Cesta kolem světa

Anotace: Zatím pouze krátký počáteční úryvek, byl bych rád, kdyby alespoň někdo přidal svůj komentář a já mohl zjistit, zdali má tento příběh smysl - tedy a to především, měl by dokázat vykouzlit alespoň malý úsměv

Začalo to tehdy,onehdy,kdy jsme doma neměli co jíst.Tedy né,že bychom byli zas až tak chudí,ale hold už jsem sežral celou lednici a měl jsem hlad.A tak jsem musel na nákup.No však se mi nechtělo,každý zná to otravovaní se s vypravováním na podělanej nákup.To vypravování se na dovolenou, to by mi sedlo a čekal bych už dávno před barákem a obouval se,teď jsem zatím jen zvedl svůj línej zadek a šoural se ke dveřím...
No a jak jsem se tak ploužil s tím blbým vozejkem po obchodě, narazil jsem na něco,co mi náladu okamžitě pozvedlo.U stojanu s kafem byl obrovský nápis:Kupte dvě sklenice kafe Extrafe a vyhrajte cestu kolem Světa pro 4 osoby!A tak jsem vzal jednu sklenici kafe Extrafe do ruky a podival se co tam je dal.Ne, že bych věřil na tyhle nachytávačky zákazníků,ale tady se přece jednalo o cestování a to jsem si nemohl nechat ujít.
Když jsem přišel domů, manželka se na mne podívala a hned jí bylo něco nejasné, proč mám všechny tašky až na jednu prázdné?proč je mám prázdné,když by měly být plné? No a já jsem na to jen odpověděl: „Mám něco skvělího!“ a ona se chytla za hlavu, že už mne asi zase chytlo něco cestovního.Však tentokrát se nespletla a jak jsem jí to vylíčil vyplnila sei její obava,že to bude nějaká blbost.
Ale dny plynuly a odpověď na náš dopis se dvěmi etiketami nikde.To už jsme byli rozhodnutí, že když vyhrajem, tak pojedem.A bohužel,vzali jsme to moc vážně.Nebýt mne,nedostali jsem se do tak trapné situace,která přišla záhy.
Zájezd byl pro čtyři osoby do námi vybraných lokalit a nic z toho jsme ještě neměli.Já říkal, že se chytíte za hlavu, až uslyšíte, jak jsme se pobláznili...napadlo mne,že třeba Vašek a tereza by jeli a tak jsem jim okamžitě zavolal,že pro ně máme něco neodkladného.
když přijeli,museli jsme je zasvětit do problému,avšak to, že jsme to ještě nevyhráli jsme jim říct nemohli a tak jsme nalhali,že už to máme v kapse.No a to byl kámen úrazu.za chvíli přišel e-mail že nevyhráváme a záhy z toho byl prd.Vašek si poklepal na čelo,chytil Terezu pojídající koláče pod paží a odtáhl ji k autu.Tak a to jsme mysleli, že je konec.
Dny plynuly a já se zase vydal nakoupit.Mělo to už proběhnout normálně,avšak já jsem hledal cokoli,co by mohlo být záminkou pro naši výpravu.Ale to co jsem hledal nebylo těžké nalézt.Vlastně ono to nalezlo mne.Byl to jeden můj starý známý,taky tu zrovna nakupoval.A on mi povídá: „tož já jsem teď byl na cestě kolem Světa a musim ti říct,že teda Patagonie je úžasná...Já bych tonikomu jen tak neřek,ale ty jsi na to cestování tak zabranej,tak ti to říkám.“ A pokec už byl na spadnutí.Vlastně už spadnul.
když jsem přišel domů,dostal jsem vynadáno,že jdu až k osmé hodině večer.No a tak jsem ženě řekl, že i můj starý kamarád jel na cestu kolem Světa.Míša mne ani moc neposlouchala a spíš hrabala v nákupu-opět jedné igelitce. „A kde máš jogurty,bagety,ředkvičky,těstoviny,olivy a zeleninovou pánev mistra Woka?“
No pravdou bylo, že jsem ještě rychle dojel dokoupit potřebné věci, jedině tak jsem si snad zachránil šanci na cestu kolem Světa.
