musím domů, zítra píšem z interny a ještě jsem to ani neviděla."
"Hm, pilná studentka..." No to určitě.

Ten večer, po cestě domů, uzavíráme dohodu. Jen sex. Jen občas. A nikomu ani slovo. Žádný řešení, rozebírání, pitvání. Rozumná dohoda a mohla by fungovat. Alespoň si to myslím.
Jakub se vrací, naprosto nadšený. Chvíli mu i věřím, že se do Tater odstěhuje a bude tam žít jako bača!

Courám se po městě a nakupuju dárky k Vánocům. Letos všichni dostanou knížky, kosmetiku, hrníčky a ponožky. Ema se znechuceně hroutí mezi regály plných knih a běduje, že takový trauma nemá zapotřebí! Směje se a nutí mi kámasútru jako ideální dáreček pro mé obstarožní rodiče v rámci oživení manželství!
„To ji spíš vezmu Kubovi, aby se něco přiučil!“
„Ale víc ji využiješ s Milanem!“ Zasunu knihu lásky zpátky mezi ostatní milostnou literaturu.
„Ani mi o něm nemluv.“
„Já to stejně nechápu. Proč se teda s Jakubem nerozejdeš?“ Krčím rameny a ukazuju na sladký románek od Steelové.
„A co bych z toho měla? Myslíš, že bych pak mohla vletět Milanovi do náruče?“ pohrdavě si odfrknu! „Toho zajímá jen, kdy mě může na hodinku vidět! A mně popravdě ta hodina s ním bohatě stačí!“
„A Jakub?“ Odpovídám prostě:
„S ním můžu být celý dny. Jeho mám ráda. S Milanem je to jen sex.“ Společně vybereme balící papír a já se nakonec rozhodnu pro inteligentní klasiku, s tou u Vítka pochodím vždycky. Stejně se vracím pro známou dvojku Kámu a Sútru, Ema se jen vítězně zatváří.
Když se tísníme s davem uřícených nakupujících v drogerii, někdo mě pevně obejme a vlepí mlaskavou pusu na mrazem ošlehanou tvář! Právem vyděšená se otáčím! Milan! Odháním ty jeho nenechavě drzý pazoury a vztekle ho plísním!
„Ty ses pomátl!? Víš, co je tu lidí?!“ rozpačitě se rozhlížím, zatímco se Milan se pitomě řehtá na celý kolo! Ema zvedá oči v sloup a zdrhá k pokladně.
„A já tě tu pozoruju, říkám si, jak tě mile překvapím a ty na mě začneš hned hulákat!“ Upne na mě svý zelený kukadla a zamrká: „To si nezasloužím!“
Rozpačitě nacpu rukavice do kabátu a povolím šálu.
„Copak máš na sobě, princezno?“ špitá tichounce a zmáčkne mi zadek! Oženu se po něm, ale už s úsměvem, podléhám.

Vletíme do restaurace, Milan nás zve na oběd. Pomáhá nám z kabátů, hotový gantleman!
"Měli jsme jít k Řekovi. Stačí, že tuhle snobárnu musím absolvovat dvakrát měsíčně s našima." Vyvrátí oči v sloup Ema a usedá ke stolu u okna.
"Kulturní změna." konstatuju. Milan se nám směje.
"Tak já vás pozvu na oběd a vy ještě brblete?"
"Ale ne, to víš, že nám to lichotí." zabořím zrak do jídelního lístku a už předem vím, že nemám hlad. Vyberu si tortellini s brokolicí, poloviční porci, nesmím se přežírat.

