Olga (2)

Anotace: Druhý díl mé debutové povídky na Liter.cz

Robert, pasivně a snad i znuděně sledující luxusní striptérku u zdi si lokl svého drinku. Potřásl hlavou a zhluboka se nadechl. Nebyl nepodobný ostatním příslušníkům zlaté mládeže, kteří sem často chodili, ale až později večer. Ale nebylo pochyb; tohle bylo to dítě, které Olga považovala za mrtvé. Před sedmi lety.
Olga se ohlédla po barmance, která jí zřejmě již pěknou chvíli podávala drink. Olga si ho vzala a poděkovala úsměvem. Znovu se podívala po Robertovi, ale ten se díval na ni. Jejich oči se na okamžik střetly, Olga zrakem uhnula dolů a její pozornost upoutalo to pití.
Lokla si a vyšla zpoza baru.

Nebylo jednoduché si Roberta nevšímat. A když dopil, přešel k baru, aby si objednal další. Olga vycítila příležitost, převzala na chvíli místo barmanky, a i když to bylo jakkoli nápadné, obrátila se na Roberta s tázavým pohledem.
"Ještě ráz," prohlásil. "Cokoli, a dej si taky něco na mě."
Olga popadla první láhev, která byla po ruce a začala plnit dva panáky vodky. Jeden postavila před něj a sebevědomě se zeptala:
"Co slavíme?"
Roztomile se podrbal u ucha a pak prohlásil: "Nejsem si jistý. Ale všiml jsem si, že se na mě celou dobu díváš, tak jsem doufal, že mi to řekneš ty."
Olgu polil studený pot a celá se začervenala. Což vůbec nebylo vidět, protože světla byly za účelem větší intimity zahaleny do fialových šátků a skel. Ale i přesto si Olga teprve teď všimla, že Robert má jizvu přes obličej, od čela přes lícní kosti až k bradě. V tom sporém osvětlení byla sotva znatelná, ale kdyby vyšli na denní světlo, jistě by šla vidět dobře.
"No jasně - protože mi někoho hrozně... promiň. Kde jsi přišel k té jizvě?"
Otřásl se. "Nepříjemné vzpomínky na minulost. Koho jsem ti připomínal?"
"Jednoho kluka," vysvětlila hloupě.
"To jsem rád," pokýval hlavou, "a je aspoň hezký?"
"Jo, to je."
"Aspoň že tak."
"To jo."
Hodil do sebe vodku a dramaticky práskl skleničkou před sebe, což bylo doprovázeno slovy: "Nalej."
Udělala to, ale sobě už nenalila. Kdyby se jí podařilo ho opít, možná by se mohla dozvědět něco víc. Ale co chtěla vědět? Byl to ten chlapeček, ale byla si tak jistá, že je mrtvý, že volala záchranku spíš kvůli falešnému pocitu naděje, že by mu ti bílí mužové mohli vrátit život.
Nevěděla, co říct. Dívala se na jeho tvář a nic ji nenapadalo. Jen jediné, že tam mohl zemřít, a že mu - jakkoli neskromě to znělo - zachránila život.
"Jak se jmenuješ?" přerušil to hlučné ticho mezi nimi, které bylo podkresleno hlasitou dunící hudbou, v jejímž rytmu se svíjela polonahá těla striptérek baru Fairy, kam měly ženy mimo personál téměř zakázáno chodit. Ženy tam mohly pouze v doprovodu těch nejvýznamějších z klientů, jinak by jim nikdo neprodal ani minerálku a dočkaly by se jen nepříjemných, frustrujících úšklebků zbytku klientely.
"Olga," řekla a odvrátila se, protože se jí zase udělalo zle. Každoměsíční peklo. "Uklidní se to, až poprvé porodíte," slibovali doktoři. Byl to jeden z důvodů, proč si dítě nechat, a nejspíš byl taky ten nejdůležitější ze všech. Doufala, že Matyáš vyroste a nechá ji být, že nebude nucena trávit každé vánoce ona, svobodná matka, se svým synem a svými rodiči. Dva měsíce po porodu, kdy jí začalo být znovu špatně, chvíli nenápadně, skoro neznatelně, jako úplně normální menstruační bolesti, po pár měsících víc, a pak ještě víc, až se všechno znovu zaběhlo do klasických kolejí, jako v jedenácti, kdy mlčky trpěla každý měsíc, jen aby nemusela mluvit s matkou o věcech, o kterách "se nemluví". Člověk si na to zvykne, ale když si v těhotenství vyzkoušela, jaké by to bylo bez bolesti..., myslela si, že si už nikdy nebude moci zvyknout. Ale zvykla si, člověk si zvykne na všechno.