Další den ráno jsem zavolal Vaškoj.Bohužel jsem je vzbudil a tak byla má omluva téměř k ničemu,ale Vaškovi se zalíbil náš plán vydat se na cesty samotně.Ještě ten den jsme se u nás sešli a začala debata.Donesl jsem mapu se slovy: „Každý sem zakroužkujte místa,který chcete určitě vidět.“ A tak se kroužkovalo.V mapě se to už hemžilo fialovými kroužky,když jsem přišel na řadu já.Zakreslil jsem tam toho ještě dvakrát tolik co ostatní dohromady. „To nemyslíš vážně!“ „A proč né?“ „protože,no ehm...tohle přece nemůžeme nikdy zvládnout.“ „Dobře,asi máš pravdu, tak musíme něco vyřadit.“ navrhl jsem a tak jsme začali hledat nejvhodnější místo.Na těch prvních jsme se shodli,ale pak už to dál nešlo.Všechna místa byla naplněna magickou energií,rozdílnou kulturou a rozdílným prostředím.Afrika,Amerika,Asie i Austrálie.A tak nám nezbylo než mapu hodit do koše a domluvit se že prostě pojedem za nejbližšíma horama, největším a nejkrásnějším místům většiny států.
Brzo jsme už vymýšleli jak nejlépe započít.To se nakonec ukázalo velmi snadným.Jelikož už Vašek povýšil, měl teď přehled nad celým týmem ochranky a právě tam objevil jednoho Rusa.Člověka, který každý měsíc jezdil domů do Moskvy za příbuznými.
Ostatně bylo to hezky vymyšleno.On jel mým autem se všemi věcičkami už tou dobou co my ještě neměli sbaleno pár menších věcí,které se mu už do zaplněného teréňáku nevešly.On jel přes celou východní Evropu ,Polsko,Bělorusko a Rusko až do Moskvy.
My jsem si až o pár dní poté dali sraz na Ruzyni.Letadlo společnosti Aeroflot nás za 2 a půl hodinky dovezlo do Moskvy,kde nan ás před letištěm čekal už onen zmiňovaný Rus s mým autem.Já mu původně nevěřil,ale Vašek slíbil,že jestli se na autě objeví jen škrábaneček,že ho vyhodí.No a když se objevil za předním blatníkem Vašek už se chystal.Já ho však zastavil. “Mysli, jel sem,jen aby se zavděčil,on nemůže za to, že v Bělorusku maj neproklestěný cesty.Hele nech ho bejt,zaplatím mu taxi na zpáteční cestu.“ Ale za ten škrábanec jsem mu dal jen na taxi do Polska.-Dál si poraď.
A tak začala ta opravdová část naší cesty.
prohlídkou Moskvy to začalo.I když už Lenina nevystavovali, měli jsme sebou kyslíkovej přistroj,abychom mu kdyžtak do tej vytrýny pustili čerstvej vzduch.Mauzoleum stále stálo,ale Lenin už byl někde v přetlakový komoře,od správců jsme se dozvěděli za flašku vodky, že už prý nemá ucho a nos.Když jsme naším autíčkem projížděli přes obrovské Rudé náměstí, nedisciplinovaní ruští vojáci se zastavovali a divili se tomu,co je všechno možné naložit na uato.Hold,trumfly jsme je,oni na svejch Uazech vozili všechno možný,od vyměněné vany z kasárenských umýváren po popadané tašky z místního kostela,ale nikdy toho nevezli tolik.Ale byla sranda nadělat v ruské armádě trochu nepořádek.Bavili jsme se zuřícímy veliteli,kteří přikazovali četám udělat 100 kliků za to,že se na nás podívali.Snad jsme si to u Rusů moc neposrali.
Po moskevském okruhu jsme dojeli až na okraj města,bohužel pryč od toho pěkného-nových mrakodrapů a pravoslavného centra do panelákové zástavby,která se pomalu ale jistě rozpadala.Byl to žalostný pohled.Barákům už chyběli celé balkony a zdi byly silně popraskané.Hodně se nám ulevilo,když jsme tato místa opustili a vyrazili zdejší březovou krajinou dále na jih-směr Gruzie.
Rusko je velká zem, říká se,ale já měl svou hlavu-nic nemůže být tak daleko,abychom se tam nedostali.A tak jsme vždy na noc zastavili někde,kdekoli,třeba pod širákem,ale většinou u místních osamocených rodin,žijících v chaloupkách jak z ruského filmu.Mávali na nás vždy,abychom zastavili.A když jsme zastavili,místo pozdravu nás uvítalo „Zachodite na čaj“ a pak jsme tam byli i na večeři i nocleh.Pohostinnost zdejšího obyvatelstva byla veliká,sic toho moc co nabídnout neměli.Většinou boršč z řepy,k terou těžko vypěstovali na své zahrádce nebo zeleninové omáčky.ale jednou jsme se setkali i s paní,která nás nakrmila vodkou.Jak jsme tak postupovali na jih,po zdejších prd silničkách až do Volgogradu,uvědomovali jsme si,že to Rusko je asi proklatě velká zem i když z moskvy k hranicím je to na mapě co by šutrem dohodil.Ale já pořád odolával jízdě v noci.Vždyť i zdejší březová krajina má něco do sebe.A čím jsem jeli na jih,tím se víc měnila.Avšak začalo to být trochu nudné,vědět,že jsme pořád v jednom státě.
