2. šance

Anotace: Příběh o čtrnáctileté anorektičce Staycey, která momentálně tráví své dny v léčebně. Tento příběh byl (mimochodem) věnován majitelce jednoho blogu - s přezdívkou Staycey - o anorexii, která na tuto nemoc zemřela.

„Jmenuju se Staycey. Je mi 14 let, měřím 172 cm a vážím 54 kg. Jsem tlustá a vlasy na hlavě mi za ta léta již vypadali. Jsem tupá a v 7. jsem si o gymplu mohla necha zdát." Vlastně ne, Nemohla. Nechtěla jsem tam jelikož bych opustila můj cíl, můj život. Život? Spíše životní problém ... "A přesto jsem na sebe pyšná. Myslím, že jsem hezčí než ta mrcha Nadja a teď vím, že zesvnějšek není všechno.“ Lhářko, lhářko, lhářko. To slovo mi v hlavě brnělo ještě asi půl hodiny po tom, co jsem tu velkou lež řekla. Ale co no. Chci odtud pryč. Nejsem tu ani den a nesnášim to tu. ON tady není a bez NĚHO nezhubnu. A bez Nadji taky ne ... ale nechci aby tady byla! Nikdy! Ať vypadne. Ať jde z tohoto světa pryč. Ať zmizí a nikdy se nevrátí. Kdyby nebyla ona, možná bych tady ani nebyla. V týhle přiblblí léčebně, kde se musí lhát, aby ses dostal ven. Kde tě sledují jestli jíš, jestli nezvracíš a hlavně jestli žiješ. Kde někteří mají propíchané žili, jiní zase hlavy plné automatů.Můj život zkončil, když jsem sem přijela a teď prožívám jen cestu do nebe. Teda do pekla. Teda ... Vlastně nevím. Všichni říkají, že to, co dělám je špatné, ale nikomu neubližuji. Tedy ne úmyslně. Já jen bojuji se životem a s jeho nástrahami! I když ten život už několikrát vysel na vlásku. To mi připomíná má kdysi předůležitá motta. Raději zemřít, než být tlustá ... moje nejoblíbenější. Je výstižné a myslím, že je to přeně to, o čem anorexie je. Je to dlouhá a hnusná cesta ke smrtí ... k dokonalosti. Třeba až zemřu, tak budu konečně dokonalá ... Někdy bych opravdu nejradši udělala to, co ten jeden blázen, co se mnou měl být na pokoji. Den před tím si podřezal žíly. Ani se mu nedivím. Život se mnou? S rozbitými zrcadli, kam když se podívám vidím samu smrt. S šicími metry, který vždy ukazovali tak málo, když jsem si je omotala okolo pasu. S miliony fotek hubených modelek. A třemi váhami. Pamatuju si, jak ten muj tajnej kufřík jednou objevila Brooke. Pak dokonce objevila ty kýble plné zvratků pod postelí a nakonec i tu strašlivou nástěnku, kde byli pověšeny JEHO fotky a počty mích nadbytečných kilogramů. A jak to našla už nechtěla nic vysvětlovat. Vždycky jsem to nějak ušmudlala. Vždycky jssem trošku zalhala, ale tentokrát to Brooke našla všechno. Všechno. A nenechala mě si vzít sebou to nejcenější, co jsem měla. Můj deník. Byl pro mě všechno. Vlastně ne, ON byl všechno. Jakýpak byl pořád je a vždycky bude. Nikdy se nezbavím toho strašného pocitu, že pro něj nejsem dost dobrá. A toho pohledu, když se s Nadjou drželi za ruce či i víc. A přesto jsem to nevzdala. Tolik pro mě znamenal. Ale jediné, co bych chtěla teď, je můj deník. Mé pocity, mé zápisy, ten kolotoč ... kolotoč těch všech vět ... Jak každý vždy říkal „Jsi hezčí než ona.“ Ale s kým se držel za ruku? S ní! S Nadjou, ne se mnou. Rozbrečela jsem se. Uprostřed všech těch lidí jsem se rozbrečela. Všichni na mě zírali jako na blázna. Ale to jste vy! Blázni! Vy jste! Ti, co si píchaj nebo se řežou! Já jsem normální. Já chci být prostě bubená! Nic víc. Co je na tom špatného? Nic! A ti blázni na mě stejně pořád zíraj. Přistoupí ke mně doktor Činěk a opatrně se zeptá „Proč brečíš?“. Proč asi? Co je to za otázu? Jsem tlustá a hnusná! „Protože jsem uvízla v týhle díře!“ Znovu jsem lhala. To nebyl ten pravý důvod. A všichni to věděli. I doktor Činěk. Viděla jsem to těm bláznům na očích. Všem. Očividně mě tady nikdo nechtěl poučovat, že lhát se nemá (jako mě obvykle poučovala Brooke). Jako by to nevadilo, že lžu. Jako by to všichni čekali. „Jenomže ty tady seš dobrovolně víš, ty lhářko. Všichni tady jsme dobrovolně. Kdybysme vyšli z léčebny nikdo z nás by neodolal, nikdo.