"Nazdar mládeži!" Zvednu oči. Vláďa!
"Ježíš! Ahoj! Co tu děláš?" vyhrknu.
"Čau chlape, dlouho jsem tě neviděl." Milan mu podává ruku.
"Čau, přijel jsem včera ze školy, už konečně padla. Nevěděl jsem, že se znáš holky?"
"To já taky nevěděl, že je znáš ty!" usměje se. "Ninu znám od Jakuba a Emu od Niny." Dodává lakonicky. "Potkali jsme se náhodou ve městě, a tak jsem je pozval na oběd."
"Aha, tak to jo."
"A odkud ty znáš Kubu?" ujede mi.
"To už je letitá záležitost. Určitě se příští víkend uvidíme u vašich, Klárka ráno přijede, tak se stavím. Zatím se mějte." Mávneme mu poslušně.
"Svět je malej, co?" nadhodí Milan, zatímco my dvě mlčíme.

Následující prosincové dny strávím doma nemocná. Jsem statečně nachystaná odjet ráno do školy, když se potkám s máti ve dveřích.
"Ahoj! Už vyrážíš na autobus?" ptá se mě, ale slyším ji jako by z dálky. "Ninuško?" Sáhne mi na čelo. "Ty máš teplotu?" Nepřítomně kývnu
"No nic, sedni do auta, hodím tě k doktorovi."

Diagnóza jasná. Chřipka. I když já se cítím na chřipku španělskou. O to hůř, když je vaše matka zdravotní sestra. Profesionální deformace v tomto povolání je pro mě, jako pro dceru, ubíjející!
Nastěhuju se do obýváku, hledím na televizi, střídavě spím. Posílám Emoušovi sms, že umírám a přenechávám jí svoje oblečení a knížky. O hodinu později mě častuje telefonátem, že černý hadry na pohřeb si už sehnala a náklaďák taky.
"Hlavně se vylež, bobe, budu na tebe v pátek U Řeka myslet."
"Díky, to jsem potřebovala slyšet."
"A co ti tvoji chlapi?"
"Pro ty umřu jako první. Nemám náladu. Ani na jednoho. Zítra ti zavolám, ju? Pozdravuj babizny ve škole. Pa pa."

Kuba mě stroze polituje a mou přítomnost prý na chvilku oželí. I já. Milanova reakce je naprosto odlišná. Přijel by. Potěšil mě. Zahřál. Rozesmál. Vyléčil. A kdo ví, co ještě.
Odpočívám a spím. Máti kolem mě skáče jen první den. Pak jde do práce na tři denní dvanáctky. Společnost mi dělá jen Louis, když mi zaclání ve výhledu na televizi a přede pod nosem.
Na víkend přijede Klárka i otec. Už je mi líp, opouštím gauč a sídlím se do svého pokoje, za zvědavé asistence Louise.
Odpoledne mi udělá přepadovku Ema. Přivezl ji brácha, tak se zavíráme u mně v pokojíku.
"Teda, ty vypadáš!"
"Mno, dík." Zachumlám se do županu.
"Tady máš okopírovaný sešity, internu, ošetřovatelství, chirurgii..." háže na stůl sešity. "Psali jsme z češtiny i z praxe."
"Paráda, mám co dělat."
"To si piš, tenhle tejden to byl masakr. Buď ráda, že jsi byla doma." Znechuceně se probírám papíry.
"No a co Jakub?"
"Nic. Nebyl tady. Máme sraz v neděli, ale jak to tak vidím, asi to odvolám."
"A Milan?"
"Ten by přijel hned." usměju se.
"Tak se vyser na Jakuba a buď s Milanem!" houkne na mě.
"Ses pomátla?! A co bych s Milanem jako dělala? Kromě toho, uzavřeli jsmem dohodu, pamatuješ? To byl jeho nápad, klape nám to v posteli, to je ale všechno." Tragicky vzdychnu.
"Necháme to koňovi... No a co ta autoškola? Půjdeme do toho?" Změním téma.
"Jasně, otec je nadšenej, alespoň mě nebude muset vozit!"
"To je u nás stejný."

Večer přijde za ségrou Vláďa, ale to už dávno předstírám spánek. Volá mi Jakub, že se v neděli staví k nám domů, když mám tolik učení.
Slintám blahem.