K večeru jsme takhle jeli zdejší krajinou,když Vašek zastavil a řekl: „Tamhle je chalupa, pokusíme se zeptat na nocleh.“ Ale já jsem řekl ne.rusko bylo tak velké,že už bylo nudné a tak jsem sedl za volant a řídil jsem hustou tmou dál.Tak jednou za hodinu jsem proti zaregistroval auto,bylo tu ticho,ostatní spali,a poslouchat ruské radio se mi nechtělo.Mým nočním počínáním jsem ale zapříčinil nedostatek benzínu.Štěstí bylo že jsme dojeli zrovna do jedné vesničky a tak jsme mohli načerpat u benzinky palivo.Ale vypadala opuštěně.raději jsme s Vaškem vešli dovnitř.seděl tam na otáčecí židli jeden chlap a točil se dokola. „Zdrastvujte“ promluvil na nás a vzduchem zavál alkoholový puch. „Máte benzín?“ promluvil jsem v domnění, že si budeme jako Slované rozumět. „Němáju.Dajte si vodku.“a podal mi svou flašku k ruce, přičemž polovinu jí vycvrndal na tu židli,na které se otáčel. „němáju záujem.“odpověděl jsem a odešli jsme. „Tak a co teď chceš dělat?“ zeptal se mne Vašek. „hele pravda,měl jsem dávat na stav benzínu pozor,ale tady to snad seženem,Čerkessk není tak malej.“ a začali jsme chodit po okolních domech,zadli by nám někdo nepůjčil benzín.Nikdo neměl,ale když jsme zašli do fary,kde právě místní pravoslavný kněz nacvičoval na dnešní bohoslužby s balalajkou v ruce a s rytmem Kaťuši dostalo se nám pomoci.Dal nám celý kanistr potřebné tekutiny a řekl: „Dojeďte do Naĺčiku,tam si koupíte víc.“a my vyrazili.Jeli jsme tam další dobrou hodinu a pak nás čekalo nemilé překvapení.Zašli jsme do místní benzinky,opět zdánlivě opuštěné. „Májete benzin?“zeptal se Vašek. „chrr,chrk,dajtě si vodku.“A teď se Vašek dopálil a vyhrkl na opilého Rusa: „Da,dajte mi 60 litrou!“ „Ja němáju 60 litrov,nie,němáju.“ „Vy mi dajtě 60 litrov nebo vám soberu aj tu vašu flanděru!“ já se chechtal smíchy,ale Vaškova metoda zabrala. „Počkajtě,je sa pozrim.Možno ja máju 60 litrov vodky.“ a odplazil se do zadní části benzinky. „Co s tím proboha chceš dělat?“ zeptal jsem se. „Hele,cestou jsem si nevšim,že by tu byl kostel,a lidi ti jak víš stjeně benzín nepůjčej,protože žádnej nemaj.A na něco přece jet musíme.“ „no a myslíš že to pojede?“ „jasně,no musí to jet.“v tom okamžiku přišel onen prodavač. „Já němáju 60 litrov vodky.Já máju 50 litrov vodky.“ „Kdyby těch deset dneska ráno nevychlastal,tak dojedem dál.“ řekl jsem tlumeně Vaškovi. „Možu jít sobrat tu vodku?Tu majtě 50 Rublu.“ „Da,da,i choďte,ja maju vodku.“ a v té chvíli se skácel k zemi. „Jéžiši,zavolej doktora!“ zavolal na mne Vašek nesoucí 70l vodky ze skladu. To jsem netušil kde je vzal a zacharňoval jsem opilce.Byl ještě živej,ale raději jsem toho doktora vážně zavolal.Přeci nebudu nějakýmu Rusákovi pumpovat žaludek.
„Hele a kde jsi vlastně vzal tolik tý vodky?“ zeptal jsem se Vaška,hned jak jsem přišel k autu,k místu kde Vašek naléval vodku dovnitř. „Ale,přeci si nemyslíš,že by ti Rus jen tak prodal všechnu vodku co má.“ A usmál se. „tak to byla poslední.Teď máme plno,zbytek dáme do kanystru.“prohlásil Vašek když už 50 butelek od vodky leželo naskládáno v bedně u auta.