"Je vám něco?" zeptal se pozorně Robert.
Olga zavrtěla hlavou a nalila si panáka vodky. Otočila se na barmanku, aby si zapsala dluh, ale spatřila, jak přebírá od pochybného muže sáček s bílým práškem výměnou za několik rovných, nových bankovek. Ach, tenhle kokain.
"To je na mě," podruhé pozorně zareagoval Robert, když viděl, jak Olga hledá bloček s čárkami. Ve všech nejpodřadnějších pajzlů děvky pijí zdarma, ale tady ne. Možná proto, že Olga není žádná děvka, ale moderní společnice, nemá nalévat, nemusí se zákazníky spát, stačí, když tančí a konverzuje, za to vydělává víc než marketingový ředitel, se kterým nedávno chodila.
Ale chlast se platí, ať jste kdokoli, ať je vám kolik chce, šedesát, dvacet, jedenáct.
"Děkuju."
"Jo, nou problem." Robert vypadal v klidu tak moc, až to Olgu znervózňovalo, a radši se k němu otočila zády, aby neviděl její bolestné grimasy způsobené abnormální funkcí hormonů. Vytáhla si z malé kapsičky u kotníku rtěnku, přetřela si rty, jak to dělala vždycky, když byla nervózní, a podívala se na hodiny na hi-fi věži. Je tu teprve hodinu a půl. Bude tu muset růstat až do tří do rána, kdy se zavírá.
Znovu se otočila na Roberta, který se na ni se zájmem díval. Díval se na ni tak, jak se řezník dívá na kus kýty, jako se dívá kočka na ptáky ve větvích.
Olga se začervenala, a když si Robert uvědomil, že na ni bezostyšně zírá, odkašlal si a dopil sklenici.
"Takže?" zeptala se Olga bezúčelně.
Robert zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe. "Hezké zaměstnankyně," pohodil hlavou směrem k těm děvčatům, které s profesionální přesností tančily před těmi nejvýznamějšími návštěvníky.
"Mám pocit, že sem nepatřím," řekla Olga a hned začala v duchu litovat, že něco takového vůbec řekla. Robert se usmál a řekl: "Myslím, že jste ze všech ta nejkrásnější."
Olga se zhluboka nadechla. Nebylo to poprvé, co jí někdo říkal, že je krásná, a většinou to byla jen nabídka k sexu. Teď asi ne, ale stejně se jí ta slova hnusila.
"Děkuju, ale myslela jsem to jinak," řekla a doufala, že to neznělo příliš domýšlivě. "Myslela jsem... ty holky jsou tak společenské, tak bez zábran. Já se o hosty starám spíš... verbálně."
"Ony přece nejsou... prostitutky, nebo ano?" zeptal se Robert.
"Samozřejmě že ne," začala mu vyvracet všeobecnou domněnku. "Jenom... vyzývavě tančí. Nejsem puritánka, ale nemohla bych to dělat. Dělala jsem to jen při - ehm - pohovoru."
Začaly v ní vířit vzpomínky, tváře mužů, se kterými se musela vyspat, aby získala práci, která nevyžadovala žádné vzdělání a přitom jeden z nejvyšších platů. Nepoznamenalo ji to vůbec nijak. Když začínala své tělo používat jako prostředek k dosahování svých cílů, bylo to horší, ale člověk si přece zvykne na všechno.
"Oag," zavolala na ni barmanka. Olga se otočila, ale v tu chvíli se jí udělalo tak špatně, že se chytila baru a snažila se přemoci to zatmívání před očima a nutkání zvracet. Barmanka se k ní vrhla a podepřela ji svými silnými, z fitcentra vytvarovanými pažemi.
"Oag, proboha, musíš domů."
Olga zavrtěla hlavou a snažila se rovně postavit. Útok odezníval, bolest povolila na "ještě snesitelnou".
"Dobrý, dobrý," odháněla barmanku.
"Můžu něco udělat?" zeptal se Robert. Olga vrtěla hlavou, ale barmanka řekla:
"Mohl bys ji odvést domů. Díkybohu se jí teď udělalo líp, a kdyby dostala záchvat cestou, nemuselo by to dopadnout dobře. Bydlí nedaleko."
"Zavolám taxi," zvedl se Robert a odběhl.
"Ne - ," protestovala Olga. "Prosím, zlato. Je to každý měsíc, vydržím to. Vždycky jsem to vydržela."
"Nikdy jsi neomdlela," prohlásila rezolutně barmanka. "A ten zajíček je sexy."
Olga se na ni nevěřícně podívala a otevřela ústa, aby řekla něco ve smyslu ,já tady trpím a ještě mám balit zajíčka,' ale zase se jí udělalo špatně.