Olga (3)

Anotace: Otevřela dveře a ocitla se tváří v tvář obličeji, který už nikdy nechtěla vidět a který nenáviděla celou svou podstatou. "Jé, ahoj, mami," pozdravila.

Smrtelně bledá Olga ležela na posteli. Mohla slavit úspěch, že se v tom zeleném taxíku před Robertem nepozvracela, ale právě teď v určitých, neustále se zrychlujících intervalech jí bylo střídavě špatně a nesnesitelně špatně. Kauza ,Robert' se vyřešila; když byl malý kluk, tak mu zachránila život, teď je mu sedmnáct a jí dvacet jedna a Matyáš je u babičky; ve skutečnosti je všechno v pořádku, tak co se to děje s jejími vaječníky? Všechno by dala za to, aby ta bolest ustala.
Když odeznívala největší bolest, byla chvíli schopná racionálně přemýšlet. Mohla by do sebe prát prášky jeden za druhým a riskovat tak rakovinu - která by zřejmě na sebe nenechala dlouho čekat. Nebo znovu otěhotnět, řešení na devět měsíců dopředu, pak by to zřejmě začalo znovu. Ještě tu byla poslední možnost. Nejméně přijatelná, ale nejvíce osvobozující.
Olga zavrtěla hlavou, sesbírala poslední síly, aby mohla vstát, dojít k nočnímu stolku a nasypat do sebe poslední zbytky prášků - pak nechala své tělo bezvládně spadnout na postel, a už se ani nepohnula.

