Růže v zimě nerostou

Anotace: Román popisujicí nelehký život transexuální dívky Danieli alias Daniela,který se touží stát mužem se vším všudy.Na své nelehké cestě bude muset zvládnout nejen narážky okolí,ale i svou touhu po dívce,o které ví že ji nemůže mít.Nebo????

1.Díl:Slunce na nás nesvítí

Skladatel Wolfgang Amadeus Mozart kdysi řekl,že ,,Rodiče se své děti snaží předělat k obrazu svému."Nejspíš sám dobře věděl o čem mluví,když ho jeho otec nutil koncertovat už v sedmi letech a stal se tak jeho otcem,učitelem a žalářníkem v jedné osobě.Zažíval jsem v dětství něco podobného i když se to značně liší,možná že s mím příběhem ani nebudete souhlasit,ale jedno to má společné,a sice to,že jsem nebyl takový jaký jsem měl být a každý se mnou chtěl zametat jako s loutkou.Narodil jsem se 17.9.1988 v Adamově.Je to takové menší městečko kousek od Brna,mimochodem nikdy jsem to tam neměl rád a nemám ani teď,ostatně ta nenávist je zřejmě oboustranná.Když si mě mojí pyšní rodičové odváželi ve staré škodovce plesnivě žluté barvy směrem ta odporná,pomlouvačná jihomoravská díra alias Adamov,byl jsem pokřtěn jménem Danielka.Ano přesně tak!Danielka,malá sladká holčička s tmavými vlásky,věčně oblékaná do tech nechutných růžových punčocháčů se srdíčky,které smrděly po Baby oleji pro malé hloupé princezničky.Nenáviděl jsem to!Už ve školce to znamená tak od svých pěti let jsem si začal něco uvědomovat,že se mi moc nelíbí jak na mě každý bere ohledy,každý mi kupuje panenky místo autíček,oblékají mě do sukýnek,pletou copánky a koupou ve smradlavých voňavkách,takže výsledek všeho byl,že jsem smrděl jak chodící parfumérie.Nejhorší na tom bylo,že si se mnou ve školce nechtěl nikdo hrát.Ty malé nány mě sráželi kde mohli a dělali mi naschváli a o klukách ani nemluvím.Vzpomínám si jak jsem jednou jednomu klučinovi,který s jmenoval Pepíček Racek ukradl kalhoty a lítal v nich po školce jako z divokých vajec.Nutno podotknout,že jsem se v nich cítil skutečně dobře a to na maximum takže mé předsevzetí znělo už nikdy na sebe neobléknu sukni.Nikdy!Bohužel jsem za své chování vyfasoval trest.,,Danko copak se tohle dělá,vzít Pepíkovi kalhoty.Tobě byse taky nelíbilo,kdyby ti někdo vzal sukýnku.Taková pěkná jako ty a chová se jak zlobivej kluk".KLUK???Slyšel jsem dobře jako kluk???Ano jako kluk já jsem......???Co vlastně jsem???Jsem holka,jen daší hloupá,ufňuaná holka,která je všem pro smích.NEEEE!!!!Šrotovalo tehdy v mém malém dětském mozečku.Nechci být holka!Chci si hrát na piráty a policajty,chci mít velkou plastovou pušku jako má náš soused,chci lézt po stromech a stavět s klukama bungry,chci nosit kalhoty s kačerem Donaldem jako ten hnusnej zrzavej bozák Pepa,ale věděl jsem,že tohle přání bude jen mím tajným snem,který se nemůže nikdy splnit,neboť ta hloupá genetika je přece jen mocnější.Má další vzpomínka,která se váže k jednomu karnevalu pořádaného školkou je pro mě dosti strastiplným zážitkem,při kterém jsem se cítil jako ten největší trapák na světě.K mé smůle to tak i bylo.Samozřejmě,že jsem na karneval chtěl jít,má dětská fantazie už viděla úžasnou tombolu,plno sladkostí a her,kterých si naplno užiju,ale mé největší dilema bylo za co se převléknu.Za policajta,za kovboje nebo za náčelníka indiánů???,,A nechceš jít za priceznu?"navrhla mi tenkrát jednu pro mě samozřejmě nepřípustnou variantu mamka.,,Neee,nechci chci jít za policajta."odporoval jsem a při představě,že na sobě budu mít nějaké princeznovské šatičky s kraječkou se mi chtělo brečet.,,Tak já ti zítra nějaký kostým vyberu?"navrhla tenkrát mamka s povzdechem.Myslel jsem si,že přeci jen nahlédla do mé dětské duše a vypůjčila mi z půjčovny můj vysněný kostým malého ochráce zákona,jaké ale bylo mé překvapení,když se mi vřítila do pokoje s hláškou,,Překvapení.",,Mám pro tebe ten kostým."s nadšením jsem se vrhl na krabici zabalenou v balicím papíru v domnění,že skrývá můj sen.,,Co to je?"zeptal jsem se s vyděšeným výrazem v očích,držíc v ruce něco červeného s črnými puntíky a černými tykadly.,,To je kostým Berušky,zkus si ho bude ti slušet.",,Neee,v tom já nepůjdu,nelíbí se mi to,nechci být Berucha chci být policajt.",,Za policajta nemůžeš jít,nejsi kluk.",,Jsem kluk!!!"vkřikl jsem tolik co mji můj dětský hlásek dovolil a sledoval mamku jak zůstala v úžasu stát a dívala se na mě jako by viděla nějakého ducha.,,Ehm...půjdu do kuchyně."prolomila minutu ticha a odešla.Zůstal jsem sám v pokoji jen s tím hloupím beruščím kostýmem a začal tiše plakat.Má pravdu nejsem kluk tak co tedy jsem???