Hra na kočku a myš - 4.kapitola

Anotace: ...Pomalu se probouzím. Strašně, ale strašně mě bolí hlava, pravá ruka a zběsile mi tepe ve spánku, co je ovšem hlavní - žiju. Nemám sílu ani otevřít oči...

Sbírka: Hra na kočku a myš

4. SEN NEBO NOČNÍ MŮRA ?

Tak jsem tady. V nějakém starém kostele u řeky. Něco mi říká, že tu něco hledám, ale kdybych aspoň věděla co. Nejsem tu sama. jsou tu dvě holky zhruba ve stejným věku jako já. Jednu z nich znám tu druhou ne.
„ Susan, tady...našli jsme to.“ Susan...tak takhle se jmenuji....Jdu za nimi. Vidím , jak něco vytahují z podlahy u zničeného oltáře. Malou černou krabičku z lakovaného dřeva ve tvaru kvádru. Ale proč? Co v ní je ? Vůbec nevím, co mám dělat.
„ Susan, pohni sebou...už musíme jít.“ Volá na mě ta menší...krátkovlasá. Radši ji poslechnu. Mám z toho dost divnej pocit, že bych měla co nejrychleji vypadnout. Vím, že to bude znít paranoicky, ale blíží se sem něco...nebezpečného.
U východu se ještě ohlídnu. A v tom je uvidím. Tři temné postavy. Kde se tady ksakru vzali?! A i když nevím, kdo jsou vím, že to není dobrý. „ Utíkejte!“ Zakřičím hlasitě aniž bych nad tím víc přemýšlela. Společně vyběhneme ven z kostela. Utíkáme nějakou ulicí. Na jejím konci vejdeme do nějaké restaurace.
Je tu celkem rušno. Až moc. Podívám se za sebe. Když nevidím nikoho, kdo by nás pronásledoval, oddechnu si. Ale jen na chvíli. V ten okamžik ale uslyším táhlé zaječení. Leknu se.
Rychle utíkám tam, odkud jsem to ječení uslyšela - do kuchyně.
Jakmile tam vejdu, tak je uvidím. Ty tři z toho kostela. Jak se sem mohli dostat? Ne, to není...možný, zděšeně pozoruji ten výjev přede mnou.
Ten první, asi dvacetiletý maník s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy, držel tu menší holku, tu kterou neznám, a pak asi dvoumetrový holohlavý chlap držel tu druhou, vidím, jak se mu snaží vytrhnout. Chtěla bych jim pomoct, ale nemůžu se pohnout...jako by mě něco paralyzovalo.
„ Na co čekáš ?! Zdrhej !“ Zakřičí na mě ta první zoufale. Na víc už nečekám, otočím se a vběhnu do vedlejší místnosti.
V tom si uvědomím tu děsivou skutečnost. Nikde jsem neviděla toho třetího. Za sebou uslyším pomalé, ale rázné kroky. Zarazím se a podívám přes ramenou. Divné...nikdo tam není...hlavu dám zpátky.
Ale....ne. Přede mnou najednou stojí tak pětadvacetiletý Korejec nebo Japonec, to nevím. Má krátké černé vlasy, hnědé oči...víc ho už zkoumat nestačím. Udělá totiž nějaký super rychlý pohyb, na který nejsem ani trochu připravená.
Chytne mě za zápěstí, zkroutí mi tuku velmi bolestivě za záda. Paží mi ovine krk a silně přitlačí. Má teda nechutnou sílu, to musím uznat. Začíná mi docházet vzduch. Snažím se nadechnout, ale nemůžu, kvůli tlaku té jeho ruky. Ještě chvíli se dusím a pak konečně ztrácím vědomí.....
Pomalu se probouzím. Strašně, ale strašně mě bolí hlava, pravá ruka a zběsile mi tepe ve spánku, co je ovšem hlavní - žiju. Nemám sílu ani otevřít oči, ale přinutím se. Musím. Chvíli mi trvá, než si zvyknu na to panující šero. Tak kde to sakra ležím?
Chci se zvednout. Nejde to. Zkouším si aspoň vzpomenout, co se to vlastně stalo nebo proč tu jsem. Mám ale v hlavě nějakej blok, co mi to nedovoluje. Všechno je tak divně zamlžený...
Znovu se pokouším posadit. Musím, prostě musím. Tentokrát už to jde. Centimetr po centimetru se pomalu, ale jistě zvedám, aniž bych si všímala strašné bolesti hlavy a křeči v pravé ruce. Když už konečně sedím, opřu se zády o zeď a pozorně se rozhlídnu kolem sebe.
Vypadá to tady jak v nějakém starém skladišti. Naproti mě je taková stará polorozpadlá sedačka a kolem mě jsou různě velký krabice.
Soustředím se na jediné. Jak se dostat odsud pryč. A pak to najednou uvidím. Tu malou černou krabičku. Při pohledu na ni mi to v hlavě najednou sepne. Už vím, co se stalo!