O jedenáct hodin později zazvonil zvonek. Bylo zřejmě krátce před polednem, přišla matka, vrátit Matyáška. Olga se zvedla a bylo jí mnohem lépe. Musela se šíleně zdrogovat.
Obličej, který jí byl tak protivný a kterého se štítila celé své dětství, který by nejradši roztrhala, zničila, jen aby snížila to riziko, že jej zase někdy uvidí.
"Jé, ahoj, mami," pozdravila. Matka na ni vytřeštila oči.
"Jak to vypadáš?" zhrozila se. "Pícháš si heroin? Co se ti stalo?"
Olga se podivila a přešla k nočnímu stolku, z něhož vytáhla zrcadlo. Jak asi vypadám, pomyslela si. Asi jako člověk, který se včera kvůli nesnesitelné bolesti zdrogoval práškama a naspal jedenáct hodin.
Matka ladně vplula do bytu a Matyáš odešel do svého pokoje. Olga odněkud vyčarovala láhev vodky a nalila si. Měla ji schovanou jenom kvůli matce - sama doma nepila vůbec nikdy, ale její provokativní já, které se v ní probudilo někdy v pubertě, ji stále ještě neopustilo.
"Dáš si taky?" nabídla matce. Ta zhnuseně pohodila hlavou a zasyčela:
"Moje dcera. A chlastá po ránu lacinou vodku. Spí v tomhle oblečku pro děvky - "
" - To stačí," zarazila příval slov, který měl následovat a který znala nazpaměť. "Děkuju, že jsi mi pohlídala Matyáše."
"Nemusela bych to dělat!" začala vyhrožovat její matka. "A asi bych to nedělala, nebýt toho ubohého chlapce. Nebýt vzpomínky na tvé... nezodpovědné dětství. Měla jsem tě víc hlídat, to jsem tedy měla."
"Stačí," zavrčela varovně Olga.
Matka stáhla rty do úzké čárky, nabila okolní vzduch tlakem nevyřčených slov a pak se starostlivě zeptala: "Není ti něco?"
Olga se zasmála a pohlédla z okna. Tohle na své matce nenáviděla úplně nejvíc. Starostlivost. Falešné, plytké důkazy mateřské lásky, která je nejsilnější ze všech druhů, které se vyskytují.
"Je mi jen blbě, chápeš? Pohoda."
"Je to kvůli... ženským problémům?" zeptala se, jako kdyby ji někdo nutil kreslit hákový kříž.
"Jo. Teče ze mě jak z vola."
"Ale no tak!" zvolala pohoršeně matka.
"Tak snad abys už šla."
"Tak pozor, slečinko! Já nejsem úplně blbá. Všechno, co jsem pro tebe kdy udělala - "
" - Co přesně?" Olze bylo už skvěle. Přestalo ji bolet břicho a teď už se soustředila na to, jak svou matku co nejvíc vytočit. Pomstít alespoň zlomek toho, co jí kdy udělala.
"No tak v prvé řadě jsem tě porodila!" vykřikla zlostně. Už se dostávala do ráže.
"Na to se mě nikdo neptal. Nechtěla jsem to. Porod nebudeme počítat, dobře?"
Matce v očích žhnuly plameny, ale nebylo to poprvé. Olga se výborně bavila.
"Taky jsem tě vychovala!" zatla pěsti. "Platila jsem ti jídlo! Nejen to! Ty... Ty nevíš, o čem mluvíš."
Olga se zasmála. "Ale víš... Ale víš, a zatraceně dobře to víš. Myslela sis, že jsem úplně blbá, že nikdy nepřijdu na to, že v naší rodině je něco - jinak. Že vždycky, když jsi mně a Julii dělala svačinu do školy, tak vždycky měla větší jablko. Že, když jsme šly spát, vždycky jsi zůstala déle u její postele než u té mé. Že dokud ona kotě nechtěla, nikdy jsme ho nedostaly."
Matka mlčela a dívala se na Olgu se šíleným výrazem v očích.
"Titěrnosti. Hlouposti. Vždycky jsi byla paranoidní, slyšíš mě? Co na tom záleží, komu jsem dávala větší jablko? Co si o sobě vůbec myslíš, že můžeš kohokoli obviňovat z blbostí?"
"A proč v našem novém bytě dostala větší pokoj? Proč jsi její známky řešila, kdežto za mé jsi mě trestala?"
Matce se třásla brada. Chvíli to vypadalo, že jí ze skelných očí skápne slza, ale pak vykřikla: "No proto, že jsi vždycky byla divná! Slyšíš mě? Když ses narodila, brečela jsi od rána do večera! Nenechala jsi mě nikdy spát! A pak, když jsi náhle přestala, ale zároveň jsi přestala mluvit úplně, byla jsem celému domu jen pro smích! Co o mně řekli tehdá sousedi!"
"Vždyť to přece nebyla tvoje vina," namítla Olga, překvapená novými fakty. "Nikdo nemohl za to, že jsem byla chvíli němá."
"Samozřejmě že ne! A pak tvoje známky! Byla jsi nejhorší ze třídy! A... měla jsi černé vlasy!"
Olga se hystericky zasmála. "Prosím? Co s tím vším mají dělat mé vlasy?"
"Znáš někoho z naší rodiny, kdo má černé vlasy? Všichni je máme světlé, světlé! Ani sebemenší náznak jekéhokoli odstínu tmavší hnědé, a už vůbec ne černé... Lidi jsou všímaví, Olgo, uvědomuj si to! Byla jsem pro smích, jako nějaká coura! Ale já jsem byla celý život věrná... až moc, tvůj otec je tvůj otec - a proč jsi potom úplně jiná?"
V bytě se rozhostilo ticho. Matka těžce oddechovala a Olga už měla v očích slzy.
"Vypadni," zasyčela Olga.
"Olgo, no tak... nechala jsem se moc unést, zlatíčko."
"Vypadni," opakovala Olga.
Matka zavrtěla hlavou, oblékla si kabát a zabouchla za sebou dveře.
Olze se třásla brada. Zase jí bylo špatně a nechápala, proč ji to tak vzalo. Vždycky věděla, že to tak je, ale od matky to slyšela vůbec poprvé.
Ale no tak, utěšovala sama sebe. Hlupáčku. Čas postavit se na vlastní nohy, není to tak? A hřbetem ruky si otřela slzy z obličeje.