„tak to rozjedem“řekli jsme si a raději jsme se připoutali.Neměli jsem problém.Přeci jen je Rusko v něčem dobré.Umí si vyrobit benzín z vodky.Večer jsme dorazili k gruzínským hranicím.Už jsme sice delší dobu byli na Kavkaze,ale ten gruzínský byl mnohem hezčí.Tak se ukázalo po zdlouhavém překonávání hranic.celníci nás nechtěli pustit,prý že si toho moc vezem.Ale VAšek opět věděl,jak na to. „Májete benzin?“ otázal se jednoho celníka koukajícího z kukaně celniční budky vyrobené z vlnitého plechu. „Á ji máju.“ „A možno směnit za vodku?“ já jsme otevřel kufr a vytáhl kanystr.Celníci se dali do smíchu.Při pohledu na velké přičmoudlé neoholené gorily to nevěstilo nic dobrého. „Aj zoberte si,da,je to vódka.“a jeden celník si omočil prst v křišťálově čistém moku. „Aj hoši.Nie,ona to je vódka!“
a tak jsme zase výhodně směnili.S přiopilými celníky se pak i lépe komunikovalo a oni nás pustili dál.na rozloučenou jsme dokonce dostali bandasku mléka.
Gruzie,země horských klášterů.Zde jsme si nemohli nechat ujít proti Rusku minimální zajížďku do Kutaisi,městečku blíže hoře El´brus.Pro mne existují názvy míst,která mi přijdou zvláštní,či dokonce padivná nebo kouzelná,v každém případě však taková, která se mi líbí a mezi ně El´brus rozhodně patřil.Stejně tak jako Denali či Nanga Parbat anebo K2.Elbrus je v létě jediným zasněženým vrcholem v okolí a v den naší návštěvy zářil do dáli.Stratovulkán ukázal svou vlídnější tvář.Kavkaz byl jedním z nejhezčích pohoří která jsem zatím viděl.Dole travnatá údolí a výše kolmé stěny skalnatých masivů.zde jsme také spatřili kozorožce.Když jsme tak jezdili po zdejších prašných cestách vzhůru,narazili jsme na mnoho klášterů,odlišných od ruských.Nebyly kýčovitě přezdobené zlatomodrým nátěrem ale byly prostě cihlové nebo kamenné.A to se alespoň mě líbilo.V jednom jsme dokonce přečkali noc.Zdejší mniši byli hodní a dokonce nás nám ani nezabavili věci a nechtěli za pobyt ani kapku vodky,ani poplatek.Ale platilo jedno zásadní pravidlo:Žádný sex! i když pochybuji že věděli co to je.Oni to jen tak převzali od svých duchovních otců a pak se to nikdy nedozvěděli.Ráno nás probudil jeden mnich.Volal směrem ke klášteru už z dálky.My se dívali z okna. „To vypukla válka? nebo co se děje?“ zeptali jsme se tak navzájem,ale pak nás přerušil zvon na věži.Až posléze jsme se dozvěděli že jedna z klášterních ovcí utekla a že se jí musí vydat hledat,neměli by pak dost vlny,na to aby přežili další zimu.A tak jsme šli hledat s nimi.mezi travnatými kopci se volání ostatních ovcí ozývalo hlasitěji než to naše a tak jediná šance byl vizuální kontakt.Když se pak ukázalo,že ovce vběhla do staré nepoužívané zvonice, naštvaní jsem odešli,protože jsme půl dne strávili hledáním vychrtlé ovce.Ale mniši nám bli aspoň vděční.
Dál už bylo nebezpečno a nechtěli jsme riskovat průjezd Iránem, který následoval po Azerbajdžánu.Tak jsme dojeli do gruzinského hlavního města Tbilisi a transportním letadlem jsem i s autem doletěli do kazašského Taškentu,kde jsme auto nechali a odletěli s nějakou arabskou společností do Spojených Emirátů.Ale ne,vůbec to nebylo tak drahé.Ten transportní let byl v podstatě gratis.jen jsme museli ušetřit láhev vodky.
V Emirátech bylo jediné a to Dubai.Avšak doletěli jsem do Abú Zabí, což je hlavní město.Jeden ochotný řidič nás vzal s sebou,auto se do dopravního letadla nevešlo a tak zůstalo v Kazakhstánu.Poušť poušť a jenom poušť.Začal jsem se děsit,jak ta Dubai bude vypadat.