Teď bych měla vstát a co nejrychleji vypadnout. Najednou uslyším tichý kroky.....něco je špatně.
Jakmile se začne v tý hrozný tmě rýsovat postava, projde mnou nevysvětlitelná vlna strachu. Přibližuje se a ....
Áááá. Trhnu sebou a málem spadnu z postele. Posadím se a zhluboka se nadechnu. Tak takovýhle sen bych snad nepřála nikomu jinýmu než Chrisovi.
Ten sen prostě není normální..už se mi zdá necelej týden, každou noc...pokaždý, když usnu. Ale proč??
Podívám se na hodinky. Šest pryč. Sakra...já se snad nikdy pořádně nevyspím.
Navíc bych se měla psychicky připravit na vyučování. Víte, můj vztah s Chrisem se od toho večera zhoršil a prodělal dvě základní fáze.
První fáze bylo naprosté ignorování jeho a on mé maličkosti. Ale ne, to obyčejné „Já s tebou nemluvím a nevšímám si tě“ ale něco mnohem drastičtějšího. Uvedu jeden z několika příkladů. Šla jsem o přestávce do učebny biologie, no prostě normálka. No a shodou okolností, šli naproti mě Chris a Paul. A jak kolem mě ti dva hajzlíci procházeli, tak do mně Chris vrazil. Schválně. A víte, co ten imbecil řekl, když mi málem vykloubil rameno? „ Jé...jako bych do něčeho vrazil, Paule.“ V tu chvíli jsem mu málem vrazila já.
Jestli jsem mu to nějak vrátila? Si pište. Druhý den jsem mu samozřejmě úplně náhodou nastavila nohu, když procházel kolem mé lavice. Myslím, že takhle se třída dlouho nezasmála. Teda kromě jeho a Jessiky, která po mně vrhla nenávistnej pohled.
Teď už spolu mluvíme. Ale jen za účelem urážení atd. V tomhle zatím určitě vedu. Narozdíl od něho jsem totiž stoicky klidná.
Předem vzdávám pokus ještě usnout a jdu si pustit počítač. Jít do školy je ještě moc brzo a já nehodlám porušit mou tradici být ve škole dřív než za pět osm hodin.
Pustím si i icq. Možná se od někoho dozvím něco zajímavého. No..moc lidí tu teda není, projíždím očima seznam těch, co jsou on-line, až narazím na Phoebe.
Phoebe je něco jako moje nejlepší kámoška, a věřte mi..já moc přátel nemám. Nikdy jsem moc nestála o společnost..jsem spíš samotář. Znám se s ní díky CIADu.
Rodiče mi umřeli, když mi bylo, myslím, že deset nebo jedenáct let. A místo, aby mě dali do děcáku nebo k pěstounům, mě převzala agentura jménem CIAD. Je to výzkumná odnož CIA, pro kterou pracoval táta.
CIAD měl totiž za úkol vybírat děti mého věku, které měli vysoké předpoklady k tomu, že z nic bude elita těch nejlepších „agentů“ CIA. Ty děti většinou byli sirotci nebo byli z okrajů společnosti, ale jedno měli společnýho, byli velmi inteligentní a pohybově nadané.
Já byla jedním z nich. Už jako malé mi bylo divné, že mě táta učil všechny možný jazyky, šifry a základy bojových umění, ale neřešila jsem to.
Teď už ovšem vím proč. Připravoval mě. Snad, aby mu mě nevzali. Nevím a možná to ani nechci vědět.
A tak, když naši umřeli, tak jsem se stala účastníkem výzkumu zvaného safety developed state (SDS), i když jsem o to ani za mák nestála. Výzkum bezpečnosti státu. Vtipné, že? Chodila jsem do speciální školy spolu s ostatními dětmi, denně musela dělat testy a trénovat, trénovat a trénovat.
A v šestnácti mě už nasadili do „akce“. Nestěžuju si, nemám na co, během těch let jsem si už zvykla poslouchat jejich příkazy. To byla součást výcviku. Musela jsem začít chodit do normální střední školy, abych působila nenápadně a měla přehled.
Asi před dvěma měsíci se jedna akce celkem zvrtla a já byla prozrazena. Proto ten nový byt, přeložení do jiného oddělení CIADu a přestup na jinou školu.
Phoebe je jediná, která mě na novém oddělení přivítala. Ostatní tady totiž nejsou jako já...z výzkumu. Byli...normální, a tak se na mě dívali jak na nějakou podivínku, kterou posílají z vrchu. Moc mě tu rádi nemají. Mě to je ale úplně jedno. Je mi volný, co si o mně myslí. Není to důležitý. Teď už to vím.