“ Tuhle blbost řekl ten malý, blonďatý kluk s brejlema. Taky věděl, že jsem lhala. „Nejsem. Chci pryč! Je to tady hnusný a já nejsem nemocná! Nejsem blázen, jako vy všichni!“ radši jsem si rychle chytila pusu. Bůhví, co by z ní ještě vyšlo. „Ty chceš zemřít?“ zeptal se mě zase. „Nechci.“ Vlastně jsem na tu otázku odpověď neznala. Přišlo mi drzé, že ignoroval poznámku o bláznech. Myslela jsem, že ho to umlčí ... nestalo se. Většina mejch novej kolegů už se rozutekla do pokojů. Teda až na toho malýho blonďáka, kterej až teď trochu projevil soucit a lidskost „Nebreč, neni to tady až tak zlý“. Jasně. Neni to tady zlý, jenom se budu muset dělit o pokoj s ňákym úchylem či úchylačkou. Doufám, že to bude ta bulimička. To by bylo fajn. Vytáhnu z kapsy papírek s číslem pokoje, který mi dal doktor Činěk, když jsem přijela. Bylo to číslo 11. Kolik tady tak může být pokojů? V mém jakémsi oddíle či sdružení je nás asi 11. 3 drogový dýleři, bulimička, asi 2 lidí co se něčeho bojej (teď nvm čeho přesně), kleptomanka, holka po znásilnění, gambler, ten malej blonďák (jeho vadu jsem ještě nepostřehla) a teď i anorektička. Otevřu dveře pokoje a zavřu oči. Pak na slepo zvolám ahoj, ale nikdo neodpoví. Oči pomalu otevřu. Nikdo tam není. Žádný věci, nic. Mám pokoj sama pro sebe. Žůžo. Hupsnu na postel a chci vytáhnout svou tajně pašovanou váhu a pár časáků o hubnutí plnejch hubenejch modelek, když najednou někdo vejde. „Takže Martine, jelikož Alex před dvěma dny odešel a Michal ... no víš co, tak budeš teď svůj pokoj sdílet se Staycey.“ „Co?!“ ujelo mi to. Nechtěla jsem to říct. Bohužel se ten kluk se zatvářil dost smutně. „Hm.“ Hm? To je všechno? To nic neřekne? Ne. Neřekl. Nekomentoval to. Jako by na to názor ani neměl. Prostě si hodil věci pod postel a na tu si pak lehl. Rozsvítil si lampičku vytáhl tlustou knihu a dal se do čtení. Chvíli bylo ticho. Docela dlouhou chvíli. Pak mi začalo bejt blbý tam jenom sedět a koukat do blba. „Co to čteš?“ zeptala jsem se. Ne, že by mě to zajímalo, ale to ticho bylo trapný. Kluk se posadil a jakoby s údivem se zeptal „Tebe to zajímá?“ Trošku mě to zaskočilo. „Aha, tak promiň no.“ Řekla jsem s nepochopením a vytáhla propisku, ani nevím proč. „Tak jsem to nemyslel. Jenom, že tady každej jakože bojuje sám za sebe a ostatní ho moc nezajímají. A už vůbec ne jejich knihy.“ Utrousil. „Tak to asi nejste moc dobrej kolektiv, co?“ stupidnější otázku jsem na jazyku neměla. „Nic nechápeš. Každopádně, ta kniha se jmenuje světlo.“ „Světlo? Proč?“ já sem opravdu úplyně tupá. Ten kluk mi něco řekne a já proč. Protože mě to nemusí zajímat nebo možná, protože to tak prostě je. A nebo si taky možná vymyslí originálnější odpověď než tohle. „Protože na konci každého tunelu ho najdeš. I v tom našem tunelu.“ Byl docela chytrej. Každopádně mé světlo na konci tunelu byl on. Ne, ne ten kluk. Myslím Dana. Dan. Všechno, co jsem kdy chtěla. Vzala jsem propisku a na ruku si napsala jeho jméno a k tomu srdíčko. „Proč ty seš vůbec tady? Neřekla jsi nám to.“ Otázka, na kterou sama neznám odpověď. Teda znám, ale přiznat si to? Nikdy. „Anorexie.“ Řekla jsem potichu. Zase bylo chvíli ticho až ho on prolomil. „Stacey, viď?“ moje jméno slyšel už 6x, tak proč se ptá? „Hm.“ „Já jsem Filip.“ Jakoby mě to zajímalo. Ale proč ne. „Kolik ti je?“ zeptám se na otázku, která mi už dlouho vrtá hlavou. „Typni si.“ Je takovej malej a možná i trochu rozkošnej. „No ... tak 12-13?“ „Trefa.“ „Fakt?“ „Ne. Je mi 15.“ Tak a zkazil mi radost. Ale stejně je tu ještě jedna otázka. „A proč seš tady.“ Šáhne si do kapsy a vyndá zapalovač. „Oheň.“ Jeho oči jakoby se při tom slově roztékali. Řekl to s takovou vášní a zároveň tajností. Nakonec někdo zaťukal na dveře. Byl to Činěk. „Staycey, pojď si pro rozvrh.“